Podzimní prázdniny v Bulharsku

Přiblížil se konec prázdnin a moje matička už vymýšlela, že by aktivně chtěla jakožto učitelka využít volna i na podzimní prázdniny. Začal jsem tedy hledat levné letenky, ale zrovna na poslední říjnový víkend jako by cena letenek poskočila dvojnásobně nahoru oproti ostatním termínům. Jako obvykle byly při odletu z Vídně aspoň trochu levnější ty směrem na Balkán a tak nakonec padla volba právě na Bulharsko, konkrétně tedy na Sofii a okolí (přece jen Černé moře už v tomto termínu na koupání moc není). S Ryanairem nás tak čekal odlet z Vídně ve čtvrtek (26. 10.) odpoledne a přílet v neděli (29. 10.) pozdě večer, za celkovou cenu cca 2100 Kč/os. Čtyři dny na prozkoumání hlavního města a zejména okolních zajímavostí by mohlo být tak akorát, stačilo sbalit batoh a hurá na letiště. Jenže...

1. den - čtvrtek (26. 10. 2023) - přílet do Sofie

Kapitola o odletu by sama o sobě v normální situaci asi nebyla vůbec záživná, ovšem tentokrát se na nás "usmálo štěstí" a při letu do Sofie se pokazilo téměř vše, co se ze strany dopravce pokazit mohlo.  Z Vídně byl odlet naplánován v 16:30, my se proto dopravili na letiště v předstihu okolo 14. hodiny s tím, že se ještě stavíme na pozdní oběd do Vienna lounge. Během jídla jsem kontroloval Flightradar24 a zdálo se, že letadlo ze Sofie, které mělo letět do Vídně a pak zase zpět do Sofie, se v Bulharsku nějak zaseklo a vůbec se na radaru nezobrazovalo. To už jsem začínal tušit, že něco nebude v pořádku a v tomto pocitu mě asi v 16 hodin ujistila i aplikace Ryanairu, která oznámila technickou závadu na letounu a nový čas odletu posunula o téměř 4 hodiny na 20:10. Výborně, další 4 hodiny trčet na letišti zrovna když jsme vyšli ze salonku.

No co, nějak jsme to čekání v přítomnosti občas dost podivných individuí vydrželi, dokonce obdrželi od Ryanairu i kompenzaci v podobě poukázky na "celá" 4 eura do místního bistra a okolo osmé opravdu začal boarding. Zde se ovšem ukázala další potíž - původní letadlo mělo být Boeing 737 MAX 8, ovšem nové letadlo bylo Airbus A320. Znalci už tuší. Ano, airbus má oproti boeingu asi o 20 sedadel menší kapacitu a to znamenalo, že ne všichni se do nově přistaveného letadla vejdou. To samozřejmě vzbudilo velkou nevoli zejména u pasažérů, na které vyšel černý Petr a situace dospěla tak daleko, že ji museli přijet řešit i rakouští polizeiti. My už jsme ale v té době asi hodinu seděli v letadle a tyto informace jsme dostávali od velice milého stevarda, který jako jeden z mála ještě držel jakž takž příjemnou atmosféru na palubě. Po deváté hodině nakonec přijel poslední autobus s cestujícími a po trochu hektickém usazení se zdálo, že už konečně poletíme. Motory nahozeny, stevardi v uličce už už začínali bezpečnostní školení...a jeden pasažér ze zadních řad se rozhodl, že půjde na záchod. Ignoroval křik stevardů, že v této fázi už není toaletu možné využít a asi na 15 minut se tam zamkl. Následně vyšel a za minutu tam šel znova. To už posádce došla trpělivost, byla opět kontaktována policie a pán z letadla i s rodinou za dalších asi 10 minut vyveden. Jeho kufry byly vyhozeny jen tak na letištní plochu a po vyřízení s policií a odvezení tohoto problémového pasažéra zpět na letištní terminál jsme se tedy konečně dali do pohybu i my. Někdy po desáté večer a s celkem téměř 6 hodinami zpoždění. (Naštěstí se mi už podařilo z Ryanairu vytřískat kompenzaci 2x 250 Eur a tato částka nám, jak se nakonec ukázalo, zaplatila celou dovolenou.)

Odlet z Vídně

Airbus A320-214 na letišti v Sofii

Do Sofie jsme přiletěli až po půlnoci. Místní MHD ovšem jezdí pouze do půlnoci a tak jsme na hotel museli jet taxíkem. Ty mají naštěstí před letištěm velice dobře zorganizované a po pár minutách čekání ve frontě za ostatními pasažéry našeho letu jsme už seděli ve žlutém autě společnosti Yellow!. I díky řidiči, který to hnal ulicemi Sofie průměrnou rychlostí určitě převyšující 100 km/h jsme tak v hotelu ulehali ke spánku chvíli po jedné hodině v noci.

2. den - pátek (27. 10. 2023) - Jeskyně Veneca; pevnost Bělogradčik

Ráno jsme se po velmi chudé snídani v levném Hotelu ATM (mimochodem sídlící budově bývalé nemocnice) vypravili na zastávku metra M4 Tsarigradsko shose a vystoupili na předposlední zastávce od letiště Sofyiska Sveta Gora, kde jsme měli v místní autopůjčovně Toprentalcar.bg zamluveného Citroena C3 (cca 800 Kč na 2 dny). Po krátkém vyřizování s příjemnými zaměstnanci už jsme okolo deváté mohli konečně vyrazit k našemu prvnímu cíli - Jeskyni Veneca.

Ta leží přibližně 3 hodiny jízdy na sever od Sofie a vlastně jsem se o ní při sestavování itineráře před cestou dozvěděl spíše náhodou. V moc cestovatelských průvodcích a ani zde se o ní téměř nepíše a myslím, že je to škoda. Leží sice v malé zpustlé vesničce a ani v okolí na ni není žádný pořádný ukazatel, ovšem jeskyně rozhodně stojí za návštěvu. V čase okolo 13. hodiny se nás ve vstupu (cena 8 BGN/os.) sešlo celkem 6, stařičká paní průvodkyně nám každému rozdala helmu (sama si ji ovšem nevzala) a vyrazili jsme po schodech vstříc krápníkům. Mnohdy je potřeba jít téměř v čupu, protože některé vstupní otvory jsou opravdu malé a za helmu tak budete rádi. Sám jsem hlavou do něčeho bouchl minimálně 10x. O to víc mne překvapilo, jak ladně se průvodkyně prostory proplétala. Jeskyně sestává z několika velkých prostor, je krásně barevně osvětlená, plná krápníků a občas lze zahlédnout i spícího netopýra. Prohlídka trvala přibližně 30 minut a jediným drobným negativem byl výklad pouze v bulharštině. Nám to ale moc nevadilo, i tak  jsme si odnášeli silný zážitek.

Vstup do jeskyně

Naše slušivé helmy (a paní průvodkyně)

Jeskyně Veneca

Jeskyně Veneca

Jeskyně Veneca

Jeskyně Veneca

Jeskyně Veneca

Jeskyně Veneca

Od jeskyně je to pak klikatou cestou dalších asi 20 minut ke skalní pevnosti Bělogradčik. Tato původně římská pevnost dosáhla nynější podoby v období napoleonských válek a v současnosti se jedná asi o nejvýznamnější památku v této části Bulharska. Jádro pevnosti je chytře zasazeno do přírodních skalních útvarů, nejvíce mi připomínající například naše Adršpašské skály. Skalní věže poskytují ochranu téměř ze všech stran a zároveň dodávají nezvyklé skloubení přírodní a lidské činnosti. Škoda jen, že samotné město Bělogradčik je dost zanedbané (asi jako zbytek Bulharska) a tak na něj z vyvýšené pevnosti není moc hezký pohled. Do okolních stran je ovšem výhled naopak parádní, občas z nažloutlých stromů vykukovaly další skalnaté výstupky a vše v pozadí lemovala zvlněná krajina Balkánských hor. Opět je jen škoda, že ani na tuto památku nejsou v okolí nijak zvlášť výrazné upozornění a poutače, přímo u vchodu stojí spíš jen smutně vypadajících pár stánků, neupravené parkoviště a celé to podtrhovala nepříjemná paní v kase (mimochodem, cena za vstup je 6 BGN/os., parkování pak 2,4 BGN/den). Počasí jinak bylo teplotně příjemné (okolo 20 °C), ale foukal opravdu silný vítr, který nás provázel i v dalších dnech.

Pevnost Bělogradčik

Vstup do centrální části pevnosti

Pohled na vnejší hradby

Jádro pevnosti

Okolní krajina

Skalní útvary jádra pevnosti

Den se přehoupl do pozdního odpoledne a na nás už čekala pouze cesta zpět k Sofii a pak další asi ještě hodina k ubytování do malého hotýlku nedaleko nástupní stanice lanovky vedoucí k Rilským jezerům. Co mě ale nejvíce na projíždění vesnicemi a městečky překvapilo, je výrazná chudoba a to už i kousek za Sofií. Čím dále jsme ale jeli, tím horší to bylo. Věděl jsem, že Bulharsko je možná úplně nejchudší stát EU, ale nepředstavoval jsem si, že rozdíl bude až tak výrazný. 9 z 10 domů je většinou v hrozném stavu, obecně domky vypadají jak z počátku 20. století, předzahrádky zanedbané, zarostlé a i veřejná prostranství jsou neudržovaná, všude špína, odpadky, pochybně vedoucí kabely a také posedávající lidé zjevně bez práce. Města jsou na tom o trochu lépe, ty vypadají jen jako kdyby se zasekly na přelomu 80. a 90. let. Ještě můžeme být rádi za to, jak to vypadá u nás.

Dodám poznámku k řízení v Bulharsku - i většina místních aut je v dost zbídačeném stavu, podle mého názoru velká část z nich snad ani nemůže mít technickou a podle toho Bulhaři i řídí. Buď narazíte na někoho, kdo se i po rovném úseku okresní silnice plouží 40 km/h (zřejmě ve strachu, aby se mu auto ve vyšších rychlostech nerozpadlo pod zadkem) a nebo naopak na dálnici, kde je maximální povolená rychlost 140 km/h, jedou se svým 25 let starým passatem 160 a už z dálky na vás blikají, abyste se jim klidili z cesty, protože oni přece mají "limuzínu". Nicméně ani tak jsme se na cestách necítili nějak výrazně ohroženi, jde spíše o to, že si musíte zvyknout na předjíždění i v méně přehledných úsecích klikatících se cest a na větší předvídání chování okolních řidičů. Samotné cesty jsou v Bulharsku v relativně dobrém stavu, ale může se stát, že i na pěkné nové silnici je zničehonic výmol, který by byl schopný utrhnout kolo.

3. den - sobota (28. 10. 2023) - Sedm rilských jezer; Rilský klášter

Po přespání ve vesničce Paničiště jsme to autem měli jen asi 10 minut k dolní stanici dvousedačkové lanovky, která nás v brzkých ranních hodinách (zpáteční za 25 BGN/os.)  vyvezla do výšky necelých 2100 m. n. m. Odtud už bylo potřeba zapojit vlastní svaly a my tak pomalu začali stoupat po červené turistické značce vstříc Rilským jezerům. Zprvu byl nezvyk velký teplotní rozdíl, dole u nástupní stanice bylo cca 20 °C a nahoře už jen okolo 7 °C a opravdu silně foukal vítr. Naštěstí jsme s tím počítali, a tak to několik vrstev oblečení včetně termoprádla a větruvzdorné bundy jistilo. Nicméně ne všichni se ale očividně na předpověď dívají a tak jsme potkali i pár lidí, kteří na vrchol vyjeli pouze v krátkém tričku.

Stoupání od lanovky

První dvě jezera

Spousta míst pro hezké fotky

Jezero "Ledvina"

Voda byla opravdu studená

"Tam nahoru musíme vystoupat"

Cesta zprvu stoupá prudce, pak se lehce narovná a začnou se objevovat i první jezírka. Až ke křižovatce se zelenou značkou jich je nakonec vidět 5 a zbylé dvě si člověk musí zasloužit dalším prudkým výstupem. Ale rozhodně to stojí za to. Z vyhlídky ve výšce 2559 m. n. m. (Ezeren peak) je zejména směrem k lanovce úchvatný výhled a vy si tak můžete vychutnat opravdu neobvyklý pohled na malá jezera, usídlená mezí horami. Cesta na vrchol je dlouhá necelé 4 km, zabere cca 1,5 hodiny a po celé její délce jsou zajímavé výhledy na jednotlivá jezera, okolní hory i malý vodopád. Kdo chce mít ještě lepší výhled, může si trasu prodloužit a vystoupat až k vrcholu Otovica, který je o dalších 150 metrů výš a dál pokračovat po hřebeni k rozcestí Razdela a pak k jezerům zpět. Pozor jen na to, že lanovka jezdí pouze do 16:30 a pak už se musí šlapat až k dolní stanici pěšky.

Cesta ne Ezeren peak

6/7 Rilských jezer

Nejvýše položené jezírko

Pohled na jezera

Pohled na jezera

Infotabule

Zpět k lanovce jsme se vydali po zelené trase, která vede blíže jezerům a i když je místy lehce nepřehledná a člověk úplně neví, jestli jde správně, nakonec se nám horní lanovky podařilo dosáhnout. Celková délka trasy byla 8 km a my ji zvládli i s přestávkou na vrcholu za zhruba 3,5 hodiny. Okolo druhé odpoledne jsme tak už opět nasedali do auta a zamířili vlastně jen okolo hor, které jsme před chvílí zdolávali, k Rilskému klášteru. Další velice významné bulharské místo a rozhodně nejdůležitější, co se duchovní stránky týče. O Rilském klášteru je toho napsáno mnoho, objevuje se téměř na každém propagačním letáku o Bulharsku a tak jsme ho rozhodně nemohli nenavštívit. Původ má již v 10. století, ve 14. století byl zničen lavinou, znovu postaven, přestavěn na pevnost, v 19. století zničen požárem, opět postaven a roku 1983 zapsán na seznam UNESCO. Část cesty k němu vedla po dálnici, větší úsek ale spíš po silnicích 3. třídy skrz všelijaké maličké (a chudé) vesničky, kde se na silnicích toulala štěňata, jezdila roztodivná vozidla matně připomínající jakýsi podomácku vyrobený traktor a samozřejmě i  sváteční jezdci, štrádující si to závratnou rychlostí 30-40 km/h. No co, poznáváme nové kultury a tak bylo spoustu času se kochat okolím. Samotný klášter ale za tu cestu stojí. Je opravdu nádherný, zejména tedy vnitřní nádvoří a pak také interiér Kostela svaté Bohorodičky (kde se bohužel nesmí fotit). Plno barev, zlata, rozsvícených svíček a u zadního vchodu za pár kaček i výborné langoše s marmeládou a cukrem.

Vchod do kláštera

Hlavní kostel

Kamenná věž

Vnitřní nádvoří

Vnitřní nádvoří

V prostorách kláštera jsme strávili necelou hodinku a vyrazili zpět do Sofie. Večer po příjezdu jsme vrátili auto a metrem odjeli do centra, konkrétně na stanici Serdika.  Odtud už to bylo k ubytování přes Airbnb jen kousek a ještě nám zbyl čas zajít na večeři na nějaké místní speciality, konkrétně do malé restaurace Biraria 43.

Šopský salát

Vepřové maso s bramborami

Šašlik

Bulharské pivo Šumensko

3. den - neděle (29. 10. 2023) - Sofie; Vitoša; odlet do Vídně

Poslední den dovolené už nás čekalo jen toulání po Sofii a blízkém okolí. Centrum města je malé, všechny důležité památky se nachází kousek od sebe a lze je projít za zhruba hodinu až dvě. Počasí nám tento den přálo, v Sofii bylo slunečno a teplota okolo 24 °C, ideální právě na městskou turistiku. Nejprve jsme chtěli zamířit do tržnice Centrální Sofijské haly, ta je ale z důvodu rekonstrukce uzavřená. My jsme ale objevili trhy hned za naším ubytováním, na ulici bul. Stefan Stambolov. Nepřeberné množství trhovců, nabízejících ovoce, zeleninu, sýry, masné výrobky, koření, čaje a mnoho dalšího. Rozhodně doporučuji sem zajít, pokud chcete ochutnat něco místního a čerstvého. A soudě podle četných davů je to i oblíbená záležitost místních. My si koupili dva druhy sýrů, jakousi bulharskou verzi tlačenky, mursalský čaj a několik pytlíčků výborného koření. Po trzích a dopolední svačině v parku u mešity Banja Baši a budovy bývalých Minerálních koupelí jsme se vydali okolo antických vykopávek Serdika na rušnou křižovatku, na níž stojí vysoký sloup se sochou Sv. Sofie. Je odtud také asi nejhezčí pohled na budovu bulharského parlamentu.

Mešita Banja Baši

Budova Minerálních koupelí

Vykopávky Serdika

Socha sv. Sofie

Bulharský parlament

Kostel sv. Petky Samardžijské

Další zastávkou byla nedaleká katedrála Svaté Neděle, ve které jsou uloženy i ostatky několika bulharských králů. Uvnitř zrovna probíhala mše, katedrála byla až ke vchodu plná lidí, a tak jsme jen nakoukli a zase šli. Interiéru nicméně vévodí majestátní zdobená kopule a celkově působí katedrála velmi honosně. Hned vedle leží sídlo bulharského prezidenta a uvnitř nádvoří, které tvoří spojením s hotelem Balkán je skryta malá rotunda sv. Jiří. Původ tohoto chrámu sahá až do antických dob (4. století n. l.) a jedná se o nejstarší dochovanou budovu ve městě. Před vchodem do prezidentského paláce je příjemné prostranství, které obklopují právě již zmíněný parlament, sídlo prezidenta a Bulharská národní banka. Pár kroků odtud stojí i bývalý carský palác, kde sídlil například i poslední vládnoucí car Boris III.

Katedrála sv. Neděle

Interiér katedrály

Rotunda sv. Jiří

Prezidentská stráž

Prezidentský palác

Několik minut chůze nás dostalo k jednomu z posledních míst, která jsme chtěli navštívit - k Bazilice sv. Sofie. Původně raně křesťanský chrám dnes slouží pravoslavné církvi a podle vykopávek je už čtvrtou budovou, která na tomto místě stojí. Zdi interiéru jsou zbaveny omítky a kostel tak působí zase trochu jiným dojmem, než je běžné. Focení je uvnitř zpoplatněno, nám se však jako správným Čechům přesto povedlo pár fotek udělat. To hlavní, co Sofie nabízí, stojí hned za bazilikou. Je to Katedrála Alexandra Něvského. Velký kostel, postavený v novobyzantském stylu, zaujímá místo uprostřed oválného prostranství a už z dálky k němu proudilo mnoho lidí. Uvnitř je fotografování opět zpoplatněno (mám dojem 10 BGN) a tady jsme si tedy bez povolení netroufli fotit ani my. Nicméně stěny jsou opravdu bohatě zdobeny freskami, všude je spousta zlatých detailů a je zde vystavena i relikvie samotného Alexandra Něvského. Za zmínku stojí i to, že katedrála slouží jako hlavní svatyně patriarchy bulharské pravoslavné církve.

Bazilika sv. Sofie

Interiér baziliky

Katedrála Alexandra Něvského

Katedrála Alexandra Něvského

Pěšky jsme se rozhodli dojít až k Paláci kultury, ale cestou nás překvapilo už příjemný prostor před Národním divadlem Ivana Vazova. Malý parčík byl plný lidí, před divadlem tryskala fontána a zdálo se, že je to místo, které volí obyvatelé Sofie ke strávení slunečného nedělního dopoledne. Propletli jsme se uličkami a stanuli na asi nejznámější ulici města - na bulváru Vitoša. Široká ulice je pěší zónou a je plná restaurací a luxusnějších obchodů, ale zejména je z ní v dálce vidět i hora Vitoša, podle které dostala ulice název. Procházka nás zavedla až k Bulharskému náměstí, které je tvořeno parkem a promenádami. My jsme v jedné části navštívili další místní trhy, nebo možná jakýsi drobný festival, plný trhovců se slanými i sladkými pochutinami. Pak byl už čas zamířit k poslední památce Sofie - k již zmiňovanému Národnímu paláci kultury. Velká komunistická stavba ale nepůsobí až tak špatně. Zvlášť i díky příjemnému okolí mě osobně nijak její architektonický styl nerušil a dokonce mi ani nepřipadl nějak extra retro.

Národní divadlo Ivana Vazova

Národní divadlo Ivana Vazova

Bulvár Vitoša s horou Vitoša v pozadí

Národní palác kultury

Národní palác kultury

Prostranství před Palácem

Bylo zhruba 13 hodin a byl tak nejvyšší čas zamířit dál, tentokrát už mimo město, vyšlápnout si na horu Vitoša, tyčící se nad Sofií. Pod Palácem je přímo zastávka metra M2 a my se jím svezli až na konečnou stanici Vitoša, kde jsme přestoupili na autobus 66 směr Hotel Moreni. V původním plánu bylo nejprve zajet k Bojanskému kostelu a pak teprve k Vitoše, ale z časových důvodů jsme museli kostel vynechat. Autobus nás tedy klikatými, úzkými a někdy i dost prudkými ulicemi vyvezl ze Sofie a vysadil nás právě až na konečné Hotel Moreni, což je zastávka kousek od základní stanice lanovky vedoucí na horu Vitoša. My se ovšem ze základní stanice vydali k vrcholu pěšky a po asi hodině a půl skutečně stanuli ve výšce 2290 m. n. m. na vrcholu zvaném Černi vrch. Cesta to je náročná, zprvu se stoupá prudce po sjezdovce, pak se cesta stává mírnější, ale stále musí člověk přeskakovat nebo překračovat velké kameny a drobné potůčky a také se hodně projevuje teplotní gradient, kdy dole bylo stále okolo 20 °C, nahoře už jsme zase oblékali svetry a bundu a i to mi přišlo málo. Roli také určitě hrála i únava z předchozích dnů, zejména z výšlapu k Rilským jezerům a také fakt, že jsme s sebou táhli vše, s čím jsme do Bulharska přiletěli, protože jsme si batohy už nemohli nechat v autě jako v předchozích dnech. Výhled z vrcholu (nejen) na Sofii je ovšem krásný. Funguje zde také budova s prodejem teplého i studeného občerstvení. 

Cestou na vrchol

Vrchol v dohledu

Pohled na Sofii

Pohled na Sofii

Černi vrch

Budova na vrcholu

Díky posunu času předešlou noc slunce zapadalo dříve a byl čas zamířit zase dolů. Cesta zpět odsýpala rychleji, u autobusu jsme byli okolo 17. hodiny a zamířili zpět do centra a pak metrem M4 rovnou na letiště. Tam jsme vyzkoušeli místní salonek Aspire lounge, ovšem ten byl pro nás docela zklamáním. Chápu, že už bylo večer, ale nabídnout jen pár gumových masových koulí, kuřecích nugetek, studených smažených sýrů a pizza šneků a k tomu zbytek zeleniny bylo dost málo. Většina alkoholických nápojů byla dokonce zpoplatněna.  Nealko nápoje spočívaly většinou z plechovek známých výrobců a nebo z točeného ananasového džusu. No co, pořád lepší jak sedět jen tak v letištní hale, zvlášť, když i náš zpáteční let měl zpoždění, i když tentokrát "jen" 2 hodiny. Do Vídně jsme tak místo 22:25 přiletěli až někdy po půlnoci.

Letiště Sofia - terminál 2

Jídlo v Aspire lounge

Boeing 737-800 na letišti v Sofii

A jak shrnout tuto naši krátkou dovolenou? Já z ní mám doteď smíšené pocity. Z velké části je to dáno zejména výrazným zpožděním obou letů, které nám vlastně už zezačátku navodily negativní atmosféru a zbytečné stresy. Druhak je to také velkou chudobou Bulharska (nebo aspoň námi navštívených částí). Už jen díky projíždění neupravenými a zpustlými městy a vesnicemi, ale také díky ostatní špatné nebo žádné infrastruktuře mi Bulharsko navozovalo lehce depresivní atmosféru. Co naopak dojem z dovolené vylepšuje je právě příroda. Nečekal jsem, že i například relativně neznámé hory někde uprostřed Balkánu můžou nabídnout tolik krás a zážitků. Asi by bylo lepší se do nich vypravit v létě, kdy by i na vrcholcích panovalo teplejší počasí, nicméně podzimem zbarvené žlutohnědé stráně a údolí taky mají rozhodně něco do sebe. Bulharsko je také oproti Česku levnější zemí a tak dovolená zde nezruinuje téměř nikoho. Co se týče mě, jsem rozhodně rád, že jsem se do okolí Sofie podíval, ale příště bych vyzkoušel spíše přímořskou oblast. Ovšem nejlépe si názor na tento kout Evropy uděláte sami, a proto pokud budete mít možnost, určitě dejte Bulharsku šanci i jinak, než jen válením se u moře, a pokud odhlédnete od četných nedostatků, které tato země má, třeba vás mile překvapí.