Putování napříč Sicílií bez auta 2/2

Po třech dnech strávených na východním pobřeží Sicílie míříme na jih. První polovinu cestopisu si můžete přečíst tady: https://www.cestujlevne.com/cest...a-1-2-2699

Z Katánie do Agrigenta jezdí například Flixbus a Itabus, obě společnosti ale mají jen po jednom spoji denně. Mnohem frekventovanější je spojení od společnosti SAIS Trasporti, ale lístky jde koupit jen na pokladně na nádraží (kupovali jsme je den předem, ale nakonec to nebylo nutné, autobus byl poloprázdný).

Upocení, unavení a plní dojmů usedáme do klimatizovaného autobusu a vydáváme se na cestu napříč Sicílií. Sotva se vymotáme z Katánie, usínám a je mi úplně jedno, že mám hlavu zkřivenou v prapodivném úhlu a že mi nejspíš teče slina po bradě – ono to stejně přes roušku není vidět. O tři hodiny později se probouzím sice pokroucená a bolavá, ale krásně odpočatá v Agrigentu.

JIH

Jako první mě překvapí vzduch. I když je parné odpoledne a slunce se do toho opírá, jako by už nikdy neměl přijít podzim, oproti Katánii se tu dá normálně dýchat. Konečně ve vzduchu cítím mořskou sůl a slyším racky. Konečně se můžu jen normálně potit, ne se škvařit za živa a rovnou sublimovat v páru. Je tu nádherných dvaatřicet stupňů a než se posuneme úplně k pobřeží, chceme si projít město.

Agrigento

Město ležící u jižního pobřeží Sicílie je neprávem trošku opomíjené. Přitom jen nedaleko odtud leží slavné Údolí chrámů, které je dokonce zapsané na seznamu UNESCO a které bylo jedním z hlavních důvodů, proč jsme se letos na Sicílii vůbec vydali. Agrigento bylo založené už v 6. století před naším letopočtem, dnes je to padesáti tisícové město a hlavní centrum jižní Sicílie. Vystoupíme na autobusovém nádraží, kde si rovnou vyfotíme jízdní řády pro naši další cestu, a vydáváme se do ulic.

Nemáme žádný konkrétní cíl. Chceme se jen projít, poznat různá zákoutí starého města a nasát místní atmosféru. Jelikož je zrovna období siesty (které trvá na Sicílii v podstatě celé odpoledne), je v ulicích ticho a prázdno. Restaurace mají většinou zavřeno a v celém městě jsou na nohách snad jen dva čeští blázni s batohy na zádech.

Zákoutí Agrigenta

Staré město je vystavěné na kopci a podle toho vypadá taky místní architektura. Domečky různých tvarů i barev se na sebe lepí, ulice jsou často uzoučké, křivolaké a nezřídka se jedná pouze o krkolomná schodiště. Oproti Katánii je tu neskutečně čisto, potkáváme absolutní minimum počmáraných zdí a snad jen dva nebo tři vybydlené baráky bez oken. Jinak nás vítají nové fasády, čerstvě natřené okenice a udržované schody hrající všemi barvami duhy.

Na nejvyšším místě historického centra leží kostel San Gerlando (nebo jednoduše jen Duomo). Potkáváme to spoustu Italů v drahých oblecích a Italek na vysokých podpatcích. Po chvíli se ze dveří vynoří ženich s nevěstou, která má tak silnou vrstvu líčidel a tak načančané šaty, že si připadám, jako bych se svým turistickým úborem a upachtěným obličejem přicestovala z jiné dimenze. Italové nadšeně skandují, zatímco nově sezdaný pár kráčí dolů po schodech. Klidíme se jim z cesty a snažíme se nebýt v záběru fotografa.

Původně jsme chtěli nakouknout i dovnitř (po odjezdu svatebčanů, samozřejmě), ale za posledních pár let mi připadá, že se v Itálii rozmohl takový nešvar a najednou jsou všechny kostely zpoplatněné. Tuto katedrálu jde navštívit po zakoupení jakéhosi kombolístku, který nebyl ani nijak drahý a umožňoval vstup hned do několika míst v Agrigentu – kromě tohoto kostela a jeho věží taky třeba do muzea. Ale už se blíží zavíračka (ono mezi koncem siesty a zavíračkou veřejných prostorů není zas tak moc času), takže nám to za to nestojí.

San Gerlando

A svatba

Místo návštěvy kostela se tedy kocháme výhledy do okolí. Na severu vidíme sicilské vnitrozemí, které se tady sestává primárně z malých kopečků a políček na nich. Na druhé straně města, při pohledu na jih, vidíme v oparu Údolí chrámů a v dálce za ním moře. A k němu právě míříme.

Našli jsme si ubytování v přímořském letovisku San Leone. Vyšlo to levněji než přímo v Agrigentu, městečko je s Agrigentem i Údolím chrámu spojeno příměstskými autobusy společnosti Trasporti urbani Agrigento (TUA), které vyráží z autobusového nádraží a jízdní řád většinou jakž takž dodržují. Jako vždy platí, že všechny zastávky jsou na znamení a jen málokdy jsou u silnice nějak označené, ale nám stačilo ukázat řidiči před cestou, kam to vlastně chceme, a on nás na místě upozornil.

San Leone

Nejlevnější ubytování široko daleko byla chatka v kempu, což je pro takovou primabalerínu, jako jsem já, snížení komfortu na absolutní minimum. Nakonec jsme ale z naší malé chajdy s verandou nadšení. Sice nás žerou komáři a nějaký repelent, ve kterém se skoro vykoupu, je jim ukradený, ale máme tady klídek, moře asi deset minut cesty a zastávku autobusu přímo před kempem. Večer si ještě projdeme promenádu a do postele pak padáme hubou napřed.

Moje chatka, můj hrad

Večeře jako pro královnu

Druhý den se plánujeme na dopoledne vyvalit u moře, ale ještě předtím máme důležitou misi. Zjistit, jestli se dá bez auta nějak dostat ke skalnímu útvaru Scala dei Turcchi. Jedná se o velký bílý útes, který se svažuje do moře a kontrastuje tak s okolní krajinou. Bohužel se k němu nedá dojet žádným spojem veřejné dopravy. Doufala jsem, že ve městečku narazíme třeba na půjčovnu skútrů, kol nebo na místní cestovku organizující výlety po okolí, ale vypadá to, že jsme jediní opravdoví turisti široko daleko. Rozhodně jsme jediní Češi, a kromě jedné skupinky mluvící francouzsky a jednoho španělského auta v našem kempu je to kolem samý Ital. Taky tady na nás občas koukají jako na invazivní druh, když se svojí lámanou italštinou snažím zjišťovat, kolik stojí kopeček zmrzliny.

Inu, po souši to k útesu nepůjde, zkusíme to po vodě. Dorazíme do malého přístavu a vyhlížíme nějakou výletní loď nebo stánek, kde by se prodávaly plavby po okolí. V google mapách jsou vyznačeny dva – jeden je zavřený a ten druhý vůbec neexistuje. Místo toho je tam cedule, že kdo chce exkurzi, má zavolat na uvedené číslo. Tak dobře italsky fakt neumím.

Už to chceme vzdát, když nás zastaví nějaký místní Sicilán. Měří asi metr dvacet, límeček trička má zvednutý a ptá se, jestli chceme na výlet na lodi. Odpovídám, že ano, že chceme vidět Scala dei Turcchi. To je ale náhoda, říká Ital, protože my přesně takový výlet organizujeme.

Povídáme si nesourodou kombinací italštiny a angličtiny, plus k tomu trochu ruce a nohy, ale rozumíme si. Nakonec se domlouváme, že tedy dnes odpoledne ještě mají na lodi místo, může si nás tam napsat. A cena? Vsadila bych svou levou ledvinu za to, že říkal quindici, tedy patnáct eur. Jak se dá asi už vytušit, dopadlo to nakonec trošku jinak. Ale ještě nepředbíhejme.

Nadšení z toho, jak suprový výlet jsme si objednali, se vydáváme na pláž. Kousek od přístavu je malá městská plážička, ale mnohem hezčí koupání je trochu bokem na pláži Maddalusa. Stačí přejít most přes malou říčku, která se tu do moře vlévá, obejít jakési opuštěné stavení, kolem kterého to vypadá skoro jako skládka, a pokračovat asi deset minut po pláži dál od města. Pláž je tady písčitá, voda klidná, vstup do vody pozvolný a čím dál jste od města, tím je víc čisto. Jen pozor na medúzy, pár mršek jsem ve vodě viděla.

Pláž Maddalusa

Výlet první – Scala dei Turcchi

Kolem druhé hodiny se naloďujeme. Zatím po nás nikdo žádné peníze nechce. Naši loď řídí ošlehaný mořský vlk. Má opálení, jakého já – blbá Středoevropanka – nikdy nedosáhnu, a na sobě jen titěrné oranžové plavečky. Vyrážíme podél pobřeží a musím říct, že je to fakt nádhera. Tyrkysově modré moře tvoří nádherný kontrast k zbarvenému pobřeží. Míjíme pláže se světlým pískem, kde jsme se dopoledne koupali. Vydáváme se dál kolem průmyslové zóny vedlejšího města Porto Empedocle (a já jsem ráda, že jsme nakonec vybrali San Leone, tady by se mi nelíbilo). Do toho nám mořský vlk pouští letní hitovky na plné pecky, asi abychom si ještě víc připadali jako milionáři na soukromé jachtě.

Opouštíme přístávek...

... a vyrážíme s mořským vlkem na dobrodružnou plavbu

Přijíždíme ke Scala dei Turcchi a je to přesně tak úchvatné, jako jsem si to představovala. Bílý skalní masiv působí jako z jiného světa. Moře v okolí je poseté loďkami. Na chvíli zastavujeme, abychom si mohli užít výhledy a pro zájemce je tu možnost skočit si přímo z lodi do vody a vykoupat se. Nakonec se celá plavecká výprava skládá jen z nás Čechů, zbytek zůstává na palubě.

Scala dei Turcchi z mnoha úhlů

O kousek dál se ráz pobřeží dramaticky změní. Oblé skály a bílý písek jsou nahrazené hnědými až rudými tóny, útesy jsou porostlé odolnými keříky a z vody vykukují ostré kameny. Čeká nás další zastávka na koupání, tentokrát se k nám přidává i pár odvážných mužů, slečny ale většinou zůstávají na lodi. Jak by taky ne, když jsou všechny perfektně nalíčené a mají na sobě tolik šperků a doplňků, kolik já nenosím ani na ples. Ale aspoň máme skokánek z lodi víceméně pro sebe a nikdo nám nepřekáží.

Na zpáteční cestě je pro nás na lodi nachystané občerstvení a na samotný závěr nás čekají ještě tři malá překvapení. Tím prvním je hejno obrovských medúz, kolem kterého proplouváme. Mají klobouky velikosti fotbalového míče a jsou tak krásné, až se tají dech. Mazlit bych se s nimi ale nechtěla.

Druhým překvápkem je děšťová rychlosmršť, která nás dostihla jen pár minut před koncem plavby. Loď sebou hází jako splašená, shora nás smáčí déšť a z boku na nás stříkají vysoké vlny. Vítr fičí tak silně, že si musíme držet všechno, co máme, aby nám to neuletělo. Mořský vlk je naštěstí zkušený a do přístavu nás dopraví v pořádku.

A to třetí se dostaví při placení. Dáme peněženky dohromady, abychom to měli přesně, a já ještě plná dojmů a promočená na kost předávám chlapcům na břehu po patnácti eurech za osobu. Nene, kdepak, čtyřicet pět, povídá Ital, který peníze vybírá. Dívám se na něj a nechápu ho. Vždyť jsme čtyři, takže bych mu měla dát šedesát. A on, že ne, že těch pětačtyřicet je za osobu.

Chlapi najednou zázračně ztratí schopnost mluvit anglicky a valí to na mě plynulou italštinou. Navíc se sicilským přízvukem.

Nutno poznamenat, že v tuto chvíli najednou chlapi zázračně ztrácí schopnost mluvit anglicky a valí to na mě plynulou italštinou. Navíc se sicilským přízvukem, který je, co si budem povídat, trošku odlišný od spisovné italštiny, kterou se učím. Snažím se mu vysvětlit, že mi jeho kámoš ráno tvrdil něco trochu jiného. Prý jak se ten týpek jmenoval. No to samozřejmě nevím.

Nakonec se dotyčný zjeví, teď už jich je na nás přesilovka. Kouká na mě jako na blázna a vysmívá se mi, že jsem asi spadla na hlavu, když chci za čtyřhodinovou plavbu platit patnáct euro, že takhle levně to je nemožné. Nemám energii mu italsky vysvětlovat, že minulý rok v Barceloně (v nejbohatší části Španělska) jsme za dvě hodiny na lodi platili devět euro, tudíž mi patnáct euro na Sicílii (v nejchudší části Itálie) nepřipadalo nereálné. Místo toho se snažím trvat na svém, že opravdu říkal patnáct. Nejsem přece blbá, slova patnáct a čtyřicet pět bych si v žádném jazyce nespletla.

On oponuje, že prý mi říkal padesát, ale že jsem mu špatně rozuměla, a že mám být ráda za pětačtyřicet, že nám vlastně dali slevu. Což o to, fifteen a fifty si člověk snadno splete (navíc s tím jejich příšerným přízvukem), ale quindici a cinquanta nejsou zas tak podobná slova. A jak už jsem psala nahoře, fakt jsem si skoro jistá, že opravdu říkal quindici. I když těžko říct, v té naší dvoujazyčné domluvě skutečně mohlo dojít k omylu. Nemyslím si to, ale možné to je.

Nakonec podlehneme, kluci jsou sice skřeti prťaví, ale určitě mají tunu bratranců a strýčků a já se fakt nechci stát obětí sanleonské mafie. Posbíráme veškerou hotovost, kterou máme, a jsme celkem o 180 euro lehčí. Jen to hvízdlo.

Teď zpětně jsem ráda, že jsme na plavbu jeli. Byl to skvělý zážitek a ten pocit rozhořčení už dávno vyprchal, ale v tu chvíli jsem měla chuť vyhlásit celé Sicílii válku, protože tohle se prostě nedělá. A místo toho, aby byli nadšení, že se jako cizinec snažím mluvit italsky, ještě za námi pokřikují, ať teda nejezdíme na Sicílii, když neumíme sicilsky. Kreténi namyšlení, hlavně že oni nedají dohromady ani jednoduchou větu v angličtině.

Výlet druhý – Údolí chrámů

Brzy ráno (teda, ono je už asi devět, ale na Sicílii je to pořád brzy ráno) se vydáváme do Údolí chrámů. Ze zastávky hned u kempu nám jezdí linka číslo dva. Jízdní řád je tu dokonce i vyvěšený a dejme tomu, že ho občas nějaký autobus i dodrží. Což je úspěch. Lístky se dají koupit u řidiče a stojí kolem dvou eur. Jelikož k chrámům míří docela dost lidí, mají řidiči ve zvyku tuto zastávku jako jedinou hlasitě oznamovat. Od zastávky ke vstupu do areálu je to ještě asi 15 nebo 20 minut cesty po silnici, ale je to docela dobře označené, ztratit byste se neměli.

Údolí chrámů je největší archeologické naleziště svého druhu na světě – alespoň to tvrdí na stránkách. Základní vstupenka stojí 10 EUR, přičemž je možné zakoupit různé combo lístky, ale ty hlavní chrámy máte v základu. Od roku 1997 je areál zapsán na seznamu UNESCO, ale přesto se sem zas tak velké davy turistů nehrnou.

Hlava na hlavě

Pozůstatky soch jsou tu naaranžované tak, abyste si mohli představit, jak dříve mohly vypadat

Pamatujete, jak jsem říkala, že toto místo bylo osídleno už v 6. století před naším letopočtem? Tak právě z té doby pochází památky ve Valle dei Tempi. Na své si tady přijdou milovníci archeologie, historie i architektury. Dnešní ruiny jsou už jen fragmentem toho, jak vypadalo město v době své největší slávy. Přesto jsem jednu italskou průvodkyni zaslechla, jak své skupince říká, že se zde nachází nejzachovalejší řecký chrám na světě – dokonce ještě více zachovaný než ten v Aténách.

Údajně nejzachovalejší řecký chrám na světě

Bronzová socha je moderní ozdobou Údolí chrámů

Kaktusy a panoramata - výhled na přímořské městečko San Leone

Když to vezmete letem světem, dojdete si k hlavním chrámům a zase zpátky, stihnete to za dvě hodinky. Já bych vám ale doporučila vyhradit si na areál minimálně celé dopoledne, pokud si ho chcete skutečně pořádně prohlédnout. Údolí chrámů řadím mezi absolutní vrcholy téhle dovolené (společně s vrcholkem Etny a návštěvou Palerma).

Jak hodiny pokračují a slunce se dostává do své nejvyšší polohy, začíná nám být skutečně pořádné vedro. Kolem třetí hodiny už toho máme tak akorát dost, takže se v místním bistru na chvíli schováme do stínu, dáme si bagetu (plněnou lilkem a rukolou, byla skvělá) a vydáváme se na autobus zpátky. Jízdní řád tu vyvěšený není, takže jen čekáme, kdy se ten náš správný objeví.

Řidiči klasicky nahlásíme, že chceme vystupovat u kempu. On kýve, že nám prý zastaví. Na kraji San Leone ale dochází k výměně řidičů (záležitost trvající asi deset minut, motor celou dobu běží, původní a nový řidič si spolu ještě stihnout pokecat a div nezajdou na kafe a cigárko). Nový řidič samozřejmě neví, kam jedeme, takže si hlídám podle mapy naši polohu, abych včas zmáčkla tlačítko pro zastavení. I tak ale naši zastávku projíždíme. On totiž pan řidič někomu odepisoval na telefonu na zprávy a neměl čas sledovat ani silnici, natož řešit, že mu tam někdo mačká tlačítko stop.

Odpoledne využijeme ještě k rychlému vykoupání v moři (i když po včerejším setkání s medúzami mám trochu nahnáno) a náš pobyt na jihu zakončujeme skvělou večeří – jdeme totiž na mečouna.

Mečoun je opravdu důležitou součástí sicilské stravy, najdete ho v jídelních lístcích téměř všech restaurací (hledejte název Pesce spade), na tržnicích i v obchodech. Mně to moc chutnalo, chlapi z něj nadšení nebyli. Je to hodně jemná ryba a nejspíš záleží na tom, jak ji upravíte a okořeníte. Další místní specialitou, kterou byste měli ochutnat, je zmrzlina v briošce. Italská zmrzka sama o sobě vydá za malý oběd, ale když si ji necháte dát do sladké bulky, budete zasycení na půl dne.

SEVER

Následující den si opět zabalíme batůžky – tou dobou už prádlo netřídím na čisté a nošené, ale na špinavé a ještě víc špinavé. Příroda mé nářky asi zaslechne, protože se na nás přiřítí další superrychlá smršť. Asi hodinu leje jako z konve, po silnici se valí aspoň deset čísel vody a na zastávku, kde čekáme na autobus do Agrigenta, zatéká střechou. Prostě naturální sprcha, asi abychom si vyprali aspoň to oblečení, co máme zrovna na sobě. Kvůli dešti samozřejmě přes hodinu nejede jediný autobus, ale i tak se nám nějakým zázrakem podaří slejvák přečkat, dopravit se do Agrigenta a stihnout vlak, který nás dopraví na sever.

Palermo

Na severním pobřeží nás čeká jediná zastávka – tou je Palermo, kde strávíme jednu noc. Přijíždíme ve tři odpoledne a druhý den nám letí letadlo až v osm večer, takže máme na prozkoumání tohoto města něco málo přes 24 hodin.

Před pěti lety, zhruba dva dny poté, co jsem málem umřela na Etně, mě v Palermu okradli. Přijela jsem tehdy, stejně jako dneska, vlakem do centra, hned na přivítanou mi někdo šlohnul peněženku. Stalo se to při nastupování do MHD, kdy se udělala nesmyslná tlačenice a než jsem se stihla vzpamatovat, houpal se mi na zádech batoh s rozepnutou kapsou.

Dopadlo to dobře, nakonec se peněženka válela kousek od zastávky na silnici, a kromě peněz v ní zloději všechno nechali, včetně platební karty. Ale těch dvacet minut paniky, během kterých jsem přišla o všechny doklady a netušila, co to pro mě bude znamenat, mám dodnes v živé paměti. A proto jsem tentokrát extra opatrná, batoh mám na břiše od chvíle, co se moje noha dotkne palermské půdy, a nejdůležitější doklady mám zahrabané mimo peněženku hluboko v útrobách batohu. Dvakrát se nachytat nenechám!

A možná právě kvůli této lehce traumatické zkušenosti jsem nakonec z Palerma neuvěřitelně nadšená – čekám totiž horor a místo toho objevuju čisté město, všechno je uzpůsobené masovému turismu, lidé jsou milí a vstřícní. Na každém kroku na mě čeká pochvala za mou lámanou italštinu ve stylu „Zmrzlina velký čokoládový, já platit karta.“ V ulici u nádraží, kde jsem nám našla na tu jednu noc ubytování, jsme asi jediní bílí Evropané, ale přesto vůbec nemám pocit, že bych se tu snad měla bát. Přes den jsou tu obchůdky se suvenýry a vším možným, večer se otevřou hladová okna s falafelem a indickou kuchyní a ulice se promění na improvizovanou zahrádku lomeno dětské hřiště. Jak ulice postupně pokračuje dál od nádraží, začínají se do mixu lidí stále víc dostávat turisté, až se octneme v samém srdci Palerma, kde už je to hlava na hlavě.

První místo, které navštívíme, je náměstí Piazza Bellini, kde se vedle sebe nachází dva kostely – San Cataldo a La Martorana. Oba jsou ukázkovými příklady arabsko-normanské architektury, která je pro Palermo tak typická. Katolické stavby tu mají exotický nádech a vypadají, jako by se zde mohlo odehrávat povídání princezny Šeherezády. San Cataldo se pyšní zajímavými červenými kupolemi, jeho nejbližší soused zase krásnou zvonicí. Chceme jít dovnitř, ale jeden kostel je zavřený a v tom druhém se tísní dav lidí, kteří si nemůžou v klidu ani přešlápnout z nohy na nohy, tak jen nakoukneme a jdeme dál.

Stačí totiž projít úzkou uličkou na vedlejší náměstí a ocitáme se u nádherné kašny Fontana Pretoria a na křižovatce Quattro Canti. Zde se nejen kříží dvě hlavní pěší ulice, ale je to taky místo, kde spolu sousedí všechny čtyři čtvrti starého Palerma. Je to taky dobrý výchozí bod pro všechny pěší toulky městem.

Fontana Pretoria

Quattro Canti

Jen pár minut chůze odtud se nachází nejvýraznější památka, kterou je Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. Opět se jedná o zástupce arabsko-normanské architektury a o jednu z mnoha palermských památek, které jsou zapsané na seznamu UNESCO. Původní katedrálu ze 6. století přeměnili Arabové za dob své vlády na mešitu, která byla poničena zemětřesením a ve 12. století stržena. Na jejím místě tak vznikla současná stavba, která byla postupem let rozšiřována.

Hlavní katedrála v Palermu

Samotná katedrála je zdarma, ale kdo chce opravdu něco vidět, měl by si za 12 euro zaplatit vstupenku do podzemí a na střechu katedrály. Uvidíte pokladnici, kryptu, projdete si apsidu, podíváte se na královské sarkofágy, a nakonec se budete moci projít po střeše katedrály. Střecha je otevřená v případě příznivého počasí a počet lidí na jednu prohlídku je omezen, takže se může stát, že budete muset chvíli počkat, než na vás přijde řada. Na celou katedrálu si vyhraďte tak dvě hodinky (včetně případných front). Jo a pokud budete v Palermu delší dobu, omrkněte, jestli náhodou nejsou noční prohlídky – viděla jsem na ně plakáty a to musí být teprve pecka.

Podzemí katedrály

Královské hrobky

Výhledy ze střechy

Když si katedrálu jak se patří projdeme, už se den chýlí k večeru, takže se proplétáme uličkami a hledáme něco k snědku. Ne, že by byl problém něco najít. Spíš naopak. Restaurací a barů je tu tolik, že si nemůžeme vybrat. Nakonec to ale vyhrává nádherná restaurace, která má stolky postavené kolem fontány Pretoria, protože takhle krásné panorama je pro naši poslední italskou večeři jasnou volbou.

Druhý den ráno si už tradičně naházíme špinavé oblečení do batůžku, tentokrát naposledy, a vydáváme se ještě do města. Přímo za naším domem se začíná rozprostírat tržnice Ballaró. Trhy zabírají několik ulic a náměstí, stánky se prohýbají pod čerstvým ovocem i zeleninou, masem, rybami a kořením. Nakoupíte tady taky sýry, salámy, olivy, zkrátka samé dobroty. O kus dál se ráz stánku mění a k jídlu se přidává i oblečení nebo suvenýry.

Když se vymotáme ze zdánlivě nekonečné tržnice, míříme za další trošku morbidní zábavou – na dopoledne jsem nám naplánovala kapucínské katakomby. Místo sloužilo původně jako hrobka kapucínských bratrů, později se zde pohřbívala také místní elita. Dnes je zde k vidění více než tisíc mumií, některé z nich ve velmi zachovalém stavu, kdy na sobě mají takřka neporušené oblečení či zbytky vlasů. Poslední mumie zde byla uložena ještě v roce 1920. Pro kapucíny bylo typické pohřbívání vestoje, některé mumie se tak nad návštěvníky tyčí do výšky a přísahám, že pár z nich mě dokonce sledovalo, ať jsem se hnula kamkoliv. Jako takové strašidelné a mrtvé Mony Lisy. Je to hodně bizarní místo a návštěva není pro slabší povahy. Rozhodně je to ale silný zážitek. Fotit se uvnitř nesmí, tak přikládám pro ilustraci fotky stažené ze strýčka Googlu.

Dlouhou procházkou se vydáváme ke Castello della Zisa, který si chceme prohlédnout alespoň zvenčí, ale sotva se k němu přiblížíme, už na nás houká nějaký Ital, že máme zaplatit. Vzhledem k tomu, že se nechystáme dovnitř (sídlí tam muzeum islámu), tak se po anglicku vzdalujeme. Obloukem se vracíme k centru k Teatro Massimo. Poblíž se zastavujeme na pozdní oběd – naštěstí se už zase nacházíme v turistické čtvrti, takže tu restaurace mají otevřeno bez ohledu na to, že je zrovna čas siesty. Ani nevíme, jak se nám to povedlo, ale nacházíme moc příjemný podnik, kde za dvoje vynikající těstoviny, malou lahev vody a dvě limoncella zaplatíme jen 17 eur. To už se naše návštěva Palerma vážně blíží ke konci.

Castello della Zisa

Teatro Massimo

Pasta alla norma - nejvíc sicilské těstoviny, které si můžete dát

Vydáváme se ještě k pobřeží. Procházíme se podél přístavu, na vlnách se kolébají plachetnice a jachty. O kousek dál se do vody vydávají potápěči s harpunami. A jako úplně poslední místo, které navštívíme, jsou zahrady Villa Giulia, kde si trošku odpočineme ve stínu při pozorování papoušků. Pak už nás čeká jen cesta na nádraží, kde kupujeme lístek na vlak (paní za okýnkem mi znovu pochválí moji italštinu ve stylu „Dobrá den, já potřebovat lístek, dva osoba do letiště“ a mě znovu zahřeje na srdci) a pak už náš týdenní výlet opravdu končí.

Procházka kolem přístavu

Zahrady Villa Giulia

S Palermem se loučím absolutně nadšená, úplně zapomínám, proč že jsem na ty Sicilány vlastně byla naštvaná. Je to sice svérázná sebranka, ale člověk si to tady vlastně musí zamilovat.

Kouzelná zákoutí Palerma

Takže jo, jde to, opravdu můžete projet pořádný kus Sicílie i bez auta. Jasně, že by ty přesuny s ním byly jednodušší a rychlejší, ale zkrátka jsem vám chtěla ukázat, že se to dá i takto. Bez nervů, že půjčené auto někde odřete, bez strachu o život pokaždé, když se Italové rozhodnou, že pravidla silničního provozu jsou tu od toho, aby se porušovala. Bez kreditky a bez řidičáku. Jen je potřeba si to trošičku víc naplánovat a počítat s tím, že České dráhy jsou oproti místním autobusům mistr ve spolehlivosti.

A na úplný závěr pár tipů na jídla, která by vám na Sicílii rozhodně neměla ujít

Pasta alla norma - těstoviny s rajčatovou omáčkou a lilkem
Mečoun na sto způsobů
Cannoli - sladké trubičky plněné ricottou
Arancini - koule smažené rýže plněné nejčastěji směsí masa a sýru
Úplně cokoliv s pistáciemi - na Sicílii se tyhle zelené dobroty dávají všude, na těstoviny, na pizzu, do salátů, k šunkám, ke sladkému, ke slanému...
Zmrzlina v briošce
Minne di Sant'Agata - sladký marcipánový dezert
Nejrůznější těstoviny s mořskými plody

Mečoun

Zase mečoun

Tohle je taky mečoun

Canollo - trubička s ricottou a pistáciemi

Zmrzlina v briošce

Prso svaté Agáty

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Iveta _D

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-11-08T17:45:16+01:00

Iveta _D procestovala 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

xmas

před 2 lety

Vubec bych se pujceni suta na Sicilii nebal, ridi se tu ohleduplne a jezdi opatrneji. Pokud jsi nekdy ridila v CR, tak je oproti tomu Sicilie pohadka :)

Jen to chce mit tu kreditku a pojisteni kauce, at uz primo od pujcovny nebo externe.

Iveta _D

před rokem

Já se bojím si sednout za volant i na české polňačce (fakt nepřeháním, jen si představím, že bych měla řídit, mám z toho týden noční můry a nespím). Takže ti to přeju, že tě řízení na Sicílii neděsí, já si budu dál po světě hrkat autobusem :) Chtěla jsem jen ukázat, že to jde, ne někoho od půjčování auta odrazovat.