Peru a Bolívie 2025

Rok se z rokem sešel. Podzim tradičně přinesl pochmurnější náladu. Delta Air spustila akce do Jižní Ameriky... To byly dobré startovní podmínky pro vzniknutí nápadu na trip pro rok 2025. V tu dobu jsem byl po delší době v kontaktu s kámošem Josefem, se kterým se znám z pražských časů. On pochází z Plzně a nyní žije v Brně... To je fuk, prostě se známe dobře a domluva netrvala dlouho. Slovo dalo slovo, rychlé představení vize, rychlá akceptace. Zbývalo tedy jen vybrat přesný termín a destinaci. Přestože toho Delta vyslala do akce mnoho, termíny a kombinace docela mizely. Po týdnu od "jo, jedeme" na nás zbylo toto:

3.3. - 22.3. Lima z Budapešti se dvěma přestupy za 14K. Mě se to líbilo, Pepe neměl problém. Koncem října zakoupeno. A může se začít... nechat to nějaký čas bejt 🙂

Vše předodletové zařizuju až pár týdnu předem.

2.3.2025

Druhého března je pro mě den odjezdu. Se sbaleným batohem, s víceméně poskládaným plánem, s mírně nepříjemným pocitem - že přijde stesk - zamykám dveře od baráku. Pak v autě čekám na nájemníka Petra, který se se mnou kus cesty sveze. Před třetí vyrážíme, před sedmou jsem i se dvěmi zastávkami před Pepovo domem v Brně. Josef pracuje, já dolaďuji detaily harmonogramu a potvrzuji již dojednané věci. Když se Pepa začne balit, tak už popíjíme pivo. Asi kolem 23:00 se rozlejzáme do pokojů. Poslední noc v posteli v Evropě.

3.3.2025

Domluvili jsme se na vstávání v půl 8, ale já slejzám schody už ve čtvrt a Pepa už stojí u kávovaru. No aspoň máme čas. Záchod, sprcha, buchty do rance a po osmé už si to štrádujem na tramvaj č. 8. Ta nás dopravuje na Brno hl.n., kde nás v 8:58 nabírá Regiojet do své Bussiness suity. Snídaně, pivo, spánek, oběd... ve 13:00 vystupujeme v Budapešti. Metrem (na černo-pssst) se přiblížíme do centra. Vylejzáme z metra do prosluněného města. Chodíme po okolí a nakonec usedáme v hospodě na dvě čepované Borsodi. Kolem 15:00 se přesuneme o blok dál, tam je zastávka 100e, kde staví bus, co nás za 2200 forintů dopraví na letiště. V 16:00, dle plánu, jsme před svým terminálem a svačíme housky a já si do zásoby plním plíce. Na odbavení jsme mezi prvními. Krosny nám jako příručáky procházejí a máme štěstí i na seating, jak se další 3 lety ukáže. Ten první let je v 18:10 z Budapešti do Paříže a sedíme u nouzového exitu. Místa hafo.

Do Paříže přilétáme o půl hoďky dřív, asi ve 20:30, a tak se rozhodujeme zbavit se krosen. Bagage storage zavírá ve 21:00, musíme teda máknout ať to najdeme a stihneme. Daří se jen taktak a jsme tedy poslední kšeft úschovny.

Pak už kupujeme předraženou jízdenku na vlak do Paříže a hodinu se kodrcáme do centra. Vystupujeme před Notre Dame. Jsou i takhle v noci pořád dobře patrné pozůstatky požáru před pár lety. Pak se kolem řeky vydáváme k Louvru. Cestou si kupujeme pivka. Od Louvru zas po druhém břehu následujeme maják z Eiffelovky. Je daleko a tak jdeme asi hodinu i s dalším nákupem piv a bagety, než nás překvapí mezi baráky. Obrovská osvícená kovová silueta trčí uprostřed parku nad celé město. Následuje pár komediálních scének s místními obchodníčky i rozvrkočenými turisty a asi po půl hodině park s Tour Eiffel opuštíme. Je kolem půl jedné v noci. Nespali jsme, v nohách už dobrejch 12 km a v sobě pár piv. I tak se rozhodujeme okruh noční Paříží dojet.

Dál je tedy v plánu Vítězný oblouk a ChampsElyseé. Od oblouku nás vojáci vyženou, na Champs Elyseé v mekáči nás naštěstí chvíli odpočinout nechají. Poslední, 4km vzdálený cíl je Moulin Rougu. Tempem proti chladu je v cca 2:30 zdolán. Hezký známý objekt. Dojem kazí jen lešení, na to mam posledních pár výletů opravdu štěstí.

Pak jsme pozváni do baru vedle. Za 10,-eur dostaneme pivo a jako překvapení i striptýz. Paní už je skoro v důchodu a tak si tento zážitek po chvíli šoku necháváme ujít a jdeme zpátky na ulici. Do 5 ráno na letištní vlak se nám čekat nechce. Bereme Bolta. Finančně to vyjde kupodivu stejně. Na letišti jsme dost brzy. Asi před čtvrtou ranní. Do 7 musíme vydržet na vyzvednutí báglů. Je to utrpení. Nejdřív bloudíme po terminálech a hledáme nějaké to nejmíň nepříjemné místečko. Nakonec kotvíme na 2E. I tady je chladno a nepohodlná lavička, ale nejsme zdaleka jediní komu to musí na provizorní nocleh stačit. Do půl 7 to přežíváme v takovém polospánku. Pak začne na letišti ruch. Nejdřív je to spíš bizarní přehlídka procitnuvších bezdomovců. Šílené postavičky. Pak už se přidaj i běžní cestující. Před 7 jdeme na kafe, na WC a pak už pro batohy. S batohama rovnou na gate. V 8 boarding, v 9 odlet.

4.3.

Let Paříž - Atlanta je na pohodu. Dobro konečně zvítězilo nad zlem. Zkušeně nastupujeme mezi posledními a můžu hned zabrat volnou čtyřku na konci trupu. Josef se přesouvá na volnou dvojku vedle. Po startu sice stevardka zkouší mojí čtyřku rozpulit i pro dalšiho pohodychtivého cestujícího, ale mé smradlavé haxny, každého kdo se přiblíží, hned odradí. Po snídani to můžu v leže na 5-6 hodin zalomit. Paráda. Budím se až když začnou rozvážet oběd. Pak už je to jen hodina a půl a přistáváme ve 12:20 v Atlantě.

Boarding na posletní let Atlanta - Lima je v 13:25. Máme tedy hodinku. Za normálních okolností celkem na klid a beze spěchu. To by ovšem nesměl nastat problém na imigračním. Celníkovi se asi nelíbí můj ksicht a taky ho provokuje kuvajtské razítko v pase. Přesunuje frontu vedle. Bere můj pas, zavírá boudu a ukazuje mi ať jdu s ním. Posazuje nás před několik strážných a nechává nás dlouhé minuty čekat. Kluci jsou sice sympaťáci, ale na náš short transfer nijak nereagují. Pak si mě předvolává jeden borec v civilu a začíná výslech. Proč jsem byl v Kuvajtu, proč jsem v roce 2016 letěl z Usa do Istanbulu a ne do Čr, jestli jsem ještě s tou holkou se kterou jsem tam byl minule, co je to za další arabské razítko v pase, jak se jmenuje brácha a co dělá... no otázek milion a některé dost na tělo. Teď už ví o mě opravdu všechno. Podezření jestli náhodou nejsem terorista opadává z 80 % tak na 20. To je asi přijatelné a tak mě ve 13:20 propouští. Další minuty nám bere druhej security check. To už jsem nejen nasranej, ale i nervózní. Po prohlídce skáčem na vláček a na terminálu E u gejtu M29. Tam už dávno probíhá nástup. Ale jelikož letíme A350 tak máme čas, než se těch 300 lidí naborduje. Uzavíráme nástup v cca 13:50. Tentokrát je letadlo nacpané do posledního fleku. Sedíme s Pepou a nějakou mladou tlustou španělkou na prostřední trojce. Nic moc komfortního. Tak si to alespoň zpříjemňujeme Jackem a colou (několikrát). Taky nacházím výhodu dvou uliček. Jídlo, pití a snacky bereme z obou vozíků. Těch 6 hodin letu do Limy je tedy spíš o tom pořádně se nažrat a napít. Nějak to uteče. Ve 20 už kroužíme nad Limou. Po půl 9 dosedáme. Procházíme imigračním tentokrát bez problému. V 9 jsme předhalou a za 20,- usd bereme v pohodě taxíkáře, kterej nás i se zastávkama na první místní pivka za 45 minut dopravuje až k našemu hostelu v Miraflores.

Ubytujeme se, nasazujeme letní outfit a vyrážíme do víru velkoměsta. Poblíž je park Kennedy a ten je obsypán hospodama. V jedné se zahrádkou se usazujeme a na pár piv zde zůstáváme. Personál je velmi milej a vstřícnej, prostředí fajn. Ale chceme se podívat ještě i jinam a tak jdeme kousek opodál za zvukem diskoték. V ulici plné barů je to už o něco divočejší. Nějakou dobu tu lezeme sem a tam. Únava je silnější a tak to po půlnoci vzdávám a dlouhým, širokým boulvarem se plazím na hostel. Stačí 🤫

5.3.

Moc se toho naspat nedá. Jetleg a kravál z okolí. Před budíkem, před pátou ranní, tedy vylejzám. Sprcha, záchod, balení. V 5 jsme oba tak nějak ready před hostelem. V 5:15 v domluveném transportu minivanem. V 5:30 v busu od PeruHop na posledních zadních křeslech. V 6 s rozedníváním opouštíme Limu. Kotroluju itinerář, sepisuju prvních pár řádků a těším se na desátou, kdy bychom měli být na první dnešní stopce. Děje se tak. V 10 jsme v Paracasu. Je pod mrakem, ale i tak je vedro. Procházíme toto malé město, dos cervéza, cígo a pak do přístavu. Josef na cestu bere 2dcl pisca. Pálenka se hodí🙂. Na lodi usedáme s dalšíma cca 30ti turistama. Po 30ti minutové plavbě je první zastávka u známého geoglyfu. Dalších 20 minut je to k Isla Ballestas. Tady už to praží a my se kocháme krásama těchto "Galapág pro chudé". Vidíme nespočet ptáků, tučnáky, a asi 2 - 3 kolonie lachtanů. Proplouváme těmito guánovými ostrůvkami asi 20 minut. Fotek máme milion, průvodce odvyprávěl to svoje a tak toto zajímavé místo pomalu opouštíme. Po poledni jsme zpátky v přístavu. Bus odjíždí ve 13:20. Máme tedy čas na bufetový oběd a další piva v jedné ze střešních restaurací. Jsme furt takový malátní po té náročné cestě a první noci v Limě a tak další dvouhodinovou cestu v buse prochrápeme. V 15:00 vystupujeme z busu na kraji města Ica. Tady je poušť a vedro. Silničkou částečně zasypanou pískem se kilometr plahočíme do místa, které se nazývá oáza Huacachina.

Malou pouštní oázu obklopuje jen několik málo ulic. Ty jsou plné hostelů, restaurací, obchodů a tour desků. My jdeme do svého Wild Rover hostelu. Vzít party hostel s bazénem byla dobrá volba. Hodinu si tu odpočineme a vycachtáme se. Po 16:00 se jde na buggyny.

Veškerá zábava přes den se v Huacachině motá kolem pouště a jejích obrovských písečných dun. Několik z těch zábav vyzkoušíme taky. Divoká jízda v buggyně, sandboarding, vejšlap na dunu, nejvyšší písečná duna na světě... parádní experience. Ale jsme spálení, ještě furt trochu k.o. a tak jsme rádi, že se západem slunce odebíráme zpátky z pouště k oáze a do našeho hostýlku.

Refreshujeme se a za tmy vyrážíme na obchůzku. Kolem oázy vládne pohodová vesnická atmosféra. Děláme pár okruhů se zastávkama - v baru s muzeem, v zahradě s hipíkama, s redbulem na lavičce atd.

V dobrém rozpoložení kolem desáté usedáme u baru našeho hostelu. Dnes je karaoke night. Popíjíme a jucháme s místníma, barmanama a baramankama i s turistama z celého světa. Já odcházím umŕít po několika drincích asi v 1. Celej hostel utichá až asi ve 3.

6.3.

Vstáváme v 6. Opět ještě před budíkem. Spíme tady opravdu málo. Už několikátej náročnej den a stejně další poloprobděná noc. Jsme držáci!

Sprchujem se, balíme a v 6:45 na recepci vyrovnáváme účet. V marketu nakupujem pivko na 3 hodinovou cestu minivanem do oblasti Nazca. Josef v sedě usíná, já už druhou hodinu píšu tyhle zápisky. Teď je 9. Teď si dáme zastávku na snídani. V 10 bychom měli být v Nazce. Zase to sepíšu.

Posnídali jsme sendvič a pak naším minivanem pokračovali v cestě. Za necelou hodinu jsme měli další zastávku. Tentokrát už v planině Nazca u vyhlídkové věže. Vyšplhali jsme desítky schodů, abychom spatřili první tři obrazce. Opravdu velké, dobře viditelné a nevysvětlitelně pravidelné kresby v tvrdé a kamenité pustině. Za půl hodiny pokračujeme dál. Na dlouhé rovné silnice se jeden kamion před námi pokusí předjet jiný kamion. Nezbývalo mnoho a na planině mohl vzniknout nový obrazec. Rozvlnil se, zatroubil, zadní kola v prachu... tak tak, že se nepřevrátil, smetl by i nás. Těch 15 minut do centra Nazky už snad přežijeme. V Nazce stavíme a vystupujeme u nějaké kavárny. Tam lze uložit batožinu a po krámkách v okolí si nakoupit a vyměnit valuty. Kupujeme si pivo a já svých prvních 110,- Solů. Pak už frčíme na druhý kraj města, kde je malé letiště určené jen pro přelety nad planinou. U společnosti AeroNazca nám v officu kontrolují pasy a váhu jednotlivých cestujících. Mam 86 a Josef 101. Není asi jiné cesty, jak nás se zbytkem pasažérů vyváženě rozdělit do 3 skupin po pěti. A tak jsme to 'odnesli' my dva. Pepa letí ve skupině 1, já ve skupině 2. Platíme taxy a jdeme ještě na jedno. Před letištěm je horko a sranda s holkama od stánků - umí česky pár slov. Po dvacetiminutách nás volají k letu. I zde se prochází skenerem a pak každá parta ke svému stroji. V tom mém je kapitán, za ním obří tlusťoška, vedle kapitána kopilot a za ním já (tedy vedle té cca stopadesátikilové holky - proč já!?!). Za námi je mladý pár a sama mladá švédka. Dostáváme blecí pytlíky, certifikát, mapu geoglyfů a instrukce do sluchátek. 3,2,1 roztočí se vrtule a odlet. 35 minut poletujeme nad obrazci. Zleva, zprava. Otočky, náklony. Stihneme skoro všechny. Opravdu mystické tvary a ještě víc fascinující je ten jejich neznámí příběh vzniku. Mimozešťani? Kdo ví. Prudce dosedáme s naší Cessnou u nástupiště. Borec za mnou vyhazuje plnej pytlík. Fotím si letadélko, tipsiju pohodového a zábavného kopilota a odcházím pryč. Na lavičce před halou už čeká Pepe v mírné nevolnosti. No po té dlouhé cestě přes 3 kontinenty, po 2 poloprobděných nocích v Limě i Ice a zdejším rozhoupání v letadélku není divu. Mě je skvěle, žiju pro tyhle zážitky. Josef to rozchodí. Jdeme si k holkám do tržnice pro trička pro naše děti za pár solíků. A pak nás letištní transfer odváží do města. Chodíme ulicemi, zdravíme místní a hledáme hospodu. Ve 14:30 tak usedáme na pozdní oběd v Rico Pollo. Lokální velká restaurace s nejen pečenými kuřaty je super. Dáváme si pořádně do nosu. Chutné, velké a rozmanité porce. Od polévky po zmrzlinu. Zevlujeme zde s pauzami na cígo a wc, s wifi v ruce až do půl 5. Na pátou se přesouváme do kavárny pro bágly. Už jsou tu shromáždění i další. Zbytek doráží vzápětí. Do cca 18 se řeší různé organicažní věci, jak pasažérů, tak posádky. Zabírám v buse zadní 2 dvojky. V 18 je se západem slunce konečně odjezd. Josef brzy opadává. Já poprvé otvírám sbalenou knihu. Asi do 9 čtu a pak odpadám taky. Ač v takovém lehsedu, spí se nám dobře. Taky aby ne. Spíme s jednou přestávkou na cígo, které musím nejprve řidičovi dát, až do půl 5 ráno. To stavíme na předměstí Arequipy a zde se skupina rozbíhá po svejch ubytkách.

7.3.

Před šestou jsme my ve svém. Sociatel (bývalá Selina) je dle recenzí oblíbený, přívětivý hostel s velkou zahradou jen kilometr od centra. Ano hezký a dobře umístěný je, ale zklamal mě přìstup personálu.

Na zprávu o možném brzkém checkinu několik dní nereagovali. Recepční se tvářila kysele, když jsem jí to ukazoval. I přes prázdné pokoje nám nevyhověla. Leda za 18,-usd - to by to prej šlo. Aha. No chceme si vybalit, umejt se, nasnídat se... a tak to holt akceptujeme. Sprcha a chill bodne. Na snídani jsme první v 7:30. Barman taky není úplně veselá kopa. Ale snídaně je velká a chutná, vylejzá slunce, voláme domů dětem a z vesela zahajujeme ariquipejský den, tak nějak bez plánu. Jen před odchodem z wifi ještě čeknu mapu a Pepa píše své kámošce z Bali z před osmi lety. První stopkou v miniokruhu centrem je prádelna, kde předáme své špinavé kusy. Druhou zastávkou je Plaza. Moc hezké prostorné bílé náměstí. Tady v patře s vyhlídkou na sopku si dáváme velkou Arequipañu. K tomu nám dole začne hrát živý vojenský pochod. Za půl hoďky z náměstí odcházíme přes krámek kde Josef kupuje lístky z Cocy, triko Nazca a klobouk. Vyfešákovaní obcházíme klášter Santa Catalina a pak už jen směrem na jih.

Pepek je domluvenej s Elenou mezi 12-13 ve vyhlášené historické putice La Lucila Picanto na jižní periférii. Je to cca 5 km. Je ale teprve lehce po desáté a tak máme hafo času. První asi 2 km jdeme pěšky. Oblížíme život místních a já se snažim pochopit systém veřejné dopravy. V půlce cesty pochopím značení busů i zastávek a vím zhruba co a kdy dělat. Další 2 km se tedy svezeme za 2 soly tou vejtřaskou. Vyskakujeme až za řekou. Odsud musíme do vysokého kopce. Na tržnici kupujeme banán, ať se nám líp šlape. Přes půl hodiny šlapat do kopce to se hned udělá teplíčko. U reštyky jsme před polednem. Ještě kousek výš je rozhledna, to stihneme. Pár uliček a jsme tam. Ovšem na rozhlednu se vybírá vstup. 2 soly na osobu. Nemáme. Babičce tak nabízím poslední minci v peněžence, česká pětikačka se ji líbí a pouští nás. Fajn. Akorát sopky jsou v mracích, jinak je výhled parádní. To už se kutálíme zpátky k domluvené hospodě na domluvený čas.

Usedáme v horním proskleném patře. Objednáváme pivo a zjišťujeme, že tady na venkově se na platební karty ani valuty nehraje. Soly nemáme a tak skoro hned po tom co dorazí i Elena, odjíždíme pryč její povozem. Ukazuje nám svůj hood a navrhuje jinou restauraci na oběd. Je to spíš takovej labirint pro horních deset tisíc. Ale vypadá to skvěle. Objednávám si konečně to morče, Josef kuře, Elena vepřové. K tomu džbánek zkvašené červené kukuřice. Lajk Burčák. Kecáme a hodujeme asi do 15:00. Morče fajn, ale po druhé si ho nedám. Dopíjíme druhej džbánek a po krátké procházce v okolí zas usedáme do Fiesty a divokým pátečním trafikem se vydáváme do eleniny oblíbené kavárny. Kamarád majitel nás vřele vítá. Vybírá nám kávu, přednáší a ukazuje vlastní pražírnu. Po dobrém kafi je tu ještě nápad na čepované pivo poblíž našeho ubytování. Špičkou je to skoro na hodinu a tak si pouštíme lokální hudbu. Rytmus má úspěch 😃 Před šestou parkujeme v ulici u náměstí. Jdeme si vyzvedout prádlo a pak do toho pubu. Každej zkouší jiné. Eleně je s námi asi dobře a tak, že ruší večerní koncert a že nás doprovodí na hostel. V zahradě už po tmě si u baru dáváme welcome drink a nějaké ty Corony. Šprechtíme do cca 21:00 a pak to pomalu rozpouštíme. Do desíti spíme. Břicha k prasknutí, rozpočet v hajzlu, ale byl to fajn předem neorganizovaný den a večer.

8.3.

Vstávačka opět za tmy. V 5:15 jsme s batohama na ulici a hned nalejzáme do odjídějícího vanu. Ten nás veze k busu. V tom si pospíme až do 9. Zastávka na snídani je už na náhorní plošině And. Ve výšce 4444 m.n.m.vystupujeme do řídkého a chladnějšího vzduchu. Fotka, donut, coca tea a cígo a už se zas musí ject. Jsem trochu malátnej, Pepovi je hůř, jsou tací co i zvrací.

Klesáme hodinu až do Juliaci. To už je "jen" 3.800 m.n.m. Voda a cola nám udělá lépe. Půlka nás z busu vylejzá a stěhuje se do vanu. Za hodinu nás doveze do Puna a já mám čas dopsat tyhle řádky. Pokračování až se zas budu nudit. Stop.

Přijeli jsme do Puna. Tady probíhá nějaký svátek. Po ulicích chodí průvody tancujících a bubnujících peruánců. Jaká paráda, že start této akce je v hale a na ulici přímo u našeho hostelu. Josef odpadá na postel. Já vybíhám na ulici do toho mumraje. Pouští mě i mezi místní do haly, odkud startuje průvod. Volám do Čech, abych to všem ukázal. Za 2 hodiny se vracím na pokoj a budím Pepu, jestli semnou vyrazí na plavbu po jezeře. Je mu o něco líp a tak i přes zimnici vyráží. V přístavu nasedáme na loďku s cca 10ti lidmi. Průvodce vypráví o Titicace a my jsme vzadu uklidňováni. Za 30 minut připlouváme na Uros, mezi plouvoucí rákosové ostrovy. Je chladno. Vystupujeme na jednom z nich, kde nám domorodci ukazují jak se zde usadili a jak zde žijí. Pak máme pár desítek minut rozchod a můžeme omrknout chýše, lodě, suvenýry atd. To vše z rákosu. Polovina z nás pak odplouvá lodí, druhá polovina tradičním rákosovým soulodím. Zastavujeme u plovoucí "restaurace" na občerstvení a obhlídku. Se západem slunce plujeme zpět. Vyhlížíme na jezero ze střechy člunu. V přístavu se trháme skupince a večerním Punem přes trhy hledáme večeři. Na tu usedáme až v čínské restauraci kousek od hostelu. Domluva je bídná, ale nakonec se najíme, napijeme a ocházíme spát. Deky a topeníčko nás v deset ukonejší.

9.3.

Pepa se budí nutností potřeby ve 4. Já v 5. Opakuje se to ještě před snídaní v 6 a po snídani v 7. V půl 8 vyrážíme na další část cesty. Pepa už je relativně ok. Já zatím ještě ok. Což se při první zastávce kolem 10 mění. Je mi nějak šoufl. Zastavujeme na hraničním přechodu. První co před směnárnou hledám je wc. Pak měníme soly na boliviány. Projdeme tři body s imigračními úředníky než jsme vpuštěni na pěší přechod hranice. Autobus jede krokem za námi a na bolivijské straně nasedáme. Asi ve 12 přijíždíme do Copacabany. Já vbíhám na záchod. Následně dáváme bágly do úschovny a jde se na oběd. Po hamburgeru z lamího masa musim opět kadit. Dá-li se tomu tak říkat. Jsem k.o. Sotva se doplazím na Hotel Gloria, kde je náš meeting point. Jsou 2 a odjíždíme v šest. Drze si ve foyeru zabírám gauč a malátnej, s horečkou i zimnicí, usínám. Občas si odskočím, jinak tak ležím až do 4. Josef se mezitím prochází plážovou destinací. To jsme se za den pěkně vystřídali v k.o. stavu. Budí mě po čtvrté hodině. Musím na záchod, abych mohl opustit hotelové lobby. Máme necelé 2 hodiny do odjezdu. Josef navrhuje kavárnu. Tak se dokopávám. Ovšem je to do kopce, docela praží. Usedáme za 20 minut a já si dám kolu, sotva dejchám a slejzám do stínu. Jsem fakt vyřízenej. Do 18:00, kdy je odjezd busu to nějak přežívám. Jedeme. Jedeme hodinu na nejužší bod jezera Titicaca. Místo mostu tu je zatím stále jen převoz. Stmívá se. Vystupujeme, jdeme na lodičku Titanic, bus najíždí na obří vor. Přeplouváme. Je čas na záchody (využívám) a na občerstvení (zkouším domácí buchtu od paní na trhu za 5,-). Do půl hod už jsme zase na cestě. Čeká nás už jen asi 2 a půl hodiny dlouhá cesta do La Paz. V hlavním městě Bolívie, konkrétně i v našem hotelu(!) Sagarnaga jsme ve 22:30. Po přihlášení na wifi zjišťuju velkou nepříjemnost. Píše mi Boris z Vertigo bikes, že zítřejší sjezd Dead Road musíme přeložit na jiný den. Bohužel to nejde a tak to rušíme úplně. No což. Chčije, jsem k.o. Jdu na wc, do sprchy a vyklepanej spát. Zítra se uvidí.

10.3.

Vstáváme teda až v 8:00. Jdeme snídat. Josef po snídani zůstává dole. Já jdu na záchod a lehnout si. Dávám si dokonce i Brufen. Check out je v 11 a chci ho využít celej. Až teda těsně před 11 se začneme balit. Ještě sprcha a může se. Na recepci necháváme bagáž a jdem do města. Aspoň, že už se vyčasuje. Procházíme náměstíčka, ulice, hodpody, pozorujeme. Já trénuju španělštinu - Baño (Wc) - to už si budu určitě pamatovat až do smrti. V jedné hospodě pozorujeme zprávy se sesuvy půdy v různých lokalitách vč silnice smrti (aha), podcházíme lanovku, v další putyce dáváme čepované, pak já burger, Josef FernetCoke. Po pozdním obědě se vydáváme z centra do čtvrti Sopochani. Cestou kupuju v lékárně pytlíky s práškem proti průjmu. Cestou nás taky předbíhá dlouuuuhá demonstrace. Kolem 16:00 jsme v Sopochani. Tady je prej nějaká 'západní hospoda'. Ano, je. Dávám Tequilu Sunrise, Josef beer a burrito. V 17:00 odcházíme. Zase pěšky, už směrem zpět. Kolem věznice v San Pedro až těsně k hotelu. Tam nás zláká Irish Pub a mě vidina mísy. Poslední hodinová zastávka a úspěšně jsme proflákali den. Před osmou si bereme v hotelu batohy a odcházíme na sever na autobudový terminál. La Paz ve tmě je ještě o trochu šílenější. Občas se smějeme, občas kroutíme vokem. No na 20:30 jsme se do kopce do haly dokodrcali. Pepa se lehce tou Bolvií zpruzen kácí na lavičku. Já jdu hledat jízdenky. V 9 je vyřešeno, nakoupeno, vykaděno. Po 9 jdem k autobusu a ve 22:07 se konečně našim poschoďákem se super pohodlnýma sklápěcíma křeslama vydáváme na noční jízdu do Uyuni. Až na kapání vody ze střešního okna na Pepu a moje občasné návštěvy toalety to byla dobrá, klidná, devíti hodinová, z většiny prospaná jízda.

11.3.

Kolem 7 ráno autobus začíná přibržďovat ve městečku Uyuni. Nejjižnější bod naší výpravy.

První, co po výstupu z busu potřebuju, je záchod, ale už na nás mává chlápek z SUV. Že prej za 5 minut v hotýlku. Ano, vysazuje nás kolem 8. Na recepci dostáváme info o průběhu dnešního dne. Záchod, pak snídaně, volání přes wifi, pokoj kde se můžem převlíct a přebalit. Já se sprchuju v umyvadle.

Po desáté nás dva, 2 japonečky, jednoho číňánka a jednoho skota v našem věku v hotýlku vyzvedává řidič trochu omšelejší Toyoty Land Cruiser. Veze nás na náměstíčko, nakupujem piva, vodu, měníme cash. Po nějaké prodlevě jedem na další stopku. Vlakový hřbitov. Hezké, fotogenické místo. Ovšem plné SUVéček s turisty. Pózičky na mašinách nám stačí pár minut a můžeme jet. Vracíme se do Uyuni zadem. Neuvěřitelná jízda a pohled. Na rozestavěné a přesto dávno obydlené baráky bez fasády, bez střechy, s trčícími roxory už jsme si zvykli, ale široké bahenní cesty s loužemi hlubokými půl metru, šířce 20 metrů a délce i 100 metrů jsou pro nás překvapením.

Brodíme x desítek minut s jeepem lagunami. A nejsme zdaleka jediní. Dobrodíme se až k domečku ve kterém zkoušíme gumáky. Ano, záplavy a sesuvy i tady. Než do dvou džípů naloží oběd, pozorujeme v akci "silnější pes mrdá" story. Ve 12 už naložení opouštíme město/brodiště. Džíp číslo jedna nazapomene ťuknout cizí SUV. Jedeme do Colchani asi půl hodiny. Tam jsou trhy, tam se těží sůl, tam obědváme, tam čůráme, tam se mažeme (UV 13!, v ČR běžně tak 3)... po všem tom je i vstupní branou na solnou pláň. Dorážíme kolem 14:00. Je zaplavená cca 20cm vody z posledních dnů dešťů, tak se po ní přesunují SUV cca 30kilometrovou rychlostí. Zrcadlení soli se s vodou ještě víc maximalizuje. Vznikají první fotky z auta. Zastavujeme až na jednom "ostrůvku". Dostáváme přednášku u vyvěrající vody o celé téhlé největší solné pláni na světě. Pak se asi 30 minut prochazíme po zrcadle a zkoušíme co a jak fotit. Včetně souboje s Godzilou. Přesouváme se k pointu 2. Salt hotel. Vše vně i uvnitř je ze solných bloků. Jen pivo v shopu je opravdové. Bereme dvě. Vznikají nové fotky v nových kulisách. Pak už je delší přesun na místo kde si to užívají hlavně řidiči. Staví nás do různých póz na fotky i videa. Pepek se toho odmítá účastnit a tak jdu se skotem. Pak i náš nemluva řidič zkouší se mnou své umění. Pak já sám. Pomalu začíná zapadat vařící slunce

a je čas dobrotit se na poslední point. Tady si vyndaváme stolky, židle, víno a křupky. Se západem slunce připíjíme, jíme, fotíme. Od řidiče si beru cígo a nutim mu 10 solů. Kouříme spolu, vypráví o pačamamě. Slunce zhasne ve 19:30 a my plní dojmů a paměťových karet opouštíme solnou pláň.

Davy SUV směrem zpět. Celou hodinu se modlíme ať vše stihneme. Jsme ve 20:25 na hotelu. Běžim do sprchy, pro batoh a skoro hned do jeepa. Ve 20:50 odjíždíme od hotelu. Ve 20:59 jsme na autobusáku. Odjezd ve 21:00 je tak strašně chaotickej až se změní na 21:17.

Opravdu zmatený socialistický přístup většiny bolívijanů je zvláštní. Chceme už jen na wc, nakoupit, odevzdat batohy, chceme si sednout, spát a dojet do La Pazu včas.

12.3.

To se daří. Po celkem komfortní noci v lehátkovém autobusu se budím asi kolem 5 ranní. Na offline mapách pozoruju jak se blížíme centru La Pazu. Projíždíme kolem letiště El Alto, což je nejvýše položené mezinárodní letiště světa. Přistávat se tu dá jen za určitých podmínek. Přijíždíme na autobusák před 6:30. Na pohodu si teda dojdeme do Rooftop Hostelu kde chvilku na recepci čekáme na přestup do Bolivia Hop.

Sváží nás klasicky minivanem. Z La Pazu odjíždíme v 7:30 pohromadě. První zastávkou za hodinu je pumpa na nákup a wc. Jojo, wc vyžívám. Druhou, za další hodinu, nezvyklou zastávkou je nějaký most na cestě. Včera v noci ho podemlela voda a poničili sesuvy. Vystupujeme, abychom most přešli pěšky a autobus přejel za náma. Ovšem poškození je větší než se předpokládalo. Betonové vzpěry praskly a most je v polovině asi o metr níž než by měl. Bus na něj nepouští. Už i ten pěší přechod je dramatickej. Na druhé straně čekáme na náhradní bus. Ten je ready, ovšem nestartuje. Podaří se to někakým zázrakem tak za půl hodiny. Můžeme tedy pokračovat v cestě. Do Copacabany dorážíme v poledne s nutným převozem přes Titicaca a menším časovým skluzem. Ukládáme bágly a jdeme na oběd a na pivo. Na osluněné, nedokončené terase jedné restaurace s výhledem na pláž, přístav a jezero sedíme až do půl 5. Padne asi 8 piv. Obvoláváme ČR a hodnotíme dosavadní polovinu výletu. Po cestě na meeting point kupujeme 2cl rumu a dvě 0,5l coca-coly. Mícháme si drinčík na předposlední štaci Copacabana-Puno. V cestě nám stojí hraniční přechod. Už víme kde, co a jak. Tak doplňujeme zásoby na cestu. Rum Abuelo rovnou litr (90,- boliviano!) a Colu ve 2 litrovce. Už jsme trochu pod parou, když vyřizujeme hraniční formality. Celníci i spolucestující vč guidů jsou celkem tolerantní a tak vše klapne a orazítkovaní můžeme nasedat a ve 21:30 dojet do Puna. Máme 30 minut freetime. Já bych chtěl jít na večeři, Josef v ráži obíhat bůhví co. Chčije jako svině a ač jsem taky celkem dobře připitej, tak vítězí hlad. Jdu do čínské, kterou známe a dávám si rejži s kuřecím. Ve 22:00 už zmoklí jak slepice dřepíme na gauči a čekáme na transfer. Jsme v trochu jiném rozpoložení než ostatní, ale co už. Naštěstí pak v buse obsazujeme poslední 2 řady sedaček. Nikdo k nám blíž asi nechce :-) Oba tedy máme k dispozici dvojsedačku, uličku a dvojsedačku. Různými polohomi vleže poslední noc i úsek v buse přežíváme.

Kilometry v autobusu za 8 dní: 3370!

Průměrná přesunová rychlost: 17,5 km/hod.

13.3.

Tak je 5 ráno a jsme v Cuscu na autobusáku. Pickupnou nás před Hostel EL Mirador Santa Ana, který jsme rezervovali včera v hospodě. Nejlevnější dvoulůžkový pokoj s vlastní sociálkou vyšel na 9,75,- USD pro oba (což je 100,- kč na osobu a to je pravděpodobně nejlevnější ubytování, které jsem kdy měl. Včetně Indie). Jo a se snídaní! No jenže neotevírají... takže jdeme s krosnama směrem z kopce. Po párstech metrech u nás přibržďuje maník jestli chcem někam hodit. Na diskotéku! 😃 Dávám mu 2 eura a chvíli nás vozí po centru. Kluby jsou už zavřený a tak vystupujeme na náměstí. Už se rozednilo a začínají aspoň otevírat krámky. Kupujeme pivo a sedáme před jeden luxusní hotel. Tam využijeme WC a v podloubí chvíli kempujeme. Napadá nás dopít ten rum. V tom veselém rozbřesku se k nám přidává šílený mladý peruánec jménem Kevin. No baví nás celkem dlouho, vodí nás po okolí, kupujem mu pivo. Nicméně blíží se osmá, jsme K.O. a loučíme se s Kevinem, že už si vystačíme a dojdeme zkusit ubytko. Ne a ne se ho zbavit. Pomáhá nám strážník. Kousek pod hostelem je Loki bar a před ním tabule se snídaní. No proč ne. Jdem tam. Ze zbytků sil si dáváme pivo a vajíčka se slaninou na dvoře. Majitel Izraelec, když nás vidí tam tak polehávat, slituje se a nabízí nám kafe grátis. Je milej na nás trosečníky. Při loučení nám doporučuje vodu a spánek. To se ví!

V hostelu v 9 už to projde. Mám jen půl hodiny počkat a room bude ready. Pepa vytuhnul na gauči "recepce" už definitivně. Já dělám to samé za těch půl hod. v posteli pokoje 402.

Budím nás ve 13:00. Sprchujeme se a pokoušíme se zmátořit. Pak připravujem prádlo. Ve 14:00 odcházíme z pokoje. Já své prádlo zapomněl. Ztěžka zas vybíhám na Mirador a při odemykání zlomím klíč. Blb jsem ho dal do zámku u 401. Jaj.

Následuje komická scénka, kdy se všelijak snažíme problém řešit a dveře odemknout. Nakonec to vzdáváme, že zkusí kopii udělat z těch dvou půlek a my můžem zatím do města. Vydáváme se tedy. Pepa dává naproti vyprat. Dolů z kopce užíváme výhledy, dole procházíme ulice a náměstíčka. Cuzco je fakt krásné město. Jdeme až ke dvanáctibokému několikatunovému kameni na milimetry přesně zasazeným ve zdi tisíci jemu podobných šutrů. Je to divný, ale je to tak. Fotíme to a jdeme zpět ulicí plnou souvenir shopů a různých naháněčů. Masáž odmítáme, jídlo akceptujeme. Po občerstvení (já v KFC, Pepa v MC) se rozdělujeme. Já jdu zpět na hostel zjistit jak to dopadlo a Pepa nevim kam. Klíč přidělali za 10,- Soles. Ok. Takteď můžu dát vyprat já. Je 17 a bude to v 19. Jdu se tedy v mezičase ostříhat a odpočinout. Klimbám do těch 19 a pak jdu pro prádlo. Naproti se zrovna vrací Josef.

Vyzvedávám prádlo, nakupujeme v minimarketu a jdem si to sníst na pokoj. Pak že teda zajdem na pivo do Loki. Dám jedno a vracím se na pokoj. Pepek se jde ještě toulat.

Spím tvrdě a Pepa se vrací ani nevím kolik bylo.

14.3.

Vstáváme v 8. Přebalujeme zavazadla. Jedno na cestu, jedno necháváme na hostelu s domluvou dalších 2 nocí pozítří. Po kafi a housce se suneme z kopce. Procházíme osluněné centrum a potom trochu hledáme vstup na nádraží. V 10:00 jsme včas a tak jdem ještě na nákup. Od 10:15 čekáme na perónu. Na 10:30 nás naháněj do autobusu. Má být ve 12:25 v Ollantaytambo, kde se přesedá na vlak. Cesta se vleče přes Cusco, po silničkách, přes vesnice a nakonec nás ještě v Urubambě zastaví sesuv. Asi 30 minut meškáme než můžeme haldu skály v našem silniční pruhu objet. Příjezd k vlaku je jen tak tak na odjezd ve 12:55. Nastupujeme do druhého vagónu a sedáme si do náhodného volného kupé pro 4. Což je docela štěstí, jak zjišťujeme cestou zpět. Souprava s panoramatickými střechami se dává do pohybu. Dostáváme free kávu, sušenky a coca bonbony. Jsme u vytržení prvními pohledy na obrovská skaliska v mracích, opravdu divokou řeku Urubambu a na vlnící se vlak. Jízda vlakem má opravdu top atmosféru. A i záchody jsou pěkný, zas musim. Jede se lážo plážo asi hodinu a půl. Pak někde mezi kopci stavíme. A stojíme asi hodinu. Prý křížení vlaků. Na zkrácení dlouhé chvíle jsme pozváni do posledního vagónu, kde je bar, hraje tam kapela a je možné se porozhlédnout z balkónku. Na čas nás to zabaví. Rozjíždíme se v půl 3. To už jsme měli být v Aguas Calientes a.k.a. Machu Picchu Pueblo. S hodinovým skluzem a údivem nad krajinou a prudkou řekou vystupujeme v mírném dešti. Jdeme hned na pivo. A to do restaurace s nejvýše umístěnou teresou. Pivo za nekřesťanských 25,- soles (150,-kč). Ale dáváme si každej 2. Pepa i žrádlo. Čumíme na město a kecáme. Vyrazit na hostel se rozhodujeme až v cca 17:30, po cestě narazíme na první normální supermarket po 14ti dnech a tak berem zásoby. V Encanto Hotelu nás vítá milá domácí a její dvě mladé dcerky. Vyřizujeme formality a zjišťujeme info. Dostáváme pokoj 33. Mícháme si drink a vyrážíme do víru turisticky exponovaných uliček. Cvak, cvak, cvak. Déšť zesiluje a tak má s námi jeden z naháněčů lehkou práci. Domlouváme podmínky. 2x tasting Pisco sour free a discount na véču. Dřepíme tam tak 2 hoďky. Pisco, místní hustá polívka, Ceviche, Coca sour... vše perfekt. Ale musíme se přemístit. Hned vedle je mercado, kde je rum a pláštěnka a sranda se slečnou. Cestou popíjíme a já se bavím selfíčky se sochami. Přes tržnici smlouváme cetky. V hostelu jsme v 11. Tentokrát se střídáme. Spát odchází Josef a já si beru pivo z pokoje a jdu se ještě porozhlédnout. Po půlnoci spíme.

15.3.

Budík zvoní v 6:08. Jdu na kafe a cígo. Pak se střídáme v koupelně a odcházíme na snídošku. Pak znova wc, balení, ukládání...

Je cca čtvrt na 8, když hostel opouštíme. Rozhodujeme, že pěšky to těch 9km do kopce na Machu Picchu, kam máme vstup v 9:00 (striktně), asi nedáme. Šokuje nás obrovsky dlouhá fronta na ulici. Prodíráme se, abychom si mohli koupit lístky na autobus. Cesta jen tam za 12,- usd. Njn.

Aspoň pak trochu obíháme pravidla a sedíme v busu o slot dřív. Vyjíždíme serpentiny busem asi 25 minut. Okolní krajina už připomíná spíš Avatar než cokoliv jiného na co jsme zvyklí. Na vrcholu jsme po půl 9. Jdeme k našemu značení Circuit 3. Tady jsme mírně řečeno nepotěšeni. Součást tiketu - výstup na Wayna Picchu - dnes není možný. (Řešit s Ministersvem Kultury Peru). Buď si dáme trojku bez výstupu a nebo čenžnem za dvojku. Berem 2, vypadá delší. Poslední cígo a jdeme na to. Dřívější vstup už nějak uhádáme. První kroky a první pohledy. Je to úžasné. Počasí pecka (včera jsem se hodně bál, i předpověď značila opak). Jsme tu! Na prvních zastávkách je tedy lidí hafo. Vznikají první klasické fotky. Dál a dál do hlouby skalního města se lidi rozptylují. Vznikají srandovní fota. Nějaké 2 hodiny procházíme většinu MP - chrám slunce, chrám kondora, obětní, posvátná i obyčejná zemědělská místa. U jednoho z původního obydlí ve stínu dáváme tajné pivo a prvně slyšíme češtinu. Po pár dnech v Peru jsem to odhanul, že Čechy potkáme snad až v MP. Jsou v poho, chvilku kecáme. Pak se trháme.

Odbočujeme z okruhu 2 na okruh 3. Děláme si poslední snímky a před polednem odcházíme z areálu. Byla to pecka. Kupuju redbull, sháním cígo a následně se vydáváme na sestup. Scházíme asi tisíc klikatých schodů deštným pralesem. Já se dost loudám a pozoroju flóru a hledám faunu. Občas křížíme prašnou cestu pro busy, občas se ochlazujeme vodopádem. Těch cca 400 výškových metrů scházíme asi půl hodiny. Za visutým houpacím mostem začíná rovina. Slunce praží, řeka burácí a my jdeme tuto část Inka trailu až do Puebla asi další hodinu. Jsme spoko, jen trochu hladoví a žízniví. Za kolejemi v centru vesničky obsazujeme stůl na terase jedné z putyk. Občerstvujeme se a prohlížíme tu tunu fotek. Mezi tím se rozprší. Po cestě pro druhej batoh do hostelu navštěvujeme bankomat a ještě jednu z putyk. Tam já dávám steak z Alpaky a Josef další porce lokálních jídel. Na hostelu jsme asi ve 4. Máme 2 hoďky do odjezdu vlaku. Mamita s dcerkama nás nechává kempit na gaučích u nich. Kupuju jim za to Ferrerro. Zpracovávám skluz v zápiskách. Po půl 6 se zvedáme, loučíme s děvčaty a jdeme směrem k nádru. Ještě rychlej stop na Quesadillu a pak tržnicí na vlak. Jede to na čas. V 18:20 opouštíme tohle zajímavé městečko, které je vstupní branou k zázraku jménem Machu Picchu a kterým projde denně cca 4000 lidí, jež se každým dnem obmění. Tentokrát sedíme na svých místech. Vlak je plný. Zase káva a drobnosti. Potom nějaká duendí show, přehlídka oblečení a po osmej jsme v Ollantaytambo. Tam přesedáme na bus a teď je 9 a valíme to do Cusca. Zbytek dne dopíšu jak to zase půjde... Už jsme se jen přesuli na naše staré dobré EL Mirador Santa Ana a po 23:00 šli spát.

16.3.

Na tento den jsme na poslední chvíli potvrdili a zaplatil tour na Rainbow Mountain. Sraz byl po 8:00 na náměstíčku poblíž centra. Přišli jsme včas. Odjezd byl nakonec skoro až v 9. Vyjeli jsme z Cusca a stavěli až po 2 hodinách na oběd někde v polích. Z bufetu jsme si pochutnali. Druhou dvouhodinovku do cíle jsme jeli už na vedlejších a spíš lesních nezpevněných cestách. Kolem potoka, mezi skalami. Poslední úsek nám vynahradil bolivijskou Dead Road. Jelo se na hraně útesu pěkných pár kilometrů. Nepřevalit se v zatáčce a padat 200 metrů ze srázu, obzvlášť s protijedoucím minivanem, bylo párkrát o chlup. Nakonec jsme to zvládli a dorazili na velké parkoviště v horách. Odtud se vychází na pěší trek nebo se tu pučuje čtyřkolka. My vzali čtyřkolku. Krátké seznámení se strojem a může se jet. Cesta trvá asi 20 minut. Serpentýnami do kopce, s výhledy na pastviny alpak i na zasněžené šestitisícovky.

Po vypnutí motoru už je to jen kousek k této relativně nově "objevené" atrakci. K Duhové hoře. Došli jsme, viděli jsme, vyfotili jsme. Ještě jsme podnikli výšlap na kopeček nad Duhovkou. 5036 m.n.m. Od vrcholu jsme seběhli ke strojům. ATV jsme odřídili zpět na parkoviště a na parkovišti jsme pak proháněli Alpaky než guide zavelel k odjezdu. V našem minivanu ovšem vznikl problém. Změnil se zasedací pořádek. Izraelec, který předtím seděl vedle řidiče, si vlezl dozadu ke kámošovi. Tím pádem se k sobě nevešla mexická rodinka. Vznikla celkem horká roztržka. Zbývalo, aby se do toho zapojili 3 arabové z prostřední sedačky a byla na spadnutí třetí světová. Ti naštěstí zase jen pochrupovali. Nakonec se nějak dohodli a mohlo se jet dom. Zpáteční cesta obět dead road, lesy, skály, potoky. V polovině wc a pak už silnice. Fatální noční provoz nás i přes řidičovo drzost a "zkratky" zpozdil asi o hodinu. Všichni vystoupili v 9 tam co ráno nasedali, jen nás dva po prosbě řidič ještě hodil nahoru. Prádelna v ulici, poslední večeře v centru, záchod, sprcha, spánek.

17.3. Vstáváme v 8. Jdu na kafe a pak pro věci do prádelny. V 9 opouštíme hostel a přes bankomaty dojdeme na snídani k náměstí. Voláme Ubera a ten nás veze na cuzské letiště. Náš let posunujou o půl hodiny a tak na letišti trávíme hodiny 2. Ve 12:35 odlétáme z Cuzca, vlétáme nad džungli a ve 13:30 dosedáme v Puertu Maldonadu. Na tomto pidiletišti nás měla vyzvednout Shanti. Ale s naší cedulkou nikdo nikde. Jdeme pěšky asi 400 metrů až za bránu letiště. Proti nám se přiřítí taxi a z okna hejká Shanti. Naskočíme do vozu a od té doby už je to jen cak cak cak. -Shanti je energická až splašená čtyřicetitříletá vegetariánka českoholandskoněmeckého původu, která má manžela v Miami, ale žije se svým psem už asi 15 let v Peru. Umí hodně jazyků, baví ji příroda a tak se živí průvodcovstvím v džungli. V jejím podání hodně specificky. Spojilo nas FB. - Vyskakuje za pár set metrů z auta a běží něco zaplatit. My tedy nejdřív kroužíme v taxíku kolem náměstí a až nás to nebaví, tak kupujeme 2 plechovky piva. Jsme konečně zas v normální vejšce, venku je hic. Dobrá nálada zavdá na další pivka v přístavu u řeky. Shanti nechala mobil v taxíku, tak máme čas. Nakonec ho dovezou a Shanti volá námořníka s člunem. Veze nás po široké a rozvodněné řece Madre de Dios do resortu Monte Amazonico. Vítá nás personál s managerem a krásné prostředí opravdové džungle. Jsme v laufu a tak piva pokačují i v areálu, nejdřív u oběda, pak i u bazenu a pak i u večeře. Já odpadnu na gauči asi v 8. Jen se pak přesunujeme do chatrče a spíme až do budíčku.

18.3.

Budíček je drastickej. Ve 4:35 nám na chajdu buší Shanti. Za chvilku je odjezd na jezero! Aha, to jsme asi jaksi zapomněli. Překotně a po tmě se oblečeme, pobalíme nezbytnosti a vybíháme ven. Pak se stihnem rozkoukat před jídelnou, než nám nachystaj sváču s sebou. S rozedníváním po 5:00 loďkou i s partou jiných hostů resort opouštíme. Připlouváme za 2 minut na hranici rezervace Tambopata. Po instruktáži se vydáváme na 3 kilometry dlouhou procházku džunglí. Zvuků džungle a roztodivné flóry si za tu necelou hodinu užíváme plnými doušky. Na faunu je to slabší, zvířata jsou plachá a vidíme jen hmyz, ještěrky a aspoň tarantulku. Na konci stezky nás čekaj prázdné loďky. Do jedné z nich se poskládáme a močálem pádlujeme až na jezero. Celé jezero Sandoval postupně obkroužíme. Pozorujeme ptáky a opice na stromech. Po hodině, v polovině kotvíme u provizorního odpočívadla. Tady si dáváme tu svačinu a asi hodinový voraz. Projdu se po okolí a nakonec aspoň na chvilku usínám v houpací síti. Je kolem 10:00 když vplouváme do druhé půlky jezera. Po chvilce polevujeme v pádlování u rákosového ostrůvku, ve kterém se pohybují vydry. Sem tam vykoulne hlavička a hned je zas pod vodou. Chvíli to pozrujeme a pak pádlujeme dál. Do močálu z té výhně připlujeme v 11:00. Pak zas pěšky džunglí k řece a po řece zpět do resortu. Ve 12:00 nás za potlesku posádky vítá střela Shanti. Jde se na oběd. Následuje bazén a hodinový odpočinek v bungalovu. V 15:00 startujeme loď a proti proudu plujeme 15 minut ke břehu vesnice kmene Machenega. Vítá nás početná domorodá rodina indiánů. V přístřešku v jejich ovocné zahradě nám ženy z kmene ukazují jak motaj bavlnu nebo zapalují oheň. Můžeme si to vyzkoušet. Pak nám muži z kmene ukazují lukostřelbu. Také ji zkoušíme. Kupodivu jsme úspěšnější než oni a kmen jako terč na vzdálenost cca 15 metrů několikrát trefíme. Začíná lejt a domorodci prchají do svých chýší. My procházíme pod exotickými ovocnými stromy až do přístřešku u břehu, kde musíme dlouhé desítky minut trpět komáří bodance, než připluje loď, jež nás veze zpět do naší lodge. Už se stmívá, Shanti potvrdila, co jsme původně chtěli a později váhali. Ano, večeře nebude. Bude ceremonie s Ayahuascou. O ou. Tak přeci jen. Napnutí jak struna čekáme, co to s náma udělá. Před týdnem naordinovanou dietu jsme takřka nedodržovali, jsme unavení, já se střevními potížmi. Bude Šaman ok? Nebude se Duende zlobit? Není cesty zpět. Pohodlně oblečeni procházíme temnou zahradou, kolem jezírka s kajmanem až do rituální chýše. Je 19:00. Shanti nám ukazuje zázemí, hlavně s toaletama a pak vcházíme do temné obřadní místnosti. Osmdesátiletý šaman se svojí ženou již čekají v leže, ve tmě. Naproti nim máme své matrace a blecí kyblíky my. Představujeme se a hned na to nám Šaman leje první hrnek lektvaru. Tfuj, hnus. A to musíme vypít dva. A na ex, do dna! Šaman nás zakouří rapém a sám si hrnek odvaru on i jeho žena. Máme se posadit, položit, udělat si pohodlí. Shanti nás nechává potichu ve tmě a na pár desítek minut nás opouští. Ty desítky minut se nic moc neděje. Přijde to až ráz na ráz. Mžitky a barevné obrazce před očima. Trocha převalování a v tom se Shanti vrací. Dotazuje se nás v tom tichu a tmě, jak nám je. Jestli chceme přidat. Já odpovídám: "převážně hezky". Josef odpovídá: "všelijak" a že by potřeboval na WC. Shanti jde s ním. Podpírá ho a pak jsou slyšet zvuky, kudy všudy Ayahuasca pročišťuje a odchází z těla. Po x minutách se Pepa vrací asi zcela prázdnej. Já se zvednout neodvažuju a jen poplivávám do kyblíku. To samé i šamaní pár. Je slyšet krkání, zvracení, ošívání se. Tyto zvuky přehlušuje až chřestidlo a zahájení zpěvu posvátných písní Ikaros. To už to jede naplno. Hodina je jak 5 minut. Jsem úplně nehybnej a vidím barvy a vize ve tmě. Je mi v tom dobře a bojím se pohnout. Šamani ukončí

zpěv a přes Shanti se nás ptá, jak nám je a jestli přidáme. Odpovídáme že ok. A že další lektvar lijány smrti radši ne. Ptám se na čas. 21:30. Ok. Rozjedou se chřestidla a zpěvy. Zážitek dalších hodin je intenzivní, specifický a jen těžko popsatelný. Z polevujícího DMT rauše nás vytrhává Shanti kolem půlnoci. Loučíme se se šamanem, zůstávají v chýši. Nás doprovází Šantána do té naší. Ve mě se cestou všechno rozhýbe. Zlo jde ven oběma směry. Očištěni usínáme cca v 1. Zážitek!

19.3.

Den po ceremonii má začít v zlehka v 7. Budím se po 6. Sprchuju se a čekám na budík. Odcházíme na kávu a pak na lanové mosty nad džungli, pokecat o včerejšku. V půl 9 se vracíme na snídani. Platíme piva a ostaní záležitosti z první noci, pak sbalit a po 3 výživných, náročných, přínosných i nákladných dnech džungli motorovým člunem opouštíme. V 11 jsme v Puerto Maldonadu. Shanti jde odvézt svoji Šíru

a dáváme si sraz v 11:30 na náměstíčku. Už zase chlemtáme pivo a přikusujem svačinu. Po srazu jdeme za roh pro pruty a kus kuřete, sedáme do taxíka a odjíždíme k jezeru Yacumama na lov piraní. Bohužel se cestou spouští brutální průtrž. Vyskočíme z auta, do první boudy ještě doběhnem. Dál už by to bylo zbytečné, takže s místňákama jen jako děláme, že lovíme. Po cigáru sprintujeme zpět k autu. Jsme úplně mokrý. Taxikář nás vyhodí u hospody a tam u drinků přečkáváme asi 2 hodiny. Až do odjezdu na letiště. Na letiště jedeme vanem se skupinkou z resortu. Taky letí v 18:10 do Limy. Pokračujeme v oslavě Josefovo svátku i na letišti, i v letadle, i v taxíku z letiště.... No jdem se ubytovat a pak do hospody Haiti v parku Kennedy, ve které to už známe a kde jsme začali první den. Já to brzo vzdávám a po jídle jdu spát.

20.3.

Vstávám po osmé, jdu snídat a domlouvat na recepci možnosti odhlášení. Vyjednal jsem si nakonec opuštění pokoje až ve 14:00. Že gratis, měl bych to stíhat. Takže si balim jen batůžek na tour, instaluju Ubera, řešim ještě pár nepříjemností ve whatsappu a vyrážim do přístavu Callao. Přibíhám přesně na desátou. Omlouvám Josefa. Po chvíli se naloďuje naše asi dvacetičlenná skupina na fast boat. Půl hoďky plujeme kolem ostrovů, ptačích kolonií, tučňáčích kolonií, až do cíle cesty - k lachtaní kolonii. Oblékáme neopreny a skáčeme do chladné oceánské vody. Lachtaní klauni hned plavou k nám. Je to suprovej, půl hodinovej zážitek s nimi. Předvádí se, křičí, koušou sebe i nás na chodidlech, mávaj ploutvemi. Těch sea lionů je tak 200. Brutální! V poledne je čas vylézt z vody a vyrazit do přístavu. Převlékáme se, dostáváme sváču a v půl jsme tam. Jako první se loučim a vyrážim z lodě. Na první možné wifině se konečně spojuji s Pepou. Volám Ubera a jedu do naší knajpy. Odsud jdeme do hotelu. Osprchovat se a konečně odhlásit. Pak do prádelny pro poslední wash. To už jsou 3 a čas jíst. Jedeme k oceánu do hogofogo restaurace kde si dáváme výbornej ceviche a cuba libre, spláchnem to piscem a jede se nanovo 🙂

Takže zase centrum, na pivo, jedno, druhé, procházka v parku, srandy s pocestnými... no můžeme asi být rádi že už je 21:00 a musíme na letiště. Tam je to až do nástupu a odletu ve 23:55 taky ještě veselé. To až v Deltě nás amíci trochu zpraží.

21.3.

Můj let č 77. Jeden z nejhorších. Tragickej servis v podání Delta Air. To nejde o to že nám nechtěli dát Jacka. Jde o to, že na skoro 7 hodinovém letu dostaneš jen 2x napít. K snídani jen "chips or cookie"?? No navíc namačkanej mezi 200 kilového oregnce a pochrapujícího Pepu. Jsem rád že je 6. Jsme v Atlantě a můžu vystoupit. Imigrační je tentokrát úplně na klid. Za to na bágly se načekáme. Je 7 když opouštíme halu mezinárodního terminálu. Další půl hodiny se přesouváme na domestic terminal ze kterého jezdí MARTA do centra. 6 dolarů zpáteční. V centru Atlanty na zastávce Civic center jsme cca v 9. Je zima. Úplně jsem zapomněl jak je všechno v USA obrovské. Budovy, auta, ulice, lidi... město je kupodivu poloprázdné, sem tam se objeví nějaký černoch, nějaké GMC, jinak celkem ticho po pěšině. Ne úplně ve formě, si to šlapeme kolem Olympijského parku, Sky View až k museu World of Coca-Cola. Druhou cestou zpět k centru už hledáme oběd. Hard Rock Café byla jasná volba. Otevírá zrovna teď v 11. Burger+cola za 25 usd. Ale chutné, a zabili jsme dost času. Je půl 1 a čas se vracet na letiště. MARTOU zase za chvilku. Ve 14 už na interterminálu. Meju se na wc, převlékám na let a jdeme odevzdat krosny a přijmout boarding pasy. Po security pak máme krásné 2 hoďky na gaučích toho obřího letiště, které právě končí a já je dostatečně využil k surfování a dodělání restů. Včetně tohoto cestopisu. V 16:00 jsme se začali boardovat na Boeing 777. Z těch 400 lidí jsme šli skoro poslední. Bohužel full flight, tak jsme se mačkali 3 lidi na trojce. KLM servis byl dobrej a ospalost nám osmihodinovej let dost zkrátila.

22.3.

V 6:00 jsme sedli v Amsterdamu. Vyběhli jsme ven na cigáro a pak zas zpátky na odlety. Od 7 do teď (9:00) se tu poflakujeme a ještě pár hodin budeme flákat. Možná zajdem do lounge (Josef vlastni key!) než to v půl 1 poletí na Budapešť. V Budapešti ve 14:30, přejezd na nádraží. Proběhne langoš? Jo! Z nádraží vlakem od ČD v 18. Do deseti bysme měli být v Brně a když budu mít sílu tak si to 4 hoďky ještě odřídím domů a vyspim se ve své posteli, konečně ve svém "doma". Probudím se v neděli ráno a jedu za svýma. Snad to tak dopadne, už se těšim.

Závěr

Po dlouhých letech to byla opět taková delší, dražší a náročnější cesta. Byla plná dobrodružství, srandy a zážitků, ale i těžkostí, stesku a omezování se. Ale tak to prostě na cestách je a ani v nejmenším neběduju.

Jet s kámošem, znamenalo trochu se uskromnit v plánech a občas ustoupit a brát ohledy i na jiné potřeby. Ale dopadlo to dobře, k menším nedorozuměním došlo, ale nic vyhroceného. Až na překročený rozpočet jsme to zvládli výborně. Pepovi díky a respekt, že to se mnou dal!

Kroky: 261694 (za 19 dní = 13775 za den)

Lety: 9 letů (3 domestic)

Teplotní rozdíly: -3°C v Paříži/+33°C v Puertu

Rekordy: Největší solná pláň, Nejvýše položené jezero

Osobní nej: Navštívený šestý div světa. Zbývá mi jen Velká čínská zeď.

Adios!

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 5 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal David Hosl

Cestopis byl naposledy aktualizován 24. 3. 2025

David Hosl procestoval 46 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 10 lety a napsal pro tebe 17 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před měs

A hledme, byli jste v Peru skoro po nas ted v breznu 2025.
Se zajmem jsem si precetl o vasi trase Evropu, Severni i Jizni Amerikou.

O Budapesti se pry povida, ze je tam v MHD vyssi vyskyt revizoru nez kdekoliv jinde. Zrejme jste chteli maximalizovat adrenalin tou cernou jizdou ... O zamer setreni zrejme neslo, kdyz jste si pak na letiste doprali drazsi autobus 100E namisto levneho autobusu 200 (jen s prestupem na Kőbánya-Kispest).

Vlastne trochu obdivuju, ze jste tak casto volili ubytovani v hostelech. Na usetreni dobre, ale pak treba ono zvolene taxi z limskeho letiste do Miraflores za 20 USD by slo poridit s apkou inDrive klidne i za 20-30 PEN.

Dale jste pokracovali nejakou formou zajezdu, i do Arequipy. Tam v obdobi destu (leden-brezen) byva situace, ze dobra viditelnost z mesta na okolni tri vulkany Pichu Pichu, Misti, Chachani je maximalne do 10-11am. Pak byva bila obloha a vulkany nevidno. Halt se hodi si privstat a pozorovat tu krasu napriklad z vyhlidek Yanahuara ci Carmen Alto.

Zacatkem brezna jste nejspise ve mestech Juliaca a Puno narazili na tamni karnevaly (zhruba do 15.3.2025). Vyssi nadmorska vyska se nejspis castecne podepsala na vasich strevnich problemech, o kterych bych ani cist zrovna nemusel.
Kdyz jste pokracovali dale na jih do zapraseneho mestecka Uyuni za "turistickou" atrakci tamniho Salaru a sedely by i dny, dalo by se snad vyuzit bolivijskeho vlaku Oruro - Uyuni - Tupiza.

"Opravdu zmatený socialistický přístup všech bolívijanů je zvláštní." To bych si nedovolil tvrdit o vsech Bolivijcich, ani o uplne vsech Kubancich napriklad.

Cusco, Machu Picchu, zrejme i v Aguas Calientes se vam tedy libilo. V Ollantaytambo uz asi na prohlidku inckych ruin nezbyval cas.

V Puerto Maldonado jsme zatim jeste nebyli, ale kdyz uz, tak ta reka se jmenuje "Madre de Dios".

Ale zpatky do Limy. Vypada to, ze jsi z Callao plul na ten vylet okolo ostrova San Lorenzo, mozna jen okolo pobrezi ...
A navstevu historickeho centra Limy jsem taky nejak nezaznamenal. Snad za centrum Limy nepovazujete pouze Miraflores jako jisty opavsky youtuber.

V zaveru jsi zminil, ze to byla narocnejsi cesta. Asi i kvuli te prilisne nadmorske vysce peruanskeho a bolivijskeho Altiplana. Zase na druhou stranu jste si cestovani usnadnili zvolenim te mistni CK. Proti prekracovani rozpoctu se doporucuje slow-travel. Bohuzel dovolene nejsou nekonecne. Zazitku plno!

A hledme, byli jste v Peru skoro po nas ted v breznu 2025.
Se zajmem jsem si precetl o vasi trase Evropu, Severni i Jizni Amerikou.

"Opravdu zmatený socialistický přístup všech bolívijanů je zvláštní." To bych si nedovolil tvrdit o vsech Bolivijcich, ani o uplne vsech Kubancich napriklad.

Cusco, Machu Picchu, zrejme i v Aguas Calientes se vam tedy libilo. V Ollantaytambo uz asi na prohlidku inckych ruin nezbyval cas.

V Puerto Maldonado jsme zatim jeste nebyli, ale kdyz uz, tak ta reka se jmenuje "Madre de Dios".

David Hosl

před měs

Ahoj, díky za reakce. Většina z nich sedí :-)
Pešť - nefungoval automat na jízdenky, tak jsme to risknuli. Na existenci busu 200e jsme přišli až cestou zpět.
Lima - četl jsem že taxi z letiště max do 20,-usd.(Btw i shuttlebus je 6,-usd/osoba(!)) Po dvoudenní cestě jsme to neřešili. Pak už Uber. Cesta zpět na letiště byla za 40 soles.
Bohužel centrum neproběhlo, i když v plánu bylo na poslední odpoledne před odletem :-(
Ubytování - vždy jsme měli samostatný pokoj a nějak jsem si řekl, že nepřekročíme litr za pokoj. Nakonec to bylo v rozmezí 300-1000,- Kč, takže splněno. Někdy se vešel i hotel, ale luxus nebyl hlavní podmínkou.
BUS - Zvolili jsme Peru Hop (vystup/naskoč) z hlediska úspory času (a možná i financí) mi to přišlo nejlepší.
Arequipa - tam jsem jel na morče :-D A kámoš tam měl kamarádku. Sopky jsme viděli opravdu jen minimální část dne.
Puno - ano, karnevaly nás mile překvapili, píšu o nich.
Salar - jsem prostě vidět chtěl, i přesto, že to byli 3 dny v Bolívii. Za slovo "všech" se omlouvám.
Cusco a okolí super. Ollantaytambo jen přestup.
Madre de Dios - ano! Ještě jsem text nestihnul korektovat. O tom názvu jsem při psaní přemýšlel a flákl tam co mě napadlo, že si to pak dohledám :-) Díky.
San Lorenzo - ano, 3 hodinová plavba s možností vycachtat se s lachtanama.

A na závěr - také ano, slow traveling není pro mě. Jsem ADHD doma natož v cizině s omezeným počtem dní :-)

Užito hodně!
Ještě jednou dík za feedback. Měj se