Setkání s medvědy v Rumunsku

Úvodem

Jak jinak začít cestopis z roku 2020 než větou - letošní cestování je fakt boj. Nejenom, že se nám několik dovolených zrušilo, ale člověk si musí na internetu hledat spoustu informací navíc, které jsou ještě k tomu někdy protichůdné a někdy se mění z hodiny na hodinu. Na přelomu srpna a září se nám navíc vzhledem k situaci v ČR začala zavírat jedna evropská země za druhou. A v podstatě ve všech zemích, které nám zůstaly bez problémů otevřeny, jsme oba již byli. Ale pak to přišlo! 11.9. jsem se dočetl v médiích, že ministerstvo zdravotnictví zařazuje Rumunsko od 14.9. mezi země, ze kterých není potřeba návratový test. Hned nás s přítelkyní napadla ta samá věc - jedeme, dokud nás na červenou nehodí oni (což se nakonec opravdu stalo 7.10). A tak jsme v sobotu 19.9 vyrazili na osmidenní roadtrip.

Pro nás s přítelkyní měl navíc výlet do Rumunska i trochu osobní přesah. Seznámili jsme se totiž na tinderu, takže jsem ze své budoucí přítelkyně musel nejprve vymámit telefonní číslo. Což se mi povedlo na základě toho, že jsem ji slíbil, že jí pošlu můj tajný word dokument plný připravených itinerářů na dovolené. V třicetistránkovém dokumentu (o kterém si mimochodem prý myslela, že je vymyšlený a je pouhou záminkou pro vymámení čísla) se jí nejvíc líbilo právě Rumunsko. A o 14 měsíců později se Rumunsko stalo naší šestou společnou dovolenou (nebýt covidu tak jedenáctou).

Výše zmíněný itinerář Rumunska byl původně připravený na více jak 3 týdny a zahrnoval opravdu celou zemi od Transylvánie, přes Bukurešť, až po koupačku v Černém moři s návratem přes sever. My si z něj vybrali 1/3 a to Transylvánii + Temešvár. Upozornění předem: je to klasicky velice dlouhé (ale zajímavé!) a každý, kdo se to pokusí přečíst nebo dokonce celé přečte, má můj respekt.

Rumunsko a covid-19

Nechci, aby se můj cestopis motal neustále kolem covidu, tak informace o něm shrnu tady na začátku do jednoho odstavce. Rumunsko zasáhla pandemie celkem výrazně. Když jsme do něj odjížděli, tak byli na světě na 14. místě v počtu aktivních případů. Zemřelo jim 5000 lidí, což je na dvojnásobnou populaci oproti naší také celkem slušné číslo. Tyto statistky se projevují samozřejmě na chování populace. Roušky ve vnitřních prostorech nosil opravdu každý. Ve venkovních prostorech, kde se pohybovalo hodně lidí, také bylo vidět dost lidí s rouškou. Teplota nám byla měřena při vstupu do Lidlu a na některé vnitřní památky například při vstupu do hradu Peles nebo v Salina Turda. Odstupy lidé také krásně dodržovali. Checkin i checkout na ubytování probíhal zásadně v rouškách. Skvělé bylo, že žádné památky nebyly pandemií nijak ovlivněny a dostali jsme se úplně všude, kam jsme chtěli. Nakonec nás akorát mrzelo jen to, že jsme si nenakoupili zásoby chirurgických roušek na celou zimu do ČR, protože jejich ceny byly několikanásobně menší než v ČR.

1. den - sobota 19.9 - Praha - Kluž

Ještě než se dostanu k velmi obsáhlému popisu prvního dne tak zmíním přípravy na cestu. Ty zahrnovaly nákup pár rumunských lei v naší oblíbené Eurochange v Opletalce a nákupy jídla a pití, protože vygooglování rumunských národních jídel nedopadlo moc dobře a nic moc se nám nelíbilo (ano, očekávám v komentářích hejty místních kulinářských odborníků).

První den byl čistě přejezdový. Z Prahy až na ubytování do Kluže 12 hodin a 998 kilometrů (sakra mohl jsem ještě párkrát objet blok a zaokrouhlit to, co?). Slovenská, maďarská i rumunská dálniční známka koupeny bez problémů online. Rumunská v přepočtu za 7 Euro na měsíc s tím, že dálnice jsou sice v Rumunsku krásné, ale bohužel jich moc není (celkově pouze 873km). Obecně o rumunských dálnicích a silnicích jsme si toho vzhledem k dlouhé cestě přečetli dost, takže tady pár zajímavostí. Předpokládá se, že kvůli absolutně nedostačující dálniční síti vzhledem k velké rozloze země Rumunsko přichází každoročně o 2% HDP, čemuž se vůbec nedivím, protože přejet Rumunsko z východu na západ musí být pro kamioňáky peklo. A o severu, kde nejsou dálnice vůbec, ani nemluvě. Další zajímavostí je dálnice v Transylvánii otevřena v roce 2016, která byla skoro ihned po otevření opět uzavřena, opravena, znovuotevřena a nakonec zavřena a celá rozbourána vzhledem k nebezpečnosti. Za vším samozřejmě stojí masivní korupce, kterou si ani my v ČR nedokážeme představit, protože EU pumpuje peníze do Rumunska jak divá. Mimochodem četli jsme také jednu konspirační teorii, jejímž obsahem je to, že dálnice se v Transylvánii nestaví proto, že se jednou celá Transylvánie odtrhne a bude z ní samostatný stát. Na čemž možná něco je, protože neexistující spojení Kluž - Brasov - Bukurešť je neskutečná ostuda. Mezi Brasovem a Bukureští už existuje alespoň plán, ale Kluž - Brasov zůstává dokonce bez jakýchkoliv plánů na výstavbu dálnice. Malý počet kilometrů dálnic a způsob jízdy Rumunů (ke kterému se ještě dostanu později) vedou k tomu, že Rumunsko má nejvyšší počet usmrcených při dopravních nehodách na 1 milion obyvatel (96) v rámci celé EU. Celý plán rumunské dálniční sítě přidávám jako zajímavost do galerie.

Cesta nakonec proběhla skoro bez žádných problémů. Slovensko pro nás bylo v té době zavřeno pro turistické účely, ale tranzit do 8 hodin bez problému a na hranicích žádná kontrola. Maďarsko zavřené pro všechny, ale tranzit umožněn do 24 hodin. Maďarští celníci se nás akorát zeptali, kam jedeme. Na odpověď, že do Rumunska nám dali za okno nálepku TRANZIT a mapu maďarských dálnic, po kterých smíme jet s vyznačenými benzínkami, kde smíme zastavit. Což se nám upřímně moc nepodařilo úplně dodržet, protože jsme na jednom stavebním úseku maďarské dálnice najeli do špatného pruhu, což znamenalo to, že jsme místo po okruhu museli jet centrem Budapeště. No raději jsme nálepku TRANZIT zase sundali, nenápadně centrem projeli a napojili se zpátky na dálnici.

Rumunské hranice byly bez kontroly s jediným malinkatým problémem a to, že dálnice od hranic do Kluže je stále nedostavěná. Takže poslední úsek cesty (170km) po okreskách a vesnicích, kde jsem se alespoň dnes snažil dodržovat předpisy. Hned za hranicemi nás ale překvapili místní vesnice. Přeci jenom když se řekne Rumunsko a vesnice, člověk si představí… jak to říct politicky korektně… no moji vrstevníci asi všichni viděli Borata, kde vesnice na začátku a na konci filmu měla být sice v Kazachstánu, ale scény byly natáčeny ve vesnici Glod v Rumunsku a starší generace nejspíš sama před rokem 1989 v Rumunsku byla, a nebo slyšela ne úplně veselé historky od někoho kdo tam byl. Sama moje maminka mi vyprávěla, jak při svatební cestě vlakem do Bulharska drželi v Rumunsku dveře od vagónu, aby do něj nevtrhli občané vesnic, kde zastavovali a neokradli je. Maminky známé tam úspěšně okradli, stejně jako mého strýce s tetou. A takovou tu urban legend o tom, jak pán s rodinou nechtěně v Rumunsku srazil a zabil dítě a než došel pro pomoc, tak místní lidé na stromě oběsili jeho ženu a dítě, prý zná ze starší generace každý. No ale abych se vrátil k původní myšlence, vesnice v Rumunsku obecně, ne jenom pohraničí při cestě do Kluže, nám přišli mnohem hezčí než v únoru navštíveném Bulharsku. I podle pár statistik, co jsem četl, se Rumunsko dostalo životní úrovní nad Bulharsko a je to vidět.

Ubytování v Kluži jsme vlastně tak jako každé zamlouvali 12 - 24 hodin před příjezdem. Šlo nám vždycky jenom o to mít vlastní koupelnu, varnou konvici, mít kam dát auto a ideálně i dobré topení vzhledem k chladnějším nocím. Díky tomu nás ubytování za těch 7 nocí stálo každého jen asi 320Kč za noc, což byla paráda.

Rumunská dálniční síť

2. den - neděle 20.9 - Kluž, Hoia-Baciu, Salina Turda, Cheile Turzii

Ráno jsme dost unavení začali prohlídkou Kluže. Únava nejspíš způsobila i to, že nás město moc nenadchlo a neoslovilo. Těch pár památek jsme prošli asi za hodinu (Assumption Cathedral, National Opera House, park Cetatuia s výhledem na město, St. Michael´s Church s pomníkem Matyáše Korvína), dali si kafe a vyjeli pár kilometrů za město do údajně jednoho z nejstrašidelnějších lesů nebo možná i nejstrašidelnějších míst na celém světě - Hoia-Baciu. Na internetu se dá najít spousta konspiračních teorií a hlavně spousta příběhů o tom, co se lidem v lese stalo (například malá holčička, co se v lese ztratila, za 5 let z něj vyšla a při tom nezestárla nebo pastýř, který se v lese ztratil i se svými 200 ovcemi a nemůže chybět ani staré dobré pozorování UFO), my v lese chtěli zkusit najít zvláštně pokřivené stromy, i když nám bylo předem jasné, že bez místního průvodce nemáme šanci. Ne, neměli jsme, nejpokřivenější strom, který jsme našli plus fotku z googlu, co prý lze v lese najít, přidávám do galerie. Nejstrašidelnějším zážitkem z celého lesa byla úzká silnice kolem něj, kdy jsem byl nucen několikrát couvat do širšího místa, abychom se vyhnuli s protijedoucím autem.

Dál jsme pokračovali k solné jeskyni Salina Turda, což byl nakonec jeden z vrcholů celého roadtripu i přes to, že z něj Rumuni udělali zábavní park pro děti s celkem na Rumunsko brutální cenovkou 225Kč na jednoho. Musím ale přiznat, že to za ty peníze rozhodně stojí. A to i když nevyužijete žádnou z aktivit (bowling, kulečník, ping pong, ruské kolo, lodičky, minigolf), za kterou se samozřejmě připlácí extra, jako my a jen se tak procházíte v obrovském dole s pusou dokořán (výhoda roušek na rozdíl od zásadní nevýhody, že si v nich neužijete místní léčivý vzduch pro astmatiky a alergiky, což by se zrovna mě hodilo). K samotnému solnému dolu - sůl se zde těžila od 2. až do 20. století a vytěžilo se ji zde přes 3 miliardy tun. Hlavní důl nebo sál, kde se nacházejí všechny atrakce je 50 metrů pod zemí a sám o sobě je dalších 42 metrů hluboký (jeho třináct pater můžete buď sejít po schodech, a nebo si vystát frontu na výtah), 50 metrů široký a 80 metrů dlouhý. Úžasnou atmosféru dokreslují tisíce solných krápníků a nádherné modré osvětlení z obrovských zářivek visících ze stropu.

Odtud jsme zamířili pár kilometrů k Cheile Turzii, alias Turda Gorge. Naším původním plánem bylo roklí projít tam a zpátky hezky podél řeky, žádná námaha, prostě pohodová nedělní procházka. Tenhle nápad ale dostalo společně s námi X stovek Rumunů (podle aut na parkovišti jsme byli na místě opravdu jediní cizinci) a procházka kaňonem se stala peklem. Peklem hlavně kvůli tomu, že si Rumuni neumí vzít pořádné boty, v náručí nosí kočky (ano, kočky) a psy a hlavně neumí chodit. Ne, tohle není ani tak nadsázka, jako objektivní zhodnocení pohybu průměrného Rumuna v terénu. Neumí uhnout rychlejším za sebou a neumí se vyhýbat, což vede k tomu, že vždy jeden směr stojí a ve výsledku vede k tomu, že nakonec jdete rychlostí 1km/h v nekonečném vláčku lidí. Nevím, jestli tohle je nějaká rumunská specialita nebo to tak vypadá například v českých horách na jednodušších úsecích stejně, ale bylo to neskutečně frustrující. Po 40 minutách jsme došli na druhý konec rokle a i když to původně nebylo v plánu, vylezli jsme nahoru na skály a cestu zpátky jsme prostě vzali vrchem. Trvalo to sice dvojnásobně (možná i více) déle, ale pro tuto variantu se rozhodlo asi 1% všech návštěvníků rokle a to na tom bylo asi nejkrásnější. A samozřejmě ty výhledy!

Nakonec nás už čekal pouze 130km přejezd do Sighisoary (Segešváru) na ubytování. Pana ubytovatele jsme během checkinu překřtili na kouzelného rumunského dědečka hříbečka. Nachystal nám totiž talíř s ovocem ze zahrady, napekl nám výbornou buchtu a poté, co se nás zeptal, kam zítra jedeme a my odpověděli Brasov, nám nakreslil mapu s šesti různými místy, které jsou mezi Segešvárem a Brasovem, kde se určitě musíme zastavit. A musím přiznat, že z toho 2 věci jsme v plánu vůbec neměli a jedna z nich nás opravdu nadchla. Mimochodem s dědečkem hříbečkem jsme zažili asi nejdelší checkin v historii, protože veškerá komunikace probíhala skrz google překladač a pán si chtěl být opravdu jistý, že všemu rozumíme a vše se nám líbí. No a staří lidé a mobily… bylo to prostě na dlouho, ale bylo o nás opravdu skvěle postaráno. Ubytování je na bookingu jako STUDIO TANIA.

Assumption Cathedral

St. Michael´s Church

Vyhlídka z parku Cetatuia

Google fotka strašidelného lesa

Co jsme našli my

Salina Turda

3. den - pondělí 21.9 - Segešvár, Viscri, Racos, Bran, Brasov

Ráno jsme se s dědečkem hříbečkem rukama a nohama domluvili na tom, že na pár hodin necháme před jeho ubytováním auto, zatímco si prohlédneme Segešvár. Město bylo založeno ve 12. století Sedmihradskými Sasy tedy německými kolonizátory. Ti založili i další města (z těch největších Sibiu a Brasov) a spoustu opevněných kostelů v celé Transylvánii. Nádherně dochované a instagramově barevné historické centrum Segešváru je zapsáno na seznam UNESCO. Centrum je maličké, obsahuje v podstatě tři rovnoběžné ulice, které si za chvíli projdete, spoustu krásných domů, pár kostelů, jedno starodávné schodiště, zbytky opevnění a sem tam nějakou tu věž (nejznámější Clock Tower, která ale je bohužel v pondělí zavřená). Hned naproti Clock Tower stojí rodný dům Vlada Tepese alias Vlada III. Draculy alias Vlada Napichovače nebo Narážeče, ke kterému se ale ještě dostanu později.

Další dvě zastávky, které nám doporučil dědeček hříbeček ze Segešváru, byla vesnička Saschiz, kterou jsme projížděli cestou do Brasova a vesnička Viscri. Saschiz je známý hlavně tím, že je v něm jeden ze sedmi opevněných kostelů v Transylvánii zapsaných na seznam UNESCO. Takže tady to byla spíš taková rychlá asijská fotozastávka. Viscri už je přeci jenom trochu známější. Nejen kvůli jednomu ze sedmi opevněných kostelů zapsaných na seznam UNESCO, do jehož věže můžete na vlastní nebezpečí i vylézt (a já vylezl), ale hlavně díky tomu, že si přímo ve vesničce koupil jeden z domů princ Charles. Ano, ten princ Charles. Na dovolené v Transylvánii v roce 1998 se do oblasti zamiloval a v roce 2006 zde koupil dům (známý jako Blue House, protože je překvapivě modrý) se sedmi ložnicemi, z nichž tři mají vlastní koupelnu. Blue House si mimochodem můžete normálně pronajmout klidně jen tak na jednu noc, samozřejmě pokud tam zrovna není princ Charles na dovolené. Jedna noc stojí podle úrovně pokoje od 90 do 140Eur a na tripadvisoru můžete najít recenze. Do Viscri Rumuni díky penězům z EU postavili nedávno krásnou novou silnici, takže se nemusíte bát nějaké šílené cesty. V samotné vesnici jsou očividně na turisty zvyklí, protože si nás nikdo, včetně hus pasoucích se před některými domy, nevšiml. Obecně nám vesnička trochu připomínala Holašovice nebo nějaký skanzen, protože domy zde byly často barevnější než v Segešváru, na dětech, vracejících se ze škol domů a obecně spousty místních pohybujících se po vesnici, bylo ale vidět, že to není žádná vyumělkovaná vesnice pro turisty, ale že zde lidé opravdu žijí.

Cesta rumunským venkovem a hlavně náš itinerář nás dál zavedl do města Racos, na jehož kraji nás čekaly zase pro změnu přírodní památky zpoplatněné vstupem v přepočtu za 115Kč na jednoho. Za to ale dostanete hned 3 zajímavá místa vzdálená pár desítek minut chůze od sebe. Patnácti metrové čedičové sloupy staré snad milion let, nádherný kráter sopky, která naposled vybuchla před 10 000 lety a smaragdové jezero, ve kterém se místní rádi koupají a já bych ho přirovnal k menší Velké Americe. Dědeček nám ještě dál doporučoval pevnost Rupea, na kterou jsme už ale neměli čas, protože nás čekala jedna z nejznámějších rumunských památek hrad Bran.

Hrad Bran je známý po světě jako Drákulův hrad, protože sídlo knížete Drákuly se v knize Brama Stokera jmenuje Bran. Skutečný Vlad III. Dracula ovšem na hradě nikdy nebyl. Jeho skutečným sídlem byl totiž hrad Poenari, který je dnes zříceninou nacházející se nad silnicí Transfagarasan, a proto se o Vladovi a jeho krutostech rozepíšu, až budeme u ní. Navíc se po návštěvě zříceniny Poenari setkáme s medvědy, takže určitě vydržte číst dále. Samotný hrad Bran je v dnešní době nechvalně známý svojí brutální přeplněností turisty, což ovšem v době pandemie nehrozí a my se po něm procházeli skoro sami. Docela nás překvapilo na rumunské ceny podle mě brutální vstupné 260Kč na jednoho, ale přítelkyně si chválila prý snad nejkrásnější záchody, které kdy při cestování zažila, takže ty peníze jsou alespoň takhle vidět. Ne vážně, hrad je krásný, jak zvenku tak hlavně jeho nádvoří. Uvnitř je navíc výstava rumunských strašidel a pověr, která nám přišla docela zajímavá, takže Bran určitě doporučujeme.

Po Branu jsme akorát dali fotozastávku u citadely Rasnov a jeli dál do města Brasov, kde jsme tentokrát strategicky spali 2 noci.

Clock Tower

Vladův rodný dům

Segešvár

4. den - úterý 22.9 - Ialomita Cave, pohoří Bucegi, Transbucegi, Heroes Cross on Caraiman Peak, Peles Castle, Brasov

Dnes nás čekal náročný den, spoustu času v autě, trekování, jeskyně, památky, a proto jsme museli vstávat už v 6:00 (není nad pořádnou dovolenou, ne?). První bod programu - Sinaia Monastery v takovém chvílemi až skoro švýcarském horském městečku Sinaia.

A dál? Dál jsme se to rozhodli vzít trochu netradičně. Místo toho, abychom dojeli do městečka Busteni a vyjeli známou lanovkou do pohoří Bucegi ke Cabana Babele a odtud třeba dál lanovkou k Ialomita Cave, jsme se na základě jedné obsáhlé recenze na tripadvisoru rozhodli všechno projet autem. Když takto vynecháte lanovku a projedete vše autem, vyzkoušíte si na vlastní kůži silnici Transbucegi, což je takový předkrm ke známějším Transfagarasan a Transalpine. Nejprve nás čekalo hodinové stoupání až do 1500 mnm k Ialomita Cave s fotozastávkou u krásného jezera Bolboci. Samotná jeskyně Ialomita je zajímává už tím, že vstupem do ní se prochází klášterem ve skále, který nám připomněl nedávno navštívený Ostrog v Černé Hoře. Jeskyně je dlouhá skoro 500 metrů a za 60Kč si ji můžete tam a zpátky stejnou cestou projít. Nečekejte nějakou pecku ve stylu Punkevních jeskyň, ale za návštěvu to rozhodně stojí.

Od jeskyně jsme se vydali na další hodinovou cestu autem k parkovišti u „Complexul Sportiv National Piara Arsa“. A odtud už jsme museli pěšky a byli jsme za to rádi. Přeci jenom bylo skoro poledne a my už proseděli 3 hodiny v autě. Čekal nás celkově 15km dlouhý okruh, od parkoviště přes zastávku lanovky přijíždějící z Busteni až k Heroes Cross on Caraiman Peak a zpátky. Tady jsme také konečně potkali davy turistů a podle aut na parkovišti samí místní. Až ke kříži se jich ale vydalo minimum a většina z nich skončila u zastávky lanovky. Ptáte se proč? Kousek od ní se totiž nachází skalní formace Babele a Sphinx. Babele vypadá jako seskupení hub a Sphinx z profilu jako silueta sfingy.

Samotný vrchol Caraiman je vysoký 2384 mnm, ale ke kříži se musí sejít trochu dolů do výšky 2291 mnm. Není to jen tak nějaký obyčejný kříž, které jsou často viděny na vrcholcích hor. Tento má úctyhodných 36 metrů, je v něm 120 žárovek, je připojený k síti a je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejvyšší kříž na vrcholu hory na světě. A hlavně výhled od něj je dechberoucí. Jinak opět se potvrdilo, že Rumuni prostě neumí chodit v horách. Jak si pořád děláme s přítelkyní srandu z toho, že my dva jsme ti typičtí Češi se sandálema a igelitkou, pro které letí v Tatrách vrtulník, tak tady chodili lidé doslova v sandálech, žabkách (viditelně s obtížemi) a s igelitkami. Taky se nám poprvé stalo, že my všechny předbíhali a nás za celou cestu tam i zpět nikdo. Neuvěřitelné na to jaké mají v Rumunsku hory, tak to skoro vypadalo, že to v nich vůbec nedávají a nebo do nich vyrazili poprvé, protože jsou bez zahraničních turistů? Neberte to tak, že se Rumunům posmíváme, spíš nás to opravdu fascinovalo.

V pohoří Bucegi jsme se také poprvé setkali s vyhlášenými divokými rumunskými psy. Rozhodně se jich nemusíte bát, přijdou k vám jenom pokud vidí, že něco vyndáváte z batohu, protože čekají nějaký pamlsek. Jinak vypadají mnohdy fakt krásně, nejsou to žádní otrhaní, pohublí, zubožení psi. Mnohem větším problém jsou pastevečtí psi, kteří si chrání stádo, s těmi jsme se ale naštěstí nikdy nesetkali. Na zpět do civilizace jsme se tedy opět vydali přes nádhernou Transbucegi s občasnými zastávkami na focení.

Naším dalším cílem byl Peles Castle. A měli jsme co dělat, abychom ho stihli ještě otevřený. Ono se to nezdá, ale ta 15km procházka nám s focením té vší krásy kolem zabrala několik hodin plus hodinová cesta zpět z hor dolů a k zámku Peles jsme přijížděli po 16:00. My si tedy původně podle webu mysleli, že se do něj stejně nedostaneme, protože mělo být v úterý zavřeno, ale nakonec bylo vše otevřeno a vše jsme stihli. Nejprve nás tedy zarazilo parkování za 120Kč, ale jeden z nejkrásnějších zámků, jaké jsem kdy viděl, to brzy vykompenzoval. Peles byl postavený v druhé polovině 19. století jako letní sídlo v bavorském stylu. A opravdu zvenku působí spíš jako zámeček než jako zámek, který si představíme my. Dovnitř se vybíralo další vstupné za 20 Lei na osobu. My bohužel u sebe měli posledních 30 Lei a kartou se platit nedalo. Nejhodnější pokladní na světě nás ale nakonec pustila za studentské vstupné 15 Lei na osobu. A to neproběhlo žádné ukecávání z naší strany, navrhla to ona sama. Zevnitř je Peles snad ještě hezčí než zvenku a i přítelkyně, která má obecně alergii na interiéry hradů a zámků (asi nějaké trauma z dětství, kdy ji rodiče tahali po prohlídkách) uznala, že to za ty peníze stálo. Vnitřek by se totiž dal charakterizovat jako ráj dřevořezeb. Ještě pár zajímavostí k zámku, prvním i druhým architektem, kteří vedli stavbu zámku, byli Češi. Peles byl prvním evropským zámkem s ústředním topením a prvním zámkem na světě s vlastním zdrojem elektřiny - byla kvůli němu vybudována elektrárna.

Poslední zastávkou bylo po hodinovém přejezdu centrum Brasova. Bohužel už bylo po 18:00, zbývala asi hodina do západu slunce a my byli docela unavení a trošku i spálení z celého dne, ale i tak nás Brasov nadchnul a mrzelo nás, že na něj nemáme více času. Nejprve jsme se zastavili u věže Turnul Alb, abychom se na městě podívali hezky z výšky, protože lanovka na horu Tampa nad městem, už měla být zavřená. Odtud jsme samozřejmě viděli, že lanovka stále jezdí, ale už se nám k ní nechtělo přes celé město a stačil nám pohled od věže. Hlavní náměstí v Brasově, barevné domy a v rohu impozantní Černý kostel tvoří dohromady kouzelné centrum. Nezapomeňte si ještě projít Stradu Sforii jednu z nejužších uliček v Evropě.

Jezero Bolboci

Ialomita Cave

Začátek treku ke kříži

Babele

5. den - středa 23.9 - Transfagarasan, trek Balea Lake, Vidraru Dam, Poenari Citadel a hlavně medvědi!

Dnes jsme museli opět vstávat v 6:00, protože předpověď počasí na čtvrtek vypadala opravdu mizerně a my věděli, že náš program v pohoří Fagaras musíme narvat do jednoho dne. A program v pohoří Fagaras znamená hlavně jedno - Transfagarasan. Předpokládám, že o ni slyšel každý člověk zajímající se trochu o cestování, popřípadě každý fanoušek Top Gearu. Je to jedna z nejslavnějších silnic na světě, vinoucí se jako špageta zasazená do nádherných hor. A jeden z největších turistických taháků celého Rumunska, který je prý v létě absolutně přeplněný a někdy se jezdí v kolonách. Není nad to jet v září mimo hlavní turistickou sezónu obzvlášť v roce 2020. Na to, že jsme Transfagarasan projeli dvakrát, tak zahraničních aut kolem nás projelo naprosté minimum (tipnul bych tak 10), pár desítek dalších (v součtu za dva dny) byli Rumuni. To ale mělo za následek to, že bylo zavřených i dost místních festivalů (festivaly byla naše přezdívka pro stánky s místními produkty a suvenýry, nevím, neptejte se proč). Mimochodem jedna velká nevýhoda pro kafaře, na rumunských festivalech snad nikde neměli kávu. Nejčastějšími stánky byly langoše a trdelník (mimochodem trdelník je původem z Rumunska), takže jsme si ho logicky chtěli dát, ale stánky byly vždy mimo provoz. Takže na trdelník zase až v Praze za 200Kč (sranda).

Samotná Transfagarasan má 169 kilometrů, jako jednoproudá byla postavena v letech 1969 - 1974 a následně předělána na dvouproudou v letech 1975 - 1980. O jejím vystavění rozhodl samozřejmě Nicolae Ceausescu a měla sloužit hlavně k přepravě dřeva, vojáků a tanků z jihu do středu země. Při výstavbě silnice a přehrady Vidraru zemřelo díky šílenému tempu oficiálně 40 lidí, podle neoficiálních zdrojů možná až 400. Na Transfagarasan se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů a při stavbě bylo použito přes 6000 tun výbušnin. Abyste měli jistotu, že budete moct projet i ten nejslavnější úsek, tak musíte na Transfagarasan v létě, obecně by to mělo jít od června do října, ale 1. listopadu se minimálně ten nejvýše položený úsek uzavírá až do roztání sněhu. Jedinou možností je pak lanovka od parkoviště u vodopádů Balea vedoucí k jezeru Balea. Připravte se samozřejmě také na to, že kdykoliv může být špatné počasí a neuvidíte nic a pokud bude hezky, tak na milion fotozastávek. A poslední praktické info, nejvyšší úsek se zavírá každý den od 21:00 do 7:00.

Ale abych se vrátil k našemu programu, nejprve jsme museli dojet z Brasova 100km na severní začátek Transfagarasan (v mapách označené jako silnice 7C). Prvně vás čeká trochu nudný úsek, pak silnice začne v lesích stoupat a nakonec se po pár desítkách kilometrů dostanete na dlouhou rovinku, jejíž konce znamená začátek toho nejznámějšího úseku, který proslavil hlavně Top Gear (mimochodem doporučuji se na díl o Rumunsku podívat, jako každý díl starého Top Gearu je to neskutečná sranda - konkrétně první díl 14. řady). Ten nejlepší úsek má asi 14km, nejprve serpentinové stoupání až do 2030 mnm k tunelu Capra pod pohořím Fagaras a poté serpentinové klesání do hustých lesů. Upřímně se to ani nedá popsat, nebo spíš já ten zážitek nejsem schopen popsat, takže napíšu tu nejvíc klišé cestovatelskou větu - to se musí zažít!

Na parkovišti u tunelu jsme zastavili, využili asi nejdražší záchody na světě (za 25Kč) a protože už jsme zkušení horalové, tak nám nestačí si vše jen odfotit na milionu fotozastávek, které vás na Transfagarasan čekají, ne, my si museli dát pořádný trek. Od opravdu nádherného jezera Balea ve výšce 2030 mnm, které je hned vedle tunelu, strmým stoupáním až nad Transfagarasan do výšky 2417 mnm na horu Iezerul Caprei. Poté hřebenovka nad tunelem a sejití dolů na druhé straně silnice. 6,5km dlouhý okruh, celkově 480 metrů nahoru a 480 metrů dolů, čisté 3 hodiny času. Nebylo to nijak extrémně náročné, dopředu nás hnaly nádherné výhledy na jezero Balea a jezero Capra. Největší top ale přichází v úseku hřebenovky nad tunelem, kdy koukáte na ty oba nejkrásnější úseky Transfagarasan najednou.

Nebyl čas ztrácet čas. Po sejití dolů k autu, projetí tunelu a následně toho druhého báječného úseku, kde jsem na to šlápnul tak, až se přítelkyni udělalo špatně, nás čekala, nebo teda spíš mě, protože přítelkyně usnula, otravná, 40 kilometrů dlouhá, hodinová cesta s jednou zatáčkou za druhou po šíleně rozbité a v tomto úseku nudné, Transfagrasan k přehradě Vidraru. Přehradu Vidraru si můžete pamatovat z toho zmiňovaného rumunského dílu Top Gearu, byla to ta přehrada, pod kterou ti tři blbouni spali v autech. Přehrada byla vybudována v 60. letech, tedy ještě před stavbou samotné Transfagarasan. V době dokončení se stala 9. největší přehradou na světě. Hráz přehrady má výšku 166 metrů a délku 305 metrů. Je to totální monstrum. Nad hrází přehrady stojí památník elektřiny a taky vyhlídková plošina (která určitě nebyla zamýšlená jako vyhlídková plošina a má určitě zcela jiný účel). Na plošinu jsme vylezli, hráz přešli z jedné strany na druhou, protože na druhé straně to vypadalo na festival s kávou, ale bohužel a pokračovali jsme pár kilometrů dál na jih k Poenari Citadel.

Poenari Citadel bylo to pravé sídlo Vlada III. Draculy alias Vlada Narážeče a já se o něm můžu konečně rozepsat. Proč se mu říkalo Narážeč nebo Napichovač asi mnozí z vás vydedukují. Jeho oblíbeným způsobem zabíjení bylo naražení živého člověka na kůl (zločince, válečného zajatce, domnělé oponenty, vlastně kohokoliv), kůly s mrtvými těly poté vystavil kolem měst, vesnic a sídel. Mimochodem to samotné naražení na kůl si nepředstavujte jako rychlou smrt, kdy by vás Vlad napíchnul na kůl skrz hrudník. On zásadně nechal napichovat lidi skrz konečník, což vás nezabilo ihned, ale až za pár hodin nebo dní tak, jak váha vašeho těla postupně tlačila vaše tělo hlouběji a hlouběji na kůl, což vám postupně deformovalo vnitřní orgány. Proč se mu ale říkalo Dracula? Protože to je zdrobnělina přezdívky jeho otce Drak. Nic víc v tom nehledejte. Vlad III. byl sice předlohou románu Dracula od Brama Stokera, ale podle současných informací toho Stoker o Vladovi moc nevěděl a postava Draculy je takovým mišmašem různých legend. Sám Vlad III. vládnul na území Valašska (ne Transylvánie) přerušovaně celkem 8 let v 15. století. Do dějin Vlad vstoupil hlavně svojí neskutečnou krutostí. A teď nejde jenom o narážení na kůl, ale například i o jeho způsob řešení chudoby. Sezval nejchudší vrstvu obyvatelstva na hrad na velkou hostinu, při tom je všechny upálil a tím snížil průměrnou chudobu v zemi. Zajímavý je také pamflet o jeho skutcích, který popisuje toto: „Nechal péct děti, které musely jejich matky sníst. A odřezával prsy žen a nutil jejich manžele je sníst. Poté je všechny nabodl na kůl“. To, že sexuálně zneužíval mrtvoly svých sluhů, které předtím zabil už asi ani nikoho nemůže překvapit. A mezi jeho další nejoblíbenější způsoby zabíjení, které buď sám prováděl nebo jim rád přihlížel, patřilo uvaření zaživa, stažení z kůže zaživa nebo rozčtvrcení. Zlatá Hra o trůny, co? Celkový počet jeho obětí se odhaduje na 40 000 až 100 000. A i přes to všechno se umístil v anketě 100 největších Rumunů v dějinách na 12. místě. Což je samozřejmě hlavně díky tomu, jak bránil Rumunsko před Osmanskou říší. Nyní je jeho bývalé sídlo zřícenina, na kterou vede úctyhodných 1480 schodů, což po tom ranním treku a následném rozsezení se v autě, nebylo vůbec příjemné. Navíc se v okolí vyskytují medvědi, o čemž svědčí několik nápisů po cestě nahoru a vysoký elektrický plot kolem kempovací zóny u silnice. Zřícenina sama o sobě za moc nestojí, ale ty výhledy na rumunské husté lesy a hory to vykompenzují.

Odtud nás čekala dlouhá cesta zpátky na sever, protože ubytování jsme měli zamluvené až nad severním začátkem Transfagarasan. Cesta to byla opět dlouhá a únavná, ale tentokrát nám to vůbec nevadilo. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé cestou zpátky padla trochu mlha a celý ten nejzajímavější úsek Transfagarasan vypadal úplně jinak než za jasného slunce přes poledne. Vypadal tak nějak tajemněji. A zadruhé asi 15km před severním koncem Transfagarasan jsme potkali uprostřed silnice stojící auto. To v Rumunsku není nic neobvyklého, lidé zastaví a obecně parkují celkem kdekoliv. V poslední chvíli než jsem zatroubil, jsem si ale všiml dvou medvědů u levých svodidel. S přítelkyní jsme si celý den dělali srandu z toho, že medvědy určitě nepotkáme, vyprávěl jsem ji totiž o jednom cestopisu tady na cestujlevne, kde lidé potkali medvědy kousek od Poenari Citadel. No a nakonec se to povedlo i nám. Jeden z největších zážitků v životě, vidět medvědy ve volné přírodě navíc z bezpečí auta. Bylo na nich vidět, že jsou naučení chodit k okrajům silnice kvůli odpadkům, které vyhazují lidé z oken projíždějících aut. Byly na nich také vidět obrovské drápy, které vážně vzbuzovaly respekt stejně jako to, když se jeden z nich postavil na zadní. To je něco, co bych nerad jednou viděl mimo auto nebo ZOO. Nakonec si jeden z medvědů zablbnul na svodidlech a poté se vydal k našemu autu. Tak nějak jsem se v té chvíli smířil s poškrabaným lakem a přemýšlel, jestli bych drápanec od medvěda uhrál na havarijní pojištění. Nechtěl jsem totiž za žádnou cenu jet pryč. Medvěd se nakonec asi dva metry od auta rozhodl, že více se už nepřiblíží a po dalších pár minutách odešli oba zpět do lesů. Celé to trvalo asi 5 minut a byl to jeden z největších zážitků v životě. Celý zbytek cesty na ubytování jsme se na sebe s přítelkyní smáli, jak kdybychom vyhráli v loterii. Nemůžu říct, že by to byla třešnička na dortu, byla to spíš taková obrovská třešeň na dortu celého dne. Určitě nejlepšího dne v Rumunsku a jednoho z nejlepších cestovatelských dnů vůbec.

Transfagarasan

Trek nad Balea Lake

Balea Lake

A bokem medvědi

6. den - čtvrtek 24.9 - Transfagarasan, Balea Waterfall, Horezu Monastery, Transalpina, Sebes

Nebudu tady nic přikrášlovat a rovnou přiznám, že dnešek se nám moc nepovedl. Ne ani tak kvůli špatnému odpolednímu počasí nebo extrémně dlouhému přejezdu (400km = 8 hodin čistého času za volantem), ale hlavně kvůli tomu, že mi nebylo moc dobře. Od rána mě trápily střevní potíže a naštěstí teda až večer po dořízení na ubytování v Sebesi, mě schvátila taková horečka, že by mě ani do místního Lidlu nepustili. Nevím, jestli to bylo z únavy z předchozího náročného programu, z nějakého jídla nebo jenom taková ta typická jednodenní střevní chřipka, těžko říct, každopádně druhý den už mi naštěstí bylo zase dobře.

Program nám začínal opět brzo ráno a opět na Transfagarasan konkrétně na Balea Waterfall. Trek k nim a zpátky na parkoviště zabral jen asi 1h15min a to se mi nešlo zrovna dvakrát nejlépe. Šlo se nám navíc trochu se zvláštním pocitem, přeci jenom kousek odtud jsme včera viděli medvědy a navíc na úplném konci u vodopádů byla na zemi od někoho snad schválně připravená hromada zbytků jídla. Krásné 60 metrové vodopády jsme tedy rychle vyfotili a vyrazili zpátky k autu.

Poté nás čekal opět ten nejkrásnější úsek Transfagarasan, kde jsem si přepnul auto do režimu sport a zahrál si na Jeremyho Clarksona a předjel pár Němců v mnohem rychlejších autech. Přeci jenom už jsem to jel podruhé, ne? Projeli jsme celou Transfagarasan ze severu na jih až k městu Curtea de Arges, kde jsme odbočili na silnici na západ, abychom se dostali do města Novaci, které je jižním koncem další vyhlášené rumunské silnice - Transalpiny. Cesta ubíhala ukrutně pomalu, jedna vesnice za druhou v jednom úseku dokonce 20km v kuse, mě bolelo celé tělo, přítelkyni hlava, a proto jsme zastávku u kláštera Horezu využili hlavně na to, abychom se nadopovali ibalginama. Klášter Horezu je zapsaný na seznamu UNESCO a jeho vnitřní prostory jsme obešli asi za 15 minut. Neberte to špatně, klášter je opravdu nádherný, jen naše nálada nebyla zrovna poznávací.

Asi za další ukodrcanou hodinu jsme dojeli na jižní začátek Transalpiny ve městě Novaci. Transalpina, oficiálně označená v mapách jako silnice číslo 67C, dlouhá 146km, mě upřímně zaujala ještě více než Transfagarasan. Z řidičského hlediska určitě. Zajímavých zatáček, rovinek a serpentýn je tam mnohonásobně více než na Transfagarasan, která má úžasných bohužel jen těch asi 14 kilometrů. Samozřejmě příroda a okolní zajímavosti jsou lepší na Transfagarasan, ale pokud vás baví řízení, tak si Transalpinu užijete více. Ideální je podle mě samozřejmě navštívit obě dvě. Transalpina společně s ibalginem mě tedy opět nabudili a já si „zazávodil“ s pár Rumuny až do 1600 mnm k místnímu festivalu. Až na odvážné hochy v BMW a Mercedesu se mi podařilo předjet cestou nahoru asi 20 aut. Rychlostní limit je v tomhle úseku 30km/h, ale nesmíte zapomenout na jednu věc - jste v Rumunsku a rychlost tady nikdo neřeší a nedodržuje. Transalpina nakonec vede až do výšky přes 2000 mnm a je celkem neuvěřitelné, když člověk kouká na okolní hory, které mají kolem 2300 mnm a pro vás to jsou vlastně jen takové malé kopečky. Když si vezmu, jak mi dal zabrat nedávný výstup na Bobotov Kuk v Černé Hoře ve výšce 2522 mnm a tady si člověk jen tak projíždí v 2000 mnm. Úžasný pocit stejně jako včera na Transfagarasan. Bohužel ve větší výšce se začala projevovat dnešní špatná předpověď počasí a padla mlha, a nebo to vlastně byly nízké mraky? Těžko říct. Každopádně jsme toho několik kilometrů moc neviděli a asi jsme tak bohužel přišli o ty vůbec nejlepší výhledy. Holt nedá se nic dělat, už byl přeci jenom konec září a do dneška jsme měli počasí nádherné.

Po sjetí zase o několik set metrů níže následovalo pár zastávek na focení u krásně sytě modrých jezer Vidra a Oasa a nakonec delší zastávka na festivalu u přehrady Oasa, kde konečně měli kávu a přítelkyně mohla ukojit v té době už značný absťák. Po cestě na ubytování ve městě Sebes jsme se ještě krátce zastavili u dalšího opevněného kostela zapsaného na seznamu UNESCO, Calnicu. Bohužel už byla skoro tma, vesnice nevypadala zrovna přívětivě, a proto jsme po menší procházce vyrazili do Sebese, kde mě, jak už víte, nečekala úplně příjemná noc.

Balea Waterfall

Horezu Monastery

Transalpina

7. den - pátek 25.9 - Red Ravine, Corvín, Temešvár

Dnes jsme museli dospat (já obzvlášť) předchozích několik dní a checkoutovali jsme se až v 10:00. Chtě nechtě jsme byli také nuceni změnit naše další plány. Naším plánem na sobotu byl národní park Retezat s trekem k jezeru Bucura a od něj možná ještě dál, neděle měla být ve znamení pár přírodních zajímavosti v Banátu a sváteční pondělí mělo být návratové se zastávkou v Temešváru.

Předpověď počasí byla ale neúprosná, celý víkend v Retezatu kolem 7 stupňů a silný déšť, v Banátu to samé možná o pár stupňů tepleji. Za normálních okolností bychom začali hledat, jestli není něco zajímavého v Srbsku nebo Maďarsku, ale bohužel dělat si test kvůli pár hodinám v Srbsku nebudeme a Maďarsko se smí pouze tranzitovat. Nedalo se tedy nic dělat a rozhodli jsme se, že program ukončíme o 2 dny dříve a do Prahy se vrátíme už v sobotu.

První dnešní zastávkou bylo Red Ravine alias takový lowcostový rumunský Grand Canyon 10km za městem Sebes. Těch posledních 5km se ze silnice stane, nebojím se říct, skoro až zabiják pneumatik plný ostrých kamenů a děr. Doteď se divím tomu, že jsme nepíchli. Po dešti, který naštěstí v Sebesi nebyl, bych tam jel jen s autem 4x4. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli to nevzít po přilehlém poli, ale nerad bych naštval nějakého místního zemědělce. Každopádně sytě červený Red Ravine za tyhle útrapy stojí.

V plánu bylo ještě rumunské Stonehenge - Sarmizegetusa. Podle map by nás ale čekala vzdálenostně krátká, ale časově náročná cesta a toho jsme se nabažili za poslední dny ažaž, takže Sarmizegetusa byla z itineráře vymazána a jelo se na hrad Hunedoara (Corvín). Když jsme projížděli celkem odporným městem Hunedoara, tak by nás za boha nenapadlo, že někde v něm se může schovávat tak mohutný hrad. Čekali jsme, že pojedeme někam za město, o to větší překvapení bylo, když nám Waze ukazoval 500 metrů a my zrovna projížděli kolem rozpadajících se továren a komínů. Nějakému absolutně náhodnému člověku, který šel nejspíš jenom tak kolem, jsme zaplatili za parkování a vydali se přes místní festival k hradu. Vstupné na hrad stálo v přepočtu 180Kč na jednoho a když nad tím tak přemýšlím zpětně, mohli jsme si ho klidně odpustit. Interiéry jsou o ničem, malé muzeum a ještě menší výstava o různých mučících technikách v historii Transylvánie nás nenadchli a na žádnou z několika hradních věží se ani nedalo vylézt. Nebo tedy dalo asi tak do půlky, aby pak člověk zjistil, že dál nemůže. Zvenku je to ale o ničem jiném. Hrad je jedním slovem majestátní. Postaven byl v gotickém stylu ve 14. století a je přístupný pouze po úzkém dřevěném mostě nad vodním příkopem. Zaujalo nás, že hrad má spoustu věží a věžiček, ale každá je úplně jiná. Je to takový dech beroucí mišmaš.

No a nakonec poslední bod programu, Temešvár. Upřímně, neměl jsem absolutně představu o tom, jak Temešvár vypadá, nic jsem si o něm předem nezjišťoval, protože původně jsme nevěděli, jestli do něj vůbec pojedeme. A zpětně vím, že nejet do něj, by byla obrovská chyba. Centrum Temešváru bylo totiž asi největším překvapení celého roadtripu. To, že nás nadchne rumunská příroda nebo Transfagarasan nám bylo dopředu jasné, ale Temešvár? Věděli jsme akorát, že to je hlavní město Banátu a neříkám, že jsme si představovali nějakou dřevěnou vesnici, ale určitě jsme nečekali jedno z nejvíc hipsterských center měst na Balkáně. Jedna krásná kavárna, brunch podnik nebo restaurace vedle druhé, všude předzahrádky a nechyběla samozřejmě ulice s barevnými deštníky. Do toho všudypřítomné barevné krásně opravené domy a ty, které nebyly opravené, se zrovna opravovaly a v ulicích plno mladých vysmátých lidí a rodin s dětmi. Na hlavním náměstí hrál děda s vnoučky badminton a v boční ulici stál klavír pro veřejnost s připravenou dezinfekcí na ruce. Okamžitě na nás dýchla neskutečně příjemná atmosféra. Ne náhodou je Temešvár hlavní městem kultury EU pro rok 2021 (jak jsme se dozvěděli z nápisů na tramvajích). Přítelkyni připomínal Temešvár, až na chybějící řeku v centru, slovinskou Lublaň.

Pár zajímavostí o Temešváru - bylo to první evropské město s pouličním osvětlením a jedno z prvních měst s tramvajemi taženými koňmi. Také v něm začala revoluce v roce 1989, při které bylo v samotném Temešváru zavražděno několik desítek lidí. Co se týče památek, tak ty se skoro všechny nacházejí na dvou hlavních náměstích - Piata Unirii (budova Opery, Radnice, Katedrální chrám Tří hierarchů) a Piata Victoriei (římskokatolická katedrála Sv. Jiří, ortodoxní Srbská katedrála, Muzeum umění, Casa Brück) a projdete si je stejně jako celé historické centrum za chvilku. Ve městě je ještě několik další muzeí a parků, do Parku Růží jsme nakoukli, ale nepřekvapivě byly všechny růže na konci záři pryč.

Top parkovací tip - zaparkujte na Strada Carol Telbisz a máte to do centra pár metrů. Parkovali jsme tam dnes i zítra. Do letošního roku nemuseli turisté platit parkování vůbec, to ovšem bohužel skončilo. My ale přijeli dnes až po 17:00 a další den byla sobota, takže jsme také nemuseli platit vůbec nic. Den jsme zakončili nákupem suvenýrů, natankováním (benzín v celém Rumunsku za v přepočtu 24Kč za litr) a nákupem místních sladkostí a piv pro známé v Carrefouru, kde jsme našli boží čokoládu s názvem “Autentic ROM“. Nakoupili jsme tedy asi 10 Autentických Romů (možná to přijde vtipné jenom nám, nevím) a vyrazili na ubytování.

Red Ravine

Corvín

Corvín s filtrem

A jeho krásné okolí

Temešvár

8. den - sobota 26.9 - Temešvár - Praha

Poslední den v Rumunsku. Bohužel předpověď počasí se vyplnila a byla zima, vítr, déšť. My si chtěli alespoň trochu spravit chuť a já se chtěl po dietě také konečně normálně najíst, proto jsme se vydali ráno opět do centra Temešváru na brunch do Ovride Specialty Coffee. Brunch byl výborný a v Praze bychom za něj dali tak o polovinu více peněz. Odtud jsme vyrazili k Banat Village Museum pár kilometrů za centrem města, což je skanzen s asi 20 domy (z toho 3 otevřenými) z různých období a různých oblastí Banátu. Vstupné stálo jen asi 30Kč na jednoho, takže proč ne. Bohužel na místě začalo silně pršet a my samozřejmě měli chytře bundy, pláštěnky i deštník v autě, a proto jsme skanzen celkem rychle prolétli.

Nyní nás čekala už pouze cesta domů. Z Temešváru vede na hranice s Maďarskem dokonce dálnice, maďarské dálnice jsou super, slovenské taky bez problémů a cenu pro jasně nejhorší povrch vyhrává klasicky ČR. Ale i tak 830 kilometrová cesta zpět utekla mnohem rychleji než cesta z Prahy do Kluže i s tím, že jsme popojížděli 2 hodiny na hranicích Rumunska s Maďarskem nejspíš kvůli tomu, že Rumuni nejsou v Schengenu.

Teď mě napadá, že bych měl také trochu popsat řízení po Rumunsku, protože jsme přeci jenom po něm najeli asi 2000km. Jak už jsem psal předtím, Rumuni mají vzhledem ke své rozloze absolutní minimum dálnic a nejvíc úmrtí na silnicích v rámci EU. A když člověk potká v ČR nějaký kamion, který dělá kraviny, tak je to většinou Rumun nebo Polák a já už celkem chápu proč. Rychlostní limity jsou stejné jako u nás, ale pro Rumuny jsou pouze nějakým abstraktním číslem, které nikdo nedodržuje, i když na dálnicích se podle mě v ČR jezdí rychleji. V obci a mimo obec je to ale pravá balkánská divočina. Přes obce se nejezdí pod 75km/h, mimo obec co si troufnete. Řidiči používají Waze, takže na policii, která měří rychlost plus mínus jednou za 200km, jste připraveni. Já teda musím přiznat, že mi tenhle styl řízení docela vyhovoval. Když se člověk nemusí neustále dívat na tachometr, kvůli radaru skoro v každé obci jako u nás, tak je řízení podle mě bezpečnější. Prostě jedete tak, jak moc si troufnete. Problémem je, že řada vesnic byla až nedávno vyasfaltovaná a Rumuni občas tak nějak zapomněli na chodníky a udělali silnici skoro od jednoho domu k protějšímu domu. Něco jako obchvaty měst nebo přechody ve vesnicích neexistuje, chodci jsou si toho ale vědomi a je vidět, že dávají velký pozor. Ne, nechci vypadat jako nějaký pirát silnic, ale kdyby člověk v Rumunsku dodržoval limity, tak zaprvé nikdy nikam nedojede a zadruhé vás ostatní řidiči sežerou zaživa. Provoz je hustý a určitě si nepředstavujte, že mají Rumuni jen Dacie. Vozový park mi nepřišel o moc horší než u nás. Teda až na občasný koňský povoz no. Obecně se mi po Rumunsku řídilo dobře, určitě mnohem lépe než nedávno v Černé Hoře. Dálnice, když už na ně náhodou narazíte, jsou kvalitnější než u nás, ostatní silnice jak kdy. Transalpina byla vyasfaltovaná asi před 10 lety, takže paráda, Transfagarasan je kromě toho nejslavnějšího pár kilometrového úseku zlo, kolem Kluže a Segešváru nic moc, ale okolo Brasova jsou kvalitnější silnice první třídy než u nás, ze Sebese do Temešváru a odtud na hranice je to také paráda. Rumunské silnice jsou jako bonboniéra, nikdy nevíš, co zrovna ten den ochutnáš.

Brunch

Banat Village Museum

Závěrem

Bude to znít jako ještě větší klišé než poslední věta minulého odstavce, ale Rumunsko je opravdu jednou z nejkrásnějších zemí, kterou jsem kdy navštívil. Dechberoucí příroda, nádherné a pro mě překvapivě udržované památky, silnice jako závodní okruhy, moc příjemní lidé a skvělé ceny. Takže zbytek Rumunska už je jenom otázkou času. Zaprvé letecky Praha - Bukurešť, půjčit si auto a projet si východ země, bahenní sopky, Černé moře, Constantu, deltu Dunaje, atd. a zadruhé sever Rumunska - pohoří Rodna, malované kláštery, Merry Cemetery, atd. A abyste si nemysleli, Banát si někdy projedeme společně se Srbskem. Pokud máte někdo nějaké zajímavé tipy na místa v Rumunsku, tak se určitě podělte do komentářů. Ale ne v Transylvánii! To by mě jenom naštvalo, že jsme je vynechali. Jediné, co nám na Rumunsku trochu vadilo, byl místy velký nepořádek u silnic a na turisticky frekventovaných místech, ale to jsme tak nějak čekali dopředu.

Mimochodem zrovna teď při psaní cestopisu čtu, že od 7.10 nás Rumunsko zařazuje na červenou a při příjezdu je třeba 14denní karanténa. O to víc jsme rádi, že se nám podařily letos dva větší roadtripy (Černá Hora v červenci - cestopis na cestě a Rumunsko v záři) v krátkých oboustranných zelených intervalech. Člověk ale musí neustále sledovat zprávy a číst různá cestovatelská fóra, což není poslední dobou vůbec příjemné. Ale co by člověk kvůli cestování neudělal, viďte?

Ceny na jednoho:

Cestovní pojištění: 1147Kč

Benzín (3500km) a dálniční známky Slovensko, Maďarsko, Rumunsko: 7298/2 = 3649Kč

Ubytování 7 nocí: 4570/2 = 2285Kč = 326Kč za noc na jednoho

Vstupy a parkovný: 2560/2 = 1280Kč

Suvenýry: 1513/2 = 757Kč

Jídlo a pití: 2535/2 = 1267Kč

Na jednoho za 8 dní/7nocí - 10 385Kč

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 15 x Velmi praktické!

📷 10 x Krásné fotky!

😂 6 x Rozesmál jsi mě!

📖 7 x To chci taky zažít!

❤️ 17 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal JardaM

Cestopis byl naposledy aktualizován 18. 10. 2020

JardaM procestoval 82 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

15 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Breathe

před 4 lety

Cestopis jsem si s chutí přečetl celý - muselo ti dát spoustu práce něco takového sepsat, to oceňuji, zvlášť proto, že já jsem na tohle hrozně línej. V Temešváru jsem nebyl, ale slyšel jsem, že centrum je moc pěkné, těch 200 let kdy město patřilo Rakousku-Uhersku se na něm pozitivně podepsalo.

JardaM

před 4 lety

Až by se chtělo říct, že takový práce to dalo a přitom je to taková blbost, co? :D Mě to psaní baví, setřídím u toho i fotky a vyberu ty nejlepší a do toho vždycky spočítám tu útratu, na kterou jsem vždycky zvědavej. A říkám si, že třeba za pár let s k těm textům budu nostalgicky vracet.

Ale úplně ti rozumím, že se ti do toho nechce. Já třeba dopisuju červencovou Černou Horu až teď.

Každopádně díky za přečtení a za pozitivní feedback :)

Šárka Skrbková

před 4 lety

Tak jsem to dočetla, uff a pak že holky jsou ukecané :D Každopádně krásně a vtipně (a dlouze) napsané :D V Rumunsku jsem byla v srpnu, v sobotu ho ČR zařadila jako rizikové a my odlétali v pondělí, takže jsme si připlatili 1800 za test při návratu. Ale jinak pocity a zážitky podobné, taky se nám líbily záchody na hradě Bran, taky největší zážitek bylo vidět medvědy ve volné přírodě v bezpečí auta :D Btw, já mam nejdražší záchod v ČR, 40 korun na frýdlantských slavnostech :D

JardaM

před 4 lety

Je to zvláštní, já jsem introvert, ale o cestování bych vydržel mluvit a psát hodiny :D Jo, z vašeho cestopisu jsme čerpali. Právě o vás tam píšu, jak jsem přítelkyni vyprávěl, že jsem tu četl o setkání s medvědy z auta, a proto se to nám určitě nestane :D

A samozřejmě díky za hezký komentář :)

Šárka Skrbková

před 4 lety

Jé, tak to je milé :D já měla za to, že o setkání s medvědy píše tolik lidí, že mě vůbec nenapadlo, že tento komentář se může vázat ke mně :D

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Jardo boží! Ježiš, já bych se do toho Rumunska vrátila hned!!! 🤩

JardaM

před 4 lety

Děkuju. A souhlasím, taky bych se tam vrátil hned.

A abych reagoval na tvůj spodní komentář. Myslím, že délkou cestopisu jsme na tom tak podobně, ne? :D Alespoň vidíš, jaké to je pro nás ostatní, když čteme to tvoje :D A Ahmad mi už komentoval Kypr a dokonce pozitivně, takže já jsem s ním v pohodě :D

Mimochodem, ta krádež na Mallorce, uf, to bych vážně nechtěl zažít (i když je to asi při cestování otázka času), ale hlavně, že se ti nic nestalo.

Michal Zhor

před 4 lety

Díky za článek, zavzpomínal jsem a také odnesl pár tipů na chvíle až sbalím cestovní bus a vyjedu se flákat.

Pokud bys jel někdy zase Rumunsko (nebo někdo z čtenářů), tak doporučuji:

I) Jezero Svatá Anna (Lacul Sfânta Ana) - jediné sopečné jezero Rumunska (je to zatopený kráter), hluboké až 6,4m .... ale sedimenty až 4m. Navíc voda je svým složením skoro destilovaná voda a zamrzá až do hloubky 1m (to jsem neviděl, jen četl). Cesta k němu není autem kilometrově daleká, ale věřte navigaci ....... díra vedle díry, když je člověk hazardér, tak to osolí místy i na 30. Nyní se tam nesmí už koupat (od roku 2017). Večer se tam stahovali k boudě dole medvědi a hledali jídlo. Já se medvědu postavil z oka do oka. Nu dobrá, přiznám barvu, seděl jsem v autě a on mi šel naproti po silnici. Ale půjčená Škoda CityGo, to se nedá počítat jako auto.

https://actmedia.eu/daily/harghi...aces/53614

https://simpleandinteresting.wor...fanta-ana/

II) Moldoveanu - nejvyšší vrchol Rumunska a kopce okolo. Tam jsem vytáhl kamaráda, který moc chtěl do hor (ale vždy se bál ---- hlavně výšek) a já zrovna oslavoval 500000km na vozidle rumunské produkce. Tak jsme si udělali výlet za sněhem a mimo lidi. Na konci výletu pochopil, že jsem si ho jakožto pomalejšího turistu vzal na odlákání pro případ útoku medvěda :-)

https://www.michalzhor.cz/2019/0...-rumunsku/

JardaM

před 4 lety

Díky za hezký komentář.

Škoda, že jsme o jezeru nevěděli, protože do těchto míst se už asi vracet nebudeme, ale uvidíme. Text o výstupu na Moldoveanu mě fakt pobavil a Láďa má můj respekt! Začetl jsem se i do článků o Dacii a jako automobilového nadšence mě její konec zamrzel.

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Dacia...🔝🔝😁😁😁

...i já bych za svýho Knighta dejchala a teď vím, že až bude na svém sklonku, vezmu ho do rumunských hor!

Jinak nevím, zde je lepší "funěl více než Dacia s vozíkem" (to chápou jen ti,co tohle řídili) nebo "breakfestpivo" (začínám používat breakfestvíno), ale cestopis 1A jakože fakt!!

Díky za smích, potřebovala jsem ho!🔝

Martin Vícha

před 4 lety

Teda to bylo dlouhé, uff ale supr podrobné a o spoustě míst jsem nikdy neslyšel. Supr. Díky. Jen ta fotka s křivými stromy mi připadá spíš jak polský Krzywy las u Gryfina.

JardaM

před 4 lety

Já jsem varoval hned na začátku, že je to opravdu dlouhý :D Každopádně díky moc za hezký feedback, už jsem myslel, že to opravdu nikdo nepřečetl :D

Tu fotku jsem bral z této stránky https://hoiabaciunight.run/about/ ale je pravda, že kdoví odkud ji mají oni :D

Martin Vícha

před 4 lety

Neboj, čteme pravidelně :-). I když tarantule mi málem vystavily stopku na Kypr :-D.

JardaM

před 4 lety

Tak to mi děláte radost! :) Tarantule se vám určitě nepřihodí :D snad :D

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Ja čtu každý tvůj cestopis! Jen to chce při tvém rozsahu víkend no....😁

A nebuď nesvůj z méně komentářů... Až ti začne komentovat Ahmad, budeš rád za "méně" 😁😁😁