Střípky z Arábie

Velký letadlový výlet zahajujeme tradičně v Istanbulu. Fronta na přestupu na letišti má typické turecké rysy. Pár lidí stojí před námi a dav za námi. Nenechávám se nikým předběhnout. Po půl hodině je před námi úplně stejné množství lidí, ale jiných. Do toho nastupuje Zuzka netrpělivá. Odhodlaně si stoupá k zavřené přepážce. A vida. Úředník přepážku otvírá a my jsme na řadě. „Do Dubaje dnes nic neletí. Vy máte letenku do Sharjah. Sharjah není Dubaj. Chcete tam?“ Říká nevzrušeným hlasem. „Kde to proboha je?“ Ptám se, a googluji Sharjah s obavou, co najdu. „Sharjah není Dubaj“ Opakuje úředník. Na mapě vidím, že je to jiný Emirát. Ale vzdálenost od dubajského letiště je jen 15km. Je to dobrý. „Chceme tam!“ Odpovídám a spouštím úřední aparát s přípravou palubního lístku. Obavy z nudy na dlouhém přestupu byly pryč.

Dubaj

Tržiště ve staré Dubaji je malé a kupodivu ne příliš nacpané lidmi. O to více obchodníci tlačí na pilu. Víc než známe odjinud. Snad aby turista měl autentický arabský zážitek. Než dojdeme na konec súku s kořením, ozývá se za mnou úzkostlivé volání. „Tatííí!“ Otáčím se a musím se smát. Autentický zážitek je tu. To neodbytný prodavač s perfektní intonací opakuje vystrašené šeptání Ondry, zatímco mu na hlavu uvazuje kefíru - arabský šátek.

Něco jako historická čtvrť se jmenuje Deira. Jsou zde staré súky plné arabských obchodníků, indických restaurací a zpocených turistů. Deiru rozděluje Creek na dvě části. To je dlouhý mořský záliv, který vypadá jako řeka. Je uměle prodloužený a vytváří z centra Dubaje ostrov. Na vodě fungují lodní autobusy, které pendlují ze břehu na břeh. Občas proplouvá nádherná nákladní loď s bangladéšskou posádkou. Večer je něco jako lodní špička a na Creeku je šrumec. Lodí je tolik, že zdánlivě zakrývají celý obzor. Deira má nádech malé Indie.

nově postavená stará čtvrť Al Seef

Nákladní loď proplouvající Creekem

Trhy s kořením

Ke vstupu do Burj Chalífy jdeme intuitivně venkem. Ovšem intuice nefunguje. Dovnitř nejvyššího mrakodrapu světa lze samozřejmě vstoupit pouze skrze Dubaj Mall – největší nákupní centrum světa. Máme vstupenky na přesný čas, dovnitř je pro návštěvníky omezená kapacita. Úvodní fronta ke kontrole vstupenek je asi OK. Ne tak dalších deset nekonečných front do budovy a k výtahu. Organizace vstupu pro návštěvníky je absolutně nezvládnutá. Trvá více jak hodinu, než se konečně dostáváme výtahu a je úplně jedno jakou rezervaci máme. Nahoře zlost opadá. Výhledy jsou pěkné a lze vystoupit na venkovní terasu. Z té je vidět nejen dolů z výšky vysoko nad okolními věžemi, ale také nahoru, kde vnímáme zbývajících 350m Burj Chalífy nad námi.

muzeum budoucnosti

rozestavěné superštíhlé mrakodrapy pod Burj Chalífou

Expo 2022

Saúdská Arábie

Saúdská Arábie. Donedávna zapovězené království. Přilétáme poloprázdným letadlem a bereme první taxi do našeho bydlení. Aplikace na covid je povinná, ale nefunguje a nikomu to nevadí. Hromadná doprava tu neexistuje. Taxi se objednává přes aplikaci. Mobilní data jsou nad zlato. Takový je první dojem z přísně tradiční země. Lidé jsou více než hodní a nápomocní. Nevnucují se i když jsou zvědaví. Cítíme se dobře i bezpečně.

Staré město Al Úla

Al Úla je rozlehlá, rozprostírá se kolem palmových vádí mezi skalami. Do starého města se dostáváme snadno. Máme totiž wifi. Dál je to o poznání složitější. Data nám nefungují a musíme spoléhat na pomoc místních. "Je to jednoduché. Stačí takhle vytvořit hotspot, propojit přes bluetooth a můžete...", sděluje postarší prodavač s čajem. A my jsme rádi, že to funguje.

Průhled do palmového údolí

Skalní útvar "Elephant rock" v oblasti Al Úla

Máme štěstí na řidiče. Fajsal je mladý muž s velmi pohnutým osudem. Na kraji asfaltu ufoukne pneumatiky a veze nás pustinou ke stavbě jménem Miraja. Bez rezervace nás do údolí nepustí a rezervace na dnešek udělat nejde, protože je zavřeno. Netrváme na návštěvě, chtěli jsme to jenom zkusit, ale Fajsal je neoblomný. Zkouší to stále dokola. Googluje telefonní čísla a někam volá. Po pěti minutách se brána otvírá a my jedeme pustinou kolem stáda velbloudů k Miráji. To je největší zrcadlové stavba na světe umístěná v poušti mezi skalami. Zní to jako úplná blbost, ale vypadá magicky. Neviditelně. Jako fata morgana. Je čas vyzkoušet, co umí Evropan. Fajsal se baví tím, jak málo jsem schopný přemluvit údržbáře, aby nás pustil dovnitř. Řekl mi, že dovnitř NESMÍME. A já to tak pochopil. Né však Fajsal. Jde na to po svém. Přemlouvá sekuriťáka, opět někam volá a za chvíli jsme pozvaní dovnitř. Těžko uvěřitelné. Snažím se něco vyfotit, což obsluhu zaujme a bere nás do v.v.i.p. lóže, kde je nejlepší výhled. Opět těžko uvěřitelné. Luxusní koberec s pěticentimetrovým hustým vlasem zašlapáváme pískem z našich sandálů. Ale nikomu to nevadí. Vracíme se zpět na silnici a Fajsal opět hustí pneumatiky. Vítejte v tradičním království 21. století.

Bizardní zrcadlová stavba Miraja

Oáza al Úla mezi skalami

Staré město Al Úla

Fajsal si velmi oblíbil Wohnouty a nadšený byl také z mapy.cz, protože obsahují vrstevnice a tak konečně vidí, v jaké nadmořské výšce jsou místní skály. Později nám pověděl svůj příběh, jak přišel o rodinu při autonehodě.

Arábie na první pohled:

95% žen nosí tradiční abáju. Vidět mají pouze oči a ty mají všechny stejné. Rozeznávají se prý podle drobných znaků, manikúry, typu látky… nevíme, jak to funguje. Ale je zřejmé, že se vzájemně poznají na první pohled.
80% mužů nosí tradiční bílý oděv s šátkem na hlavě.
100% lidí je online. Digitální gramotnost je vyšší než u nás.
Benzín stojí 11-14 kč/litr
Vše se bookuje i když je prázdno a nic to nestojí.
Informace pro cizince nejsou nikde ani v průvodcích, ale vždy nakonec vše zjistíte.
Obchody se opravdu zavírají povinně při každé modlitbě.

Hegra

Každá významná pamětihodnost má několik rozměrů, které určují celkový dojem a ten si my jako návštěvníci odnášíme. Klasicky to je samozřejmě historická nebo přírodní hodnota nebo fotogeničnost. Ale také množství lidí a celková organizace místa. V Hegře pro nás vše zmíněné získává maximum bodů. Zejména množství návštěvníků, které potkáváme ve všední den a na vrcholu sezony je překvapivé. Kdybych to chtěl vyčíslit, tak kromě nás tu jsou 4 cizinci a skupina asi 15ti bangladéšských studentů z Medíny. A dejme tomu ještě jednou tolik místních. To vše na rozměru 2x2km. Jinými slovy - jsme tu prakticky sami.

Hegra má ale ještě další, zcela nový rozměr. Je to saúdská snaha o organizaci turistického ruchu. Zpočátku máme dojem rozpačitý. Vstupenky jsou vybookované 2 dny dopředu. Povinný autobus nás veze z vizitorcentra na první určené stanoviště. Hlídači vyměřují naše kroky a obejít kámen ze špatné strany je problém. Proč? Nikdo neví… Nejzajímavější místa jsou od sebe cca 1km daleko a jsou u nich parkoviště. Mezi nimi pendlují busy. Vypadá to, že smíme pouze na pár minut vystoupit a pak se stejným busem přesunout dál. Alespoň tak na nás průvodci jemně tlačí. Postupně ale zjišťujeme, že na každém místě můžeme být, jak dlouho chceme. A také hlídači s jistým překvapením zjišťují, že my rozhodně nelpíme na rychloturistice s první ranní skupinou. Dál už jezdíme prakticky sami. Naším tempem jedou ještě manželé z Texasu, kteří před 20ti lety pracovali v Chomutově. A co dál? Postupně odkrýváme další organizační tajemství. V busech je balená voda pro návštěvníky zdarma. Stejně tak jako datle a hřebíčková káva (skutečně je hřebíčková). Tím to nekončí. Jsou tu elektrokola, která si můžeme půjčit a vše projíždět znovu a znovu. Samozřejmě spořádaně s průvodcem, který se odněkud objevuje v minielektrovozíku. Nevím, jestli to kromě nás dnes ještě někdo zjistil, ale naše hodnocení Hegry strmě stoupá.

Shrnutí:

Historická hodnota 9/10
Příroda 10/10
Množství turistů 11/10
Fotogeničnost 9/10 (některé hrobky jsou schválně proti slunci)
Organizovanost 8/10
+10 bonusových bodů za saúdský inovační přístup.

Samozřejmě vnímám, že turistický ruh je a dále bude na vzestupu, ale i tak přeji všem, podobné zážitky co nejdéle po naší návštěvě v roce 2022.

Džidda (Jedah)

Džidda nás vítá moderním letištěm s kulatým akváriem přes dvě podlaží. Pokračujeme ve hře na vyhledávání taxi přes místní aplikace a získáváme Wohnoutům dalšího fanouška.

Staré město o velikosti cca 1,5km je labyrint, ve kterém je krásné se ztrácet. Zvláště, když jsem ráno objevil prodavače šejků na zcela zjevném místě. Slíbil jsem ho dětem jako jasnou věc a pak je prostě pryč. I s pekárnou a celou ulicí. Domy jsou staré, křivé, rozpadající se a jsou zdobené dřevěnými okenicemi, balkony a rizality. Pár domů již spadlo. Jiné se opravují, nebo jsou alespoň podepřené. Většina je vybydlená. Pouze v přízemí fungují obchody, které prodávají potřeby pro místní. Turisté tuto perlu staré Arábie teprve objevují.