Sama pod Annapurnami (Nepál 1. část)

Nepál byl pro mě vždy místem, které chci jednou vidět. Miluji hory, treky a přírodu. Když jsem uviděla v nabídce levnou letenku do Káthmandu, bylo mi jasné, že tam chci. Také mi bylo jasné, že nechci jet s žádou agenturou, ani chodit po horách s průvodcem. Chci tu být sama. Oslovila jsem tedy pár kamarádů, kteří už v Nepálu byli s dotazem, jak moc šílený nápad to je. Ujistili mě, že to zas tak moc šílené není. Tak jsem tedy vyrazila..

sobota 14. 9.

Když odlet, tak dramatický. Ještě před pěti dny bylo krásných 30 stupňů a já se vyhřívala na sluníčku u Berounky. Teď je 10 a z oblohy se valí hektolitry vody. Fouká silný vítr. Meteorologové vydávají jednu výstrahu za druhou – bude povodeň, budou padat stromy, vedení a bůhvíco ještě. A v tomto krásném čase se vydávám z Prahy na letiště do Vídně, abych odletěla do Nepálu.

Nedá se říci, že bych neměla obavy, mám – neměla bych jet raději vlakem, nebo dříve? D1 je pověstná svojí schopností zabavit vás na dlouhé hodiny a Flixbus nepatří mezi nejspolehlivější. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. D1 byla jako vymetená (nebo spíš vyplavená) a Flixbus jel na čas. Řidič byl sice lehce neurotický a dost často troubil na ostatní, kteří podle jeho názoru jeli příliš opatrně. Německy nerozumím, takže jsem jeho komentáře moc nepobrala, ale co je "Scheiße" to vím. No, hlavně, že nás dovezl. Na letiště jedu U3 a S7. Trochu se peru s automatem v Ubahnu – jízdenka na letiště měla stát 4,50, ale automat mi nabízí pouze za 2,40. No co, beru, co je, když tak budu dělat hloupého turistu – to mi celkem jde. Cestou na metro jsem někde v tom větru ztratila pláštěnku na batoh – to mi ta cesta krásně začíná.

Už při prvním pohledu na letištní plochu vidím, že něco není v pořádku. Plocha připomíná bazén a nejsou na ní skoro žádná letadla. Když přeci jen nějaké vzlétá, za jeho koly stříká ohromný vodotrysk. Mířím na check-in, abych odevzdala svůj „velký“ batoh. Je to paradox, protože nejčastěji lítám jen s malým příručákem a peru se tak s nedostatkem prostoru v zavazadle, tentokrát je to však naopak – můžu mít 2 odbavená zavazadla po 23 Kg a mám jen jeden 10 kilový batoh. Do hor toho opravdu víc nepotáhnu.

Už ráno mi přišla zpráva, že odlet bude odložen o hodinu a půl. Paní u přepážky je milá a říká, že kvůli zpoždění můžu využít občerstvení v hodnotě 13 eur v restauraci za security. To se bude hodit. Takže projdu security, dotočím vodu a jdu se najíst. Odlet odložili o další hodinu. To jsem zvědavá, kdy opravdu odletíme. Po zevrubné prohlídce menu zjišťuji, že pro vegetariány toho zas tak moc nemají, ale green salad s avokádem a nějakou řasou je výborný. K tomu si dám espresso. Potřebuji ho jako sůl. Jak za mě spadl ten stres z cesty, jsem najednou strašně unavená. Pak už si jdu sednout do gatu. Nabíjím mobil a čekám. Odlétáme až o půlnoci.

neděle 15. 9. Air India přes pozdní hodinu trvají na tom, že budou servírovat večeři a zhasnou tak až kolem druhé v noci. Ráno nás zase v pět budí na snídani. Moc toho tedy nenaspíme. Mnoho péče někdy taky škodí. V Dillí máme díky zpoždění dost málo času. Navíc, i když neopouštíme tranzit, musíme znovu na security. Je tu asi 20 maníků v uniformách, všichni strašně důležití, ale moc jim to nejde. Ten, co má koukat do rentgenu, stejně kouká, kde co lítá. Ať žije kontrola. Snad nám to neuletí.Osazenstvo v letadle do Káthmandu má úplně jiné složení než to předešlé – zhruba polovina jsou Nepálci, polovina západní turisti, většinou trekaři. Nepálci jsou zjevně trochu civilizovanější národ. Když jsem viděla, co Indové v předchozím letadle během hodiny dokázali udělat se záchody, trochu mě to vyděsilo. Indie by pro mě možná byla příliš.

Je jasno a z letadla je krásně vidět obrovský tok Gangy. V Káthmandu přistáváme před třetí hodinou místního času (+ 4:45 oproti evropskému letnímu času) Nejdřív musím vyřídit vízum – žádost mám vyplněnou a vytištěnou na papíře – doporučuji to udělat v klidu doma, jinak si celou proceduru na letišti dost prodloužíte. Jsou tam jen 3 automaty na vyplnění žádosti a u všech se hned vytvořila fronta. Takhle pouze vystojím relativně krátkou frontu na zaplacení poplatku (na 30 dnů 50 dolarů). Platbu požadují v hotovosti, ale viděla jsem, že jedna paní platila visa kartou – pán za přepážkou z toho však moc nadšený nebyl a snažil se z ní nejprve vymámit hotovost a teprve, když byla neústupná, umožnil jí platbu kartou. Takže zkusit to lze, ale nespoléhala bych na to. S potvrzením o zaplacení jdu k druhé přepážce a tam celkem bez problémů obdržím vízum do pasu.

Jsem v Nepálu. Počkám na batoh, přezuji se do sandálů a vyměním si peníze na taxi. 10 dolarů musí stačit. Kurz je o něco málo horší než ve městě, ale nijak výrazně. Zamířím ven. Sebevědomě projdu kolem taxikářů, tvářím se, že na mě někdo čeká a hledám východ z letiště. Je to trochu komplikovanější, malý průchod uprostřed obchodů a restaurací se snadno přehlédne. Vylezu z areálu letiště ven na ulici. Tady se na mě hned nalepí taxikář. Dohodneme se na ceně 500 NR do Kaldhary (okraj Thamelu), což je myslím téměř polovina toho, co chtěli taxikáři v areálu letiště, a jak zjistím později víceméně normální cena. Vrhneme se do provozu. V Nepálu se jezdí vlevo, tedy když se zadaří, jinak všude. Největší část dopravních prostředků tvoří motorky, pár autobusů, taxíky, osobních aut je docela málo. Cesta dlouhá 7 km nám trvala skoro hodinu. Něco mi říká, že s dopravou to tu nebude jednoduché. Ubytuji se v Planet Nomad Hostel, který se honosí údajně nejkrásnější střešní terasou. Na tu také hned vylezu, abych se rozhlédla po okolí. Původně jsem měla v úmyslu jít ještě na chvíli do města, ale rychle se setmělo. Je šest hodin a mě dohnala únava z cesty. Hlad ani nemám a zítra je taky den. Chvíli posedím na střeše, pošlu zprávy domů a jdu spát.

Káthmandu, pohled ze střechy hostelu

střešní terasa

Nomad Planet Hostel

pondělí 16.9.

Ráno po snídani na střeše – je to opravdu moc pěkné místo – se vypravím do města. Nejdřív musím pro permit ACAP, který potřebuji na vstup do chráněné oblasti pod Annapurnami. Chci jít trek okolo Annapuren - Annapurna circuit trek (ACT). Jdu pěšky a cestou také vyměním nějaké peníze. Prohlížím si město a snažím se nenechat se přejet. Velké silnice mají chodníky, je tu ale šílený hluk a smog. Malé uličky chodníky nemají, motorky a auta jezdí všude. S úsměvem si vzpomenu na tátu, který se vzteká, že v Praze jezdí cyklisti po chodníku. Ale po nějaké době si zvyknu, nesmíte dělat žádné nepředvídatelné pohyby a oni se vám vyhnou. Když se potřebuji podívat do mapy, stoupnu si někam na kraj. Nejhorší je přecházení velkých silnic, zejména tam, kde není žádný nadchod. Doprava se nezastaví ani na chvíli a já mám přeci jen zábrany vrhat se pod autobus. Většinou se chytnu někoho místního a přejdu s ním.

doprava v Káthmandu

koše na třídění odpadu-prázdné

momo knedlíčky

elektroinstalace

Místo, kde vydávají permit, najdu snadno. Není tu moc lidí, takže jsem za 15 minut hotová. Potřebovala jsem jen 3000 NR a 2 pasové fotky. V žádosti je rovněž dotaz na jméno agentury nebo průvodce – prostě jsem tam nenapsala nic a nikomu to nevadí. Vyjdu ven a je tu jakási tržnice a taky celkem slušně vypadající bistro, kde jedí místní. Ochutnám tedy vege momo knedlíčky vařené v páře (mohou být i smažené), podávají se jemně pálivou kari omáčkou a chilli – i s čajem mě vyšly na necelých 20 Kč. Příjemně najedená vyrážím k Durbar square. Cestou narazím na malé náměstíčko s několika chrámy, kde právě probíhá jakýsi náboženský obřad. Mají tu nazdobený oltář, v loži naproti sedí nastrojené ženy a čekají, muži vedle oltáře hrají na nejrůznější nástroje, okolo je množství zapálených svíček. Nevím, co se bude dít, ale jsem zvědavá. Když už chci odejít, přivedou berana. Zmocní se mě zlé tušení. Oni ho obětují. Chci jít pryč – tohle nemusím vidět – ale zvědavost mě nutí zůstat. Beran je nejspíš něčím omámený, protože se vůbec nebrání. Chytnou ho za rohy, zvrátí mu hlavu dozadu a podříznou mu krk. Do kanálku pod oltářem stříká proud jasně červené krve. Všichni se radují. Je mi mdlo. Nějaká slečna vedle mě se mi snaží vysvětlit, co se právě stalo, ale moc jí nerozumím. Budu si to muset najít, o tomhle jsem skutečně nikde nic nečetla.

Konečně jsem na Durbar Square. Turisté platí vstup 1000 NR a je v tom i vstup do královského paláce (Hanumám dhóka) a muzea. Celé náměstí je vlastně komlex starého královského paláce s mnoha chrámy. Bohužel dost jich bylo poničeno při posledním zemětřesení v roce 2015. V těchto dnech se slaví svátek živé bohyně Kumárí, jejíž palác je zde také. A také svátek Indra Jātrā. Na náměstí připravují vozy na zítřejší průvod. Projdu královský palác včetně muzea. Na náměstí pak sleduji jakousi vojenskou přehlídku. Bílých turistů tu moc není, spíš místní. Cestou si dám jogurtový nápoj lassi – je to dobré, ale dost sladké. Jsem už docela unavená – zítra musím využít nějakou dopravu. Najdu místo na jídlo, kde je dost lidí – dám si vege nudle smažené se zeleninou a vodu. Pomalu se setmělo. Vyrazím do hostelu, směr mám nepochybně správný, jen nevím, jak daleko jsem. Touhle ulicí jsem ráno nešla. Mobil má poslední procenta a vyhrožuje vypnutím – chce to nosit powerbanku. Zeptám se tedy nějakých lidí v turistické agentuře – správně předpokládám, že mluví anglicky. Říká, že jsem to přešla a že má cestu tím směrem, takže mi to ukáže. Trochu se obávám, že bude chtít nějaké peníze, ale nakonec mě dovede do známých míst a nic za to nechce – opravdu měl cestu tím směrem. Je hezké, když vám lidé jen tak pomůžou.

Příprava vozů na průvod živé bohyně Kumárí

úterý 17. 9.

Dneska se vzbudím trochu dříve. Snídani v hostelu vynechám – včera mi ta kaše moc nechutnala. Slupnu pár datlí a banány a vyrazím. Najím se někde cestou. Nejdříve musím na autobusové nádraží pro lístek do Besisaharu, není to daleko, jdu tedy pěšky. Lístek stojí 700 NR a pořídím ho celkem bez problémů. Je na normální místní bus, žádný turistický prý nejede. No nevadí, bude zábava. Ráno v 6:20 tu mám prý být, budu tedy vstávat, co se dá dělat.

Tak a teď chci ke Swayambhunath – vede tam odtud hlavní silnice a musí tam tedy jet nějaký autobus. Problém je, že nevím který. Druhý problém je, že to neumím pořádně vyslovit, takže mi nikdo nerozumí. Vyberu si mladého, dobře oblečeného muže a zeptám se – anglicky mluví, ale kam chci jet, mu musím ukázat na mapě. „Á Svambí!“ a vede mě k zastávce autobusu za mostem, kde mě předá jednomu z naháněčů. Ten mě pak vysadí přímo na místě. Nevím, kolik se platí a dám mu tedy 20 NR, sbalí je, ale lístek jako ostatním mi nedá. Možná to bylo moc nebo naopak málo, ale šlo mu to do kapsy, nevím, ale hlavně, že jsem na místě. Ještě k tomu názvu– můžete slyšet i označení „monkey temple“ - používají ho i někteří průvodci, ale vězte, že se jedná o posvátné místo a může to být vnímáno jako značně neuctivé označení.

autobusové nádraží

pokladny

údržba motoru vonnými tyčinkami

cesta MHD

posvátná řeka Bagmatí

Buddha Amideva park

Díky této krkolomné cestě se sem ovšem dostávám z jiné strany než většina turistů a vůbec návštěvníků. Začnu tedy návštěvou místa označeného jako Buddha Amideva park. Dominují mu tři obrovské zářící zlaté sochy Šákjamuniho Buddhy, čtyřrukého Čenresiga a Guru Rinpočheho. Potočím mlýnky s mantrami, a ještě něž začnu šplnat na kopec ke stúpě, dám si v dole v bistru pozdní snídani či brzký oběd (je skoro jedenáct). Zkusím vege sandwich a čaj. Je to jakási zeleninová placka v housce se zeleninou a několika smaženými brambůrkami. Chutná mi to. Vege sandwich nebo burger si v Nepálu dám ještě mockrát a vždycky dostanu něco trochu jiného, podle toho, jak si toto západní jídlo kuchař představuje.

Cestou se pozdravím s opicemi – tlupy makaků tu obývají skutečně celý kopec ověšený modlitebními praporky. Nejsou ovšem zdaleka tak agresivní, jak jsem slyšela. Vyšplhám nejdříve na jeden kopec s buddhistickým klášterem, a pak přejdu na druhý k hlavní stúpě. Dolů pak scházím po hlavních schodech – tam si také všimnu, že se vybírá vstupné 200 NR. No, něco jsem dala mnichům do kasičky, tak snad to stačí.

Místo je neobyčejně působivé a je odtud nádherný výhled na celé Káthmandů. Obejdu hlavní stúpu a potočím mlýnky neb každá modlitba se počítá, a pak už scházím dolů po prudkých schodech. Pod schody neodolám lákání jednoho prodejce a koupím si náramek z korálků Rudraksha z plodů posvátného stromu Elaeocarpus ganitrus. Dodá prý energii na cestách. Dále tibetskou misku a nakonec i modlitební praporky – prý je mám pověsit v horách a o štěstí mám postaráno.

Teď bych ráda popojela do Patanu. Taxikáře, kteří mi nabízí odvoz za 20 dolarů, pošlu do háje a jdu hledat autobus. Vidím, že tu staví takové dodávky, ty jsou však značně přeplněné a zdá se, že do Patanu nejedou. Nabídne se mi chlapík s motorkou, že mě sveze, domluvíme se na 500 NR. Nejdříve mám trochu obavy, viděla jsem ten provoz, ale nakonec to vezmu. Prosím ho, ať jede opatrně, tak určitě.. Zeptám se, jestli se ho můžu držet a když souhlasí drapsnu se ho okolo pasu a držím se pevně. Helmu má pochopitelně jen on. Vrháme se do provozu. Trochu mě vyděsí, když nás při předjíždění málem smete náklaďák, ale on se jen směje. No byla to jízda, ale jinak měl pravdu, jsme tam za chviličku. V té chvíli ještě netuším, že to zdaleka nebyla moje poslední jízda na motorce tady. Pro jednotlivce bez zavazadel je to totiž naprosto nejrychlejší a také nejlevnější způsob dopravy nejen po Káthmandu.

Pátan (Lilitpur)je jedním z tradičních královských měst v údolí Káthmándú a pravděpodobně je také ze všech nejstarší. Centrem je opět náměstí Darbar. Je zachovalejší a místní muzeum má mnohem víc exponátů než to ze stejnojmenného náměstí v Káthmandu. Jsou tu šperky mince, královský trůn, sochy Buddhy, původní dřevěné vyřezávané sloupy. Vstup je pro turisty ze západu opět 1000 NR. Projdu to celé, a když vylezu z muzea, venku tančí dva maskovaní muži, hraje jim k tomu kapela, nejspíš součást oslavy svátku Indra Jātrā. Mezi domy najdu známý Zlatý chrám a dojdu až k posvátné řece Bagmatí (vlévá se do Gangy), kde jsou pohřební gháty. Žádný obrad se zde ovšem nyní nekoná. Přejdu řeku a vydám se zpět do Káthmandu.

Nyní přemýšlím, jak se dostanu zpět do Thamelu. Okolo jezdí dost autobusů, ale nevím kam jednou, do Thamelu určitě nikoliv, ale někam poblíž by mohly, směr mají správný. Vlezu tedy do jednoho a sleduji trasu, když odbočí špatným směrem, tak vystoupím. Průvodčí chce tentokrát 25 NR a dokonce mi dá i lístek. Bus je úplně narvaný a vůbec nechápu, jak se zvládá prodírat těmi lidmi. Jsem kousek od Durbar square, tady už trefím. Nejdřív se zastavím na večeři – chci konečně ochutnat národní jídlo Dhal Bhat (na menu ho mají uvedený jako Khudi set). Základem je rýže a čočková polévka, k tomu směs zeleniny (v masové variantě s masem), naložená zelenina a pár plátků čerstvé zeleniny, případně papadam (smažený křupavý chleba z luštěninové mouky). U tohoto jídla vám navíc kuchař přidává, dokud nemáte dost. Tady stojí 150 NR, ale v horách třeba i 900 NR.

Do Thamelu popojedu rikšou – chtěla jsem to prostě zkusit. Je to docela sranda a překvapivě rychlé. Teď musím ještě vyměnit peníze, na treku možnost nebude – kurz se v jednotlivých směnárnách moc neliší, jdu tedy tam, kde jsem měnila včera. Za 500 dolarů dostanu 66 000NR – je to pěkný paklík. Pán mi zkušeně nabízí gumičku. Ještě si koupím čepici z jačí vlny – včera jsem si ji vyhlídla, když jsem šla kolem. Pán nechce jít pod 500NR – jiné bych mohla mít i za 300NR. Jenže já chci tuhle a on to ví. No, co se dá dělat, beru ho.

střena 18. 9.

Vstávám brzy, rychle si zacvičím jógu, k snídani si dám jen banán a před šestou už kráčím směrem k hlavní ulici. Včera jsem se domluvila s majitelem hostelu a nechala si tu tašku s věcmi – hlavně oblečení do letadla, knížka do letadla a taky pár drobností, co jsem si tady už stihla koupit – třeba ta tibetská miska. Vrátím se sem po treku. Taky jsem se zeptala, kolik má zhruba stát taxi na autobusák. Taxikáři to vždycky zkouší.

V 6:15 jsem na autobusovém nádraží a začíná martyrium hledání správného autobusu. Zeptám se uniformovaného zřízence, někam mi ukáže, řidič příslušného autobusu ale odmítá, že by jel do Besisaharu. Takhle obejdu asi 4 autobusy. Nepálec vám totiž nikdy neřekne, že neví, ale když neví, tak si něco vymyslí a trvá na tom. Konečně se mě ujme mladík, který vypadá orientovaně – jdeme se zeptat k přepážce, tam nás někam pošlou – není to sice ono, ale řidič už ví. Konečně jsem ve správném autobusu. Je 6:25 a nikdo tu není. Po chvíli přichází skupina asi 6 trekařů – zjevně také hledali. Pak přicházejí nějací místní. Jsem docela ráda, že můj batoh se vešel do přihrádky nad sedačkou. Klukům se tam batohy nevešly a musí na střechu. Okolo sedmé opouštíme autobusák, ale nabírání lidí a věcí tím zdaleka nekončí. Zastavujeme ještě mnohokrát. Autobus je úplně plný a kromě lidí vezeme kde co. Pytle zrní, čistící prostředky, povlečení – všechno možné i nemožné. Naštěstí nic živého. Cestou jsem viděla, jak na jeden autobus na střechu nakládali kozy. Jak s nimi jeli, to fakt netuším.

Teprve po osmé opouštíme Káthmandu a šplnáme do kopců. Moje představa, že budu spát nebo si pustím nějakou knížku do sluchátek, se ukázala jako velmi naivní. Vepředu je obrazovka a velké reproduktory (to nejspíš znamená to označení DELUXE na autobusu). Na obrazovce běží nápadité videoklipy ve stylu Bollywoodu a z reproduktorů vřeští nepálská hudba. V rámci zachování svých ušních bubínků si nacpu do uší špunty (důležitá součást výbavy pro cestování lokálním busem v Nepálu) i tak to pořád slyším, ale ve snesitelné úrovni. V prašných úsecích si navlékám roušku – vzala jsem si bavlněnou doma ušitou v době covidu – ta se také hodí.

Stavíme po deváté na snídani. Dám si dvě samosy a čaj. Prohodím pár slov s nepálským průvodcem a jedním trekařem z Belgie. Průvodce kupodivu nijak nepohoršuje, že se vydávám do hor sama a má pro to celkem pochopení. („ OK, only nature and you“- ano, nějak tak si to představuji) Belgičan chce z Besisaharu popojet džípem až do Chame a začít trek až tam, má prý málo času.

V jednu stavíme na oběd. Podává se Dal bhat – ve veg nebo non veg variantě. Vege stojí 250 NR. Mám žízeň a vypiju litr vody, čehož následně lituji, protože další zastávka už se nekoná a mně se chce čůrat..

Krajina, kterou projíždíme je úchvatná, zelená rýžová pole, kopce, kroutící se řeka. Silnice (pokud to tak lze nazvat) bohužel tak úžasná není. Každému, kdo nadává na stav českých silnic, bych doporučila alespoň krátkou exkurzi, aby věděl, po čem všem lze jezdit. Do Besisaharu dorážíme v půl čtvrté (z Káthmandů je to necelých 200 km). Vniknu do blízké kavárny na WC a pak si dám jedno rychlé espresso (120 NR). Tím se trochu vzpamatuji. Beru si batoh, loučím se s ostatními trekaři, kteří si domlouvají džíp do Chame a vydávám se hledat bus do Khudi. Najdu cosi jako zastávku a jeden týpek mi sděluje, že autobus pojede, ale až za chvíli. Telefonuje a za chvíli opravdu přijíždí bus nebo spíš minibus. Musíme ovšem nejprve nabrat lidi. Klidně jsem mohla zůstat sedět v kavárně a nic by mi neuteklo. Moje naděje, že ještě dnes někam dojdu, se rychle rozplývá. Musím se prostě přizpůsobit nepálskému tempu a přestat spěchat, jinak se zblázním. Naháněč mi nabízí, že mě řidič za 300 NR odveze až do Ngadi, což je o něco výš. Souhlasím. Před Khudi zastavujeme na kontrolu permitu – utrhnou mi kupón a permit orazítkují. Cestou mě osloví nějaká starší paní, jestli chci spát u ní v penzionu. Řidič ovšem nesouhlasí a dojde mezi nimi k výměně názorů. Chvíli si myslím, že mu jde o jízdné, ale jde o můj nocleh. Řidič má v Ngadi rodinu a ta má také ubytovnu a tam mě také veze. Je začátek sezony, trekařů je málo, hlavně v této části treku. Mnoho trekařů začíná výše. Boj o zákazníka je tedy nutný. No co, je pět hodin, vypadá to slušně a ceny jsou celkem mírné. Takže vlastně proč ne? Ještě vylezu na blízký kopeček, a než se setmí, trochu se rozhlédnu po okolí. Musím se po té cestě protáhnout. Pak se vrátím na večeři, osprchuji se, pozdravím gekony na zdi, pošlu zprávy domů – wi-fi tu mají. Počkám, až vyjde dnešní úplněk, a pak jdu spát. Mám toho tak akorát plné kecky.

deluxe bus

nakládání

vyhýbání se náklaďáku

silnice se staví, ale to neznamená, že se po ní nedá jezdit

čtvrtek 19. 9 – Ngadi Bazar (900m) – Jagat (1261m) 14.7 km - 1060m nahoru, 699m dolů

Po snídani (kaše s banánem a čaj s mlékem) vyrážím. Míjí mě džíp s trekaři ze včera. Jinak za celý den žádného trekaře nepotkám. Je úplně modro, nebe bez mráčku. Mám skvělou náladu – konečně na treku. Procházím okolo vodní elektrárny a stoupám dál proti proudu řeky Marshyangdi. Krajina je neuvěřitelně zelená, všude jsou terasovitá políčka s rýží, spousty obrovských vodopádů, je vidět, že je po deštích. Je hodně teplo, takže potřebuji dost vody, ale vždy je dostupný nějaký kohoutek na natočení. Takže není potřeba nosit nějaké větší množství vody. Vodu čistím UV lampou. Zjistila jsem, že je třeba z ní vyndávat po vypnutí baterie, protože jsem je tam pár dní nechala a ona mi je potvora vyluxovala. Ještěže mám náhradní sadu, doufám, že vydrží celou cestu.

Je tu hodně ještěrek (doufám, že jiné plazy nepotkám), některé se nechají i vyfotit. Taky spoustu různobarevných motýlů. Výhledy jsou nádherné, ale slunce dost smaží. Zpětně musím říct, že to byla jedna z nejnáročnějších etap treku.

Zde se lidé živí evidentně hlavně zemědělstvím. Trekařů je tu asi relativně málo. Místní, které jsem tady potkala, nejsou nijak přehnaně přátelští a osloví vás jen tehdy, když je doba oběda a oni vás chtějí nalákat na jídlo nebo večer na ubytování. Nicméně když je pozdravím, odpoví. Ne oběd dnes nezastavuji, chci dojít až do Jagatu, kde jsou hot springs a mám strach, že bych to nestihla. Mám nějaké datle a oříšky a v tom vedru stejně nemám hlad, ale spíš jen žízeň. Zastavuji tedy hlavně kvůli doplnění vody a focení. Okolo půl čtvrté jsem v Jagatu. Cestou mi jeden pán, co mě lákal na jídlo, dal kontakt na ubytování – prý nebudu platit za nocleh, ale jen za jídlo. Jdu tedy tam. Nevím ještě, že to je tady standart. Ubytování je celkem slušné a ceny jídla pochopitelně trochu vyšší, ale nic tragického. Zůstanu tam. První si musím dát sprchu, jsem úplně propocená. Pak se najím a po jídle se vypravím do lázní. Jsou až dole u řeky. Mají tu převlékárnu, záchody a dva bazény s horkou vodou. Platí se vstup 200 NR. Rychle se převléknu do plavek a ponořím se do horké vody. Naprosté blaho! Skoro nikdo tu není, jen 4 Australani, co s nimi bydlím v guesthousu a jeden místní. Teplotu vody v bazénku lze jednoduše upravit – jsou tu dvě hadice s horkou a studenou vodou a člověk si připustí, co chce. Studenou vodou se také lze ochladit jako v sauně. Je to boží, vydržím až do šesti, kdy se začne stmívat, a lázně se zavírají. Ne, že by vás někdo vyhazoval, ale není tu světlo a obsluha jde také domů. Nicméně, mám s sebou čelovku, tak se moc nehoním. Jediné negativum je ten prudký kopec, který musíte vylézt od řeky zpátky do ubytování. Po koupání jsem tak akorát zralá na postel. Napíšu zprávy všem, co chtějí vědět, že žiju a jdu spát.

most

rýže

pátek 20. 9. – z Jagatu (1261m) do Bagarchhap (2106m) 18,3 km – 1965m nahoru 1120m dolů

Snídani mám objednanou na 7:30 – kaše s jablky a čaj. Budím se v 6:45, cvičím jógu, umyju se a jdu snídat. Snídaně se sice objednává večer na určitý čas, ale reálně ji začnou dělat, až když člověk přijde ke stolu. Jen jednou za celou dobu se mi stalo, že mi snídani hned přinesli. Zaplatím a okolo deváté vyrážím. Dneska chci dojít alespoň do Dharapani. Lidí přibývá. Jak stoupám, rýže mizí a nahrazuje ji kukuřice. Jsou tu nejen spousty ještěrek, ale také obrovská barevná sarančata, která dělají takový hluk, že jsem si myslela, že tu někde mají puštěný motor. Je stále krásně, jen trochu více mraků než včera. Po prudkém stoupání dorážím do Tálu. Myslím na oběd, když mě zastaví chlapík, co říká, že tudy to nejde. Cesta je zavřená, je tam prý nějaký problém. Budu se muset vrátit a jít po druhé straně po cestě pro džípy, které se zde optimisticky říká silnice. No nic, dám si tu tedy alespoň oběd. Nemám moc hlad, tak mi stačí polévka. Je docela velká, zeleninová s nudlemi a česnekem, příjemně pálivá a moc dobrá. Za mě ideální oběd na treku. Člověk se nají, doplní tekutiny a soli a neleží mu to v žaludku jako kámen. V restauraci mi potvrdí, že se musím vrátit. Jdu tedy po druhé straně řeky. Nejednou se silnice rozdvojuje. Jedna vede nahoru, druhá dolů, šipka žádná. Podle mapy to vypadá na tu horní, když se po ní však vydám, asi po 300 m stoupání na mě zavolá řidič okolo jedoucího džípu, že jdu blbě. Během hodiny už se podruhé vracím a musím říci, že mě to už trochu s… štve. Asi po hodině chůze vidím ten problém, kvůli kterému je cesta zavřená. Prostě se zřítil kus svahu i s cestou do údolí. Naprosto neuvěřitelně vypadá, že tam nahoře je bagr a pracuje – hází nějaké kameny ze svahu dolů. Chvílemi se zdá, že se zřítí také. Problém map zde – ať už těch v mobilu nebo těch papírových je jejich neaktuálnost. Kvůli takovým sesuvům cesty často nevedou tam, kde loni. Nejspolehlivější je ptát se místních, pokud jsou tedy nějací v dosahu. Do Dharapani přicházím po třetí hodině a rozhodnu se tedy ještě pokračovat do Bagarchnäp – někde jsem četla, že ubytování v menších vesnicích bývá levnější, ale nevěřte tomu, je to pitomost. U odbočky na Odar je další kontrolní stanoviště ACAP – tentokrát chtějí poprvé i pas a koukají i na vízum. Jinde to neřešili.

V Bagarchnäp jsou jen dvě ubytovny a jak mi pán ochotně vysvětlí, mají stejného majitele, takže konkurence veškerá žádná a ceny mají stejné, možná trochu nižší než v Jagatu, ale pokoj je zase dost díra. Když vidí mé nadšení ubytováním, nabídne mi, že za pokoj platit nemusím, alespoň že tak. No co, dál se mi jít nechce - jídlo je slušné, sprcha teplá, spala jsem i hůř. Jsem tu sama, jen s párem mladých Němců. Takže jako obvykle osprchovat se, ve sprše zároveň vyprat oblečení, najíst se, chvíle na wi-fi, která je oproti očekávání všude, krátká meditace a spát.

sobota 21. 9. - Bagarchhap (2106m) – Chame (2679m) 12,9 km – 828m nahoru a 255m dolů

V noci pršelo a ráno je trochu zataženo. Nejsou sice takové výhledy, ale zase se o poznání lépe stoupá. Včera jsem překročila hranici 2000 m a malinko se změnila krajina. Trochu to připomíná rostliny u nás - rostou tu vlašské ořechy, jablka, kukuřice. Kdyby nebyly mraky, mohla jsem vidět i Manaslu, ale nebylo mi přáno. Snad zítra. Potkávám opět Australany, jsou to 4 kluci odhadem okolo 25 let. Mají průvodce a dva nosiče. Přesto jdou většinou o dost pomaleji než já. Ráno, když jsem snídala, viděla jsem je na cestě a ani né během hodiny jsem je dohnala, a to nikam nespěchám, zastavuji na focení, kochám se krajinou.. otázka zní, jestli já jsem v tak dobré kondici (to si nemyslím) nebo oni v tak špatné.

Míjím další elektrárnu, tentokrát obehnanou plotem a popsanou čínskými znaky. Číňané tady nejspíš dost investují, jako ostatně všude.

Zemědělství se tady nejspíš obejde bez jakékoliv mechanizace. Na pole se chodí s motykou a bambusovou nůší. Na trávu se srpem. Obilí se mlátí cepem. Na stavbách se nějaká mechanizace najde – mají např. ty bagry nebo sbíječky, ale jen někde. Viděla jsem ženy, jak nosí cihly v koších na zádech s popruhem přes čelo. Místní, kteří nevlastní žádnou ubytovnu či hotel žijí v dost jednoduchých domcích z kamenů s tlustými zdmi a malými okny. Plechová střecha je leckdy jen položená na zeď domku a zatížená kameny, aby neuletěla.

Procházím jablečným sadem, paní tu prodává jablka, tak si od ní nějaká koupím – čerstvého ovoce je tady v horách nedostatek. Na chvíli se posadím a chroustám jablka. Ptá se mě, jak se jmenuji, říkám, že Jana ona se směje a říká, že ona se jmenuje Maja. Na víc bohužel její angličtina nestačí. Chvíli tak sedíme a smějeme se na sebe. Pak se vrátí ke hře v mobilu. Je to neuvěřitelné, takže mlátičku nemají, ale mobily ano.

Koukám po něčem k jídlu, ale nic příhodného nenacházím. Až v Koto mě přiláká vůně právě usmažených samos. Samosy jsou takové smažené taštičky plněné různou náplní (většinou zeleninou s luštěninami a lehce pikantní) a nejlepší jsou právě čerstvé. Sním dvě a příjemně najedená obejdu místní stupu a mnichům do kasičky dám nějaké drobné. Chci pokračovat v cestě, ale odchytne mě prodavač náramků. Má docela hezké z různých kamenů. Říká, že pro mě se hodí tenhle – drobné černé onyxové korálky popsané mantrou ÓM MANI PADME HUM, základní a také nejznámější mantrou tibetského budhismu. Mantra transformuje negativní emoce jako je nenávist či hněv, pýcha, egoismus a připoutanost, žárlivost, závist, chamtivost a lakotu. Tak to se může hodit a navíc se mi opravdu líbí, ale 1200 za něj nedám. Po krátkém smlouvání se dostáváme na 700 – je to sice určitě víc než za kolik bych takový náramek koupila v Káthmandu, ale zase mám památku na tohle místo.

V Chame (2600m) jsem po třetí hodině, na ceduli si přečtu, že tu jsou také hot springs – no vida, to jsem ani nevěděla. Vyberu si ubytování – už to zvládám celkem bravurně. Projdu jich několik, podívám se na pokoj, koupelnu a ceny jídla. Pak dělám trochu drahoty a většinou mi nabídnou ubytování zdarma s tím, že jíst budu u nich. Ceny jídla jsou pochopitelně mnohem vyšší než v Káthmandu a s nadmořskou výškou se ještě zvyšují. Paní hned v druhé ubytovně je mi sympatická a zůstávám tedy tam. Ubytuji se a jdu najít ty horké prameny. Projdu celou vesnicí a nikde nic není vidět. Musím se zeptat. Až za mostem na konci vesnice po proudu řeky jsou dva bazénky. Tentokrát se zde nic neplatí, ale také tu není žádná převlékárna ani zázemí. Místní to využívají jako koupelnu i pračku. Nicméně praní a mytí probíhá mimo bazénky a v bazéncích se jen koupou. Protože se není, kde převléct, zůstávám v triku a kalhotkách – stejně je budu prát a čisté na převlečení mám. Místní na mě chvíli koukají – jsem tu jediná bílá, ale žádné velké pozdvižení se nekoná. Řekla bych, že jsou na trekaře zvyklí. Jedna dívka mi půjčí džbánek a můžu si tedy také umýt hlavu. Pak už jen příjemně naložená v teplé vodě sleduji nepálské mladíky, jak se předvádí před dívkami. Některé věci jsou všude stejné. Po chvíli dorazí Australani – na obličeji je jim vidět, že je to tu dost vyděsilo – no asi jsem při příchodu vypadala podobně - oproti Jagatu je to divočina, ale dali to...

Poprvé večer pociťuji chladno.

ubytování Bagarchnäp

neděle 22. 9. – Chame (2679m) – Upper Pissang (3312m) 14,3 km – 884m nahoru – 251m dolů

Dnes mě čeká trasa až do Horního Pissangu. Trekařů na trase povážlivě přibylo. Mnoho lidí se nechá džípem vyvézt až do Chame a začíná tam. Za mě docela škoda. Spodní partie treku jsou krásné – tmavězelené zalesněné kopce, čerstvou zelení zářící terasovitá políčka rýže, vodopády, kvetoucí vegetace, různobarevní motýli a celkem přátelské ještěrky. Náročnější na nastoupené výškové metry, ale nádherné. Přispělo k tomu určitě i počasí první dva dny treku – svítící slunce a modré nebe téměř bez mráčku. Dneska je mraků více, ale snad něco uvidím.

Kontrolní stanoviště ACAP tentokrát míjím bez zastávky – nikdo tu nebyl. Přejdu most a potočím modlitební mlýnky pro dobrý den. Zaujmou mě koše na třídění odpadu – prázdné. Hezký pokus, ale bohužel je nikdo nepoužívá. Ani nevím, jestli je vyváží a co by s případným odpadem tady dělali. Již několikrát jsem viděla, že odpadky se tu prostě pálí na hromadě za vesnicí, případně je zahodí někam do křoví. Snažím se, aby tu po mě žádné odpadky nezůstali. Datle s oříšky jsem si dala do skládací krabičky, kterou zmenšuji, jak postupně ujídám, vodu čistím, a jídlo kupuji pouze nebalené, čerstvě připravené a těch pár drobných obalů nesu s sebou zase zpátky do města. Je ovšem otázka jestli je pálení odpadu ve městě o tolik lepší než jeho pálení tady.

Procházím okolo základní školy na kraji vesnice – dva přízemní domečky s dvorkem. Všude je stále zeleno. Dneska překročím výšku 3000m, přesto tu pořád roste kukuřice, jablka, zelí, fazole. Stoupání je zpočátku pozvolné, cesta se kroutí stále okolo koryta řeky. Pustím si audioknížku do sluchátek a cesta příjemně utíká. Pomalu bych už mohla vidět nějaké ty Annapurny. Mraky se však drží nízko, takže zatím nevidím nic. Na konci trasy mě čeká prudčí stoupání a jsem v Pisangu. Pisangy jsou dva, dolní a horní – jeden leží dole u řeky a druhý celkem logicky nahoře na kopci. Tam také budu dnes spát. Je to malebná vesnička terasovitě rozmístěná po kopci. Úplně nahoře je budhistický klášter. Batoh si nechám v ubytování a jdu se podívat do kláštera. Kláštery, modlitebny a stúpy jsou zde nejlépe vytvořenými a nejbytelnějšími stavbami na rozdíl od domečků místních lidí, které jsou velmi jednoduché. Asi to trochu svědčí o prioritách místních. Prohlédnu si klášter, potočím mlýnky a pak ještě vylezu na kopec nad klášterem. Mraky se trochu trhají, ale Annapurnu pořád nevidím. Při cestě zpět do ubytování uslyším gong znějící z kláštera - mniši se svolávají na modlitbu. Vedle chrámu stojí ještě pár bílých trekařů a mniši nás zvou dovnitř. Většinou vypadají dost mladě, skoro kluci. Dohlíží na ně nějaký starší mnich. Zujeme si boty a sedneme si na polštáře ke stěně chrámu. Jeden mnich obchází svatyni s vykuřovadlem. Ostatní recitují mantry. Jednotlivé části se oddělují boucháním do gongu nebo trubkami. Celý obřad je neobyčejně působivý. V duchu poprosím o hezké počasí, nízká oblačnost způsobila, že jsem zatím žádnou pořádnou horu neviděla a mám trochu strach, aby to tak nezůstalo celý trek. Moc bych si přála vidět Annapurny.

Když pak scházím dolů od kláštera do ubytování, cítím podivnou lehkost a také mrazení okolo páteře. Najednou se mraky rozestoupí a já jí opravdu uvidím a nejen ji, ale i okolní kopce. Poklesne mi čelist, tak takhle se tedy v Himalájích plní přání.. no díky.

V ubytování nejde proud, majitel říká, že ho pustí později. Osprchuji se tedy při čelovce. Ocením magnet, kterým se dá svítilna přidělat ke kovové skříňce karmy. Voda se ohřívá plynem z bomby, takže teplá teče. Pak se jdu najíst. Dám si nudle, rýže už mám tak nějak dost. V jídelně je příjemné teplo od roztopených kamen, tak chvíli posedím. Koupím si litr horké vody v termosce a do ní si dám vlastní bylinkový čaj pro doplnění tekutin a na lepší spánek.

pondělí 23. 9. - Upper Pisang (3312m) – Manang (3540m) 19,4km - 731m nahoru - 503m dolu

V noci byly krásně vidět hvězdy a ráno je také celkem jasno. Věřím, že bude krásný den. Čeká mě dlouhá etapa až do Manangu. Jsou dvě cesty lehčí, ale nudnější údolím přes Dolní Pisang a náročnější se stoupáním do Ghyaru a Ngawalu (3700 m). Vybrala jsem si tu náročnější a nelitovala ani chvilku. Počasí se vydařilo a výhledy byly parádní. Cesta vede kousek po vrstevnici, pak přes most a následuje prudké stoupání 500 výškových metrů. Stoupání zhustí proud trekařů, pomalu je těžké si dojít na záchod a to je před sezónou. V Ngawalu se zastavím na oběd – opečené brambory se zeleninou a trochu si odpočinu a kochám se výhledy – je vidět Annapurna III a Gangapurna. Sluníčko příjemně hřeje, nebe je modré a mraků celkem málo. Po obědě zajdu ke klášteru, který je zde také nad vesnicí. Vyšplhám na kopec a poděkuji za to nádherné počasí. Tohle byla opravdu krásná část cesty. Pod klášterem jsou dva modlitební mlýnky, které otáčí protékající voda. Tak vida mechanizace dorazila i sem.

Pak už mě čeká jen sestup do údolí a cesta po prašné silnici až do Manangu. Pustím si zase nějakou audioknihu a okolo páté jsem na místě. Nechám se zkontrolovat na ACAP check pointu. Výběru ubytování tentokrát věnuji větší pozornost, kvůli aklimatizaci se zdržím 2 noci. Projdu více ubytoven a nakonec se na mě usměje štěstí – dostanu pokojík s malým balkonkem a výhledem na Annapurny. Tentokrát poprvé však musím zaplatit i za ubytování byť částku symbolickou 300 NR.

úterý 24. 9. - – Manang (3540m) – Kicho Tal - Ice Lake (4619m) – Manang – aklimatizační den

16,6 km – 1079m nahoru i dolů

Dneska mě čeká aklimatizační den. Plánuji tedy vylézt k Kicho tall neboli Ice lake do výšky 4619 m. Ráno je pěkně jen sem tam nějaký mráček. Sbalím si malý batůžek a vyrážím. Je třeba se vrátit údolím až do Bragy a odtud začít stoupat k jezeru. Cestou si koupím nějaké křížaly a sušené ovoce k svačině. Prodavěč mi říká, že nahoře je restaurace. Co mi ovšem neřekl, že zavřená. Procházím vesničkou a začínám stoupat. Nikdo nikde, akorát nad vesnicí dojdu dva mladé kluky, jak se ládují čokoládou. Jsou celkem milí a podělí se. Chvíli si povídáme a pak pokračuji. Za chvíli mě stejně dojdou a předejdou. Tihle mají zjevně lepší kondici než ti Australani. Když se řekne výlet k jezeru, představím si taková ta jezera v Alpách, kde se procházejí echt turisti od hospody k hospodě. Tak tohle není ten typ výletu. Kopec je dlouhý a táhlý. Je to přesně takový ten typ, kdy máte pořád pocit, že za támhle tou hranou už musí být jezero, je tam ovšem jen další kopec. Ke konci už mi dochází dech, je to přeci jen 4619m, Takže 10 kroků, dýchám a znovu. Míjím zavřenou chatu a malou chatičku kde žijí dva pastevci. Ještě poslední kopeček a vidím jezero, jsou tu vlastně dvě a taky stúpa s modlitebními praporky. Kluci akorát odchází, budu mít jezero sama pro sebe. Sednu si k němu a ponořím si ruce, jeho hladina je úplně klidná, myslím na meditaci, ale není mi přáno. Obloha se zatáhne a zvedne se vítr, žene se sem nějaká bouřka. Dojde mi, že nemám bundu ani pláštěnku, jen teplou mikinu. Blbečku, nadávám si v duchu, jak dlouho chodíš do hor? Rychle scházím z kopce dolů. Začíná pršet, naštěstí už jsem u zavřené chaty, pod jejíž stříškou se schovám. Za 20 minut déšť skončí a je zase jasno. Jako takové varování – tohle nejsou Jizerky.

Dole je zase teplo, jako by žádný déšť ani nebyl. Cestou zpátky si nakoupím nějaké sušené ovoce a také nějaké slané zobání (pikantní sušená čočka, oříšky a tak). Občas dostanu strašnou chuť na něco slaného. Zítra pokračuji v cestě.

východ slunce

zelí, které roste ve výšce 3500m

Braga

Rakytník ve výšce cca 4000m

Kicho tall

střena 25. 9. - Manang (3540m) –Yak Kharka 4020m

3,2 km vyhlídka na Gangapurna Taal 225 m nahoru i dolů

9,5 km – 530m nahoru a 50m dolů

Dnes mám před sebou jen krátkou etapu. Neboť spát můžu maximálně o 500 výškových metrů výš. Takže cílem je Yak Kharka. Jinak by se samozřejmě dalo dojít až do Thorong Phedi, ale kvůli aklimatizaci to není dobrý nápad. Žádné známky výškové nemoci zatím nepociťuji – hlava mě nebolí a spím jako mimino. Nevím, jestli je to tím, že každý den cvičím jógu nebo mám prostě štěstí. Takže si dneska trochu přispím a také ještě před výstupem samotným si bez batohu „vyběhnu“ na protější kopec. Je odtud pěkně vidět na Gangapurna lake a na celý Manang. Trvá mi to necelé dvě hodiny. Pak vyrážím. Jdu pomalu a dělám si zastávky. Sleduji, jak se vodí koně. Celý tenhle trek je vlastně obchodní stezka do Tibetu – na koních se zde přepravoval a mnohdy ještě stále přepravuje náklad i lidé. Jsou to takový menší koně, ale po horách chodí jak kamzíci. Zvládnou dokonce i ty houpací vysuté mosty. To jsem sice neviděla, ale trus je prozradil. Sleduji, jak jdou koně spodem přes řeku a jejich majitel na ně haleká z mostu.

Je celkem pěkně – občas svítí slunce, občas jsou mraky-těch je bohužel s přibývajícím odpolednem čím dál více. Okolo čtvrté jsem v Kharce – ubytovny jsou tu jen dvě s víceméně stejnými cenami. Zůstávám v té první. Rozpršelo se.

Večer sedí všichni trekaři i s průvodci ve velké místnosti, kde se topí v kamnech. Je tu také skupinka Izraelců, kteří mají jako průvodce Šerpu, který vylezl 4x na Mount Everest. Naposledy před 10 lety. Vypráví, jak se zdolává Everest. Vyjmenovává, co všechno musíte mít – permity, průvodce, nosiče, vybavení, kyslík – všechny tyhle věci stojí desetitisíce dolarů a ani tak se nakonec nahoru nemusíte dostat. Upřímně, nic takového mě tedy opravdu neláká. Ale zaujalo mne, jak probíhá aklimatizace. Nejdříve vylezete ze základního tábora do 4. tábora a zase se vrátíte zpět do základního. To opakujete tak dlouho, dokud ten výstup pro vás není snadný. Pak teprve můžete nahoru, pokud tedy počasí dovolí. V malém tady vlastně takovou aklimatizaci provádíme všichni, když šplháme na různé kopce i mimo trasu, abychom své tělo připravili na zdolání sedla ve výšce 5416m.

čtvrtek 26. 9. –Yak Kharka 4020m Thorong Phedi(4523 m) 7 km – 503m nahoru 0m dolů

Celou noc pršelo. Ráno neprší, ale je zataženo. Nespěchám neb není kam. Trasa do Thorong Phedi (pata Thorongu) je krátká. Provoz na trase je už opravdu hustý. Jsou tu ti Izraelci, potom docela velká skupina Japonců, nějací Číňani (ty jsou taky všude), Poláci, Francouzi a pak nějací jednotlivci. Z Čech jsem nikoho nepotkala. Ti, co se mnou přiletěli do Káthmandů se chystali na Manaslu.

V Thorong Phedi jsou dvě velké ubytovny, které pojmou velké množství trekařů. Někdy se stane, že kvůli počasí nelze přejít sedlo a trekaři se tu pak nahromadí. Okolo jedné jsem na místě a spustil se déšť. Jdu dovnitř a dám si polévku a ubytuji se. Cenu uhádám na 300, o komfortu nemůže být řeči. Sprcha je pouze studená a pokojík je dost díra, no alespoň mám střechu nad hlavou. V téhle výšce jsem ani žádný luxus nečekala. Ten déšť mi dělá trochu starosti. Po obědě pršet přestává. Dokonce na chvíli vysvitne i slunce. Vypravím se na kopec, aklimatizace je důležitá a co taky jiného tady. Postavím si malou mohylu z kamenů. Dám se také do řeči s jedním z průvodců. Je docela překvapený, že jsem tu sama, ale cítím z něho respekt. Počasí je prý v pohodě. Mám si dát pozor na druhé straně sedla, abych nesešla dolů po špatné cestě. Budu se muset držet v davu. Ptám se, v kolik vyráží – prý 3:30. Je to děs, ale co se dá dělat. Musím se držet davu. Tahle část je dlouhá a náročná, přesto by bohatě stačilo vyrazit v šest, ale co se dá dělat. Nicméně snídani si dám až na 4:00 – jdu rychleji, než většina těch lidí, takže je v pohodě dojdu a budu mít klid na snídani.

jak

Thorong Phedi

pátek 27. 9. – Thorong Phedi (4523 m) – Muktinath (3666) přes Thorong La Pass 5416 m.n.m.

14,4 km – 873m nahoru a 1739 dolů

Vstávám ve 3:30, trochu si zacvičím, umyju se, nasnídám se a vyrážím. Jsem předposlední, za mnou je jen jedna malá skupinka. Všichni máme čelovky a vypadáme jak bludičky. Prší. Postupně předejdu skoro všechny skupiny a v Base Campu (4950m) jsem mezi prvními. Nefunguje mi UV lampa, asi baterky, nelíbí se jim ta zima. Koupím si tedy v Base Campu za hříšné peníze 1200 NR dva litry horké vody a udělám si bylinkový čaj – půlku vypiju a zbytek dám do termosky. Na přechod by to mělo stačit. Když docházím do Base Campu, rozednívá se – zjišťuji, že to co padá z oblohy je sníh ne déšť a okolo je bílo.

Nemůžu si pomoci, ale jak tak předcházím skupinu Japonců, zní mi v hlavě „ ..ba i ti stateční Japonci, se silami jsou na konci…tam kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobil..“ No asi už mi trochu hrabe z nedostatku kyslíku nebo čeho. Ale stoupá se mi docela dobře, aklimatizace byla úspěšná. Nad Base Campem potkávám toho průvodce ze včera s nějakými Američany. Do sedla dojdeme spolu. Euforie, jsem ve výšce 5416m, poprvé v životě a sama. Fotíme se navzájem. Neuvěřitelné je, že tady dva týpci mají v takové malé boudě bistro s čajem a polévkou. Dám si vrcholovou polévku a koupím si od nich výborný jačí sýr. Průvodce má s sebou oxymert na prst. Měříme si postupně hladinu kyslíku v krvi. Mám 68 což je prý slušné, jeden z Američanů má ale i 87. Pak jdu zavěsit ty modlitební praporky z Káthmandu a je čas vyrazit dolů. Sestup je pro mě vždycky horší než výstup a tenhle je opravdu dlouhý. Jsem moc ráda, že mám nesmeky, docela to klouže. Jak scházíme dolů, sněžení se zase mění v déšť. Musíme přelézat dost rozvodněné potoky. Držím se davu, abych nezabloudila. Do Muktináhu dorážím po druhé. Stále prší a nedlážděné cesty, kterých je tady většina se změnili v bahniště. Okolo domů a obchodů je vždy pár dlaždic, jinak je všude bahno, hodně bahna. Najdu ubytování, tentokrát platím 500 NR – na téhle straně hor jsou ceny evidentně vyšší. Musím se trochu osušit, pokud je to možné. Dám si na zahřátí masala tea a vyrazím na kopec k chrámovému komplexu. Šla jsem vlastně okolo, ale s batohem se mi nechtělo tam zastavovat. Okolí chrámů na rozdíl od městečka dlážděné je. K celému komplexu vedou kamenné schody. Je to údajně nejposvátnější místo v Nepálu. Na kopci jsou svatyně budhistické i hinduistické, mniši i věřící tu žijí ve vzájemné shodě a respektu. Těžko říct proč to tady jde a jinde ne. Je mi smutno, když si vzpomenu třeba na takový Jeruzalém. Počasí se moc nelepší, stále prší. Obejdu chrámy, zastavím se u obří sochy Budhy. Je odtud také nádherný výhled na město a okolní hory. Jak prší a všude je mokro, dá se do mě také zima. Jasně - zhýčkaný Evropan. Nepálci a Indové tu chodí v žabkách. Nicméně když mi u večeře zapnou v jídelně topení, nebráním se.

Kdo odpadne, může sedlo přejet na koni

sobota 28. 9. – Muktinath (3666)- Jharkot –bus do Tatopani (1198 m)

Majitelka ubytování mi rezervovala lístek na bus do Tatopani na devátou ráno. Trek ještě nekončím, jen chci popojet dolů a pokračovat na Poon Hill. Odpočinutá a nasnídaná vyrážím k autobusovému nádraží je až kousek za městečkem tam, kde končí asfaltová cesta. Už neprší, ale je zataženo. Autobus samozřejmě nevyráží v devět, ale až se naplní, což je asi v půl desáté. Sjíždíme dolů po na zdejší poměry velice slušné asfaltové silnici. Cestou se nám otevírají krásné výhledy. Na první pohled je patrné, že na téhle straně hor je mnohem méně vegetace. Díky větrům mají asi méně vláhy. V Jomsonu zastavujeme. Řeka Gandaki je pěkně rozvodněná. Uprostřed plave bagr. Letiště působí opuštěně, žádné letadlo tu není, asi v tomhle počasí nelétají. Větší zastávku děláme v Marphě (2600m). Tady už něco roste. Pěstují se tu např. jablka, ale na druhé straně hor to bylo cca o 1000m výše. Kupuji si pytel jablek. Čerstvé ovoce mi vážně chybí. Odtud pokračujeme po cestě, která je silnicí jen podle nepálských standardů. Bahno a sesuvy jsou všude. Často projíždíme po nezpevněné krajnici vysoko nad srázem a pod námi pění rozvodněná Gandaki. Náš autobus, byť na to nevypadá, je něco jako malý tank – projede všechno. Stavíme ještě jednou na oběd – opět jednotné menu Dal bhat a krátce po obědě dojíždíme do Tatopani (1198m)- z Muktinahu je to cca 70 Km. Vystupujeme jen dvě – já a jedna Číňanka. Ostatní pokračují do Pokhary. V prvním ubytování chtějí 1000 NR, tak to zkusím vedle a dohodnu se na 500 NR. Ubytuji se a vyndám věci a vyházím na šňůry, mám toho dost k sušení a tady už zase svítí sluníčko. Pak se jdu naložit do místních lázní. Mají tu tři bazény, sprchy i převlékárny a dokonce i občerstvení. Je tady hodně trekařů, ale i místní, kteří se sem přišli prostě umýt. Teplá voda je po tom všem sněhu a dešti prostě boží. Nemůžu se donutit odejít a strávím zde zbytek odpoledne naložená v horké vodě a rozjímající o tom, že to nejhorší mám za sebou. Omyl.

dolů z hor

rozvodněná Gandaki

náš malý tank

Tatopani - horké prameny

neděle 29. 9. Tatopani (1198m) Ghorepani (2850m) (ráno Poon Hill 3210m)

14,7 km 1766m nahoru 114 dolů

Pocit, že jsem to zvládla, mě neopouští ani druhý den ráno. Je celkem hezky, nějaké ty mraky sice ještě zbyly, ale jinak připomíná déšť jen Gandaki hučící za domem. Posbírám si své svršky, něco uschlo a něco bohužel nikoliv. No, co se dá dělat. Dám si snídani a vyrazím opět do kopců. Cestou potkám skupinu dívek v uniformách, jak míří do školy. Smějou se na mě. Pozdravíme se.

Jsem zase relativně dole, takže tu všechno kvete. Kochám se přírodou, myšlenky mi uvolněně skáčou sem a tam. Stoupám asi hodinu, když si uvědomím, že ta cesta vede nějak divně. Směr je sice dobrý, ale měla se točit v serpentýnách a tahle jde po dvou zatáčkách rovně nahoru. Taky jsem dlouho neviděla žádnou šipku. Studuju mapu, nevím přesně, kde jsem, poloha mi nejde natáhnout, ale podle mapy to vypadá, že rozhodně ne na správné cestě. Musela jsem někde špatně odbočit. Vracím se, jestli nenajdu nějakou šipku. Nic. Konečně mobil natáhne polohu – jsem na vedlejším kopci a mezi mnou a cestou do Ghorepani je údolí s potokem a ten je třeba přejít po mostě. Takže zpátky, znovu a lépe. Vracím se, skutečně jsem špatně odbočila, koukala jsem na kvetoucí strom a přehlídla odbočku. Zákeřné je, že takhle cesta je také značená, takže jsem cestou viděla několik červenobílých značek, což mě utvrzovalo v tom, že jdu správně. Když se daří, tak se daří. Co se dá dělat, přejdu potok a znovu stoupám, teď už na správný kopec. Blbý je, že jsem ztratila dvě hodiny a ty mi budou chybět. Do Ghorepani je to dost daleko a hlavně vysoko. To je ten pocit, že jsem to zvládla, který doprovází uvolněná bezstarostnost a hlavně ztráta pozornosti. A hory vám to hned dají sežrat. No nic. Dýchám zhluboka, nemá cenu se vztekat. Dojdu, kam dojdu. Chtěla jsem až do Ghorepani, protože ráno se odtud dá jít na vrcholek Pun Danda (Poon Hil 3210m) a sledovat východ slunce ozařující Annapurny a Dhaulagiri, ale uvidíme.

Stoupání je výživné, ale snažím se moc nezastavovat, jen občas si odložím batoh na nějaké čótáře, a napiju se. Čotáry jsou taková kamenná odpočívadla pro nosiče, uprostřed je většinou nějaký strom, velmi často posvátný fíkovník. Takže poskytují odpočinek, stín i klid. Kamenná sedačka je také o něco výš tak, aby bylo možné pohodlně odložit batoh nebo jiný náklad. Nějaké nosiče občas potkám a věřte, že to není jednoduché povolání. S jedním z nich se podělím o zbylá jablka s Marphy.

Přestože jdu celkem rychle, západ slunce mě zastihne v Chitre. To je ještě odhadem něco přes hodinu do Ghorepani. Takže mám dvě možnosti, buď se tady ubytuji a oželím východ slunce na Poon Hill nebo vyndám čelovku a dojdu potmě. Vyberu si chůzi po tmě. Bláznivý nápad, zřejmě neschopnost myšlenku opustit.. cesta stoupá lesem, přes kořeny, přes kameny, které neuhýbají ani ve tmě. Ale zase vyhýbání se překážkám zaměstná mysl natolik, že nemá čas zabývat se myšlenkami na to, co bych tady sama uprostřed lesa mohla potkat za zvířátka. S trochu otlučenými kotníky vcházím po půl osmé do Ghorepani. Majitel ubytovny na mě kouká trochu vyjukaně, teď už asi žádné další hosty nečekal. Rychle se osprchuji, najím a zalehnu. Zítra vstávám brzy.

pondělí 30. 9– Ghorepani(2850m) (ráno Poon Hill 3210m – Tikhe Dhunga (1515m) bus do Pokhary

12,1m 360m nahoru a 1695m dolů

Budík mám na čtvrtou, chvíli cvičím jógu a pak jen s malým batůžkem a s čelovkou na hlavě vyrážím na vrchol. V ulicích Ghorepani potkávám podobně postižené trekaře. Není to úplně kousek. Od vrcholu nás dělí 1,5 km a 400 výškových metrů. Trvá mi to asi hodinu. Za sebou slyším hlasitou češtinu. Dvě dívčiny si sdělují své dojmy, mají bohužel docela výdž, pusu nezavřou celou cestu a mně připomenou jeden z důvodů, proč chodím do hor nejraději sama.

Jsem na vrcholu. Mám štěstí je jasno. Obloha se pomalu prosvětluje. Nižší kopce leží v mracích. Objevují se červánky, pak paprsky slunce ozáří vrchol Annapurny. Magický okamžik, sluníčko se vyloupne z mraků a ozáří celé pohoří Annapuren i Dhaulagiri. Dechberoucí nádhera. Stálo to za to. Chvíli si užívám krásu okamžiku, pak uslyším hlasitou hudbu. Tři čínští puberťáci tancují, čtvrtý je natáčí a Anapurny jsou přeci skvělé pozadí. Ach jo!

Vracím se do ubytování na snídani. Dám si jí venku na sluníčku s překrásným výhledem na hory. Chtěla jsem něco jiného než kaši, tak jsem zkusila toast s máslem a marmeládou – tak máslo nemají a marmeláda je hnusná. Takový pokus o západní jídlo. Tak jo, zítra zase kaše. Dobrou náladu mi to však nezkazí – čaj je výborný a k toastu si dám zbyteček jačího sýra.

Sbalím se a vydám se na cestu, která vede rodedendronovým lesem podél potoka dolů. Na jaře, když to tady kvete, to musí být nádhera. Ale ani teď to není špatné. Je krásně, zastavím se na smootie, které nabízí jeden klučina u cesty. Proti mně stoupá celkem dost trekařů. Je to jeden z nejkratších a nejsnazších treků, který se dá jít z Pokhary. Obvzvlášť když si najmete nosiče, kteří vám nesou vaši tašku na kolečkách – no vážně, to jsem viděla na vlastní oči. V Ulleri vylézám z lesa. Cesta pokračuje prudkým klesáním po kamenných schodech skrz vesnici. Schody jsou dlouhé a zdá se, že snad neskončí. Musím se zastavit na oběd a trochu si odpočinout, bolí mě z těch schodů kolena.

Konečně asi v půl třetí dorazím do vesnice Tikhe Dhunga, kde má jezdit bus do Pokhary. Ptám se místních a jeden chlapík mi vysvětluje, že jediný dnešní autobus odjel před půlhodinou. Ale že mám štěstí, protože on má džíp a může mě tam dovézt. Normální cena je prý 6000, ale dá mi slevu na 3000. Autobus asi opravdu odjel, to mi potvrdí i další lidé, ale když budu pokračovat v cestě do Naypulu, tak tam jezdí autobusů více. Cesta odtud se navíc oproti těm schodům jeví dost příjemně a klesání je mírné. Navíc do tmy je opravdu dost času. Sednu si pod strom, napiju se a nechávám odpočinout nohy. Chlapík kolem krouží, je zjevné, že do Pokhary stejně jede a navíc spěchá. Docela se bavím. Vlastně je to poprvé, co vidím Nepálce se rozčilovat. Sníží cenu na 2000 – říkám, že je to moc a že půjdu pěšky. Jsem ochotná dát 1500. Nakonec na to kývne, ale vypadá trochu naštvaně. Cesta silnici sice moc nepřipomíná, ale džíp je přeci jen rychlejší než autobus. Po páté jsem v Pokhaře, řidič mě vyhodí u autobusáku, Do Lakeside k hostelu si vezmu taxik. Hostel jsem si rezervovala včera. Není to žádný luxus, ale dá se. Mám společný pokoj, ale je pouze 4 lůžkový a jsme tam dvě – já a jedna místní holka, která dělá průvodkyni v horách. Dneska dorazila z Káthmandu, bude tu dva dny a pak jede do hor – prý tam na ní budou čekat dvě Němky. Některé trekařky dávají z mnoha důvodů přednost průvodkyním a jsou tady agentury, které se na to zaměřují. Chvíli se bavíme o horách.

Pak musím vyprat – většinu věcí mám mokrých nebo vlhkých a už nepěkně zavání. Ptám se pána na recepci, jestli si můžu nechat vyprat, ale prádlo by bylo vyprané až pozítří ráno a to je pro mě pozdě. Takže opět praní ve sprše, co se dá dělat. Spolubydlící mi poradí, že na střeše jsou šňůry a tam to prý rychle uschne. Ještě na chvíli vyrazím do města na jídlo a na procházku k jezeru. Potkávám Číňanku, se kterou jsme vystupovaly v Tatopani a pak se mi ztratila z dohledu. S úsměvem se zdravíme.

K jídlu si dám nějakou indickou zeleninovou směs s sýrem panýr a čapátí – konečně něco jiného než Dal Bhat. Na břehu jezera si pak dám Masala tea, který připravují na takových přenosných kamínkách dva malí kluci. Sedím u nich na malé stoličce, piju a čaj a je mi dobře. Trek mám za sebou, všechno jsem to zvládla a vlastně to bylo snazší, než jsem si myslela. Přemýšlím o tom, že spoustu nepěkných zkušeností si způsobíme sami svým očekáváním a spoustu strachů je jen v naší hlavě.

čotára

CELKEM 157 Km

10 804m nahoru

7730m dolů

Pár praktických poznámek k treku okolo Annapuren. Trek lze bez problémů absolvovat bez průvodce a nosiče (pokud se na to tedy cítíte). Chodí tu velké skupiny i jednotlivci. Ke vstupu do chráněné oblasti ACAP potřebujete permit. Stojí 3000 NR. Na počkání ho vyřídíte v Káthmandu i Pokhaře (je třeba mít 2 pasové fotografie). Jídlo i voda jsou k dispozici všude na trase, nemusíte je tedy nosit. Zvažte, jestli potřebujete jíst maso. To neříkám jako vegetarián, ale jako někdo, kdo viděl nepálské řeznictví. Většina zažívacích potíží pochází ze zkaženého masa. Pokud si chcete trek zkrátit, udělejte to při cestě dolů. Jednak kvůli aklimatizaci a jednak je začátek treku vážně nádherný.

Můj batoh vážil zhruba 10 kg a obsahoval:

spacák (stačí lehký – v chatách jsou deky)

lehká péřovka, čepice, rukavice, nákrčník

větrovka, pláštěnka

něco na čištění vody (měla jsem UV lampu Steripen + baterie)

oblečení – 4x triko krátké, 1x dlouhé, 5x kalhotky, bavlněné legíny na spaní, merino triko, merino legíny, 4x ponožky, merino svetr, fleesovou mikinu, 3x kalhoty – 1x dlouhé,1x do půli lýtek,1x kraťasy

utěrka místo ručníku,

plavky

sandály (na přezutí do chaty) a kotníkové trekové boty

trekové hole

nesmeky a návleky

termoska a 1 l láhev na vodu

necelé kilo datlí s ořechy

mobil, foťák, nabíječky, sluchátka, powerbanka, čelovka

provázek (na sušení prádla i jiné věci)

sluneční brýle a klobouček

hygiena – šampon (tuhý z mýdlárny Rozmarýnka), mýdlo na obličej, mýdlo na mytí a praní, konopný olej, krém na opalování, jelení lůj, kartáček na zuby, pasta, vazelína, toaletní papír

lékárnička – náplasti, obinadlo, dezinfekce, analgetika, antipyretika, teetree oil, propolisovou mast, tygří mast, nůžtičky na nehty, pilník, nůž

malý skládací batůžek

Rozpočet na celý pobyt (26 dnů):

letenka i se storno pojištěním 12 000 Kč

peníze 700 USD a 100 EURO

Celkem 30 500 Kč

Pokračování cesty bude v 2. části (Pokhara, Chitwan, Bhaktapur)

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 7 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 4 x To chci taky zažít!

❤️ 11 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) wildduck

Cestopis byl naposledy aktualizován 11. 2. 2025

wildduck procestoval(a) 32 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 7 lety a napsal(a) pro tebe 4 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

19 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Sagy

před 11 dny

Super cestopis, díky :)

lenkaa78

před měs

Ahoj, kdy bude 2. část? Ta první byla super. Nemůžu se dočkat. Letíme do Nepálu za 2 týdny.

wildduck

před měs

Ahoj, tak to se obávám, že nestihnu. Trochu závidím, letěla bych taky - užijte si to..

lenkaa78

před měs

Mohu poprosit o tipy, co stojí za návštěvu a co případně z Vašeho pohledu vynechat? Chitwan, Bhaktapur a okolí těchto lokalit. Děkuji.

wildduck

před měs

Chitwan určitě stojí za návštěvu, procházka džunglí byl pro mne opravdu zážitek. Také se mi moc líbila chovná stanice slonů. Zpětně si říkám, že jsem tu mohla zůstat o den déle, ale měla jsem strach, že to všechno nestihnu.

Do Bhaktapuru se dá zajet z Káthmandu na jednodenní výlet. - jezdí tam místní autobusy. Má zvláštní atmosféru, většina budov je postavena z červených cihel. Zajímaví je hrnčířské náměstí, kde řemeslníci vyrábí misky a hrnky z červené hlíny a suší je pak na slunci uprostřed náměstí. Můžete ochutnat něco z névárské kuchyně. Moc mi chutnal jogurt z bůvolího mléka - místní specialita.

Leoš Literák

před měs

Jak dlouho trvala cesta z Kathmandu do Chitwan?

lenkaa78

před měs

Někde jsem četla, že to je 6,5 hodiny.

Neví někdo, kolik je přiměřená cena za řidiče s autem na 7 dní?

wildduck

před měs

Z Chitwanu do Káthmandu jsme jeli 7 hodin, ale může to být i více. Autobusy vyjíždějí většinou ráno okolo sedmé a je to tak, že člověk prostě musí počítat s celým dnem na cestu. Když dojedete dřív, je to bonus.

Leoš Literák

před měs

Respekt! Poon hill mám na bucket listu, že bych jej mohl zvládnout, není tak vysoko.

wildduck

před měs

Děkuji

Poon Hill je krásný, chtěla bych se tam podívat na jaře, když kvetou ty rododendrony..

Libor_S

před měs

Na Poon Hill to bylo začátkem dubna (7.4.2010) úžasné. Tolik plně rozkvetlých rododendronů jsem jinde neviděl:

https://eu.zonerama.com/liborste.../203022429

V půlce dubna před 7 lety na treku Mardi Himal už byla větší část květů odkvetlá, což bylo urychlené i napadáním vrstvy menších krup v předchozích dnech, ale musí to tam být začátkem dubna taky moc krásné a navíc si tam ty výhledy ze hřebene porostlého rododendrony člověk užívá déle (pokud je hezky):

https://eu.zonerama.com/liborste...73698577

Pak byly pěkně rozkvetlé ještě i začátkem května v lese na treku Langtang - Gosainkund:

https://eu.zonerama.com/liborste.../173698713

gdfhdfhdgfhdsf

před měs

to wildduck: Super, moc diky za drahocenne info!

gdfhdfhdgfhdsf

před měs

Ahojda, taktez diky za krasny cestopis a budu se tesit na 2. cast:-).

Heled, jak se kdysi z kraje roku 2024 resilo, ze temer vsude by mel byt pruvodce, to tam nikdo neresi?

A pak jeste jeden dotaz, jak to tam je se stanovanim ve volne prirode? Vim, ze ty jsi to nevyuzivala, ale zda nevis, zda je to mozne, nebo zda jsi tam nekoho nevidela stanovat po trase?

wildduck

před měs

Ahoj, v březnu 2023 nepálská vláda skutečně vydala nařízení o povinných průvodcích. Bylo okolo toho velké haló, nikdo nevěděl, jak se to bude vykládat a uplatňovat. Taky jsem hodně sledovala situaci - nejlepší jsou facebookové skupiny, kde lidé píší aktuální zkušenosti. Udajně (informace od jednoho průvodce) se průvodce vyžaduje jen do více chráněných oblastí jako je např. Horní Mustang. Reálně teď na Anapurnách kontrolují jen ACAP, TIMS card se vydává jen agenturám a po jednotlivcích ho nikdo nechce. Je ale potřeba sledovat aktuální stav.

Stanovat jsem nikoho neviděla. Na Anapurnách je ubytování velké množství a jeho ceny jsou spíše symbolické - nejvíc se platí stejně za jídlo. A přeci jen táhnout stan a teplý spacák je váha navíc. Ale na mapách jsou vyznačená místa na stanování, takže to lze - smysl to však dává hlavně tam, kde není jiná možnost - např. na Dhaulagiri.

mirjur

před měs

Ještě prosím přidat "n" do názvu cestopisu, kvůli jeho pozdějšímu dohledání podle klíčového slova. V textu taky vytrvale Anapurna :-) Děkuji....

wildduck

před měs

Opraveno, díky

mirjur

před měs

Ahoj, díky za cestopis, pro mě vhodně načasovaný... Prosím tě, nevzpomeneš si nebo netušíš, jestli v tom úřadě, kde vydávají permity, mají otevřeno i v sobotu? Mám v tomto směru protichůdné informace. A je možné ten permit zaplatit kartou?

wildduck

před měs

Ahoj, já tam byla v pondělí, ale google tvrdí, že mají otevřeno každý den 10-17hod kromě soboty, to je zavřeno. Ale zkus tam napsat:

https://ntb.gov.np/en/contact-us

Platila jsem cash, ale myslím, že terminál tam měli. Ovšem moc bych na to nespoléhala, všude chtěli vždy radši hotovost.

mirjur

před měs

Ok, zkusím napsat, díky.