Sám s batohem po Bosně (a Hercegovině též)

Nápad na tento trip jsem měl v hlavě již delší dobu, ale osud tomu chtěl tak, že se mi jej dlouho nedařilo zrealizovat, ať už to bylo vlivem pandemie a s ní souvisejících restrikcí, zrušení předem vytipovaných spojů anebo také nedostatkem času v období, které by bylo pro návštěvu nejpříznivější. Ovšem nakonec se přece jen zadařilo, a když se objevily akční letenky do bosenské Tuzly na konec května, neváhal jsem ani vteřinu a majíc již v tu dobu v hlavě přibližný itinerář, rychle jsem je koupil. Pak už šlo všechno celkem rychle a rázem tu byl den odjezdu.

Předem upozorňuji, že cestopis je značně obsáhlý - za 10 dní jsem toho navštívil poměrně dost, a pokusil se vše shrnout do následujících řádků co možná nejpodrobněji. Třeba tedy aspoň části tohoto cestopisu poslouží některým z vás pro inspiraci na další cestu. Pro lepší orientaci přikládám mapu níže, v případě potřeby přeskočte text rovnou na příslušnou destinaci :)

0. Etapa – přílet do Tuzly a přesun do Sarajeva

Do svého osvědčeného batohu značky Cabin Zero jsem sbalil vše potřebné na 10 dní, a protože se mi nechtělo řešit parkování na letišti, tak jsem navzdory odletu v neděli brzy ráno vyrazil již v sobotu v podvečer. Nejdříve jsem totiž udělal mezizastávku v Brně, zde nad sklenicí zlatavého moku zavzpomínal na svá studentská léta, abych přesně ve 2:20 ráno mohl nasednout na autobus mířící přímo k odletové hale vídeňského letiště. Zde proběhlo vše bez nejmenších problémů, a krátce před půl 9 ráno po zhruba hodinovém letu jsem již vystupoval na letišti v Tuzle.

Na tomto letišti mě v první chvíli zaujala jeho velikost – rozumějte, velikost odpovídá zhruba středně velkému supermarketu, při pasové kontrole stála naše fronta až ven na přistávací dráhu, a v samotném areálu se kromě jedné restaurace, kavárny, dvou obchodů a několika stánků autopůjčoven nenachází už nic dalšího. Ovšem svému účelu letiště slouží naprosto bez problémů a orientace je zde na to konto velice jednoduchá, tak jsem po malé chvíli již vyrazil na pěší asi 20 minutovou cestu do vesnice Dubrave Gornje, odkud jsem se hodlal příměstským autobusem č. 11 dopravit na nádraží do Tuzly. Nojo, zastávku jsem sice našel téměř okamžitě, jenže zde jaksi chybělo něco co by alespoň vzdáleně připomínalo jízdní řád. Postupně se sice začali trousit ostatní cestující a i když jsme se zde nakonec sešli v počtu osmi lidí, z toho hned šest Čechů a jedna Slovenka, tak jsme se ani za boha nebyli schopni dopátrat času odjezdu. Navíc nám vůbec nepomohl ani fakt, že byla neděle a spoje tudíž byly oproti pracovním dnům značně omezené. Po asi půl hodině čekání u zastávky přibrzdil místní taxikář a začal nabízet, že nás za 20 € sveze do Tuzly. Cena sice i po rozdělení mezi čtyři lidi vycházela na dvojnásobek ceny autobusu, ale vzhledem k situaci jsme nad nabídkou začali vážně uvažovat. Hned vzápětí se ale v zatáčce objevil autobus č. 11. Bylo tedy rozhodnuto, taxikáři jsme utržit nedali a využili služeb místní veřejné dopravy, jak bylo původně zamýšleno. Onen taxikář to vzal však sportovně, a gestem odpovídající zhruba významu “Nojo, aspoň jsem to zkusil” se s námi rozloučil a šel si zase po svých. Cesta do Tuzly trvala zhruba 15 – 20 minut a stála tedy 4,50 KM (1 KM, čili bosenská neboli konvertibilní marka odpovídá zhruba 12 Kč, takže jednoduše 2KM = 1€). Zde jsem se rozloučil se zbytkem skupinky, neboť jsem byl jediný kdo pokračoval hned přímo na Sarajevo, a vyrazil k autobusovému nádraží. Prakticky se stačilo držet hlavní silnice a vyjít směrem na západ, a po krátké chvíli jsem již měl před sebou nádraží. Koupil jsem si u přepážky lístek, a protože jel k mému překvapení autobus přesně načas, tak jsme po chvíli už mířili směr hlavní město. Trochu jsem měl z té 3,5 hodiny dlouhé cesty strach, protože cestování autobusem nepovažuji za dvakrát pohodlné. Ale naštěstí se projíždělo přímo skrz hory a bosenská krajina je, jak jsem se následně přesvědčil, velice krásná, ba přímo ohromující – hory kam až oko dohlédne, lesy, skály, prudké horské říčky, sem tam kopka sena nebo pasoucí se stádo krav či ovcí, tu zase vesnice, stodola, mešita nebo minaret, tak cesta byla nakonec velice příjemná a uběhla rychleji, než jsem čekal. A to už jsem vystupoval na nádraží na okraji Sarajeva.

Letiště v Tuzle - velikostí srovnatelné s průměrným supermarketem :)

První seznámení s Bosnou - vesnice Dubrave Gornje

První seznámení s Bosnou - vesnice Dubrave Gornj

V této části země potkáte plno toulavých psů. Nejsou nijak nebezpeční a na lidi jsou zvyklí

1. Etapa – Sarajevo

Poté co jsem vystoupil z autobusu na předměstí Sarajeva jsem měl pocit, jako bych se vrátil zpátky do našich končin, nicméně o takových 15-20 let zpátky – všude v dohledu šedivé zastaralé paneláky, silnice ne zrovna nejvyšší kvality, a na nich samá Škodovka nebo Volkswagen. I ona budova nádraží působila dojmem, že už má nejlepší léta nenávratně za sebou. To bychom měli první dojmy, byl tedy nejvhodnější čas přesunout se na smluvené ubytování. Protože jsem měl v této době ještě starší telefon nepodporující eSim, a fyzickou Sim kartu se mi v neděli v podvečer „překvapivě“ nepodařilo nikde sehnat, vydal jsem se tedy na blind pěšky směrem, kterým jsem tušil historické centrum města. Ubytování jsem měl totiž zamluvené právě zde, jen pár kroků od starého náměstí Baščaršija, samého srdce Sarajeva. Po několika metrech jsem došel k autobusové zastávce, a protože právě přijížděl spoj, tak jsem nastoupil a ani ne po 10 minutách jsem byl přímo v samém centru. Jinak samotná jízdenka stála u řidiče necelé 2 marky a není nijak časově omezená, akorát platí pouze pro jednu cestu a je nepřestupní. A jen takové upozornění, na zastávkách neexistuje nic jako jízdní řád, je tedy nutné se na daný spoj buďto vyptat místních, nebo přímo řidiče. Ovšem samotné centrum Sarajeva je poměrně malé, skoro všude se tedy dostanete pohodlně pěšky. Po příjezdu na místo a příchodu na místo ubytování jsem začal cítit zradu – jak jsem již psal, nedisponoval jsem připojením k internetu, a tak jsem nebyl schopný kontaktovat hostitele a domluvit se na podrobnostech. Nejdřív jsem se vydal naslepo do ubytování, a když jsem zde nikoho nezastihl, rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným a připojit se k wifi v některé z restaurací. Po celém dni na cestách se totiž ozval hlad. Celé historické centrum je plné restaurací, takzvaných čevabdžinic, které jak již název napovídá nabízejí především typicky bosenské jídlo ćevapi, které známe i z našich školních jídelen pod názvem čevapčiči. Ta naše verze je sice oproti originálu značně upravená a dle mě i vcelku zmrvená, ovšem podoba tam je, pro představu tedy poslouží. Usedl jsem do jedné takovéto čevabdžinice s pro nás vcelku úsměvným názvem "Mrkva", a za přijatelných 10 marek jsem dostal 10 válečků z mletého masa, čili čevapů, podávaných tradičním způsobem, což je s chlebem zvaným somun a nahrubo nasekanou cibulí. Za nějakých bratru 120 Kč jsem tedy dostal ne zrovna malou porci, se kterou jsem měl co dělat abych ji vůbec celou snědl, a to nejsem zrovna nejmenší. Ceny se tedy zatím jevily jako velice příznivé. Mezitím se mi už zdárně podařilo kontaktovat mého hostitele Fedu, a po ubytování jsem už mohl vyrazit na první obhlídku města.

První sarajevské okamžiky

Cevapi s cibulí a somunem - nic bosenštějšího snad ani není

Moje první kroky vedly přímo na historické náměstí Baščaršija, kde se kromě nespočtu stánků, kaváren a restaurací nachází taktéž jedna z nejtypičtějších památek města, a to historická dřevěná fontána Sebilj, ještě z osmanských dob. Voda z této fontány je pitná, a dokonce existuje legenda která praví, že kdo se z této fontány napije, tak se někdy v budoucnu do Sarajeva ještě vrátí. Další mojí zastávkou byla Gazi Husrev-begova mešita, která je jednou z nejstarších a největších v celé zemi, a je veřejně přístupná a taktéž hojně navštěvovaná. Jen připomenu, že při návštěvě je nutné mít dlouhé kalhoty a zakrytá ramena, ženy navíc také zakryté vlasy.

Fontána Sebilj

Náměstí Baščaršija

Gazi Husrev-begova mešita

Pokračoval jsem dále k řece Miljacce, kde se nachází další památka, kterou je starý kamenný Latinský most (bosensky Latinska ćuprija). Kromě toho že se jedná o jeden z nejstarších dochovaných mostů ve městě, tak je také v podstatě spojen i s naší historií. Právě v ulici nacházející se v těsné blízkosti tohoto mostu byl 28. června 1914 zastřelen rakouský následník trůnu, arcivévoda Franz Ferdinand d'Este, čímž oficiálně začala 1. světová válka. Tuto událost zde připomíná jednak pamětní tabulka, a pak také replika auta, ve kterém tenkrát arcivévoda jel.

Latinský most

Místo, kde došlo k atentátu

"Tak nám zabili Ferdinanda!!" "A kterýho, paní Müllerová?"

Přesně zde byl zastřelen pan arcivévoda...

Pokračoval jsem podél řeky zpátky směrem k náměstí Baščaršija, pod kterým se na nábřeží nachází budova bývalé radnice, známá jako Vijećnica. Postavena je v rakousko-uherském stylu a pro nás je zajímavá hlavně tím, že jejím autorem je český architekt Karel Pařík. A samozřejmě, jedná se o další pro Sarajevo typickou památku. To už se začalo stmívat, vydal jsem se tedy přesně na opačnou stranu, kde se na samé hranici historického centra a moderního města nachází další místo které stojí za návštěvu, a sice Vječna vatra, nebo chcete-li Věčný plamen. Jedná se o památník obětem 2. světové války, jehož součástí je malé ohniště, ve kterém nepřetržitě hoří plamen. Čili toto místo vynikne přirozeně nejlépe po tmě, o čemž svědčí i fakt, že v tuto denní dobu se zde nachází jednoznačně nejvíce turistů a přihlížejících. Protože na mě už dolehla únava z celého dne a brzkého odletu spojeného s dlouhým přesunem autobusem, tak jsem zde v tento moment svoje objevování přerušil a vydal jsem se zpět na ubytování se pořádně dospat a nabrat síly na další den.

Vijećnica

Vječna vatra

Vječna vatra podruhé, tentokrát za tmy

Ráno jsem začal tím, že jsem v blízkém marketu nakoupil zásoby na další dny, a poté bylo nejdříve nutné vyhledat pobočku nějakého místního telefonního operátora, a zde pořídit místní Sim kartu s internetem. Protože bylo ještě brzy, tak jsem se ještě předtím zastavil poblíž Baščaršije v jedné z mnoha kaváren, a objednal si zde pravou bosenskou kávu, další věc která k této zemi neodmyslitelně patří. Jedná se vlastně o silnou mletou kávu, připravovanou tradičním způsobem, což je ohříváním v měděné konvičce zvaná džezva. V tomto je její příprava velice podobná kávě turecké, ovšem jsou zde drobné rozdíly – zatímco v Turecku se káva v džezvě přivede k varu, a poté se přelije do šálku ve kterém se podává, tak v Bosně se v momentě kdy káva vře nejdříve odstaví z plotny, a poté přivede stejným způsobem k varu ještě dvakrát, celkem tedy třikrát, a podává se přímo v džezvě ze které si ji zákazník následně sám přelije do šálku, a společně s ní se často podává také turecké želé lokum a několik kostek cukru. V jedné džezvě je obvykle kávy na dva šálky, a cena byla 5 marek. Káva byla sice dobrá, ovšem na náměstí se nejedná podle mě o nejlepší místo kde si tento nápoj v Sarajevu vychutnat, ale o tom ještě později. Poté jsem se přesunul k jedné z poboček bosenského Telecomu, a po zprovoznění dat jsem pokračoval v průzkumu města. Nejdříve vedly moje kroky k mostu Festina lente – tento moderní most je zajímavý tím, že přesně uprostřed vytváří smyčku podobně jako na horské dráze. Po pořízení několika fotek jsem se vydal z města směrem do kopců. Po cestě jsem minul rozsáhlý muslimský hřbitov nacházející se na úpatí několika kopců, který sloužil především jako pohřebiště mužů zabitých během obléhání města během občanské války v 90. letech. Toto místo je rozvněž veřejně přístupné, ovšem je nutné zachovat stejný dress code jako při návštěvě mešity, čili dlouhé nohavice a zakrytá ramena.

Pravá bosenská káva - protože ráno dělá den

Sarajevo se pomalu probouzí

Festina lente, aneb trocha té moderny

Muslimský hřbitov

Dále jsem pokračoval pořád dál do kopců, až jsem přišel na místo zvané Žuta tabija. Jedná se o areál bývalé pevnosti na vrcholu kopce, kde se dnes nachází park a ze kterého je nádherný výhled na město. Vstup je zdarma a nachází se zde menší kiosek s občerstvením, kde jsem se od prodavače dozvěděl, že právě z tohoto místa je dost možná nejkrásnější výhled na západ slunce. Bylo tedy rozhodnuto, kam se večer vypravím. Mezitím jsem se vrátil zpět do města, kde jsem čas vyplnil procházením se uličkami starého bazaru a nákupem nezbytných suvenýrů. Jak se blížil soumrak, tak jsem se vydal opět na místo Žute tabije. Davy lidu všeho věku proudící stejným směrem mě přesvědčily, že prodavač z kiosku měl ohledně místa na pozorování západu slunce nejspíš pravdu. A skutečně, nahoře byl již park značně zaplněný, a západ slunce byl z tohoto místa opravdu nádherný. Rozhodně tedy stojí za to se sem v podvečer vypravit. Po setmění jsem se vrátil do města s tím, že noc je ještě mladá, a proto by stálo za to ještě někde posedět. Protože jsem na popíjení alkoholu zrovna neměl moc náladu a navíc mi ráno zachutnala místní káva, rozhodl jsem se zajít spíš do nějaké kavárny. A teď přijde můj tip – jak jsem tak brouzdal uličkami, tak jsem úplnou náhodou objevil pěknou kavárnu s názvem Divan. Přestože se nachází v těsné blízkosti samotné Baščaršiji, tak ji lze snadno přehlédnout, je totiž ve dvoře jednoho z domů a před vchodem není žádná cedule, která by na první pohled upoutala vaši pozornost. Při příchodu to sice vypadalo, že je beznadějně obazeno, naštěstí se mi s pomocí personálu podařilo najít snad poslední volné místo, a objednal si opět místní kávu. A musím říct, chutnala mi zde mnohem více než ráno na náměstí, cena navíc byla poloviční. Jak jsem říkal, v tuto dobu byla kavárna plná hostů, podle toho co jsem vypozoroval se zde totiž scházejí místní muslimové, takže žádná past na turisty, ale poctivý místní podnik s kvalitní kávou. Navíc zrovna v době mé návštěvy probíhala u vedlejšího stolu nějaká oslava či co, sedělo zde totiž asi 10-12 muslimských žen a s nimi 4 muži, a všichni společně zpívali jakési lidové písně a hráli na tradiční nástroje, atmosféra byla tedy par excellance. Pokud by jste si měli v Sarajevu dát jenom jednu jedinou kávu a chtěli jste po mě doporučení, poslal bych vás právě sem.

Žuta tabija

"...támhle za kopcem je Sarajevo, tam budeme se zítra ráno brát..."

Západ slunce je odsud skutečně impozantní

Cafe Divan

Třetí den jsem se rozhodl vydat na menší výlet do hor, přesněji řečeno do bývalého olympijského areálu. Zde se mimo jiné nachází i ona z fotek známá a množstvím graffiti vyzdobená bobová dráha. Přímo do areálu jezdí lanovka, jejíž zastávka se nachází jen pár set metrů od náměstí Baščaršija na druhém břehu řeky. Jezdí každý den od 9 do 17 hodin a jedna jízda vyjde na 20 marek, zpáteční jízdenka pak na 30. Vyveze vás na vrchol hory přímo doprostřed olympijského parku, odkud se můžete vydat několika směry po celém areálu. Já zvolil cestu dolů k oné bobové dráze, odkud jsem se pak vydal dolů zpět do města, a cestou se kochal výhledem na nádhernou bosenskou krajinu. Zpět od města jsem dorazil zhruba kolem poledne, proto jsem se vydal doplnit energii dalším z místních pokrmů. Zvolil jsem tentokrát bosanski lonac, což je vlastně směs masa a zeleniny, která se dusí v keramickém hrnci ideálně několik hodin.

Lanovka do hor

Olympijský park

Ikonická bobová dráha

Něco málo z bosenské krajiny

Po obědě jsem se vydal dál z centra města směrem na západ, kde jsou na sídlištích pořad ještě patrné stopy proběhlé války – téměř každá budova má ve své fasádě stopy po kulkách nebo výbuších, některé z nich zůstaly napůl poničené a neopravené. Tyto výjevy se zde vyskytují v takové míře, že největší z této ulic s názvem Zmaja od Bosne se do dnešních dnů přezdívá „Alej odstřelovačů“. Když jsem měl už procházení kolem rozstřílených budou dost, tak jsem se vrátil zpět do centra, kde jsem si po cestě všiml několika tzv. Sarajevských růží. Jedná se vlastně o krátery po výbuchu šrapnelů, které byly vylity červeným voskem na památku těch, kteří zahynuli během obléhání města.

Stopy války tu jsou stále ještě patrné

Alej odstřelovačů

Sarajevská růže

Po návratu do centra jsem se ještě chvíli toulal v křivolakých uličkách města a potom se vrátil na ubytování abych si pomalu začal balit svůj batoh, zítra mě totiž čekal přesun na další místo. Když jsem byl hotov tak jsem ještě vyrazil na poslední večeři do jedné z mnoha přilehlých restaurací, kde jsem tentokrát ochutnal vyhlášenou kuřecí polévku zvanou Begova čorba, kterou místní muslimové jedí během Ramadánu, objednal si poslední šálek kávy, ještě jednou se napil z fontány Sebilj, a potom se už vrátil na pokoj prospat se, abych mohl brzy zrána vyrazit vstříc dalším zážitkům. Sarajevo ve mně zanechalo mnoho skvělých dojmů, a rozhodně můžu jeho návštěvu všem doporučit.

Staré osmanské tržiště

Begova čorba

Bosanski lonac

Kočky tu jsou téměř všude, podobně jako v Istanbulu

2. Etapa – Mostar a okolí

Hned brzy zrána jsem vyrazil směrem k vlakovému nádraží, odkud jsem se plánoval přesunout na další místo, a sice do města Mostar na jihu země, známého svým ikonickým kamenným mostem. Co se kvality železnic v Bosně týče, tak to prý není žádná sláva a je lepší místo nich využít raději autobus, ovšem s jedinou výjimkou, a tou je údajně právě trať mezi Sarajevem a Mostarem. Na této trati má jezdit to nejlepší co je v této zemi k dispozici, a trať samotná navíc vede velice nádhernou krajinou, proto jsem se rozhodl právě pro tento způsob dopravy. Na zastávce se sice opět vyskytl známý problém s absencí jízdních řádů, naštěstí řidíč právě přijíždějícího spoje si všiml že vypadám zmateně, a tak se zeptal, kam se potřebuji dostat. Když jsem řekl že na železniční stanici tak mi sdělil, že sice přímo sem nejede, ale že staví na jedné zastávce o zhruba tři ulice dále, tak mě může přiblížit sem a zbytek budu moct dojít. Toto se zdálo jako dobrý nápad a za chvíli jsem se skutečně nacházel před železniční stanicí. Ta se nachází hned vedle stanice autobusové, a podobně jako ona působí také již poněkud opotřebeným dojmem. Nákup lístku proběhl bez problému, nic tedy nebránilo tomu vyjet. Vlak jako takový byl vcelku ucházející, v podstatě ten stejný typ na který jsme zvyklí z našich regionálních železnic, a výhledy po cestě byly skutečně dechberoucí – trať se vlnila skrz hory a údolí, občas nějaký tunel nebo most přes horskou říčku, tedy ideální příležitost se opět kochat výhledem na krásnou bosenskou krajinu. A to už jsem vystupoval na nádraží v Mostaru, které podobně jako to sarajevské pamatuje nejspíš ještě časy Jugoslávie, a vydal se pěšky směrem do centra na ubytování. Na tomto místě bych rád doporučil „Guesthouse Goa“, a to jednoduše proto, že se podle recenzí jedná o jedno z nejlepších ubytování ve městě, a já toto mohu jen potvrdit – nachází se jen zhruba 100 metrů od historického centra a onoho známého mostu, cena je vzhledem k poloze a kvalitě velice přjemná, a majitel Emir je velice ochotný.

Po ubytování nastal pravý čas vyrazit vstříc objevování dalšího místa, a moje kroky nemohly vést jinam než právě k onomu kamennému mostu, zvanému jednoduše Stari most. Jedná se o symbol celého města a vlastně též o jedno z nejikoničtějších míst v celé Bosně, které by rozhodně nemělo na vašem seznamu chybět. Tomu ovšem odpovídá i jeho vytíženost, kdy tu je přes den jen velice těžko k hnutí, a pokud si chcete pořídit nezbytnou fotku, pravděpodobně vám zabere docela dost času, než vystihnete vhodný okamžik kdy vám v záběru nebude nikdo překážet. A to v době mé návštěvy ještě nebyla hlavní sezona. S mostem se navíc pojí také jedna tradice, podle které po celá staletí z jeho vrchu skákali místní mladí muži přímo do vody ledové řeky Neretvy, v rámci jakési zkoušky dospělosti, I dnes se této aktivitě někteří z místních věnují, a při této příležitosti vybírají od přihlížejících drobné příspěvky – často se pak ke skoku rozhodnou až v momentě, kdy naznají, že vybrali již dostatečnou sumu. V okolí mostu se pak nachází plno historických kamenných domů, věží a minaretů, stejně tak i typických křivolakých uliček plných stánků se suvenýry, měděnými výrobky, šperky a tkaninami. Prostě nefalšovaná orientální atmosféra, a to relativně blízko od našich hranic.

Historické centrum Mostaru

Stari most, foceno z nábřeží

Vstup na Stari most

Kriva cuprija

No není tady krásně? :)

Bez mešit by Bosna snad ani nebyla Bosnou

Když mě toulání těmito uličkami omrzelo, zamířil jsem směrem k řece na jakési nábřeží či pláž, kde se scházeli místní ke koupání v řece, nebo prostě jenom k oddechu. Dnes jsem to sice už nechal být, ale rozhodl jsem se že hned další den se také zchladím ve vodách Neretvy a to také proto, že se údajně jedná o pravděpodobněji nejstudenější řeku na světe. Vyrazil jsem tedy místo toho na oběd, a to do jednoho z nejvyhlášenějších místních podniků, do čevabdžinice „Tima Irma“. Ta se nachází pár metrů od Starého mostu, a často zde musíte čekat než se uvolní místo, až tak je tento podnik vyhlášený a turisty navštěvovaný. Já měl ale štěstí a místo zde ještě bylo, čekat jsem tedy nemusel. Tentokrát jsem místo čevapů zvolil z nabízených pokrmů pljeskavicu, což je jak již název napovídá placka z mletého masa, podávaná zde opět s tradičním chlebem, cibulí, grilovanou paprikou a ajvarem. Po jídle jsem vyrazil na další obhlídku města, tentokrát dále od centra. Zde působilo město už dost chorvatsky, a jak by taky ne – nachází se totiž přibližně pouze nějakých 50 kilometrů od chorvatských hranic, a žije zde velice početná chorvatská menšina. Cestou zpátky jsem se zastavil ještě u mešity Koski Mehmet Paša, kde jsem si jednak prohlédl její interiér a také vystoupil na přilehlý minaret, ze kterého je skvělý výhled na Starý most i celé historické centrum. A kupodivu mě zde pustili dovnitř i v kraťasech.

Bosenská pljeskavica

Řeka Neretva. Fotka není upravená, takhle modrá je voda ve skutečnosti

Mostar mimo hlavní turistické trasy

Mešita Koski Mehmet Paša

I tady jsou patrné stopy války...

Následně jsem se vydal odpočinout si na ubytování, a za soumraku opět vyrazil vstříc křivolakým uličkám historického centra. Chvíli jsem se zde bez cíle toulal, a po jídle začal přemýšlet, že když nemusím ráno brzy vstávat, že by nebyl špatný nápad sednout do nějaké hospůdky a trochu poznat také místní kulturu a pivovarnickou produkci. Ovšem v centu to byla pouze samá kavárna nebo koktejlový bar, a pořádný pub aby tady člověk pohledal. Po krátkém googlení jsem objevil, že snad jediný podnik tohoto ražení, jakýsi „Duradzik“, se nachází nedaleko Starého mostu, stranou od hlavní ulice, a podle všeho se mělo jednat o rockovou hospodu, takže pro mě o to lepší. Nejdříve jsem zasedl na zahrádku, popíjel pivo a protože atmosféra byla zatím taková nijaká, nic nenasvědčovalo tomu, že bych se tu měl nějak moc zdržet. Ale protože se mezitím ochladilo a začal pofukovat studený vítr, přesunul jsem se ze zahrádky dovnitř s tím, že si dám ještě jedno pivo a půjdu. Ovšem vevnitř zrovna probíhala hudební produkce, kdy jakýsi místní umělec zhruba v mém věku hrál na kytaru jednak bosenské písně, a pak také skladby od umělců jako třeba Guns'n'Roses, Bon Jovi a podobně. A protože takovouto hudbu můžu, rozhodl jsem se ještě chvíli zůstat. A co čert nechtěl, dal jsem se do řeči s barmanem a po chvíli se k nám připojili jednak jeho známí, a pak také skupinka místní omladiny. Shrnu to stručně slovy dobrého vojáka Švejka - potkala mě zde ta nehoda, kdy jsem za pultem pil s místními jednu rakiji za druhou, a když jsem pomalu začínal mluvit bosensky tak jsem naznal, že bude nejlepší čas se rozloučit a raději vyrazit zpět na ubytování. Večer se tedy nakonec vydařil.

Večerní Mostar

Další den jsem měl naplánovaný spíš jako odpočinkový, což se mi vzhledem k včerejší večerní socializaci více než hodilo. Nejdříve jsem vyrazil pěšky na samý okraj města směrem k partyzánskému hřbitovu. Jedná se vlastně o obrovský památník v komunistickém stylu, vystavěný v 60. letech na památku padlým partyzánům. Přestože není toto místo mezi turisty příliš známé, tak určitě za návštěvu stojí.

Partyzánský památník

A protože touto dobou začínalo slunce už nemilosrdně pálit, přesunul jsem se zpět do centra a zamířil si to pod Starý most na ono nábřeží, kde jsem byl již včera, a tentokrát s cílem vykoupat se v řece, tak jako někteří zde přítomní. Jak jsem již psal, tak Neretva je jednou z nejstudenějších řek na světě, kdy i během horkého léta dosahuje její teplota maximálně 10°C. A protože květen horké léto opravdu není, tak během mé návštěvy byla teplota ještě o několik stupňu nižší. První vteřiny ve vodě byly tedy vcelku krušné, ale po chvíli se voda již nezdála být ledovou, ale kupodivu příjemně osvěžující. Větší problém byl spíš velice silný proud, který znemožňoval plavat dále od břehu. A protože bylo již dávno po poledni, nastal opět čas na to vyzkoušet něco z místní kuchyně – tentokrát jsem v jedné z mnoha restaurací zvolil pokrm s názvem sogan dolma, což jsou v podstatě cibule plněné směsí z mletého masa a rýže. Po obědě jsem se vydal na obhlídku stánků s cílem nakoupit nějaké suvenýry. Ovšem po krátké době mě zaskočilo počasí, kdy se nejdříve zatáhlo, začalo drobně pršet a po chvíli již řádila regulerní bouřka s pořádnou průtrží mračen. Bylo tedy nutné vyhledat úkryt, což vzhledem k faktu že pod většinu stánků se stihli již schovat ostatní turisté nebylo vůbec jednoduché, nakonec jsem bez pardonu vletěl do jednoho malého obchůdku, přímo mezi vystavené zboží. Mladá a sympatická slečna která zde prodávala se mě nejdříve lekla, ale když viděla že vypadám jako zmoklá slepice, tak se nade mnou slitovala a dovolila mi zde přečkat to boží dopuštění venku. Na důkaz vděčnosti jsem jí pomohl sklidit zboží vystavené venku na ulici, a přitom jsme se tak nějak nenuceně dali do řeči. Čekání než se počasí umoudří uběhlo tedy příjemně a vcelku rychle, a při odchodu jsem si zde ještě koupil nějaké ty suvenýry, na které jsem dokonce dostal slevu. Je vidět, že dobří lidé ještě nevymřeli. A to už se přiblížil večer, a dnes jsem již nikam dále nevyrazil, protože bylo potřeba nabrat síly na následující den.

Všudypřítomné stánky

Tržiště v ulicích starého města

Sogan dolma, čili plněné cibule

Další den byl totiž na programu výlet po okolí. Protože pro mě jakožto jednotlivce nemělo cenu si na jedno odpoledne půjčovat samotnému auto, tak jsem poprvé využil služeb aplikace GetYourGuide. Ve stručnosti to funguje tak, že do aplikace zadáte místo kde se nacházíte, z nabídky si následně vyberete konkrétní výlet, a po zarezervování vás aplikace spojí přímo s danou společností v konkrétním městě, která tyto organizované výlety nabízí. Takto jsem se rozhodl pro denní trip s názvem „To nejlepší z Hercegoviny“, nebo nějak na tento způsob, teď už přesně nevím, a domluvil se s průvodcem, že mě vyzvedne ráno před ubytováním. Sice nejsem zrovna fanouškem organizovaných zájezdů, ale rozhodl jsem se toto vyzkoušet z toho důvodu, že na některá místa kam jsem měl namířeno se veřejnou dopravou nedalo vůbec dostat, a také jsem byl vcelku zvědavý jak vlastně celý tento koncept funguje. Takže jsem stál na silnici před ubytováním a čekal, až mě ve smluvený čas vyzvedne průvodce Esmer s dodávkou. Ten skutečně po chvíli dorazil, cestou jsme sesbírali další účastníky – ve skupině jsme se kromě mě sešli ještě s Kanaďanem, Australankou a Angličankou a mohlo se vyrazit. První zastávka byla na vyhlídce v kopcích nad městem, kde jsme dostali krátký výklad o historii a současnosti Bosny a Mostaru, pokochali se výhledem na Mostar a potom jsme vyrazili k městečku Blagaj, kde se u pramene řeky Buny nachází starý muslimský klášter, dodnes využívaný mnichy zvanými derviši. Další zastávkou měl být soutok řek Neretva a Buna, kdy se druhá jmenovaná vlévá do té první přes skalní stěnu, a vytváří tak dojem několika malých vodopádů. Bohužel ale zde byly zhruba před týdnem poměrně rozsáhlé záplavy, tak se celá tato oblast nacházela kompletně pod vodou.

Dervišský klášter v Blagaji

Bunský kanál, ale kompletně pod vodou

Tolik vody zde běžně nebývá...

Proto jsme se zde příliš nezdrželi a přesunuli jsme se směrem k dalšímu místu, kterým bylo historické městečko Počitelj. To se nachází na úpatí kopců a je tvořeno kamennými budovami a úzkými uličkami, nad kterým se tyčí středověká pevnost. Celkově se tak jedná o velice pěkné a fotogenické místo, v křivolakých uličkách se dá navíc toulat bez nadsázky mnoho hodin.

Historické městečko Počitelj

Místo to je vážně fotogenické

Pevnost tyčící se nad městem

Uličky Počitelje

Po obědě v jedné z místních restaurací byl na programu další cíl, a tím nebylo nic jiného než známé vodopády Kravica. Jedná se o jedny z největších vodopádů v celé Bosně, které navíc přes léto fungují jako takové velké přírodní koupaliště. A protože zde byl dostatek času, využil jsem možnosti se zde také osvěžit. Přestože se říká, že voda je zde velice chladná, tak nebyla tak studená jako řeka Neretva v samotném Mostaru, koupání bylo tedy velice příjemné. Navíc zde nebylo ani moc lidí, během letní sezony tu totiž bývá hlava na hlavě. Jediným mínusem byl velice silný proud, snad vlivem nedávných povodní. Pro vstup k vodopádům je nutné zaplatit vstupné ve výši 20 marek.

Vodopády Kravica

V létě je tu příjemné koupání

Potom jsme se přesunuli zpět do Mostaru k válečnému muzeu, kde jsme ještě dostali krátký výklad o válečných událostech probíhajících zde v 90. letech během jugoslávské občanské války, a potom už se náš čas naplnil a byli jsme vyloženi opět na místech odkud jsme ráno začínali. Celkově tuto zkušenost hodnotím kladně, a to nejen samotnou aplikaci a její princip, ale především samotný výlet a jeho organizaci – bylo znát, že průvodce Esmera jeho práce baví a je ve svém oboru skutečným profesionálem. A toto byl také můj poslední den v Mostaru, proto jsem se po návratu na ubytování a po večeři vypravil ještě naposledy do města, vypil zde ještě poslední bosenskou kávu, naposledy se prošel večerními uličkami a už se chystal na zítřejší cestu dále na sever do vntitrozemí, a to do města Jajce.

3. Etapa – Jajce

Ráno jsem si sbalil svých pět švestek a po rozloučení s panem domácím jsem se vydal pěšky směrem k autobusovému nádraží. Zde jenom připomínka – pokud budete z Mostaru cestovat autobusem, tak si dobře pohlídejte odkud bude váš spoj vyjíždět. Autobusová nádraží zde jsou totiž dvě, a každé je na přesně opačné straně města. Já měl orientaci jednodušší v tom, že „moje nádraží“ se nacházelo přesně vedle nádraží vlakového, kam jsem před několika dny přijel ze Sarajeva. Vyrazil jsem s dostatečným předstihem, tak jsem měl ještě čas koupit si po cestě v pekárně k snídani burek (pečivo z listového těsta plněné buďto masem, sýrem, špenátem nebo bramborem) a také si ještě sednout do kavárny k šálku místní kávy. Obávám se že se mi na tomto nápoji podařilo za těch pár dní vypěstovat závislost. Potom jsem se už přesunul na nádraží, odkud jsem měl v pravé poledne vyjíždět směr Jajce, a na místo jsem dorazil zhruba kolem půl čtvrté odpoledne. Jajce je malé, zhruba desetitisícové městečko ležící přibližně uprostřed země na soutoku řek Vrbas a Pliva, a je známé především dvěma turistickými atrakcemi. Tou první jsou vodopády které se nacházejí de facto pouze pár desítek metrů od samotného náměstí, a tou druhou pak skupinka starobylých dřevěných vodních mlýnků, nacházející se zhruba 5 kilometrů od města na řece Plivě, které jsou známy pod prostým názvem Mlynčići. Po příjezdu jsem se vydal přímo k vodopádům, poněvadž se autobusová stanice nachází těsně v jejich blízkosti, stačilo prakticky pouze sejít kopec a zaplatit vstupné 8 marek. Kolem vodopádů se nachází množství vyhlídkových plošin, z nichž některé jsou těsně v jejich blízkosti, padající vodu tak doslova cítíte.

Jajce - to první co po příjezdu uvidíte. Foceno pár minut po bouři...

Známé vodopády jen pár metrů od centra města

Padající vodu zde máte doslova na dosah ruky

Řeka Vrbas

Poté jsem se vydal zpět do kopce a dále podél starých kamenných hradeb, prošel jsem skrz kamennou bránu a to už se nacházel přímo na náměstí. Zde jsem měl domluvené ubytování, a po vyřízení všech náležitostí jsem se vydal na obhlídku města.

Vstup a zároveň i vjezd do města Jajce

Historické centrum města

Jedna z mnoha mešit. V budově nalevo se nachází moje ubytování

Také zde je plno křivolakých kamenitých uliček

Moje kroky vedly nejdříve na kopec tyčící se nad městem, na kterém se nacházela zřícenina staré pevnosti ze 14. Století. Během stoupání strmými uličkami jsem minul mnoho starých kamenných budov, mešit, ale také kamennou zvonici, jaké známe především z chorvatského pobřeží. A to už jsem dorazil na samý vrchol kopce, zaplatil vstupné do areálu hradu a po jeho letmé obhlídce jsem se kochal výhledem z hradeb na hornatou bosenskou krajinu.

Vstup do pevnosti

Areál pevnosti

Výhled do širého okolí

Stará zvonice

Historická část Jajce

Stará mešita

To už se začal blížit večer, tak jsem se vydal zpět dolů do města, povečeřel v jedné z přilehlých restaurací jak jinak než tradiční ćevapi. Poté jsem se vrátil na ubytování s tím, že se po absolvované cestě pořádně prospím a zítra se vydám na výšlap k oněm dřevěným mlýnkům. Ovšem k mé smůle se v přízemí domu kde jsem byl ubytovaný nacházel bar, a protože byla zrovna sobota, tak zde dlouho do noci hrála hlasitá hudba, a spát se tedy příliš nedalo. Po krátkém rozmýšlení jsem naznal, že nejlepší obrana je útok, a tak ačkoli jsem to původně neměl v plánu, sešel jsem dolů a ve zmíněném baru jsem ještě nějaký čas nad sklenicí piva a Morgana s Colou poseděl. Vrátil jsem se zhruba v 1 hodinu v noci, a přestože jsem hned usnul, tak jsem zdaleka ještě neměl vyhráno. Kolem čtvrté hodiny ranní mě totiž probudil hluk a řev přicházející z ulice. Vzápětí jsem zjistil, že o několik ulic dál se nachází diskotéka, a mě tak probudili její návštěvníci vracející se v lehce navátém stavu domů, kteří se z mě dosud neznámého důvodu rozhodli řvát a zpívat přesně pod mými okny.

Tuto noc jsem se tedy příliš nevyspal, ráno jsem tak musel doplnit chybějící energii opět bosenskou kávou a pro jistotu také energetickým nápojem z blízkého supermarketu, a potom se už vydal na cestu směrem na západ k vodním mlýnkům. Procházka to byla příjemná, cesta vedla opět velmi pěknou krajinou, a v pozdější části také kolem Plivského jezera a skrz něj přes množství dřevěných lávek.

Vodopády v Jajce. S čistou vodou vypadají hned lépe...

Lávka přes Plivské jezero

Řeka Pliva

Po zhruba 5 kilometrech jsem dorazil na místo. Na řece Plivě jsou zde vytvořeny nad sebou dvě malé přehrady které tak vytvářejí jakousi kaskádu, a právě na této kaskádě se nachází asi 20 malých dřevěných mlýnků z dob osmanské nadvlády. To že se jedná o jednu z nejnavštěvovanějších památek dokládá fakt, že i když jsem zde byl ještě vcelku brzy ráno, tak se zde i v tuto dobu nacházelo již slušné množství turistů. Neplatí se zde žádný vstup a mezi mlýnky je možné se volně procházet, jen je potřeba být opatrný, protože kameny a i některé dřevěné lávky zde celkem kloužou. Pak jsem se vydal na zpáteční cestu, po obědě se ještě prošel přírodou v okolí města, a potom se již pomalu balil na zítřejší odjezd směrem do Tuzly na letiště.

Vodní mlýnky na Plivě - Mlynčići

Mlynčići

4. Etapa – Travnik a Tuzla

Protože se již nezadržitelně blížil termín zpátečního odletu, tak byl dalšího rána v plánu přesun do Tuzly kde jsem měl přenocovat, a dalšího dne opět z místního letiště odletět do Vídně. Hned po příchodu na autobusové nádraží se objevily menší komplikace – přestože odsud měl jet přímý spoj do Tuzly, tak se mi podařilo splést si dny, a dnes odsud tedy tento spoj nejel. Rozmýšlel jsem tedy co dál, a po chvíli jsem našel, že do Tuzly bude dnes možné dojet pouze s přestupem buďto v Sarajevu, nebo kratší variantou s přestupem v městě Travnik. Protože jsem měl pocit že jsem název tohoto města už někde slyšel, tak jsem jej zadal do vyhledávače a zjistil, že se jedná opět o menší město nedaleko Sarajeva, a které bylo v dobách středověku hlavním městem celého Bosenského království, a právě z této doby pochází poměrně známý hrad nad tímto městem. Skvělé, to znamená že zde bude jistě něco k vidění, proto jsem se rozhodl využít právě spoj jedoucí přes toto město, a v mezičase se zde trochu porozhlédnout. Cesta netrvala příliš dlouho, a po chvíli jsem již dorazil na nádraží do Travniku. Na nádraží bohužel nebyla k dispozici úschovna zavazadel, musel jsem se tedy vydat na průzkum města s plně naloženým batohem na zádech. Město je poměrné malé, takže ani ne po 20 minutích jsem došel na úpatí kopce, na jehož vrcholu se nachází hrad z dob středověku. Vylezl jsem tedy až nahoru a po zaplacení vstupného vešel dovnitř. Protože se jedná již prakticky o zříceninu, tak zde nebylo téměř nic k vidění, ovšem výhled do okolní krajiny za tu námahu při zdolávání kopce rozhodně stál.

Pevnost ve městě Travnik

Areál pevnosti

Výhled odsud stojí za tu námahu...

Pak jsem se vrátil zpět dolů do města kde jsem nejdřív poobědval, a pak se ještě nějakou dobu procházel v jeho ulicích. Kromě zmíněné pevnosti je zde k vidění také například několik historických kamenných domů v muslimském stylu, hodinová věž podobná těm v Chorvatsku, a na náměstí také takzvaná Barevná mešita (Šarena džamija), která je zajímavá tím, že se v jejím přízemí nachází množství stánků s nejrůznějším zbožím. Toto využítí mešity jak k duchovním, tak světským účelům je nejen v Bosně, ale i v celém muslimském světě zcela ojedinělé. Jinak svůj název dostala podle exteriéru vyzdobšného různými barevnými ornamenty. Celkově je možné Travnik důkladně projít během několika málo hodin, zdržovat se zde více dní asi nemá moc velký smysl. Potom jsem se už vrátil na nádraží, a odtud vyrazil na dlouhou čtyřhodinovou cestu do Tuzly.

Travnik - Šarena džamija

Zvonice

Travnik

Zhruba kolem osmé hodiny večer jsem dorazil na mě již známé nádraží v Tuzle, a odsud se bez nějakého zdržování vydal přímo na cestu k domluvenému ubytování, mělo se nacházet totiž někde poblíž. Po chvíli jsem jej našel – jednalo se o apartmán ve větším rodinném domku v klidné časti města. Opět se jedná o jedno z ubytování, které mohu s klidným svědomím doporučit – na bookingu jej najdete pod jménem Irma apartman, za noc jsem platil jen něco kolem 500,- Kč, ale za tuto cenu jsem dostal samostatnou plně vybavenou bytovou jednotku o dispozici 1+1, a hostitelka Azra byla velice milá a ochotná. Rozhodně jednen z nejlepších poměrů cena/výkon, co jsem kdy viděl.

Zde jsem přenocoval a poté co se ráno rozloučil, vyrazil jsem ještě na zrychlenou zběžnou prohlídku Tuzly. Protože jsem měl už jenom několik hodin, tak jsem to vzal tentokrát velice rychle – nejdříve jsem vyrazil na kraj města ke třem solným jezerům, která dohromady tvoří jakési přírodní koupaliště, a během horkých letních dnů je toto místo cílem nejen místních obyvatel, ale i návštěvníků z širšího okolí. Potom jsem se vydal směrem do centra města, během cesty jsem minul několik mešit. V paměti mi zvlášť utkvěla jedna, a to takzvaná Džindijska džamija – nejedná se totiž o klasickou mešitu, ale představte si ji jako takový dřevěný domek s šindelovou střechou, jaké známe například z podhůří našich hor, a k němu z boku přistavěný minaret, rovněž dřevěný. Odsud jsem poté došel na Náměstí svobody, na kterém se nachází plno restaurací a kaváren, a jehož dominantou je velká kašna. Také jsem za těch pár hodin stačil vypozorovat, že v Tuzle jsou z celé Bosny ta nejhezčí děvčata, ale zároveň také ti nejhorší řidiči – při přecházení silnic jsem si občas připadal úplně jak v Istanbulu, zatímco ve zbytku země jsem narážel na řidiče víceméně ukázněné. Přestože je toho v Tuzle k vidění jistě mnohem více, tak mě už bohužel začínal tlačit čas, bylo tedy třeba se už pomalu přemístit na letiště, a tak jsem se přesunul příměstským autobusem jako na začátku mé cesty do vesnice Dubrave Gornje, pak pěšky došel na letiště a odtud odletěl zpátky směr Vídeň.

Tuzla - Náměstí svobody

Džindijska džamija

Solná jezera Pannonica

Tuzla

Co říci na závěr? Především to že jsem tuto cestu plánoval už hodně dlouho a o Bosně jsem toho měl za tu dobu zjištěno poměrně dost, ale i tak mi tato země během oněch deseti zde strávených dní naprosto vyrazila dech, samozřejmě v tom pozitivním slova smyslu. Nádherná příroda, mnoho zajímavých památek, výborná kuchyně, skvělá káva, neskutečně milí a nápomocní lidé, a téměř až orientální atmosféra, a to vše pouze zhruba hodinu letu od našich hranic. Pokud budete mít někdy možnost, tak neváhejte a rozhodně Bosnu navštivte, věřte mi že nebudete litovat!

Na úplný závěr už jen pár praktických rad:

Jak jsem již psal, platí se zde konvertibilními markami. Na většině míst akceptují také Eura, ale výhodnější je jednoznačně platit místní měnou.
Veškeré spoje jsem vyhledával přes stránku buskarta.ba. oproti jiným stránkám jsou zde opravdu všechny dostupné spoje na dané trase, a uvedené časy odjezdu i ceny přesně odpovídají skutečnosti
Co se jazyka týče, tak bosenština je vcelku podobná češtině, při troše štěstí a snahy se tedy zhuba domluvíte i bez znalosti cizího jazyka. Jinak angličtina je především v turistických oblastech a větších městech již celkem rozšířená, u příslušníků střední generace pochodíte většinou také s němčinou (plno Bosňáků totiž pracuje nebo pracovalo v Německu či Rakousku)
Pokud se vydáte na treky do hor, tak je nutné být opatrný – během války byla většina území Bosny silně zaminovaná, a především v odlehlých oblastech nebyly všechny miny stále zlikvidovány. V horách se proto raději pohybujte pouze po vyznačených trasách.
A ještě ohledně dopravy – pokud hodláte využívat veřejnou dopravu, tak doporučuji především autobusy. Vlakům se s výjimkou trasy Sarajevo-Mostar raději vyhněte, železniční doprava je zde i podle slov samotných místních v dosti tragickém stavu.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 5 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Šotek

Cestopis byl naposledy aktualizován 15. 1. 2024

Šotek procestoval 30 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Azul

před rokem

Jak jsi začal tak procítěně psát o kávě, tak jsem si ji musela taky udělat:-) a začala uvažovat o čevabčiči zítra k obědu. Díky za hezký a hezky dlouhý cestopis, až jsem začala lehce litovat, že jsem si na květen koupila letenku už jinam. Je vidět, že sis to užil a že tu zemi máš rád. A to se dobře čte!

Šotek

před rokem

Díky, jsem rád že se cestopis líbil, bál jsem se že když je takto dlouhý, že to nikdo nebude číst😀jojo užil jsem si to hodně, ono bylo možná dobře že jsem nemohl letět hned jak jsem začal o tomto výletě přemýšlet, takhle jsem za tu dobu aspoň stihl všechno naplánovat a vytipovat si mnohem víc míst, než bylo původně v plánu. Nejdřív jsem plánoval jen prodloužený víkend v Sarajevu a možná na otočku Mostar, a nakonec z toho byly skoro 2 týdny po celé Bosně😀občas se asi vážně vyplatí hned nespěchat, ale chvíli počkat a všechno důkladně promyslet🙂