Saúdská Arábie & Bahrajn 2023
Poněkud dlouhý a občas politicky nekorektní cestopis, nicméně třeba někomu pomůže při plánování.
Cestopis z roku 2023 napsal J L1
2. 3. 2023 Přílet a Rijád
Pánská jízda, pro některé již čtrnáctá, sice není žádné jubilejní číslo, ale o to zajímavější volíme tentokrát destinaci. Nejenže se po dlouhých sedmi letech od našeho ázerského dobrodružství vydáváme mimo evropský kontinent, ale zároveň i délka výletu je na x násobné fotříky a jednoho juniora hrotícího korporátní kariéru odvážná. Po spoustě tří až pětidenních úniků od reality nás tentokrát čeká jedenáctidenní výlet do Saúdské Arábie. Země, která se turistům otevřela teprve v roce 2019, aby ji krátce na to zamógloval na dvě léta covid je zatím relativně neprobádaným místem, leč na nedávném Expu v Dubaji (aha, tak mimo Evropu jsme vlastně byli loni 😊) nás saúdská hala docela nadchla. Turismus se tu krom zaběhlých (a drahých) linek nově snaží podpořit i Wizzair, takže když jsme po podzimním chlapáckém výletu na řeckou Gaykyru studovali cestou z Budapeště nově oznámené linky rovnou do 3 saudskoarabských měst, navíc často za ceny nepřesahující 70 éček za zpátečku, bylo o tomhle výletu rozhodnuto poměrně rychle a itinerář Vídeň-Rijád/Jeddah-Vídeň se na nás začal v mailu usmívat již někdy v půlce listopadu.
Vzhledem k brzkému rannímu odletu z Vídně se sbíráme již den předem, kdy Lukáš (zvaný Papá) nabírá Jaryna, následně pomáhají Erikovi aka Mišáčkovi stěhovat do jeho nově budovaného příbytku (jenž si množstvím zásuvek nezadá s trafostanicí) pračku, načež jsou jeho pohostinnou ženou odměněni noclehem, kusem žvance a lehkým kropením. Vo půl čtvrtý ráno měl na dveře už dávno bušit žokej Vana, realita je však tradiční a tedy taková, že naháníme my jeho. Noční přesun do Vídně probíhá naprosto hladce a komfortně na čemž má velkej podíl i Váňova přepychová poslední generace Soba 9-5. Jelikož Saúdi jsou pravý opak notoriků a v zemi panuje přísný zákaz konzumace alkoholu či drog, je nutné se trošku nakulit alespoň v letištním salónku. I přes šestou ranní tu proto do nás padá poněkud zvláštní koktejl v podobě vín, piv, skotské či whisky doplněnej pečivem, uzeninama, sýrama, vejcema a dezertama. Zkrátka vším, co dům dal, aby se žaludek na cestu zabavil trávením a zbytek těla spánkem. Díky tomu se pětihodinový let začíná lehce táhnout až někde po přeletu Akabskýho zálivu, kde nás na chvíli sice zaujala pouštní krajina v čele s Wadi Rum, leč časem už ten věčný písek začíná poněkud nudit. A tohle nás čeká dalších 10 dní, uff 😊 Půlhodinový náskok při příletu je hnedle smazán Erikovým hledáním zatoulanýho pasu a Papáho neschopností mít s sebou víza v tištěný formě. Nefunkční letištní wifina, megabajt dat za 350,- a Lukáš je v mžiku o patnáct stovek lehčí. K tomu nás nejen předbíhá celý letadlo, ale k pasovce akorát naklusala i armáda námezdních Pákošů a díky „pracovitosti“ saudských úředníků se celá anabáze útěku z letiště protahuje na hodinu a půl. Následně si rozdělujeme úkoly na sehnání simky, výměnu peněz a vyzvednutí auta, přičemž hlavně poslední úkol si bere další téměř hodinu. Jaryna odváží němej Bangladéšan na sousední terminál, kde pětice rental klaunů bojuje se zadáním jeho zřejmě exotických kontaktních údajů do počítače. Na třetí pokus to konečně vychází, takže při západu slunka se vítězoslavně sbíráme a uháníme vstříc prvnímu bodu zájmu na periferii Rijádu. První dojmy z provozu? Borci tu jezdí jako by z těch velbloudů slezli teprve včera, nicméně přizpůsobit se není vůbec těžké. Stačí zapomenout, že existují blinkry či nějaké řazení do pruhů, začít hodně blikat, troubit a všude se bezhlavě cpát. To troubení Jarynovi úplně nejde, a tak mu na volant občas musí šmátrat nervózní Erik. První zastávka, UNESCO sajt At-Turaif se po monstrózní přestavbě rozrostla v chaotickou posh čtvrť, kam se zazobaní Rijáďané jezdí k večeru nadlábnout a jelikož víkend tu připadá na pátek a sobotu a dnes je čtvrtek, dokáže si každej asi představit, jak to tu vypadá. Po nekonečným šmatlání a doptávání se v přehrazených uličkách, kudma se teda dostat dovnitř nás na kolena sráží vstupný 200+ SARů (x6 Kč) oproti na webu avizovanýmu kilu. O restošky nestojíme, chtěli jsme vidět jen pevnost, ale tak víte co, strčte si to tu do prdele! V suproši kupujem balení minerálek a vyhrocenou večerní špičkou se přesouváme do středu města k nepřehlédnutelnému paneláku Kingdom Center, jehož podoba připomíná otvírák. Za necelých 70 SARů nás rychlovýtahy s jedním přestupem vyváží do posledních pater, odkud můžeme z 300metrové výšky obdivovat noční Rijád, který se díky téměř osmimilionové populaci táhne zdánlivě nekonečně do všech směrů. Cestou dolů ještě nakukujeme do nejvýše položené mešity, zapsané díky tomuto v Guinessovce a následně večeříme v jednom z fastfoodů přilehlého nákupáku. A kdeže se dnes bude spát? No, určitě ne tam, kde už asi měsíc máme zamluvené ubytko, jelikož pan domácí nám takhle v deset večer sděluje, že má k dispozici jenom dvoulůžák. Nutno říct, že hrál poslední týden mrtvýho brouka jak na bookingu tak na whatsappu a reagovat začal až asi hodinu před naším očekávaným příjezdem, kdy jsme ho začali bombradovat ze saúdské simky. Za násobně vyšší cenu proto někdy kolem půlnoci skládáme hlavy kousek od Otvíráku. Tuhle saúdskou neschopně-nespolehlivou ubytovací meducínku budeme v následujících dnech ochutnávat docela pravidelně.
3. 3. 2023 Z Rijádu do Dammámu
Vstávačku s budíkem tradičně hrotí jenom Jaryn, naštěstí i zbytek sebranky vylejzá docela ochotně, protože dneska nás čeká solidních 700+ kilometrů v autě a k tomu bychom rádi i něco viděli. Po osmé se už touláme ulicema Rijádu a hledáme nějaký dlabanec. Zatímco Papá s Erikem riskují v zaplivaném hladovém okně jakousi UHO, Žokej s Jarynem připosraně kupují jogurtová mlíka v marketu. Pita chleba se klukům v okně povedl, se zbytkem už to ovšem tak slavné nebylo. Oproti včerejšku je to tu jak ve městě duchů, takže i přesun na první zajímavost probíhá poměrně rychle. Pevnost Masmak je zavřená, tudíž ji během pár minut obíháme aspoň kolem dokola, čínské turistce dopřáváme nějaké to selfíčko s Evropanama a pokračujeme jižním směrem ven z města. Lesk a luxus Rijádského centra je najednou ten tam a vítá nás zavšivená periférie plná odpadků a rozmrdanejch silnic. Naštěstí se již po chvíli vracejí x pruhové hájveje a tak tenhle bordel necháváme rychle za náma, jen abysme zjistili, že bordel je tu vlastně spíš standardem, než výjimkou. Od pidi kaňonu Mawan jsme sice neměli velká očekávání, alespoň co se množství vody týče, ale že bude až na jedno místo komplet suchej, zabordelenej a na břehu bude ještě dohořívat palma následkem včerejší (zřejmě) pártošky, nás trošku zaskočilo. Popojíždíme do nedaleké osady Ad-Dilam k atrakci jménem Pigeon Tower. Zajímavá hliněná stavba o několika věžích sloužila coby útočiště pro holuby, kteří tu na oplátku nechávali nasráno. Farmáři následně šupli hovna na lopatu a zúrodnili si tím přilehlá políčka. Z neznámého důvodu se však tyhle dvě partičky musely před nějakou dobou rozkmotřit, jelikož po zemi se tu válejí prázdné nábojnice, cáry peří a po holubech ani vidu, ani slechu. Je čas se konečně trošku projet, k další atrakci to máme hezkých 360 kilometrů. Z východu notnou třičtvrtě hoďku olizujeme roztahaný Rijád a po obědovém dlabanci v Shawarmer fast foodu, kde pomalá obsluha značně pobouřila hladového Žokeje, jedeme dál. Na Jaryna jde jeho klasická cestovní migréna a do doby, než se pobleje, přebírá otěže za volantem Erik. Cestou samej písek, občas velbloud. Zajímavé, jak si někteří nemůžou odepřít modlitbu ani na dálnici. Ta je k tomu přizpůsobená a mezi asfaltem a pletivem na jejím vnějším okraji je vždy asi 20metrový koridor, kde je možné zastavit, vytáhnout kobereček, omlátit si hlavu o zem a zase pokračovat dál. Ti největší fajnšmekři (rozuměj každej druhej) při tom i stihnou vysypat veškerý bordel z auta, proto není divu, že to podél cest vypadá jak na skládce. Tohle probíhá nahodile ve dne v noci, páč Alláhovi je nutné se klanět pětkrát denně, tudíž není divu, že ve statistikách silniční úmrtnosti na počet obyvatel jsou Saúdi kdesi na špici. Konečně sjíždíme z dálnice a rozbitou pouštní cestou, tzv pouštňačkou se blížíme k nepřehlédnutelné skále, trčící z písku. Judah Thumb by asi mohlo znamenat Judův palec, ale Saúdové by si tu těžko něco nechali pojmenovat po židech. Judah je v tomto případě pouze název nejbližšího města. Opodál trestáme nějaké kopečky, vychutnáváme západ slunce a opět zalézáme do naší Třešničky aka čínského přibližovadla Chery Arrizo 5, zřejmě reverzním inženýrstvím okopírovaného z minulé generace Fordu Focus. Pokračujeme směr Dammám. V plánu bylo vošplouchnutí cabanů na ubytku a následnej sajtsíínk, ale zvídavej Erik ještě načítá nějaké info o zdejších pamětihodnostech, takže nás prvotně naviguje do kulturního centra Ithra, ležícího na okraji města. Z týhle budovy ve tvaru alienní hlavy nám docela padá brada, a tak se hnedle vrháme na obhlídku jak zvenčí, tak zevnitř. O budovu se stará ropná společnost Saudi Aramco a stojí na místě, kde se v Saudské Arábii poprvé začala v roce 1938 těžit ropa. Nachází se tu také jedno z první kin otevřených v zemi až v roce 2018, kdy se šejkové umanuli veřejné projekce odbanovat a tuším o rok později tu mohla veřejně zazpívat i první žena v historii země. Jsou tu kluci pokrokoví. Dojíždíme na ubytko a jelikož pupky už kručí, vydáváme se hledat nějaký dobroty. Foodpornista Žokej jako vždy čekuje hvězdičky na gůglu a hned za prvním rohem nás táhne k Jemencům. Kultura stolování je tu pro Evropana kapku divoká, ale nadlábli jsme se moc hezky a navíc za pár korun. Zbývá vokouknout vyčpělej Murjan island s vyhlídkovou věží smrdící po výkalech, před půlnocí projet půlku Dammámu, aby si Mišáček s Žokejem mohli dát džusík ve Vitamín paláci za škaredejch 20 rijálů a může se jít chrnět.
4. 3. 2023 Bahrajn
Dneska to bude možná trochu napínací. Chceme vomrknout sousední stát Bahrajn, kam se turisti s vypůjčeným autem nedostanou. Taxíky jsou moc drahé, navíc převoz přes hranici nejistej a autobus jezdí těch 70 kilometrů (z nichž přibližně půlka vede přes soubor mostů, náspů a umělých ostrovů, společně nazývaných King Fahd Causeway) nějaké tři hodiny. K tomu není úplně levnej a tak se Jaryn rozhodl zapátrat po sociálních sítích a domluvil jakéhosi převozníka. Ušetřilo se pár korun a hlavně hromada času. Třešnička tedy bude dnes odpočívat a nám nezbejvá, než doufat že budeme rukojmí někoho spolehlivého. Hned ráno nastává první zádrhel. Jméno ulice, ve které máme sraz, existuje v Dammámu dvakrát a Cháron klasicky čeká na té špatné. Po deseti minutách se konečně potkáváme. Rodilej Bahrajňan Hasher s plnovousem ala filmovej terorista a plynulou angličtinou je v zemi, kterou tvoří a hlavně v ní tvrdě fakčí 55% přistěhovalců docela překvapením. Tím spíš, že coby rikše jsou tu většinou negramotní borci z Paňdžábu. Díky jeho rodilé arabštině je i odbavení na hranicích otázkou chvíle. Také dostáváme spoustu tipů, co kde navštívit a po 70 minutách už tlučeme na dveře autopůjčovny v Manámě, hlavním městě Bahrajnu. Tohle byla další důležitá meta, jelikož domluvit auto na víkend, kdy se tu zároveň koná i velká cena F1, byl úkol velice nesnadný. To si tak prostě Indové řeknou, že raději vypnou rezervační systémy, než aby půjčovali auta a člověk pak čeká, píše a zjišťuje, proč mu nepřišel žádnej potvrzovací mail. Taktéž i osazenstvo půjčovny konečně potvrzuje naše představy o tom, kdo v téhle zemi maká. Šikmovoká sekretářka skenuje kreditku, indián za stolem s námi papíruje, bubák kontroluje škrábance a Bangladéšan auto ještě na poslední chvíli matle umrdaným hadříkem. Tady by mohl Netflix natáčet svoje rasově korektní píčoviny, aniž by musel nahánět komparz po celý planetě. Mišivbuši Attrage, pro Asii a Blízkej východ typickej lowcostovej, vošklivej mini sedan je dle projevu spíše v rozkladu, nicméně auto máme, druhá meta je tímto splněna a poznávání téhle padesátikilometrové placky písku může začít. První kraťoučká cesta směřuje k bahrajnské pevnosti, kde hnedle spatřujeme pověstnou liberálnost týhle malý zemičky. Tu žena v šortkách, támhle v šatičkách, chlapáci v kraťasích a tak. Když se Alláh nedívá tak se sem z té Saudské Arábie možná nejezdí jenom za chlastem. Jedeme se raději uklidnit do mešity. Al-Fateh Grand Mosque je největší mešita v zemi, do které se vejde až 7000 hlavomlátičů. Přicházíme akorát na začátek komentované prohlídky, navíc zakončené drobným občerstvením, tudíž značka ideál. Konverze bezvěrců na náboženství míru se nicméně nepovedla a místo výroby bombastické vestičky pokračujeme raději do starých uliček sousedního Muharraqu. Krom lahodnejch placek čerstvě upečenýho chleba tu však nic moc zajímavého nenacházíme. Hasherem doporučená pláž Marassi na samém severním cípu Bahrajnu je kapánek zklamáním, protože o zpoplatnění nebyla řeč a cálovat za krátké ošplouchnutí 5 BHD (x60 Kč) nám vůbec není po chuti. Odpolední špičkou hrkáme hnusně industriálním východem ostrova až ke Stromu života, což je překvapivě…strom! V rozbombené krajině ropných vrtů má zřejmě působit nějak mysticky, leč nás nechává klidnými. Akorát dorazivší autobus Russů v diskohadrech jen potvrzuje, že toto je typická tourist trap a my velíme k rychlému odjezdu. Muzeum ropy je zavřené, v jeho sousedství tak můžeme akorát očumovat vůbec první bahrajnský ropný vrt z roku 1932. Opodál ležící nejvyšší bod ostrova, a tedy celé země, Jabel ad Dukhan je v obklopení vojenských instalací čili nedostupný. Zkusíme druhej koupací tip na pláž Al-Jazair, která je pro změnu na západní straně ostrova. Díky blízkosti okruhu Sakhir, kde se večer jede kvalifikace F1ček tu hrozily kvanta lidí, ale je kolem páté odpoledne, tak by to snad mohlo být v klidesu. I přes přídomek public beach tušíme zpoplatnění, proto to o pár kiláků dřív zkoušíme k vodě krzevá něčí dvorek, leč radost z dosaženého pásu písku hnedle hatí parta střílen na pikniku, naznačujíc nám, nechť táhneme do pryč. Na Al-Jazair bič je naštěstí vstupné jenom dvě béhádéčka, jejichž ekvivalent dostáváme zpět v podobě kupónků, které následně poslouží v plážovém baru. Ošplouchnutí s lehkým ropným odérem, sprcha, sanset vočink při kávě a po setmění už si to razíme podél okruhu Sakhir zpět do Manámy. Ryk F1ček inklúdid. Mezi hajlajty Bahrajnu jsou často zmiňované i jakési pohřební mohyly, a tak cestou sjíždíme do místa s jejich největší koncentrací, jen abychom viděli větší či menší hromádky hlíny o kterých vedeme dohady, zda nejsou jen prostou skládkou stavební sutě. A očividně se tu tak k nim i chovají, jelikož spousta těchto lokací už prý zanikla kvůli hauzing developmentu, jak praví zdroje internetové. O pár kiláků dál leží sice notně větší a díky natěsnané okolní zástavbě o dost zajímavěji působící "mohyly", leč náš omezenej vidláckej pohled v tom pořád vidí jen ty obyčejné kupky hlíny, které postupně splachují deště. Další faux-pá přináší Erikova marná snaha najít velbloudí tržiště, která nás nakonec vrhá na dobrou třičtvrtě hodinu do večerní špičky, takže na manámský souq soustředěný okolo budovy Bab Al-Bahrain už nezbývá tolik času. I přesto se tu Žokej nechává dotlačit od místních naháněčů do nákupu tradičního obleku thawb. Po dlabanci a nekonečném výjezdu z debilně řešeného parkoviště už jen vracíme auto, respektive vhazujeme klíčky do schránky, vyzvedává nás Hasher a vracíme se do Dammámu. Složitější itinerář do sebe ve finále zapadl jak prdel do gatí, ale Bahrajn jako takovej nás vlastně ničím příliš nenadchl.
5. 3. 2023 Al Ahsa Oasis
Poslední den na severovýchodě Saudské Arábie budeme věnovat oblasti kolem města Al-Hofuf, jež leží v srdci UNESCO sajtu jménem Al-Ahsa Oasis. Ještě předtím se ale ošplouchneme na jedné z mnoha pláží v zátoce Half Moon Bay. V téhle konzervativní zemi je totiž i taková pro nás normální věc jako koupání regulovaná, takže si tu člověk nemůže skočit do moře, kde ho napadne. A míst k tomu určených existuje v okolí měst opravdu málo. Oblast kolem Půlměsíční zátoky je notně naddimenzovaná, jelikož má zřejmě obsluhovat celou 1,5 milionovou populaci Dammámu. I tak je to sem nějakých 50 kilometrů, což je vlastně na místní poměry to stejné, jako pro čecháčky cesta pro rohlíky do nejbližšího Coopu. Místních je tu pomálu, což bude asi tím, že je pondělí. Ženský si místo odhalení těla přidávají další vrstvu v podobě slunečníku či stanu a ve vodě se šplouchají asi tři děcka. Zato jsou tu desítky medúz, jejichž štiplavost nikdo z nás nemá chuť zkoušet. Prvních 30 metrů je voda sotva po kolena, následuje prudký sešup a chvíle plavání, než člověka zastaví bójky. Na půlhodinovou zábavu dobrý. Pokračujeme směrem na jih směrem k Al Uqayr, kde se stáčíme do vnitrozemí plného malebných dun, které místy zasypávají dálnici s čímž se zrovna dnes na asi pěti místech snaží bojovat bagříky. Další bod zájmu je až Asfar Lake severně od Al-Hofufu. Tady se necháváme zlákat fotografií z jednoho těžko dosažitelného viewpointu. Bídnou dosažitelnost bohužel zjišťujeme až po dlouhém bloudění klikatejma cestičkama, které ukončuje až zaboření Třešničky do písčité návěje. Široko daleko nikde ani živáčka, žádnej mobilní signál, slunko rozpálený na 35 stupňů a autu se jen bezmocně protáčejí kola, čímž se propadá čím dál hlouběji. Brutální brainvošink, pantofle a pár uschlých větviček pod kola, něco hrabání v písku a hercny vypumpovaný adrenalinem nás však po slabých 20 minutách dostávají ze zajetí. Nálada na dobytí Yellow Lake best view, jak je tohle místo označované v gůgl mapách, ovšem opadá, a tak se jak zpráskaní psi vracíme zpět na asfaltku. Alespoň že u přítoku k jezeru můžeme pozorovat nějakou tu želvičku. Pobíhání jeskynním labyrintem nedaleké hory Al-Quarah nám ale hezky zpravuje náladu, a to i přes relativně vysoké vstupné asi 80 SARů. Radost je taková, že se tu po dlouhých třech dnech konečně daří Erikovi s Jarynem vysypat prdel. Kopeček následně objíždíme kolem dokola a na jeho severozápadní straně se pouštíme do krátkého výšlapu. Lukáš dostává skvělý nápad a hecuje Jaryna k penetraci "vyhlídkové věže" v areálu nedalekého vysílače. Brána je sice rozvalená dokořán a všechno to tu vypadá už poněkud zašle, ale strach že konáme něco nedovoleného je velkej. Rychle nahoru a dolu a teď jen doufat, že sem do pár minut nepřiletí nějaká lokální milice. Takový saudský vězení bychom okusili neradi. Odpoledne se koulí do svý druhý půlky a nás čeká ještě nějakých 180 kilometrů cesty na letiště, tudíž nabíráme severní směr zpátky do Dammámu. Cestou pozorujeme nejen dosti podivný zábavní park s lanovkovou kabinkou traverzujíc po kopcovitém areálu s brutálními tobogány, končícími kdesi v písku a kamení, ale i třeba velblouda cestujícího stotřicítkou na korbě pickupu. K večeři testujeme saudskou franšízu Mekáče, jen abychom se shodli, že raději budeme pokračovat v ochutnávání lokálních šmakulád. Dojezd k letišti akorát na čas, přičemž limit naší výpůjčky v podobě 750 kiláků přetahujeme asi o 500, ale borcovi za přepážkou se snažíme namluvit, že nekonečné šaškárny při výpůjčce v Rijádu nám dohoukali kilometry bez omezení. Ten po chvíli přemejšlení pokyvuje hlavou a my spokojeně pokračujeme na pasovku. Tradiční cikánská sprcha, dokrmení dobrotami v Tim Hortons, hovory s lovískma a hurá ke gatu. Žel stroj místního lowcostu Flyadeal chytá hodinové zpoždění, což nelibě nese náš další hostitel a skoro nám hrozí, že budeme zase bezďáci, podobně jako před pár dny v Rijádu. Po naboardování zjišťujeme, že Saúdi umí sedačky naflákat ještě blíž k sobě než evropské nízkonákladovky. Následuje povinné odříkání několika Alláhovejch žalmů, než dostává éro konečně pushback a může se do vzduchu. Let dost nekomfortní, ty dvě hoďky byly tak akorát strop. Ubytování se Mišáčkovi nakonec podařilo ukecat, po příjezdu však zjišťujeme, že se jedná o standardní hotel s 24/7 recepcí, takže moc nechápeme, vo co jim šlo. Prostě zákazník na posledním místě. O půl druhý hurá do pelechu.
Růže v trní :)
6. 3. 2023 Přes kráter do Medíny
Ani pozdní ulehnutí a sotva šest hodin spánku neodradí Jaryna od ranního teroru spokojeně spících členů výpravy. Na osmou je objednaná snídaně a před ní je potřeba sbalit naše tři švestky na další putování. Oproti běžným zvyklostem není snídaně podávána ve společném prostoru hotelu, ale měla být s donáškou do pokoje. Když se ani ve čtvrt na devět stále nikdo neobjevuje, letíme nevrle na recepci zjišťovat příčiny. Indičtí provozovatelé tu maj nějaké časy očividně na salámu, takže ani naše podrážděná reakce je příliš nevyvádí z klidu. Po další čtvrthodině konečně poskok přináší několik krabic z vedlejšího bistra. Na dotaz, proč nám do čtyřlůžáku přináší pouze dva kelímky s džusem stroze a lámanou angličtinou odpoví, ať si to mezi sebou pošérujeme. Kvalita snídaně odpovídá místním poměrům (neurazí, nenadchne), ale plní účel nasycení pupků a my tak můžeme vyrazit do prvního dnešního cíle, kráteru Al-Wa'bah. 350 kiláků není žádná vzdálenost a cesta s pouštními a velbloudími panoramaty za hudebního doprovodu Kelly Family utíká jak voda a to hlavně Lukášovi, kterej klasicky udržel oči otevřený prvních 7 minut jízdy. Příjezd ke kráteru je připravenej na kolony autobusů, my ho však máme sami pro sebe. Až jsme trochu překvapení, když zpoza domku, sloužícího zřejmě jako turistické centrum vylízá hyena následovaná postarším Saúdem. Ten nás ihned trénovanými gesty a doprovodnými zvuky upozorňuje, že dole nemáme šanci se nadechnout a ať se držíme jen po obvodu kráteru. To již obdivujeme jeho velikost a plníme paměť telefonů spoustou selfíček a panorámat. Den jako malovaný láká na obchůzku. Erik se ještě stavuje v autě vyměnit nevhodné obutí, přičemž ho znovu odchytává saúdský důchodce, tentokrát s prehistorickým mobilem v ruce. Na druhém konci je údajně policie a tématem je nejspíš opět zákaz chození do dolní části kráteru. Rozhovor v angličtině se ale navázat nepodařilo, takže těžko říct, jestli se Erikovi podařilo předat ujištění o tom, že se na dno opravdu nechystáme. Od místňáka ovšem odchází při jeho oblíbené etudě s dušením. Slunko pere naplno, původní úvahy o obejití kráteru tedy mizí a spokojujeme se s menší procházkou a další várkou fotek z kopečku nad kráterem. Po příchodu k autu se loučíme s již evidentně klidnějším hlídačem a vyrážíme hledat zasloužený obídek. Podnik u benzinky to jistí, posíláme tam klasickou hromadu rýže s omáčkosměsí dle individuálního výběru. Citron a cibule nesmí chybět. Před západem slunka ještě zastavujeme na krátké vyšlápnutí neznámého kopečku u silnice, po kterém všichni připínáme nohavice, neboť se již blížíme k našemu dnešnímu nocležišti – posvátné Medině. Ani zde neprobíhá check-in v hotelu hladce, na pokoj se proto dostáváme asi po půlhodině čekání. Dostáváme sice relativně prostorný apartmán, leč nachází se zde jen jedna manželská postel a nerozkládací, natož pak povlečený gauč. Další půlhodinu tak naháníme od pohůnků matračky a povlečení. Vopravdu zase servis na úrovni. Lukáše vyháníme do obýváku, aby si chrápal na matračce sám, my ostatní se přitulíme pod jednou dekou na kingbed ve vedlejším pokoji. Tolerantní muslimové by s tím jistě neměli problém. Zbývá navléct Vanu do jeho nového arabského hábitu, vyřešit platbu ubytka (kdy recepční není během hodiny schopný sehnat drobné na vrácení, respektive na to spíš s vidinou snadného zisku hází bobek) a vyrážíme do města k druhé nejposvátnější mešitě na světě. V jejich útrobách údajně spočívá sám prorok a má pojmout až 2 miliony muslimů (mešita, ne prorok). Těžko říct, kolik jich tam je při naší návštěvě, ale malé číslo to rozhodně není, jelikož akorát končí večerní modlitby. Zažíváme tu docela rozporuplné pocity. Na jednu stranu jde o opravdu obří a krásně nazdobenou stavbu s nabitou atmosférou, na druhou stranu se obklíčeni davy muslimů a nejistotou, jak všichni vnímají přítomnost evidentních bezvěrců, cítíme i trochu nervózně. Zároveň ani internetové zdroje nejsou úplně konzistentní v tom, zda sem turisté mohou, či ne. Při obcházení mešity se po odkývání zdejším hlídačem odvažujeme vstoupit a nahlédnout i dovnitř, kde posledních pár opozdilců provádí večerní modlitbu. Následně s trochou úlevy tento posvátný areál opouštíme a s shawarmou v ruce se vydáváme na přilehlý kopeček s nadějí na pěkné noční výhledy na mešitu a její okolí. Ty se přes okolní stavby nenaplňují, takže to balíme a jedeme ulehnout.
7. 3. 2023 Jabal Uhud & Khaybar
Probuzení v posvátné Medině je vskutku autentické. Vedle hotelu stojící mešita, které jsme si večer nikdo nevšimli, má tlampač nasměrovaný snad přímo do našeho pootevřeného okna a Alláhovo svolávání za úsvitu surově narušuje naše klidné snění. Naštěstí i Jaryn po dohalekání ještě zvládá zamhouřit oko a po pár dnech tak doháníme trochu spánkového deficitu. Když včera nevyšly výhledy z kopečku ve městě, zkusíme to z vyššího kopečku za městem. Jabal Uhud (1 077 m.n.m.) podle dostupných zdrojů stojí za výšlap a do našeho itineráře se vejde. Snídani sháníme v sámošce a pekárně na okraji Mediny, odkud začíná cesta vzhůru. Po pár krocích od parkoviště posíláme Jaryna zpátky pro auto, neboť vyhodnocujeme, že začátek cesty je nezajímavej a přesto sjízdnej i pro naši Kiu. Nemůžeme si přece dovolit plýtvat kroky a výškovými metry, když nemusíme a tady jsme aspoň kilometr serpentin ušetřili, než nám stav cesty definitivně vystavil stopku. Zbývajících 300 výškových metrů musíme zvládnout pěšky, což je díky rostoucímu hicu o něco náročnější, než jsme si představovali, ale nakonec všichni dosahujeme vrcholu. Zatímco Lukáš s Vanou a Erikem se spokojí s vrškem s kamennou zídkou, užívajíc si vzácný vánek a trochu přeceněné výhledy na Medinu, peakař Jaryn ještě sprintuje na vedlejší spravný vrchol Uhudu, aby se mohl v aplikaci Peakery stát králem tohoto vrcholu. Při následném sestupu se nám ho nedaří ve změti kamení a skalek dobrou půlhodinu zahlédnout, ale když už se skoro chystáme hledat místo jeho kolapsu, spatřujeme ho mávajícího na cestě dole. Opětovné shledání probíhá u auta, kterým se spouštíme zpět do Mediny, abychom následně udělali pár kroků na přelidněný kopeček, kde se kdysi pár muslimských lučištníků unáhlilo se slavením „vyhrané“ bitvy a teď je sem jezdí uctívat na jejich pohřebiště. Z dalšího programu nakonec škrtáme pozůstatky Hidžázské dráhy (třeba bude čas po cestě zpátky) a vydáváme se za sopkama ke Khaybaru. Do navigace zadáváme White Mountain, coby jeden z nejznámějších a největších kráterů v téhle oblasti, ale zdaleka si nejsme jistí, kam přesně se nám podaří po více jak dvoustovce kilometrů dojet. Vulkanická pole Harrat Khaybar totiž zabírají oblast asi 12 000 kilometrů čtverečních, jenže protíná je jenom jedna asfaltka stylem nejmenšího odporu, tzn. žádná panoramatická scénikwej. Poznávat všechno z blízka je buď na dlouhé pěší túry nebo pro poctivé teréňáky, jakým naše Kia rozhodně není. Ještě před samotným městem Khaybar odbočujeme východně, kdy během asi 80 kilometrů roste nadmořská výška o dobrých 1000 metrů a zároveň značně klesá teplota. Podle satelitní verze google map trefujeme opuštěný posh nocležiště s pozorovatelnou hvězd, odkud se vydáváme pěšmo na poznávání okolí, jen aby byl šofér vzápětí vyslán zpět pro auto a popovezl zbytek lenochů o pár kilometrů dál. Po chvilkovém bouření mozků se lávovým polem vydáváme směrem k již zmiňovanému bílému kráteru, jenž je vzdušnou čarou nějakých 5 kiláků daleko a při svižné chůzi tedy stihnutelný do setmění. Charakter podloží se ale po pár minutách zásadně mění a po úvodní příjemné procházce po hezkých hladkých plochách najednou musíme skákat po různě velkých výstupcích ostrých jako Honza Kraus, kde i podrážky bot dostávají pořádně zabrat. Tempo dramaticky klesá a Lukáš nekompromisně zatáčí doprava k menšímu, zato bližšímu kráteru. Jaryn, Vana a Erik stále doufají, že se ostnatý podklad opět změní na hladký, ale po chvíli velmi neradi dávají za pravdu Lukášovi, že na White Mountain to vzhledem k pozdně odpolední hodině nelze za světla stihnout. Stoupáme tedy všichni na vedlejší Jabal Qidr a nutno říct, že nakonec nelitujeme. Cesta je o něco schůdnější i kratší, přesto se stoupá o dobrých 150 výškových metrů výše (do cca 2 kilometrů) a menší kráter na nás dělá velký dojem. Zatímco White Mountain by možná vypadal podobně jako včerejší Al-Wa'bah, a díky jeho rozloze a menší hloubce by nepůsobil tak majestátně, tady je hned za hranou vertikální sráz dobrých 100 metrů hluboký a trhliny po okraji vyvolávají i nějaký ten adrenalin. Přispíváme do galerií svých telefonů, cestou dolů zažíváme nečekaný saúdský slejvák (rozuměj 14 kapek) a po nasednutí do auta testujeme terénní dovednosti Kie po okolních lávových šotolinách. Den se pomalu chýlí ke konci, ale nás ještě čeká úkol ve zdejší zemi nejtěžší – vybojovat si ubytování. Na Bookingu má Erik potvrzenou rezervaci stanu se snídaní v Al-Ule, během 300 kilometrové cesty se ale dozvídá, že klasicky není k dispozici. Hostitel nicméně nabízí apartmán, což se nám nejeví jako horší varianta a souhlasíme. Na místě však zjišťujeme, že jakýkoliv stan by asi vypadal lépe než toto. Jestliže jsme zatím neměli ubytování s tureckým záchodem a všudypřítomnou arabskou špínou, zde konečně zažíváme obojí. Především smradlavá kuchyň a odtoky umyvadel či dřezu, nad který se člověk bojí naklonit vyplivnout pastu, jsou lahůdky. A snídaně? Tu si někde kluci obstarejte. Vynahradit to nemůže ani obří obývák se čtyřmi sedačkami a pyšné sdělení majitele, že zítra do jednoho z pokojů nainstaluje novou klimatizaci. Venku je asi 10 stupňů a my si říkáme, že ty rijály mohl investovat fakt líp. Jaryn s Vanou z něj aspoň vytřískají množstevní slevu, páč tu potřebujeme zůstat dvě noci, což zpětně kvituje i Erik, který tuhle hrůzu zamluvil, ovšem k vydyndání nějaké slevy se příliš neměl a s výrazem seřezaného psa vychcanému pronajímateli vše odkýval, prý mu ho totiž bylo líto. Jdeme spát, snad na nás v noci něco neskočí.
8. 3. 2023 Al-Ula
Probuzení v oblasti Al-Uly, v rámci naší cesty asi hájlajtu celýho výletu působí jako z jiného vesmíru. Není to jen načervenalý vzhled pouštní krajiny se spoustou skalních formací rozesetých mezi domečky a palmami, ale zároveň i okolní klid. Po téměř týdnu se totiž poprvé probouzíme nejen mimo ruch velkoměsta, ale také téměř mimo civilizaci. Naše ubytování tvoří dvojdomek vzdálený několik kilometrů od zpevněných cest a jen občasný štěkot psa kdesi za betonovým plotem dává tušit, že tu nejsme úplně sami. Pohled na satelitní mapu pak napoví, že se zřejmě jedná o jakousi palmovou farmu. Nicméně ani tyhle věci příliš nevyváží ten hnus uvnitř, tudíž na co nejdéle mizíme pryč, ještě tu budeme muset přežít druhou noc. Milé překvapení nás čeká při pokusu obstarat si snídani. Po neúspěšném hledání čehosi čerstvého končíme u tradičních jogurtových mlík z marketu, kam po chvíli přichází i jeden místní. U kasy se dozvídáme, že je všechno na účet onoho tajemného pána, který se s náma předtím sotva pozdravil, natož dal do nějakého družného hovoru. Nechápeme, děkujeme a s týpkem se snažíme dát do řeči. Buď jazyková bariéra nebo jeho nedostatek času nicméně žádný větší small talk nepřináší. Jediné, co se dozvídáme je, že borec vlastní malebnou kavárnu uprostřed skalních formací poblíž vesničky Shlal, kam jsme samozřejmě zváni. To je sice lehce z ruky, ale uvidíme, jak budeme stíhat. První dnešní bod zájmu by měla být koncertní hala Maraya, což nezní moc kulervoucně, jenže v tomhle případě se jedná o největší zrcadlovou budovu světa. Stopku nám bohužel vystavuje vrátnice, kde se prý musíme prokázat nějakým tiketem, vrátný však vůbec netuší jakým. Zítra tu prý hraje Seal, ale lístky na jeho představení pochopitelně nevlastníme. Vypadá to, že ani na rychlou otočku kvůli pár fotkám ho neukecáme. Tohohle obřího zrcadla o rozměru 100 x 100 x 26 metrů se úplně nechceme vzdát, a tak čumíme do map a přemýšlíme, jak se tam dostat. O kousek severněji se nachází další cesta, zkoušíme tedy proniknout tudma, leč i tady nás zastavuje checkpoint. Nicméně zdejší hlídači už jsou vstřícnější a s příslibem rychlé otočky a pár fotek nás pouštějí do areálu. Celá oblast je docela velká, pohybuje se tady spousta aut a lidí, jsou zde i nějaké možnosti ubytování, takže opravdu nechápeme tyhle obstrukce. Z Maraye si docela sedáme na prdel a nějakou rychlou obhlídku začínáme mít tak trochu v paži. Hezky zaparkovat, prošmejdit, pokusit se neúspěšně proniknout dovnitř a udělat si i pár fotek z nedalekého kopečku. Je docela neuvěřitelné, že budova s celkovou plochou zrcadel téměř 10 tisíc m2 vznikla za necelé tři měsíce. Bezproblémově projíždíme zpět a přesouváme se k Dadánu, skalní formaci poseté několika hrobkami, z nichž dvě nesou logo lva. Ač údajně vybudované ještě starší civilizací než Nabatejci, kteří stojí za nedalekou Hegrou, tak hrobky vykutané v této skále vypadají na první pohled stejně. Atrakce je to navíc placená, pro dnešek již vyprodaná (rozuměj místa je dost, jen jsme líní tu provádět další lidi) a navíc něco podobného ale ve větším uvidíme zítra v Hegře. Pokračujeme k vyhlídce nad Al-Ulou, kde se opět projevuje místní demence. Harrat viewpoint se totiž oficiálně otevírá až ve 13:30, příjezdová cesta je přehrazená autem s dvojicí chrápajících pubertálních hlídačů, což je voda na náš mlejn a snažíme se jim tiše proplížit. Chvíli po nás však přijíždí další dvě auta turistů a ti už hlídače probouzejí. Ti nás všechny ženou doleva od silnice, odkud je sice kromě haldy odpadků taky něco vidět, mi přesto zkoušíme penetrovat zakázané místo. Na to konto se 50 kilovej usoplenec rozjíždí svým esůvé a popojíždí nekonečnejch 30 metrů, aby nás zjebal, že dál už ani krok. Po krátký výměně názorů na něj hážem bobek a vrátíme se sem tedy večer. Sjíždíme zpátky do města, a prolízáme hezky upravenou centrální uličku v Al-Ula oldtownu. Ve vistor centru dostáváme drobné občerstvení v podobě kávičky s datlí a pokoušíme se koupit lístky na zdejší vyhlídkovou věž, odkud by měl být krásně vidět i zbytek dosud nezrekonstruovaného starého města. Ale ouha, prý je pro dnešek vyprodáno, přičemž vidíme, že na věži není ani živáčka. Nezbývá než prošmejdit několik přístupných uliček a domů a vydat se zase o kus dál. Dalším cílem je zdejší nejznámější skalní formace v podobě slona, zvaná příhodně Elephant rock. A demence pokračuje i zde. Kameň komplyt obehnanej bambusovým plotem, dovnitř se pro změnu může až ve čtyři odpoledne. Dovnitř znamená v tomhle případě o dvacet metrů dál, aby se na slona dalo asi šáhnout, nebo nevíme. Jinak je skála viditelná odkudkoliv a z okolních kopečků, kam se následně drápeme, působí daleko fotogeničtěji. Ve skramblingu pokračujeme dobrý dvě hodiny, než unavenej Papá hlásí bolehlav a zbytku týmu vysychá v tlamě. Abychom nedopadli jak velbloud, jehož torzo jsme potkali cestou, vracíme se k autu a v mžiku vysrkáváme celý 5 litrový barel, načež popojíždíme k další skální formaci, tentokrát ve tvaru pičky. Zde se o nás poprvý trošku začínají zajímat místní, to když se s náma snaží dát do řeči dva mladí Ahmedi. Nechceme jim křivdit, jejich motivace byla skrze jazykovou bariéru nejasná, ale provařené gesto se šudlajícím palcem a ukazováčkem naznačující peníze nás lehce zvedlo ze židle. Takže maximálně selfíčko a zdar smradi. O kus dál se zakecáváme s "místním" Filipíncem a chvíli na to dostává Jaryn od dalšího Saúda pozvánku na kávičku, jenže zbytek týmu je o fous vepředu a sám tu sedět nechce. Škoda… Přesun zpět do Al-Uly na velmi pozdní oběd nám sytí pupky kuřetem a rejží, Žokej se tradičně ztrácí v supermarketu a Mišáček je nervózní, že nám kvůli němu uteče západ slunka z Harrat viewpointu. Nakonec to všechno stíháme ideálně i s krátkým zevlem na sedacích vacích. Nutno přiznat, že oproti poledni má místo o dost lepší a snad i intimnější atmošku. Je totiž otevřený bar a okolím duní muzika. Po setmění se vracíme k Elephant rocku, kde se brutálně nachcáváme z kávičky a kardamomového čaje s mlíkem, načež nás se záminkou vypůjčení powerbanky oslovují plaché místňačky. I tady je to rázem o něco zajímavější než přes den, a to nejen kvůli interakci s holkama. Pod decentně nasvícenou skálou probíhá pártoška a je zajímavé pozorovat, jak se tu při opatrném tanci v doprovodu hudby od lokálního dýdžeje veselí místní mládež. Nepotřebují k tomu ani chlast, ani drogy, a opravdu to vypadá, že jim ke štěstí stačí jen ten ještě nedávno zabanovanej tanec.
9. 3. 2023 Hegra, Hejaz Railway
Vrchol celýho vejletu, alespoň co se placenejch pamětihodností týče, by měl přijít právě dnes, kdy nás čeká návštěva Hegry neboli Madain Salehu. Po několika nedávných návštěvách UNESCO věcí, kdy se často jednalo o víceméně sračku, jsme sice tohle škatulkování dle world heritidž přestali řešit, nicméně sluší se říct, že tahle odlehčená verze jordánské Petry, jak se jí někdy také říká, byla první věcí v Saudské Arábii zapsané na seznamu světového dědictví. Samotná organizace prohlídky je typicky arabská. Sraz je na parkovišti zvaném klasicky pouštně Winter park. Odtud se poloprázdným autobusem (přitom lístky permanentně vyprodané) dalších 20 kilometrů a po běžných silničkách, přesouváme k jižní bráně do Hegry. Krom toho, že i zde je dostatečné velké parkoviště je další wtf věcí přestup do jiného, leč velikostně stejného autobusu, jen aby se ten původní vrátil opět na Winter park a pak pro nás nejspíš znovu přijel. Ať žije uhlíková stopa. Při přestupu alespoň dostáváme brífink a lehké občerstvení ale i to by se nejspíš dalo zvládnout v rámci jednoho busu. Soukáme se tedy do autobusu nového a poznávání začíná. V minulosti to zde bylo stejně jako vo fous dál v Jordánsku osídleno prastarou civilizací Nabatejců, respktive Madain Saleih byl jejich nejjižnějším městem. Z města toho však moc nezbylo, a proto jsou předmětem turistického poznávání už jen hroby vytesané do zdejších skalních formací. Ty mají různou velikost podle důležitosti nebožtíka a borci si je budovali údajně celej život, což zní poněkud bizarně. Dneska se lidi chodí dívat, jak jim roste v satelitu domeček a před tisícovkou let se člověk chodil celej život dívat, jak se mu buduje hrob. A zrovna u druhé naší zastávky a zdejšího nejikoničtějšího butráku jménem Qasr al-Farid neboli hrobky Lihyána, syna Kuzy, měl Lihyán docela peška, protože umřel stovky kilometrů kdesi v řiti a svůj kameň si tak po smrti vůbec neužil. Zatímco vymýšlíme vhodnou pózu na fotku s touhle monstrózní hrobkou, Mišáček si rozhodl "velice nenápadně" odskočit pár metrů do pouště na čůrek. Jeho obří hadici však nelze přehlídnout, tudíž u něj do pár minut stojí párk renžr a dává mu kázání. Následující zastávka je dosti podobná té první, akorát hrobek je tu o dost víc. Celá skalní formace se tentokrát místo dokola obchází jen do oblouku, přičemž na vše opět dohlíží armáda hlídačů, kteří diktují, že tady se šlapat může, ale o metr dál do stejnýho písku již ne. Zastávka v lokalitě al-Diwan nabízí pohled na zajímavou skalní průrvu, před kterou se rozprostírá vytesaná místnost o rozměrech asi 13x10x8 metrů jejíž význam není dosud úplně jasnej, ale s největší pravděpodobností se tu kropilo a hodovalo. Plánované páté zastavení u Handcraft pavilónu je z neznámého důvodu vynecháno, takže se po cca třech hodinách znovu ocitáme "na recepci". Opětovně využíváme občerstvení a za chvíli už přijíždí další autobus a vrací nás na Winter park. Popojíždíme na okraj Al-Uly, kde v palmové oáze neúspěšně hledáme stylovou kavárničku, žel vrcholem je stánek s pytlíkovým liptonem v papírovým kelímku. Bída. Zpět do auta a po dvou dnech nás čeká další větší přesun. Klima sice valí na full, ale abychom příliš nevychladli, tak už o dva kiláky dál nás u silnice vítá stánkař, vařící v dobové konvičce na ohni kávičku a tradiční čaj s kardamomem. Žokej zkušeně ukecává cenu o půl SARu na 2,50 za šálek, a tak si za desetirijálovku celé auto mlaská. Po dvou hodinách jízdy vyhlížíme pozůstatky legendární Hidžázské železnice, která kdysi spojovala Damašek s Medínou a postupně měla být dotažena až do Mekky, především kvůli transportu poutníků. Železnici asi nejvíce proslavil legendární Lawrence z Arábie, který tu v dobách osmanské říše Turkům dosti záškodničil a dá se říct, že jeho činy vlastně znamenaly pro tuhle dopravní tepnu konec. Opuštěný areál uprostřed ničeho je obehnaný plotem, naštěstí na několika místech buď rozervaným nebo převátým, což poslouží jako neoficiální vstup. Bývalá zastávka Hadiyah sestává z několika budov a především převrácené lokomotivy s několika vagóny. Ta ovšem nemá s Lawrencem žádnou spojitost a byla zde údajně odstavena až do roku 1987, kdy si někdo usmyslel, že by se mu hodily koleje na kterých stojí a mašinku poslal na bok. Po důkladném prošmejdění železného monstra a přilehlých budov se vydáváme do okolních kopců, kde jsou stále patrné pozůstatky bývalého opevnění. Za první světové to tu prý hlídalo okolo tisícovky tureckých vojáků. Se západem slunka ještě očumujeme opodál stojící a stále hezky zachovalý dvousetmetrový most z otomanských dob, načež nabíráme západní směr do městečka Umluj. Večeři domlouváme kdesi v neznámé vísce klasickým stylem rukama nohama ala něco nám dejte, protože obsluha nerozumí nám a my zase jí. Dlabanec v podobě smaženejch kuřecích křídel s hranolkama a pita chlebem hltáme hezky stylově na zemi ze zapraseného koberce. Zapíjíme jak jinak než čajem a může se pokračovat. Noční přesuny mají svoje specifika zejména díky zdejšímu vozovýmu parku, kterej je v drtivé většině osvětlen jakkoliv jinak, než správně. Téměř permanentně tak používáme dálkový světla, abysme nějakej povoz nepřehlídli. Dálkové se hodí i proto, že silnice občas mejvají dost záludný ďoury anebo zpomalovací retardéry v nečekaných místech. Mizerně osvětlení nebo naopak oslňující mísťnáci často na naše svítidla příliš nereagují a pokud jo, dávají svou nespokojenost razatně najevo taktéž vypálením dálkovejch. Jenže zrovna ve chvíli, kdy nás jeden takovej protijedoucí řidič opakovaně problikává jsou jeho gesta myšlena jako upozornění na blížící se překážku, což samozřejmě Jaryna vůbec nenapadlo, tudíž akorát vypnul dálkový, jen aby o pár metrů dál smetl přes celý pruh válející se zbytek jakéhosi bordelu, patrně bývalé postele. Rána to byla festovní, ale předmět naštěstí nebyl moc vysokej a tak to odneslo jen přední lízátko, které stejně bylo z jedné strany nalomené a přichycené rychlosponkama. Nejpodstatnější je, že to neschytala ani jedna guma, takže po sesbírání zbytků nárazníku a odklizení onoho bordelu ze silnice můžeme s lehce pokleslou náladou pokračovat dál. Dojezd do Umluje kolem desáté večerní a opět nás čeká dohadování s ubytovateli. Přes Booking máme zamluvené stany pro čtyři osoby za 300 SARů, na místě se však dozvídáme, že největší stan je pro 3 osoby. To nás příliš nezajímá, logicky očekáváme spaní pro 4 osoby, nejspíš teda další celtu. Prej za příplatek, pche! Po krátkém handrkování nakonec dostáváme za sjednanou cenu stany dva, ale prý máme naši rezervaci na Bookingu zrušit, což několik hodin po započetí ubytování není úplně snadné a musí to ještě potvrdit hostitel. To se stává největším kamenem úrazu, jelikož borci vůbec nechápou, co po nich chceme. Mávají mobilem netušíc, na co mají kliknout a arabské klikyháky na jejich telefonu pro změnu neovládáme my. Ani tentokrát se nakonec bezdomovci nestáváme a kolem půlnoci můžeme spokojeně usnout. Papáho jsme sice šoupli na samotku, ale jeho dřevorubectví je stejně přes tenké plachty slyšet až k nám.
10. 3. 2023 Podél moře do Yanbu
Dnešek bude oproti předchozím dnům více relaxační, a proto úplně není potřeba hrotit vstávačku. Jenže sluneční paprsky se do stanů začínají opírat relativně brzy a na klimu umístěnou dvacet čísel od hlavy jsme před usnutím neměli úplně náladu, ostatně v noci byly teploty snesitelné. Ať tedy chceme nebo ne, někdy po osmý jsme už všichni v pozoru. Hladové pupky v kempu nenasytíme a široko daleko nic moc není. S jídlem však ještě chvíli vydržíme a jdeme prozkoumat nedalekou pláž. Rudé moře zná většina turistů nejspíš hlavně z Egypta, případně Izraele, ale i jeho saudský břeh nabízí stejně čistou a na koupání dostatečně ohřátou vodu prakticky po celou sezónu. Březen bývá sice nejchladnější, ale to zde znamená něco lehce pod 22 stupňů. Pravda, kapku tu chybí infrastruktura, v týhle zemi se totiž plážink zatím moc nehrotí. Padá rozhodnutí si sem z kempu přivézt auto, chvíli se tu poválet a následně popojet někam na žvanec. To se o hoďku později ukazuje jako nelehký úkol. Jednak je pátek, to znamená víkend a druhak nejsou místňáci úplně ranní ptáčata, jelikož díky nesnesitelným vedrům se společenský život odehrává spíš dlouho do noci, aby se ráno chrápalo. Táhneme se podél umlujské nábřežní promenády, všude je totálně mrtvo a stánky s občerstvením jsou zamóglované. Štěstí máme až kolem 11 hodiny někde v centru, kde bereme tradičně za vděk kombinací supermarketu a čerstvého chleba z pecí u hladovejch oken. Brunchčík si převážíme ke konzumaci zpět k vodě a po doplnění energie pokračujeme v korzování podél pobřeží. S přístupem k moři to tu není žádná sláva, ony promenády jsou totiž určené spíš k posedávání a tlachání, případně rybolovu než vyloženě koupačkám. Hezky vypadající plácky písku hledáme pomocí satelitních snímků v mapách a nacházíme je až dobrých 40 kiláků za městem. Vyklepaní z rozbitejch prašnejch cest se dereme na slunko hnedle po poledni, což Lukášovo albínské tělo vydrží přesně 11 minut, než se z něj na zbytek výletu stává rudokožec. Místečko jsme si však našli vskutku epesní. Nikde ani živáčka, bílej písek, čistá voda a sem tam nějakej korál. Podmořskej život sice není kdo ví jakej, ale ke štěstí nám stačí pozorování zvídavé chobotnice. Po nějaké té hoďce je na čase se posunout zase o kus dál. Šudlením po mapách se nám daří najít jakýsi šnorchlovací spot poblíž městečka Yanbu, ve kterém dnes plánujeme přenocovat. Papá klasicky po sedmi minutách upadá do kómatu a časem s sebou bere i zbytek posádky. Řidič statečně odolává, což na té 150kilometrové a téměř rovné tříproudé dálnici není vůbec snadné. Konečně sjíždíme a po krátkém korzování podél vody dorážíme k místu pojmenovanému Tourist Diving Beach. Na rozbouřeném moři se asi třicet metrů od břehu kymácí bójka, označující zřejmě místo, kde bychom mohli něco zajímavého vidět. V prudkým větru a s jedněma potápečskejma brejlema není moc velkej morál tam vlézt. Erik to naštěstí hecuje, a tak se u oné bójky postupně střídáme všichni a jsme příjemně překvapeni. Hodinové potápění mezi krásnými koráli se spoustou pestrobarevných rybiček často podivných tvarů je korunováno návštěvou půlmetrové karety a opakovaným pozorováním majestátního rejnoka. Mezi místníma jsme očividně za exoty, tady je opravdu v módě se na tu vodu jenom z dálky dívat. S vyhladovělým břuchem popojíždíme blíže do centra Yanbu a rovnou i bookujeme ubytování. Plán vybalení a ošplouchnutí se před návštěvou města bere rychle za své, jelikož pokoj není připraven. Ok, zkusíme se tedy navečeřet v nedalekém fast foodu a vrátit se sem za hodinu. Dobrá, ani sedmá večerní není pro ubytovatele dostatečná. To už je po setmění a my se vydáváme na prohlídku historického centra. Naše první kroky směřují k domnělému domu Lawrence z Arábie, kde se nás ujímá zdejší průvodkyně a jeho třípatrovým domem nás provádí. Mimochodem se dozvídáme, že skutečný Lawrencův barák je ve skutečnosti nedaleká ruina, která stále čeká na rekonstrukci. Proč je však tohle místo v Google mapách i všech tourist guidech týkajících se Yanbu označované jako House of Lawrence nám tedy uniká, ale je to vlastně zatím jediný domek z tohohle období, jenž tu dali hezky do kupy, takže zřejmě bylo potřeba ho nějak prodat. A to i přesto, že prohlídka je zdarma. Od mladé a relativně zcestovalé průvodkyně (byla i kropit v Praze, leč na téma alkoholu se kapku ošívala a zmiňovala hlavně všudypřítomné suvenýry s konopím) dostáváme další cenné rady k prohlídce zbytku města. Yanbu je opravdu malebné a na davy výletníků jsou tu hezky nachystaní. Souq je ve stylovém podchodu, kterým se line vůně kadidla a na náměstíčku se kromě spousty zahrádek nacházejí i dvě místa, kde se dají zdarma ochutnat lokální pochutiny a nápoje. My testujeme khavičku s datlí a k tomu mořské plody s rýží, hladovej Mišáček si dokonce běží pro nášup. Muzeum nabízí pohled do historie města, bohužel většina expozic má textové popisky pouze v arabštině, člověk si tak musí vystačit jen s fotkama. Hlavně je tu ale všude čisto a nekupí se tu různě v koutech tuny odpadků, jak jsme tomu zatím byly v každým městě svědky. Závěrem navštěvujeme shisa bar, kde po prvotním přidušení u tabáku s cigaretovou příchutí bleskově měníme vodní dýmkou na jakousi ovocnou a s čajíčkem v druhé ruce zakončujeme večer sledování arabské fotbalové ligy. Příjezd na pokoj po jedenácté večerní a pozor, velký pokrok! Do pokoje už můžeme jít, ale není nachystané povlečení, reálně tedy není kam zalehnout. To už Žokejovi s Jarynem trošku praská žilka, leč štěkání po neschopném recepčním negrovi s požadavkem slevy vůbec nezabírá. Pokud se nám to prý nelíbí, ať táhneme jinám, což se o půlnoci nedá úplně dobře zrealizovat. V půl jedný ráno přináší bangladéšskej komorník vítězoslavně potahy a my tak můžeme zalehnout. Z vodní dýmky zřejmě sjetej a procítěnej Lukáš ho ještě odměňuje dýškem. WTF?!
11. 3. 2023 Hiking pod Jabal Jarem
Dnešek bude lehkým vařením z vody, jelikož jak jsme při včerejším ponocování zjistili, okolí Yanbu toho příliš nenabízí. I přes pětatřiceti stupňová vedra nejspíš nejsme dostateční plážoví povaleči, aby nás to táhlo opět k moři, a tak jsme coby únik před teplem zvolili 80 kilometrů vzdálený horský masiv okolo Jabal Jaru. Jenže soudě dle protestující Kie, jejíž ručička teploty motoru se při mírném stoupání do výchozí vesnice nebezpečně hrne do červeného pole, si od tepla pravděpodobně neodpočineme ani tady. Vrchol ležící v 2200 metrech zůstane zapovězen, páč se nám k němu nepodařila najít jakákoliv prošlapaná cesta. Po webu roztroušené gpx záznamy z těchto míst nabízejí nejčastěji přibližně šestikilometrovou procházku k jakémusi vodopádu, kterou budeme plus mínus kopírovat i my. Slunko peče opravdu solidně a soudě dle vyprahlých míst, kterými se očividně v některých ročních obdobích hrnou kubíky vody, můžeme dnes na nějakej wasrfól zapomenout. Ke štěstí nám musí stačit několik polovyschlých jezírek s pulci a téměř kolmá, asi padesátimetrová skalní stěna se zajímavým zbarvením, ke které se dostáváme po hodině a půl poměrně náročného škrabání se přes obří butráky. Čím více do skal se noříme, tím je cesta hůře prostupná až nakonec není kam pokračovat. Vracíme se, onu obří skálu tentokrát obcházíme z druhé strany a krom dvou opuštěných kamenných chatek se nám naskýtá i hezký výhled zpátky do údolí, pravda lehounce zkažený oparem. Při následném sestupu nacházíme i místo, odkud se všichni se zdejším vodopádem fotí a sami se přesvědčujeme, že dnes je opravdu vyschlý. Tříhodinový a desetikilometrový zničující hajk zakončujeme u vesnického vodojemu, kde se scházejí všechny gumové hadice, o které jsme cestou do kopců zakopávali. Tak přece jen tam nahoře nějaký zdroj vody i přes okolní vyprahlou krajinu bude. Po roztočení kohoutků totiž voda teče proudem a díky přídavnému chladícímu agregátu je krásně ledová, leč na pití ji riskovat nebudeme. Ošploucháváme všechny údy a udice, napít dáváme hlavně našemu povozu a pro jistotu plníme další plonkovní pětilitrový barel v kufru. Chladič Kie možná při tom předvčerejším střetu něco utrpěl, protože nádržka s chladivem byla téměř prázdná. Vracíme se na hlavní tah mezi Yanbu a Medínou a bereme to ještě kousek do vnitrozemí okouknout shluk rozpadajících se hliněných domků zvaných Al Mubarak Village. Zážitek je to tak epický, že některé ani nevytáhne z klimatizovaného auta ven. Dálnice nás dalších pár kilometrů žene dál na východ a zpáteční směr tedy nabíráme až po krátké zastávce u kopečku zvaného Moon Mountain. Jaryn se sice pokouší o jeho vrchol, bohužel na brutální kótu o 138 metrech nad mořem už jeho staré tělo nestačí a tak se na vrchol drápe v žabkách jen mlaďas Žokej. Teď už bysme koupačku docela snesli, takže po návratu do Yanbu berem za vděk první městkou pláží co potkáváme. Místo je to zřejmě uměle vybudované z navezeného písku a voda na poměry Rudého moře vcelku špinavá. Stejně ale není čas se příliš zdržovat, páč nás čeká ještě dalších 300 kiláků do Jeddahu. Mišáčkovi to však nedá a s vidinou poslední možnosti spatření pestrého rudomořského života pokračuje cestou v pátrání po nějakém šnorchlovacím spotu. Po průjezdu kolem děsivě obří industriální zóny jižně od Yanbu nás tedy opět tahá z dálnice. Klasický scénář půlhodinového hrkání se po písčitých cestách kdesi za Ar Rayisem, jen abychom našli krásnou opuštěnou plážičku jako předchozí den, se opakuje. Rozdíl je v tom, že tady máme vody po kotníky a to i nějakých sto metrů od břehu a čím jsme dál, tím rostou počty drobných nafialovělých medúz, které jsou opravdu špatně postřehnutelné. Na plavání to tedy nebude, zato se kolem nás prohání menší rejnoci a na obranu svého teritoria nás upozorňuje gigantický krab, o zábavu tak máme na půl hoďky postaráno. Se západem slunka se vracíme do civilizace a na poslední chvíli stíháme povečeřet. Pět minut na to už začíná do obecních tlampačů vyřvávat muezzín, obchody kolem nás stahují mříže a všichni obyvatelé jsou jak magnetem přitahováni do zdejší mešity. Čas kopnout do vrtule. Po dvou hodinách konečně spatřujeme světla druhého největšího saudskoarabského města, čtyřmilionového Jeddahu neboli Džiddy. Ubytování probíhá tentokrát v naprostém pořádku, bez průtahů a tak se ještě kolem desáté večer vydáváme na obhlídku města. Jakoby těch dnešních 500 kiláků v autě nestačilo, Žokej pokouší odolnost zbytku týmu, když nás noční špičkou táhne 45 minut na zaručeně nejlepší Masoob v celým městě. Tahle pochutina vyrobená z kombinace přezrálých banánů, chleba, smetany, sýra, datlí a medu je sice skvělá, ale vzhledem k její oblíbenosti by byla patrně k dispozici hned v prvním hladovém okně, na které bychom narazili. Co už. Pokračujeme k Al-Hamra cornichi a už z dálky spatřujeme tryskající King Fahad´s Fountain, nejvyšší fontánu světa, jenž cáká mořskou vodu rychlostí skoro 400 kilometrů v hodině do výšky 260 metrů. Každou chvíli je tak ve vzduchu okolo 16 tun vody. Kluci saúdští se v osmdesátých letech inspirovali v Ženevě, ale tamějších trapnejch 140 metrů je neuspokojilo, tak si svůj aparátek trošku poladili. Bylo by zajímavé vidět tuhle mašinku z blízka, žel po marném kroužení v přilehlých uličkách zjišťujeme, že celá lokalita je nějaká nedostupná úřednická čtvrť a tak v jednu ráno konečně uleháme.
12. 3. 2023 Jeddah
Poslední den naší výpravy začínáme cestou k Jeddah cornichi, nábřežní promenádě, jejíž součástí je i závodní okruh, který mimo jiné hostí každoročně i závody eFjedniček. Ono každoročně bude již za týden proto se tady divoce organizuje a buduje, což nás kapku omezuje v rozletu. Nejenže je těžké najít místo k zaparkování a posnídání s výhledem na moře, ale zároveň i cesta k další zajímavosti, „plovoucí“ mešitě Al Rahmah je uzavřená. Mešita bude údajně dostupná až v odpoledních hodinách. Zatímco jsme se tedy ráno hnali městem severním směrem, jen abychom viděli úplný prd, nyní mažeme 25 kilometrů zpátky na jih k dalšímu bodu zájmu, Jeddah flagpolu. Cestou klasicky prováháme několik potencionálních žrádelen, a tak na obří kruháč s vlajkou o rozměrech 49 x 33 metrů, jenž se nám třepotá 170 metrů nad makovicema, dorážíme značně podráždění. Na náladě nám nepřidává ani dvojce hlídačů, která to tu střeží a z přilehlého parčíku všechny vyhazuje. Tomu sice příliš nerozumíme, ale zatímco se s něma střídáme v diskuzi na téma proč tu vlastně nemůžeme být, tak zbytek si postupně tuhle monstrozitu prohlíží a dokumentuje. Souboje o nejvyšší tyčku jsou mezi pouštníma opicema zřejmě populární a nemilosrdné, takže zatímco tenhle fáborek si sedm let držel světové prvenství, před rokem a půl ho zadupali do země Egypťani, když si dovolili svoji vlajku pověsit do 202 metrů. Atmosféra v autě je už opravdu vyhládlá, tudíž snídaně, respektive spíše oběd má teď prioritu číslo jedna. O pár kiláků jižněji se nám konečně daří, a ač má být Jeddah údajně nejvíce kosmopolitní město v celé Saudské Arábii, kor teď v konání velké ceny, kdy se to tu bledejma tvářema jen hemží, tak tady na periferii zřejmě působíme jako zjevení z vesmíru. V hladovým okně, kde se občerstvují Michal s Lukášem po jejich odchodu borci zvědavě nakukují skrze výlohu, kam budou směřovat jejich další kroky a stejně tak v sousední pekárně si holky z nedaleké univerzitní knihovny se zaujetím prohlížejí Žokeja s Jarynem. S plným pupkem jde všechno líp, tudíž pokračujeme v poznávání a uháníme směrem do centra staré Džiddy. Z velké části se tohle UNESCO dědictví, alespoň tedy jeho jižní část, odkud se sem dostáváme, sestává z rozpadajících se budov, smradlavých uliček plných odpadků, zvířecích exkrementů a všelijakých odpudivých a po chodnících se tetelících tekutin, proto je dobré si hlídat, kam člověk šlape. Permanentně nám taky něco kape na hlavu, ale to už uhlídat nejde a tak si raději představujeme, že se jedná o kondenzát z klimatizačních jednotek. Situace se zlepšuje až kolem uličky Souq al Alawi, kde už je většina domu zrekonstruovaná a některé lze i navštívit. My pokračujeme dál až ke hřbitovu, kde je údajně pohřbená Eva, pramáti lidstva. Zdejší paňdžábská hlídka má však problém s naším dreskódem i přesto, že na pultíku se jim válejí šátky k zakrytí kolen, které jim navrhujeme jako řešení. No jo kluci, ale nejste muslimové, tak Vás sem přece nemůžeme pustit. Coby bezvěrci, kteří se v těchhle srandách příliš neorientují se v tom raději nebudeme rejpat, ale proč můžou k biblický postavě chodit jen muslimové a místo střeží indiáni, beztak doma praktikující hinduismus je nám kapku záhadou. Vracíme se zpátky k Souq al Alawi s tím, že pokoupíme nějaké suvenýry, do toho však hází vidle muezzín a veškeré výlohy se nám zatahují před nosem. Cestou zpátky k autu jsme svědky poměrně groteskních scén. V celé oblasti je totiž placené parkování, na což tradičně část lidí dlabe. Toho si všímá lokální milice v podobě několika sotva plnoletých sopláků a každého hříšníka nemilosrdně dokumentuje a pokutuje. V oblibě očividně příliš nejsou, páč jednak schytávají bučení od okolí a druhak je slyšet hlasité hašteření majitelů dotčených aut. Vypadá to, že se tu trestá i pětiminutové přizastavení na vykládku zboží. V jednom případě dokonce řidič auta policajta pusinkuje na čelo s představou, že mu bude pokuta odpuštěna, vůbec to ale nezabírá. Raději rychle pryč, než nám taky vyprší čas. Ocenili bychom nějakou koupačku, jenže dál na jih se rozprostírají rafinérie a další průmysl, takže jak klauni opět meteme přes celé město asi 35 kiláků na sever, jen abychom zjistili, že je celá plážová oblast aktuálně jedno velké staveniště. Erik s Lukášem berou za vděk nedalekým sypaným molem a přes kameny a armádu mořských ježků se dobývají do vody. Blíží se hodina check-outu, valíme pro změnu tedy zase na jih do hotelu, umejt se a pobalit. Po všech těch informacích o Džiddě a její kosmoplitnosti, liberálnosti, přejímání západních zvyklostí a podobně to bylo první město, kde jsme odhodili dlouhé nohavice, ale ouha, především ve starým městě jsme místy schytávali opravdu podivné pohledy. Kromě Mišáčka se raději všichni vracíme do dlouhých kalhot a po předchozím neúspěchu s nákupem suvenýrů míříme do Mall of Arabia. Zdá se však, že hypermoderní nákupák západního střihu je ještě tradičnějším místem, než old town, protože Erik je od počátku středem pozornosti a vrcholem je ukazování si na něj od dvojce očividně přiteplených hošíků s komentářem „OMG, he´s got shorts!“ Buzničky přitom v týhle zemi mohou snadno přijít o hlavu, a tak je jejich poznámka podobně paradoxní, jako když nás pár hodin zpět nechtěli indiáni pustit k Eviččině hrobce. Chaotické pobíhání po mallu těch suvenýrů moc nepřináší, v podstatě si odnášíme jenom nějaké pochutiny ze supermarketu a uvidíme, co přinesou krámky na letišti. Vrcholící odpolední špičkou se snažíme ještě dostat k mešitě z rána, nakonec však otáčíme a míříme rovnou na letiště. Času už totiž příliš nezbejvá a přesun mezi terminály tu mají udělaný poněkud debilně, protože se musí mimo areál letiště a tedy na ucpané silnice. Handrkování o uraženej kus nárazníku, neboli takzvanou big demidž, nakonec zdá se vyhráváme, když ukazujeme borcům rychlosponky, kterejma byl předtím nárazník z části seštrikován. Jo, na konci měsíce se na výpise z kreditky budeme divit. Co nám ale troubové účtují navíc je jeden den výpůjčky navíc, jelikož dle jejich zápisků jsme auto měli vracet o půlnoci a ne až v šest večer. Ani mávání před nosem s vytištěným voucherem z ECR, kde je všechno černý na bílým nezabírá. No nic, na dohady není čas a všechno ve finále vyřeší připojištění a chargebacky. Žokej mezitím sháněl taxíky na druhej terminál, půjčovna ale naštěstí disponuje svým shuttlem, takže se tam dostáváme zadarmo. Jaryn sice cestou trošku stresuje, ovšem na severním terminálu je docela klídek a všechno, včetně nákupu suvenýrů, stíháme bez problémů. Jedinej kdo nestíhá jsou stánky s občerstvením, proto se do letadla soukáme s prázdnejma pupkama. Po překročení vzdušného prostoru saudského království se konečně může servírovat i pívo. Přiťukáváme si na další pěknej výlet a takzvaně bilancujeme.
Oproti všem balkánským výletům z předchozích let to byla vítaná změna. Očekávaný kulturní šok, pramenící z dosavadní uzavřenosti Saudské Arábie vůči turismu se úplně nekonal. Země je moderní, vyspělá a kdo byl někdy v jiném státu perského zálivu, tak ho tu nic příliš nepřekvapí. Ano, bohužel ani ten všude přítomný bordel a volně se povalující odpadky. Lehce zaražení a nesví jsme byli snad jen v centru Medíny, kde někteří místní možná trošku připomínaly středověké figurky a taky jsme si celou dobu nebyli vůbec jistí, zda naše přítomnost není proti místním zvyklostem. Do křížku se zdejším represivním systémem, nechvalně známým právem šaría, bychom se totiž neradi dostali. Faktem zůstává, že kvůli němu spousta lidí tuhle zemi odmítá. Turista se tu na druhou stranu díky tomu nemusí bát heloumajfrendů a dalších vykuků, jako v jiných arabských zemích a cítí se zde naprosto bezpečně. Turismus je tady zatím však v plínkách a tak je dost možné, že i to časem změní a zápaďák tu bude brzo brán jako husa určená k oškubání. Zatím jsou mísťnáci velice na pohodu, milí a přátelší i když co se týče úrovně služeb, je stále co zlepšovat, viz lapálie s ubytováním a některé dementní nařízení, třebas půl dne zavřená vyhlídka nad Al-Ulou. Co se týče zajímavostí, u žádné atrakce se tu člověk s nikým nepřetlačuje a nepřipadá si jak ovce ve stádu. Rozhodně to tu ale není tak nabité zajímavostmi a je potřeba brát i cestu jako cíl, což je u dvanácté největší země světa tak nějak logické. I přes více jak čtyři tisíce ujetých kilometrů a jeden přelet nám tu toho pořád docela dost zbývá a jelikož vízum vyšlo na nehezkých 3 500 Kč, platí rok a letenky se stále dají sehnat pod stovku éček, je dost možné, že se sem v nejbližší době podíváme znovu.
Koho by zajímaly finance, tak při 4 lidech na osobu to vyšlo kolem 20 tisíc, detailněji takto:
Půjčení aut, doprava 4 165,40
Benzín 862,33
Ubytování 4 000,73
Jídlo 2 376,14
Vstupy 1 418,82
Letenky 3 735,24
Víza 3 669,82
Celkem 20 228,47
Jak se ti cestopis líbil?
J L1 procestoval 59 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super, konečně něco pořádně nekorektního :-)
7000 hlavomlátičů mě rozsekalo...
"Vysypat prdel" znamená defekaci? 🤔
Super, konečně něco pořádně nekorektního :-)
7000 hlavomlátičů mě rozsekalo...
"Vysypat prdel" znamená defekaci? 🤔
Přesně tak :)
Přesně tak :)
Za mě super cestopis!!!
Text cestopisu se mi líbil díky cynismu, troše sovinismu i "chlapackemu drsnactvi", inteligentní gramatice okořeněné obcasnou vulgarirou ,tolerancí k pruserum a velkym smyslem pro humor a taky i nadhledu na užívání naší globish english. To vše popisuje velmi pragmaticky realitu Saúdské Arábie.
Krásný syrový a reálny a popis země.
Díky tomu si myslím, že vim co tam případně očekávat. Jelikož mám zkušenost s UAE (ktera je vzdálená a velmi malá sestra SA) po vlastní ose.
Za mě super cestopis!!!
Text cestopisu se mi líbil díky cynismu, troše sovinismu i "chlapackemu drsnactvi", inteligentní gramatice okořeněné obcasnou vulgarirou ,tolerancí k pruserum a velkym smyslem pro humor a taky i nadhledu na užívání naší globish english. To vše popisuje velmi pragmaticky realitu Saúdské Arábie.
Krásný syrový a reálny a popis země.
Díky tomu si myslím, že vim co tam případně očekávat. Jelikož mám zkušenost s UAE (ktera je vzdálená a velmi malá sestra SA) po vlastní ose.
Díky :)
Díky :)
Napsáno vtipně a vod rány. Pobavilo a zaujalo, díky!
Napsáno vtipně a vod rány. Pobavilo a zaujalo, díky!