Roadtrip zemí Lavazhí! Albánií...

Úvod

U většiny svých vysněných destinací si přesně pamatuju ten moment, kdy jsem si řekla "Tam se musím jet podívat". U Albánie si na nic takového ale nevzpomínám. Pamatuji se jen na loňské léto, jak sedíme s přítelem na terase apartmánu na Rhodosu a debatujeme nad plány na příští rok a jak se ho na Albánii snažím nalákat. A po nějaké době se povedlo.

Věděla jsem, že levné lety operuje Wizz Air z Vídně, což je pro nás Pražáky maličko z ruky, ale finanční rozdíl v ceně letenek to bohatě kompenzuje. Někdy v únoru Wizz Air navíc oznámil novou linku mezi Vídní a severovýchodním Kukesem u kosovských hranic. Při pohledu na ceny má peněženka jásá (pod tisícovku zpáteční letenka) a tak není o čem přemýšlet. Kupujeme čtyři letenky (pro nás a ještě jeden pár kamarádů, se kterými dovolenou vyrážíme) a já začínám plánovat.

Itinerář musíme nakonec ještě v květnu změnit, protože let se nám posunul o den dopředu v obou směrech. Nicméně nakonec jsem s novým itinerářem byla výrazně spokojenější než s původním plánem. Takže, jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Auto jsme si rezervovali nejprve přes Booking / Rentalcars u společnosti Rent a Car Mara. Nicméně potřebovali jsme se už v průběhu rezervace s autopůjčovnou spojit a domluvit na nějakých drobnostech a ukázalo se to jako zcela nemožné. Žádné z čísel, které jsme našli neodpovídalo. Tentýž problém měli lidé z Bookingu. Změna letu tento problém tedy vyřešila za nás. Rezervaci jsem zrušila a udělala znovu, tentokrát přímo pře Rent a Car Mara. Cena byla sice asi o 6 tisíc vyšší, ale vzhledem k následujícím událostem jsem i v tomto případě byla za změnu letu v konečném důsledku rozhodně ráda. Na základě této rezervace mně okamžitě přišel potvrzující e-mail a napsal mi zaměstnanec autopůjčovny na Whatsapp a vše jsme si potvrdili.

Den 1: Přílet do Kukes

Cesta do Vídně se obešla bez jakýchkoliv problémů. Auto jsme nechali na Panda Parken, se kterými už jsem měla dobrou zkušenost z dřívějška. Při odbavení měla paní na letišti problém náš let vůbec najít. Kde že to to podivné město Kukes, o kterém nikdo nikdy neslyšel, leží, si slečna za přepážkou zjišťuje u strýčka Googla. Není divu, letiště v Kukesi se stalo mezinárodním teprve na jaře letošního roku a jednalo se o teprve druhý let, který tam Wizz Air operoval. Nakonec však vše dobře dopadlo a my nastupujeme na palubu. Spolu s dalšími 43 cestujícími... Létala jsem dost i za nejtvrdšího covidu, ale takhle prázdné letadlo jsem ještě nezažila. No, ale co si budem, byla to rozhodně příjemná zkušenost :)

Ne zrovna plné letadlo...

Let sám o sobě byl zážitek. Především jeho poslední část nad vrcholky albánských Alp a nad meandry řeky Drin. Mezinárodní letiště v Kukesi je jedna přistávací dráha a jedna budova. Nicméně všechno je nové, hezké, moderní. Aby ne, výstavbu zaplatila rodina Zayedů - vládci Abú Dhabí. Během války v Kosovu tudy proudila humanitární pomoc kosovským Albáncům. Fotografiemi z této doby je vyzdoben příletový koridor. Příletové kontrole se jaksi nezdál pas mého drahého. Vlastně se jim asi nezdál tak nějak celý. Ale když se po asi 5 minutách vracíme, abychom ho vysvobodili, vracejí nám ho. To, že jsme tady jako skupina jim zjevně stačí a tak můžeme jít.

Severní Albánie

V příletové hale kupujeme sim kartu s daty, měníme část peněz na leky a vydáváme se do autopůjčovny, která je hned před letištní budovou. Vítá nás milá mladá slečna. Ale byť se usmívá, trochu to vypadá, že z našeho příchodu asi nemá dvakrát velkou radost... Abych to zkrátila, byl začátek června. Rezervaci jsem dělala v první půlce května. Od té doby jsme nebyli v kontaktu. Nemysleli si, že to platí... Prostě tam to auto neměli. Stejně jako pro druhou skupinku Čechů. Nicméně nám bylo přislíbeno, že auta hned dovezou z Prištiny a že tady budou do hodiny. Reálně to byla hodin a půl. Ale tu poslední půl hodinu už tam s námi byl i pan majitel. Hrdý Kosovan, který přivezl auto těm druhým Čechům a který to za tu hodinu fakt dal a omlouval se za svého "pomalého" kolegu. Při pohledu na mapu jsme si představovali jak s tím autem asi jel a byli jsem asi rádi, že dostaneme to druhé. V mezičase jsme se dozvěděli o tom, jak je v Kosovu krásně a jak se tam skvěle lyžuje. Nebo taky třeba, že přijímají jenom hotovost :D. Celá ta situace už byla tak absurdní, že jsme nad tím vlastně mávli rukou a naladili se na to, že jsme prostě na Balkáně. Když přijelo naše auto, zjistilo se, že je to trochu jiné auto, než jsme si objednali. Místo Škody Kamiq přijel Seat Arona. Inu, pan majitel nám za to a způsobené nepříjemnosti s čekáním dal slevu 250 euro (obě auta mají na stránkách za stejnou cenu). Jelikož byl večer a našim jediným úkolem bylo dojet do pár kilometrů vzdáleného ubytování, vlastně jsme ani nelitovali. Jen jsem si říkala, jak by to vypadalo, kdyby nám zůstala tam rezervace přes Booking... Celkově musím říct, že jsme vlastně odjížděli s veselým pocitem toho, že lepší přivítání nám Balkán připravit nemohl. A i přes tohle všechno bych autopůjčovnu s klidem doporučila. Ochota a milý přístup všech tohle prostě vyvážil. Jen teda doporučuju se jim třeba dva dny předem raději připomenout :).

Bez problémů jsme dojeli do pár kilometrů vzdáleného Superpanorama Guest House. Přivítali nás dva milí bratři, jejichž rodině ubytování patří. Uvařili nám výbornou večeři, ochutnali jsme albánské pivo a šli spát plni očekávání na naši albánskou dovolenou.

Den 2: Lezhë, Kruje

Budím se brzo a vylézám s foťákem na střechu našeho ubytování. Hory, jezero, políčka... Je to prostě nádhera. Za chvíli začne pršet a tak ještě na hodinku zalézám do postele. Když vstáváme, je zase krásně jasno, ale předpověď počasí nás nenechává na pochybách. Dneska to v suchu nedáme... Po vydatné snídani a rozloučení s milými majiteli se vydáváme na přejezd na západ země.

Výhled ze střechy

Ranní mobilovka - tenhle výhled by šel

Doprava je výrazně lepší, než jsem čekala. Samozřejmě nejde čekat takový řád, na jaký jsme zvyklí od nás. Zároveň, je ale situace na silnicích na hony vzdálená tomu, na co jsem zvyklá z některých asijských zemí. Silnice jsou taky v dost dobrém stavu. Albánie do silnic značně investovala a tak na řadě míst, kde se ještě pár let zpátky jezdilo po šotolině, dnes leží krásný nový asfalt. Ale jsou samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo. Například jeden z mostů, po kterém projíždíme a kde místy vidíme vozovkou až na dno vyschlého říčního koryta pod námi... Ten má už svá nejlepší léta zcela jistě za sebou.

Po cestě si všímáme i spousty dalších bizárů. Tak třeba enormní množství svatebních salónů pro dámy. Nicméně ani ty nemohou konkurovat všudypřítomným lavazhím. Tedy automyčkám, které jsou jednoduše na každém rohu. A Albánci je skutečně hojně využívají. Většinou i ten nejstarší vrak, na který člověk narazil, nese stopy nedávné návštěvy lavazhe. Nejbizarnější nám však přišli "oběšení" plyšoví medvídci. Jak jsme si později vygooglili, Albánci věší plyšové medvídky z oken nebo ze třech pro štěstí. Na tom, že je to dost creepy to nic nemění, ale trochu nás to uklidnilo.

Naší první zastávkou je město Lezhë. Lépe řečeno zřícenina jeho hradu z 15. - 16. století. Hrad stojí na strategicky velice dobrém místě a tak zmínky o první pevnosti zde pocházejí již ze 4. stol.př.n.l. Před vstupem nás vítají ovečky a my dost pochybujeme, zda bude otevřený. Nicméně otevřená brána a skútr před ní rozptýlí naše obavy a my vstupujeme do rozlehlého komplexu, který máme sami pro sebe. Svou zásluhu na tom jistě má i to, že začíná pršet. Není to sice nejpříjemnější, ale zase to místu dodává určité kouzlo. A tak nějak tušíme, že hradů za hezkého počasí ještě uvidíme několik.

Lezhë

Kdyby bylo bývalo pěkně, vydali bychom se do blízkého letoviska Shëngjin k moři. Nicméně déšť je čím dál silnější a tak raději míříme směrem na jih do města Kruje, které je známé především díky národnímu hrdinovi Skanderbergovi, který zde sídlil a odtud řídil boje proti Osmanům.

Najít naše ubytování je zprvu trochu boj. Když už zjistíme kudy, zjišťujeme že po mokrých kluzkých dlažebních kostkách, po kterých teče voda prostě nevyjedeme. V zatáčce, do které si potřebujeme najet stojí zaparkovaná auta a netroufneme si se rozjet dostatečně rychle. Ale to bychom nebyli v Albánii, aby se to nějak nevyřešilo. Jen co vylezeme z auta, přispěchá místní, že nám to vyjede. Dávám mu teda klíčky, sedám si vedle a mávám svému snoubenci a kamarádům... Měla jsem je ráda :D. Jak se za chvíli ukáže, pán pracuje na hradě a tak to vyjíždí každý den a prostě to má zmáklé. Do zatáčky vjíždí stylem, že nevěřím, že jedno z těch zaparkovaných aut neodřeme. No, neodřeli jsme. Náš hrdina mě v pořádku vyvezl nahoru a ještě se stihne cestou pochlubit známému, že vyměnil jak auto, tak ženu :).

Bydlíme v Rooms Emiliano Castle of Kruja. Jak název napovídá, ubytování se nachází až za hradbami pevnosti. Je to zážitek. Trochu ho kazí, že leje jako z konve. Zalézáme do restaurace našeho ubytování. Dostáváme rakiji na zahřátí a svět je zase hned veselejší.

Za chvíli se trochu vyčasí a tak se vydávám na obhlídku místního bazaru. Je to sice trochu turistický kýč, ale vlastně moc hezký kýč. Jedná se v podstatě od 2 ulice, ale stojí rozhodně za návštěvu. Za chvíli zase začne pršet a tak si ve stylovém interiéru naší restaurace užíváme albánské jídlo a pití.

Kruje - pohled na pevnost

Kruje - bazar

Kruje - výhled z našeho ubytování v pevnosti

Kruje - bazar

Kruje - Skanderbergovo muzeum

Po večeři se konečně vyčasí a tak se vydáváme na večerní procházku. Kruje za tmy má zase úplně jinou, a o nic menší, atmosféru. Jdeme spát. Usínáme při bubnování deště o okap a doufáme, že se to přes noc vyprší a my se probudíme do jasného dne.

Kruje - spící bazar

Večerní pevnost

Den 3: Tirana, Vlore

Jak jsme si přáli, tak se také stalo. Nad hlavou nám svítí sluníčko a tak můžeme konečně posnídat v krásném venkovním posezení. Před odjezdem se jdeme ještě jednou projít po bazaru a nakonec se s Krují loučíme a vydáváme se směrem na jih do hlavního albánského města Tirany.

Krujë - ranní bazar

Krujë - na bazaru se dá koupit lecjaký bizár...

Cestou nás čekal další bizár. Jsem zvyklá na systém, kdy je ulice plná prodejen jednoho zaměření, další ulice se specializuje zase na něco jiného atd. Nicméně tady byl cca 10km pás podél silnice, kde byly jedna vedle druhé prodejny nábytku, tzv. Mobilieri. Nejdřím jsme se tomu smáli, po asi 5 minutách už jen nevěřícně zírali a po dalších 5 už se zase smáli. Nicméně všechny prodejny vypadaly v dobrém stavu, tak třeba se sem sjíždí celá země, co my víme... Doprava před Tiranou a v ní, především na kruhových objezdech, začíná být maličko divočejší, ale nic hrozného.

O Tiraně se většinou mluví jako o škaredém městě, kde toho není moc k vidění. Záleží co Vás láká, určitě se v ní najde dost zajímavého a nepřišla mi vyloženě škaredá. Na druhou stranu, pokud netoužíte spatřit muzea Bunk´art 1 nebo Bunk´art 2, myslím, že se dá při nedostatku času z itineráře vyškrtnout. Nicméně my minimálně Bunk´art 2 vidět rozhodně chtěli. Navíc mě vždycky baví pozorovat kontrasty hlavního města v porovnání se zbytkem země. Takže jsem moc ráda, že se nám Tirana do itineráře vešla.

Zaparkovali jsem v podzemních garážích moderního obchodního centra jen pár kroků od zmiňovaného Bunk´art 2. Muzeum se zabývá vznikem a činností albánské policie. Vzhledem k pohnuté historii země v minulém století, je značná pozornost věnována jejímu působení během vlády Envera Hodži. Celá expozice se nachází v podzemí. Spleť tunelů spojovala vládní budovy v této městské čtvrti. Jak už asi popis napovídá, není to úplně příjemná prohlídka. Co je však potřeba vyzdvihnout, je expozice samotná. Je interaktivní, pracuje s řadou audiovizuálních efektů, psaný text je tak akorát dlouhý, popisy střídají příběhy konkrétních lidí. Výborně odvedená práce a člověk vychází ven s tíživým pocitem.

Bunk´art 2

Místnost v muzeu Bunk´art 2 se jmény tisíců lidí popravených minulých režimem...

Po rychlém obědě v místním fast foodu se přesouváme na Skanderbergovo náměstí. V jednom rohu náměstí stojí kostel, v druhém rohu mešita, do které muezín zrovna svolává věřící. Ta už je ale přeplněná k prasknutí a tak muslimové roztahují před jejím vchodem velký koberec v tradiční zelené barvě mučedníků a začínají se modlit. Aby byl kontrast dokonalý, v okolních ulicích zrovna probíhá židovský festival a všude vlají fáborky s Davidovou hvězdou. Obecně musím říct, že v celé Albánii je krásně vidět, jak vedle sebe fungují různá náboženství bez nějakých větších problémů.

Mezi oběma svatostánky stojí jedna z dominant náměstí, velká Skanderbergova socha. My však míříme na opačný konec náměstí do Národního historického muzea. Ve spodním patře se nachází skvělá antická sbírka z dob ilyrské kultury. Vzhledem k nijak vysokému vstupnému, se vyplatí muzeum navštívit jen díky této sbírce. Pokud jde však o zbytek muzea, je myslím dobrou ukázkou toho, jak by se výstavy neměly dělat. Zvlášť v kontrastu s Bunk´art 2 působí expozice velice smutně a zmateně. Často chybí popisy v angličtině a modely nebo nákresy lodí ze 17. století v sekci "Medieval" jsou jen takovou třešničkou na dortu.

Skanderbergova socha

Opera na Skanderbergově náměstí

Národní historické muzeum na Skanderbergově náměstí

Než jsme vcházeli do muzea, začalo trochu pršet. Ale když jej opouštíme, je po dešti. Jdeme do obchodního centra kde parkujeme, abychom nakoupili nějaké zásoby na večer a vybrali peníze. Přeci jen platba auta v hotovosti bylo něco s čím jsme trochu nepočítali a karty neberou téměř nikde. Obecně by se dalo říct, že kartou se dá platit na některých, ale zdaleka ne většině, čerpacích stanicích, ve velkých supermarketech, obchodních centrech a luxusnějších restauracích v letoviscích. V nejvyšším patře si dáváme v kavárně kafe a zmrzlinu. Celé patro je krásně prosklené a tak se nabízí skvělý pohled na město a mešitu. Míříme k autu a pokračujeme směrem na jih, nechávajíce Tiranu za sebou.

Výhled z kavárny tiranského obchodního centra

Našim dnešním cílem je letovisko Vlorë, které pomyslně dělí albánskou riviéru na tu severní a jižní. Na severu naleznete pláže tzv. italské typu, tedy dlouhé písečné pláže s pozvolným vstupem do moře (a ne zrovna moc čistým mořem), které omývají vody Jadranu. Na riviéře jižní naopak převažují oblázky (vyjma Ksamilu) a jedná se o pláže tzv. řeckého typu. Břehy zde omývá studenější moře jónské.

Bydlíme kousek od centra v rozestavěné obytné čtvrti. Výhledy už jsme měli asi hezčí, ale apartmán je úplně nový a čistý a jako útočiště na jednu noc zcela vyhovující. Navíc za pár kaček. Součástí vybavení je obří plyšový medvěd. Rozhodneme se jej nikam nevěšet a radši si s ním udělám fotku. Večer se jdeme projít do poměrně rušného centra plného obchůdků, kaváren a restaurací. V jednom z fast foodů si kupujeme jídlo a vracíme se do našeho apartmánu, kde si jej vychutnáváme na balkoně a těšíme se na zítřek.

Méďové jsou v Albánii oblíbení

Den 4: Poloostrov Zvernec, Tepelene, Bënja Thermal, Permet

Ráno jsem vstala někdy před šestou a šla si zaběhat po promenádě. Musím říct, že mě překvapilo, jak živo tam i v takhle brzkou hodinu bylo. Něco na co u jiných jižních národů nejsem vůbec zvyklá. Cestou zpátky jsem se stavila v pekárně na rohu pro snídani a kafe. A po snídani jsme vyrazili na další den plný dobrodružství.

Nejprve jsme se vydali na přilehlý poloostrov Zvernec. Kolem se rozprostírá Laguna Narta, jedny z nejvýznamnějších albánských mokřadů, kde žije a hnízdí mnoho druhů ptactva. Na konci poloostrova se nachází dřevěná lávka, která s pevninou spojuje stejnojmenný ostrůvek porostlý borovým lesem. Jeho dominantou je dnes již nefunkční klášter Panny Marie. Nicméně je stále možné navštívit jeho kostelík.

Zvernec

Klášter Panny Marie na ostrově Zvernec

Když jsme odjížděli, příjezdová cesta se začal plnit autobusy a školními výlety. Koupili jsme si něco studeného k pití a odjeli právě včas. Zastavili jme ještě na samotném poloostrově. Zašli jsme se podívat na jeden místní malý bunkr a pokračovali na jednu z pláží. Na okoupání fajn, ale dovolenou bych v této části trávit nechtěla (zvlášť když vím, jak krásné je pobřeží na jihu). Byla to jen rychlá koupačka, ice cafe a vzhůru na cestu.

Zvernec

Zamířili jsme směrem na jihovýchod a jeli nádhernou krajinou. Naší první zastávkou bylo město Tepelene. Při výjezdu na kopec jsme si nemohli nepovšimnout zbytků budov, které dost nezaměnitelně prozrazovaly, že se jedná o zbytky koncentračního tábora. Jak jsme věděli z Bunk´art 2, ten kolem Tepelene byl největší. Nicméně to, co Tepelene proslavilo, je jeho nejznámější rodák. Tím je Ali Paša Janinský. Nebo také někdy Tepelenský. Tento národní hrdina vládl z Janiny (dnešní Řecko) části Balkánu v podstatě nezávisle na osmanské říši. Nakonec se však sultánovi povedlo ho v roce 1822 (v jeho 72 letech) nechat zavraždit. Když v Albánii nevíte, jak se něco jmenuje, tak když si tipnete, že to bude Ali Paši, často se nespletete. Nicméně je potřeba říct, že Albánci si svého národního hrdinu dosti idealizují. Na druhou stranu, to děláme všichni.

Cesta na jihovýchod

Tepelene - socha rodáka Ali Paši

Zbytky koncentračního tábora Tepelene

V Tepelene se nachází hrad. Lépe řečeno se jedná o pevnění ve kterém je řada domů. Starých i nových. Většina má své obyvatele, kteří si zde spokojeně žijí. Není divů. Výhled do údolí řeky Vjösy, který se odtud nabízí, je dech beroucí. Když si projdeme pevnostní část města, projdeme se i po hlavní třídě. Vybereme si jeden z fast foodů, dáme si skvělý gyros / kebab a pokračujeme dál na jihovýchod.

Tepelene - hrad

Výhled do údolí řeky Vjösy z Tepelene

Tepelene

Našim cílem jsou Bënja Thermal. Úžasné přírodní termály v kaňonu pod horami. Pro mě osobně jeden z nej zážitků z celé Albánie. Když jsme se dostatečně vykoupali, vydali jsme se na výlet kaňonem proti proudu říčky Lengarice. V jistou chvíli jsme se začali do bahenního podloží bořit natolik, že bylo potřeba začít plavat, což znemožňovalo množství věcí, co jsme s sebou měli. A tak jsme se převlékli zpátky do plavek, půlce naší výpravy dali vše ostatní a ve dvou se vydali na průzkum dál. A stálo to za to, byla to prostě nádhera. Jen z toho nemáme fotky :D. Až k vodopádům jsme nedošli, protože se nám dost špatně odhadovala vzdálenost a nechtěli jsme nechat naše drahé polovičky čekat zas až tak dlouho. I tak to ale rozhodně stálo za to.

Bënja Thermal

Kaňon řeky Lengarice

Po tomhle skvělém zážitku jsme se vydali kousek nazpět. Do města Permet. Lépe řečeno do vesničky nad něj, do našeho ubytování. Cesta tam sice nepatří k těm nejlepším, ale stojí to za to. Za mě nejlepší ubytování v celé Albánii. Výborné jídlo, milí majitelé a ty výhledy... Zkrátka Traditional GuestHouse Permet za to rozhodně stojí. Po úžasné domácí večeři a výborném víně jsme šli spát s pocitem, že odtud se nám opravdu nebude chtít odjíždět.

Cesta nad Permet

Výhled z Traditional GuestHouse Permet

Den 5: Gjirokastër

A byla to pravda. Vzbudila jsem se brzo ráno, šla si sednout ven a dobrou hodinu jen koukala do údolí u skvělé kávy, kterou mně přinesla paní majitelka. Společnost mi dělal spinkající hafík a snad stovky zlatohlávků. Nešikovnost těchto tvorečků byla fascinující.

Ranní pohoda

Nicméně nedalo se nic dělat a po snídani jsme se vydali de facto přes kopec, do jednoho z nej albánských měst (pokud to teda není to úplně nejvíc nej), rodiště Envera Hodži, Gjirokastëru. Jeho hlavním unikátem jsou tzv. věžové domy, kterých je město plné. Město bylo za minulého režimu prohlášeno za muzeum a tak bylo uchráněno jakýchkoliv necitlivých zásahů.

Gjirokastër

Po té, co jsme se ubytovali, jsme rovnou vyrazili do jednoho z věžových domů. Konkrétně se jednalo o dům Zekate. Proplétali jsme se jeho jednotlivými podlažími, nacházeli dvířka, vedoucí do jiných pater a celkově obdivovali tento architektonický skvost. Po prohlídce jsme se stavili u místního provozovatele na kafe. Za chvíli to bylo kafe a pivo a za chvíli přibyla rakije - nejlepší, jako jsme za celou dobu v Albánii ochutnali. Inu, nepamatuju se, kdy naposledy jsem se mírně opila před polednem, ale tady se to povedlo dokonale.

Gjirokastër - Zekate

Dům Zekate

Pokračovali jsme na místní hrad, z nějž se nabízí nádherný výhled na celé město. Je to už takové albánské klišé, ale ještě ho asi párkrát budu muset napsat... Hrad je nesmírně rozlehlý a proplétat se jeho více či méně dochovanými částmi se dá celé hodiny. Za návštěvu taky rozhodně stojí hradní muzea. Je zde moc hezky popsána historie města a je zde rozsáhlá sbírka zbraní. Nicméně největší dojem na mě udělalo vězení, které bylo vybudováno roku 1929. Následně sloužilo jak wermachtu tak minulému režimu. Když jsem tam zůstala úplně sama, začalo venku silně foukat a pršet. Vítr lomcoval okenními tabulemi a sem tam se samy zabouchly některé z otevřených dveří. Byl to dost silný zážitek a definitivně jsem tady vystřízlivěla.

Gjirokastër - Hrad

Výhled z hradu

Gjirokastër - Hrad

Když jsme vyšli z hradu, rozpršelo se už vydatně. Seběhli jsme tedy na místní bazar a zapadli do jedné z mnoha restaurací na lehký oběd. Než jsme dojedli, svítilo zase sluníčko a tak jsme mohli pokračovat. Doprohlédli jsme si bazar a šli navštívit další věžový dům. Tentokrát se jednalo o Skënduli. Byl zase zcela jinak architektonicky řešený a neméně zajímavý. Místní paní průvodkyně nás ochotně vzala do zamčené části, kde se nacházela svatební místnost a povykládala nám řadu zajímavostí.

Gjirokastër - bazar

Gjirokastër

Gjirokastër - Skënduli

Následně jsme se pár hodin jen tak toulali uličkami a naráželi na spoustu zajímavých domů a vychutnávali si atmosféru města. Náš den jsme zakončili v naprosto úžasné Taverna Tradicionale Kardhashi, kterou můžeme všem doporučit. Jak díky skvělému jídlu, tak kvůli úžasné obsluze. A navíc za naprosto směšné peníze. Navíc spoustu nám toho dali zadarmo, protože to prostě mají dobré, tak by byla škoda, kdybychom to neochutnali... Jeden z nejlepší albánských gastro zážitků.

Gjirokastër

Den 6: Blue Eye, Ksamil

Ráno jsme se nasnídali na krásné terase našeho ubytování s parádním výhledem. Následně jsme zamířili k Blue Eye. Auto je potřeba nechat cca 2 km před samotným pramenem a dál se jde pěšky. Kolem vodní nádrže člověk dál pokračuje proti proudu řeky. až nakonec dojde k samotnému krasovému prameni.

Nádrž od níž se jde k Blue Eye

Říčka Bistrica

Jak je přesně hluboký se stále neví. Potápěči se zatím potopili do hloubky 70m, ale ani tam stále nebylo dno. Místo, kde voda vyvěrá a i okolí je nádherné. Koupat se zde sice dá, ale voda je (začátek června, ale nemyslím, že jindy bude jiné) naprosto ledová.

Blue Eye

Dali jsme si kafe v místní restauraci a kochali jsme se všudypřítomnými nádherně modře zbarvenými vážkami. Když jsme se vraceli zpět k autu, proti nám šly téměř zástupy lidí. Vstávat brzy se nám vyplatilo.Pokračovali jsme dál na jih do letoviska Ksamil. V sezóně zde prý bývá narváno. No, začátkem června rozhodně ne. Bílý písek, tyrkysové moře. To označení evropský Karibik není bezdůvodné. Po obědě v jedné z restaurací nad mořem jsme strávili den na jedné z pláží odpočinkem. Byl to zasloužený relax. Večer jsme se vydali do úžasné Abiori Bar Restaurant Pizzeria Ksamil. Šlo o nefalšované gastro porno, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. Nejspíš nejlepší gastro zážitek v Albánii.

Ksamil

Ubytování jsme byli v jednom z nových hotelů pár kroků od pláže. Vše bylo krásné, nové, čisté a taky prázdné. Z toho důvodu jsme dostali o třídu lepší pokoj, který se od toho levnějšího lišil velkým proskleným sprchovým koutem uprostřed pokoje... U toho našeho sice chyběla část dveří, ale to je přece detail. Prostě Albánie...

Den 7: Butrint, Kakome, Porto Palermo, Himarë

Ráno jsem šla běhat a zaplavat si. Moře bylo nádherně průzračné. Po snídani v místní kavárně jsme se vydali ještě pár kilometrů na jih do Butrintu. Jde o unikátní chráněnou oblast, kterou tvoří výběžek z jedné strany omývaný "klasickým" mořem a z druhé lagunou. Jde o tzv, Butrintské jezero, které s Jónským mořem propojuje kanál Vivar. Nicméně hlavním cílem turistů je místní archeologický park plný památek z různých historických období. Některé jsou částečně pod vodou a místu to tak dodává mimořádné kouzlo. Park je celkem rozlehlý, ale většina cesty vede stínem. Z hradu se nabízí krásný pohled do okolí.

Butrint

Od parkoviště se dá taky přejet lodí na protější břeh laguny, kde se nachází Benátský hrad. Rovněž je zde dost lodiček, které nabízejí vyjížďku k pevnosti Ali Paši, která stojí na ostrůvku uprostřed laguny. Ani jedné z těchto možností jsme ale z časových důvodů nevyužili.

Benátská pevnost

Butrint byl naší nejjižnější albánskou zastávkou a dále jsme se začali stáčet zase zpět na sever. Naší první zastávkou se stal opuštěný klášter Kakome. Nicméně jeho kostel je stále skvěle zachovaný a obsahuje krásné fresky. Z návrší se otevírá pohled do nádherné zátoky. Sjet se tam nicméně nedá. Cesta končí u plotu s hlídači a dole to vypadá, že se zde budoval (a asi zase budovat bude) nějaký obří resort. V každém případě, místo je to nádherné a klášter byl pro mě osobně jedním z top zážitků z Albánie.

Klášter Kakome

Pokračovali jsme dále podél pobřeží až k Porto Palermo. Trojúhelníkové pevnosti z počátku 19. století, kterou nechal postavit Ali Paša. Tyčí se nad zátokou a jsou z ní skvělé výhledy. Nad horami se navíc začaly seskupovat bouřková mračna a to celé scenérii dodávalo krásně dramatický ráz.

Porto Palermo

Cesta k pevnosti

Porto Palermo

Po prohlídce jsem pokračovali dále na sever až do letoviska Himarë. Zde jsme se však zastavili pouze na osvěžující zmrzlinu a pokračovali o zátoku dál na Livadh Beach. Zde jsme měli ubytování v bungalovech hned nad pláží, čehož jsme okamžitě využili a po horkém dni skočili do průzračného moře s oblázkovou pláží. Pláž se teprve chystala na sezónu. V podstatě nikde nikdo nebyl. Pokud nepočítáme dělníky stloukající připravované beach bary nebo personál nově postaveného luxusního hotelu, který si nacvičoval servis. Celý dojem trochu kazilo množství zbouraných slunečníků a zbytků budov, které nevypadaly, že by se je někdo chystal v brzké době odstranit, ale čistota moře to za mě bohatě kompenzovala.

Livadh Beach

Večer jsme se prošli po pláži a zapadli do jedné z restaurací. Servis byl sice nic moc, ale jídlo nebylo špatné a vcelku rychlé. Takže jsme se mohli brzy přesunout na terasy našich bungalovů a vychutnávat si s výběrem místních piv večerní pohodu.

Večerní výhled z našich bungalovů

Den 8: Staré Himarë, Apollonia, Berat

Po ranním běhání jsme se vydali do starého Himarë, původní vesničky na kopci. Hlavním lákadlem je zde zřícenina hradu Ali Paši. Nicméně hrad pochází již ze 13 století. Kolem zříceniny stojí staré tradiční domy a řada z nich je stále obydlená. Navíc ze zříceniny je nádherný výhled na Livadh beach. Za mě byla stará Himarë asi největším překvapením, za celou naši dovolenou. Měla jsem ji v itineráři jako doplněk s tím, že když už tam budem... Zpětně musím říct, že nezajet se zde podívat by byla věčná škoda. Objevili jsme zde kavárničku s parádním výhledem na zátoku. Opravdu nádhera.

Staré Himarë

Dnes nás čekal první z přejezdově delších dní. Nicméně přejezd Llogarským průsmykem s panoramaty okolo byl zážitek sám o sobě. Nová silnice včetně tunelů, která se zde staví cestu do budoucna výrazně zkrátí a její výstavba je logickým a nezbytným krokem. Ale jsem ráda, že jsme si trasu projeli ještě tímto způsobem. Obecně mně přišlo, že Llogarský průsmyk, jakoby odděloval právě onu jižní část Albánie, jejíž pobřeží je dost odlišné od zbytku země. Je zde hodně silný řecký vliv. Nejvíc v Himarë, kde žije početná řecká menšina. Ale i architektura okolních vesnic a městeček je výrazně jiná.

Jedno z městeček nad pobřežím

Po krátké zastávce ve Vlorë na oběd jsme pokračovali až do Apollonie, kde se nachází archeologické naleziště. Antické město na Ilyrském území zde vybudovali Řekové v roce 588 př.n.l. Součástí je rovněž klášter Panny Marie za 14. století kde se dnes nachází archeologické muzeum. Tam jsme také naši prohlídku započali. A nachází se zde opravdu velké množství cenných artefaktů. Trochu toho dramatu jsme si užili u klášterního kostela, kde měla hnízdo jiřička, která se zamotala do vlasce a vypadala už dost rezignovaně a smířeně se svým osudem. Místní hlídač nám dal jasně najevo, že ho to absolutně nezajímá a tak jsme se jali ji zkusit vysvobodit svépomocí s tím, že horší to být už stejně nemůže. Nakonec se nám to povedlo a jiřička vesele odletěla :).

Klášter Panny Marie

Pokud jde o antické vykopávky, jsou dochovány skutečně pouze zbytky. Nicméně na nemalém území, což dává tušit, o jak velké město se v dobách jeho největší slávy jednalo. Zároveň se celý areál rozkládá v krásné přírodě a jedná se o nesmírně příjemnou procházku. Jen mapka areálu, kterou jsme dostali u vstupu zoufale neodpovídala realitě. Ale nakonec jsme našli vše, co jsme chtěli vidět.

Apollonia

Apollonia - výhled na bunkry

Apollonia

Čekal už nás pouze asi hodinový přejezd do našeho dnešního cíle, kterým bylo město Berat, kterému se někdy také přezdívá město tisíce oken. Stejně jako v Kruji i zde jsme byli ubytovaní uvnitř pevnosti, konkrétně v Guest House Toli. Zde však pevnost byla v podstatě městskou částí pro sebe sama. Berat nás okouzlil na první pohled.

Guest House Toli

Když jsme se ubytovali, vydali jsme se z pevnosti dolů do historického města. Cesta dolů nám dávala tušit, že návrat nebude nic příjemného, byl to fakt pořádný krpál. Berat byl prvním místem, kde jsme narazili na větší počet turistů a dost nás to zaskočilo. V důsledku toho jsme taky nesehnali místo ve vyhlášené Lili Restaurant.

Berat

Chvíli jsme se tedy motali uličkami, až jsme přišli k řece a přes most přešli do městské části Gorica. Z mostu se nám naskytl nádherný pohled na západ slunce a i na jednotlivé části města. Hned za mostem jsme zamířili do restaurace Antigoni s naprosto úžasným výhledem. Jídlo i pití bylo vynikající. O to náročnější byl následný výstup zpět nahoru. Společnost nám dělal hafík, který se nás chytil dole u řeky a šel s námi až před dveře, kde jsme ho museli s těžkým srdcem nechat (být no na mě, spí s námi ten den v posteli, ale naštěstí naše výpravy skýtala i racionálnější jedince).

Berat

Den 9: Berat, Drač, Shëngjin, Koman

Dopoledne jsme věnovali beratské pevnosti. Jak jsem už psala, jedná se v podstatě o samostatnou městskou čtvrť a jde o další místo v Albánii, které mě nadchlo. Od Gjirokastëru jsem čekala hodně a dostala jsem ještě víc. U Beratu jsem moc nevěděla, co vlastně čekat a o to větší překvapení to bylo.

Výhled na čtvrť Gorica z beratské pevnosti

Výhled na město z beratské pevnosti

Berat - pevnost

Kromě proplétání se uličkami a prohlížením zbytků pevnosti, jsem se také podívala do kostela Zesnutí přesvaté Bohorodice. Jde o jediný beratský kostel, který se za minulého režimu vyhnul uzavření. Jeho interiér je nádherný a hlavním lákadlem je nádherný ikonostas. Dále se zde nachází muzeum Onurfi, věnované stejnojmennému malíři ikon. Pokud máte ikony alespoň s poloviny tak rádi jako já, tak byste tuto zastávku neměli vynechat

Kolem poledne jsme se vydali dál na sever. Zastavili jsme v Drači. Tedy v místě, kam většina českých CK vozí turisty k moři... No, tak odvážní, abychom se šli podívat na pláže, které jsou nejvyhlášenější jako nejškaredší v Albánii, jsme nebyli. Každopádně do Drače značně investují šejkové z blízkého východu a je to vidět. Všude se ve velkém staví. Později jsme četli, že je zde plán současný přístav přesunout a v této oblasti vystavět luxusní čtvrť.

Každopádně našim cílem byl místní amfiteátr z 2. století. Upřímně hlavně jsme byli zvědaví na bizár v podobě amfiteátru mezi paneláky. Ale nakonec musíme říct, že zas tak strašné to nebylo. Minimálně má opravdu úctyhodnou velikost a je zde také odkryta velice hezká mozaika.

Drač - zbytky hradeb

Drač - amfiteátr

Opět jsme pokračovali na sever přes nám dobře známé Lezhë, tentokrát zalité sluncem. Jeli jsme za letovisko Shëngjin. Bylo to naše poslední rozloučení se s albánským mořem. Dojeli jsme jak nejdál to našim autem s náhonem na přední kola šlo a pak se vydali na krátkou procházku po pláži až na dohled pláže Rana e Hedhun Beach, která je unikátní tím, že zde písečné duny padají rovnou do moře. Po rychlé koupačce jsme si dali ledovou kávu v baru na pláži a vydali se do dnešní cílové destinace Komanu, který leží u stejnojmenného vodního díla, které vznikalo v 70. a 80. letech minulého století. Nicméně běžně se o něm mluví jako o jezeře. Cestou se nám trochu vymstilo přivyknutí albánskému "čára není zeď" a tak jsme od místních policistů vyfasovali menší pokutu. Ale zase jsme měli zážitek.

Shëngjin - pláž

Rana e Hedhun Beach

Poslední cca hodinu jízdy byla silnice opravdu špatná. Lépe řečeno, nic co by se nedalo v pohodě zvládnout, jen člověk musel jet pomalu, protože byla plná děr. Trochu jsme si zajeli a sjeli se podívat až před tunel, vedoucí k lodnímu terminálu a prošli jsme se až na přístavní molo, abychom se rozhodli, kde zítra necháme auto. A dobře jsme udělali, protože jsme se rozhodli, že tunelem rozhodně projíždět nebudeme. Pravděpodobnost, že by zde bylo místo auto nechat byla téměř nulová.

Takže jsme aspoň věděli co a jak ráno a mohli vyrazit do našeho ubytování ve Vile Franceze. Jedná se o budovu z 80. let minulého století. Sloužila jako ubytování pro francouzské inženýry, kteří zde pracovali na komanské přehradě. Po pádu komunismu byla půda navrácena původním majitelům a v roce 95 koupil vilu otec současné majitelky, jehož rodina zde pozemky vlastnila. Zdevastovanou vilu přebudovali na hotel a krásně zušlechtili její okolí. Musím říct, že to tady na mě opravdu působilo jako oáza klidu. Jediné z čeho jsme byli trochu rozpačití, bylo jídlo. Bylo italské, nebylo špatné, ale nebylo ho zrovna moc a po více jak týdnu v Albánii jsme si už zvykli asi na něco trochu jiného. K tomu jsme dostali naprosto nepitelné víno. Ale celkový pocit z místa byl za mě velice příjemný.

Den 10: Lumi i Shales

Ráno jsem si šla zaplavat do jezera. No, teda ono bylo dost studené a reálně jsem se spíš smočila, udělala pár temp a zase vylezla. Ale bylo to skvělé na probrání. A ráno tady bylo prostě nádherné. Po včerejším gastro zážitku jsme se rozhodli sjet na snídani do "centra" Komanu (tzn. místa kde jsou dvě restaurace a jeden obchod). A dobře jsme udělali. Snídaně byla super a mohli jsme se vydat k tunelu. Auto jsme nechali před ním na jednom z posledních volných míst a vydali se tunelem na molo. Zde se nachází jedno ubytování s restaurací. Ale veškeré recenze nás od toho tady dělat cokoliv jiného než si zajít na záchod odradily.

Koman - okolí Vily Franceze

Koman Terminal

Transport na pláž na řece Shala jsme měli domluvený předem skrze naše ubytování, které se na pláži nacházelo. S panem Qetou jsme byli v kontaktu už v předstihu, takže jsme se ráno bez problémů našli a on nám ukázal, kterou lodí pojedeme. Kromě nás a dalších turistů vezla spoustu zásob. Pluli jsme po jezeře Koman. Výhledy na okolní skály byly úžasné. Jen tu idylku občas kazily odpadky poházené na vodní hladině. Ne jednou jsme během naší cesty viděli důkazy toho, že někteří Albánci jsou hrozná prasata pokud jde o odpadky.

Jezero Koman

Poté, co jsme zahnuli na řeku Shala, jsem měla pocit, že jsme se ocitli v ráji. Průzračná voda, kolem skály, prostě pohádka. Vystoupili jsme na pláži a šli se ubytovat do našeho Bee Eco Guesthouse. Ubytování bylo super a musím opravdu hodně doporučit na tomto místě jednu noc zůstat.

Řeka Shala

Lumi i Shales

Dali jsme si jeden drink na uvítanou a skočila jsem do ledové řeky. Byla studená, ale bylo to úžasně osvěžující. I přesto, že zde díky skalám nebylo rozhodně takové horko jako jinde. Po obědě z místního grilu se spustil obří slejvák. Být tady jen na pár hodin jako většina lidí, asi by nás to mrzelo, ale takhle to mělo svoje kouzlo a nádherně se pročistil vzduch. Když asi za hodinu pršet přestalo, blížila se třetí hodina a většina lidí odjela. A to je přesně ten důvod, proč doporučuji tady přespat. Až teď totiž začala ta pravá paráda. V podstatě nás tam zůstalo opravdu jen pár.

Lumi i Shales - osvěžující koupel

Lumi i Shales - déšť

Lumi Shales

Šli jsme se projít po pláži a obdivovali nádherné okolí. Zbytek dne jsme strávili poflakováním na pláži, hraním karetních her a popíjením koktejlů. Naprosto úžasné místo. A když se začalo stmívat a následně i úplně setmělo, byla to taky paráda.

Lumi i Shales - stmívání

Den 11: Lumi i Shales, Mes

Po snídani jsme se vydali opět na procházku. Tentokrát jsme se rozhodli dojít dál. Nicméně bylo už potřeba v jednom místě přebrodit ledovou řeku s ne úplně malým proudem a i dále to nešlo rozhodně suchou nohou. Část naší výpravy to vzdala s tím, že je to moc studené a tak jsem pokračovali ve dvou. A ano, bylo to studené, ale po čase jsem si zvykla natolik, že jsem to přestala vnímat a ta nádhera, která nás čekala za to prostě stála. Opravdu krásná panenská příroda.

Lumi i Shales

Loď zpět nám jela až ve tři hodiny. A tak jsem se do té doby slunili na pláži a ochlazovali v řece. Jen jak zase přijeli lidi a už jsme měli to porovnání s tím, když jsme tady včera byli téměř sami, nebylo to už úplně to ono. Když jsme se někdy kolem půl páté vrátili zpět do Komanu a šťastně shledali s našim autíčkem, dali jsme si rychlý oběd a vyrazili směr Skadar.

Řeka Shala - cesta zpět

Cestou jsme se zastavili v ke Skadaru přilehlém městečku Mes. Tím, co nás tam táhlo, byl osmanský most, který se zde nachází. Pochází z druhé poloviny 18. století, pyšní se 13 neporušenými oblouky, 108 metry délky a 12,5 metry výšky. A navíc je nesmírně fotogenický.

Most v Mes

Po této krátké zastávce jsme pokračovali do našeho dnešního ubytování, kterým byla chatka v kempu Legjenda. Je to skutečně pozoruhodné místo, plné nejrůznějších bizarností. Design kempu dělal pan majitel a jeho žena nám o tom nadšeně vyprávěla. Je to tady opravdu moc hezké, ale je to naprosto nepopsatelný kýč. Ale až takový, že je to vlastně super. Je zde 24/7 otevřený bazén, čehože záhy využíváme a skáčeme do něj. Po osvěžení míříme do restaurace na večeři a drinkem Aperolu s výhledem na místní pevnost Rozafu zakončujeme náš poslední večer v Albánii.

Bazén kempu Legjenda s altánkem

Den 12: Skadar, odlet a návrat domů

Po snídani jsme si šli ještě zaplavat do bazénu. Šla jsem se projít k řece s výhledem na starý moct vedoucí přes řeku Buna. Je sice až z konce 19. století, ale most na tomto místě stával již na konci století patnáctého. Poté jsme opustili kemp Legjenda a vydali se k Olověné mešitě. Je sice vcelku malá a již nemá minaret, ale společně s přilehlým malým hřbitovem je velmi fotogenická.

Pohled na most přes řeku Buna

Olověná mešita

Od mešity jsme vyjeli nahoru k Rozafě, místní pevnosti pojmenované po ženě, která zde byla podle legendy během její stavby zazděna. Na jednu stranu už jsme hradů viděli za náš albánský výlet opravdu hodně, ale vynechat tento by byla skutečně škoda. Je vskutku rozlehlý, ale především jsou z něj naprosto úchvatné výhledy a to skutečně na všechny strany. Takže nakonec jsme rozhodně nelitovali, že jsme se vydali i na tento poslední albánský hrad v našem itineráři.

Rozafa a výhledy

Po návštěvě Rozafy jsme přejeli do centra města. Udělali jsme si procházku po jeho širokých bulvárech. Ne nadarmo se říká, že je Skadar "nej západoevropštějším městem". Nicméně jakmile člověk zahne do vedlejší uličky (občas stačí otočit hlavu), je to zase ta pravá Albánie. Dali jsme si skvělý oběd v Pasta te Zenga a vydali se zpět k autu. Za stěračem nás čekala naše druhá albánská pokuta. Tentokrát za parkování.

Skadar

Skadar...

Před cestou do Kukesu jsme se zastavili v místním Sparu. Jednalo se o celé nově vznikající menší obchodní centrum. Jeho parkoviště volně navazovalo na místní romský slum. Na žebrající Romy jsme narazili už cestou na hrad a bylo to asi jediné místo v Albánii, kde jsme se s žebráky setkali. Z této lokality kolem nového obchodu se je očividně snaží místní radnice vytlačit. Ale i toto je holt balkánská realita.

Slum vedle nákupního centra

Cesta do Kukesu, vrácení auta, odlet, přílet do Vídně i cesta do Prahy proběhli hladce a minimálně já určitě vím, že jsem v této zemi nebyla naposled, protože míst, která jsme neviděli a která tato země nabízí a stojí za to, je ještě víc než dost :)

Letiště Kukes

Let zpět nad severní Albánií

Naše ubytování v Albánii

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 5 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 4 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Hanka Maturová

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-08-23T17:52:31+02:00

Hanka Maturová procestovala 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před 2 lety

Lavazh, lavazh, taky jsem jich par z furgonu videl.

Trasu jste meli veru zajimavou, kouzlo Gjirokasteru i hradu v Himare jste take objevili. Pokud se vam libi stare mosty, i nahore nad Gjirokasterem nad hlubokou strzi jeden je, samozrejme pojmenovam po slavnem Alim Pasovi. Asi jste mestem Saranda pouze projeli, nebot jsem zminku v cestopise nenasel. I nad Sarandou je hrad, ve kterem je velka restaurace a naskyta se i uzasny panoramaticky vyhled do dalekeho okoli.

Dale jeste poznamka k Tirane i Kruje, tam samozrejme ocividne velmi oslavuji narodniho hrdinu - Gjergj Kastrioti - zvany Skanderbeg (cti Skanderbeu).