Střední Amerika digitálně 2/2 - nebe, peklo, ráj
Tropické ostrovy digitálně
Cestopis z roku 2021 napsal Jakub Vonšovský
Panama
Do neznáma
Klepeme se v dodávce. Za oknem déšť. Ne, že by byla zima, pořád je něco mezi 20 a 30 stupni. To dodávka klepe námi. Naše touha po dobrodružství a bezstarostnost, ale i troufalost, dosáhla vrcholu. Měli jsme jen nějakou matnou naději, že by tady mohl být internet a povrchní znalost, že někde tady jsou ostrovy oblíbené turisty. V zemi plné pralesů kousek od rovníku, kde jsou poměrně velké části území indiánské rezervace. Za dvě hodiny s námi motorová loď skáče po moři. Je to nahoru a dolů, tak si to užívám, mám i náladu na ostatní pomrkávat. Pak to týpek pořádně rozjede, žádné bezpečnostní limity. Kýváme se teď v rychlosti i ze strany na stranu a prší do nás ze všech stran. Už nepomrkávám. Myslím jen na to, co jsem měl ke snídani a jestli se s ní brzy znovu shledám. Po půl hodině vystupujem na břeh, odmítáme hordy taxikářů, milá to stvoření všude na světě. Těch 200 metrů si dojdem sami. Nechápou. Doploužíme se a jako první samozřejmě spouštíme měření internetu. 60 Mbit/s. Skáčeme radostí. Risk je zisk.
Po dvou dnech deště ustaly a vysvitlo sluníčko, které nám už vydrželo. Naprosto modré nebe bez mráčků. Úplná rakovina kůže. Sice jsme pobývali na hlavním ostrově komplexu Bocas del Toro, ale možností bylo mnoho. Různé ostrovy měly různé zaměření. Jeden byl čistě jen pláž. Jiný prales s opicemi. Ten náš je takové město, jenom na ostrově. A pak tam byl ten, kam jsem se jeden den dostal, abych dokončil těžkou práci.
"Dneska potřebuju v práci dokončit těžký modul. Sice vás mám rád, ale potřebuju někam, kde mě nebude nic rozptylovat. Jenom kafé a práce." Lodník říká, že žádný problém, vedlejší ostrov je prý samá kavárna, za pár dolarů stačí naskočit. Ještě jsme si pak na molu zamávali. Pak jsem se otočil směrem k ostrovu. Hustá džungle, prakticky neprostupná pro kancelářskou krysu. Ehm, ty kavárny jsou na stromech? Vedle mola je jedna restaurace, ale trochu neurčitě mě vyhazují s tím, že otevřou někdy později. Lodník je určitě někde vysmátý, jak si krásně vydělal. Celá oblast mi připomíná seriál Ztraceni. Jdu po obvodu ostrova. Potkávám ty Druhé. Tlupy černochů žijí v ledabyle sbouchaných chatrčích. Zatnu zuby a procházím skrz. Po chvíli se ke mně otočí asi 6 letá holčička, za kterou se držím už asi posledních 50 metrů. Zlověstným hlasem mi říká: "Tady bys neměl být." "Ehm, a já chci jen Cafe Latte se sójovým mlékem, nevíš o něčem?" Zjevně ale ještě digitálně nomádovat nezkoušela.
Na Bocas se hodně turistů jezdí potápět. Je tu i několik zachovalých vraků lodí, které jsou velkým lákadlem. Teoreticky je možné si i pro sebe najít nějaký ten poklad. My jsme však moderní zlatokopové. Už roky se bavím tím, že studuju a nakupuju kryptoměny. Samozřejmě jako u jiných to kdysi začínalo s vidinou zisku, s vidinou vykopání pokladu. Už nevím, jaký byl prvotní impuls se přesunout z hlavního ostrova, ale pamatuju si ten poslední. Majitelka místní čajovny se rozpovídala, že je taky nadšenec do krypta. Pochlubil jsem se nákupem psí měny před lety a tisícinásobným výnosem dnes. "To je úžasné, počkej, zavolám své kámoše, ti si s tebou popovídají." Kruci, co jsem to zase plácl? Tohle není Praha, ale Pra-les. Při pokecu s jejími kamarády "hipíky z USA" jsem přemýšlel jenom nad tím, jak se z toho vyvléknout. Po půl hodině se to povedlo. A společnost mi celou cestu dělalo auto s matnými skly, které popojíždělo za mnou, dokud jsem nedošel na ubytování. "Balte se. Zítra za úsvitu vyrážíme!" Co by mi řekl můj zubař, kdybych se o měsíc později stavil s tím, že mi všechnu jeho těžkou práci vytrhali a ještě u toho ani nepoužili dezinfekci?
Všechny následující fotky jsou buď od Ondry (příroda) nebo Péti. Můj mobil byl touhle dobou už roztřískaný.
Příjezd na Bocas - jsme stále ještě v nejistotě, co tam najdeme
Je tam nějaký poklad?
Typický pracovní den
Bocas del Toro
Nějací fanoušci Far Cry 3?
Ztracený ráj
Lodička si to razí mezi ostrovy. Občas kolem ní poskakují delfíny. Konečně dorážíme k tomu, který se jmenuje Red Frog Beach. Auta zde vůbec nejezdí, takže tentokrát odmítáme oba dva taxikáře golfových vozítek na celém ostrově. Nevadí, na náš hostel do centra ostrova je to jen kilometr. Na to co jsme však spatřili tam, se nejlépe hodí klasické americké zvolání o svatém lejně.
Kdo tam bude rychleji?
Stavbám v pralese dominovala recepce a bar v jednom. Kolem posedávalo osazenstvo jako z Melrose Place/Too hot to handle - zhmotnění mýtů z amerických blboseriálů o mladých, krásných a úspěšných. U baru nachystané hamaky a k osvěžení bazén. "Tomuhle místu už chybí jenom..." Černoška na baru nás přeruší: "Klimatizovaný coworking s vysokorychlostním připojením je ve vedlejší budově. Dáte si něco k pití, než vám připravíme ubytování?"
Máme delší pracovní meeting, tak si na něj lehám do hamaky v altánku na okraji kempu. V ruce otevřený džus. Vedle mě dva malí kluci, nejspíš děti zdejších pracovníků, hrají akční hry na mobilu. Kolem poskakují opičky. Roztomilé, černobílé. Hledají, co by šlohly. Poprvé svým kolegům přiznávám, že jsem ve Střední Americe. "Je tam teplo? A není to nebezpečné?" Z mobilů dvou kluků se do mikrofonu ozve střelba z automatických pušek. "Ani ne, dá se to."
Člověk se každý den po práci může jít vykoupat do moře. Procházet si místní kopečky s výhledy na bujnou jihoamerickou vegetaci. Večer si pak dát drink s editorkou časopisu Forbes nebo kulečník s mladým Američanem, který si zde dává svůj Gap Year. Turista z JARu si chystá přednášku o FIRE - tedy finanční nezávislosti, kterou dosáhl a nemusí tak už nikdy pracovat, jen jezdit po světě. 25 letý Španěl, který dostával část výplaty v kryptoměnách, a pak to jen vhodně prodal, nás baví svými vtipy. S vedrem pak kromě vody pomůže i klimatizace. Člověk se snadno zapomene a den za dnem ubíhá jako nic. Ceny ubytování jsou navíc nižší, než v Puerto Viejo.
Adam nomáduje
Zapatilla - nejkrásnější pláž světa
Ondra se chystá k další akci
Sbírá úlovek za úlovkem
Z ráje do pekla
Stejně jako v nejpopulárnější dětské knize historie už nemá cenu tenhle ráj hledat. Tedy ne aspoň v takové podobě. Zhruba po týdnu začali přijíždět ti, pro které je tohle místo primárně - bohatí američtí důchodci, kteří čekají nejlepší služby a jsou ochotni si za ně připlatit. Zkrátka Panama se začala otevírat světu a kouzlo lehce zesláblo. Ono ne každý rok přijde globální pandemie, která za sebou nechá 20 milionů mrtvých a dočasně snížené ceny ubytování. Navíc mi začal docházet čas a chtěl jsem ještě prubnout tu Nikaraguu. Peťa na moji nabídku, jestli se mnou vystoupí z ráje a bude mě následovat do pekla, kývla. Nikaragua je země plná aktivních sopek, kde už desítky let vládne diktatura a nyní se nachází na pokraji občanské války. Přirovnání k peklu je tedy vcelku příhodné. Ondra a Adam nám však odpověděli, že už svůj věčný klid našli, a tak přišel čas se rozdělit. Zpětně si říkám, jestli to snad mělo na jejich rozhodování vliv.
Cestovatelé popisují celkově Jižní Ameriku jako místo, kde se setkáte s korupcí v první linii na hranicích. Musím říct, že celých těch 6 týdnů jsem bral všechno sportovně - od napadení hmyzem, přes plavání se žraloky až po mučírnu doktora Zhouby, kterému to mučení vlastně vůbec nejde. Až do hranic s Nikaraguou. "Poplatek za zavazadlo - 2 dolary. Oba." Za odbavení, ekologický poplatek, celní taxa, taxa z taxy. Stáli jsme ve frontě a výběrčí k nám neustále docházeli, jak včely na limonádu. A nám už docházela pomalu hotovost. Zvládli jsme se ještě probít až úplně k poslednímu okénku na nikaragujské straně. Už snad jen razítko. "Přechod hranic - 13 dolarů. Oba." Dobrá, dejte mi čtečku karet. Člověk se vlastně ani nemusí ptát. Máloco děsí tyhle vydřiduchy tak, jako vystavování účtenek (i když v Rusku mi pro úplatek kdysi dali i ten). Jediný funkční bankomat v okruhu 10 km je prý zpátky v Kostarice. Autobusák nám už vyhrožuje, že nás nechá na hranicích. Utíkám k mašině. "Zvolte... Chyba procesování." Zpátky se vracím bez peněz, úplně rudý a rozhodnutý že je pošlu do toho swiftova létajícího ostrova Laputy, což zní ve španělštině tak poeticky. Až zpětně se uvědomuju, že by to bylo strašně špatně, protože přesně na to jsou připravení. Když mě však Peťa vidí, tak z dálky už ví co se děje. Prosmýkne se přes celníky do Nikaragui, vběhne do busu a do 2 minut se vrací se stodolarovou bankovkou. Je to největší zlatíčko na světě. Sedáme si zpět na volná sedadla vedle vysypaného skla a pokračujeme do Granady.
Po cestě jsme museli jednou přestupovat kvůli zátarasám. Za poslední 3 měsíce vláda zavraždila už 300 protestujících a země se nacházela na pokraji chaosu občanské války. Člověk ani nemohl čekat, že vše půjde jak po drátkách. Navečer druhého dne jsme i přesto zvládli do Granady dorazit, kde jsme ještě stihli povečeřet s argentinským dobrodincem, který nám (Péti) půjčil 100 dolarů na přejezd hranic. Jídlo v lepší restauraci stálo i 60 korun. Konečně si i člověk z východní Evropy mohl přijít jako král. Hned vedle země, která je kolikrát dražší, než USA.
Nikaragua
Granada byla krásná. Teprvé druhé krásné město v Americe, které jsem kdy viděl (po Washingtonu D.C.). Španělé tam zcela viditelně zanechali svůj styl. Samozřejmě pod fasádou to byla stará dobrá zaostalá země 3. světa, navíc sužovaná diktaturou Daniela Ortegy: "Za všechno můžou zlé USA, ne moje rozkrádání majetku a zavírání všech." Zdejší nádraží mi svými "vůněmi", fungováním, odpadky nebo dravostí a volností všech primátů do 12 let nejvíce připomnělo východoafrickou Tanzánii. Prostě punk jak má být.
Granada
První noc v Nikaragui. Ceny jsou jak za komoušů u nás.
Dáme si koly loka
Nechali jsme se vyhodit chickem busem na úpatí sopky, která se nejspíš jmenuje Mombacho. Za malý poplatek tady můžete trpět jako američtí školáci před 30 lety - jo to jsou ty ikonické busy z filmů. Když je v USA odepíšou, odprodají je na jih. Ranger nás vyveze kolem lávových polí až nahoru. Do setmění přečkáme v muzeu nebo si krátíme čas popíjením kokosů a pak to přijde. Na koních objedeme další dva neaktivní krátery. Pak padne večer.
Bublající láva v kráteru sopky se převaluje sem a tam, žlutá střídá červenou. V dálce se na obloze objevují klikaté blesky. Dostavil se všeprostupující pocit naprosté pokory před silou přírody. A ta mě vzápětí začala volat. Jenže v takové tmě se záchod hledal těžko, člověk musel čekat na záblesky blesků a doufat, že nenahmatá pavouka. Po temném dobrodružství se vracím kochat zpět přírodními krásami. Zní to jako klišé, ale člověk se najednou cítí malý. Cokoliv z toho kolem nás by ho mohlo zabít jako nic. Cokoliv. Naprostý úžas ze sopky přeruší smrad shnilých vajíček. "Okamžitě všichni pryč!" jedna ze strážkyň dojde ke mně: "Vem manželku a mizíme." Popadnu nějakou tu zlatovlásku, naskočíme na korbu a valíme zpět dolů, naše vlasy přitom vlají ve větru.
Život nad propastí v Nikaragui
Je třeba dodržovat pitný režim
Láva lávoucí
Nikaragua je prodchnuta bezprostředností, jakou tady vždycky popisuje Kačka. Přijdou, zajímají se. Nic není problém. Žije se přítomností, zítra už být nemusí. Není místo v buse? Prostě hodíme všechny batohy na střechu a jedeme. Místo se vždycky najde, i kdyby vám měli svá kuřata položit na klín. Naše paní ubytovatelka koupe syna tak, že ho i před turisty na zahradě svleče a prostě sjede studenou vodou zahradní hadice. Prodavač nám nalévá Colu do igelitového sáčku a nechává z něj jen trčet slámku. Navíc by se pro nás všichni přetrhli. Strašně rád bych tuhle zemi doporučil každému cestovateli, ale nerad bych pak čelil jeho naštvané matce, že se nechtěně připletl do demonstrace a domů jí přichází poštou po kouskách. Je to něco za něco. Každopádně se po příjezdu do téhle jinak krásné země raději vyhýbejte větším davům.
Na zakončení krátkého výletu do severní země vyrážíme na dvě sopky trčící z jezera Ometepe. To bývalo kdysi součástí moře, než se před ním uzavřelo a postupem času přišlo i o slanost. Což píšu kvůli jedné raritě, která se k tomuto místu váže - jediní sladkovodní žraloci na světě. Celý proces trval dost dlouho na to, aby tahle evoluční adaptace fungovala. Ubytujeme se u rodiny, kterou jsme si pokřtili Mama Coco - podle jejich staré paní, která celý den sedí v houpacím křesle, naproti svému obrazu zamlada. Pak poprvé zkoušíme skútry, kterými jsme si sopky mohli objet. "Už jsi na tom někdy jel?", zkouším skútr a vrávorám. Technicky vzato ano, jen jsem nedodal, že to bylo před pár lety v Řecku, na minutu a ještě jsem skončil zabořený v písku. Nicméně se moudře rozhodl, že motorky vypravíme dvě a Péťu poveze on. Do večera jsme zvládli jednu sopku zcela objet a navštívit i pár míst, které nám člověk z půjčovny doporučil a kam nás odprovázel.
Náš první výlet na skútrech stál za to
Toto doma nezkoušejte
Do Kostariky, kde se spojujeme se 3 novými Čechy, Pétinymi spolužáky z gymplu, se vracíme naprosto nadšení. Proti nim stojíme v naprostém kontrastu. Opálení, plní zážitků proti 3 bledulím, které zatím neměly takové štěstí, a poslední noc dokonce vymetaly vodu koštětem, jako spousta místních tady. Nad celou Kostarikou teď viselo varování povodní. Jeden z nich však byl navíc ten typ, kterého chcete vzít maximálně do Hurghady a doufat, že si neublíží ani na pětihvězdičkovém hotelu. Nejvyšší čas se vrátit - stejně se říká, že v nejlepším se má skončit. Tak se ve stanoveném čase na letenku nakonec vracím kvůli povinnostem sám. Ostatní 3 se po vystavení pořádné dávce "Pura Vida" rozhodli nespěchat a se 3 nově příchozími se nakonec sešli strávit ještě pár týdnů na pacifické straně.
Následuje finální nálož fotek Ondry Pelánka:
Kuk!
Tříštění vln
Karibské akvárko
I Ondra si hraje s filtry
Ale tohle mu odpustíme
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Zajimavy cestopis, musela to byt jiste skvela dovolena. Jen skoda, ze je text strohy, bez praktickych informaci...kde jste bydleli, kolik co stalo, jak jste se nekam dostavali. Tim ze chybi nazvy mist je matouci a clovek casto ani nevi o cem se v danem odstavci pise, je to jakoby vytazek z nejakeho plneho textu.