Punkový low cost Norsko

Brouzdám si klasicky po FB a sledju levný letenky. Ségra za chvíli slaví dvacet a já se rozhodla jí místo hmotných dárků dát zase nějaký ten zážitek, nějakou fajn dovču, kterou si spolu pěkně užijem. Zvažuju Egypt..pohodička, all inclusive a hlavně celodenní šnorchlování. To by jí určitě nadchlo..ryby a korály a hlavně teplo. Je sice srpen, ale vypadá to dle počasí spíš na podzim. Místo letenky za teplem mě zaujal příspěvek od Ondry na cestuj levně bez cestovky. Norsko za 7500 Kč. Cože? Norsko za tak málo? Chci vědět víc! Norsko je země o které náš táta vždycky básnil! A kterou jsem si myslela, že nikdy nenavštívím. Cenovku, kterou jsem u Norska měla bylo minimálně 30 tisíc. A za to bych radši Vietnam nebo Filipíny.

Tenhle cestopis je o tom, jak dvě ségry z Prahy, který nikdy po horách moc nechodily, odjely do Norska. O tom, jak moc je skvělý vystoupit z komfortní zóny, nejen pro to, aby si člověk zase vážil všeho co má. O tom, jak ty nejhorší zážitky v danou chvíli, jsou nejlepší historky k pivu. No a samozřejmě o tom, jak jsme se zamilovaly do chození po horách. Protože kde jinde, než právě tady si tohle člověk může zamilovat :)?

Den 1. Cesta

Přijíždím k místu, kde jsme se s Ondrou domluvili na srazu. Předem jsem se ho ptala čím jedem a tak tuším jak bude náš van, který nás poveze celou tuhle cestu, vypadat. No nebudu lhát, doufala jsem, že se pletu. Fotky na netu ale přesně připomínaly to, u čeho zastavím na K+R parkovišti a já se začínám bát. Na první pohled je vidět, že tohle auto má už něco najeto...no aspoň bude co vyprávět u piva. No to ještě netuším jak moc toho díky tomuhle autu zažijeme!

V autě je krom Ondry jeho pětiletý syn Gabriel. Totální ďábel, díky kterýmu byla naše cesta občas fakt hard core :D. Dál se seznamujeme s Vendy, Lukášem a Filipem (partička Moraváků) a s Martinem. Sedáme si s Julčou (ségra) úplně do zadní řady vedle Martina, vedle kterého jsme pak seděly celou cestu. Nejdřív mě to trochu štvalo. V řadě uprostřed bylo víc místa. Pak jsme za to byly vděčný. Cokoli je lepší, než ten ďábel :D. A s Marťasem to bylo fajn! Nejdřív jsem si myslela že je celkem divnej. Prvních několik hodin spal a nebo měl blbý kecy. (jestli to čteš Martine, sorry :D ze začátku to tak fakt bylo :D). Nakonec z něj byl fajn týpek, kterej měl často tak trochu Pech. Cestou ještě nabíráme Tomáše u Ústí a za chvilku už opouštíme Česko. Následujících 24 hodin není to, na co se zrovna těším. Ale vlastně to nebylo tak hrozný jak jsem čekala. Jedeme přes Německo, Dánsko, Švédsko až do Norska. Na hranici s Norskem jsme za celou cestu potkali jedinou kolonu a to proto, že dělají důkladnou kontrolu kvůli kovidu. Část z nás má očkování, část test. Ti neočkovaní museli znovu na test. Ten je zdarma a celkem rychle víme výsledek. Zdrželi jsme se tu tak hodinku. Jediné, co mě do teď mrzelo bylo, že příroda nebyla nijak extra odlišná oproti té naší. Těšila jsem se, jak Švédsko už bude úplně jiné. Bude to tím, že jsme jeli jen po dálnici. Ale stejně jsem čekala, že to bude už fakt jiný. Jediný co se ale opravdu změnilo byla barva domků. Sem tam vidíme typické červeno-bílé domečky.

Chvilku po tom, co míjíme hranice s Norskem se to ale už zásadně mění. Chvilka je v tomto případě opravdu relativní pojem. Celou cestu jsem více méně spala a jen občas jsem se probudila a koukala kolem sebe, abych zjistila kde jsme, jestli je na co koukat a pak zase spala. Pokud jsem zrovna neřídila, nebylo totiž nic moc lepšího co dělat. V řízení jsme se střídali v šesti lidech. Přičemž cestou tam jsem řídila maximálně hodinku. Kluci se o možnost řídit skoro prali a já běžně řídím celkem dost, tak jsem jim to ráda přenechala :). Tedy zpět k cestě. Někde kolem Osla...jo to je od hranic pár hodin (chvilka). To začíná být fakt zajímavý a příroda je tu už celkem pěkná. Za Oslem našel Ondra místo s pěkným výhledem, kde budeme spát. První výhled nás totálně rozbil. Fakt jsme v Norsku a tohle kurňa krásný! To ještě samozřejmě nevíme, že tohle je takovej Norskej průměr oproti tomu, co ještě uvidíme.

Stanové městečko....

....s tímhle výhledem....

..a s červánky při západu

Stany rozbalíme ještě trochu výš, než je parkoviště. Zaprvé je tam krásný výhled a zadruhé budeme dál od ďábla jménem Gabo, který nám fakt už po celém dni leze na mozek. Občas rozmazleneček, občas lekhej agresůrek. Ale chápu. Tyhle cesty jsou pro děti nekonečný. I my jsme byli rádi, že jsme z toho auta venku. K mému údivu je auto stále v pohodě a zvládá celkem slušně i pěkný krpály i plně naložený. Tedy s devíti lidmi plus jejich bagáží, stany, jídlem a vším možným.

Se ségrou spolu stavíme stan poprvé. Naši nás pod stan nikdy nebrali. Ani jsme ho neměli doma. Svůj první stan jsem si koupila týden před Norskem a zkoušela si ho stavět jednou u nás před barákem. Na sídlišti. No lidi koukali jak blázni :D. Jeden pán říkal Marečkovi (přítel), že tohle vypadá asi na rozvod :D. Když nepočítám tohle, stan jsem stavěla naposledy tak před 7 lety.

Místo karimatek jsme si vzaly nafukovačku. Jo jo zhejčkaný Pražačky. Jak nám to ale pak všichni chodili okukovat a tajně záviděli pohodlíčko :D! Sakumprásk nám to celý zabralo tak půl hodinky...za světla. V porovnání poslední noc to bylo max 10 minut za svitu čelovek i s nafouknutím matrace, rozestláním (spacáků) a naházením věcí do stanu :D.

Po večeři, což byl párek s tortilou a instantní guláš nebo co to bylo (už chápu proč Norsko vyjde tak levně) jdeme ke stanům. Kocháme se chvilku výhledem a pak už jdeme spát. A já se první dvě hodiny klepu zimou. Vzala jsem si na sebe jen pyžamo s dlouhejma rukávama a svetr. Venku bylo tak 10 stupňů..na kopci je větší zima a já mám ráda teplíčko. Mám pocit, jak kdybych spala pod širákem a nadávala jsem si, že jsem určitě koupila nějakej špatnej stan. Že moc profukuje. Dvě hodiny tak postupně nandavám a sundavám a nandavám různý vrstvy oblečení a klepu se zimou. Ještě že ta Julča má tak tuhý spaní. Mrcasím se tam, nafukovačka se klepe a ségra v klídku pochrupkává.

Den 2. Ovce a planina

Ráno se probouzím překvapivě odpočatá. A to mám pocit, že jsem celou noc nespala. Probouzí mě takové zvláštní řinčení. A já v duchu nadávám Gabrielovi, že nás určitě svolává na snídani tím, že mlátí do ešusu. To mu Ondra nemůže nic říct sakra?! Neochotně se tedy oblékám a lezu ze stanu, abych zjistila, že ten výtržník nebyl Gabo.

Takže dobré ráno!

Jako fakt? Jo...fakt! Fakt mi přišlo pravděpodobnější, že ten zvku je ešus, než to, že by se nám mohly u stanu pást ovce :D! A protože mi nevadí ze sebe udělat blbečka, podělila jsem se o svou domněnku s ostatními. Celý zbytek Norska se mi za to pak všichni samozřejmě smáli kdykoli kolem běžela ovce.

Dochází nám voda a ta co je, se použije na snídani a trochu toho čaje a už zvažujeme kde další vodu seženeme. Kousek od místa, kde jsme spali je malé městečko, nebo větší vesnice. Nevím, jde to tady těžko poznat. Vše je hezký, upravený a jediné větší město co jsme za celou cestu viděli bylo Oslo, ale to až poslední den. Je tady běžný, že uprostřed ničeho se najednou vyloupne osamocený domek. Někdy je to i pár domků u sebe. Ale těch úplně osamocených uprostřed ničeho je hodně. Tak buď obyvatelé těch domků fakt nemají rádi lidi, nebo mají hodně rádi přírodu..nevím a já osobně bych tam bydlet nechtěla. Ale moc hezky se na to kouká. To zas jo :).

V jednom tom pidi městečku/vesnici je Spar a tak se jdeme podívat co tam mají zajímavého. Zatím kupujeme jen mléko. Ještě nevíme jaké budou výdaje a tak si zatím nevyskakujeme nakupováním zajímavých dobrůtek, to přišlo až později :). Před obchodem je umyvadlo. No a tak ho jako největší socky využíváme na naplnění všech flašek co máme. Radost je to veliká. Člověk si běžně neuvědomuje jak důležitá ta voda je. Máme ji furt po ruce a můžeme se kdykoli napít. Normálně bych si radši ukousla ruku, než někde v Praze v umyvadle plnit tou vodou petky. Ale tady jede člověk prostě v jiném módu...

Městečko opouštíme a jedeme dál na sever. Dnes večer se k nám přidá druhá dodávka s dalšími 9 lidmi. Nejeli jsme všichni najednou, protože někteří potřebovali jet o den později kvůli dovolené atd. Tak jsme si ten začátek malinko rozdělili. Pak už jsme ale všichni jezdili všude společně. Původně jsem si myslela, že ten jeden den navíc využijeme k tomu, abychom viděli něco fakt navíc. Vyšlápli si nějakou horu, nebo prostě něco podnikli. Nakonec to spíš bylo o tom, že jsme měli takový pozvolnější start, než to druhé auto. Cestou jsme se stavili u jedné krásné řeky, kde jsme využili volného času a vydali se na houby a borůvky. Borůvky tu asi nikdo nesbírá, protože to množství a ta velikost, co tu roste, to běžně v lese teda nevidím. A to jsem zrovna tohle léto byla na borůvkách hned několikrát. Zároveň tu všude roste i spousta brusinek. A houby? No tak to snad ani nebudu komentovat. V Norsku se nedá mluvit ani o hledání hub. Ty houby si tu najdou vás! Takže modrý od borůvek a s náručí plnou hub se všichni vracíme do auta celý natěšený na smaženici. Kousek dál se stavíme do obchodu pro vajíčka a o chvilku později už nám pod nosem voní smažená cibulka. Všichni jsme se na tomhle jídle podíleli. Někdo míchal, někdo krájel, někdo dochucoval, někdo do toho kecal a tak dále. Bylo to takový miloučký :D. A pak jsme si na tom všichni vážně báječně pochutnali :). Jen chudák Marťas houby prý nejí, ale nemá na výběr a tak si taky nandal..asi mu to moc nejelo, ale z hub nezbylo nic a to jsme jich nasbírali za tu chviličku minimálně jeden košík. Nevím..košík jsme tam neměli. Ale hrnec byl pak celkem plnej a nejedlo se z toho 9 lidí, takže dobrý :).

Za 10 minut :)

A už zase jedeme...celkem je to už na palici. Druhý auto je zrovna na hranicích s Norskem. Takže dorazí někdy pozdě v noci. To jim nezávidím. Stavět stan po tmě bych nechtěla. (Ach já naivka :D). Příroda je tu už naprosto dechberoucí a tak už nechám podřimování a kochám se tou nádherou. Cestou natáčím i pár záběrů z drona. Většinou na dovolených natáčí přítel, který tu ale není. Takže teď točím já...na výsledek se můžete podívat na začátku cestopisu. No..být tam přítel je to video na jiné úrovni. Ale neva...nějaké záběry šly použít a video je snad celkem koukatelný :). Vždy když vystoupíme z auta, je znát, že jsme čím dál víc na severu. Zima je tu teda solidní. Nikde žádný stromy, jen pidi keříčky...to už jsme asi fakt sakra vysoko nebo spíš hodně na severu. No ta příroda je tu ale naprosto fantastická! Lidi tu s přírodou žijou tak nějak v symbióze. Je to vidět nejen na tom, že je všude krásně čisto, že se tu o to krásně starají. Ale i ty domky jsou tady často spíš maličký, na střeše jim roste tráva, mech, občas pidi strom. Dokonce míjíme vesničku, kde je tak 50 domů a všechny do jednoho mají mechovou střechu. Srdce z toho plesá blahem! Dneska jsme dokonce viděli i soby. No jelikož to byl náš první den v Norsku, byli jsme si jistý, že je ještě určitě uvidíme. Takže jsme je bohužel nevyfotili, ani nenatočili, ani jsme se u nich pořádně nezastavili. Dokonce jsme je pak viděli i v dáli kousek od místa, kde jsme kempovali. Ale než jsme postavily se ségrou stan, už tam nebyli. A to byla teda velikánská škoda. Jelikož pak už jsme je neviděli ani jednou :(.

No a místo kde jsme kempovali? Jo..krásný výhled. Vylezete ze stanu a z toho výhledu jdete do kolen. Prostě pecka! Ale ta zima?! Je konec srpna a já strašně lituju toho, že nemám zimní bundu a rukavice a hlavně teplejší spacák. Ondra prý věděl kam jedem a věděl, že tu bude taková zima. Takže trochu litujeme toho, že nám v tom lese, kde jsme sbírali borůvky a houby neřekl, že se nám bude hodit i dřevo na ohníček. Takže jak šílení běháme po okolí kempu a hledáme oschlé keříčky, které bychom mohli otrhat a přinést na oheň. Hoří to krásně. Ale vždy to rychle shoří, takže je to takovej nekonečnej příběh. Kolem desátý si jdeme lehnout. Není tu bohužel signál a tak nevíme jak jsou na tom lidi z druhého auta. Snad nebudou dělat moc velkej bordel až přijedou.

Tenhle výhled prostě chceš!

Foceno tak v 9 večer

Heh no chyba lávky. Někdo čekal snad uvítací výbor nebo co. A nebo mělo pár lidí v autě něco na posilněnou. Druhý auto přijelo tak v 11. Bordel dělaj tak do jedné ráno. Zítra si postavíme stan někde hodně daleko od ostatních. Jsem už fakt vyřízená, ale přes to věčný hihňání a povídání ve vedlejším stanu se nedá zabrat. Navíc venku jsou tak -3 stupně. Můj spacák je v comfortu do +5 stupňů a tak klepu kosu.

Den 3. Besseggen

Včerejší noc byla hodně krušná. Klepala jsem kosu. Doslova. Fakt doslova jsem se několikrát probudila tím, že se celé mé tělo klepalo zimou a někdy to nešlo absolutně zastavit. Vážně tedy nechápu, jak je možný, že ráno se probouzím vyspaná a odpočatá. To je asi tím vzduchem nebo co. Jinak to není možný. Venku už se všichni seznamují s druhým autem. S pár lidmi se pozdravím, ale jejich jména zapomínám okamžitě. Jména mi dělají fakt problém. A byla jsem ráda, že jsem si konečně zapamatovala jména lidí z našeho auta. A teď tu je příval dalších jmen :D. Celkem mě překvapilo, že na to, že nás dneska čeká opravdu náročný trek, tak je devět a všichni si chillujou a nikam se nikdo moc nežene. Ale užívám si, že konečně po letech nejsem organizátorem dovolený a vezu se s ostatními, v klídku snídám, dávám si lahodný teplý čajíček a kochám se výhledem. Zhruba tak v 10 konečně zvedáme kotvy a vyrážíme k místu, kde začíná náš dnešní trek. Kempovali jsme fakt kousíček a tak do 15 minut přijíždíme na místo, kde nás Ondra s Katkou (jeho přítelkyně a majitel druhé dodávky) nechávají. Parkovat se tu nedá, musí tedy o hodně zpět a tam nechat auta. Původně se k nám měli pak přidat. Ale nakonec šli jiný kopec. Tenhle trek je opravdu extrémně náročný a Katka je v sedmém měsíci těhotenství. Což je teda masakr. Mě by v tomhle stavu nikdo nedostal ani za hranice (nebo teda v sedmém měsíci těhotenství určitě ne). Natož takhle daleko, autem a ještě abych chodila po horách? Ani omylem. Těhotná na hory pojedu maximálně tak lanovkou a i to si ještě rozmyslím :D. Katka je však odhodlaná, že chodit bude, když už je tady. Evidentně má hodně nachozeno a ví co si může dovolit. A taky musím uznat, že je i těhotná v lepší kondici, než jsem já. Ale v lepší kondici, než jsem já je asi úplně každej :D.

No a jak moc dobrou kondici tu mají všichni ostatní konkrétně z naší bandy, se přesvědčím už na prvních 100 metrech. Hned začátek treku je do takovýho kopce, že hned v první zatáčce musím dát pauzu, jinak mi explodujou plíce. Ostatní jsou už někde daleko, nevím kde jsou, nevidím je. Jediná ségra je zlato a jde se mnou. Ani její fyzička není kdoví jaká. Ale rozhodně by s ostatními udržela tempo. Respektive takhle..ostatní do toho kopce šli rychlostí, jakou já jdu běžně po rovince. Nejdřív jsme se domlouvali, že na sebe občas někde všichni počkáme. Abychom o sobě věděli. Na místě, kde na nás ostatní čekali museli sedět fakt sakra dlouho. Protože se tam rovnou domlouváme, kudy že to tedy máme se ségrou jít a oni že na nás čekat nebudou. My jsme měly jít kratší trasu, ostatní delší a kdyby na nás čekali, nestihli by to. Lucka, holčina z druhého auta, mi půjčila trekové hole. S Luckou jsme byly v kontaktu ještě před odjezdem do Norska. Poradila mi strašně moc super věcí, který jsem byla moc ráda, že jsem je tam měla. No ale zrovna hůlky jsem si nekoupila. A to byla největší chyba a bylo opravdu štěstí, že tam byla ona a Tom. Bez nich a jejich hůlek bych to nezvládla ani náhodou.

Besseggen

A tak s vypůjčenýma hůlkama to šlo mnohem líp...ale stejně šíleně pomalu. Převýšení je tu nechutný a hora na kterou se drápem nám to nedá zadarmo. Zato ty výhledy! Barva jezera, nad kterým jsme, je nádherně azurová a tak se při každé pauzičce (a že jich bylo požehnaně) kocháme čím dál krásnějším výhledem. Po 3 hodinách škrábání se nahoru jsme se dostaly do bodu, odkud to nešlo bohužel dál. Respektive šlo, ale už by to bylo pro ségru, která má strach z výšek hodně nekomfortní. Začala tam totiž taková docela pěkná ferrata. Fyzicky bychom jí daly. Spíš šlo o to, že i sem jsme se škrábaly obě opravdu dlouho a před námi byl fakt ještě kus cesty k místu, odkud jsme měly jet pak zpět lodí. Plus ta výška už tam byla opravdu znatelná a na ségře bylo vidět, že do tohodle se jí tedy opravdu nechce. A tak jsme se otočily a šly jsme zpět. Vzhledem k tomu, že víme, že ostatní to půjdou ještě několik hodin a že máme spoustu času, pořád jsme se zastavovaly a užívaly si toho bomba výhledu. Navíc to počasí je prostě úžasný!

Besseggen

Dost lidí se podivovalo, proč jedeme se ségrou teď do Norska. Nebude tam už zima? A nechtěly jste s Julčou radši k moři původně? No jo...moře to není. Ale i tady jsme jen v tričku a je nám vážně fajn. Ve stínu je teda zima...respektive je na svetr. Ale na sluníčku je to na opalovačku :)! Samozřejmě jsem se klasicky opět vystavovala sluníčku výhradně ve slunečních brýlích a tak jsem na konci dne opět vypadala jako mýval. Ne..nikdy se nepoučím. Navíc mi hřeje na srdci vědomí, že v Praze je teď zrovna zima a prší. Jo..je to zlý. Ale myslím...nebo chci aspoň věřit, že to takhle má každej. Že všichni tak nějak doufáme, že když my zrovna budeme na dovče, bude doma hnusně :D. Hlavně aby to nebylo naopak :D

Takže se tu opalujem, pomalu jdeme dolů a užíváme si to na maximum. Dole jsme si pak daly dohromady jedno kafe. Jo..ještě jsme socky a ještě šetříme. Utrhnu se ze řetězu vždy až v druhé půlce dovolené. A taky tu kafe stojí celkem dost. Dobrůtek máme hodně v batohu a tak svačíme, kocháme se u jezera tím luxusním výhledem a chillujeme si tu do doby, než ostatní přijdou. Čekaly jsme tu na ostatní několik hodin. Ale vlastně nám to vůbec nevadilo. Za jiného počasí by to bylo hrozný, ale takhle je to spíš za odměnu :)

V ešusech nebylo nic moc dobrého, ale s tímto výhledem chutná všechno dobře

My jsme dolů dorazily tak ve tři. Ondra s Kačkou a Gabem přijeli tak v pět. Kolem sedmé začali přicházet ostatní a cca v půl deváté jsme dole na parkovišti všichni. To, že jsme hodně na severu, má ohromnou výhodu v tom, že je teď (kolem deváté večer) tolik světla co je u nás v létě tak kolem sedmé večer :). Než se ale všichni nají a než se vše sbalí, je tak půl desáté a už jsem celkem nervózní jak že to dneska postavíme ty stany, když se za chvilku začne stmívat? Navíc po včerejší noci chci hodně moc spát někde v nížině, ideálně někde v lese, kde je teplo.

Mé přání je vyslyšeno. Pierre, klučina z Rakouska, kamarád Lucky to tady celkem dobře zná a tak nás zavede na jedno bombastický místo. V lese, kousek od kaňonu (údajně nejkrásnějšího v Norsku), kam se zítra rovnou půjdeme podívat. No...ale horší je, že je už tma. Vytahuju tedy čelovku a zvažuju kam postavíme stan tak, abychom byly s Julčou co nejdál od hihňání a klábosení. Ale taky jsme v lese a tak se bojíme (jo, bojíme se v noci v lese víc, než v Praze, kde nám reálně hrozí určitě víc nebezpečí no a co :D) no a nechceme být moc daleko od ostatních. Naštěstí je tu Tom, který už včera měl stan tak nějak dál od nás a já moc nechápala proč..až dokud mi nedošlo, že čím dál je, tím víc má klidu. A tak se přidáváme k němu. Tvrdí, že mu to nevadí, ale radostí do stropu neskáče. A tak slibujeme, že budeme potichu, jelikož to je to, po čem všichni rozhodně toužíme.

Jenže to bychom si nemohli postavit stan přímo u laviček se stolem. "Ideální místo na párty"...říká Lucka. "Ne..ideální místo na spánek"..říkáme my. Proto jsme tak daleko od ostatních. "Aha...sorry..už jsem sem všechny pozvala." culí se Lucka. Sbohem kýžený odpočinku! Párty začíná a tohle nebude jen na slibovanou hodinku. Samozřejmě se přidáváme a je to super. Zhruba po dvou hodinkách to prořídlo a tak se taky s Julčou zvedáme a jdeme spát..je jedna ráno a většina se zvedá taky k odchodu. A tak prosíme poslední dvě holčiny, jestli by taky nechtěly jít spát. Obě jsou starší jak já (přes třicet) a tak je mi to trochu trapný je hnát ke spánku, ale přesto mě jak nějakou jejich krkavčí maminu prosí o pár minut navíc :D. Tvl to bych se...... No tak neva, mezitím se stejně ještě musím převléknout do pyžama a tak. Po půl hodině už holky ale vyháním. Fakt nutně se potřebuju vyspat :D. Slyším cosi o megeře a pipině co kazí mejdlo. Tak nějak doufám, že to tak nemyslely. A jestli jo, je mi to fuk. Jsem mrtvá :D! A tahle noc bude fajn. Je teplíčko a konečně ticho a to je přesně to, co potřebuju.

Den 4. Nejkrásnější kaňon v Norsku

Dnešní noc byla fantastická. Bylo teplíčko a nikdo ráno kolem nás neklábosil a tak jsme vstávali docela pozdě. S pár dalšími lidmi si dáváme snídani u stolu. Jídlo u stolu...to tu už dlouho nebylo :D. Většinou největší luxus byly rozkládací židličky z dekáče, který i když jsou za pár korun, tak jsou neskladný a nikdo si je proto nebral. A tak nám to všichni trochu závidí a trochu si asi zas myslej něco o zhejčkanosti. Po dlouhé době si děláme i čaj a kafe do termosky a je to príma ráno. Kolem nás chodí turisti, které sem povětšinou dovezl autobus, aby se pokochali výhledem na kaňon.

Když říkáš nefoť mě, ale oni tě stejně vyfotí!

Balíme věci, stany a vše co tu máme, abychom po nás nenechali žádnou stopu a skoro v čase oběda teprve vyrážíme do kaňonu. Lucka nám tu vypráví hrozně pěknou legendu, která se s tím kaňonem pojí. Hrozně moc bych si jí chtěla zapamatovat a napsat jí tu, ale mám v hlavě plno jiných nesmyslných volovin a tak si bohužel tuhle krásnou legendu nepamatuju. Kaňon je tu teda fakt krásnej. Kolem kaňonu je spousta stromů, je krásný počasí, možná až horko. Začínám fakt litovat toho, že jsem si sem nevzala kraťasy a víc letního oblečení. Je ještě pořád srpen. Ale já jela do upršenýho Norska. Soustředila jsem se spíš na teplé oblečení, na co nejvíc nepromokavého a tak. Dneska je tu ale vyloženě letní den. A tak za svitu slunce poskakujeme po okolních skalách, které obepínají ten krásnej kaňon, fotíme se na každém rohu a moc si to užíváme.

Po procházce jdeme ještě s pár lidmi trochu dál podél vody, kde se máme v plánu vykoupat. Jsme tu už pár dní a já "hygienu" do teď řešila vlhčenejma ubrouskama , tedy nic moc :D. Takže i když voda je ledová jak smrt, stejně do ní lezu. Nejsem žádná divoženka, venku se koupu jedině na koupališti, nebo začátkem sezóny v rybníce. Tohle je ale divoká řeka, která má k teploučkému bazénku sakra daleko. Takže to fakt není čachtáníčko. Sice je fajn, že teď už nebudu smradlavá, ale daň je vysoká. Po chvilce necítím prsty na nohou a tak honem rychle foto (ať doma viděj, že nejsem srábotka - hlavně táta, kterej si nás furt dobírá :D) a honem rychle se umýt. Byly jsme jen na okraji a stejně člověk musel být opatrný. Jen metr od nás už byl vidět velmi silný proud. To by bylo asi po nás, kdyby nás to strhlo. Mýdlo ani plavky jsme s Julčou u sebe neměly, nenapadlo nás, že se budeme koupat. Takže se koupeme ve spodním prádle a mýdlo (přírodní, ať neničíme tuhle krásnou přírodu) si půjčuju od Danči. Nevím, jestli jsem tak moc smrděla, nebo to mýdlo tak krásně voní. Ale nemůžu se přestat po koupeli očmuchávat, jak hezky voním. :D

Otužovačka

Ručníky nemáme, ale sluníčko šajní jak o život a my schneme hezky na něm a chytáme bronz. Jo fakt...fakt! V Norsku-----na konci sezóny-----se opalujeme! Zatímco v Praze je hnusně a vypadá to, že podzim se hlásí o slovo. Všichni kolem si ťukali na hlavu proč jedu do takový zimy. A tady je zatím místo toho nádherné počasí na koupačku a opalovačku :D. Jo a tohle všechno probíhalo za pozorování těch turistů, co sem přijeli těma autobusama. Ti byli na skále kousek nad námi. Občas to vypadalo, že koukali víc na blázny v ledové vodě, než na tu nádhernou přírodu kolem. Asi si mysleli, že jsme šílený. Ale my jsme byli šťastný jak blechy a voňavý jak právě rozkvetlý růže. A to chceš!!

Po koupání vyrážíme zpět k autům. Nevíme, zda se ostatní už nevraceli. My jsme se totiž šli koupat až poté, co jsme zjistili, že ostatní nešli zpět, ale šli ještě dál a koupají se tam někde nad nádherným vodopádem. To je mi teda fakt líto, že jsem nevěděla. Prý to tam bylo super! Vodopád, který jsme tam viděli, byl mohutný a tekoucí voda v něm burácela tak, že jsme to slyšeli až k našemu stanu. Ale nevadí, my jsme koupání měli taky príma. Vracíme se tedy k autům a zjišťujeme, že nejen, že tady už všichni jsou, ale že už stihli z nasbíraných hub nachystat oběd. Smaženici tady máme už podruhé. Jelikož je to levné a hlavně tady ty houby přece nemůžeme nechat, když na nás čekají přímo u cesty! . S Julčou jdeme docela pozdě, takže na nás zbyl jen zbytek. Porce tak ani ne pro jednoho nám musí oběma stačit. Ale to se nedá nic dělat. Naštěstí máme z domova nakoupeno spoustu tuňáků a svačinek, takže do sebe pak naboucháme něco z toho. Po obědě vše sklízíme a tak kolem druhé, třetí odjíždíme z místa, kde se původně mělo jen spát. Ale nikdo myslím nelitujeme toho, že jsme tu zůstali déle. Dneska už nic moc nestihneme. Čeká nás hodně dlouhá cesta k dalšímu místu.

Tahle akce je skvělá v tom, že nemusím nic řešit. Že to je předem nějak naplánované a já se jen vezu. Normálně bych šílela, nevědět co mě čeká zítra. Ale takhle tu tak nějak bylo nastavený a já věděla, že někdo ví a tak já vědět nemusím. I přes to všechno byl tohle všechno ohromný zážitek. I cesta je tu cíl. Jedete v autě a za každým kopcem je něco, co chcete vyfotit. Nebýt tu v tak velké partě, chudák dron se mi nestíhá ani nabíjet. Ale nechci zdržovat a zároveň vím, že tohle všechno musím nutně ještě jednou vidět. Třeba ne konkrétně ta stejná místa. Ale tohle jako celek. Norsko...jedete autem a bojíte se pomalu i mrkat, aby vám ta krása neutekla. I po několika dnech se to neomrzí. To prostě nejde. Je tu ta nejkrásnější příroda, co jsem kdy viděla!

Cestou se stavíme ve vesničce omrknout kostelík. Krásnej, dřevěnej a kolem něj, stejně jako to bývá u nás je hřbitov. Plní se tím přání Martina, který říkal, že v každé zemi se rád podívá i na místní hřbitov. Že jsou kupodivu často hodně odlišné, než ty naše. A tady ty náhrobky byly moc zajímavé a kostelík byl překrásný. Měl spoustu krásných detailů. Zdržíme se tu ale jen krátce a jedeme dál.

Dál po cestě se řidiči Ondra a Kačka nějak nepochopili a každý jel jinou cestou. My jsme to vzali delší cestou, zato bylo vyslyšeno mé škemrání, že si nutně už potřebuju umýt vlasy. Kde nic tu nic, uprostřed lesů, vedle odpočívadla se objevil domeček. A v tom domečku stoleček...teda...sprcha. Teplá sprcha, zdarma, jen tak. Holčičí osazenstvo auta z toho má druhé Vánoce. Chlapci se prý mýt nemusí, umyli se v tom kaňonu. To já sice taky, ale tady teče teplá voda a budu si moct umýt vlasy! Najednou taková základní věc, kterou člověk dělá denně večer, je tady něco vzácného. A bože jak nám pak voní vlasy! Nevím, jestli si z nás chlapci dělají srandu, nebo to tak trochu prožívají s námi, ale i oni si myslím celkem užívají, jak to auto najednou voní šampónky a kondicionéry a voňavým mýdlem :D. Doma říct po sprše někomu, koho znám pár dnů, ať si čuchne jak mi voní vlasy, asi mi volá rychlou do Bohnic. Tady je to normální a všichni se z toho radujou. Druhý auto pukne závistí :D.

To, co pak vidíme po cestě je nepopsatelný. Cesta vede údolím, všude kolem nás krásné zalesněné svahy a mezi nimi na každém rohu obří vodopád. Prý tu letos strašně málo pršelo. Chtěla bych vidět ty vodopády, když prší hodně. I tak jich tu bylo mraky a ta jejich výška! A já chtěla letos strašně na Mumlavský vodopád. Myslím, že až se tam jednou vydám, asi budu plakat. Viděla jsem to jen z fotek a tohle je úplně jiné kafe. Nikde nikdo, všude samý krásný vodopády uprostřed toho se klikatí silnice, která kopíruje říčku, do které proudí voda z těch úchvatných vodopádů. Nejdříve fotíme jak zběsilí. Po hodně, kdy jsme vodopádů viděli už ani nevím kolik, se při hlášení: "Jé hele další vodopád", většina auta ani nepodívá. Je jich tu tolik! Jeden krásnější jak druhý. Krása střídá nádheru!

Druhé auto má velký náskok a tak na místo, kde jsme měli spát dojede o hodně dřív jak my. A usoudí, že tohle nechtěj. Prý je tam hrozná zima a že prý našli ubytko za pár stovek na osobu. U nás v autě usoudíme, že bychom spíš radši asi spali i tak venku a že najdeme určitě nějaké jiné fajn místo, kde přenocujeme. No..hledání nového fajn místa zabralo tak dvě hodiny. Riziko podnikání no. Ale zato spíme na nádherném místě :)! Kousíček od lesa, na louce s výhledem na hory. Takže v Norsku klasika, ale jak je to pokaždé na jiném místě, je pokaždý na co koukat. Stan stavíme samozřejmě zase skoro za tmy. Rychle se chystá večeře. Kuskus s tuňákem, olivama a pro fajnšmekry ještě s kečupem :D (dali jsme si ho tam všichni). Druhý den jsme se měli podívat na jeden krásnej trek. Ale máme smůlu. Je mlha a to by nemělo cenu. Druhý auto díky náskoku vymyslelo jinou variantu (většina lidí z druhého auta je teď ubytovaná někde v teplíčku v domečku, co si zaplatili) a tak nám Kačka, která sice řídí druhé auto, ale dojela sem za námi, vysvětluje jaký je plán na další den. Zalezeme si všichni do spacáků (bože to je teplíčko dneska!) a jdeme chrnět. Zítra musíme brzo vstávat. Což nikomu nevadí. Dneska jsme totiž vstávali všichni pozdě a jsme krásně odpočatí. Na čerstvém vzduchu se totiž fakt spí mnohem líp.

Jo a mimochodem. Dneska začlo zlobit auto. Takže od teď si u každého "vyrazili jsme" nebo "nasedli jsme do auta" či "přesunuli jsme se" ještě představte, jak jsme auto nejdřív roztlačovali, dokud se nenastartovalo. No....tak snad dojedeme domů, říkala jsem si . Ach kdybych já tenkrát věděla co vím teď :D!

Den 5. Nesaksla a Trollstigen

Ráno se bohužel předpověď naplnila a počasí je poprvé fakt na draka. V noci bylo díky mrakům teplíčko. Ráno bychom ale chtěli sluníčko. Bohužel máme smůlu a vrcholky hor jsou v mracích. Vyrážíme tedy do městečka Andalsnes, poblíž kterého jsme dnes přenocovali a vyrážíme na kopec. Tomáš mi opět půjčil hůlky a je to pecka, začátek kopce vypadá na příjemnou procházku a víme, že oproti prvnímu treku tohle bude jednodušší. Takže i když výhledy nebudou takový jaký jsme všichni doufali, jsme s Julčou odhodlané to tentokrát dát až nahoru. Čeká nás cesta něco přes 2 kilometry nahoru na vrchol. To se zdá jako pohodička, co se dá zvládnout za dvě hoďky. Ha! Chyba lávky! Vyrazily jsme se ségrou na kopec jako první. Ostatní moc nespěchají. Stejně je všem jasný, že nás dřív nebo později doženou. První přiběhne Tom. Doslova a bez přehánění fakt v podstatě přiběhl. My si dáváme co chvilku pauzu a on to běží? Sakra jsme hrozný lemry :D. Chvilku z úcty k nám jde s námi pomalu, ale je mi jasný, že ho zdržujeme, chvilku si povídáme a Tomáš běží dál. Postupně nás takhle předběhne celá banda. Ostatní teda neběží. Jdou více méně jen o něco rychleji jak my. Jenže pro nás je to tempo maximální a furt si dáváme pauzičky. Ostatní ty pauzy dávat nemusí a spíš je to pro ně procházka, než výšlap. Zhruba po dvou, nebo třech hodinách přicházíme na vyhlídku Rampesterken. Bohužel jsme už ale v takové mlze, že o výhledu se tu nedá mluvit. Dle recenzí je tohle nejhezčí výhled v okolí a jeden z top výhledů celého Norska. No my vidíme sotva na pár metrů. Což je nám líto, ale na tomhle kopci si zároveň uvědomujeme, že nás chození vlastně baví a užíváme si to, což je teda v mém případě obrovská změna. Jen škoda, že ostatní celkem zdržujeme. Další hodinu se drápeme na úplný vrchol. Poslední část jdeme do brutálního kopce, povětšinou po kamenných schodech. Každý samozřejmě jinak vysoký a cesta je pro nás extrémně náročná. Občas jsou ty schody po kolena, občas mi jsou spíš do pasu :D. Víme, že dolů tohle určitě jít nechceme. Kvůli mlze je to kluzké a srázy jsou tu takové, že nevidíme kolikrát ani kde končí.

Když chceš vidět tohle

Ale realita je jiná

Konečně jsme se vydrápaly s vypětím posledních sil nahoru na kopec. Ostatní si tu relaxují, popíjí čaj a samozřejmě tu už všichni dávno jsou a čekají na nás. Část lidí chvilku po tom, co jsme přišli vyráží na cestu dolů. My jedeme dolů lanovkou, která je docela drahá a překvapuje nás, že tady cesta lanovkou nahoru je levnější, než dolů. O polovinu. Za lanovku platíme se ségrou dohromady přes 1500 Kč. Ale je nám to v celku fuk. Zaplatily bychom téměř cokoli, abychom to nemusely jít celé zase dolů, jelikož se nám to zdálo celkem nebezpečné a taky protože jsme se vydaly ze všech našich sil. Tady mě celkem překvapuje, že není možné platit hotově. Platba je zde možná pouze kartou a není to jediné místo, kde tomu tak v Norsku je.

Po příjezdu dolů si procházíme ještě městečko, za odměnu, že jsme to daly až nahoru si kupujeme něco dobrýho v supermarketu, dělíme se s ostatními o oříšky a mlsky co máme a ostatní zas nabízí to, co koupili oni. A tady jsem poprvé ochutnala "karamelový" sýr. Nevím, zda to bylo tím, že jsme si teď nic extra dobrého nedopřály, nebo tím, že jsme měli velký výdej energie, ale mám pocit, že nic lepšího jsem nikdy nejedla. Tohle si musíme příště koupit taky. Lucka, která v Norsku není poprvé to klukům prý poradila a tak se jí na příští nákup hodlám držet též a nechám si doporučit co dalšího dobrého tu mají. Jsme v polovině a máme ještě celkem dost peněz, které si rozhodně nechceme vozit zpět domů :-)

Nasedáme do aut a jedeme směr Trollstigen. Což je typická klikatá cesta, která je rozhodně v top desítce těch nejznámějších míst Norska. Bohužel i tady kvůli mlze není vidět v celé své kráse. Několikrát stavíme a točíme klikatou cestu, vodopády a všechno co je aspoň trochu vidět. Ale stejně...hlavní je, že jsem tu já a že tu krásu můžu vidět a cítit a hlavně to celé prožít. Žádný záběr na světě se tomuto nevyrovná.

Trollstigen

Autem vyjedeme až na vrchol té cesty, kde je vyhlídka. Bohužel je už tak vysoko, že vidíme stejnej houbeles jako na kopci, tak se tam jen trochu projdeme a jedeme hledat místo, kde přespíme. Opět je to trochu boj. Najdeme dvě celkem fajn místa. Jedno je s krásným výhledem a jedno je u smeťáku u jezera. Vyhrává to bohužel smeťák, jelikož je tu mnohem tepleji, než nahoře s výhledem. A výhled by byl sice fajn, ale když se kvůli zimě pomalu nevyspíte, je to na prd. Smeťák je teda přehnaný slovo. Na druhé straně prostranství o velikosti poloviny fotbalového hřiště, kde rozložíme stany,celkem fakt daleko od nás je kontejner na plechovky. Ale furt to nemění nic na tom, že poprvé spíme na místě, kde to není nic moc. Ale když si odmyslím nejbližší okolí stanu, tak kousek je krásný jezero a kolem nás jsou hory a vodopády. Takže vlastně furt pěkný!

Večer byla párty. Rozdělal se oheň, udělali jsme si jídlo a klábosili a popíjeli dlouho do noci. Se ségrou jsme odešly mezi posledními. Ale rozhodně nejdeme spát jako poslední. Tom se odpotácel chvilku před námi. Ale dal si ještě šlofíčka na lavičce na nějaké zastávce kousek od nás ve tmě. Nechtěl si poblejt stan. Lukáš prý vyrazil na procházku kolem jezera...jelikož lavička už byla obsazená, tak se rozhodl to rozchodit. Né, že bychom tady v Norsku chodili málo, ale když je ti blbě, tak to radši rozchoď na čerstvém vzduchu, než abys blil do stanu. To dá rozum. Na místě, kde by byl pěknej výhled by to bylo bomba, ale takovou párty s ohněm tam neuděláš. A to se pak panečku spalo. Teplíčko, klídeček, omámeni alkoholem. Spaly jsme se ségrou sladce. A druhý den se zase nikam nespěchá, takže vstáváme zase bez budíka :)

Den 6. Homlungsætra, fjord Geiranger a Dalsnibba

Těžká rána opilcova! Teda nám bylo se ségrou dobře. Někteří na tom byli hůř. Ale všichni jsme tak nějak byli utahaní. A tak trochu jsme doufali, že dneska budeme spíš hodně jezdit, než chodit. No jo..tak zase nic :D.

Nejdříve jsme dojeli na vyhlídku Ornesvingen. Která patří mezi jedny z nejvyhledávanějších v Norsku. A při pohledu na ten výhled chápu proč. Je tu výhled na velkou část frordu Geiranger, který je zapsán v UNESCO. A je to tu opravdu krásné. Naštěstí je 31. srpna a tak tady nejsou skoro žádní turisté. Což je teda bomba. Natáčím záběry, fotíme se tu ze všech stran a užíváme si příjemného počasí a překrásného výhledu na fjord.

Geiranger

A bavíme se Ondrovým sbíráním mincí. Ten chlap si sundal boty, fusekle a vlezl na skleněnou část, kde tekla voda. Něco jako u nás do kašny, tu lidi hází různé mince. A tak zatím co my se kocháme výhledem a stydíme se za Ondru, Ondra vydělává těžký love :D. Myslím, že tu nasbíral tak 300 NOK. Ostuda až na půdu, děláme že ho neznáme, ale uznávám, že je to zajímavý způsob, jak si vydělat peníze snadno a rychle. Pokud ti teda nevadí ta ostuda :D. Gabo tam chtěl jít taky, ale Ondra ho vyhnal, že má ty prašulky zatím roztřídit a počítat. Což je pro Gaba super zábava. Tohle až ten chlapec bude vyprávět ve školce nebo ve škole! Mimochodem jsem ještě nezmínila plechovky. Z toho se tady dá udělat taky dobrej business. Pokud ti teda nebude vadit vlézt do konťáku s plechovkama, nebo tam ručkou zalovit. Sakumprásk si Ondra sběrem plechovek z konťáku u kterého jsme spali dnes v noci a "výběrem peněz" na vyhlídce vydělal něco přes 700 NOK. Tohle kdyby věděli naši čeští bezdomovci, jak tady si lidi žijou :D! Mimo jiné tady funguje tzv. dumpser diving. Na konci dne se stačí postavit na místo, kam vyhazují odpad ze supermarketu. Dá se tam objevit fakt poklad. To jsme teda nezkoušeli, nebyl na to čas. Ale když jsem viděla fotky, co se dá takhle získat, tak bych se nestyděla to klidně zkusit :D. Podle Norů prošlé ovoce a zelenina by se u nás normálně prodala za plnou cenu. Nejen to, ale i konzervy, kde se blíží konec spotřeby atd atd. Viz níže přikládám foto z jiné výpravy, kde se jídlo takto ukořistit podařilo. Posuďte sami :)

Když v kašně nezbyla ani koruna a všichni se pokochali výhledem, sjeli jsme serpentinami dolů do údolí do městečka Geiranger, které jsme si krátce prošli. Končí sezóna a vše je tu s 50% slevou. I v restauraci mají slevy . Tak jsme se se ségrou rozšouply a daly si napůl celé meníčko. Hranolky, burger a cola. Kvalitou bych to přirovnala k lepšímu stánku u koupáku. Ale pořádné jídlo tu máme poprvé, takže to v nás zahučí jako největší lahůdka michelinské restaurace. Zároveň tím všichni oživí a jde se na tůru :).

Geiranger

Převýšení je tu jen 400 metrů, takže i když je tůra delší, než včera, bude to víc na pohodu. Ostatní jdou delší trasu, kde dojdou až někam k vesničce s výhledem na vodopády sedm sester. My jdeme o polovinu kratší trasu do jiné vesničky. Tyhle vesničky jsou zajímavé tím, že jsou na okraji skály. Ta, ke které jdeme my má míň domků, než ta vzdálenější. Vzdálenější je prý hezčí, ale my bychom zase dost zdržovaly, takže jsme šly k té co je blíž. Ale i ta je opravdu krásná. Dříve, když tady žila rodina s dětmi, musely se malé děti přivazovat na lano, když si šly ven hrát. Kdyby náhodou v zápalu hry přepadly, aby je mohli zase vytáhnout zpět. No neumím si tento život představit. Už jen se sem dostat bylo náročné. Asi to není na denní chození do práce dolů do údolí :D. Ale dřív to tak nějak bylo všechno jinak. Dnes už tam samozřejmě nikdo nebydlí. Ale chatky tam, kde jsme došly, jsou moc pěkné a udržované. Po cestě jsme se pořád zastavovaly a uždibovaly jsme maliny, kterých tu bylo strašně moc. Tolik malin najednou jsem snad nikdy nejedla :D. První kilometr je dost strmý a náročný, ale nabízí krásné výhledy na fjord i na městečko v údolí, kam právě přijela veliká loď. Dál cesta vede částečně lesní cestou plnou potůčků, malin a občas i plnou krásných výhledů. Došly jsme tak po dvou hodinách k vesničce, tam si sedly a obdivovaly jak domky tak krásný výhled. Celkově si to moc užíváme a já jsem ráda, že jsem tu se ségrou, se kterou je všechno tak nějak na pohodičku a je nám spolu moc hezky :)

Homlungsætra

Cesta dolů je trochu obtížná. Jelikož vede většina cesty lesem, kde je díky potůčkům hodně vláhy, tak to docela klouže a tak jdeme opatrně. I tak mi párkrát podjelo kopýtko. Navíc ty potůčky jsou fajn. Cestou nahoru i dolů si v nich čepujeme vodu do lahví. Vlastně většinu naší dovolené pijeme jen vodu z potůčků a vodopádů, které potkáme téměř vždy na výšlapu. Voda je tu průzračně čistá a lahodná. Dole nás vyzvedne Kačka a odveze nás zpět do městečka, kde si někteří jdou dát něco k jídlu a my si s Julčou snad jako jediný dáváme opět smaženici. Dělal jí Ondra, který absolutně neuznává žádné koření. Takže je bez chuti. Naštěstí Kačka je zásobená a my si dáváme naši poslední smaženici v Norsku. Mohlo by jich být víc. Ale nikdo už to nechce jíst, jsme totálně přehoubovaný.

Před námi je nyní asi 5 hodin jízdy autem. Všichni jsou dost utahaný a tak to rozhodně uvítáme. I po cestě autem je vždycky na co koukat :). Zhruba po hodině jízdy se ještě stavíme na Skywalk vyhlídce Dalsnibba. Za výjezd nahoru se platí za auto celkem mastný mýto. Tak jedeme nejdřív my, pak se před závorou vyměníme za posádku z druhého auta. Klasický Češi no :D. My jsme měli větší štěstí a i když je zase celkem pod mrakem, tak výhled tu máme celkem obstojný. Ačkoli kdyby bylo hezké počasí, jsem si jistá, že o tomto výhledu básním úplně jinak. Druhé auto ale v podstatě v půlce hory vjelo do mlhy a neviděli vůbec nic. Jedeme tedy dál směrem na jih a už teď víme, že stany si rozložíme zase za tmy.

Rozdělávat stan za tmy je nepříjemný. Ještě nepříjemnější ale je, když ani nevíš kde budeš stanovat a za tmy to místo teprve hledáš. Opět jsme zvažovali dvě místa. První bylo zase u konťáku, který opět nebyl na klasický odpad, takže nesmrděl. Zato byl ale už fakt blízko a stanovat tu bylo zakázané. Druhé místo bylo hned u řeky, která hlasitě burácela a šla od ní pekelná zima. Takže opět volíme variantu u konťáku pěkně v teplíčku. Stan máme rozložený během chviličky a mezi prvními zahučíme do stanu a jdeme spát. Jsme mrtvý a nechce se nám vůbec nic. Část lidí se jde ještě vykoupat. My tu "koupačku" necháváme raději na zítra. Dneska bychom to už nedaly. Navíc není zrovna teplíčko a my toužíme už jen vyčistit zuby, napsat domů že žijeme a zachumlat se do teplého spacáku a jít spát :)

Jo a mimochodem...dneska večer nějakej koumák přišel na to, že jen byla v autě odpojená nějaká hadička nebo co. Takže auto nám konečně zase startuje bez roztlačování. Jupí! Krize zažehnána :D! Ach kdybych já tenkrát věděla co vím teď :D!

Den 7. Ledovec Jostedalsbreen

Ráno opět bez budíčku, tudíž nespěcháme a nakonec na nás všichni čekali. Pro změnu...

Spali jsme u krásného jezera u kterého ráno potkáváme pár kraviček. Romantika nejhrubšího zrna. Krávy, průzračný jezero, kolem zalesněné kopce :). Co tak krásné není, je, že se do toho ledového jezera, kousek od ledovce musíme jít vykoupat. Už chápu proč se většina šla koupat večer a nebo brzo ráno. Nedá se tu totiž nikde schovat. Jdeme tedy co nejdál od lidí, svlékáme se jen do kalhotek a jdeme do vody. Nejdřív jdu já. Pláž u jezera je kamenitá a nedá se to zrovna přeběhnout, celkem to bodá do nohou. Ledová voda však bodání do nohou přenese do celého těla :D. Jdu do vody po pás a rychle se ošplouchnu, namydlím a honem zase zpět z vody na břeh. Celé to trvalo maximálně 2 minuty. Když vycházím zpět na pláž, už mě ty kamínky nebodají. Mám totiž absolutně zmrzlá chodidla a necítím v nohou tedy nic. Ségra mi podává na břehu ručník, abych nebyla dlouho nahatá a já cítím jen příjemné teplíčko. Ačkoli tipuju, že není víc jak 15 stupňů :). Rychle se prohodíme, ségra je taky do dvou minut venku, rychle se oblékneme a voňavé jdeme složit stan a naházet vše zpět do auta. Jdeme mezi posledními a ti, kteří jsou vzhůru na rozdíl od nás už tak 3 hodiny trošku štveme tím, že na nás museli tak dlouho čekat. Když jsme šly ale spát, poslední info co jsme měly bylo, že se fakt nespěchá a je jedno v kolik vyjedeme. Později se prý všichni domluvili, že vyjedeme max v 11, což jsme neslyšely a tak se kvůli nám a ještě jednomu stanu s Moraváky vyjíždí až kolem dvanácté :D. Sorry..

Snídaně v trávě ;)

Kousek od místa kde jsme spali je největší ledovec v Evropě. My jsme tedy viděli jen maličkou část z něj. Blíž k němu se dá jít jedině s průvodcem. Autem se dá dojet skoro až k němu a tak je to oproti ostatním výšlapům spíš příjemná procházka :). Cestou míjíme vodopády a cesta je upravovaná. Dokonce se k ledovci dá dojet s kočárkem nebo na vozíku. Cestou natrefíme na krásnou houpačku s výhledem na ledovec, kde by byl hřích si neudělat fotku. Dokonce tu k tomu i vybízí a tabule nabízí označení, co si máte dát na instagram :D. Ten nemám, ale fotku si teda rozhodně musím udělat taky. Přímo u ledovce si děláme další fotky a kocháme se výhledem na krásný ledovec a vodopády kolem něj. Posíláme fotky rodičům a zjišťujeme, že tady táta byl asi před 25 lety. Ale fotky, které má on se s našimi nedají srovnat. Táta stál u opravdu krásně modrého obrovského ledovce, který my vidíme jen z dálky. Vůbec není poznat, že jde o stejné místo. Tady je opravdu neuvěřitelně znát o jak moc přicházíme každý rok. Jsem si jistá, že jestli se sem někdy třeba za 10 let podívám, nebude z tohoto místa vidět už skoro žádný ledovec. Trochu na nás z toho padá depka. Jak moc si tady tu překrásnou planetu ničíme. A o jak velké množství přírodních krás se tím sami dobrovolně připravujeme :(.

Před námi je teď tak 7 hodin autem. I cestou je na co koukat, zároveň to využívám k podřimování a odpočinku. Ke zkrácení cesty využíváme i trajekt, což je příjemné zpestření. Cestou se dohodneme, že část z nás si zaplatí chatku. Stojí to asi 300 na osobu, takže neváháme. 300 korun českých za teplou sprchu, spaní v posteli pod peřinou? To je snad sen :). Druhá půlka preferuje spaní ve stanu. Protože i na další den si tentokrát všichni budeme platit ubytko. Cestou k tomu dnešnímu se ještě stavíme u pumpy a nakupujeme v nedalekém supermarketu. Kupujeme dobrůtky, ale i sváču na zítra. Zítra nás totiž čeká vrchol celé naší cesty a zásoby jídla všem dochází. Jsem ráda, že se na zítřek vyspíme v posteli. Budeme potřebovat hodně energie. A to ještě ani netušíme jak to pro mě a ségru bude náročný výšlap. Do kempu přijíždíme tak v 10 večer. Než se všichni osprchujeme a nachystáme na zítra, je dvanáct a před námi je jen asi 6 hodin spánku. Zato spánku v posteli, s polštářem a peřinkou. Ach to je bájo! Spím jak zabitá do poslední minuty.

Na trajektu

Den 8. Trolltunga

Je 6:30 ráno a fakt se mi strašně nechce z postele. Ale moc se těším na to, co dneska uvidíme :). Museli jsme kvůli tomu upravit plán cesty. Původně jsme dnes měli přespat kousek od Bergenu a dnešní den strávit tam. Ale předpověď počasí na dnešek hlásí perfektní počasí a zítra má být už ošklivo. Takže Bergen necháváme na nějakou jinou dovolenou v budoucnu a vyrážíme na Trolltungu. Jsou zde 3 parkoviště. To nejblíž vrcholu je plné už od brzkého rána a my tak zůstáváme na tom druhém. Odtud je možné jít rovnou pěšky, nebo těch nejvíc nepříjemných 400 výškových metrů ujet busem. Já ani Julča neváháme a jedeme busem. Stejně budeme i tak poslední nahoře :D. Asi 5 lidí od nás to jde pěšky. Ostatní jedou s námi busem. Ani ten mimochodem nejde zaplatit hotově.

Trasa začíná krásně. Asi 2 kilometry více méně po rovince nebo do lehkého kopečku. No a pak to začne. Neodvážím si říct, jaké převýšení to je. Ale tenhle jeden zatraceně strmej kopec jdeme přes dvě hodiny. Během toho kopce nás dohnali i ti, co to šli pěšky už od parkoviště. No tak to je mazec. Ty lidi mají snad v prdeli vrtuli nebo co :D. Leje z nás všech i z těch rychlíků. Kopec je to fakt šílenej. Když se konečně vydrápeme nahoru, víme, že teď už to bude více méně v pohodě. Jen ten terén je náročnej a pořád je to tak nějak nahoru a dolu. Ale ten výhled tady! A ten božský klid!!! Já jsem spíš extrovert a na meditaci a podobné věci fakt nejsem. Ale tady? Tady jsme se několikrát zastavily, zavřely oči a poslouchaly to krásné ticho. Když zrovna nikde nikdo nešel, bylo to dokonalé. A tady bych si tu meditaci tedy opravdu uměla přestavit. Ticho, klid a mír v duši :). V dálce slyšíte, jak hučí lehký větřík a když otevřete oči, je to doopravdy podívaná! Takových zastávek děláme pár, ale jinak chvílemi skoro běžíme. Víme, že nás tlačí čas a že cesta tam bude podobně dlouhá jako cesta zpět. Navíc cestou zpět už budou docházet síly. Teď, ačkoli máme vyšlápnutej ten šílenej kopec, máme bůh ví proč energie na rozdávání. Myslím, že kdybychom tento trek šli první den, tak to fyzicky nedáme. Teď máme ale něco nachozeno a tak nás ani nenapadne, že bychom to s Julčou vzdaly.

Trek má asi 10 kilometrů tam a 10 zpět. Po 4 kilometrech se dostaneme k vodopádu, kde se dá perfektně natočit voda. Hodně se mi ulevilo. Protože už nám voda docházela. Jak jde člověk do kopce a funí a potí se, tak pijete mnohem víc. Zbylých 6 kilometrů se jde docela dobře. Ale terén je hodně proměnlivý a není to zrovna pohodová cestička. Ale za každou zatáčkou či kopcem se nabízí tak překrásné výhledy, že to člověku ani nevadí. Zhruba po 5 nebo 6 hodinách jsme dorazily na místo. Měly jsme tak trochu štěstí. Ty s vrtulema u zadku tam byli asi o dvě hodiny dřív jak my a čekali víc jak hodinu ve frontě. My čekaly tak 20 minut. Frontama na fotku je tohle místo známý a je potřeba s tím počítat. Ale tím, že je konec sezóny, tak tím, že jsme šly pomalu s Julčou, tak jsme si zase zkrátily to čekání.

Fronta tam ve chvíli, kdy jsme dorazily byla jen o pár lidech. Zakecala jsem se tam s klukem z Jižní Ameriky, který procestoval celou Severní, Střední i Jižní Ameriku na kole. A teď byl na tour de Evropa. Bylo to moc zajímavé povídání a já toho kluka fakt obdivuju. Na kole v dešti, větru, zimě, horku. Prostě kdykoli, pořád jede. Na zimu se chystá do Německa, kde si chce vydělat nějakou tu korunku na další cestování. Na jaře prý chce vyrazit do Asie :). Novému kamarádovi děláme na "trolím jazyku" fotky, on pak nám a jsme všichni spoko :). Sedáme si pak bokem a dáváme si sváču a užíváme výhledu. Celkem jsme se tu zdržely tak hodinku maximálně. Víme, že nemáme moc času a musíme se už vrátit, abychom to stihly za světla. To jsme teda ještě doufaly, že stihneme i autobus, který nás odveze těmi prudkými serpentinami dolů.

Po odpočinku je cesta zpět chvilku trochu náročná, než si zase nohy zvyknou a zahřejou se. Navíc energie rychle ubývá a my se snažíme jí co nejrychleji, abychom stihly ten bus. Zhruba v půlce cesty zpět už ale víme, že ho nestihneme. Julča má plochá chodidla a neskutečně jí ta chodidla bolí. Neumím si představit jak hrozná to musí být bolest, jelikož i mě už chodidla bolí solidně. Ostatní už jsou u auta, nebo čekají na poslední bus a tak začíná komunikační smršť ohledně naší cesty serpentinami dolů. Vím, že ségra trpí bolestí a dělám vše pro to, abychom dolů nemusely aspoň ten poslední kousek jít pěšky. Kdybych ségru nezdržovala svou pomalou chůzí, určitě by ten bus stihla. Cítím se tak provinile. Cesta zpět je spíš závod s časem, než že bychom si užívaly okolní krajinu, jak tomu bylo do teď. Obvolávám 3 různé taxi služby, přičemž jednomu jsem se vůbec neodvolala, druhý tam teď prý už nepojede a třetí mi nabízí svezení za 900 NOK. Tak to fakt nedám. A tak i když se slzičkama, které já mám na krajíčku a ségra bolestí fakt chvíli i brečí, musíme jít ty hnusné serpentiny fakt pěšky celé po svých :(. Lidi v našem autě na nás čekají, druhé auto už je na ubytku. Je mi to strašně nepříjemné, že ostatní musí čekat. Čekali na nás tak dvě hodiny. Teď už nezávodíme s časem, ale s naším tělem. Fakt nejsme horalky a tohle bylo fakt velké sousto. Jdeme tedy opravdu velmi pomalu a jdeme spíš silou vůle. Chodidla bolí neskutečně a neumím si představit co asi zažívá ségra. Už se blížíme a píšeme autu, ať pro nás dojede aspoň k závoře. Každý metr navíc by pro nás bylo jen větší utrpení. Martin nám jde dokonce i naproti - toho to, že na nás musí čekat štve asi nejvíc. Bylo mi to fakt líto, ale myslím, že když nás viděl, pochopil, že jsme fakt v p*deli. Chtěl nám vzít batoh, nebo něco, aby nám ulehčil. Ale batoh bylo to nejmenší co nás trápilo. Do auta jdeme pomalu po čtyřech a nohy se mi klepou. To jsem nikdy nezažila.

I přes tu hodně nepříjemnou cestu zpět vůbec nelituju toho, že jsem to šla. Byl to celkově nádherný zážitek a i kdybych věděla dopředu jak šílené to ke konci bude, šla bych znovu. Teď už ale chápu, proč po cestě jsou ty dvě záchranné chatky, proč tam v horách v sezóně v další chatce bydlí záchranář. Je to fakt potřeba. Jsou šílenci co to jdou v žabkách. Převážně Asiati. A pro lidi, kteří si s sebou nevezmou ani vodu a jdou v nevhodných botách, pak musí letět vrtulník a zachránit je. A stává se to v desítkách případů za sezónu. Čím populárnější tohle místo je, tím častěji. Fakt to není procházka a pro nezkušené, jako jsme my se ségrou to je opravdu masakr. Celkem jsme to s Julčou šly 12 hodin. Ale stálo to za to!!!

Zhruba hodinu od Trolltungy jsme měli zaplacené ubytování. Všichni jsme spali ve dvou chatách. V každé z nich byla sauna. Do ní jsme ale s Julčou nešly. Nejsme na to moc zvyklé a myslím, že by nás to odrovnalo. Prý je to dobré na svaly, ale já myslím, že by nám to moc nepomohlo. Navíc kupodivu nás svaly moc nebolí. Pořádně se ale na popud Terky protahujeme. Terka je taková mamka. Několikrát přišla a dávala nám rady a starala se, jak na tom jsme. Celkově všichni měli starost, jak jsme na tom. Po příjezdu jsme si daly rychlou sprchu. Rychlou, protože teplá voda došla :D. Ale nevadí, hlavně že jsme ze sebe spláchly ten pot. Trochu jsme se rozkoukaly, daly si jídlo a ve vedlejší chatce už začala párty. Tak jasně že jsme se přidaly :D. Mimo jiné se tu popíjela kmínka. Je to místní "levný" alkohol. Chutná po bramborách a kmínu. Hlavně teda po tom kmínu. Je to hnusný, ale po pár panácích je to už asi jedno :). Se ségrou jsme se solidně picly a šly jsme spát opět mezi posledníma asi ve tři. Zítra je to opět bez budíčku.

Den 9. Palačinky ke snídani s dokonalým výhledem

Včera jsme přijeli až klasicky za tmy. Takže jsme vůbec neviděli v jakém krásném prostředí tenhle kemp je. Vstávaly jsme opět mezi posledníma. A Terka zrovna dělala palačinky. Na stole byla Nutella a marméláda a všelijaký další dobroty na ní. Zbouchala jsem 3 palačinky jak nic. A měla při tom ten nejkrásnější výhled. Koukala jsem z pootevřených dveří na krásné hory, které obepínají ještě krásnější jezero pod nimi. Romantika na nejvyšší volume! Odevzdat chatky jsme měli myslím do dvanácti. No tak je odevzdáváme asi o půl hodiny později. Že prý je musíme vrátit uklizené. Což mě celkem překvapuje, jelikož jsem nikdy krom airbnb nebydlela v ubytování, kde jsem po sobě musela nějak extra uklízet. Ale tak tam přetřeme stůl a kuchyňskou linku a jde se. Dopoledne mi zatím krásně uschlo oblečení co jsem si včera večer vyprala a mám tak dokud nedojedeme domů co na sebe :). Spodní prádlo jsem neměla už vůbec a trička taky ne. A to je před námi ještě dnešek, zítřek a domů dojedeme až v neděli.

Snídaně s tímhle výhledem...

Kupodivu nás vůbec nebolí svaly. Asi jsme se dobře protáhly. Ale chodidla teda bolí festovně. Jsem teda ráda, že dneska nebude žádný výšlap. Jen se pojedeme podívat na nějakou vyhlídku. Jen se vystoupí z auta, mrkneme na vyhlídku a jedem. Říkali....

Teda..ono to nebylo tak hrozný. V podstatě to bylo za rohem. Ale zato se tam muselo takovou blbou cestou, přes kterou byl spadlý strom a moje nohy fakt nebyly OK. Takže to bolelo. A hlavně ta kolena! Ta dostala včera zabrat a dneska se při každé menší námaze hlásí s bolestí. Vyhlídka je tu nárherná na ohromný vodopád, přes který vede most a dá se na něj tedy podívat z různých úhlů. Původně bylo v plánu se tu zdržet tak hodinku max. Nakonec jsou z toho příjemně strávené 3 hodiny. Záběry z dronu jsou tu fantastický. Jen ty skály kolem mi nahánějí hrůzu. Asi by mě vezli rychlou, kdybych o ten dron přišla. Navíc na konci dovolené :D. Dron přežil, já taky a tak se vracíme k autu. Všichni jsou zalezlí v obchůdku tak se do něj jdeme taky mrknout. Opět 50% slevy :)! Tak nakupujeme čepičky a ponožky a magnetky na památku. S tou slevou je to skoro jak za české ceny, takže nám ani peněženky nekrvácí :D. Venku svítí sluníčko, tak se nikomu moc nechce tohle fajn místo opouštět. Jelikož ale máme před sebou hodně dlouhou cestu až k Oslu, opatrně naznačujeme, že by možná nebylo od věci už vyrazit konečně. Cesta k Oslu trvá několik hodin a opět přijíždíme na tábořiště za tmy. Navíc ještě mrholí a já nemůžu najít čelovku. Respektive asi vím kde je. Ve stanu. Jelikož náš stan má tu spešl celtu, kterou nepropouští sluníčko, je třeba si v něm svítit i když je venku světlo. A při posledním kempování jsem si z něj tu čelovku zapomněla vytáhnout. Takže stavíme stan za pomocí světel z auta. Je před námi poslední večer. A tak se dělá zase oheň, pouští hudba a zpíváme všelijaké české vypalovačky. Nejvíc mi ten večer přišla trefná písnička "Zlatíčka".

Já...já vás mám rád. I když mě už trochu začínáte s*át. Udělejme kruh, pojďme se objímat. Každýmu z vás chci lásku dát.

A tak stojíme v kruhu u ohně, békáme tenhle song a všichni to asi cítíme stejně. Těšíme se domů, ale zároveň se tu setkala fakt fajn parta lidí. Spát jdu kolem půlnoci. Už několik dní si na noc dávám špunty do uší a spím pak mnohem lépe i když je kolem rámus. Skvělá věc tyhle špunty do uší. Normálně je nesnáším, ale tady je všechno tak nějak jinak :)

Den 10. Oslo a Švédské městečko Smogen

Trochu nostalgicky vstávám dnes, stejně jako první den, za řinčení zvonečků, co mají na krku ovečky, které se kolem nás pasou. Né, že bychom byli na kdovíjak krásném místě. Spali jsme v podstatě na štěrkovém parkovišti pro auta. Ale ovce jsou tady prostě všude. A tak se smějeme, kdepak je ten Gabo s tím ešusem, balíme stany a opouštíme parkoviště. Dneska odjedeme z Norska, ale ještě se stavíme v hlavním městě Norska, Oslo. Včera jsme se po cestě stavili v obchodě a se ségrou jsme si koupily uzeného lososa. Balení má 300 gramů a je to naprostá delikatesa. Tak výborného uzeného lososa, jako jsem měla tady, jsem nikdy neměla. Původní plán byl, že si lososa uděláme někde na ubytku. Ale z toho sešlo a my jsme o něj nechtěly přijít. Tak jsme si daly aspoň toho uzeného. V obchodě jsem teda nechtěla ani věřit tomu, že by takovej flák masa mohl být uzenej. Od nás ho známe jen na plátečky. Bože ten losos se přímo rozplýval v ústech. Dělíme se s ostatními a všichni si čvachtaj. Toho si musíme koupit ještě jednou! Zbaštíme ho takhle cestou do Osla. Po příjezdu do města se nejdřív chceme vyjímečně držet ostatních. Ale všichni si to mažou rovnou do obchodů. Což je pro nás zklamání. Tohle obě nesnášíme. Na město máme sotva pár hodin i s obědem a chceme z něj tedy vidět co nejvíc. Opět se tedy trháme od ostatních a jdeme si prohlídnout město s Julčou samy.

Oslo

Musím říct, že po té vší nádheře, kterou nabízí Norská příroda, bylo Oslo totální zklamání. Možná kdybychom sem jeli hned první den, líbilo by se nám tu víc. Ale i tak. Město nám oproti jiným Evropským městům co jsme obě navštívily přijde obyčejné a nudné. Prohlídneme si tedy Operu, hradby, přístav, Nobel house a jdeme na místo, kde jsme se dohodli, že se sejdeme a dáme si tam oběd. Hodně mi to místo připomíná Pražské Manifesto. Na jednom místě si můžete dát spoustu různých jídel. A my zastavujeme hned u prvního stánku. Mají tady sushi. A sushi s opravdu čerstvýma místníma rybama. To chceš! Daly jsme si ho hned 2x. Teda dohromady. Chtěly jsme toho ochutnat co nejvíc a tak jsme si vše dávaly dohromady. Ale tohle bylo tak luxusní, že si to zasloužilo přídaveček. Pak si dáváme mega donuty v místní pekárně, kde člověk jedl očima a dala bych si nejradši všechno.

Máme ještě spoustu času a tak posedáváme a odpočíváme. Ve městě se chodí jinak a pár kilometrů tady je pro mě osobně úplně něco jinýho, než v přírodě. Domlouváme čas, kdy a kde se sejdeme, abychom tam ale nakonec stejně hodinu čekali, protože se Moraváci s Ondrou špatně pochopili a čekali na druhé straně města, než je měl vyzvednout a pak měl nabrat až nás. Takže už trochu otrávení čekáme, než ostatní dojedou a sedáme do auta. Ještě nesmíme vynechat povinný poslední nákup v obchodě jménem Kiwi, kde nakupujeme všechny dobroty, co jsme kde vyzkoušely a samozřejmě dalšího lososa. Byl tak vynikající, že jsme si ho musely dát ještě jednou. Jinak to nešlo :).

Uzený losos

Pak už jsem byla úplně KO, takže jsem vytuhla a probudila se až ve Švédsku. Na sentimentální loučení se s Norskou krajinou tady není energie :D. Probudilo mě až když Ondra prudce strhnul volant na sjezdu z dálnice. Ve Švédsku se totiž jako náhradu za Bergen stavíme v jednom krásném městečku. Přijedeme akorát na západ slunce. S Julčou si to užíváme a kocháme se tou romantickou podívanou. A obě myslíme na své milé doma. Jak moc rády bychom tu teď byli s nimi. Žádná Trolltunga. TOHLE je místo jako dělaný na žádost o ruku. Na Trolltunze mimochodem někteří tu žádost právě viděli. Jako taky hezký. Ale tady by to bylo pro mě osobně hezčí. Jdeme se ještě rychle než zapadne sluníčko podívat i na ty hezoučký barevný domečky, rychle to tady prolítnout dronem, dáváme rychlou večeři a těsně před setměním vyrážíme už na cestu domů.

Smogen

Ostatní rychle odpadli. Ale já jsem spala předtím mám tak spoustu energie. Hlásím se tedy o řízení, dokud nejsem unavená a řídím 400 kilometrů od Göteborgu do Malmö. Poslední kilometry jsem teda jela na sílu. Už hlásím, že jsem unavená a potřebuju vystřídat. Ale prý je to kousek na pumpu, kde se máme sejít s druhým autem. No...úplně jsme se nepotkali, jelikož oni tu odbočku přejeli. Ale já už aspoň nemusím řídit a jdu dozadu chrnět. Po chvilce se potkáváme s druhým autem u hranic s Dánskem a zase pěkně spinkat. Pořádně se probouzím až v Německu, kde si dáváme snídani a setkáváme se ještě i s druhým autem. Snídani jsme měly s Julčou opravdu královskou, jelikož jsme zbaštily toho lososa. Vyrážíme trochu dřív. Všichni od nás už dojedli a fakt už se těšíme domů. V Praze se určitě ještě potkáme a rozloučíme se tam. No jo...jenže vjíždíme do kolony. Druhé auto honem upozorňujeme, ať sjedou hned z dálnice. Tohle vypadá fakt na dlouho. Kolona ani nepopojíždí. Prostě stojíme, jak je v Německu zvykem. Snad nikdy jsem tu na dálnici v koloně nepopojížděla. Stojíte a nebo jedete, nic mezi tím :D.

Asi po hodině se konečně rozjíždíme. Ale ejhle. Auto začne cukat, chrčet, klepat se a tak odbočíme ke svodidlům, abychom zjistili co se děje. Převodovka. Tak s tímhle domů jen tak nedojedeme. Ondra volá odtahovku a zjišťuje, že tu budou tak za dvě hodiny, odtáhnou nás do nejbližšího servisu a doma budeme tak zítra. Moraváci se s tím odmítají smířit a tak jdou stopovat. Naštěstí i když jsme na dálnici, tak auta jedou max 40 km/h protože kolona se ještě pořádně nerozjela. A po pár minutách jim staví Čech. Že jede do Olomouce. No tak to se fakt mega štěstí. Rychle se loučíme a už nám mizí z dohledu. Tom mezitím zjišťuje, jestli by pro něj někdo z Ústí nedojel. Jsme mezi Hannoverem a Lipskem. Takže snad někoho ukecá. A my jdeme zatím s Julčou stopovat. Asi po minutce kolem projíždí Pražák. V autě jede úplně sám a dělá, že nás nevidí. Na kartonu máme přitom napsáno Czech Republic a je evidentní, že stopujeme, protože máme v háji auto. A ne protože chceme ušetřit. Obě se ségrou stopujeme takhle poprvé a není to zrovna příjemný pocit. Hodně Němců co nás míjí se tváří smutně, když nás vidí, ale lámou rukama, že tam oni nejedou. No naštěstí jsme tam takhle stály asi jen 5 minutek. Zastavil nám Slovák, co jel z Holandska domů a cestou že se prý staví na přespání k synovi do Prahy. Sakra to je klika! Bohužel ale i on má plný kufr a auto věcí. Tudíž se tam horko těžko vejdeme my s Julčou. Tom z Ústí a Martin, který potřeboval do Prahy si ale naštěstí auto stopli tak minutu po nás. Dokonce nás pak na dálnici prý viděli a předjížděli :D . To jsem si ale nevšimla. Snažila jsem se povídat si s tím taťkou, co nás vezl. Pán, ve věku zhruba fakt našeho táty. Pouštěl si Landu a tak jsem chvilku měla strach. Ale byl zlatej. Zajímalo ho kde jsme byly a co se stalo a tak jsme vyprávěly celý ten příběh co právě čtete. A pán se smál a vyprávěl zas svoje zážitky z Holandska a byla to celkově moc fajn cesta. Na benzínce jsem se teda hodně bála opustit auto, aby nám neujel. Ale ne..byl to správňák. Dovezl nás až do Prahy na benzínku, kterou měl po cestě a kde nás vyzvedl náš taťka. Peníze žádné nechtěl. Jen se rozloučil a jel dál.

Očekávání

Realita

Jestli to teď čte on, nebo někdo komu tuhle story, o dvou smradlavejch stopařkách co byly v Norsku, vyprávěl. Tak děkujeme! Zachránil jste nás a budeme na vás nadosmrti v dobrém vzpomínat. Snad vám to život vrátí a někdy v budoucnu vám taky někdo takhle pomůže, až to budete nejmíň čekat a nejvíc potřebovat :)

Bohužel jsem se kvůli té patálii nemohla rozloučit s partou z druhého vanu. Tak ahoj Dančo, Terko, Teri, Káťo, Lucko, Nikol, Dominiku, Domčo a Pavle. Díky za vše, bylo to s vámi fajn a třeba zase někdy!

Celá tahle dovolená byla fakt jízda. Byl to zážitek na celý život, na který nikdy nezapomenu. Bylo to šílený, jet s tolika neznámejma lidma. Náročný kvůli všem těm nachozeným kilometrům. Krásný, díky té dechberoucí přírodě. A nezapomenutelný díky právě tomu všemu dohromady. Strašně moc jsem se tu naučila. Díky moc Norsko! A brzo zase někdy naviděnou ;).

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) Barča _2

Cestopis byl naposledy aktualizován 2021-11-09T17:50:11+01:00

Barča _2 procestoval(a) 18 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 3 lety a napsal(a) pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

kickass1

před 3 lety

Nejak uz ani ty cestopisy moc nectu, ale tenhle mel celkem clickbait nadpis, tak sem si po dlouhe dobe zase neco precetl a ten cestopis je fakt super - je to presne styl cestovani "anti-ja", proto me to tak nadchlo..

Slychaval jsem tak pred 15ti rokama celkem dobrodruzne historky o cestovni kancelari Adventure (nevim jestli jeste funguje), ktera po revoluci vozila cestovani chtive Cechy na pekelne zajezdy autobusem doslova po celem svete (co je lepsiho nez videt Egypt karosou z Prahy :D) - tvuj cestopis mi to nejak ozivil v hlave..

Kazdopadne ja nikdy v zivote na takovy zajezd urcite nepojedu, ale jako inspirace na vylet do Norska super :) Fakt me prekvapuje, ze sis vybrala zrovna takovy zajezd, uprimne bych Vas podle fotek fakt tipnul na nejakou valecku v Hurghade all inc :)))

Barča _2

před 3 lety

Díky moc za krásný komentář :).

Musím říct, že ani já a vlastně ani nikdo kolem koho znám by neřekl, že se na takovou cestu vydám zrovna já. Ale byl to jeden z nejintenzivnějších a nejkrásnějších zážitků z cest co mám!

Není to asi pro každého. Ale určitě jsem v Norsku tímto low-cost stylem nebyla naposled a moc doporučuji :)

Matouš Saidl

před 3 lety

Nádherný, byla sranda to číst

Barča _2

před 3 lety

Moc děkuji :)!

Jsem ráda, že i když tenhle cestopis je fakt mega dlouhý, tak některé neodradil a přesto si ho přečetli :D