Podzimní nádech orientu

Návštěvu této země Blízkého východu jsem plánovala dlouho. Díky snadné dostupnosti a vyváženosti poznávání s lehárem na pláži zlákala tato destinace i mou rodinu, a tak jsme se rozhodli cestu za vůní orientu konečně uskutečnit. Po ujištění o bezpečnosti v této zemi a horkotěžkém sjednocení termínu všech zúčastněných kupuju letenky pro sedm lidí s odletem za několik měsíců. Poprvé cestujeme v takové menší skupince a já nechci nechat nic náhodě, tak plánuju a rezervuju veškerý program a ubytování nezvykle předem. Totiž když cestujeme jen ve dvou, ráda nechávám prostor na takové to “nějak to dopadne”. Itinerář cesty hotový, program zabookovaný, a na mě vyskočí dvě čárky u těhotenského testu. To situaci trochu komplikuje, protože pokud nepoletím já, nepoletí nikdo. Nechci zbytečně riskovat, zároveň ale nechci odpískat cestu tolika natěšeným lidem. Ti ale situaci chápou a spíš mě od cesty sami odrazují i za cenu jakési finanční ztráty všech a do poslední chvíle tak není jisté, jestli vůbec odletíme. V době odletu mám mít v břichu už 7 měsíční mrně, což je problém jak pro leteckou společnost, tak pro pojišťovnu. Letecké společnosti totiž vyžadují od 29. týdne lékařské potvrzení, které ne každý gynekolog je ochotný dát, a od 36. týdne je cesta zapovězena úplně. Většina pojišťoven pojistí těhotnou do cca 6 měsíce, jediná Evropská pojišťovna až do 2 kalendářních měsíců před termínem. A tak nakonec vzhledem k bezproblémovému dosavadnímu průběhu sedíme v letadle všichni, dokonce i s pojistkou.

Z Vídně vzlétáme před 18. hodinou, v Ammánu jsme něco před půlnocí. I v tuto dobu je na letišti rušno, ale větší fronta je kupodivu k vyřízení víza než u vstupu s JordanPassem. JP se určitě vyplatí zakoupit (online ještě před odletem), protože zahrnuje jak poplatek za vízum, tak až desítky volných vstupů do památek po celé zemi, včetně Petry. A už jen vstup do Petry s vízem převýší cenu JP. A kdo nebyl v Petře, jako by v Jordánsku nebyl, že. JP ale není přímo vízum a je tak potřeba jej vyřídit na letišti. Pokud však člověk vstupuje do země z jihu, z Aqaby, vízum dostane bezplatně (a ušetří 40 JOD). Resp. je bezplatné pouze pro návštěvu přímo Aqaby, která je speciální ekonomickou zónou s vlastními pravidly a daněmi (i pivo je tady proto levnější). Při cestě na sever, třeba právě do Petry, už je ale celní brána, kterou nelze minout, a zde bezplatné vízum nemusí celníci uznat. Nás tady ale nikdo nekontroloval.

Už s vízy a zavazadly vyzvedáváme dvě auta u společnosti Dollar rezervované přes Booking.com, kde pronájem vyšel levněji než napřímo, a startujeme v celkem rekordním čase. Za tmy nás čeká přesun necelou půlhodinku do města mozaiky Madaba, kde strávíme první noc. I když jsem rezervovala auta s manuální převodovkou, dostáváme automat. Než se s ním trochu sžiju, cesta se o něco protáhne - pořád řadím asi nějaké turbo nebo co, při kterém motor sice řve jak o život, ale jak o život rozhodně nejede. Kolem jedné ranní tak parkujeme k noclehu, kde někteří ještě stíhají noční/brzkou ranní koupačku v hotelovém bazénu.

Ráno se scházíme na první kontinentální snídani na střešní terase a poprvé ochutnáváme falafel i hummus, který fakt dostál svému jménu. Po snídani se sbalíme, hodíme věci do auta, někdo zase hodí pár tempíček a jdeme procházkou okolo mešity krále Hussaina do města, kde navštívíme Archeological Park, kde se nachází nejstarší mozaika v Jordánsku z 1. století (platí JP), Greek Orhodox Saint George´s church (vstup zdarma) i manufakturu mozaiek, kde tradičně zahalené dámy zrovna na několika dílech pracují. Centrum města je maličké, a tak se dá zvládnou za půlden úplně v pohodě.

Archeological Park

Manufaktura

Už hotové výrobky

Kolem poledne se přesouváme asi hodinku jízdy k Bethany Beyond the Jordan - poutnímu místu, kde byl v řece Jordán pokřtěn Ježíš Kristus. Navigace nás ale vede až na izraelsko-jordánskou hranici, jejíž část tvoří přímo řeka Jordán, a kde nám uniformovaní chlápci se samopaly v ruce sice přátelsky, ale dost jasně vysvětlují, že tudy cesta nevede. Na druhý pokus už trefujeme Visitor centre, odkud jezdí svozové busy k řece. Vstupné je 12 JOD, při zakoupení spolu s JP 8 JOD. Přijíždíme akorát na čas odjezdu jednoho z autobusů, a tak po pár minutách jízdy vystupujeme na začátku poutní stezky. I když je 2 kilometrový okruh po celé délce zastřešen, dá nám ve skoro 40ti stupňovém horku, na které ještě nejsme adaptovaní, pořádně zabrat. Kromě řeky samotné, ze které zbyl už spíš jen takový zkalený smrdutý potůček, kostela s kýčovitým suvenýr shopem u vstupu a dřevěné konstrukce, kde se to vše odehrálo, zde nic jiného není, takže návštěva tohoto místa přitahuje spíš svým duchovním významem než atraktivitou jako takovou.

Místo křtu

Kostel

Řeka Jordán tvořící hranici

Po asi dvou hodinách strávených ve sluneční výhni opět sedáme do aut a míříme k Mrtvému moři. Až teď jsme si všimli, že jedno auto nemá klimu, což je (a vzhledem k tomu, že jsme na začátku cesty ještě bude) dost naprd. Mrtvé moře je vlastně jezero s jednou z nejvyšších koncentrací minerálů (salinita 33 %), které se nenachází nikde jinde na světě. Taky tady není úplně jednoduché se spálit - poloha -417 metrů pod hladinou moře činí toto místo tím nejníže položeným na světě, a tak je UV záření filtrováno jednou atmosférickou vrstvou navíc. K nižšímu průniku slunečních paprsků také přispívá silná ozonová a odpařovací vrstva nad hladinou. Toto jedinečné mikroklima s až o 15 % vyšším obsahem kyslíku je tak ideální k pobytu lidí s astmatem či jiným respiračním onemocněním. Dostupnost ke koupání je však poněkud omezená - na severním břehu je možné využít soukromých pláží resortů, kde se ale platí nemalé vstupné, nebo na jihu pláže veřejné, kde se vstup sice neplatí, ale kromě PETky s vodou za pár drobných místo sprchy tady žádné zázemí nenajdete. A ta sprcha se fakt hodí, protože po oschnutí je pokožka pokryta takovou zvláštní olejovou vrstvou spolu s nánosy soli, kterou člověk na sobě příliš dlouho nesnese. A tak se ubytujeme v Ramada Resort, kam přijíždíme kolem 15. hodiny odpolední, abychom si komfortu a zázemí co nejvíce užili. A vzhledem k tomu, že cena za noc včetně vstupu na pláž je jen o polovinu vyšší než vstup samotný, ukazuje se tato varianta jako ta správná. A tak hned po check-inu v hotelu bereme plavky a v rámci resortu nastupujeme do kyvadlového busu na pláž. Resorty byly původně postaveny hned na břehu, ale vzhledem k faktu, že za rok klesne hladina až o půl metru je pláž každý rok o kousek dál. Pláž samotná je vlastně bahenní dno a i když jsou na ní dostupná lehátka i velmi sporadicky tekoucí sprcha, není o co stát. Zato o koupání v tak koncentrované vodě ano. Plave se v ní sice těžko, ale kde jinde si člověk může v klidu na hladině přečíst knížku? A aby turista nemusel složitě těžit léčivé bahno někde ze dna, je ho tady nachystaný celý kýbl. A při zasažení očí blátem nebo vodou ochotně přiskočí místní guard a oči vypláchne vodou z PETky. Zážitek je to zkrátka opravdu nevšední, ale člověk tady nevydrží nějak extra dlouho. A tak se i my brzy vracíme busem zase zpět na hotel, kde zbytek odpoledne trávíme u bazénu, večer dáme večeři přímo v resortu a jdeme do postele.

Nejnižší místo na zemi.

Pohoda s knížkou na hladině.

Léčebná kúra.

Pohoda na hotelu.

Ráno se po luxusní rautové snídani odčekujeme, ale ještě celé odpoledne užíváme drinků a sluníčka u hotelového bazénu a ještě jednou před odjezdem otáčíme koupačku v Mrtvém moři. Zase busem, protože ani ta čtvrthodinka chůze se nám v tom parnu prostě nechce absolvovat. Kolem čtvrté odpolední vyrážíme směrem na jih podél břehu Mrtvého moře na tři a půl hodinovou cestu do Wadi Musa, která je výchozím bodem pro návštěvu Petry. Cestou míjíme vstup do kaňonu Wadi Mujib i veřejnou pláž a staví nás první policejní hlídka. Tato byla opravdu důsledná, kromě pasu chtěla vidět evropský i mezinárodní řidičák. Těm dalším (a že nás za těch 10 dní stavěli alespoň 5x) většinou stačil pas nebo jen mávnutí na pozdrav. Nádrž se pomalu blíží k rezervě, a tak hledáme benzinku. Dávám echo i druhé posádce, ale ti prý mají paliva dost, tak tankujeme sami. No po pár (doslova pár) kilometrech už ale hlásí, že by se jim nějaký ten litr taky hodil. Do cíle 60 km, paliva na 80, a po cestě už žádná pumpa. To bude těsné. A to ukazatel určitě nepočítal s výrazným stoupáním serpentýnami v závěru cesty. V kopcích, kde nepotkáme živáčka, ztrácíme jeden druhého z dohledu. Čekám na zprávu, že jsou na suchu a my se budeme vracet s kanystrem, místo toho jsme dojeli my, protože jsme píchli levou přední. Naštěstí jen něco přes kilometr před cílem, tak to dojedeme po ráfku. Už za tmy (ta ale ale tady v září už po 18. hodině) nás vítá hostitel Ameer z Ameer Apartments a ještě před večeří nám ochotně pomáhá nasadit rezervu. A prý si nemáme dělat starosti, zítra nám pneumatiku zaveze do servisu. Chci předejít problémům s pojištěním a událost nahlásit půjčovně, ale ani jedno číslo nefunguje. Čert vem kolo, ale kdyby šlo o větší havárku, byl by průšvih. Proto Dollar už příště radši ne. Nakonec se všichni scházíme u večeře, kde tradiční pochutiny zapíjíme tím nejlepším beduinským čajem s tunou cukru a špetkou máty, který jsme měli možnost za celou dobu ochutnat. Spát jdeme brzy, abychom co nejdřív vyrazili na obhlídku Petry.

Nejdřív práce..

...potom hostina.

Jednotlivé budovy tohoto skalního města jsou vytesány do pískovce v údolí Šárských hor, které tvořily městu ochranný štít. Spolu s dobrou dostupností k Rudému moři byla tato poloha ideální k obchodu s tehdejšími mocnostmi Egyptem a Mezopotámií a za dob svého největšího rozkvětu mělo město až 30 tisíc obyvatel. Svou slávu ale pozbylo v 6.století n.l., kdy město zasáhlo zemětřesení a po opuštění posledními obyvateli upadlo v zapomnění. Až v 19. století došlo k odhalení tohoto tajuplného místa, které je od r. 1985 na seznamu UNESCO a od r. 2007 mezi novodobými sedmi divy světa zásluhou švýcarského cestovatele putujícího v přestrojení za Araba.

Parkování hned u vstupu je překvapivě zdarma a ač je míst dost, rychle se plní. Už na parkovišti nás oslovuje místní průvodce, jehož služby s díky odmítáme. Ke vstupu se rozdělujeme na dvě skupiny a děláme, že se neznáme, protože v Jordánsku platí poměrně nový zákon, že skupiny od 7 a více lidí musí mít s sebou místního akreditovaného (čti nemálo placeného) průvodce. Prý se to u tak profláklých památek fakt hlídá, tak jsme to nechtěli riskovat. Vstup je v rámci JP zdarma, ale je potřeba na pokladně vyzvednout lístky a k tomu je nutný pas (to je tady celkem běžné, tak pas pořád nosit u sebe). Už společně procházíme asi 1,5 km dlouhou soutěskou Siq, kde na stěnách obdivujeme patrné vodní kanály, kterými byla do města přiváděna voda, k nejikoničtější a nejznámější stavbě The Treasury (Pokladnici). Těžíme z ranního vstávání, kdy je tady víc velbloudů než turistů, a zatím celkem přijatelných teplot. Tato majestátní stavba (nebo spíš socha?) je propracována do nejmenších detailů a vzbuzuje upřímný údiv, jak mohlo takové veledílo za dané doby vůbec vzniknout. Kouzlo ruší jen otravné nabídky průvodců, oslovodů a prodavačů předražených cetek. Turistů přibývá, a tak kousek za pokladnicí odbočujeme z hlavní trasy, kde je o poznání klidněji. Kromě pár chudáků oslů prohýbajících se pod tíhou líných turistů, kterým se nechce do kopce, jsme tu skoro sami. Stezka vede přes kopce, kde jsou k vidění původní beduínské příbytky i s beduíny samotnými nabízející jak jinak než čaj. Po pár kilometrech scházíme do původního centra města, kde už je značně přelidněno. K vidění je v okolí několik chrámů, kostel, kolonáda, královské hrobky, divadlo a o něco dál i klášter (Monastery). Po krátké zastávce v srdci tohoto unikátu, které je místem čilého obchodování i dnes, se již klasickou turistickou cestou vracíme zpět ke vstupní bráně. Po několika hodinách strávených na přímém slunci nám plechovka vychlazeného piva v zemi prohibice zahalená do roucha papírového obalu z místního obchůdku přišla více než vhod, i když za hlasité modlitby místního věřícího chutnalo poněkud trpčeji. Po celém dni pochodování jsme unavení, tak do města jen skočíme na tradiční jehněčí a dokonce vynecháme i Petra by night. Jde o noční prohlídku Petry, resp. procházku soutěskou Siq k Pokladnici za svitu tisíců plápolajících svíček a hudebního doprovodu. Vychází se 2x týdně kolem 21. hodiny a vstupné, které stojí 17 JOD, není součástí JP. Prý tam ale bývá dost narváno, což zážitku ubírá.

Putování Petrou v tradičním oblečku.

Okolní krajina.

Pokladnice.

Pohled ze soutěsky Siq.

Další možností je navštívit Petru procházkou o něco autentičtější krajinou s minimem turistů z druhé strany, z vesnice Little Petra. Tady je ale JP nutnost, samotná vstupenka tady koupit nelze. Ke klášteru je to 8 km, k hlavní bráně ve Wadi Musa další čtyři.

Ráno po snídani balíme a vyrážíme něco přes 100 km (1,5 h) k Wadi Rum, pouštní přírodní rezervaci na hranici se Saudskou Arábií. Toto měsíční údolí o rozloze 700 km2 je domovem asi 2000 beduinů převážně z kmene Zalabia. Ti dříve vedli kočovný život se svými velbloudy a kozami, které chovali pro maso, mléko a jogurt džamed, dnes už ale většina žije spíše ve stejnojmenné vesnici, kde má svůj kamenný dům s vedle zaparkovaným velbloudem. Muži se věnují cestovnímu ruchu, ženy se starají o domácnost a vyrábí suvenýry. Stále je zvykem, že má muž více žen a kolikrát třeba i ke dvaceti dětí, a tak se musí pořádně otáčet, aby je všechny uživil. V rozhlehlé poušti je roztroušeno na 60 kempů od těch strohých až po luxusní glampy vlastněných jednotlivými rodinami. Snad každý kemp už je vybaven vlastním sociálním zařízením, klimatizací i wifi. Ke koupi toho v kempech moc není, tak je vhodné vybírat z možností s jídlem a hlavně neomezeného pití v ceně. Vstup do pouště stojí 5 JOD a je zahrnuto v JP, vjezd autem je zpoplatněn 20 dináry a v JP zahrnut není. Projít poušť po vlastních či vlastním autem sice lze, ale spaní pod širákem nebo ve vlastním stanu je zakázáno. Ale i tento zážitek se ale dá s místními domluvit.

My cestujeme autem, a tak před polednem parkujeme auta na smluveném místě, odkud nás Khaled, oděn do tradičního bílého tóbu s červenobílou kufijí na hlavě, nakládá do svého již něco pamatujícího jeepu a veze nás do kempu Rum Aranda. Vyložíme věci ve stanech vystužených dřevotřískou v typickém černobílém motivu (původní stany s tímto vzorem byly - jak jinak - utkány z velbloudí srsti), nasedáme na korby dvou moderních jeepů a křížem krážem brázdíme duny. Je prostor i na procházku v rozžhaveném písku nebo výšlap na některou ze skal k výhledu po okolí. Překvapivě se vysoké teploty, kterých jsem se zvlášť tady obávala, dají zvládnout. I tak si chlapi (i některé dámy) kupují kufijí, aby zapadli a ochránili se před slunečními paprsky a pískem. Zastávka na teplé jídlo ve stínu obědového stanu ale přijde vhod. Po obědě pokračujeme ke skalním útvarům Sedmi pilířů moudrosti (pojmenovaných podle T.E. Lawrence a jeho knihy o osvobozeneckých bojích Arabů z područí Osmanské říše, kterých se za 1. sv. války sám autor účastnil), Skalnímu mostu Um Fruth nebo k petroglyfům Anfishiyyeh. Prostě každá skála něco připomíná a podle toho se tak jmenuje.

Rum Aranda Camp.

Černobílé motivy kempu.

Sedm pilířů moudrosti.

Pohoda

Skalní most Um Fruth

Krajina připomínající Mars je, zvlášť při západu slunce, který pozorujeme z jedné ze skal, tak magická, že si zahrála ve filmech jako Marťan, Lawrence z Arábie, Transformers a mnoho dalších. Už za tmy se dunami vracíme zpět do kempu, kde naši hostitelé pomalu odhrabávají písek z poklopu tradiční beduinské večeře Zerbu. Pomalu pečené maso a zelenina na kruhovém několikapatrovém roštu zapuštěném do jámy v písku po stranách zpevněné jílem, kde na spodině žhnou uhlíky vypadá opravdu lákavě. A chutná ještě líp! S plnými břichy opět sedáme do jeepu a jedeme za kemp pozorovat hvězdy. Vzhledem k minimálnímu světelnému znečištění je toto místo rájem astronomů. Po návratu uleháme do stanů a jen tak užíváme klidu a míru tohoto úchvatného místa.

Ach ta panoramata.

Čím víc proužků, tím víc adidas.

Už to bude!

Vypadá to výborně.

Po snídani, kdy krajina má snad ještě mírumilovnější ráz, už na horizontu vyhlížíme stádo velbloudů, které se k nám blíží, abychom si zdejší atmosféru užili i z jejich sedla. Asi hodinová projížďka na jejich hrbu umocňuje náš zážitek z pouště, po kterém se ubíráme zpět k našim autům a pokračujeme dál na jih.

Po poledni splaveni a po programu posledních dní už značně unaveni se ubytujeme v Adventure Divers Resort kousek od Aqaby. Strávíme tady 2 noci a na programu není nic než leháro. A tak se po check-inu a krátkém šlofíku vydáváme k Rudému moři. Pláž je písčitá, překvapivě čistá, ale liduprázdná. Zato podvodní svět až neuvěřitelně živý. Na korálové útesy hned u břehu stačí brýle a šnorchl, ale nevyužít zázemí místních potápěčských základen je škoda. O dost živěji je v resortu opodál, kam jdeme nakoupit a na večeři. Hned u vchodu potkáváme skupinku našinců ověnčenou cinkajícími igelitkami nadšeně debatujících nad cenou piva. Evidentně nás tady mají rádi, v areálu jsou dokonce i směrovky v čechoslovenštině. Další dopoledne opět trávíme na pláži, kde se dáme do řeči s vlasteneckým izraelským párem, který nás hrdě zve do své země. To ještě netuší, že za ani ne dva týdny budou ve válce. Na večeři jedeme do asi 10 km vzdálené Aqaby. Během procházky městem nás zaujal místní barber, který nití omotanou kolem prstu a uchopenou mezi zuby periodickými záškuby hlavy zušlechťoval obočí, nos i uši svému zákazníkovi. Ale není nad osobní zkušenost, tak jsme do křesla prosadili taťku. No po zákroku omládl o několik let.

Pláže nádherné.

Jordánské plavky.

Plážová pohodička.

Cítíme se jako doma.

Barber shop.

Poslední den na jihu po check-outu opět trávíme střídavě na pláži a u bazénu a v pozdním odpoledni se vydáváme na dvouapůlhodinovou cestu k Dana Tower hotel. Spíš než hotel ubytko připomíná středověký hrad - malé kamenné pokoje, ke kterým vedou úzké vinuté chodbičky mají své kouzlo. Přijíždíme akorát k bohaté bufetové večeři, po které následují instrukce k zítřejšímu výletu a zahajovací taneček u kytary. Z několika variant tras napříč rezervací Dana vybíráme tu nejdelší a údajně nejhezčí - asi 16ti kilometrový trek kaňonem Wadi Ghuweir. Trek lze absolvovat i individuálně, ale abychom nemuseli jít trasu tam a zase zpět k autu, bereme průvodce, který nás ráno dodávkou s řidičem hodí na startovní čáru asi hodinu od hotelu a na konci trasy nás zase vyzvedne.

Opakovaně jsem se ptala na náročnost cesty, abychom ji já i taťka, který má před výměnou kolene, zvládli. Prý je po rovině, terén jednoduchý. Po rovině opravdu ano, ale spousta kamení a nerovného terénu, který musíme překonávat hlavně v první části není nic moc. Cestou zdoláváme i několik překážek v podobě menších ferrat, po kterých se dostáváme vždy o úroveň níž. Ani bez suché nohy to tady moc nejde. Prvotní skákání po kamenech v potoce brzy bere za své, a tak už se prostě jen brodíme. Ani moje trekové sandály ten nápor nevydržely. No ještě že jsem prozíravě měla v batohu i náhradní tenisky. Trasa vede po dně kaňonu, jehož vysoké stěny, na kterých místy z proláklin rostou a bojují palmy a jiná vegetace o přežití, nás chrání před slunečním svitem. Spodní tmavězelená část značí hranici, kam až dosahuje voda v období dešťů, kdy je kaňon zaplaven a je neschůdný. Cestou zastavujeme ve stínu stromů, kde náš šerpa zapaluje oheň, vytahuje pánvičku, prkýnko a zbytek kuchyně a oloupe brambory s další zeleninou, kterou nám spolu s chlebem nabízí k obědu. Tasí i konvičku na čaj - ten totiž ani tady nemůže chybět. Po asi 6 hodinách unaveně sedáme do dodávky a tříhodinovou cestu vyprahlou krajinou plnou serpentýn absolvujeme už v polospánku. A tak v zpět v hotelu přes večeři míříme rovnou do postele.

Suchou nohou to vždy nešlo.

Fajn schlazení.

Někdy šlo i o život.

Ferratky.

Po snídani se balíme a vyrážíme do Ammánu. Cesta je dlouhá a v horku úmorná, tak děláme několik zastávek. Třeba v místním zahradnictví, kde taťka kupuje sazenici olivy, kterou mu letištní kontrola stejně vyhodí, nebo u Solné pláže. Zvláštní pocit chodit naboso po krystalech soli, které jsou ale vodou tak vymleté, že téměř neškrábou. Navštěvujeme i horu Nebo (vstupné 3 dináry), kde je snad pohřben Mojžíš.

Solná pláž.

Země zaslíbená.

Mt. Nebo

V pozdním odpoledni přijíždíme do metropole, kde doprava houstne, a i když se jednotlivé pruhy nerespektují a jede se, kde je zrovna místo, není to tak divoké jak v Asii. Ale ty retardéry, rozeseté po celé zemi i mimo města, kde by je člověk vůbec nečekal, a které jsou zvlášť po setmění lehce přehlédnutelné, nám už fakt pijí krev. Parkujeme v centru města u Sandra hotel, kde strávíme poslední jordánskou noc. Ten leží v samotném centru, kousek od hlavních atrakcí, a tak stíháme západ slunce přímo v amfiteátru (vstup součástí JP), který při hře se stíny působí opravdu majestátně. Společnou večeří na terase s výhledem na osvícený Ammán a menší procházkou tržištěm děláme tečku za naším výletem.

Ještě před večerním odletem navštěvujeme ammánskou citadellu na kopci, kterou jsme včera nestihli a pak už se přesouváme na sever do asi 50 km vzdáleného města Jerash na severu země. Ruiny města založeného Alexandrem Makedonským nabízí asi 2 kilometrový okruh, který část z nás pro extrémní vedro vzdává hned na začátku a radši ve stínu usrkáváme vitamínovou bombu v podobě freshíku z granátového jablka kyselého jak šťovík. Druhou část posádky ale ani vedro neodradí a jsou těmito pozůstatky historie nadšení. Po poledni už míříme na letiště a s přestávkou na jídlo a zácpami přes Ammán tak tak stíháme. Vracíme auta a pán z Dollaru vtipkuje, že můj depozit bude o 2 pokuty za rychlost menší. No vtip to nakonec nebyl.

Citadella.

I když je převážná část země vyprahlá, neúrodná a monotónní, díky svým dominantám jako Petra, Mrtvé moře či Wadi Rum uspokojí cestovatele za poznáním stejně jako zarputilé plážové povaleče. I míst s duchovní hodnotou a historií je tady nespočet. Ale největším benefitem této země jsou srdeční a usměví lidé.

A na kolik to celé vyšlo?

Letenky vč. 10 kg zavazadla 2 700 Kč/os
Ubytování (mimo Wadi Rum) 5 000 Kč/os
Jordan Pass 2 500 Kč/os
Doprava (půjčení auta, benzín) 2 215 Kč/os
Wadi Rum (ubytování, jeep, oběd, večeře, hvězdy, velbloudi) 3 500 Kč/os
Výlety (Dana, Mt. Nebo) 1 050 Kč/os
Zbytek (data, pojištění, parkování ve Vídni) 2 050 Kč/os
Celkem (vč. jídla, suvenýrů) 22 115 Kč/os

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 2 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala conic30

Cestopis byl naposledy aktualizován 6. 3. 2024

conic30 procestovala 37 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 6 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

5 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Petr _45

před rokem

Tak k holiči bych asi neměl odvahu jít.... :-D Břitva mi znervózní i v ČR, natož tam.... brrrrrrr

divan

před rokem

Ceny jsou na monitoru nepřehledné, poskákané , viz screenshot. Nešlo by to doladit?

snimek-obrazovky-2024-03-04-135930.jpg

conic30

před rokem

Díky za povšimnutí, už je to snad OK.

Kajman77

před rokem

Jen faktická poznámka - Ježíš na hoře Nebo fakt pohřben není.

A s tím Mojžíšem, který byl pravděpodobně myšlen, to tak jednoduchý taky není - jeho hrobka (v níž tedy nejspíš stejně není) je od hory Nebo sice na dohled, nicméně už na izraelské straně kousek od Jericha.

conic30

před rokem

Díky za poznámku. Myšlení byl samozřejmě Mojžíš.