Singapur, Malaysie, Thajsko, 5.-27.11. 2015

Přišel podzim roku 2015 a já s Michalem jsme tradičně jako každý rok chtěli za dobrodružstvím do světa. Po jižní Americe jsme zamířili do jihovýchodní Asie. Trasa byla jasná. Dostat se ze Singapuru do Bangkoku. Tentokrát jsme vzali mojí kolegyni Elišku. Koupili jsme v předstihu multi-city letenky za poměrně dobrou cenu - kolem 14 tisíc.

Singapur

A tak jsme začátkem listopadu vyrazili všichni tři přes Londýn se společností British Airways do Singapuru. V Londýně nás čekal král nebes – obří Airbus 380. Stroj je to opravdu impozantní. Let trval kolem 12ti hodin a proběhl bez výraznějších turbulencí. S British Airways jsme letěli již podruhé a opět nezklamali – skvělé jídlo a pití co hrdlo ráčí – Michal si poručil několik piv a ginů s tonikem. Hned po přistání jsem měl ale drobný problém s imigračním zákonem. Chlápci se security chtěli před opuštěním letištního prostoru dát projet rentgenem naše zavazadla. V mém našli něco, co tam být nemůže. Měl jsem tam malý vystřelovací nožík a ten je v Singapuru podobně jako boxery, vrhací nože, hvězdice a další zakázán. A tak jsem čekal asi půlhodiny na policistku, abych pak obdržel můj první policejní protokol. Při dalším incidentu jako je tento by mi pak v Singapuru hrozil soud. Unavení z dlouhé cesty jsme se večer konečně dostali do Chinatownu, kde jsme měli zamluvený hostel. Singapur patří k nejdražším městům na světě, Singapurský dolar má hodnotu asi 17 Kč. Pokoj stál kolem 700 Kč na osobu se snídaní. Snídani ve světě ovšem musíme chápat jako prostou, složenou ze základních věcí jako je toastový chleba, máslo a džem. Pro české pivaře to taky ráj není. Pivo stojí zhruba 130 Kč (8 SGD). V krámě to není o mnoho méně (6,4 SGD). K mání je kromě Heinekena také domácí Tiger, japonské Asahi nebo thajská Singha. Jídlo je rozmanité a pestré. Kdo má malý hlad, může si dát špízky na špejli (satay), kdo vetší třeba nudle nebo rýži s mořskými plody nebo masem a zeleninou. Cena za hlavní chod se pohybuje kolem 200 Kč. U některých stánků na ulicích je cítit zápach – jedná se o durian, silně páchnoucí ovoce. Koupil jsem si  balení durianových bonbónů abych zkusil co je to zač. Byla to fakt síla. Chuť něco mezi česnekem, exkrementem a hnilobou. Nedivím se, že se s tím nesmí do metra. Já jsem se mezi fanoušky tohoto druhu ovoce rozhodně nezařadil. Hnilobnou pachuť jsem cítil ještě asi dvě hodiny. V Singapuru je sice velký přístav, nicméně pro ty, kteří si chtějí odpočinout od práce je tu ostrov Sentoza, kde se nachází veřejná pláž. Kousek za městem se také nachází zoo, kde mají i ohrožené pandy. Vedle pand je možné spatřit krokodýly nebo všemožné mořské potvory.

Počasí bylo ovlivněno končícím monzunovým obdobím. Z nebe se čas od času snášely intenzivní proudy vody, které poté rychle odezněly. Kromě toho tam panuje také vysoká vlhkost vzduchu, která Michalovi při přechodech z klimatizovaných interiérů přinesla silné nachlazení. Časový posun oproti Praze je +8 hodin. To způsobilo, že jsme toho první tři dny moc nenaspali.

V Singapuru je nejlepší dopravní prostředek metro (MRT). Jeho síť je hustá a není problém se dostat kamkoliv. Je nutné zvolit cílovou stanici a podle toho zaplatit a vzít ticket. Ten se dá pak opakovaně použít a nabít. Metro a vůbec celý Singapur jsou čisté. V ulicích nejsou zácpy, protože na auta je tu speciální taxa (mezinárodní srovnávač cen numbeo.com udává cenu za VW Golf 1.4 ve výši 2,2 miliony Kč!). Bezdomovci tu nějací jsou, ale není jich mnoho. Singapuřané si zakládají na tom, aby byli dobře oblečeni. Mohou si dovolit ty nejluxusnější světové značky oblečení a bylo to na nich vidět. V centru se nachází také mnoho známých hotelů. Jedním z desingově nejzajímavějších je Marina Bay, kde se již ubytovali mnohé globální celebrity. Za 450 Kč lze vyjet na vyhlídkovou plošinu, která sousedí svyhlášeným bazénem, neubytovaní hosté do něj však přístup nemají. Samotný výhled však stojí za to. Pro milovníky tradic je tu známý hotel v koloniálním stylu Raffles. Z nábřeží u Mariny Bay je perfektně vidět “singapurská skyline” večer zářící pestrými barvami. Kousek od hotelu je i tribuna a část okruhu pro závody F1. Okruh vede i kolem Singapurského kola (Singapore Flyer), z kterého se naskýtá perfektní vyhlídka na Marinu a vůbec celé singapurské panoráma. V Singapuru jsme strávili asi tři dny a hned jsme byli každý o 200 Euro lehčí (Michal o 300).

Melaka

Příští stanice byla Melaka, která se nachází již v Malajsii. Jeli jsme tam busem a cesta trvala asi 4 hodiny. Na hranicích se žádné problémy nevyskytly a já měl zase čistý štít. Mohl jsem zase dělat "vylomeniny". Melaka je město, které je zapsáno v seznamu UNESCO. Je to takový zvláštní mix. Vedle křesťanského kostela tu stály tradiční čínské chrámy. Jezdí tu zajímavé kýčovité cyklorikši, které večer svítí a blikají všemožnými barvami. Večer jsme navštívili lepší restauraci a poté si dali v Hard Rock Café pivo na spláchnutí. Pivo tu stojí stejně jako v Singapuru, ceny hlavních pokrmů klesly. Já si dal japonské točené Asahi za 23 ringitů což je asi 130 Kč a nebylo toho ani půl litru. V Melace nebyl důvod se zdržovat déle než noc.

Kuala Lumpur

Byl čas vyrazit do KL neboli Kuala Lumpur – hlavního města Malajsie. KL již není tak vymazlené jako Singapur, je trochu omšelejší a řeka, která teče v centru připomíná stoku. Pochybných individuí je tu více a aut taky, vládne tu typický asijský humbuk. Je tu metro i nadzemní monorail.

Zde jsme navštívili pochopitelně Petronas Towers. Nejvyšší budovy v Malajsii. Výhled z nich byl impozantní. Michal ještě extra navštivl televizní věž Menara, která podle něj naskýtá možná ještě lepší výhled na panorama města než Petronas. Pár kilometrů za městem se nachází známé Batu Caves – poutní místo hindů. Uvnitř jeskyně je sice chrám, ale moc čisto tam nebylo, všude se válely odpadky a pohybovaly se zde všudypřítomné opice, konkrétně makakové. Těm se raději vyhýbám, neboť vždy ukradnou vše co není přivázané, mohou být také nebezpečné. Ve městě je i pěkné koloniální nádraží, mešita nebo botanická zahrada.

Penang

Velkých měst už bylo dost a byl čas se přesunout na pláže za sluncem. A tak jsme se vydali na ostrov Peneng, který je také proslulý dobrou kuchyní. Cesta busem zabrala asi 4 hodiny. Z nádraží z Georgtownu, což je hlavní město ostrova, bylo nutné jet asi 20 minut taxíkem (lze i městským autobusem, ale cesta trvá mnohem déle) do letoviska Batu Ferringhi. Tam na nás čekala paní, která nám pronajala byt na pár dní. Batu Ferringhi je nevelký resort s pěknou pláží. Lidí tu moc nebylo a byl to super relax. Kromě pláže je ještě možný i “tropický treking” v džungli v národním parku Penang. Ten jsme zkusili i my a došli jsme alespoň tři kiláky na téměř pustou “Monkey Beach”, kde sice měly být opice, ale naštestí nebyly. Navštívili jsme také nedaleký Georgetown, kde je možnost lanovkou vyjet na hlavní kopec – Bukit Bendera, z kterého lze spatřit část ostrova a pevninu. Nachází se zde i budhistický chrámový komplex. Evropské, muslimské a asijské vlivy z tohoto místa dělají unikátní mix kultur. Kuchyně je tu také neméně pestrá.

Langkawi

Po pár dnech přišel čas zvednout kotvy. Zamluvili jsme starou a obouchanou loď a vydali se na další ostrov. Naším cílem byl ostrov Langkawi. Z přístavu jsme pak jeli taxíkem asi 20 minut do letoviska Pantai Cenang, kde jsme se ubytovali v levném motelu. Langkawi je duty free zóna. Alkoholikům všeho druhu doporučuju. Litr Jacka Danielse nebo Jima Beama tu vyjde v přepočtu na 210 Kč, třetinka thajského piva Chang v balení po 24 ks vyjde asi na 8 Kč. I oblečení se tu dá koupit výhodně. Ja jsem si pořídil např. Ray Bany za 60 Kč. Hospod je tu také dost. Našli jsme také plážový lokál, kde byla k mání třetinka Tigera za 30 Kč (jmenoval se Raffi´s). V porovnání se Singapurem cena neuvěřitelně nízká. Vysedával tam hlavně Michal, který za den “vyťal” i 15 třetinek . Musím také zmínit i příhodu dost nepříjemnou. A to z pláže. Vody jsou u břehů mělké a já a Eli jsme šli na konec mělčiny zjistit kam se dostaneme. Došli jsme tedy na konec. Od břehu jsme byli docela daleko. Já si dělal prdelky, že se utopím. Rozhodli jsme se, že zpět zkusíme plavat. To že to byla blbost jsem si uvědomil už po pár sekundách. Řekl jsem si, že jsem v prdeli, no jo proudy vole. Prdelky mě přešly a po chvíli začalo neúprosné volání o pomoc. Řval jsem na Eli, jestli už cítí zem. Ještě ke všemu moje plavecké schopnosti  nestojí za nic. Eli pořád nic necítila, a to byla nejméně 20 metrů přede mnou. Začínala se mě zmocňovat panika a v duchu jsem se loučil se všema. Po dvou minutách už jsem nemohl. Ale stal se zázrak, volání zaslechla jedna paní a řekla to chlápkovi na skútru, který právě dorazil ke břehu. Vyzvedl nejdříve Eli a pak i mě. I takové umí být moře nejen krásné ale i tvrdé a nesmlouvavé. Zbytek dne jsme pak raději strávili v bazénu.

Na ostrově je také lanová dráha s vyhlídkou na celý ostrov kam jsme se také vydali. Je tam i Skybridge, což je most mezi dvěma skalami umístěný asi 600 metrů nad mořem.

Koh Lipe

Langkawi bylo pěkné ale my jsme se museli rozloučit nejen s ostrovem, ale i s Malajsií. Náš příští cíl byl již v Thajsku. Koh Lipe je malý, ale krásný ostrůvek v Anadamanském moři. Jeho součástí je národní park a platí se “parkovné” asi 200 Bahtů, tedy asi 120 Kč. Já jsem byl v Thajsku naposledy v roce 2009. Kurz Bahtu se moc nezměnil za ta léta. Je pořád 100 Bahtů=65 Kč. Tenkrát jsem byl na pevnině, kde se dala pořídit třetinka piva kolem 40-50 bahtu. Tady stálo velké pivo 120 B. a malé 90 B. Ostrovy jsou navíc dražší, jelikož se vše musí pracně dovážet. Po letech jsem si dal Singhu a skvělý rum Sang Som. I když na tu Singhu lze občas narazit i v Praze v Tescu. Ale v tropickém klimatu chutná lépe. Z jednoho konce na druhý to pěšky trvá asi 30 minut. Auta tu nejezdí, jen motorky. Ve vnitrozemí jsou plechové příbytky místních. Pláže jsou čisté a voda průzračná, prostě ráj.

Phi Phi a Krabi

Z tohoto ráje jsme pak malým rychločlunem absolvovali 4 hodinovou plavbu na ostrov Phi Phi. Tento ostrov byl těžce zasažen tsunami v roce 2004. Stopy jsou vidět dodnes, je vidět, že palmy v přístavu jsou znova vysázené. Phi Phi je už větší resort a taková pohoda jako na Lipe tu již není. Pláž navíc ráno s odlivem ustupuje. My jsme se s Michalem vydali na nejvyšší bod ostrova - Phi Phi View Point. Na ten také navádí ukazatelé v případě hrozby tsunami. Udělali jsme také jeden výlet na člunu a to na místa, kde se natačel film Pláž. Nicméně tam byl ještě asi 400 Bahtů vstup a příliš mnoho lidí. Tím pádem už vše ztratilo své kouzlo. Masový turismus je někdy kontraprodiktivní. Ale i tak výlet stál za to.

Z Phi Phi se jelo již na pevninu do města Krabi. Během cesty lodí začalo silně pršet. My s Michalem zůstali jako správní mořští vlci zahaleni v pláštěnkách na horní odkryté palubě. Byl jsem regulerně promrzlý. Ten den pršelo do odpoledne. Chtěli jsme se vypravit k budhistickému chrámu na vrcholku hory – Wat Tham Suea, nicméně déšť nás zastavil. Šli jsme se pak projít na tržiště, kde měli vše možné i různé exotické pochoutky jako larvy, sušený hmyz a další speciality. Něco jsme samozřejmě ochutnali a bylo to dobré.

Bangkok

V Krabi jsme strávili pouze jednu noc - ostatně se jedná spíše o přestupní, odpočinkové místo pro cestovatele. Příští ráno jsme pak uháněli taxíkem na letiště. Letěli jsme s lowcostovou aerolinkou Thai Lion (za pouhých 700 Kč s odbaveným zavazadlem) do víru velkoměsta. Do proklínaného i milovaného Bangkoku. Jeli jsme z letiště Don Mueang busem a pak skytrainem do centra. Zamluvili jsme si bytový apartment blízko Bayoke Tower, která byla vzdálené asi 700 metrů. Součástí ubytování byl i střešní bazén s pěkným výhledem na tu obrovitou městskou džungli. Na Bayoke vysokou asi 300 metrů šli pouze Michal s Eliškou, já už tam kdysi dávno byl. Michal jako milovník výškových budov zkusil také vyhlídkovou terasu s restaurací v hotelu Lebua at State Tower, kde se natáčel film “Pařba v Bangkoku”. Místo (a hlavně výhled) je to podle něj opravdu výjímečné, i když trochu drahé (ceny piva kolem 300 Kč, koktejly od cca. 800 výše, stihl však rychle udělat fotografie a nemusel si nic objednávat). Co jsem si ale minule nechal ujít byl Královský palác. Teď jsem to napravil. Vzali jsme si raději dlouhé kalhoty. Palác je skutečně impozantní a bohatě zdobený. Krom toho jsme navštívili Ležícího Buddhu a Čínskou čtvrť. Chrámů a památek je ve městě dost nicméně času málo. Z Bangkoku jsme udělali ještě jeden výlet částečně kvůli mě. Do resortu Pattaya asi 130 km na jih od Bangkoku. Tam jsem tenkrát strávil skvělé dva týdny. Byl to první můj výlet mimo Evropu. Bylo to vlastně naposled s českou cestovkou. Od té doby buď s Němci nebo sólo. Takže Michal s Eliškou šli na pláž a já vzpomínal co jsem tehdy vyváděl za blbosti. Něco tradičně zůstalo, něco se změnilo. Pamatuji že tam byl bar pronajatý Čechem. Marně jsem po něm pátral. Zmizel. Co nezmizelo byla jedna restaurace v nákupním centru Central Festival. Tam jsem ostatní zavedl na vynikající oběd. I systém, kde host nejdříve obdrží čipovou kartu a pak si u libovolného pultu ukáže na nějakou maketu pokrmu a zaplatí při odchodu u kasy byl stejný. Když jsme u stravování, existují i jídelny v nákupních centrech pro místní nebo turisty, kde si zákazník za Bahty koupí poukázky a těmi pak platí u pultů. Co neprojí a nepropije může vrátit. Třetí způsob placení je tradičně cash u stolu. Spropitné se tu obvykle nedává. Ono není moc za co. Servis tu za moc nestojí. Poslední dobou mi přijde, že se ve světě nejvíce snažíme my v Čechách. Výlet byl super, vše bylo super, nezbývalo než na tržišti koupit trička, suvenýry v supermarketu nějaký ten rum nebo pivo pak to celé zabalit a vyrazit na letiště Suvarnabhumi. Z centra naštěstí jezdí nadzemní Airport Expres. První úsek byl do Singapuru. Pak stejně jako při cestě sem přes Londýn. Praha nás přivítala chladem a deštěm.