Polární trek dalekým Laponskem, aneb prvně na běžkách

Je to marný, je to marný, je to marný. Funím ve sněhu daleko za polárním kruhem ve Švédsku poblíž Norska a není cesty zpět. Nebo možná je, ale zase to bude do cíle přede mnou asi kratší. Vlastně ani nevím. Zpátky do 2019. Po několikátém punči před Vánoci jsem definitivně upsal duši a tělo expedici za polární kruh na běžkách, i když jsem na běžkách nikdy nestál. Fakt nikdy. Kde jinde než na dalekém severu se učit běžkovat, budu na to mít ale hodně kilometrů treku polární krajinou. V magický rok 2019 jsme se tak v našem klubu Alpských  nul rozhodli oslavit polární výpravu dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Se vzděláním sociálního pedagoga místního pedáku a osvědčením topiče nízkotlakých kotlů stal jsem se důstojným nástupcem pomocného učitele Václava Poustky a odolností zase připomínal potah - Varla Frištenského. Tak tahle jsem začal psát polární lovestory před dvěma roky. Co přišlo potom víme všichni. Ale dva roky utekly a jsem na prahu další expediční tragédie oddílu SK Alpské nuly.

Táhni

Frajerský pulky - návod na webu

polární záře

Přípravy na expedici pojali jsme v klubu tradičně důkladně dle rčení, že nějak už to dopadne. Když ne dobře, tak alespoň špatně. Cíl byl  daný, národní park Sarek na hranicích mezi Švédskem a Norskem v Laponsku za polárním kruhem. Hory až 2 000 metrů vysoké a mezi nimi trek na back country běžkách na zhruba 10  dnů, denní etapy kolem mezi 13 - 26 km a dost času pochopit, k čemu běžky jsou a jak se používají. Ještě jedna věc. Za sebou si člověk-potah táhne všechno na takových bobech, říká se tomu pulk. Pulk jsem si vyráběl sám. Jsem mužem činu, potomek lovců mamutů a Přemek Prkenná Podlaha by ze mě měl radost. Navíc jsem spořivej. A ani ruku jsem si neprovrtal. Jak se blíží termín odjezdu, nervozita stoupá. Řeším, jestli mi za polární kruh stačí  boby pro 3 leté dítě, co mám po dceři na chalupě nebo zakoupím premium boby Sulov Champion Extreme s nosností 40 kg, co používají protřelí Vikingové severních plání a hor. Nakonec jsem po pečlivém výběru vhodné barvy zvolil zelené Sulov Champion Extreme s páčkama. Když je na tom napsáno extreme, tak to bude extreme dobrý, možná teda. Navíc s nimi mám zkušenosti. Již v minulém století jsem na nich občas rajtoval v areálu zimních sportů v Černé v Pošumaví ( 5 sjezdových tratí Zatáčka, Mezičky, Lágr, Asfaltka a Smrťák). Ono totiž potřebujete boby se dnem co nejplacatějším, všelikeré prolisy na lepší posez sedínky na dně to jen kurví. Také jsem v místním instalatérství zakoupil dvě trubky jako pomocné vodící lišty. Návod jsem viděl na Youtube, není čeho se bát. "Dobrý den, potřeboval bych takový ty trubky na vodu plastový. Na teplou nebo na studenou?" Táže se místní customer assistant. Je to jasný, snaží se mě rozhodit a dělá chytrýho. Dotaz mě lehce zaskočil, ale…" To je jedno, budu z toho dělat polární sáně". Teď jsem ho zaskočil já. Jak dlouhý? Ptá se po chvilce váhání. "No asi 2x2 metry" zašvitořím zvesela. Mám je a mají červený proužek. Sakra, leze to dost do peněz.  Také jsem se na doporučení náčelníka výpravy stal již v lednu členem klubu švédských turistů. V takovým oddíle jsem teda ještě nebyl. V přihlášce jsem se zapomněl odhlásit z odběru jejich bulletinu, takže teď mám na rok předplacený časák, akorát je ve švédštině. Už mám doma druhé číslo. Doufám, že tam bude hodně fotek. Teď ty běžky. Původní nápad zakoupit na marketplace za pár stovek obstarožní Artisky z minulého století či snad dokonce archivní ski Visa Parnu made in USSR vzal rychle za své, neboť na tyhle výpravy musí být běžky special, širší a s ocelovými hranami, prostě back country běžky.  Ve své korespondenci na to správně upozornil náčelník výpravy, který silně doporučil právě backcountry běžky. A náčelník má vždycky pravdu. Jsou užší než skialpy, ale širší než klasické běžky. Na radu zkušenějších jsem tedy zakoupil Sporten Forester s šupinami, zase nejsem Jarmil Kratochvílová a rekordy trhat nehodlám. Při přeměření bobů a báglu jsem dospěl k názoru, že bude problém. Ale uvidíme při balení. Netřeba se hroutit dopředu. Také jsem zakoupil v místním koloniálu Vietkongu pantofle za stovku, protože na chatách na severu je lepší mít vlastní, erární tam taky třeba nejsou. Až po příchodu domů jsem zjistil, že ač zabaleny v originálním balení, jedna byla 43 a druhá 44. Ještě větší zmatení nastalo, když se po přeměření ukázalo, že jsou obě pantofle stejně velké. Plus mínus nějaký ten milimetr. Fakt netuším, jak to děti z Adidasu dělaj, ale nakonec jsem rád, že je aspoň jedna levá a jedna pravá. To je hlavní.

Přípravy ubíhaly jako voda ve Vltavě a výprava 7 polárníků a 3 Alpských nul přesunula se na počátku jara 2022 vozy německé provenience z Prahy do Uppsaly a následně nočním  železným ořem do Gällivare, ještě dalších 1200 km na sever a do zimy, kde na nás měl čekat zkušený finský závodník Kurva Ziminen. Cestu znám a neměním směr… hučí mi v hlavě ve vlaku než usnu. Je to tam jak v masovým hrobě, pidikupé, 3 lidi a 3x bagáž. K hnutí tam fakt není. Ideální místo na společnou socializaci. Náčelník výpravy Pepa  s sebou veze regulérně i kytaru, abychom si mohli zazpívat píseň proti trudomyslnosti či si něčím zatopit. Fakt, nekecám. A teď chronologicky:

15.3. stojím v Budějcích u das auto von Passat a netuším, jak se tam ve 4 lidech se vším narveme. Moje taška má 25 kilo, k tomu boby, běžky, hůlky, malej batoh s foťákem, kačkama, eurama, doklady. Kdyby tu stáli 4 tankisti a pes, tak by to šlo, ale tohle nevím. I maďarský inženýr Erno Rubik by při týhle skládačce plakal. Nakonec sedíme ve voze a vyrážíme směr Praha, kde máme sraz s další částí výpravy.

Následujících cca 20 hodin jízdy probíhá přesun na trase Budějce - Praha - Drážďany - Berlín - Lübeck - ( trajekt Puttagarden/Rodbyhavn ) - Koďaň - Malmö - Stokholm - Uppsala. Zhruba 1 800 km a cca 20 hodin jízdy. Na nádraží v Uppsale necháváme auto, které tam lze mít až 14 dnů v podzemních garážích. Další akcí je noční přesun vlakem na sever do Gällivare ( prej se to čte Jeliváre). Tady nastává lehkej problém, v důsledku zpoždění vlaku nám ujel bus. Další jede až další den, asi tedy. Stojíme venku se vší bagáží i bobama Sulov extreme v mrazu a čekáme na zázrak. Ten skutečně nastává. Náčelník výpravy a jeho paní během zhruba hodiny seženou v týhle polární díře další autobus a dokonce za cenu, jako bychom jeli tím normálním. Probíhá krátké blahořečení, snahy dovolat se do Vatikánu jsou marné, telefon František nebere, snad příště. Faktem je, že nasedáme do busu a vyrážíme na poslední část přesunu na začátek celého treku do Kebnats.

17.3. Zastavujeme odpoledne na zastávce Saltaluokta/Kebnats a já poprvé zkusím jaké to je stát na běžkách. Zajímavý.Takže zacvaknout běžky, hůlky, boby, bagáž a jdeme. Pro totální začátečníky povzbudivá zpráva. Jde to, dře to, ale dá se. Neumím na tom, takže se spíš šoupu, občas trochu akrobatického prvku ala Aleš Valenta, ale jo. Cíl první přes zamrzlé jezero na chatu Saltoluokta na druhé straně. V ledu jsou natlučené tyče určující tak nějak bezpečný přechod přes jezero. Plus cedule upozorňující, že jdete na vlastní riziko. Po zhruba dvou hodinách na běžkách docházíme na chatu. Upozorňuji fanatické běžkaře, že tenhle trek nemá s běžkováním společného zhola nic. Většinou se jde po skútrem vyjetých cestách, které víc než co jiného představují zmrzlé rozorané pole. S běžkováním  to nemá společného fakt vůbec nic. Chata Saltaluokta je shlukem několika budov, kde je možné přespat, vysušit si věci a je tam i restaurace. Je nutné objednávat dopředu, březen je sezóna a nemusíte ubytko dostat. Za nás to udělal náčelník.

18.3. v tento den končí sranda a začíná legrace. Zhruba 18 km  úsek na jih začíná solidním výšlapem do kopce, běžky na pulky a táhnout vzhůru pěšky jako pes. Vstáváme kolem sedmé ráno, děláme snídani, oblékaní, něco jako náznak hygieny a před devátou se vydáváme na cestu. To platí po celu dobu polární výpravy. Fouká brutální vichr a žene nám krystalky zmrzlého sněhu do tlamiček. Polární krajina je prostě polární krajina, u jezera něco jako les, výše pokroucené břízy od větru a ještě výše nic. Něco jako Šumava kombinovaná s Malou Fatrou. Počasí se změní klidně  4x za den. Jestliže se držíte vyjeté stopy po skútru, není možné zabloudit. V opačném případě je problém a v případě náhlé změny počasí je z toho i mega problém. Na to bacha. Průměrné tempo je cca 4 km/hodina. Víc ne. Je to pomalejší než rychlá chůze. Po nějakých 5 hodinách chůze s přestávkami na focení docházím na další chatu  u jezera Sitojaure. Vítá mě paní chatařka. Laponské názvy mi nic neříkají, došel jsem uprostřed skupiny sám. Paní mě vítá a ptá se odkud jdu, říkám, že nevím. Paní se mě ptá, kam jdu a pravdivě odpovídám, že také nevím. Ale jsem tu správně, v dálce už druhové z výpravy suší věci, tedy jim mávám v ústrety, všechno dobře dopadlo a docházím na chatu. Hadi na mě nepočkali.  Každá chata má svou kuchyňku, dále sušárnu, kde to voní po Armanim a samozřejmě pokoje, kde všichni spinkají tiše jak myšičky. Napadá mě romantický verš, když si dáš k večeři Chili con Carne, chtít abys neprděl, je zcela marne. A to si pište, že Chili con carne si někdo dá.  Záchody jsou suché wc po větru ( ne po každé) v samostatné boudě, koupelna není, vyválejte se ve sněhu. Další barák je na dřevo a co spotřebujete zase nařežete a nasekáte. Jo toaletní hajzlpapír tam byl, ale lepší je mít jej s sebou. Jeden nikdy neví, že jo. Důležité je, že všechny pokoje jsou vybaveny požárními alarmy a jsou plně funkční.Je brzy ráno, když se kolega nula vysápe z pokoje s nápadem zatopit v kamnech. Nápad je to výborný. Vybírá uhlíky z kamen z předchozího dne a tu jej napadne odskočit si. Tak jako do zásoby, než začne ranní bitva o hajzl. Chata stále ještě tiše spí. Ale to se záhy mění, alarmy začínají ječet jeden po druhém v každém pokoji. Z venku se přidává vytí a štěkot několika desítek tažných psů, jimž se něco nepozdává. Jen kolega si spokojeně trůní. Krátce po půl šesté ráno tak po chatě pobíhá několik desítek lidí v trenkách, aby zjistili, že se nic neděje, jen žhavé uhlíky v kuchyni spustily alarm. Kolega přichází spokojeně z WC a táže se, co se děje, že ty psi tak vyváděj. No nic, stalo se. Ani nám nedal nikdo po hubě. Tenhle den je opět megavichr, dokonce takový, že stačí roztáhnout ruce a jedete po jezeře sami. Dochází k problému, jedna běžecká boty ( ne moje) obdržela žraloka. Večer se bota suší, utírá, bere se chemoprén extrém a stříbrná páska, moc tomu nevěřím, přece jen se bota různě kroutí, je namáhaná. Ve zkratce jo, funguje to, chemoprén to slepil dokonale a bota vydržela další skoro ještě týden chození. Takže chemoprén extrém a stříbrnou pásku určitě s sebou.

20.3. následuje další přechod, necelých 16 km na chatu Aktse. Od rána ukazuje počasí svou polární tvář, vítr z hor žene krystalky  sněhu do našich něžných tváří. Nejprve přecházíme opět zmrzlou oranicí jezero, abychom pak přes kopec za ukrutného vichru vylezli do výšky kolem 900 m nad mořem. Počasí se nemění. Krystaly sněhu bičují stálě naše krásné tváře a jdeme stále dál, světlu vstříc. Přichází další část výuky jízdy s pulkem. Jestli si myslíte, že táhnout 25 kilový pulky do kopce je vopruz, tak máte pravdu. Ovšem zcela jiná show začíná při jízdě z kopce. Pulky vás předjíždí, otáčí se, přetáčí na bok. Každá tahle akce znamená, odepnout pulky, koukat aby neujely, vycvaknout běžky, přetočit pulky zpátky, zacvaknout běžky a třeba za 15 metrů zas. Jsou dvě možnosti jak tento opruz zmírnit. Jednak si můžete otočit opasek a mít pulky před sebou a půlky standardně vzadu. Pro neumětely na běžkách prostě pulky odepnout a nějak to sejít ( můj případ). I tak to znamená každou chvíli pulky rovnat, v lesnatém terénu se navíc každou chvilku boříte po pás. Největší magořina je pokoušet se jít mezi břízkami svou cestou. Tomu se vyhněte. Odpoledne dorážíme na Aktse. Dojdu do lesa k prameni pro vodu, roztápíme kamna a sušíme věci.

21.3. Rest day a výlet po zamrlém jezeře na hranici NP Sarek do ústí delty Rapa ( Rapadalen). Je to celkem kus cesty, velkýho majzla je třeba dát na proboření se v potocích delty. Daří se a jeden kolega tam slušně zahučí. Naštěstí se nic horšího neděje. Na jezeře je ale led silný. Tam zatím problém není. Chatař tvrdí, že na druhém břehu už zahledli méďu Béďu a říká, že ..he is shy, but hungry.

22.3. Tenhle den bude bolet. Nejdelší část přechod skoro 26 km na chatu s prima názvem Parte, kde trávila večer celá naše parte. Nejdřív přes jezero, následně přes les, kde byl prej onen méďa Béďa k dalšímu jezeru a pak opět po dalším jezeru západním směrem k chatě. Přes  7 hodin chůze, šoupání se a tak. Večer přichází to, co jsme objednávali z Česka. Tedy umělecké vystoupení Aurory Borealis. Stojíme v mrazu na zamrzlém jezeře a obzor tancuje v tyrkysových praporcích. Nedá se to vyprávět, musí se to zažít. Příběh, jež píše příroda miliony let. Tichá polární noc, severská tundra, zamrzlé jezero a skrz polární záři jsou vidět zářící hvězdy. Odbočka na focení, na netu je asi milion návodů. Za mě foťák totálně v manuálu, ISO 1600, clona 4, čas  10 sekund, RAW, foťák na malým stativu a pak postprodukce v Camera RAW a Photoshopu. Mobilem to nevyfotíte.

23.3. Další rest day, je dobré tyhle dny mít, pokazí se počasí tak, že nejde jít, nastane zdravotní problém, nutná oprava poničené výstroje, prostě různě. Skupina se rozděluje a každý táhne po svém někam. Již několikátý den mám na výběr jestli chci ovesnou kaši jahodovou, čokoládovou nebo s rakytníkem. Zkouším to s někým vyšmelit, ale nabízí mi výměnou borůvkovou a skořicovou. O čínských nudlovkách a ovesných kaších můžu dělat dokumentární pořady. Dalších 10 let bych si dal něco jinýho.

24.3. Poslední část treku do Kvikkjoku, pouhých 13 km a v závěru prudce z kopce. Nějak to sjíždím, jsem jak naši biatlonisti, cítím se skvěle, když tu pád držka a nic, radši běžky dolu a potupně zase po svých. Kvikkjok je už civilizace. Opět wifi a teplá sprcha. Nebo opačně, nevím. Hurá.

25.3. Brzy ráno začíná přesun busem do Jokkmoku a z Jokkmokku do Bodenu, jízdenku koupíte normálně u řidiče a zaplatíte kartou. Z Boden potom nočním vlakem do Uppsaly.

26.3. Brzy ráno Uppsala a pak u jen zas cca 20 hodin zpátky do Česka.

A kdo zabrousí ku mě na web, aj návod na výrobu navoněných pulek obdrží.

https://janpesek.com/vyrabime-pu...-gti-2020/

kostelík v Kvikkjoku

Fouká

Prakticky, co si ještě pamatuju:

Náklady na cestu autem z Č.Budějovic do Uppsaly včetně parkování cca 26 000,- Kč ( nafta, trajekt, most, parkování). Zpáteční bus Kvikkjok - Jokkmok -Boden stál na naše cca 1000,- Kč, bus Gallivare - Kebnats tuším zhruba taky tak. Bus zaplatíte kartou na místě. Skoro všude se dá platit kartou.

Vyplatí se koupit si členství v klubu švédských turistů, především dostanete časopis ve švédštině, ale taky to zlevní chaty, vím houby o kolik, platil to náčelník výpravy. Levná sranda výlet do Sakndinávie úplně není.