Pyreneje

Je pondělí 28. května po poledni a scházíme se s Mirkem u vlakového nádraží v Českých Budějovicích. Dovolte, abych nás představil, já Venca, když nepočítám pobyty v několika hvězdičkových hotelech u moře tak cestováním nepolíbený a Mirek, cestovatel, který už projel pár zemí a svou zálibou mě vcelku nakazil. Mohl být leden nebo únor, už nevím kdy, pronesl tak nějak mezi řečí „pojeď se mnou do Pyrenejí“. No nebudu lhát, překecal mě touto větou! A začali měsíce příprav a plánování jak se kam dostat. No měsíce, zabralo nám to celý jedno odpoledne, kdy jsme sehnali letenky. První byla z Prahy do Toulouse a druhá ze San Sebastianu do Prahy s denním mezipřistáním v Barceloně. K tomu jsme si ještě koupili jízdenku na vlak z Toulouse do Lurd. Další plánování bylo spíše už takové formou posílání fotek určitých míst, kam by, jsme, se třeba mohli podívat. Jediné co jsme chtěli, bylo se dostat za 10 dní do San Sebastianu a tam se 4 dny válet u moře a trochu odpočinout a chytit trochu toho bronzu na svá těla.

Pro mě bylo složitější i to, že jsem si musel zajistit celou výbavu jako třeba 50l batůžek, spacák, karimatku nebo třeba taky ponožky, ano pane tyhle ponožky můžete nosit 14 dní a furt budou jako nový, říkala paní prodavačka. Když mi tohle někdo řekne, nahlodává to ve mně pocit, že se tomu člověku asi nemůže moc věřit, ale cena kolem pětistovky za jedny fusekle mě nakonec přemluvila, že asi něco vydrží. Dále jsme taky třeba řešili, jak budeme spát, stan jsme zavrhli hned na začátku, kdo se s ním má přece tahat, takže jsme si pořídili plachtu. Plachtu ve tvaru čtverce, kterou díky provázkům a kolíčkům postavíš do jakéhokoliv tvaru. Údajně teda. Samozřejmě doma jsme to nezkoušeli, přece nejsme úplně blbý, abychom si na tripu neporadili…

Scházíme se tedy u vlakového nádraží v Českých Budějovicích a jedeme do Prahy na letiště, oba jsme vybavení narvanými batůžky o hmotnosti cca 10 kilo plných hádrů a potřeb na spaní plus zbytek věcí jako jsou například powerbanky nebo čelovky. V Praze si zajdeme ještě na hambáče do nějaké luxusnější restaurace a vydáváme se na letiště. Bus stíháme jen tak tak, ale už jsme na cestě, letí nám to někdy kolem desátý tak budeme mít pro jistotu nějaký čas navíc. Na letišti jako zkušený turisti vytahujeme strečovou fólii a balíme si, za přihlížení bandy ostatních cestujících, svoje batohy. Myslím, že celkem dokonale, pán z balící služby na letišti má určitě radost, že za chvíli letíme a nebudeme mu fušovat do řemesla J. Když se dostaneme na řadu k vyzvednutí letenky, paní od přepážky se ptá, jestli nemáme v zavazadle něco jako třeba notebook nebo třeba  powerbanku. Na otázku jestli tam hodně vadí powerbanka samozřejmě dostaváme kladnou odpověď. Jako upřímně já jsem v pohodě, trošku roztrhnu strečku a jsem u kapsy, kde mám obě svoje powerbanky, ale Mirek? Mirek ten ne, ten si jí schoval pořádně, takže zatímco já sloužím jako odkládací stolek pro jeho věci, on hledá. Ano hledá docela dlouho, ale najde! Akorát teda už ten batoh ty strečky na sobě moc nemá. Ale naštěstí už nás odbavili a za chvíli letíme. No za chvíli, letadlo má necelý tři hodiny zpoždění, aspoň se nám tedy vyřešilo, kde budeme v Toulouse v noci spát. Nikde samozřejmě.

Před třetí hodinou ranní přilétáme do Toulouse. Co budeme dělat Mirku? Chvilku orazíme, dobijeme telefony a půjdeme skrz Toulouse na vlak, který nás má vézt dvě hodiny do Lurd. Na letišti se zakecáme s českou rodinkou, která má sebou malé děcko a hlava rodiny tady pracuje. Při odchodu z letiště, kdy si výjimečně stěžujeme na těžší batůžek, paní povídá, že až si ujíme zásoby jídla, bude lehčí. Jako by se na její tváři objevil škodolibej úsměv, když jsme jí řekli, že žádné jídlo si sebou nevezeme a tu váhu co nosíme, na zádech tam budeme nosit pořád. Na vlakový nádraží je to pár kilometrů, takže si jdeme v klidu nočním městem, kde je všude klid, koukneme se na pár míst, třeba jako Le Bazacle nebo místní náměstí až dojedeme k vlakovému nádraží. Jelikož jsou tam zásuvky na nabíjení telefonu celkem daleko od sebe, tak nesedíme s Mirkem spolu ale o kousek dál mezi cizíma lidma. Já pospávám a je mi celkem jedno co dělá Mirek. Občas mě probere nějaká místní fetka co má potřebu řvát na celý nádraží něco ve svém rodném jazyce, ale to jenom do doby než jí ochranka vyvede ven. Mirek mě probírá těsně před odjezdem a sedáme do vlaku. Konečně. Za dvě hodiny jsme v Lurdech. No za dvě hodiny, klasika, ve Francii je nějaká stávka vlaků či co. Jedeme dvacet minut vlakem a čtyři hodiny busem, super, ale už jsme v Lurdech. Tady je jasný, že se musíme jít podívat na římskokatolické poutní místo, kde se údajně v roce 1858 jedné paní, zjevila Panna Maria a asi o půl století déle se tu další paní, která bojovala se zhoubnou rakovinou kostí, vyléčila a neměla po rakovině ani památky. Je tu strašně lidí a strašně moc vozíčkářů. Vozí je do nějakého sklepení či kam, a tam je koupají v místní vodě z pramene, který údajně má léčivé účinky. S Mirkem se moc dlouho nezdržujeme, doléhá na nás únava z předešlé neprospané noci. Jdeme na autobus a jedeme do městečka Luz- St.- Sauveur. Tady se ubytujeme v jednom kempu, kemp je prázdný, takže si můžeme vybrat místo, kde si postavíme plachtu k našim spacím potřebám. Vypadá, že pršet nebude. Takže stavíme a zkoušíme stále nové varianty..no asi po dvou hodinách už mě to vážně nebaví, plachta si s námi vyloženě hraje, nejde z ní postavit nic kloudného, jak poznamená kamarád na telefonu “plachta no“ je víc než výstižný. Nakonec postavíme klasický áčko s tím, že kousek nohou a hlavy budeme mít venku. A pak konečně dobrou noc Mirku. Po pár hodinách mě něco vzbudí, ano prší mi na hlavu, posouvám se víc pod plachtu, ať mi klidně prší na nohy, ale spím v klidu dál. Druhý den se budíme kolem 11 hodiny, pomalu se rozkoukáváme, dojdeme se umýt, balíme věci včetně slavné plachty a jdeme dál, v plánu máme Gavarnii.

La Bazacle

Lurdy

Lurdy

skládání plachty v kempu

Luz - St.-Sauveur

Do Gavarnie je to celkem 20 kilometrů po svých, autobus končí v tomto městečku  Luz-St.-Sauveur, nakoupíme si trochu jídla a vyrážíme. Nejdřív máme jít 12 kilometrů do městečka Gédre, tam mají turistický centrum a poté ještě 8 kilometrů do Gavarnie. Ujdeme asi tři kilometry, s dvěma kouřovýma přestávkama, když v tom Mirka napadne stopovat. Po chvilce nám zastaví sympatický děda a veze nás do Gédre. S cizíma jazykama nejsme na tom úplně nejlíp, o komunikaci se stará především Mirek, který se dá říct, dokáže domluvit anglicky a já jsem spíš přes tu němčinu a taky jsme tak domluvený, že až bude někdo mluvit německy, vezmu konverzaci na sebe. Kolem 13h nás děda vyhazuje v Gédre u turistického centra a odjíždí nejspíš domu. V centru otevírají až ve 14h tak čekáme, nikde nikdo, obchody zavřený. Před druhou hodinou přijíždí zpět k nám děda a ptá se, jestli nechceme odvézt až do Gavarnie, ale odmítáme s tím, že chceme zjistit co nejvíce informací v centru. Děda odjíždí zpátky, směrem odkud nás přivezl, zlatej člověk když by nás odvezl 8 kiláků úplně jinej směr, než jel! V centru jsme se samozřejmě nic důležitého nedozvěděli a vyrážíme po svých do Gavarnie. Ano stále se jde do kopce a ano stále s batůžkem na zádech. A taky se proklínáme, proč jsme s dědou nejeli. Ale i tak stopujeme dál, nebo teda Mirek stopuje, po několika neúspěšných pokusech se mám taky pokusit já, světe div se, zvednu ruku a už jedem. Tentokrát s nějakým starším párem, Mirek se pokouší o konverzaci a docela i úspěšně, celkem si rozumí. A konečně během chvilky jsme v Gavarnii.

po cestě do Gédre

V Gavarnii se nejprve rozhlížíme, najíme se, navštívíme turistický centrum. Tady se ukrývá první vysněné místo, na které jsme se chtěli podívat. Takže jako velcí turisti jdeme pomalu směrem k prvnímu cíli a hledáme místo kde složíme hlavu (napneme plachtu). Je tu dost lidí tak stále jdeme dál a dál až najednou se nám naskytuje ten pohled. Vodopády v Gavárnii! Jsem unešen, vážně! Je to nádhera. Blíží se večer, lidé odtud odcházejí, když mi se víc a víc blížíme. Cestou stále koukáme na místa, kde by se dalo spát. A najednou jsme u vodpádů. Poblíž je akorát hotel, který až na auto u něj zaparkované, vypadá opuštěně. No my se kocháme výhledem na vodopády. Už jsme tam sami nikde nikdo. Osobně mi to přijde jako jeden z divů světa. Takovýto to když na něco čumíte tak moc, že nevíte, že máte hubu do kořán. Asi po hodině kochání jdeme směrem k hotelu, je asi 200 metrů od místa kde jsme si, dělali fotky a zírali s otevřenou hubou. Auto mezitím odjelo tak jsme si sedli na židle u hotelu a v klidu povečeřeli. Přemýšlíme, kde budeme spát. A nocleh je jasný. Auto nikde, hotel je asi prázdný a tady vedle židlí je takový přístřešek, který je celý chráněn plachtou, ovšem pod plachtu se dá dostat, že jo? Lezeme do přístřešku, je něco kolem půl osmý večer a chystáme se jít spát. Je tu to co se dalo čekat chlaďáky, mrazáky, stoly a police. Mezitím vším je ulička kde si ustýláme. Ve sklepním okně nacházím zásuvky, můžeme si v klidu dobít telefony, jaká to paráda. Karimatku si nenafukuju, přece nezmrznu ne? No je něco kolem půlnoci, Mirek spí, od doby co zalehnul a mě je zima, zima jako blázen. Venku fouká, i dost pršelo. Tak si teda nafukuju karimatku a usínám. Budíka máme na půl šestou, abychom stihli zmizet, než přijede majitel.  

Cirgue de Gavarnie

noclech u vodopádů

Ráno po sobě v přístřešku uklidíme a ještě koukáme na krásy okolí vodopádů. A zatím přemýšlíme co dál. Mirkovo přání byla La Breche de Roland, bohužel jediná cesta odtud vede přes lávku, která momentálně není k dispozici, navíc v turistických centrech nás upozorňovali, že je tam ještě hodně sněhu. Nezbývá nic jiného než hned změnit plán a ten vypadá tak, že musíme zpátky do městečka, odkud jezdí autobusy. Ano takže 20 kiláků. Je něco po šesté hodině ranní, opouštíme vodopády, po cestě potkáváme auto, které bylo včera u hotelu zaparkované a zatím vnímáme probouzející se Gavarnii. Napojujeme se na silnici vedoucí do Luz-St.-Sauveur. Je brzo ráno auta skoro vůbec nejezdí, ale asi po 4 kilometrech stopneme pána v nějakém hodně starém džípu, který sice jede trošku jinam, ale to nám nevadí, aspoň poznáme i jiné místa. Asi v půlce cesty sjíždí ze silnice a říká, ať si přesedneme, že odtud jedeme jiným autem. No hodně jsme si polepšili ze starý šunky jsme si sedli do Mercedesu Viano nebo co to bylo za auto, takže máme už i komfort. Pán anglicky neumí, takže komunikace celkem vázne, v autě je ticho, jedeme s ním asi půl hodiny, nakonec na posledních pět minut ho napadne pustit rádio, asi aby nebylo takový ticho. Nakonec  nás vyhazuje v městečku Pierrefitte-Nestalas. Tady je tepleji než v Gavarnii, proto na ulici shazujeme ze sebe vrstvy oblečení. Začínám mít ovšem potřebu. Ano, první potřeba od začátku tripu. Na mapě nacházím veřejné toalety, ani nečekám na Mirka, potřeba je už fakt velká. V městečku jsou rozkopané silnice a chodníky, pár dělníků a někde za rohem už mají být toalety. Ano jsou, ale ty dělníci co přímo před vchodem pokládají chodník z kostek, mě prostě dovnitř nepustí. Začíná mi být do úzko. Čekám na Mirka a vbíhám do první kavárny, co vidím. Sotva pozdravím, hodím batoh pod stůl a běžím na záchod. Věřím, že o detaily nikdo nestojí J. Asi po půl hodině opouštím toaletu. Neskutečná úleva. Mirek už má vypitou kávu, byl si venku zakouřit a mě zbylo akorát vlažný kafíčko. Chvilku sedíme na lavičce v tomhle městečku a přemýšlíme jak dál, vykoumáme, že kousek odtud je autobusová zastávka, a odtud pojedeme do Cauterets. Po příchodu na zastávku akorát vidíme, jak nám autobus odjíždí, naštěstí stačí mávnout, řidič zastaví a konečně jedeme.

ranní pohled na vodopády

po cestě z Gavarnie

 V Cauterets jsme chvilku po dvanácté hodině, mám tu 10 kiláků odtud vyhlídnuté jezero, které bych chtěl vidět. Čekáme do 14 hodin, než otevřou turistický centrum a zjišťujeme další informace. V každým centru nás varujou, že má hodně pršet, ale zatím stále nic velkého nepřichází. Koumáme, kde bychom se mohli ubytovat, přeci jenom je to tu docela rušné a venku ve městě se nám úplně spát nechce. Obejdeme pár kempů, ale vůbec se nám nelíbí ty ceny. Nakonec si zajistíme ubytování přes Airbnb. Je to hezký, malý byteček, do které se dá dostat po zaplacení přes aplikaci pomocí kódů a trezoru na klíč a byt musíme opustit až druhý den v poledne. Domluvíme se s Mirkem, že vstaneme ve tři ráno a půjdeme k jezeru, abychom se stihli dopoledne vrátit. Je něco kolem 17h oba najedený, vysprchovaný a Mirek klasicky hned usíná, mě to nejde tak koukám na telku a usínám až kolem 21h. Ve 3h nám zvoní budík, ani jeden z nás není nadšený a oba máme touhu spát dál, s tím, že na jezero kašlem, znovu zaleháme, ale po půl hodině Mirek vstane a hecuje nás k výletu. Sem rád, že to udělal. Batohy můžeme nechat v bytě, takže se jenom oblečeme, bereme mini batůžek s pitím, čelovky a vyrážíme.

 K jezeru je to 10 kiláků s převýšením nějakých 1000m, takže se dá říct, že jdeme stále do kopce. Jdeme celou dobu po silnici, auta ve 4h ráno nejezdí a my se dostáváme na takový rozcestí, buď jít dál po silnici, nebo lesem, cesta tak jako tak vyjde dálkově stejně. Dáváme kouřovou a vybíráme les, ničeho se přece nebojíme ne? A máme čelovky. Po cestě lesem, kde vidíme metr před sebe, je na zemi strašně ještěrek, jsou takový černožlutý, a jsou strašný sálamisti, vůbec se nepohnou, jenom blbě čumí, a i když šlápnete vedle nich tak to s nimi nic nedělá. Vycházíme z hustého lesa a jsme u nějakého hotelu. Tady začíná i lanovka, ale nikde nikdo a my chceme stejně jít pěšky. Tak jdeme ještě asi tři kiláky do hodně stoupajícího kopce. Až konečně dorážíme k jezeru. Lac de Gaube! Další ze skvostů francouzských pyrenejí. Jsme tam skoro sami, jenom v chatce u jezera je nějaký pan domácí, který za chvíli odjíždí a po straně jezera je nějaký rybář. Na jezero, ve kterém se na hladině odráží obklopující hory, je nádherný pohled. Kocháme se tady asi hodinu a jdeme zpátky do bytu. Vybíráme si opět lesní cestu, kde jsme šli celou dobu podél řeky s obrovským proudem. Ta krajina je tu prostě nádherná, řeka krásně modrá, vysvítá slunce, dokonce kousek od nás je přes řeku duha. Fantazie. Kolem desáte hodiny dorážíme zpátky do bytu, balíme si věci a vyrážíme na autobus. Na zastávce nacházím pár zásuvek s pojistkami. Zapnu pojistku a začínám si nabíjet telefon a iqos. Energie není nikdy dost. Autobus jede asi za hodinu a veze nás zpátky do Lurd, odkud pojedeme do Bedous. V Lurdech čekáme asi tři hodiny na vlak, je pátek po poledni, hemží se to tady školákama. Je jich tady asi 50, banda co jim řve z repráku hudba, v klidu si hulí a zevlujou, nás si naštěstí nevšímají. Nakonec se dočkáme a vyrážíme do Bedous.

ještěrka

Lac de Gaube

zpáteční cesta z jezera

zpáteční cesta z jezera

Z vlaku vystupujeme kolem 18h. Zde máme vyhlídnuté jezero, 14 kilometrů odtud, po 7 kilometrech je ještě jedna vesnička Aydius, plánujeme, že v ní třeba někde přespíme a nakoupíme zásoby jídla. Jdeme asi dva kilometry a hele, zastavuje nám taková babča, hned uklízí věci ze zadní sedačky do kufru, abychom se vešli i s batohama do auta a veze nás do Aydiusu. Babča vesele konverzuje s Mirkem, dokonce mu ukazuje něco v novinách a pak je zmačká a hodí mu je pod nohy. Nabízí nám i dokonce, že u ní můžeme přespat. Vážně zlatý lidi ve Francii. S díky odmítáme a koukáme na turistickou mapu kudy kam. Je 19h, obchod samozřejmě žádný, zásoby našeho jídla si stojí takto: půlka bagety, pár koleček salámu a pár plátku sýra a k tomu dva mini sladký rohlíčky. Rozhodujeme se, že půjdeme dál, dojdeme co nejblíž k cíli a cestou budeme hledat, kde by se dalo přespat. Asi na půlce cesty k jezeru má být parkoviště tak tajně doufáme, že u něj půjde přespat. Cestou vidíme akorát pár opuštěných baráčků, kde je tak vysoká tráva kde se vážně spát nedá. Po dvou a půl hodinách cesty do kopce a z kopce nacházíme parkoviště. No parkoviště, malá louka uprostřed hlubokého lesa. Už nemáme moc síly, tak nám vychází, že budeme spát tady. Máme hodně divný pocit z toho. Rozprostřeme plachtu na zem, vybalíme karimatky a spacáky, dojíme bagetu, salám a sýr a zaleháme. Asi po dvou minutách jsou z lesa kolem nás slyšet nějaké zvuky. Mirek vyskakuje ze spacáku a říká, že tohle asi nepůjde. Já jsem úplně posranej! Zvuky jsou slyšet čím dál tím víc. Víte, v Pyrenejích jsou i medvědi. Údajně jsou tak plachý, že by, jste je potkat neměli, ale věřte tomu, když jste někde uprostřed lesa, bez signálu a servaný z cesty. Já to mám jasný, navrhuju Mirkovi, že se vrátíme zpátky do Aydiusu. Ano zpátky dvě a půl hodiny cesty. Nakonec se domlouváme, že přespíme u jedný chatky poblíž. No přespíme, je mi jasný, že neusnu. U chatky je natažený ostnatý drát, který přelézáme, s tím, že se o ní opřeme a budeme aspoň z jedné strany chráněný. Víte chatka vypadala jak z hororu, kamenná, zavřený dřevěný okenice, hluboký les, my dva a kdo ví co ještě..Lehnete si na plachtu, koukáte na stráň před sebou a čekáte co po ní poběží k Vám za zvířata. Asi po hodině povídání, kolem 23h, začínáme usínat. Paráda pomyslíte si. Jenže jakmile usínáte, tak začne pršet. Sedáme si zády k chatce, plachtu, kterou máme pod sebou, kolem sebe obtočíme, aby na nás nepršelo. I tak nám, ale do pelechu zatýká různě ze stran. Po půl hodině naštěstí přestane pršet, natahujeme plachtu zpátky na zem a jdeme zkusit usnout. A ejhle, po deseti minutách začíná opět pršet a takto to pokračuje do čtyř do rána. Půl hodiny deště a deset minut nic. Když se tohle takhle opakuje tak si i přejete, aby Vás radši něco sežralo.  Nakonec usneme asi na hodinu. Hrozná noc! Ale jak se říká, co Vás nezabije, to Vás posílí.

po noci hrůzy

Po pátý hodině ranní vstáváme, sníme dva sladký rohlíčky ke snídani, zabalíme věci, všechno mokrý samozřejmě a jdeme dál. Čeká nás 4 kilometrová cesta s převýšením 1000m. Masakr. Jdete jenom do kopce, bez sil, bez jídla, ale za to s 10 kilovým batůžkem na zádech. První kilometr jdeme lesem, ty vole takový stoupání jsem snad nikdy nezažil, hlavně máte pocit, že už máte za sebou třeba dva kilometry, ale ono ne, když vyjdete z lesa, máte za sebou kilometr a před sebou další tři kilometry stoupání, na klikaté cestě mezi horami. Asi kilometr a půl před cílem je takové odpočívadlo, betonový obdélník, na kterém je podlouhlé koryto s ledovou vodou a dvě neobydlený chatičky. Chvíli orazíme a jdeme dál. Cesta se táhne, a stále do kopce až docházíme pod vrchol. Jsme ve výšce cca nějakých 1900m a jezero je ve 2000m. Odtud je k němu jediná cesta, prudký svah pokrytý lavinami sněhu. Už tady máte grandiózní výhled na Pyreneje, ale jezero ve tvaru srdce prostě musíme vidět. Ale nejde to tak lehce, jak se zdálo asi uprostřed kopce, kde chvíli jdete po štěrku a chvíli přes laviny sněhu, Vám dochází síly čím dál víc. Vzdávám to, hlava chce, ale nohy neposlouchají, klepou se a vůbec si jimi nejsem jistej. Vždycky jsem si, myslel, že dokážu, cokoliv si zamanu, aspoň tedy co se týče mojí fyzický připravenosti, ale tohle bylo prostě moc. Uprostřed svahu si sedám na velký kamen s jasnou myslí, dál už nemůžu. Mirek u mě nechává batoh a zkouší to sám, vyjde ještě několik desítek metrů, ale ani on nenachází cestu jak se tam dostat přes laviny. Pomalu se vrací ke mně, a vyrážíme zpět. Lac du Montagnon zůstává nepokořeno! Cestou zpět se vyvalujeme na odpočívadle, vyndáváme promočený věci, aby trochu vyschli. Hlad už nás netrápí, už jsme si zvykli. Po chvíli válení vidíme první turistku, paní je ukecaná, Mirek povídá náš příběh, mezitím přichází druhá paní s hůlkami, pozdraví, vymění pár slov s paní a jde úplně jiným směrem než jezero. První paní se po chvilce taky zvedá a jde k jezeru ale jinou cestou, kde tedy není sníh ale svah je snad ještě větší než pod jezerem. Nakonec prochází ještě jeden pár, který ale jenom pozdraví a hned jdou dál. My pomalu balíme věci a jdeme zpátky. Nevíme, kam dojdeme, ale chtěli by, jsem se, dostat zpátky do Bedous, tam sednout na vlak a jet do Pau.

ráno na odpočívadle

nahoře je jezero

Asi po hodině trmácení lesem jsme zpátky u místa, kde jsme nocovali, vypadá to tu jinak než v noci. Všude krásná zelená barva lesa, ten krásně šumí, prosvítá přes něj slunce, je to tu takový veselý. Jak jsme se tu v noci mohli bát J. Ujdeme asi kilometr, když v tom začne poprchávat, Mirek říká, že by jsme si mohli vyndat bundy, říkám v pohodě, támhle u toho stromu, což bylo asi 15m. No v pohodě, než doběhneme ke stromu, jsme promočený, takovej slejvák během vteřiny co začal? Neskutečný. Oblíkáme si bundy a zkoušíme jít, nevypadá, že by chtělo přestat. Asi po deseti minutách, za náma jede auto. Paní s hůlkami, kterou jsme potkali na odpočívadle, zastavuje. Má nějakýho malinkýho fiata nebo co to je. Lezu do kufru, Mirek coby komunikátor si sedí vepředu. Další zlatej člověk, paní nás veze až do Bedous. Zde se jdeme najíst do takového rychlého občerstvení. Vlak nám jede až v půl sedmý večer a my máme asi 4 hodiny pohody. Mirkovi začínají docházet cigarety, sháníme v obchodech, ale nikde nemají. Odkazují nás na vedlejší vesnici, která je asi tři kilometry odtud, ale to se nám nechce, koupíme něco v Pau, až tam dojedeme. Jak tak čekáme na vlakový zastávce, různě se kolem procházíme, asi 50 metrů od ní je i autobusová zastávka. Mirek se tam byl podívat a přijde s informací, že to vypadá, že ve stejný čas jede i autobus, ale tomu nevěnujeme pozornost, vlak je vlak, větší komfort a lístky na cestu vlakem už koupený. Tak si tak sedíme, kecáme a najednou zjistíme, že je malinko po půl sedmý a vlak nikde. Mirek kouká na autobusovou zastávku a z ní odjíždí bus s nápisem Pau. Vyběhneme za ním, leč marně. Autobus mizí a vlak nikde. Mohlo nám to dojít, že do městečka, do kterýho o víkendu jedou dva spoje za den, nepojede současně vlak i bus. Tak a co teď. Nic už odtud nejede a ubytování přes Airbnb je tu drahý. Jdeme směrem k náměstíčku a tam uvidíme co dál. Cestou potkáváme nějakýho týpka, Mirek se ptá na cigarety, on říká, že tady je nesežene, ale že mu může dát tabák, ale že musíme jít s ním. Asi po půl kilometru kdy týpek jde 50m před námi to vzdáváme a jdeme zpátky k náměstíčku. Když na něj dorazíme, přiběhne týpek za námi a dává Mirkovi tabák a papírky, další zlatej člověk mohl se na nás vykašlat. Na náměstíčku je takový velký podloubý, nebo něco takovýho a kolem jedné stěny je lavice, na který se chystáme spát. Po chvilce sem přijde taková vícečlenná rodina a začne tu jezdit na hoverboardu, jsou tu u nás asi hodinu a pak odchází, my vyndáváme spacáky a pomalu usínáme. Ve 23h přestali být i hodiny, takže klidná noc a poprvé jsem se skvěle na tripu vyspal.

spaní v Bedous

Dopoledne nám jede bus, před tím se ještě v klidu v místní pekárně nasnídáme a Mirek se dál zdokonaluje v balení tabáku. Mezitím si domlouváme přes Airbnb byt v Pau. Máme být jejich první nájemníci, tak jsme zvědavý, co nás čeká. Po obědě dorážíme do Pau, a od vlaku jdeme rovnou k bytu, pač, už tam na nás čekají domácí. Máme jedinou starost, nechceme se zouvat u dveří. Ty slavný ponožky totiž nevydrží 14 dní. Po sundání bot je smrad cítit okamžitě. Pomalu přicházíme k bytu, kde na nás manželský pár už čeká. Jsou vyfintěný, chystají se na nějakou oslavu a my dva ne moc vonící turisti. Vycházíme asi do třetího patra, pan domácí odemyká a přichází okamžik pravdy. Vyzuje se nebo ne? Zázrak! V botech si kráčí dovnitř a my spokojeně za ním. Krásný byt je to, s velkou kuchyní, velkou televizí, krásnou koupelnou a hlavně s pračkou. Domácí odchází, my také jdeme hned se najíst a nakoupit nějaký zásoby na večer jako pivo a jídlo. Vracíme se zpátky, a ejhle, nemůže se dostat vchodovými dvěřmi do bytovky, klíč nefunguje. Píšeme domácím, nereagují, poprosíme nějakýho dělníka vedle, ať nám pomůže, ten si taky neví rady. Asi po půl hodině jde někdo do bytovky tak naštěstí jdeme s ním, i přes divný pohledy co jsme vůbec zač. V klidu si vypereme, najíme, koukneme večer na fotbal a jdeme na kutě. Jo vlastně Mirek si ještě vzal do sprchy mýdlo od umyvadla, v takový porcelánový nádobce, no nebudu to protahovat, spadlo mu na zem a rozbil nádobku. Naštěstí paní domácí to vzala v pohodě, dal jí za to pět euro a všechno bylo v pořádku. Paní domácí, když si ráno přišla pro klíče, si Mirkem tak povídá a najednou se otočí na mě, proč já taky nemluvím. Natož jí říkám naučenou větu, že já mluvím pouze německy. Natož paní začala německy, že je rodilá Němka a já se zmohl pouze na odpověď: aber slecht J. Tím rozhovor, v němčině, se smíchem skončil.

Začali jsme s Mirkem řešit co dál, jestli už zkusíme Španělsko nebo se dál budeme držet ve Francii. Udělali jsme i anketu na instastories, kde nám většina doporučovala Španělsko a začínali jsme si pohrávat i s myšlenou, že by, jsem si, zaletěli na jih Španělska za teplem. Zatím jsme sedli na autobus a jeli za hranice do Canfranc, což je městečko kousek za hranicemi ve Španělsku. Bylo to s přestupem v námi dobře známém Bedous a i tentokrát jsme tu měli docela zážitek. Paní řidička, která nás přes hranice měla převézt, zkolabovala a přijela pro ní záchranka. Po asi půl hodině čekání přijel náhradní bus a my konečně vyjeli. V Canfranc nás přivítal slejvák. A my začali rozmýšlet co tedy dál. Předpověď počasí vypadala tak že má pršet celý týden, nakonec jsme se rozhodli, že si zajedeme do Valencie. Jasno a 25 stupňů, to přesně jsme si přáli. Do Valencie jsme museli přes Zaragozu, nešlo koupit jízdenku na celou cestu. Pro nás to znamenalo, že budeme trávit noc v Zaragoze na nádraží. Ve vlaku klasika, Mirek během chvíle spí a mě to nejde. Noc v Zaragoze hrozná, spát se nedá, chodí tam pofiderní lidé, takže celou noc čteme všechny možný články na internetu. Kolem 9h vyrážíme konečně směr Valencie, Mirek klasicky usíná, já ne, kam přijíždíme, někdy po obědě. A čeká nás strašnej šok. Lidi! Po týdnu v horách, kde vidíte, pár lidí jste ve velkoměstě, kde je hlava na hlavě. Metrem dorazíme na pláž, na kterou se rozvalíme i s batohama, chvíli kecáme, řešíme bydlení, pak Mirek klasicky usíná a já popíjim pivo. Na večer, když se Mirek vzbudí, si zajistíme ubytování přes Airbnb na dvě noci, má to být pokoj a vlastní koupelna u někoho v bytě. Už se stmívá, když nás u bytu vítá, taková vitální babča, která mluví jenom španělsky. Mirek se snaží o komunikaci, no spíš takovýto rukama, nohama a s překladačem v telefonu se s babčou domluvíme na všem potřebným. Ráno vstáváme a jdem se kouknout do města po památkách a je jasný, že se musíme aspoň zvenku kouknout i na fotbalový stadión. Odpoledne máme v plánu pláž, na kterou po hodinový spršce i dojdeme. No jasný je tu nuda. Nedá se to srovnat s krajinou v Pyrenejích, ale jsme docela rádi, že jsme v teple. Druhý den se u babči balíme, pač, spíme zase někde jinde a razíme na pláž. Večer přicházíme do nového bydlení, je to nějaký mladý pár Italů, moc se s námi nebaví, máme zas jenom svůj pokoj, bytem vane závan trávy, která je tam cítit úplně všude. Mirek klasicky hned usíná a já čumím několik hodin do stropu. Ráno se budíme a co nejrychleji odcházíme. Jdeme zase na pláž, vlak nám jede až odpoledne. Mirek se předchozí dny ve spánku na pláži spálil tak už je dneska jenom v tričku. A pak jedeme zase vakem do Zaragozy, kde nás čeká opět noc na nádraží, večer si jí prodejme a jdeme se usídlit na nádraží. Dneska je nádraží takový klidnější, takže v noci i trochu pospávám. Ráno sedáme na vlak, směr San Sebastian, odkud nám za dva dny letí letadlo.

záchranka v Bedous

Mirek spí ve vlaku

Mirek spí na pláži

V San Sebastianu hledáme zase přes aplikaci nějaké ubytování. Je to tu celkem drahé, ale nacházíme jedno, asi za osm stovek, jde zase o vlastní pokoj pouze. Z nádraží jdeme přímo k němu. Dost se projdeme, než se k němu dostaneme. Po obědě k němu dorážíme. Šok. Smradlavej byt. Pan domácí, kluk asi tak stejně starej jako my. Měl psa. Ale smrdělo to tam všude, jako by tam bylo deset mokrých psů a sralo tam tak sto koček a k tomu všude ještě strašně chlupů. Přece, ale nevyhodíme peníze jen tak z okna. Radši jsme odešli se podívat do centra, co je tam zajímavého a tak. Centrem jsme bloudili, najedli se a na večer vyrazili zpátky do bytu. Měli jsme manželskou postel, přehoz přes ní jsme se ani nepokoušeli pro jistotu sundat. Vytáhli jsme spacáky, nechali okno do kořán a snažili se usnout. Víte co je nejhorší? To, že ze spacáku cítíte smrad svých nohou, který sem tam během těch 14 dní nahromadil, a stejně radši dýcháte vzduch z něho, než v pokoji při otevřeným oknu. Noc jsme přežili, domácí ráno nebyl doma, my se přemohli a zkusili sprchu, to byl další skvělej zážitek, okno uprostřed sprchového koutu a furt smrad. Po sprše přišel i domácí, my se rozloučili a pádili odtud pryč. Tohle snad už nezažijeme. Ale furt máme před sebou den v San Sebastiánu, letadlo nám letí až zítra ráno, někdy kolem 8h. Mirek dostal skvělej nápad, že popojedeme metrem kousek k hranicím s Francií a budeme celý den tam u moře. Přijeli jsme do kouzelného městečka Hendaye. Měli jsme i štěstí na počasí. Bylo přes odpoledne krásně, až jsem se spálil i já. Na večer začalo pršet, ale to už nám nevadilo, zvykly jsme si. Autobusem jsme dojeli zpátky na hranice, navečeřeli se v městečku Irun a šli na letiště, na stránkách letiště jsem zjistil, že by měli mít otevřeno nonstop. Šli jsme v dešti, ale už nám to bylo úplně jedno. Kolem půlnoci jsme dorazili na letišti a samozřejmě zavřeno. Tak jsme si ustali na místním parkovišti mezi auty. Otevírali až v šest ráno, takže budíček na půl šestou.

Hendaye

spaní na letišti

Další klidná noc, nevím proč ale to je po Bedous druhý místo, kde jsem se nejlépe vyspal, na zemi mezi auty. Letadlo nám má letět něco po osmý tak máme plno času na hygienu a tak. A ejhle, letadlo má zpoždění, ale jenom přes tři hodiny, paráda. V Barceloně jsme tedy přistáli až někdy kolem 14h. Tím pádem méně času na všechno, Mirek jako věrný fanoušek Barcelony, mi vyprávěl o krásách tohoto města, mě jakožto hrdému madridistovi, to bylo vcelku jedno J. Ne, pár věcí jsme prolezli, ukázal mi Sagradu Familii, poté jsme se, chtěli jít, najíst do české hospůdky ta bohužel otevírala až večer, tak jsme jeli na vyhlídku Bunkers del Carmel a poté do centra kouknout na katedrálu a Arc de Triomf. Mezi tím jsme šli na večeři s Mirkovo spoluhráčem a jeho přítelkyní, který domů letěli stejným letadlem jako my. Posledním metrem jsme přijeli zpátky na letiště. Kde jsme si na chodbě opět ustlali. Tentokrát jsme nebyly sami, bylo tu s námi hodně lidí. O budíček jsme se ani starat nemuseli. V půl pátý nás přišla vzbudit letištní ochranka. A za pár hodin jsme letěli.               

Barcelona