Rumunsko 2024
Jarní výlet za poznáváním rumunských kopečků
Cestopis z roku 2024 napsal J L1
25. 4. 2024 Přes Vídeň do Bukureště
Čas letí jak blbej a letos otevíráme jedenáctej rok pánskejch výletů! Po 2 loňských výjezdech do saúdskoarabských písků znovu zabrousíme na Balkán, přesněji do Rumunska. Geograficky to sice úplnej Balkán není, ten prý začíná od Dunaje dolů, leč pocitově to Balkán prostě je. Inflace však dopadla i na tenhle chudej region, a tak na zpátečky za lidovou dvacetieurovku můžeme zapomenout a letíme s Ryanairem z Vídně za téměř třikrát tolik. Odjezd tentokrát dirigoval mistr Klimeš, tudíž bylo jasné, že na čas se rozhodně vyrážet nebude. Když totiž Mišáček řekne půl druhá odpolední, není tím myšlena doba odjezdu, ale doba, kdy si jako pán sleze v papučích z kanclu o pět pater níže do firemní socialistické vývařovny na oběd. Lukáš s Jarynem nechápavě čumí a po pěti minutách zírání na mlaskajícícho Michala raději táhnou na škopek a brču do sousední vinotéky. Sotva se Erik vypotácel s narvaným pupkem, nažhavil Olafa a vyrazil, tak už na třetí křižovatce zabloudil. Díky tomu získává největší hlemýžď výletu Vana pár minut k dobru, takže jeho nalodění oproti poslednímu zájezdu na Tauplitz alespoň netrvá standardní půlhodinu. V Mikulově už syčí plechovky a žízeň je dokrmena ve Vienna Lounge po klasické etapě Parktiger – vlak – bezpečnostní kontrola. Na kontrole si tentokrát vyhmátly Jaryna a lehce ho podusily za oční kapky umístěné mimo igelitovej pytlík. Let operovanej Laudou potěšil několika volnejma místama v našem okolí, proto někteří z nás mohou utéct z nepohodlnejch prostředních míst, a ještě při tom očumovat pohledné cikánské štětky sedící přes uličku. Co už tolik nepotěšilo bylo večerní bukurešťské počasí, kdy nás při předávce zánovní Dáčky Jogger začal kropit hustý déšť. Naštěstí chvíli trvalo, než jsme se dokodrcali k našemu ubytku, na třetí dobrou našli vhodné parkovací místo a vylezli do dvanáctého patra docela strašidelného paneláku. Čerstvě zrenovovaný byteček byl hezkou ukázkou šití balkánskou horkou jehlou, kdy se všechno tváří hrozně zrenovovaně a hóóóch, jen člověk nesmí moc koukat na detaily. Podstatné však je, že dřevorubec Lukáš bude od zbytku party separován a všichni se snad dobře vyspíme. Zatímco Žokej začal browsit okolní restaurace s hodnocením 4,5 a výše, mraky se rozestoupily a nic tak nebránilo zahájit večerní veselí. Nedaleká pivnice Ironic nabízí velký výběr řemeslných piv, žel kuchyně má takhle před půlnocí zavřeno a na delší posezení to tu úplně není, protože škopky jsou opravdu silné a cena až nechutně vysoká. Pokračujeme raději do takzvaného historického centra, alespoň jak je uvedeno v mapách. Realita je ovšem taková, že večer je to fest vykřičená čtvrť a historii tu nic moc nepřipomíná. Stripbar střídá bincák a hned po prvních pár krocích po Strada Lipscani jsme osloveni dvojicí mladých holek. Jedna se ptá na sex a než stačíme zalapat po dechu a odpovědět, přižene se druhá s nabídkou blowjobu. Děvky zřejmě díky našemu váhání vycejtily, že tady éčka nekápnou a stejně rychle, jak se objevily, tak i zmizely. Ani tu cenu jsme se ve finále nedozvěděli. Procházku téhle zvrhlé čtvrti zakončujeme v gyrosárně, kde k jídlu za těžce západní cenu přihazujeme i jedno lahvové. A protože noc je ještě mladá a je pouhá jedna hodina ranní, vede nás Žokej do nedalekého karaoke baru. Po skončení mega trapného vystoupení sausage grupy se u mikrofonu postupně střídá zbylé osazenstvo a my s hubou otevřenou (nejen kvůli točenému Ursusu) pozorujeme brilantní výkony, mající často blízko k originálu či profesionálnímu coveru. Jestli tu dnes nebylo soustředění nějakých účastníků Superstar, tak má obyčejná rumunská mládež takzvané zlato v hrdle. Takhle se tu bavíme další skoro dvě hodiny, než se loudavým krokem a okolo několika bizarních budov dostáváme zpět na pokoj.
26. 4. 2024 Bukurešť a výšlap nad přehradu
Z okna čučíme přímo na monstrózní budovu Paláce Parlamentu, což je zároveň vlastně jediná větší bukurešťská zajímavost, pomineme-li ten bizarní čentár, co jsme prošli včera. Cíl ranní vycházky je tedy jasný. Mišáčkovi však 5 hodin spánku nestačí, využívá svého sólo pokoje, kde se takticky zamyká a odmítá se přidat ke zbytku party. Důmyslně jsme tedy vystavěli barikádu i my z druhé strany dveří a zdrhli přes parčík do nejbližší kavárny na snídani. Ceny opět těžce západní, croissant za skandální sedmdesátikorunu snad není ani u nás. Rezervace lístků do Paláce se bohužel zasekla v čase. Je možné sem jen volat a to pouhých 24 hodin před návštěvou, což sice Jaryn i tak v den odletu udělal, ale paní na drátě mu o prohlídce řekla, že se chodí aktuálně pouze do třech "smól bat pryty!" místností, a to je u druhé největší budovy světa s celkovým počtem 1100 pokojů zoufale málo. Nás zajímalo především podzemí, sahající 92 metrů pod zem, kde se svýho času proháněla i partička z Top Gearu, leč to je aktuálně mimo prohlídkové túry. Vo baráku by se toho dalo nakecat celkem dost, takže kdo chtěl, naštudoval si na tetě wiki a o to víc byl možná při příchodu zklamán. Kdoví jaká kulervoucnost se nekonala, prostě taková větší socialistická kuča, která neosloví ani ve vstupní hale, kde nám otrávená bába potvrzuje možnost vstupu do mrzkých 3 pokojů, a tak se na podpatku otáčíme a pokračujeme k tančícím fontánám. Bukurešť v nás zatím moc nadšení nevyvolává. Je příliš roztahaná, vesměs zašedlé socialistické budovy jsou často v žalostném stavu, zato reklamní smog tu opravdu nechybí. Prej Paříž východu, to tak! Vymetáme ještě nějakej ten kostelík, monument nultého kilometru aneb začátek všech rumunských silnic či knihovnu Cărturești Carusel. Pravda, ta je celkem sexy. Co už tak sexy není jsou kurviska, jenž se včera motala kolem tyčí a po skončení šichty a 3 hodinách spánku nás s kruhama pod očima a vybotoxovanejma horníma pyskama (spodní budou asi na dranc) tahají na brunch. Musí se ale nechat, že jako podnikatelskej plán maximálního vytěžení podniku je to nápad dobrej. Holt nájem v historickém centru asi ani v Rumunsku nebude levnej. Zpět na pokoji balíme svejch pár švestek, a zatímco Erik s Žokejem ještě vysypávají anusy, Jaryn probíhá Piața Revoluției s cílem uzmout pár snímků porevolučního sochařského umění a Papá usíná v autě. Vokolo Arcul de Triumf (tady máme tu Paříž) pokračujeme k ruinám klášteru Chiajna, kde údajně straší. A opravdu! Poté co Michal ve zvonici párkrát zatahal za špagátek, vyběhl na něj odkudsi zdejší rozohněný opat udělat bububu.
Už nutně potřebujeme opustit tuhle betonovou džungli, jenže akorát začínající dopravní špička je proti. Do toho stačí pár tradičních Erikových navigátorských chyb, následkem čehož tu různým hrkáním v kolonách trávíme další nepěknou hodinu. Úlevu sice přináší hezký úsek dálnice A3, jenže ten kapituluje už po cca 60 kilometrech v průmyslovém Ploiesti a veškerá doprava pokračuje po okreskách. Na obchvaty sem unijní kapříci buď zatím nepřipluli, nebo skončili v cizích kapsách a obyvatelé vesnic u hlavních tahů tu bohužel musejí neskutečně trpět. Lehký to však nemají ani kamióňáci a to obzvláště v úsecích, kde se terén začíná trošku vlnět. Takových míst je v Rumunsku hromada, a tak zatímco na našich dálnicích je rumunskejch kamioňák symbolem ultra zmrda, v jeho domovině se sluší před ním smeknout klóbrc, alespoň co se řidičského skillu týče. To, že jejich odpočívadla vypadají jak skládky, je věc druhá, ovšem tenhle problém je spíš celonárodního charakteru. Šíleného řízení už máme dost, takže nám Michal naplánoval krátkou vycházku okolo přehrady Maneciu na úbočí Jižních Karpat. Zalesněná krajina, ze které se po krátké přeháňce pomalu odpařuje voda je solidním balzámem na duši, a proto je po přejití přehrady rozhodnuto pokračovat na vyhlídkový kopeček nad ní. Netrvá dlouho a žene se další deštík, leč pánská ješitnost nedovoluje cuknout ze stanoveného cíle a na vrcholu kopce tak vítají kravičky svými zvonky čtveřici zmoklých slepic. Déšť opadá, zatímco blátivost cest zůstává a z návratu se stává docela otravná záležitost. Zbývá popojet dvacítku kilometrů do našeho noclehu ve vesničce Cheia a dát si oddech. Po vykoupení místní večerky a návštěvě kláštera se vracíme na penzion, kde zkusíme povečeřet. Zkouška to bude ohněm, jelikož recepční/pinglice neumí žblepnout anglicky, nereaguje ani na mluvenou rumunštinu z google překladače a nevyvíjí ani žádnou snahu při naší gestikulaci rukama. Umí se akorát debilně hihňat, což je zábavné asi tak prvních 15 vteřin. Zatímco při check-inu měla na drátě anglicky mluvícího pomocníka (zřejmě majitele), teď je úplně ztracená, tudíž někteří k večeři dostávají pouze přílohu a jiní nic. Alespoň že to pivo zvládla přinést. Noc je těžká, poněvadž chrápajícího Lukáše tentokrát nebylo možno izolovat na samotce.
27. 4. 2024 Ciucaș & kaňon Şapte Scări
Snídaně servírovaná od stejně zkušené báby jak včera už naštěstí nepřinesla žádné faux-pas, ač ta porcička v podobě jedné palačinky plněné sýrem a šunkou nebyla kdo ví jaká. Na 20kilometrovou túru na vrcholek jménem Ciucaş nic moc základ. Popojíždíme zepár kiláků k patě kopce a začínáme šlapat příjemným lesíkem. Obavy z medvědů končí, když doháníme dvojici se statným hafanem. Medvědi prý vycejtí psiska na sto honů a raději berou roha. I tak po téhle cestě sem tam projede pick-up, fungující jako taxík mezi parkovištěm a horskejma cabanama, takže méďové tu asi moc nebudou. A ani žádní horští šulíni, cabana totiž rumunsky znamená chata. Poslední kiláček před shlukem domků okolo Cabany Ciucaş hezky rozehřál lejtka a finální tři na vrchol bezmála dvoutisícového vrcholu už byla, až na jeden sněhový úsek, relativně snadná vycházka. Lehce se nám tu ochladilo a pořádně rozfoukalo, rychle proto cvakáme pár vrcholovek a v závětří doplňujeme energii. Pokračujeme dále po červené trase a teprve zde začínají bizarní skalní formace nabývat tvarů popisovaných kdesi v průvodcích. Z Goliášových věží, holuba či slona poznáváme bezpečně asi jen toho slona, což ale není vůbec důležité, páč celkově je to tu zkrátka epesní. Další přestávku dáváme poblíž útvarů Porumbelul a Sfinxul Bratocei, kde si Jaryn vybíhá pár metrů na vyhlídkové místo. I přes smól tolk s místňáky a poučce, že tohle je ta Bratočeiská sfinga však jeho slepičí mozeček není schopen v nedalekém kamenném útvaru žádnou ženu kříženou se lvem identifikovat. Pokračujeme v sestupu a za slabou hoďku jsme zpět v civilizaci. Stezka nyní místy kopíruje silnici, což je trošku nepříjemné, ale naštěstí to netrvá dlouho a po 20kilometrovém okružním kolečku jsme zpět u auta.
Vyrážíme vstříc Brašovu a jelikož máme stále relativně dost času, hledáme nějaké kratší výlety v okolí. Míjíme několik koňských povozů vezoucích dřevo a kočírovaných partou cigošů, což věští jediné. Projíždíme typickým Rumunskem, jak ho má většina našich rodičů zafixované někde z hluboké totality, kdy se tudy jezdívalo Karosou k moři. A osada Garcini je skutečně místo, kde by se člověk bál zastavit. Podél silnice bordel, staré vraky, všade pobíhaj čmoudi a ve zdejším potoce se cachtají malá cigáňata spolu s hospodářským zvířectvem. Odpadky se svážejí do polootevřené betonové kóje uprostřed vsi, kterou pár místních samozřejmě ještě přebírá. Nutno říct, že je to snad první takové místo, které jsme tu zatím potkali a jinak jsou vesničky vesměs hezky upravené a čisté, alespoň ve srovnání třeba se severozápadem Bulharska, kde byla každá druhá ves opravdu nuzné místo k životu. Odbočujeme směrem ke kaňonu Sapte Scări (7 žebříků), který jsme původně vyškrtli z plánů, jelikož měl oficiálně otevírat až někdy v červnu, ale v jeho okolí to i tak vypadá na hezkou hajkovačku. Panuje tu ovšem celkem čilý ruch a my po chvíli bádání zjišťujeme, že soutěska je otevřená (zpětně zjišťujeme, že právě od dnešního dne, asi Jarynovi k svátku), takže ve svižnějším tempu meteme další 3 kilometry, abychom to tam stihli penetrovat před zavíračkou. Za poplatek 20 RONů jsme jako poslední partička vpuštěni dovnitř. Na přibližně 300metrovém úseku překonáváme vstříc tekoucí či padající vodě několik (dle názvu zřejmě 7, leč nikdo to nepočítal) žebříků a provazožebříků, vše semknuté asi padesátimetrovými stěnami. Pěknej zážitek a celkově dalších 8 kiláků v nohách, takže už je skutečně na čase dojet do Brašova a dát si voraz. No jo, jenže ještě je potřeba doplnit zásoby v Lidlu a Žokej se navíc nespokojí s první hospodou vedle ubytka, a tak nás tahá všade možně, až nakonec stejně končíme v kebabráně. V Lidlu jsme sice nakoupili zepár lahváčů, ale Jarynův svátek je potřeba zalejt něčím točeným, proto dále brouzdáme po centru Brašova, než konečně narážíme na stylovou pivnici Aftăr Stube a večer zakončujeme tuplákém kraftovýho škopku. Poučeni z nezdarů předchozí noci dnes Papáho vysídlujme na gauč do kuchyňko-obýváku, abychom se mohli hezky vychrupkat.
28. 4. 2024 Brašov, jezero Sfânta Ana, Bran
Dneska bude potřeba trochu pošetřit síly, budík tedy není aktivován a z pelechů se hrabeme kdo ví kdy. Zkoumáme naše bizarní ubytko, kde především koupelny stojí za zmínku. Ta první je přímo v jednom z pokojů a má prosklenou boční zeď, tudíž spolubydla se z postele může kochat, jak ten druhý sere či přihoňuje. Z druhé koupelny je pro změnu okno rovnou do kuchyně a je tedy možné do sprchy servírovat třeba chlazenej škopek. Třešničkou na dortu je pak přímotop s fejkovým ohništěm beztak někde z Aliexpressu. Žokej se včera v opilosti kasal, jak připraví snídani šampiónů, lenost však převládla a vajíčka ráno míchá Papá. S nacpanými pupky vyrážíme na zdejší kopec Tâmpa a jelikož se nepotřebujeme ničit hned z rána, bereme za vděk letitou lanovkou. Na vrcholku nás čeká obří nápis Brasov, podobný tomu hollywoodskému. Nejedná se ale o bezmyšlenkovitě hloupou kopii. Důvodem je to, že širé okolí posloužilo v několika hollywoodských snímcích. Ostatně, Drákulův hrad je skoro za rohem a tenhle příběh si nejen amíci vypůjčili už nesčetněkrát. Dobýváme ještě vrcholek Tâmpa Mică (mică = malá) a slaňujeme zpátky do města. Slunko fest pálí a neuškodila by nějaká ta koupačka. Z nejasných důvodů však za další cíl dnešního dne vybíráme 80 kilometrů vzdálené jezero Sfânta Ana, kde je jakékoliv koupání přísně zakázané. Možná jen doufáme, že se tu zákazy budou řešit porušováním, stejně jak téměř kdekoliv jinde na Balkáně. Cesta ubíhá poměrně svižně, páč v autě syčí jedna pivní plechovka za druhou, jen řidič smutně usosává Coca-Colu. Největší splávek má jednoznačně Papá a po třech škopcích si vymrčuje zastávku v nákupním centru, protože si s sebou nevzal kraťasy a nějak se mezi ostatníma v dlouhejch gatích necejtí. Kráterové jezírko vděčí za svou průzračnou vodu nejspíš hlavně tomu zákazu koupání, kteří všichni dodržují, takže nám tu pšenka opravdu nepokvete. Ona ani ta voda není kdoví jak teplá a vzhledem k tomu, že ze dna prý sem tam probublá nějaký ta síra, asi by se jí dalo lehce nadýchat a utonout. Vesměs je to tu celé ale taková spíše turistická past. Do okolních kopců se nám příliš nechce, a tak jsme tu vlastně jen zhltnuli langoš, zaplatili přepálené parkovné, obešli jezírko, vyfotili lišku a pokračovali zase dál. Maďarskou enklávu uprostřed Rumunska krom onoho stánku s langošema připomínají i dvojjazyčná označení vesniček či rozcestníků, tudíž se cestou zpět alespoň vzděláváme o útrapách zdejší maďarské minority Sikulů. Když už jsme dnes otevřeli Pandořinu skříňku v podobě turistickejch pastí, navštívíme teda i ten rádoby Drákulův hrad ve vesničce Bran. Ano, přesně ten, kde onen Vlad Napichovač nikdy nebyl. Přesto se sem hrnou davy muflonů a stovky stánkařů v podhradí si mastí kapsy na nepřeberným množství cetek s nápisy či obrázky Vlad Tepes, Impaler, Drákula, Fakula, wotevr... Hrad samotný je ovšem docela příjemné místo na návštěvu a hodinu před zavíračkou je i téměř liduprázdný. Vstupné kolem tří kil je docela přepal, tím spíš že dodatečně vybudovaný interaktivní tunel pod jeho základy je placený zvlášť. Ten tedy vynecháváme a raději si na nedaleké turistické stezce vychutnáváme panoramatické výhledy na hrad a okolní malebné kopečky. Po nákupu v Kaufíku se vracíme zpět na naše ubytování do Brašova a večer zakončujeme ochutnávkou tradičních rumunských pochutin v lehce posh žrádelně Mămăliguță. Plněné zelné listy sarmale nejsou vůbec špatný, zatímco kukuřičná kaše mămăligă je o něco slabší. Na pokoji ještě padá za vlast nějaká ta Birra Moretti a jde se chrnět.
29. 4. 2024 Hřebenovka u Zarnesti
Po odpočinkovém dni se dnes bude zase trošku hrotit. Na dobro opouštíme naše ubytko v Brašově a přesouváme se o 30 kiláků dál do vesničky Zarnesti. Kousek za ní parkujeme Dáčku u začátku turistické trasy E8 a vyrážíme vstříc krásám pohoří Piatra Craiului. Poklidná vycházka okolo průzračně čistého horského potůčku nabírá na dramatičnosti, když se cesta zařezává mezi mohutné skalní stěny. S hlavama vzhůru procházíme tenhle dvoukilometrový úsek, načež začínáme pořádně stoupat hustým lesním porostem. Obavy z medvědů jsou na místě, podle jedné ze vzdělávacích cedulí žije nejvíce rumunských medvědů právě v této oblasti. Cestou proto zbrojíme nějaké ty klacíky a snažíme se trošku rachotit. Naštěstí po chvíli doháníme dvojici postarších hajkerů, kteří už možná tuhle práci odvedli za nás, páč po šelmách ani stopa. Vyšvihli jsme se na krátký pochod po loučce, odkud je krásně vidět hřeben, který snad dnes pokoříme. Po krátké přestávce v cabaně se opět noříme do lesa a prudký výstup pokračuje. Ze sedla Crapaturii to na hřeben není už ani kilák, ale strmé okolní srázy v nás vyvolávají otázku, kudma se sakra dostaneme nahoru? Otázka je zanedlouho zodpovězena, to když se před nás staví první řetězy a z trasy se začíná stávat lehká feráta. Úseky sice nejsou kdoví jak technicky náročné, ale otevírají pod námi vždy pár metrovou propast, kam by nebylo vůbec příjemné (překvapivě) se zkokotit. Tato část je navíc bez stromů a hezky do nás pere polední slunko. Netrvá však dlouho a my celý ufunění stojíme na vrcholu Turnu (1911 m). Ty panoramata – panečku! Probíhá půlhodinová kochačka spojená s doplněním sil a můžeme pokračovat v hřebenování. Minulý úsek zjevně nebyl to nejtěžší, protože nynější hledání cesty skrze zakrnělé borovice, často doplněné o pár čísel sněhu nám začíná připomínat loňskou hřebenovku v Saúdské Arábii, kde jsme si cestu tak nějak museli najít sami. Tady je sice trasa přehledně značená a vesměs vždy vidíme následující malůvku, ale úseky mezi nimi jsou čistě na nás. Situace se zlepšuje až u dalšího vrcholku Padina Popii, kde končí hranice lesa a porost nám přestává dělat problémy. Zanedlouho tak dorážíme na Ascutit (2133 m), vyrábíme pár skákacích fotek a zkoumáme stylově tvarovanou plastovou noclehárnu. Hřebenovka sice pokračuje a my původně plánovali vytrestat i její vrchol La Om, jenže to by znamenalo jít podobným terénem a tempem ještě tři kilometry. Odškrtli bychom si pak nejvyšší bod pohoří Piatra Craiului, ale výhledy už asi lepší a jiné nebudou, navíc je po třetí odpolední a zpět k autu to už teď máme okolo deseti kilometrů. Je proto rozhodnuto zahájit sestup. Ten už není tak divoký, jak na druhém konci a řetěz potkáváme jen jednou, přesto dostávají kolena pořádně zabrat, klesání je totiž hodně příkré. V nižších polohách pro změnu přeskakujeme několik popadaných stromů a dostáváme se zpět k cabaně Curmatura na odpolední pivko. Návrat od chaty volíme lehkou zacházkou přes jinou větev kaňonu a po 23 kilometrech a 1500 výškových metrech dorážíme lehce opotřebení zpět k autu. Hodinka jízdy nás dostává do městečka Busteni a ubytka Villa Rodica u sympatické babči. Barák je poměrně veliký, Lukáše tedy opět vysídlujeme do jiného patra. Po nákupu v Lidlu, večeři a naplánování dalšího dne můžeme jít spokojeně do pelíšku.
30. 4. 2024 Omu & kříž
Váňa se dnes ráno konečně hecnul do role týmového hráče, přivstal si a jal se připravovat snídani. Nutno říct, že v kuchyni tou dobou již poskakoval i gastro odborník Papá a ve stylu Pohlreicha dával Žokejovi sežrat jakýkoliv jeho přešlap. Asi se nám kluk moc dobře nevyspal. Loučíme se s hostitelkou a odjíždíme poznávat okolí. Busteni i další vesnička Sinaia je sice obklopena několika lanovkami, směřujícími do sousedních vrchů přírodního parku Bucegi, jenže jejich cena nám nepřišla úplně líbivá. Do parku se proto vydáváme notně delší, zato levnější cestou a autem se drápeme do 1900 metrů nad moře až do míst, kde nám vystavuje stopku konec asfaltu a zákaz vjezdu. Jsme přímo v srdci parku a zahajujeme výšlap s cílem dobýt nejvyšší kopec v okolí zvaný Omu (2507 m). Ač předpověď hlásala polojasno, tak kolem celého horského masivu je jako zázrakem slunečno a tmavé mraky, beztak plné vody, se honí kilometry od nás. Nezbývá než doufat, že je sem silný vítr nedostane. Otravný vítr je asi jediná kaňka na dnešní procházce a zřejmě důvod, proč kabinky obstarožních lanovek nejsou v pohybu. I když po dosažení cabany Babele a prohlídce shluku skalek, jež mají připomínat (zase) Sfingu, se k našemu překvapení jedna kabinka ze západního směru vynořuje. Opravdu nějaká zvláštní rumunská posedlost Sfingou, po zadání "sfinxul" do Google map totiž krom nám již známých míst narážíme na minimálně dvě další. S pokračujícím výstupem přibývá sněhu, trasa je naštěstí stále prošlapaná. Kus za sedlem Sugarilor se konečně zjevuje vrchol Omu a jelikož rozeznáváme nějaké tečky pohybujících se směrem od něj, vypadá to, že je dosažitelný. Stejné tečky na sebe berou o půlhodinu později podobu famílie, od které se dozvídáme, že výstup kvůli obtížným podmínkám nakonec vzdali. To sice nezní moc pozitivně, na druhou stranu tahle rodinka po zjištění naší národnosti vyzdvihuje Ochcáfku f kombíku jako nejlepší auto na světě, čímž si u některých z nás značně podrývá reputaci. Finální dvacetiminutovka na vrchol je pak samozřejmě úplně standardní cesta jako doposud, z čehož plyne jasné ponaučení. Nedůvěřujte lidem, co vyzdvihují zázrak z Boleslavi! Závětří pod vrcholovým kamenem poslouží k občerstvení, kochačce a nacvakání několika selfíček. Po smóltolku se strážcem meteostanice se stejnou cestou vracíme zpátky, přičemž u sedla Sugarilor se naše cesty dělí. Slabý kus v podobě Papáho odpadává a míří k autu. Zbytek party pokračuje okolo vysílače, připomínajícího ten na jesenickém Pradědu, směrem ke Kříži hrdinů, který jsme v noci a hezky osvětlený pozorovali z Busteni. Tahle cesta už není prošlapaná téměř vůbec, sněhu o něco přibylo, a my se místy boříme skoro po kolena. Po hodině náročného šmatlání dosahujeme nenápadného vrcholku jménem Caraiman (2384 m) a zahajujeme sestup ke kříži. Čtyřicetimetrová stavba, postavená na konci 30 let minulého století, coby pocta vojákům padlým za první světové je sice zajímavá a má i svůj zápis v Guinessovce, leč více pozornosti asi poutají parádní výhledy do okolí a hluboko pod nás. Sešup od kříže je opravdu festovní a městečko Busteni máme celých 1400 výškových metrů pod námi! Návrat k autu by se hodil po modré trase, lemované z jedné strany příkrými útesy, ta je ale bohužel stále pod sněhem, proto budeme muset opět stoupat a na návratovou trasu se napojujeme až u kamenné pseudosfingy. Dnešní účet je 22 kilometrů a 1300 vejškovejch metrů. Lezem zpátky do Dačky a po několika dnech kratších přesunů nás čeká zase jeden delší. 150 kilometrů možná nezní kdoví jak dramaticky, jenže jsme v horském terénu a na rumunských silnicích. Jednou nás zdržuje stádo ovcí, podruhé dobrosrdečný Papá odklízí ze silnice zatoulaná štěňátka, do toho se kropí, takže je nutné dělat i chcací pauzy a ve finále potřebuje Žokej půlhodinu na nákup jogurtu s rohlíkem na zítřejší snídani. Do Curtea de Arges tak dorážíme někdy za tmy, padá do nás ještě lahvinka červeného a následně padáme i my.
1. 5. 2024 Adrenalin u Vidraru
Lást dej moc neřešíme a úplně nemáme jasný program. Vydáváme se po legendární transfagarašské magistrále s cílem dojet, kam to půjde. Popularitu jí přinesl Top Gear a to hlavně úseku, který je přesně na druhé straně, než jsme my. Silnice je dnes už spíše záložní, v zimě se neudržuje a bývá ve vrcholovém sedle až do léta přeťatá sněhem, běžné jsou i laviny. Oficiální web stále mluvil o uzavírce a webové kamery ze sedla potvrzovaly velké množství sněhu, a tak to vypadalo, že pouze vyšlápneme na zříceninu Poenari, omrknem monstrózní přehradu Vidraru, dojedeme k hranici sněhu a otočíme to zpět. Cesta ke zřícenině, kde na rozdíl od hradu Bran ten jejich ikonickej Vlad Tepes doopravdy žil, však prochází již několikátým rokem rekonstrukcí, takže si tuhle atrakci můžeme škrtnout. Co s ušetřeným časem je jasné hned za rohem. V jedné ze serpentýn začíná okružní turistická trasa a z několika fotek žebříků v mapy.cz usuzujeme, že by mohla být celkem zábavná. Chvíli sice váháme, jelikož při délce 8,5 kilometrů je jasné, že veškerý čas zabijeme tu a na další průzkum transfagarašské hájweje už nebude prostor, nakonec ale nazouváme pevnou obuv a vyrážíme. Cestu proti proudu horské bystřiny je už po krátké chvíli nutno brodit, což je docela opruz. Trasa se pravděpodobně chodí v pozdějším ročním období, kdy je koryto prázdnější, jelikož na začátku potkáváme jakousi zbloudilou partičku, která tuhle trasu údajně absolvovala loni, ale aktuálně nevědí, kudy kam. U dalšího brodu zrychlujeme a mizíme jim z dohledu. Místy je opravdu těžké zjistit, kudy cesta vede, a protože okolní svahy jsou strmé a neprošlapané, nezbývá často nic jiného, než se zout a pokračovat korytem. Údolí se však postupně utahuje a říčka začíná být divočejší a hlubší. V jeden moment je nutné přeskočit asi metr a půl široké bouřící koryto, přičemž dopadová plocha je mokrá a uklouzaná. Žokej tu dostává panickou ataku a na deset minut se regulérně zasekává. Na jeho psychu má ovšem velký podíl posměváček Lukáš, který ho s vidinou zachycení držkopádového momentu celou dobu natáčí a hecuje, čímž ještě prohlubuje jeho krizi. Mišáček na druhém konci naštěstí nabízí pomocnou ruku a ve finále je nejen z Papáho videa vidět, že o nic velkého nešlo. Jedna z dvojce holek, co nás mezitím dohnaly už ale takové štěstí neměla a po kolena se vymáchala. Od tohoto úseku začíná přituhovat a objevují se první na oko dosti chatrné žebříky. Šplháme, brodíme a postupně doháníme další a další turisty. Fotřík, co vyvezl mámu s dcerkama a ohákl je do funkčních stejnokrojů možná kapku přecenil jejich schopnosti. Ono jít tuhle trasu s turistickejma hůlkama a docela obřím baťohem nebyl moc dobrej nápad. Tatík zároveň testuje odhodlání svého menstruačního týmu, prdí na nějaké vyzouvání a buchty nutí v plné polní brodit po kolena ve vodě. Není divu, že se bleskově dostáváme před ně a přes pár dalších chytů a žebřík dorážíme k prozatím největšímu showstopperovi. Vodopád se zde valí přes několik obřích kamenů a jen občas odhalí jedinou možnou a značně kluzkou nášlapovou plochu, umožňující jeho překonání. Ta nenabízí místo k zastavení a musí se překonat stylem turistických autobusů, tedy hop-on-hop-off. Chvíli tu již postává páreček a očividně váhá, zda to neotočit. O tom je zřejmě přesvědčí až naše výkony, jelikož nás ochotně pouští před sebe. My znovu zouváme bot a první je do boje nasazen Papá. Jinak, než schytat dávku vody to nejde, ale nakonec to opět nebylo až tak dramatické. Následuje už jen jedna ne úplně hezká věc a to vodopád, který je nutné přejít po jeho úzké římse. Z jedné strany třímetrová díra, z druhé docela hluboká tůňka, přičemž proud vody by nás strhl spíše do té ďoury. Proud naštěstí při výšce vody asi 20 centimetrů není úplně silný a za ním už postupně obtížnost klesá. Několik nášlapů ve skále, žebřík a pár provazů, až jsme z kaňonu venku a noříme se opět do lesíka. Připosranost z medvědů je opět na vyšším levelu, páč to vypadá, že jsme pro dnešek první, kdo to celé prošel. Prudší výšlap následuje pozvolný sestup až k břehům jezera Vidraru, odkud po prašné cestě pokračujeme k hrázi. Přehrada očividně postrádá i při jarním tání docela dost vody, ale teta Wiki praví, že se cyklicky plní jen každých asi pět let. Staví nás první auto a borec cosi haleká. Ze slov „ursus, ursus!“ už se dá leccos vytušit, ale on překvapivě zvládá i angličtinu a my se dozvídáme, že o kus dál je méďa, přesněji matka s mláďaty. Celkem smrtelná kombinace, ale Rumun pokračuje svou cestou a nevypadá to, že by se o nás strachoval. Jako zkušení bojovníci opět hledáme nějaké klacíky a zkoušíme dělat trošku hluku. Ze setkání naštěstí nic není, medvědi asi vzali někam roha. Celkem se nám ulevilo, protože tady opravdu nebylo kam uhnout. Levou stranu tvoří prudký sešup do jezera a napravo jsou strmé srázy. Neosvětleným tunelem se dostáváme ke hrázi Vidraru a se spadlou čelistí zíráme na tohle monstr dílo. Stošedesátimetrová zeď drží 465 miliónů kubíků vody a v době výstavby v šedesátých letech to byla devátá nejvyšší hráz světa. Kam se svět za tu dobu posunul dobře ilustruje i to, že dneska se krčí na místě 125. za třistametrovejma hovadama čínských soudruhů. Dokončujeme hajkovací okruh a těsně před autem nakonec dochází i na ty medvědy. Z bezpečné vzdálenosti o serpentýnu výše pozorujeme na silnici kráčející medvědí rodinku. Než však stihneme dojít k autu, už je slyšet policejní zaháněcí siréna a v době našeho průjezdu čerti pouze střeží skálu, po které skáče poslední neposednej méďa, kterej odmítl následovat rodinku kamsi do lesa. Čas návratu domů! Hodinové kličkování po okreskách nás přivádí do Pitesti, odkud naštěstí pokračuje až na letiště dálnice. Pozdní oběd v mekáči, suvenýry v podobě červenýho vína pro manželky (výborná odrůda Fetească Neagră), nějakejch čokoládiček pro děcka a hurá do éra. Další výlet za náma přinesl opět skvělé zážitky z Balkánu. Člověk snad k cestovatelské radosti žádnej jinej kout světa nepotřebuje…
Jak se ti cestopis líbil?
J L1 procestoval 57 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj,
mohl by ses prosím více rozepsat o autě? U koho jste půjčovali, za kolik, jaké pojištění atd? Do Rumunska se chystám za 2 měsíce.
Ahoj, já půjčuji vesměs vždy přes srovnávač economycarrentals.com a snažím se vybrat něco v dobrém poměru k hodnocení a ceně. Tohle vyšlo 6 dní na srandovních 257 korun díky mimosezóním cenám, půjčovna byla PriceCarz. Pojištění sjednávám separátně od AXY (https://www.axa-assistance.cz/pr...-vozidla/). Má to nevýhodu, že půjčovna ti pak na kartě blokuje případnou spoluúčast a v tomhle případě to bylo 2400 EUR, navíc to odblokovali až přesně po 30 dnech. Nejčastěji se setkávám s částkami kolem 1000 EUR a deposit je zrušen tak do týdne.
Děkuji
Taky chceme s klukama vyrazit do Rumunska, tak si to nechám jako inspiraci...
Ale teda ty dlouhé odstavce se nečtou moc pěkně a na můj vkus je tam moc brněnskýho nářečí a divnejch českoanglickejch slov, až to bylo trochu iritující :D Každopádně díky za tipy.
Rozumím a díky za koment. Primárně to vždycky píšeme pro sebe, občas nějaký cestopis hodím i sem, pokud vidím, že jsme byli na místech, která třeba ve zdejších cestopisech zatím chybí.