Stopem napříč USA

Do USA jsme se chystali na měsíc s kámošem Tomášem z vejšky. Trip jsme plánovali cca rok a obnášel přílet do Kalifornie, přesun na tzv. midwest a potom stopovačku do Chicaga. Účel toho všeho by se dal shrnout do dvou bodů:

1) Vidět autentickou, neturistickou Ameriku, protože státy, ve kterých jsme stopovali, považujou místňáci za „fly-over states“ a kromě Mount Rushmore tam nemají vůbec důvod jezdit.

2) Poznat co nejvíc lidí, jejich názory na svět, Trumpa, politiku a způsob, jakým se jim v USA reálně žije a přežívá.

Z těhle důvodů se naším primárním způsobem bydlení měl stát Couchsurfing a naším primárním způsobem transportu právě stopování.

Pozn. č. 1: Mapu s našima zastávkama najdete úplně dole. 👇🏻

Pozn. č. 2: Tento cestopis obsahuje obhroublou a hovorovou mluvu. 🔞

Pozn. č. 3: Tento cestopis obsahuje sluníčkově dobroserské pasáže a občasnou dávku cynismu a českýho etnocentrismu. ✌🏻

Let:

Letenky do USA jsem hledal podle všemožných hacků z Travel Bible asi hodinu, než jsme našli nejekonomičtější variantu. Bohužel jsme ale neletěli rovnou z Prahy, takže jsme museli dojet nejdřív do Vídně autobusem. Protože jsme dorazili v noci, hned první přespání proběhlo na letišti ve Schwechatu na karimatkách.

Na přestupu ve Stockholmu nám pak minutu před odletem aerolinka změnila gate a hnali nás na jinej a nechali nás znovu si vystát frontu k boardingu jen proto, aby nás pak hned hnali zpátky na ten původní. Kvůli tomu jsem musel dvakrát na security check, kterej jsem navíc k normálnímu náhodně vylosoval. Tomáš se lítání bojí; musíme si povídat, abych ho rozptýlil, protože za ruku se mi ho úplně držet nechtělo. Zpoždění dvou hodin, který vzniklo kvůli pobíhání mezi gatama, naštěstí pilot ve vzduchu dohnal. Výhled z okna často vypadá jak z jiný planety, hlavně ze záchodu v byznys třídě, kam jsem několikrát vlezl na tajňáka.

Los Angeles:

První dojem z LA, utvářenej mezi mikrospánky v autobusu z letiště, je 1) horko, 2) shon, 3) zácpy, 4) bezdomovci a 5) špína. Přistávající a odlítající letadla přímo dotvářejí město, který se táhne až za obzor a je lemovaný vyschlýma, travnatýma horama (mezi nima třeba slavný Holywood Mountain).

Bydlíme přes Couchsurfing přímo v Holywoodu, což je dneska hispánská, ne úplně hezká čtvrť. Jsme za to ale rádi, protože hotely v LA jsou obrovsky drahý a ze třiceti poslaných requestů jsme dostali odpověď na jeden jedinej. Náš hostitel Mike je obrovsky vstřícnej, milej podivín. Má malej byteček na dvoře většího domku, kterej trochu působí jako skvot se zabedněnýma oknama. Po noci na letišti a nekonečných dvanácti hodinách v letadle s přestupem ve Stockholmu na nás ale samozřejmě působí jako palác.

Kromě skvotu má Mike malýho pudla, co mu visí kolem krku a umí říkat „Hello,“ a taky obrovský bolesti zubu moudrosti. Kvůli nim je totálně nafetovanej analgetikama, protože zdravotní pojištění v USA je naprostá výsada a privilegium. Mike nám jen tak mezi řečí potvrdil, že náš první dojem z LA jakožto místa, kde člověk rozhodně potřebuje určitej smysl pro udržení se mimo blbý situace, je zcela správnej. Jako malí se třeba s kamarádama schovávali, když kolem jelo auto, kdyby náhodou řidič pokropil ulici z okna. A údajně i LAPD střílí bez váhání (např. nedávno ňákej psychouš držel v autě rukojmí, a otrávený policajti situaci vyřešili tak, že je zastřelili prostě oba).

Spím na nafukovačce s Mikem v pokoji, Tomáš spí v obýváku na děravým gauči a oba odpadáme jak koťata. Ještě předtím jsme si stihli projít si slavnou Hollywood Boulevard a Walk of Fame. Ta filmová atmosféra je cejtit dost, vidíme třeba malou skupinku protestujících před centrálou Netflixu, evidentně požadující třetí sérii čehosi. Všude jsou billboardy jen na seriály a filmy. Z premiéry seriálu Carnival Row, co se točil mj. v Praze, kolem nás projede v autě Orlando Bloom. Hvězda slávy Donalda Trumpa je jako jediná ze všech něčím zasviněná. V metru hrajou černoši na saxofon a všude jezdí moc hezký auta a motorky. Nakoukli jsme i do kina, kde se předávají Oskaři (a na stěchách jsou vyrytý jména vítězů filmu roku od prvního ročníku až do současnosti) a naproti se točí show Jimmyho Kimmela.

Druhej den ráno jsme metrem dojeli do Universal Studios. V nich jsou kulisy Prasinek a Bradavic z Harryho Pottera, kde jsme si dali máslovej ležák a nějakým záhadným způsobem prošli zadním vchodem z obchodu se suvenýry a přeskočili tak hodinovou frontu na 4D ride, kde se lítá na koštěti, padá volným pádem a utíká před drakem a mozkomorem - to všechno naprosto realistický a strašně zábavný. Na záchodech se chechtá Ufňukaná Uršula, v obchodech se prodávají hůlky a venku stojí vlak do Bradavic. Dál jsou v Universalu kulisy jako Springfield ze Simpsonových, v něm replika hospody u Vočka, Krustyho burgery a mj. další ride, kde nás např. obří radioaktivní Maggie vzala do pusy a poprskala. Ride plynule navázala na epizodu Simpsonů, která běžela na obrazovkách ve frontě, takže pro fanoušky je celá tahle sranda naprosto parádní zážitek.

Pak tam mají Jurský svět, ze kterýho jsme byli úplně mokrý… protože jsme proplouvali akváriem s mosasaurem, padali asi deset metrů volným pádem a nakonec vyjeli a zastavili v řece. Fronta na tenhle ride byla taky zajímavá, tropy kolem nás dost pomáhaly atmošce Jurskýho parku a na obrazovkách hrály virální klipy s dokumentama o dinosaurech a s hercema z filmu. V Transformerech zdrháte v autobotovi a skáčete z mrakodrapu na mrakodrap, a letí na vás 3D raketa, která vám div neožehne obočí díky tepelnýmu efektu. Zajímavý bylo akční divadlo Vodní svět, kde se herci perou na obrovsky konstrukci, padají z ní do vody, honí se na vodních skútrech a nakonec dovnitř vletí letadlo a půlka stage exploduje. Universal zabral celej den, ale stál jednoznačně za to. Akorát je třeba počítat s tím, že fronty jsou všude, jsou fakt dlouhý a že u vstupu se ověřuje otiskem prstu. To leckomu může vadit.

Za zmínku stojí i véča, kterou jsme ten večer měli – v Burger Kingu jsme zkusili Beyond the Meat Whopper a musím říct, že rozdíl oproti klasickýmu hovězímu je naprosto nerozeznatelnej – tenhle vege burger chutnal daleko masověji, než kuřecí nugetky, který jsme si dali k němu.

Po burgeru jsme přijeli pozdě na hru Dodgers, ale vzhledem k tříhodinový dýlce hrací doby baseballu a pomalýmu rozjezdu to ani nevadilo. Během hry jsem sice trochu bojoval s jetlagem a mikrospánkem, ale naštěstí na konec zápasu, kdy Dodgers otočili tu bídu, kterou celou dobu dostávali, a během několika pár závěrečných minut výsledek totálně otočili, jsem už byl vzhůru. A i kdybych nebyl, zaručeně by mě vzbudil explodující stadion.

Protože jeden den v zábavním parku nestačí a Mike mezi řečí zmínil, že kousek od LA se v Annaheimu nedávno otevřel Star Wars Land, rozhodl jsem si splnit svůj velkej sen a vyrazili jsme do Disneylandu. V něm je postavená kopie jedný planety, Millenium Falcon v životní velikosti, a uvnitř něj replika interiéru a další 4D ride, tentokrát průlet vesmírem. Instruktáž dává robotickej mimozemšťan, kterej vypadá úplně jak živej, a po samotným parku pobíhají postavy z filmu. V jiný projížďce se všude po stěnách rozsvítily mý fotky, že jsem špion, kterýho hledá Impérium. Je to celý neuvěřitelnej fandovskej zážitek, a neuvěřitelně to celý smrdí prachama. Taky je veškerý občerstvení šíleně drahý, naštěstí jsme ale našli zabalenej popcorn na zemi. Stejně jsme si ale večer zašli do tematický Star Wars kantýny na jídlo. Snaha o vesmírnou exotiku se kuchařům musí nechat, ale jídlo znaší galaxie nám asi jede víc.

Disneyland je vlastně celý město plný tematických čtvrtí. Uprostřed je třeba pirátskej ostrov, kolem kterýho třeba kyvadlově pluje obrovskej parník a pirátská loď. Tak jsme rovnou vlezli i na ride Pirátů z Karibiku, což je hrozně stará retro atrakce, která inspirovala ten film, a kde se jede na loďce mezi loutkama v životní velikosti. Uvnitř jde vidět i předloha Jacka Sparrowa nebo psa, kterej drží ve vězení klíče v tlamě. Na týhle atrakci bylo hrozně vidět, kolik času uplynulo mezi jejíma srandovníma loutkama pirátů a totálně realistickým animatronikem ve Star Wars.

Všechny ty projížďky každopádně byly strašná sranda, i když vykoupená nekonečným stáním ve frontách. Na jedný vodní hoře jsme seděli vepředu a totálně, ale totálně nás zlila voda, takže jsme celej den chodili promočený. Naštěstí to přežily naše peněženky a pasy. Na projížďce Indiana Jones se zase na vás valí takovej ten ikonickej kulatej balvan, než před ním utečete tak, že se prostě propadnete volným pádem do země. Někdy u tohohle mi vypadl z kapsy telefon a Tomáš ho naštěstí chytil nohou, jinak by vyletěl z vozejčku a už bychom ho nikdy nenašli.

Třetí den v LA už jsme nechali parky parkama a šli si konečně projít město, a zpětně musím říct, že jeden den na to – na rozdíl od takovýho New Yorku - bohatě stačí. Půl odpoledne jsme stejně proseděli v kavárně v Korea Townu, protože jsme potřebovali vyprat v jedný z veřejných prádelen, naplánovat další přejezdy a přelety a Tomáš musel chvíli pracovat. Tak jsem si prošel okolí a hrozně vnímal ty kontrasty – na jedný straně je obrovsky drahej Hollywood a nablejskaný čtvrti v Beverly Hills, na druhý straně je vidět spousta zfetovaných lidí válících se na ulici ve špíně. Můj dojem byl takovej, že když má někdo v Americe prachy, žije si jak bůh, ale jinak na tebe systém totálně sere a umí z tebe udělat pěknou trosku. Hezky to ilustrovalo i jezero, co jsem si po cestě vyfotil - z dálky hezký a modrý, odrážely se v něm mrakodrapy Financial districtu, ale zblízka v něm vidíš v odpadcích hnít mtvý ryby a želvy.

Odpoledne jsme si prošli downtown - flag ship Jordanu, krásný starý knihkupectví (kde se ale nedalo skoro hnout kvůli instagramujícím asiatkám), radnici, starou viktoriánskou Bradbury Building, kde se točil Blade Runner, a Art District. To je bejvalá industriální čtvrť, kde jsou dneska galerie a kavárny ala Berlín. Tam se nám stala poměrně nepříjemná situace, kdy za náma přišel obrovskej černoch, ze má mámu na přístrojích a ze potřebuje na bus, aby za ní jel. Ve mně se hnul altruismus kvůli všem těm zástupům lidí v šíleným stavu, co tu člověk na ulici vidí (jen o kousek dál je čtvrť Skidrow, kde vedle sebe stojí stovky a tisíce stanů, ve kterých přežívají bezdomovci – je to největší homeless place ve Spojených státech). Vyšel jsem s ním teda za roh, že mu ho koupím v automatu, ale když mě začal tahat dál a něco nesrozumitelně a zvýšeným hlasem opakoval, omluvil jsem se, že musím zpátky na tu zastávku, aby mi neujel bus, a že mu ten dolar na jízdenku prostě dám. On na to, ze těch dolarů ale chce 13, ne jeden. V tu chvíli přišel Tomáš, dal mu dva dolary a rovnou i českou stovku, a poslali jsme ho pryč a vrátili se na hlavní, kde byli lidi a sekuriťák před restaurací, a odkud se mě ten týpek snažil zatáhnout co nejdál. V tu chvíli jsem si všiml, že týpek měl v ruce velkou dřevěnou třísku, kterou asi chtěl použít ve chvíli, kdy bysme došli někam dostatečně stranou.

K večeru jsme si vzali Ubera do Venice, což je kopie evropských Benátek, kterou tu před sto lety nechal vybudovat magnát, kterýmu se hrozne líbil originál v Itálii. Ještě před pár lety tu válčily gangy, teď jsou tu nádherný vily s panoramatickýma oknama na Pacifik s kanály, restauracemi a bary. Zase všude smrdí peníze, a zase je o kus dál stanový městečko s bezďákama. Tak jsme se už za tmy prošli po pobřeží k Santa Monica Pier, což je v podstatě velký molo se zábavním parkem, a sedli jsme na dvouhodinový metro domů. Cestou jsme mimochodem potkali obchod s trdelníkem, který stánek samozřejmě inzeroval jako velice tradiční středoveropskou recepturu!

Čtvrtej den v LA jsme si prošli Beverly Hills, na kterým jde obrovsky vidět, jak bohatá vrstva tam bydlí - např. ulice Rodeo Drive je nejdražší ulice na světě a je plná obchodu jako Versace, Rolex apod. Nikde tu nejezdí nic jinýho, než Porsche, Tesly apod., ale za hranicí Beverly Hills už jsme zase skákali přes šváby běhající ve špíně a viděli třeba feťáka, co si to dělal přes kalhoty na zastávce, nebo týpka, co měl celu nohu podělanou. Což byly zase ty zmíněný kontrasty v praxi. Za celej den jsme ušli asi 20 km, takže odpoledne jsme vzali taxík a vyjeli na vyhlídku Griffith Observatory, kde se natáčel např. La La Land a je z ní hezkej výhled na celý město a nápis Hollywood (kterej v noci nesvítí, aby nerušil místňáky). Vyšli jsme si ale ještě několik mil na nejvyšší horu v okolí, protože Griffith se zase hemžil šíleným davem asijských instagramerek. Z tý hory už byl krásnej výhled na půlku Kalifornie a chvíli jsme tam dokonce byli úplně sami. Akorát bylo vidět, ze dole v Pasadeně byl nějakej požár, kterej hasily vrtulníky, a od něj se valil obří oblak kouře na kilometry daleko. Když za nápisem zapadlo slunce, tak už jsme akorát sešli až dolů do města, dali si u stánku u takovýho mexickýho strejdy parádní tacos a dopachtili se na byt. Na tom už nás mimochodem spalo asi šest - my dva, dva Poláci, Francouz, Mike a pes.

O těch Polácích nám Mike o pár dní později psal, že je další host přes Couchsurfing požádal o trojku, takže hledali v ulicích San Francisca hostel uprostřed noci.

Visalie a Sequoia

Když jsme poslední ráno v LA dojeli na busovou stanici, zjistili jsme, že sebelepší angličtina vás občas nezachrání před strastí koupit si správnej autobus, a že kvůli chybě v rozlišování AM a PM náš autobus nejel v poledne, ale byl už dvanáct hodin pryč. Ale ani nám to nevadilo. Holt jsme si připlatili 20 dolarů za přepsání jízdenky a dojeli do Visalie až večer. Což sice znamenalo, že do Sequoie dorazíme až další den dopoledne, ale aspoň jsme si konečně odpočinuli, protože jsme z toho lítání po LA už byli úplně hotoví. Výhledy na Kalifornii z busu byly úžasný a večer jsme kvůli nedostatku ubytovacích kapacit ve Visalii přespali v motelu s bazénem. Low budget cestování v praxi. Ale bylo celkově osvěžující být už v menším městečku. Ve Visalii to bylo hezký, čistý a klidný. Večer jsme si zaplavali v bazénu a pak usli jak mimina.

„...poté musí medvěd být zničen.“

Po průjezdu Sierra Nevadou, kde jsme cestou viděli z půlky vyschlý jezero, což nebyl moc veselej pohled, jsme přijeli do Sequoiy. Sequoia je obrovskej národní park, ve kterým je nádherná čistá příroda a nejvoňavější vzduch nasáklej borovicema, co jsem kdy zažil. V Sequoyi kromě rangerů žije puma, rys, vlci a pika, což je ňákej malej krysák. No, a taky medvědi. Spali jsme v krásným čistým kempu v horách, kde jsme kvůli nim museli mít jídlo a kosmetiku zamčenou v boxu. Žije tam totiž černej medvěd, kterej umí dokonce šplhat na strom, což neumí ani grizly. Ale my taky ne, takže ono to vyjde skoro nastejno. Tihle medvědi každopádně cítí žrádlo na nějakých 60 km a jdou po něm jak šílený. Když pak lidský jídlo splašej, jsou po něm agresivní a už nechtějí nic jinýho, takže je rangeři musí “zničit” (tohle slovo je fakt na cedulích - ne utratit, ne zabít, ale prostě ZNIČIT). Když medvěda potkáš v lese (což se klidně může stát), máš na něj házet kameny, křičet a mávat rukama, aby si řek, že mu za to nestojíš. Přijde mi to podobně reálný jako ta poučka, ze žralokovi máš dát pěstí do ksichtu, abys ho dezorientoval. My jsme jednoho (medvěda, ne žraloka) zahlídli u snídaně, ale naštěstí na nás neměl náladu. Já zrovna balil věci ve stanu, takže bych mu nenatáhnul, ani kdybych chtěl, takže to byla celkem klika.

Zajímavý kromě medvědů bylo to, že všude po parku jezdí zadarmo kyvadlově autobusy, takže i tlustí a tělesně postižení si přijdou na svý. Takhle nás ( s klasickým davem influncerů a jejich frontou na selfíčko) dovezly až k největšímu žijícímu organismu na světě - stromu generála Shermana, kterej je vysokej jak dva Titaniky na sobě. Fronta se stojí i v nablejskanejch sporťácích na jedný ze silnic, která vede pod spadlým stromem přes cestu, ve kterým je vydlabanej průjezd. Příjemným kontrastem k tomu byla 1) osamocená babička v klobouku, která před každou sekvojí (jsou pojmenovaný po důležitých postavách zamerický historie) zastavila a četla si o ní v knížce, a 2) liduprázdný cesty hned několik kiláků od zastávek autobusu, kde už jsme byli úplně sami a užívali si po pěti dnech v LA to boží ticho. Akorát jsme teda úplně uprostřed ničeho narazili na pár Čechů, bývalých ČVUŤáků, kteří zrovna byli na cestě po celých státech. A tak jsem už podruhý na druhým konci planety potkal Čechy uprostřed lesa (poprvý to bylo v Krasnoyarsku). V každý prdeli na ňákýho narazíš, jak mi tehdy jeden z nich řekl.

Dva dny jsme byli úplně bez signálu, takže jsme se orientovali jen podle kompasu. Jinak větší části lesa a okolí největších sekvojí jsou vypálený, aby se pročistil od mrtvý vegetace, semínka se dostaly do půdy, a aby se zahnojila půda popelem a malý sekvoje měly dost prostoru a světla kolem sebe. Večer jsme si křesadlem (sirky jsme neměli) rozdělali oheň, vykoupali se ve vodopádu a šli spát.

A když jsme druhej den začali poprvý stopovat, rovnou jsme na úvod chytli nejluxusnější ride naší kariéry - limuzínu, kterou řídil zubař Bryan, kterej zrovna byl na dovolený s manželkou. Procestovali celej svět, od Prahy až po Antarktidu. Bryan má dokonce ordinaci v Rusku, kde pomáhá zadarmo místňákům se zubama.

San Fracisco

San Francisco jsem si zamiloval podobně jako kdysi New York. Je v něm hrozně příjemný počasí, čisto a to město je krásný a má hrozně zajímavej ráz - ulice jsou tu totiž v podstatě hrozně strmý zvlněný kopce (kde bych ale určitě nechtěl dělat autoškolu). Taky je to hned po New Yorku nejhustěji osídlený město a je tam vůbec nejdražší bydlení v Americe - třípokojovej byt ve starším domku vyjde zhruba na 19 milionů. V maličko levnějších čtvrtích se ale dokonce pořádají demonstrace proti vysázení stromů, protože se místňáci bojí, že by takhle zvelebená ulice přitáhla realitky a ty by je odtamtud vystrnadily. Na rozdíl od pozlacenýho Beverly Hills San Fracisco ale působí strašně příjemně - taky je to hlavni město homosexuálů, hipsterů a dalších alternativních komunit, takže je to tam hrozně liberální a sluníčkový a prostě fajn. I bezdomovců je tu míň, a úplně tu chybí vyloučený lokality. Je tu jediná čtvrť, která se ještě negentrifikovala – Tenderloin, hned u centra, a to kvůli tomu, že jsou v ní maličký byty, ve kterých se nedá prakticky bejt, a zároveň jsou ty domy tak starý, že je památkáři nenechají zbourat a přestavět.

Taky je tu nejstarší Chinatown na světě, kde řada obyvatel dokonce neumí anglicky (a to už jsou tu třeba třetí generace). Tam jsme si dali boží oběd a nechal jsem si vyměnit sklo na telefonu, který jsem rozbil v Disneylandu. Čína je každopádně všude stejná, takže sklo se nedožilo ani konce výletu.

Zábavná je tu i hromadná doprava, jezdí tu busy od Škodovky a tzv. cable cars, což jsou stařičký jednovozový tramvaje, který táhne lano pod zemí, visí se z nich ven do ulice a je z nich spíš turistická atrakce, než reálnej dopravní prostředek (navíc k regulérní permici cesta stojí sedm dolarů a stojí se na ní fronty jak v Disneylandu – Amerika je prostě země front). Byli jsme na vyhlídce Coit Tower, odkud byl v dálce vidět Golden Gate, můj obrovskej cestosen, kterej se ale často schovává v mlze; pak jsme si prošli centrum a přístav Fisherman‘s Wharf, kde jsme vlezli do akvária, kde kolem nás v tunelu plavali žraloci. Vyváleli jsme se na trávě s výhledem na oceán a na molu viděli přerostlý lachtany, kteří tam leželi na sluníčku, štěkali po sobě jak vzteklí, snažili se dělat lachtaňátka, prali se a občas nechtěně upadli do vody. Ještě jsme potkali takový muzeum stařičkých arkádových her a různých automatů a pouťových atrakcí, kde většina stala čtvrťák a měli fakt legendární kousky, jako takový ty dva boxery, který se řežou, dokud jednomu nevyletí hlavička.

V San Fraciscu jsme bydleli kousek za městem u Maria, imigranta z Ekvádoru, kterej má takovej typickej job ze Sillicon Valley - pracuje ve firmě, která vyrábí chirurgický roboty. Večer jsme s ním byli na véče a pivku v San Mateu. Probrali jsme všechno možný, od Trumpa přes pivo až po způsob, jakým Amíci a Evropani ukazujou na prstech čísla.

Druhej den byl Tomáš ráno ňákej utahanej, takže po přejezdu odpočíval a já vyrazil sám bez netu směrem ke Golden Gate Bridge. Dojel jsem na pláž Crissi Field a ušel několik kilometrů, až jsem dorazil úplně pod něj. Tam je pevnost Fort Point a nejstarší maják na západním pobřeží USA. Celý ráno bylo pěkně zataženo, během dopoledne se to sice začalo trhat, ale jak na potvoru se mrak jak kráva zapíchl zrovna do mostu a nezmizel až do odpoledne. Později, když už jsme se s Tomášem potkali a jeli lodí na okruh přímo pod mostem, jeden z pilířů na chvíli vykoukl, takže jsem si ho přece jen užil. Taky jsme objeli Alcatraz, bývalý vězení, který dneska už slouží jen jako atrakce. To jméno má podle pelikánů, kterým tak říkali Španělé, kteří ostrov objevili. Seděl v něm třeba Al Capone a cely jsou v něm tak malý a mizerný, že si dozorci vězně kupovali aspoň jídlem - dostávali steaky, čokoládový dorty a další srandy. A kdo nesnědl všechno, už nic nedostal. Skoro se odtamtud nedalo utýct, protože voda v zálivu tu je ledová a plná spodních proudu. Po ukončení provozu si to tam zabrali Indiáni kvůli ňákým zákonům, co jim přiznávaly ukradenou půdu, ale brzo je odtamtud zase vyhnali. Po projížďce lodí už jsme se jen projeli cable carem do centra a vystáli si frontu na jeden bar na streše, kde jsme si s pár dalšími couchsurfery dali pivko za šest dolarů a já jel radši na hostel do postele. Tomáš byl vyspinkanej z rána, tak tam ještě chvíli zůstal.

Portland

Hned po přeletu do Portlandu v Oregonu jsme zjistili, ze jde o město plný hipsterských hospod, bister a malých vozíků s jídlem. Všichni jsou na sebe hrozně milí a každičkej pasažér před odchodem z autobusu děkuje řidičům. Taky je tu hora a čtvrť, co se jmenujou Tábor, ale jak jsme se dočetli, není to podle našeho Tábora, ale podle hory z Bible. V Portlandu jsme bydleli u padesátiletýho gaye Jayce, drobnýho a tichýho chlápka, kterej se odstěhoval na druhou stranu USA a změnil si jméno, protože jeho rodiče nikdy nepřijali, že je na chlapy - stejně jako lidi kolem jejich církve a obecně celá komunita. Dneska Jayce žije v bungalovu s 25letym hispáncem Tanielem. Ten se sem přestěhoval z Californie, protože tu žije holka, kterou zbouchnul, a on chce být poblíž prcka. Kalhoty nosí hluboko pod zadkem a triko nenosí už vůbec, místo něj má kolem krku řetěz a v puse zlatý zuby. Není mu moc rozumět a všude mu řve hip hop.

Jayce s náma strávil celej den, ráno jsme třeba byli v geniální donuterii, kde jsme se totálně přežrali a do pěti odpoledne už nepotřebovali jíst. Pak nám ukázal nejmenší park na světě (je to doslova jeden mrňavej strom - říká se, ze ňákej arogantní idiot dal radnici x tisíc dolarů, že by chtěl, aby mu postavili park, ale kvůli jeho chování mu nechali postavit jen tohle) a pak jsme se byli podívat ve válečný ponorce, co tu kotví a slouží jako muzeum. Nechápu, jak v tom někdo může přežít, nedá se v tom dejchat a je to fakt šíleně stísněný. Prej tam armáda nemůže nikoho převelet rozkazem, jediná možnost je jít dobrovolně, takže jsou za to super prachy a vaří tam nejlíp z celý armády. Plus tam dole maj 24/7 neomezenej přístup ke zmrzlině. Je to v podstatě podobná logika, jako v tom Alcatrazu.

Večer jsme pak Tanielovi a Joyceovi pouštěli na notebooku Slavnosti sněženek a oba na to čuměli jak blázni. Hlavně komentovali, jakou to u nás v Čechách máme cool mlhu a kance. To se stalo v srpnu, kdy na Floridě zuřil jeden znejhorších hurikánů historie, a po národních parcích tu běhají nasraný medvědi.

Další den jsme si zajeli kus za Portland k vodopádu Multnomah. Dali jsme si kolem něj asi desetikilometrovej trek a vylezli kolem spousty dalších vodopádů na horu, ze který jde vidět na obrovskou řeku Columbia, která odděluje Washington od Oregonu. Pak jsme jeli zpátky do města a chtěli se podívat do japonský zahrady, ale zavřeli nám bohužel před nosem. Tak jsme došli zpátky do centra, že půjdeme na jídlo. V Subwayi, kam jsme se vlezli najíst, jsme narazili na tlustýho číňana, kterej tam pracoval. Vypadal úplně jak jak Steven Segal / Richard Genzer a když zjistil, ze jsme z Česka, strašně nadšeně začal hulákat, jak zbožňuje naše pornoherečky a začal je vyjmenovávat a vyprávět, se kterýma je s v přátelích na Facebooku a kolik videí s kterou znich viděl. Tak nás při usínání mohlo hřát vědomí, že naše malá země má alespoň špetku věhlasu i za Atlantikem.

Lewiston

Přejezd autobusem z Portlandu přes Washington do Lewistonu vIdaho trval prakticky celej den. Vtipný je, že Washington je asi nejliberálnější stát v Americe, kde se legálně hulí a jsou povolený homosexuální sňatky, kdežto naproti přes řeku v Idaho zase žijou největší konzervy v USA. Cestou jsme koukali na Skálu - ten film dostává úplně jinej rozměr, když člověk viděl San Francisco a Alcatraz. Jinak je teda vidět, jaká je Amerika prdelákov, jakmile človek opustí ty obrovský, slavný, mrakodrapový metropole. Několik hodin jsme jeli jen přes nekonečný lány polí, kde vidíš jednu farmu na sto kiláků. Vtipný jsou tu teda hlavně lidi. Na přestupu ve Spokane nám do autobusu vlezl federální úředník, co kontroloval občanky. Naší podal kolegovi a ten se nás česky (s hrozně silným přízvukem) zeptal, odkud jsme, kam jedeme, a proč. Tak na to celej autobus čumel jak blázen, včetně nás. A taky jedny holky a ženský, který na nás furt nezávisle na sobě pokukovaly a pak si sedly k nám. Seznámily se spolu, chvíli se bavily s chlápkem, kterej seděl před náma (syn Fina a Vietnamky, kterou ten Fin kdysi propašoval pres hranice, jak z něj brzo vylezlo). Dali si nějakou hrozně špatnou vodku (finský dědiství zřejmě nějak Vietnam narušil), nám nabídli taky a pak se začaly vyptávat, odkud jsme, a vyprávět o tom, že bysme měl fotit do časopisů, že maj kontakty a že nám klidně něco dohoděj, že se omlouvaj, že tak zíraly, ale že si s nima musíme určitě udělat selfíčko. Připadal jsem si jak ten Brit v Lásce nebeský, na kterýho se vrhaj Američanky, protože má zajímavej přízvuk. Akorát teda tý starší ženský bylo něco přes pade a ta druhá sice byla v mým věku, ale za to má prej čtyři děti a akorát se rozvádí.

No. Pak jsme naštěstí už dorazili do Lewistonu a sedli na Ubera, aby nás dovezl k dalšímu couchsurferovi. Zajímavá kuriozita je, že v Lewistonu jezdí jen jeden Uber. Chlápek prostě sedí doma se zaplou appkou a když mu někdo napíše, tak se sebere a jede ho svízt. Takže to vypadalo, že máme na další dva dny soukromýho řidiče, protože nám dal vizitku a navrhl nám, že nás bude vozit mimo aplikaci, abychom to všichni měli levnější. Bohužel druhej den ale nereagoval na smsky, takže jsme se s ním už neviděli.

V Lewistonu jsme bydleli u hrozně milýho mladýho hippie páru, Eddieho a Angel. On podniká s nemovitostma, ale zatím mu to moc nevychází, tak rozváži pivo do hospod a vstává denně ve čtyři. Což je dost na prd, ale zase tu má všude narváno cicerama a nejrůznějšíma pivkama, se kterýma mu máme pomoct, protože on sám ho moc nepije. Další výhra byla, že jako vůbec první domácnost tu konečně neměli šílenej, nepochopitelnej systém pouštění vody ve sprše. Do teď měla každá sprcha, co jsme v USA viděli, jiný udělátko, a vzásadě jen dvě teploty vody – buď žhnoucí lávu, nebo ledovou tříšť.

Je nutný říct, že Lewiston je totální redneck díra. Kromě krásnýho univerzitního kampusu (hrdě ohlašujícího, že jde o školu starou 200 let – což je docela úsměvný v porovnání se 700 let starou Karlovkou) jsme v něm vlastně neviděli nic moc zajímavýho; koneckonců tahle část výletu už i měla být spíš o lidech než o památkách. Kolem dokola jsou krásný hory, ale to město samotný je typickej divokej západ - je to vyprahlý jak blázen, všude hrozně široký rozpálený silnice a kolem nich akorát rozesetý malý baráčky, bistra a country bary. Celej den jsme se tak nějak flákali po okolí, večer jsme ale měli lístky na rodeo. A to byla strašná prdel.

Cestou tam jsme si teda museli něco stopnout, jinak bysme šli bez přehánění asi tři hodiny kolem silnice ve 40 stupních stejnou vzdálenost, co se jinak jezdí autem 15 minut. A Lewiston taky znamenal konec hromadný dopravy v podstatě až do konce výletu. Zastavil nám naštěstí hned po pár minutkách hrozně milej chlápek a odvezl nás až na místo, i když to pro něj byla několikaminutová zajížďka. Jak jsme zjistili, vyhodil nás ale u ňákýho zadního vchodu do arény, takže jsme (i jako jediní Evropani široko daleko) budili docela pozdvižení - organizátoři si nejdřív mysleli, ze musíme být speciální evropská delegace, co dorazila na býcích jezdit, ne se jen dívat, a nakonec se nás musela ujmout místní indiánská barmanka, která dělá pro nějakou místní charitu, co peníze za alkohol z podobných akcí dává na malý děti, kterým umřeli rodiče. Tahle paní nás pak i v noci odvezla zas domů.

Nejdřív nás ale čekalo Extreme Bull Riding, maximálně vidlácká zábava, kde vlastně jde jen o to udržet se co nejdýl na bejkovi, a to minimálně aspoň osm vteřin. Druhej frajer z bejka okamžitě spadl, bejk spadl na něj a všichni z toho byli úplně vedle. Ti místní vesničani to celkově hrozně prožívali, všude řvalo country, několikrát se děkovalo armádě a hrála hymna. Prostě zajímavý nakouknutí do takový tý pravý Ameriky, kde každej loví, nosí za pasem kolt, jezdí obřím pickupem a kromě obří přezky na pásku nikdy nenechá doma ani kovbojskej klobouk. Nejvíc jsem ale stejně fandil bejkovi, co se jim na cely rodeo prostě a jednoduše vysral, lehnul si na zem a odmítal se vrátit do stáje.

Pro Tomáše, kterej se rozhodl si to maximálně užít a kromě trička s bejkem si proto koupil hned několik půllitrů piva, bylo rodeo splněnej dětskej sen, podobně jako pro mě ten Star Wars Land, protože když byl malej, tak mu děda často vyprávěl o kovbojích a Indiánech. Tak jsem navedl moderátora, kterej o poločase obcházel tribuny, že ve třetí řadě sedí frajer, kterej sem do absolutně neturistického Lewistonu letěl až z Evropy. On tomu nemohl uvěřit, protože jemu se sem nechtělo letět ani z Arkansasu. Takže nechal Tomášovi vyhlásit děkovačku na reprácích a v jednu chvíli mu tleskalo asi tisíc lidi. Bohužel, ten blbec už mel v sobě asi šestýho cidera, takže se díval do země a že se fakt tleskalo jemu mi uvěřil až potom, co bylo po všem. Protože podle jeho úvahy zřejmě Tomášem v bílým tričku, kterej sedí v třetí řadě a přiletěl sem až z Evropy, mohl moderátor v tu chvíli myslet kohokoli.

„Přivítejte Tomáše, kterej sem přiletěl až z Evropy! A mně se sem nechtělo ani z Arkansasu.“

Druhej den v Lewistonu jsme docela dlouho dospávali po těch pivkách na rodeu a pak jsme si zkusili zavolat našeho osobního řidiče. A protože nereagoval, řekli jsme si, že do indiánský rezervace, která je hned za městem, zkusíme dostopovat. Stáli jsme na hrozně debilním místě na mostě a moc to nevypadalo, že nám někdo zastaví. Při stopování mě pobavil (ne)vkus jednoho motorkáře; frajer jel na obřím Harleyi, bez helmy (která v Idaho není povinná, což nejsem schopnej pobrat) a na nohách mel růžový Crocsky. Nakonec kolem nás projel hrozně vytlemenej Eddie, kterej vyrazil domů ze šichty dřív, tak se otočil do protisměru a jel do rezervace s náma.

Rezervace sama o sobě byla docela nuda, viděli jsme v podstatě jen louku a tři starý baráky. Zajímavej byl spíš samotnej pokec s Eddiem. Říkal nám třeba, že rozdíl Indiánů oproti bílým Amíkům je třeba v tom, ze Amíci jsou hrozně individualistický a snažej se starat jen o sebe a svůj osobní prospěch, kdežto Indiáni hrozně držej při sobě a na prvním místě mají společnou komunitu. Co jim taky zbývá, když je „civilizace“ nahnala do rezervací jak zvířátka v ZOO a bojujou s obrovskou chudobou. Jako útěchu jim vláda nabídla možnost provozovat kasina a zákon se na jejich území vymáhá buď pomocí tribal police (která verbuje svý členy z vlastních řad), nebo dokonce i svépomocí.

„Výrobci zbraní pochopitelně lobbujou za republikány, ale vlastně vždycky tajně doufaj, že vyhrajou demokrati, protože pak jim roste profit.“

Eddie nám vyprávěl o velký továrně na kulky, která je hned za Lewistonem. Jak už jsem naznačil, v tomhle městě má každej několik bouchaček a v Idaho je skoro každej lovec. Je to celkově nejtrumpovštější, nejčervenější a nejkonzervativnější stát celý Ameriky. Přitom hned za řekou je nejliberálnější Washington, kam si všichni jezděj nakupovat trávu a tamní coffee shopy mají víc peněz z lidi z Idaho než z místňáků. A ta továrna na zbraně zase prej měla paradoxně větší profit za Obamy, protože když byli u moci demokrati, tak se všichni pistolníci báli, že se prodej zbraní zakáže, takže nakupovali jak vzteklí. Zbrojařská lobby tím pádem pochopitelně podporuje republikány, ale vlastně tajně doufaj, že vyhrajou demokrati, protože pak jim roste poptávka.

Večer jsme se chtěli Eddiemu a Angel ňák odvděčit, tak jsme jim dělali řízky s kaší. Byli z toho úplně hotoví, hrozně jim to jelo. Za nás se to dalo jíst dokonce i s tou jejich strouhankou ala KFC - jiná se tu nedá sehnat. U véči jsme se dost bavili třeba o místním vězeňským systému - je zajímavý, že zatímco v Evropě se snaží vězení ty lidi především napravit a vrátit je do společnosti, tady je za každou cenu chtějí především trestat. A vězení se tu docela hojně privatizuje jako byznys, což nedává absolutně smysl pro společnost, protože jako soukromej vlastník pochopitelně chceš mít vezení plný a aby se ti do něj lidi vraceli, nechceš ty vězně napravovat. Oproti tomu v Norsku sice vězni “bydlej” v krásných bytech s Playstationem, ale jen 5 % z nich se do vězení vrací, a většina z nich je schopná po propuštění normálně fungovat. Takže ten systém ve finále vyjde levnějš, než odporná kobka s mřížema ala Alcatraz.

Bozeman

Hned na začátek našeho stopování jsme si dali za úkol docela ambiciózní trasu - měli jsme se dostat za jeden pouhej den ňákých 675 km na východ, včetně přejezdu přes druhou největší americkou divočinu - větší už je jen Aljaška - a měli jsme fakt neuvěřitelnou kliku.

„Takže, pánové, to máme buď 300 dolarů pokuta, nebo 90 dní v base.“

Ráno jsme vstali brzo a Angel nás hodila na benzínku za městem, kde jsme se rozloučili a zvedli palec. A auto nám zastavilo fakt rekordně rychle. Akorát bylo policejní. Vylezli z něj dva mladý kluci, zapsali si naše pasy a oznámili nám, ať si najdeme autobus, protože jinak by nám museli dát 300 dolarů pokutu, nebo nás rovnou hodit na 90 dní do jailu. Tak jsme chvíli přemejšleli, že s krosnama půjdeme pěšky dvě hodiny za řeku do Washingtonu, protože tam stopování narodil od Idaho ilegální není. Měl to bejt takovej malej útěk jak do Mexika. Nejdřív jsem se ale rozhodl zkusit pár lidí na parkovišti jakoby přeptat na cestu a nasměrovat je rozhovorem k tomu, aby nás vzali. Kvůli konzervativní povaze tohohle místa bylo jasný, že v Idaho lidi neradi zastaví jen tak někomu u cesty, a navíc jsme nemohli riskovat, že nás znovu chytí policajti, kteří pak čas od času projeli kolem a asi kontrolovali, jestli jsme je poslechli.

Když jsem šel po několika pokusech zkontrolovat poslední auto před tím, než to vzdáme (na tý benzínce chcíp pes), starej chlápek jménem Al se nabídl, že nás popoveze aspoň kousek za město, kde už policajti nehlídkujou. Sice mířil na druhou stranu, do města, ale prej sám kdysi stopoval, když byl v armádě. Dělal na lodi uprostřed Atlantiku, kde spojovali lodě a letadla mezi Evropou a Amerikou s pevninou (v 60. letech nefungovaly satelity úplně tak dobře, jako dneska).

Al nás popovezl docela daleko, ale nechal nás doslova uprostřed ničeho na úplně pustým odpočivadle, kde několik mil nebylo vůbec nic. Ani jedním směrem, ani druhým. A kde projelo jedno auto za pět minut. Mohli jsme tam fakt solidně zkejsnout, ale za chvíli přijel červenej, špinavej pickup s dělníkem Andym, kterej nás dovezl několik mil až k poslednímu městu před tou divočinou, která nás pak dělila od našeho města. Podobně jako Eddie se Andy snaží dělat byznys s barákama a být hrozně bohatej, takže dře jako prase, ale nějak mu zatím ten americkej sen nevychází. Je rozvedenej a má malýho kluka v Arkansasu, takže ho několik let neviděl. Prej to snad půjde, az se mu podaří opravit jeden dům.

Každopádně v tom Andyho městečku jsme taky pěkně zkejsli a už jsme přestávali věřit, že se ten den dostaneme až do Bozemanu, kterej byl pořád nějakých pět hodin daleko. Nejdřív nám zastavil jeden pár, že tím směrem míří a můžou nás hodit tak do půlky, jen co si zajedou něco zařídit.. a pak druhej pár, kterej by nás prej popovezl, ale jen kousek. To jsme se báli, že je ale krátkozraký, protože bysme pak mohli zakufrovat někde uprostřed obrovskýho, obrovskýho lesa plnýho medvědů, pum a vlků. Tak jsme se rozhodli radši čekat na ten první pár, kterej už ale nedorazil, protože nám zničehonic zastavila mladá holka, kam že prej chceme hodit. No a samozřejmě jela aaaž těch pět hodin napříč celým lesem do Bozemanu. Jmenovala se Jenn, pracovala jako ranger a do Bozemanu jezdí tuhle šílenou štreku za přítelem (což je na americký poměry úplně normální). No, a tak jsme fakt zvládli odstopovat 675 km za jeden den.

„To kuře máte proklatě dobrý, borci.“

V Bozemanu jsme bydleli u mladý Francouzky Eloise a jejího americkýho manžela. Jejich příběh je docela zajímavá digitální pohádka, poznali se přes Couchsurfing a Tinder. Eloise totiž byla v Bozemanu přes Couchsurferky u holky, která jí jeden večer v baru ukazovala Tinder, a v něm narazily na Briana, se kterým dneska Eloise žije. Pro Evropanku je to prej šílenej voser a sehnat americký občanství je fakt skoro nereálná, otravná a velmi drahá sranda. Po návštěvě paleontologickýho muzea (Bozeman je kousek od Yellowstonu a je tím pádem geologicky dost zajímavej) jsme se s Tomem rozdělili. Zatímco on si prošel downtown a pracoval chvíli v kavárně, já si skočil na tacos a do kina na IT 2. Jednak jsem se na ten film těšil (četl jsem knížku a jedničku mám moc rád), jednak jsem chtěl zažít pravý americký kino v malým městě. A není moc o co stát, nazvučený to bylo šíleně špatně a množství reklam a trailerů před filmem je neúnosný. Večer nás pak čekala véča s několika kamarády Eloise a Briana, takže znovu došlo na řízky s kaší a tentokrát byl výsledek ještě víc super, než prvně.

Little Bighorn

Cestou z Bozemanu jsme si stopli fajn mladou učitelku Serafinu, která nám vyprávěla o tom, že podobně jako u nás není v USA učitelství úplně dobře placený, tak jde místo toho dělat rekvalifikační kurz na sestru. Dovezla nás skoro až do Little Big Hornu, kam jsme mířili, ale na posledních asi 70 km jsme museli stopnout ještě někoho.

Tak jsme čekali asi dvě hodiny na jedný benzínce v Billings. Pár aut se nám vysmálo, několik lidí si div nezlomilo krk, jak hrozně zaujatě rychle koukali na druhou stranu, a dokonce nám jeden týpek i ukázal fakáček. Pak nám ale zastavil jeden zrzek, co jezdí tím směrem za tátou (tři hodiny, což je opět na americký poměry ještě slušný - drtivá většina rodin je tu rozesetá po celých USA a neviděj se obvykle ani na Vánoce, protože to je proste šíleně daleko a šíleně drahý). Jinak to byl jasnej volič Trumpa, klučina, co dělá někde u šachty operátora vlaků. Nechtěli jsme se ho na to ale ptát, protože byl dost introvertní a moc toho nenamluvil.

Odvezl nás až do rezervace, kde jsme se dali do řeči s jednou Indiánkou. Vůbec jsme předem neměli vymyšlený, kde budeme spát, spoléhali jsme na to, že nějak budeme improvizovat. A taky jo, nakonec jsme byli u Indiánů na jídle a spali jsme na prostě v prérii v týpý. Obojí to byl samozřejmě super zážitek, ačkoli k jídlu bylo zoufale neautentický indiánský tacos s olivama a do týpýčka nám chcalo a ani stan ve stanu nás neuchránil nutnosti sušit druhý ráno věci. A vyklepávat z nich kobylky, který skákaly úplně všude a byly velký jak telata.

Jinak po prériích všude lítaj motýle a běhaj sysle a hrozně na sebe tokaj, a ta krajina je fakt úžasná – je to prostě nekonečný moře trávy. Byli jsme se podívat na památníku bitvy u Little Bighornu, kde asi 3000 Indiánů pobilo asi 200 bělochů, kteří jim přišli vnucovat svůj způsob života. Bylo to jedno z mála indiánských vítězství a až před pár lety se jim tu postavily pomníky a přestalo se na celou událost koukat jako na masakr hodných bělochů zlýma divochama. Mimochodem, Indiáni mají do dneška díky naší „civilizaci“ obrovskej problém s chlastem, protože ho geneticky prostě a jednoduše neumí odbourávat; do 15. století pro ně nic takovýho neexistovalo a dost jich na to i dneska umírá. Člověk se ani nediví, kolik jich je i v dnešní době stále zahořklých.

„Já bych vám snad normálně zaplatil, jenom tam nejezděte.“

Někdy touhle dobou jsme zrušili naší původně plánovanou cestu do rezervace Pineridge, kde jsme plánovali dobrovolničit v místní škole. Odradil nás od toho jednak nedostatek času, jednak Tomášovo nastupující chřipka, jednak šílený historky, který jsme o rezervaci slyšeli. Je to nejchudší místo v Americe, s monstrózním problémem s perníkem a zoufalou sociální situací. Ačkoli realita asi nebude tak šílená, jak nám vyprávělo asi patero bělochů, kteří nás od toho se zoufalstvím v očích a vidinou naší jistý smrti odrazovali, rozhodli jsme se, že rozumnější pravděpodobněji bude se do Pineridge třeba jednou v budoucnu vrátit s místními kontakty a celkově lepší přípravou. A autem.

Sheridan

V Sheridanu jsme zažili jednu z nejmilejších couchsurferských zkušeností v životě.

Po zmíněným stopu s Indiánem, kterej nás nabral v Little Bighornu a provezl nás i svojí rodnou vesnicí (což je v podstatě jen pár skromných domků a přívěsů a lidí žijících v naprostý chudobě), jsme chytli jednu holčinu, která kdysi žila s feťáckou mámou na ulici a v Sheridanu dneska žije s babičkou a z bezďáctví se dostala díky tomu, že začala makat v mekáči.

„Hele a jíte v Česku ten smaženej sýr třeba s hořticí? Nebo je to velký kulturní fópá?“

A pak už stačilo dojít k naší hostitelce Phaybe, hrozně zlatý ženský, která bydlí v Sheridanu sama v krásným baráčku, kde jsme si obrovsky odpočinuli, cítili se fakt jako doma a nakonec i zůstali o den dýl, než jsme původně měli. Dorazili jsme k ní akorát uprostřed véči, na kterou měla pozvaný kamarády. Tak jsme si s nima skvěle popovídali a dostali k jídlu boží domácí tacos a domácí cider. V tradici večeří jsme s ní pak pokračovali každej večer, jednou jsme vařili my (naší řízkovou klasiku, plus smažák, o kterej si řekla a považuje ho teď za naprostej výkvět český gastronomie) a podruhý zas ona (udělala nám fenomenální steak se salátem, a to předtím říkala, že steaky vůbec neumí).

Phaybe pracuje na tamní univerzitě na umělecký fakultě, takže nás provedla po kampusu. Na školách v Americe je hrozně vidět 1) jak nový to všechno v porovnaní s náma je, 2) obrovská péče o práci s prostorem (všude visí fotky studentů, všude jsou místečka a zákoutí k sezení, studiu nebo prostě jen chillování).

Cestou z kampusu jsme se poprvé stavili nakoupit v legendárním Wallmartu, abychom sehnali suroviny na večerní vaření, a musím říct, že Amíci fakt prodávají bouchačky úplně všude - i v supermarketu. Večer jsme pak pokračovali v tradici šíření český kultury a pouštěli Phaybe a jejím dvěma kamarádkám Pelíšky. Hrozně se u toho nasmály - hlavně, když chvíli po scéně se skleničkama jedna z nich rozbila skleničku.

Zajímavej zážitek u Phaybe bylo i to, když nám poslední večer ukazovala na našich jménech, jakou barvu mají jednotlivý písmena. Narodila se totiž s částečně propojenýma nervama v mozku, který jsou v centrech pro vnímaní barev a zvuků, a který má většina lidí od sebe odpojený.

Deadwood

Když jsme vyrazili stopovat z Sheridanu zase dál, mělo nám celej den šíleně pršet. Nakonec ale díky bohu jen hodně foukalo, jinak bylo krásně.

Phaybe nás popovezla asi 30 mil ze Sheridanu, aby se nám jelo dál o něco líp, a cestou nám ukázala krásný westernový městečko Buffalo. Na pumpě, kde nás nechala, jsme sice zase čekali asi dvě hodiny, ale nakonec se zadařilo. Vzal nás obrovskej chlápek, bejvalej šerif a mariňák, mimochodem další jasnej volič Trumpa a úplně zlatej člověk. Za to, že nás vzal, dostal pěkně vynadáno od manželky, ale bylo mu to jedno. Dal nám další zajímavej vhled do toho, jak se Amíci vlastně dívaj na ty svoje bouchačky – podle něj je to prostě pojistka toho, že si vláda nezačne jen tak dělat, co chce.

V Gilette, kam nás hodil, jsme sice čekali další hodinu, ale úplně poslední auto, který jsme zkusili předtím, než jsme se na to chtěli vykašlat a jít si totálně punkově stoupnout na dálnici, nám zastavilo. Jel v něm mladej podnikatel, kterej kvůli nám jel hodinovou zajížďku, aby nás vzal přes skálu Devils Tower, kam jsme se hrozne chtěli podívat, až do Deadwoodu, kam jsme mířili – a to i přesto, že on původně tak daleko vůbec jet neměl. Nabíral nás totiž až kolem pátý a hrozilo, že to celý dostopovat nestihnem a budeme muset přespat někde ve škarpě ve stanu. Díky němu se to nestalo.

Devils Tower byla úžasná, všude kolem ní zase běhali nějaký šílený sysle a vstup k ní jsme měli dokonce zadarmo, protože z neznámýho důvodu u vjezdový brány nebyl nikdo, kdo tam normálně vybírá feečko 25 dolarů.

Úžasnej byl i Deadwood, westernový městečko uprostřed hor a lesů a plný kasín a saloonů. Tak jsme si poprvé od LA zašli do restaurace a dali si úplně boží steak (jediná škoda je, že sobí ani buvolí už neměli) a nějaký pivka a pak jsme se už potkali sHaroldem, u kterýho jsme v Deadwoodu bydleli. Byli jsme jeho první surfeři, takže znás byl úplně nadšenej, strašně si furt chtěl povídat a ukázal nám snad každou píď svého obrovskýho patrovýho baráku, kterej má propůjčenej od svý mámy a je hned na kraji u krásnýho velkýho lesa. V něm je několik pokojů a koupelen a taky dva šílený pudlové, Brandy a Whisky. Když jsme dorazili, akorát kolem baráku pronásledovali skunka velkýho jako prase.

Harold nás pak vzal další ráno na trip po okolí, protože stejně musel vzít pudly k veterináři. a Jižní Dakota ma fakt neskutečnou přírodu. Všude běhaj obří stáda jelenů a jsou tu kopce plný jehličnatých lesů a naprosto čistých řek. Když jsme jeli v autě, Whisky a Brandy byli jak šílený, furt mi oba dělali na klíně blbosti a nemohl jsem se jich zbavit. Přes den nám Harold ukázal Deadwood a večer jsme se šli kouknout na festival, kterej tam zrovna byl. primo na hlavni ulici byla stage, kde hráli kapely (třeba černoši, co hráli úplně parádní funk, to mě hrozně bavilo), lidi na to tancovali jak o život, chlastali, bylo to fajn.

Pak jsme si šli sednout do jedinýho podniku, kde ještě bylo místo k sezení – do jednoho kasina s karaoke. Tak jsem tam hodil pár dolarů do beden a smáli jsme se lidem, co se tam snažili zpívat, protože kromě jedinýho týpka, kterej docela dobře zmáknul Eminema (na rozdíl od nás před rokem v karaoke baru v New Yorku), se to nedalo fakt poslouchat. Dostalo mě, když si přede mě lehli dva lidi na zem a dávali si páku nohou. Nikdy předtím jsem nic podobnýho neviděl a bylo to tak intenzivní, že jsem dostal kopačku do hlavy.

Pak jsme vyzvedli Harolda, kterej byl do půlnoci v práci v jednom místním baru, a jeli jsme na takovej kopec nad městem, ze kterýho je hezkej výhled. Harold kdysi šel pětiměsíční Appalachian Trail a hrozně ho mrzelo, že tam nešel ňákej noční hike za úplňku. Tak byl z toho hrozně nadšenej a přidalo se k nám ještě několik lidí od něj zpráce. Nahoře se muselo vylízt na skálu, což šlo jenom právě díky světlu úplňku, bylo to docela o držku.

No a jak s náma šel jeden kolega z toho jejich baru, tak ten byl takhle při pátku totálně vykalenej. Ten frajer ten šílenej krpál úplně vyběh a nahoru tu skálu prostě vyskákal.. a potom na vrcholku si lehnul a odpadl. Tak jsme ho tam nechali ležet, ať se vydejchá, a vylezli jsme nahoru. Ještě jsme tam chvíli felili a pak začala jedna holka, co šla s náma, volat, že ten týpek je úplně k ničemu a že ho asi budeme muset nějak snýst dolu (což bylo vzhledem k tý skále zcela nereálný). Tak jsme k němu slezli a ten frajer byl fakt úplně v bezvědomí a ti Amíci vůbec nevěděli, co s ním. Nadzvedl jsem ho, propleskl ho, a nic. Polil jsem ho vodou, a nic. Nakonec jsem mu nadzvedl víčka a foukl do nich. To už sebou cukl a probral se.

„Ty vole, co děláte, vždyť já lezu po skalách sportovně furt!.“

Chvíli se pak rozčiloval, že je přece úplně v pohodě a proč že ho jen nenecháme chvíli v klidu... Pak dostal napít vody a ten borec se zničehonic úplně probral a my jenom vidíme, jak se vrhá ze skály dolu. Asi milisekundu jsme na to všichni nevěřícně čuměli a pak se vrhli za ním, čapli ho za triko a zatímco on visel dolů ze srázu, nadával: “Ty vole, co děláte, vždyť já lezu po skalách sportovně furt!” Tak jsme ho hodili na takovej převis a ten frajer to nějakým zázrakem fakt přežil. Asi s tím lezením nekecal.

Black Hills

Když jsme se dostali za půlku našeho tripu, začli jsme být úplně hotoví z toho, jak jsou na nás lidi hodný, skoro by se pro nás rozdali. Druhej den ráno po našem horolezeckým zážitku mi třeba Harold jen tak věnoval filtr na vodu za asi třicet dolarů, že se nám třeba bude hodit a že on jich má víc. Pak nás hodil autem za město a když jsme začli stopovat k Mount Rushmore, doslova za 34 sekund nám zastavil pár, co tím směrem jel lízt po skalách.

Byli to snoubenci okolo dvacítky a vyprávěli nám, že plánujou se vzít někde na vrcholku hory. Protože jsme zase netušili, kde budeme spát, vzali nás s sebou do takovýho schovanýho kempu, kde se dalo přespat zadarmo. Tak jsme si rozdělali stan a došli k Mount Rushmore. Podívání to bylo pěkný, ale podobně jako nápis Holywood jsem to celý asi čekal větší. Nevěděl jsem nicméně třeba to, že ti prezidenti měli původně mít i těla, ale nikdy se jim nedostavěly.

Pak jsme zase zvedli palec a do dvou minut nám zastavil další mladej pár, tentokrát z New Jersey. Prej dva roky šetřili, aby na tuhle cestu mohli, a teď jezdí už několik měsíců po USA v karavanu, ve kterým bydlej. Sehnali ho hrozně levně a moc hezky a šikovně si ho vypiplali. Tenhle sympatickej párek nás vzal až k památníku Crazy Horse. To byl ten indiánskej náčelník, kterej u Little Bighornu porazil tu bandu bělochů. Jeho památník taky není dokončenej - v tuhle chvíli je zněj hotovej jen obličej a ukazováček. On ani hotovej dost možná ani nikdy nebude, i když Indiáni tomu samozřejmě věřej. Podle našeho průvodce prej socha bude komplet tak do třiceti let, a v tu chvíli to bude největší socha ve skále na světě. Je to tak trochu natruc vůči USA, protože Black Hills bejvalo pro Indiány posvátný místo, načež připlachtili běloši a vytesali si uprostřed toho všeho do skály obličeje lidí, kteří je odsud vyhnali. Takže si teď stavěj vlastní, mnohem monumentálnější sochu, ale protože jsou tak strašně chudý, jde to jen velmi pomalu. Zajímavý je, že ačkoli americká vláda Indiánům nabídla jako odškodný několik milionů dolarů, oni to odmítli, protože „Black Hills nejsou na prodej“ a prostě nevidí důvod, proč by se o svůj les měli dělit. Je určitě obdivuhodný, nakolik si stojí za svým právoplatným dědictvím, na druhou stranu by se těch pár milionů o kousek vedle v Pineridge mohlo hodit.

Po prohlídce památníku a muzea jsme se s naším párkem vkaravanu svezli zase zpátky do kempu, kde nás zas horolezci vzali k sobě a rozdělili se s náma o pivko. Po noci ve stanu nás jeden z nich, chlápek se slovanskými kořeny a k tomu příznačným příjmením Kapustik, popovezl do kempu u nádhernýho jezera Sylvan, ze kterýho jsme si dali 18km trek na Black Elk, což je hora vysoká cca 2207 metrů a převýšení toho treku bylo asi 400 metrů, tak jsme se docela prošli. Pak jsme v kempu akorát skočili do jezera, škrtátkem jsme rozdělali oheň, uvařili nějakou instantní ňaminu a šli spát. V noci jsme asi slyšeli pumu, jak chodí kolem, ale naštěstí nám ani nevlezla do pytle na jídlo.

Ráno jsme měli zase neuvěřitelnou kliku. Místo, abysme rovnou stopovali do dalšího města, řekli jsme si, ze chceme ještě projet takovej okruh, kde jsou často vidět stáda bizonů, koní a dalších různých potvor. To ale znamenalo dost nekonkrétní stopování a reálnou možnost, ze někde zkejsnem uprostřed lesa. Narazili jsme ale na starší pár (tím, že zrovna bylo zářiový pondělí, po tom parku nikdo jinej ani nejezdil), kterej chtěl projet přesně to samý, co my.

Takže nás vozili jak svoje děti. Dali nám mrkve, kterýma jsme všechny ty potvory mohli krmit, a pak nás odvezli skoro až do Rapid City, kde jsme ten den spali. Hrozně jsme se jim líbili, dali nám i vizitku, ať určitě přijedeme, když budeme mít cestu knim do Nashvillu a říkali, že díky nám asi zváží cestu do Evropy. Jako už několik Amíků si nás mezitím pletli s Rusama, mysleli, že řídíme na druhý straně silnice a ze Československo furt existuje (tohle všechno jsme tu mimochodem fakt slyšeli mockrát).

„Kdyby tam tehdy měl bouchačku i někdo hodnej, mohl toho magora zastavit.“

Taky nám říkali, že měli známý na nechvalně proslulým promítání trojky Temnýho rytíře v kině Aurora v Coloradu, kde v roce 2012 ňákej magor vystřílel celej kinosál. To si pamatuju, kvůli tomu se tehdy zrušilo uvedení filmu Gangster Squad do kin. Oba ti známí to prej přežili - chlap zalehl manželku, sám chytil dva čistý průstřely do beder, ale vytáhli ho z toho. Oba pak měli šílený PTSD a rozvedli se. No, a podle týhle miloučký paní, co nás vezla, by tomu všemu zabránilo, kdyby měl alespoň jeden další člověk v tom kinosále bouchačku a toho magora zastavil. To je klasický uvažování amerických konzervativců, kteří si prostě na svý právo držet zbraň nenechaj v životě sáhnout a odvolávají se přitom na druhej článek ústavy, která ovšem je z 18 století. Paní taky je otrávená z toho, že její syn je vegan a žije v liberálním Portlandu, plným hipíků a hipstrů (kde se nám tak líbilo dva tejdny zpátky). A taky si myslí, že Kennedyho nechala odstranit vláda, protože ho nezvládala ukočírovat - a něco podobnýho se teď podle ní děje Trumpovi, „proto mu všichni hází klacky pod nohy a obviňujou ho z všeličeho.“

Tohle setkání pro mě bylo krásným příkladem toho, že i lidi z naprosto opačnýho názorovýho spektra – v podstatě na cokoli – můžou najít společnou řeč a nemusí si nutně vjíždět v diskusi do vlasů.

Rapid City

Po tomhle konzervativním páru nás do Rapid City už dopopovezl další párek mladých horolezců, se kterýma jsme se o den minuli v tom horolezeckým kempu, kde jsme přespali v Black Hills.

V Rapid City jsme byli neskutečná atrakce, každej nás zdravil, ptal se, odkud jsme a tak. Jeden takovej týpek se třeba jmenoval Dvořák a prej je to praprapravnuk Antonína Dvořáka. To je prostě někde uprostřed americkýho midwestu tak random prohlášení, že jsme tu to dokonce i docela uvěřili. Jinak mezi top turistickýma atrakcemi tu v Rapidu mají kousek Berlínský zdi a sochy všech amerických prezidentů. A my, protože toho přece dostáváme zadarmo málo, dostali od obsluhy v Subwayi zadarmo bezednej kelímek na pití, takže jsme tam mohli v klidu sedět na wifině a naplánovat poslední úsek našeho tripu. Všichni nás furt varujou, jak je to tu dneska nebezpečný, a my mezitím potkáváme milejší a milejší lidi. Až nám to bylo občas už blbý.

V Rapidu jsme bydleli v mobilním domku, v podstatě takovým přívěsu, u Indiánky Michelle, která v něm bydlí s čtrnáctiletou dcerou Rainbow (jméno jsem změnil), na kterou je sama a přistěhovaly se sem z rezervace asi měsíc před naším příjezdem. Rainbow mi u vybarvování naší stopovací cedule na další den vyprávěla, že v Rapid City se jí líbí víc, protože si tu našla kamarády - dole v rezervaci prej nikdo v podstatě nebyl. Ta holčička byla naprosto zlatá, úplně bezprostředně mi povídala o tom, že poslouchá hip hop, že nechce kluka, protože kluci jsou pitomý a ona se nechce nechat omezovat, a že se jednou chce přidat k národní gardě, aby mohla pomáhat svým lidem. Tohle její dětský povídání pak dostalo o něco temnější obrysy, když nám Michelle v noci říkala, že je její opatrovnice a pravá máma Rainbow pracovala na ulici, dětí měla několik, a umřela na HIV. Rainbow měla zrovna zakázanej internet, protože pár dní předtím utekla s cizím chlapem, kterej jí napsal online. S Tomášem jsme Rainbow koupili aspoň balík gumových medvídků, ze kterýho byla úplně vedle, a dohodli jsme se, že jí o Vánocích do Ameriky pošleme nějakej dárek.

Badlands

Než se s náma rozloučila, Michelle nás popovezla za město, klasicky doprostřed ničeho, tak jsme byli zaseklí na šíleně špatným místě u dálnice, a přijde mi, že jen díky mýmu neskonalýmu optimismu nám po docela dlouhým čekání zastavila jedna paní s dítětem. Měli jsme docela ambiciózní plán, že se s nekým podíváme až do národního parku Badlands, kde jsou krásný několikabarevný skály, který dostali Indiáni (za trest, protože kvůli těm skalám je to naprosto neúrodná lokalita). Pak je ale vyšoupli i odtamtud, když zjistili, že to je vlastně hrozně turisticky lukrativní místo a tím i Badlands mají ekonomickej potenciál. Ty výhledy byly fakt neskutečný.

Do Badlands nás popovezl v karavanu starší pár a dva psi, a celým parkem nás pak vozil zase mladej pár a jeden pes, a to v totálně narvaným autíčku (seděli jsme doslova na místě pro jednoho a s krosnama na klíně). Z parku nás pak odvezl učitel z rezervace s hrozně roztomilou malou černou holčičkou, takže Tomáš aspoň získal kontakt na dobrovolničení v Pineridge, který jsme původně plánovali už na tomhle výletě. No, a nakonec nás vzala na ježka střižená frajerka, která si jela do Colorada nakoupit trávu. Chudák stála u silnice několik metrů za náma a my si jí nevšimli několik minut.

„To sem nedojde, ta bouřka.“

Nedostopovali jsme sice poprvé až tam, kam jsme potřebovali, ale Badlands jsme viděli a dostali jsme se hrozně daleko. Nechali jsme se vyhodit u vesnice asi 100 kilometrů od Sioux Falls, kam jsme mířili, protože se už stmívalo a řekli jsme si, že teda přespíme ve stanu. Tak jsme si ho postavili, ignorovali zvedající se vítr, dali si sprchu v jednom kempu, zalehli do spacáků a jen kvůli dusnu jsme si pootevřeli dveře stanu… a všimli jsme si největší bouřky, co jsme oba kdy viděli, jen pár vteřin před tím, než propukla. Tak jsme popadli postavenej stan a všechny věci a bleskově s tím vším zdrhali do nejbližší umyvárny a skočili dovnitř vteřinu před tím, než začaly padat kroupy jako tenisáky. Než ten šílenej hurikán přešel, zase jsme se zabalili a vyplázli holt několik stovek za motel, abysme se vyspali v suchu.

Sioux Falls

Do Sioux Falls nás odvezl bejvalej drogovej dealer z Vegas, kterej byl celej potetovanej a rok a půl seděl ve vazbě kvůli obvinění z vraždy. Jeho dodávka smrděla chlastem a byla odporně špinavá, ale my se hrozně potřebovali z tý vesnice, kde jsme trávili noc, dostat pryč.

Náš dealer se zmínil, že do Sioux jede za dětma, takže jakmile z něj vylezlo, co je zač, tak jsem se s ním snažil co nejvíc bavit o nich a co nejvíc pro něj ten rozhovor dělat zajímavým, aby ho třeba zdlouhý chvíle nenapadlo nás okrást. Taky jsme mu řekli, že v Sioux Falls na nás už netrpělivě čeká kámoš a že důvod, proč stopujeme, je, že nemáme už ani vindru.

„Trump říká, co si myslí a je jasný, že nešel do politiky pro peníze, protože peněz má už dost.“

Nakonec jsme si přesto radši vymysleli, že chceme vyhodit u jednoho jezera po cestě, abysme z toho auta vypadli co nejdřív. Zajímavý bylo, že zatímco vykládal o tom, že má hrozně rád Trumpa, protože „říká, co si myslí a je jasný, že nešel do politiky pro peníze, protože peněz má už dost“ (kde už jsem jen tohle slyšel…), druhým dechem dodával, že hrozně bojuje se sháněním peněz na chemoterapii pro svojí přítelkyni, která kvůli svým špatně udělaným silikonům dostala rakovinu. Je to přitom Trump, kterej zásadně odmítá jakoukoli formu všeobecný zdravotní péče pro Američany.

Tohle jsou prostě Amíci. Tak hrozně je sere to, že se o ně v nemocnicích nepostaraj nebo že každou chvíli nějakej magor vystřílí školu plnou dětí… ale na svoje právo neplatit, co nechtěj, a kupovat si bouchačky ve Wallmartu, si prostě sahat nenechaj.

„Buďte hodný, kluci, nerada bych na vás musela tahat bouchačku.“

Další stop byla holčina se svojí babičkou, kterou ukecala, aby nám zastavila. Babča nás přivítala větou: “Buďte hodný, kluci, nerada bych na vás musela tahat bouchačku” a pak až na parkoviště pořád něco povídala, povídala a povídala. Když třeba zjistila, že v práci optimalizuju stránky pro vyhledávače, začla lamentovat, že – jak se dozvěděla z Fox News – Google odposlouchává lidi a manipuluje volby, což teda podle ní není vůbec hezký, a že ona už si na ty internety radši dává pořádnýho majzla. Trumpa taky zbožňuje, ve svých šedesáti letech prej na rozdíl od svý vnučky totiž pozná dobrýho prezidenta, a zároveň jedním dechem dodávala, jak nesnáší komunisty a ptala se, jestli je u nás v Dánsku pořád máme. Na naši otázku, jestli jí teda nevadí, že se Trump tak kámoší s Putinem, nic neřekla. Na rozloučenou jsme se objali a asi desetkrát nám kladla na srdce, ať dojedeme domů v pořádku, že nás nechce za týden vidět ve zprávách.

„Kluci a to vám nepřijde divný, že v tom Československu řídíte na druhý straně silnice?“

Hned ve městě proběhlo další zajímavý setkání. Seděli jsme u vodopádů a koukali na rozvodněnou řeku (jen týden před naším příjezdem v Sioux Falls poprvý po několika stoletích řádily tornáda), když k nám přisel pán o holi a s mrožím knírem a ptal se, odkud jsme. Měl hroznou radost, že jsme se přijeli podívat zrovna k nim, a vyprávěl nám o tom, že se mu před několika lety stala nějaká ošklivá nehoda s krkem, takže musel několik měsíců ležet a nemohl pracovat. V tu chvíli se na něj manželka vykašlala, vzala děti a odstěhovala se někam do Texasu. Prej ho to dodneška hrozně trápí a snaží se stím naučit žít. Přijel se sem projít s kamarádem, kterej stál kousek opodál a koukal na vodopád. Že ten prej má rakovinu, tak se chtěli spolu rozloučit. A pak nám dal i přes naše zuřivý odmítání dvacetidolarovku, že mu to nějak řekl jeho vnitřní hlas, kterej on vždycky poslouchá. Tu dvacku jsme si s Tomášem rozpůlili a každej svůj kousek máme schovanej.

Sioux Falls mě jako město hrozně bavilo, má moc pěkný centrum plný zahrádek (díky čemuž ta hlavní ulice vypadala docela i útulně a evropsky) a krásný dřevěný baráčky. V jednom takovým jsme bydleli, u mladýho právníka Bretta.

Ten nás varoval, že se ze Sioux dost blbě stopuje, prej to tejden před náma zkoušel ňákej Francouz a nakonec musel jet autobusem. Já nad tím mávl rukou, že doteď jsme dostopovali všechno úplně na pohodu a to většinou po naprosto kraťoučkým čekání, včetně okružních tras po národních parcích. No ale ten ztracenej respekt ke stopu nás nakonec pěkně vytrestal, protože i když nás Brett popovezl za město a dvakrát jsme popojeli Uberem na lepší místo u dálnice, naprosto jsme zkejsli u nájezdu bez možnosti dostat se tam i zpátky. A to na nekonečný čtyři hodiny, během kterých kolem nás řvaly kamiony, řidiči nás ignorovaly a pralo na nás polední sluníčko. Měli jsme toho jsme toho už vážně plný zuby, že se to takhle sere zrovna poslední den a že si vybíráme tuhle smůlu zrovna, když poprvý potřebujeme být někde na čas (večer jsme v Omaze o dva státy dál měli hotel a druhý ráno nám hrozně brzo měl jet vlak do Chicaga, naší poslední zastávky).

„Stačí nám jeden. Už jede.“

Já to furt nechtěl vzdát, furt jsem věřil, že to auto přijede - pořád jsem opakoval, že z těch stovek a tisíců aut a lidí nám stačí, aby zastavil jen jeden jedinej, a že už si pro nás určitě jede. A přece. Když už jsme se úplně zdeptaný otočili, že teda vyjdeme pěšky zpátky k městu, dokud nepůjde chytit nějakej Uber... nám najednou zastavil chlápek, místní prodejce aut. Tak jsem si říkal, že mi ho poslal táta, kterej doma v Praze tady dělá v autech.

A takhle jsme přes něj, jednu roztomilou babičku a country/punkovou zpěvačku v kabrioletu doskákali naším obvyklým tempem (tzn. čekání tak 15 minut) přes rozvodněný a ucpaný dálnice ze Sioux Falls až do půlky cesty. Kde jsme na úplně pitomým místě zkejsli znova.

Podle tý zpěvačky, co nás tam vyhazovala, se mělo jednat o naprosto boží místo, protože bylo hned u letiště. Bohužel asi šlo o letiště slabšího regionálního významu, protože provoz tam byl hodně chudej. A lidi měli spíš tendenci nás fuckovat, než alespoň mávnout. Tohle odpoledne bylo fakt docela nápor na psychiku – byli jsme už ze všeho toho stopování fakt unavený. Ale čekat se vyplatilo.

Když jsme se zase rozhodli, že to vzdáme a zkusíme dojet do centra a vymyslet plán B, najíždělo k nám auto. Rozhodl jsem se do něj dát veškerou svojí zbývající energii a vypadat tak vesele, zábavně a sympaticky, co to jen šlo… a řidička uvnitř se začala smát, že teda jo, když jinak nedám, ale zastavila nám to teda fakt v poslední vteřině. Bylo na ní vidět, že sama nevěří tomu, co dělá – prej jsme byli její první stopaři a nemohla si prostě pomoct, když nás viděla. Museli jsme jí slíbit, že jí nezabijem, protože by jí pak zabila její máma, kdyby to zjistila… a jelo se.

„Slibujeme, že tě nezabijem, když ty slíbíš nám, že nás taky nezabiješ.“

Byla to mladá učitelka hudebky, co kdysi studovala ve Vídni a byla se podívat i v Praze, tak jsme si s ní moc hezky popovídali. Byl to trochu risk, protože nás zase neodvezla celou cestu, ale jen do nějaký prdelky v půlce zbývající cesty do Omahy, a z tý prdelky už neexistovala šance chytit bus. Ale pro nás to v tu chvíli už byla výzva a zkouška vůle a prostě jsme to dostopovat chtěli, nechtěli jsme to vzdát v úplně posledním úseku, když už jsme měli namále dvakrát. No a jako by nám stopařskej bůh chtěl vynahradit to nekonečný čekání, vybrali jsme si v tenhle šílenej den i čekání nejkratší, který trumflo dokonce i našich 36 sekund z Deadwoodu. Doslova po jedný vteřině nám zastavilo ne jedno, ale dvě auta (!!), jestli jedeme do Omahy. Tak jsme do jednoho sedli a tím bylo naše americký stopování jednou provždy za náma.

O našem posledním stopu jsme vůbec nic nezjistili, protože holka, co nás vezla, měla celou cestu otevřený okýnka a vzhledem k rychlosti, kterou to rvala po dálnici, nebylo vůbec nic slyšet. Můžu o ní říct jen to, že asi bude věřící a snaží se pomáhat lidem, co to dá, protože vepředu se jí houpal kříž a vezla vepředu jakýhosi tělesně postiženýho kluka. Že jsme si už ale moc nepokecali, nám ani nevadilo. Užívali jsme si, že na nás fouká, že konečně jedeme a že jsme to zvládli.

Naše stopování bylo většinu času dost snadný, ale vybrali jsme si i těžší chvíle. I když už jsme byli ze všech těch small talků unavený a hrabalo nám ztoho, že s Tomášem máme jak divadlo secvičený rozhovory a témata, o kterých se naprosto šablonovitě s našema řidičema bavíme (při tom množství lidí a rozhovorů přestane bejt od určitýho bodu nereálný vymejšlet furt něco novýho a originálního), zpětně bych to za nějaký nudný autobusy nevyměnil. S tou tapiserií lidí a názorů, na který jsme za naší cestu měli možnost narazit, bysme se totiž jinak nikdy nesetkali.

Naše stopařka nám dovezla zadky až před hotel, kde jsme měli rezervaci na jednu noc. Prošli jsme si centrum Omahy, most, uprostřed kterýho je nakreslená čára oddělující Iowu od Nebrasky, zaplavali si v bazénu a šli spát, protože ráno v pět jsme vstávali na vlak.

Chicago

„Vy jste byly v těch přeletových státech jo? Tam někdo žije? Jak to tam vypadá?“

Do Chicaga jsme přijeli vlakem zpožděným o asi pět hodin (místo ve tři jsme dorazili na osmou) a okamžitě jsme se přes noční centrum přesunuli na narozkovou oslavu, kam nás pozval náš host Brian. Bylo to v bohatý rezidenční čtvrti a narozky slavila stará pani, spisovatelka, čemuž odpovídal i věkovej průměr místních hostů. Kromě nás tam byly jen dvě mladý holky (obě studovaly všude možně, obě maj zdědit nevím co), který nám hned hrozně začal dohazovat místní bejvalej Jugoslávec, kterej do USA zdrhnul s ženou před válkou a dneska tam vede docela slušný podnikání. Celkově to byla docela fancy společnost, kromě Jugoslávců a spisovatelky tam byl třeba místní podnikatel s nemovitostma, šíleně fajn usměvavej chlap, nějakej reggae zpěvák a černá soudkyně, která se dost angažuje u Demokratů a osobně se zná s Obamovýma (z čehož jsem byl úplně hotovej). Tak jsme se s nima asi čtyři pět hodin bavili o politice, hrozně se nacpali a pak nás ten podnikatel s nemovitostma, Steve, pozval na pondělí na svojí loď.

Jinak u Briana jsme bydleli v obrovským prostorným loftu, kterej si postavil na střeše nad obchodem se zbožím z druhý ruky, což dělá jednak kvůli ekologický udržitelnosti a jednak kvůli charitě. Protože v Chicagu jsou hostely a hotely extrémně drahý a píše mu na Couchsurfingu šíleně lidí, má na profilu pravidlo, že v tomhle obchodě musí každej surfer odpracovat tři hodiny za každej nocleh.

Takže jsme ráno naběhli a čtyři hodinky třídili oblečení (tzn. dávali jsme pryč letní kousky, protože se už neprodaj). Prostě úplně pohodová práce, při který totálně vypneš mozek. Brian mi říkal, že kdybych chtěl, za jeden den práce by mě nechal u sebe bydlet celej tejden a další dny by mi případně proplácel – už to tak měl s nějakýma Rusákama a fungovalo to prej super. Takže toliko plán na léto 2020.

Po práci jsme každopádně zdrhli ven projít si centrum. Je to mnohem vlastně mnohem čistší a možná i trochu hezčí než New York – centrem teče řeka, hodně tomu dává i jezero Michigan, který je tak obří, že vypadá jak moře – ale oproti New Yorku to zas nemá takovou atmosféru a energii. V parku v centru jsme minuli gauč z Přátel, kterej tu byl vystavenej kvůli 25letýmu výročí, a byla na něj fronta až někam za Chicago.

Potom jsme zašli za Tomášovo kámošem, medikem, kterej ho kdysi provedl po Yaleu. Ten má malinkej byt v krásným art deco mrakodrapu hned v centru, tak nás vzal k sobě na střechu, kde lidi z baráku můžou grilovat (taky tam maj samozřejmě bazén, fitko, svoje kino apod. Mimochodem, Amíci mají hrozně zajímavou alko-minerálku, kterou chlastaj místo piva. Kope to víceméně podobně a není to narozdíl od půllitru kaloricky to samý, jako sežrat bochník chleba.

Abych neměl málo výhledů, šel jsem se ještě předtím podívat na vyhlídku na Willis Tower, nejvyšší mrakodrap tady, hned přes ulici od toho kámoše. Jsou tam udělaný takový balkonky, který maj prosklený dno, takže v podstatě stojíš na skle nad ulicema ve vejšce asi půl kilometru. Hodně hustej zážitek, akorát zase vykoupenej nekonečnou frontou.

Pak už jsme si jen zašli na deep dish pizzu, což je docela drahá sranda a je to v podstatě slanej koláč s hrozně tlustou krustou a několika cm náplní. Spolu s dvěma pivkama vyšla asi na 2 000, ale nikde jinde se to nedá sehnat (v Praze vůbec, v NY je jediný bistro, kde to dělá nějakej bejvalej týpek v Chicagu) a bylo to fakt boží. Ani jsme jí nesežrali celou, zbylo nám i na druhej den na oběd, a stejně jsem pak usínal brutálně přežranej.

V neděli jsme s Brianem „pracovně“ sjeli do takový starý vily odvízt nějakej nábytek, aby si tam udělal s tím svým obchodem očko. Pro Amíky ten barák byl totálně starodávnej, postavili ho před sto rokama, což je pro evropský standardy samozřejmě novostavba. Ale bylo to moc hezky udělaný, provedla nás tam nějaká holka, co má českou babičku. Chicago celkově před ještě sto lety bejvalo třetí největší český město co se týče populace, po Praze a Vídni. Je tu ulice pojmenovaná Cermak Street po českým starostovi (kterej tu úřadoval za prohibice ve 30. letech a dostal do Alcatrazu Al Capona, a nějakou dobu potom ho zastřelili), a je tu čtvrť Pilsen, ve který už ale dneska žijou jen Mexičani. I tak ale ta komunita nějak přežívá, my se třeba zajeli podívat na jih města za Tomášovo bejvalým spolužákem, kterej tu žije a dělá tu kněze (nebo něco takovýho, nevím jak to líp přeložit). Ten nám ukázal kampus a budovu Chicago University, což je obrovskej podnikatelskej a developerskej subjekt, kterej skoupil celý okolí tý školy, pronajímá baráky, rozhoduje, jaký si tam pustí podniky a provozuje největší soukromou policejní složku na světě. Taky nám ukázal Obamovo barák, před kterým hlídkujou nonstop černý SUVčka a místo, kde byli Obamovi poprvé na rande.

No a poslední den jsme „akorát“ jeli se Stevem na tu jeho plachetničku. Tak nám vysvětlil nějaký základy a asi dvě hodiny jsme jezdili okolo Chicaga. Oba jsme si s Tomášem zkusili kormidlovat, pomáhali jsme i s prací na palubě (různý tahání lan, stahování plachty, zakotvení apod.) byl to obrovskej relax (i když docela fuška) a strašně nás to bavilo, culili jsme se jak debilové ještě několik hodin. A výhledy z toho jezera na město byly samozřejmě boží.

Cesta domů

„Jsme z Prahy. Nevíte? Je to v Evropě. Říká vám něco Německo? No, tak hned vedle.“

Domů jsme se těšili po tom měsíci jak malí, zvlášť, když jsme zjistili, že pro nás jedou do Vídně na otočku přítelkyně. Let zChicaga do Kodaně byl nekonečnej, přestup vní taky a jízda z Vídně do Prahy autobusem už tuplem, ale zvládli jsme to.

Jako malej jsem vždycky chtěl žít v Americe, a jakmile jsem v ní strávil tenhle – jakkoli boží - měsíc, uvědomil jsem si, jak krásně se nám vlastně v Evropě žije a kolik toho považujeme za samozřejmost. Jako třeba naše zdravotnictví, školství zadarmo, alespoň nějakou sociální péči státu, hromadnou dopravu a absenci padesáti gunů na každýho psychopata.

Abych si tohle uvědomil, stačilo:

36 dní, včetně nekonečných letů
s 1 aviofobem (díky za trip kámo)
4878 km napříč USA
po 9 státech
z toho 2560 km stopem
v 29 stopnutých kárách
z toho 1 zasiflená dodávka drogovýho dealera
a 1 limuzína milionářskýho zubaře
9 surferů
4 noci pod stanem
z toho 1 přerušená zasraným hurikánem
kvůli čemuž ne 3, ale holt 4 noci v ho(s)telu

Celá tahle sranda vyšla zhruba na nějakých 70 000 Kč, přičemž dobrá třetina ztoho zůstala v Kalifornii díky dvěma předraženým zábavním parkům a kvantům nerdských suvenýrů, který jsme tam nakoupili.

Tenhle cestopis věnuju Lence, protože Tomáš jí během naší cesty skoro nic nevyprávěl.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 3 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 14 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Maty Mažári

Cestopis byl naposledy aktualizován 24. 10. 2019

Maty Mažári procestoval 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Severní Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil