Sulawesi: Ostrov úsměvů, prastarých tradic a divoké přírody
S holubem kolem světa aneb jak jsme se v panfolích ztratili v džungli nebo se nachomýtli k pohřebnímu obřadu kmene Toraja
Cestopis z roku 2024 napsal aspik
Úvod
V únoru 2024 jsme navštívili 11. největší ostrov světa, ostrov Sulawesi. Tento indonéský klenot je známý svým poněkud chaotickým tvarem, fascinující krajinou a bujnými deštnými pralesy. Sulawesi však proslulo i díky kmenům v regionu Tana Toraja, kde se uchovávají jedinečné pohřební tradice a nachází se zde unikátní buvolí architektura.
Itinerář
Na návštěvu jsme měli zhruba dva týdny, během nichž jsme si stanovili ambiciózní cíl projet celý ostrov od severu k jihu. Ostrov je sice nádherný, ale také rozlehlý, a na cestách jsme strávili víc času, než bychom si chtěli přiznat. Pokud máte podobné nápady, doporučuji buď aspoň měsíční dovolenou, nebo se spokojit s jednou částí ostrova.
Naše výprava začala v Manadu, kam jsme přiletěli z Jakarty s Lion Air (žádní lvi, jen turbulence). Nedaleko jsme navštívili přírodní rezervaci Tangkoko, poté se přesunuli do Gorontala, odkud nás trajekt přepravil na souostroví Pulau Togean. Dále jsme pokračovali po pevnině na jih a po zastávce v Tenteně jsme dorazili do Rante Pao, hlavního města regionu Tana Toraja. Na závěr jsme navštívili oblast Rammang Rammang a naši cestu zakončili v Makassaru.
Mimo města se bankomaty měnily v ohrožený druh, takže bylo nezbytné mít při sobě hotovost. Náklady na žití byly příjemně nízké, běžná večeře stála v přepočtu kolem 50 Kč a ubytování okolo 200 Kč na osobu na noc.
Cestovali jsme ve dvou s kamarádem Dizzym, jen s malým batohem a bez pořádného plánu, zato s nadšením, otevřenou myslí a... samozřejmě s plyšovým holubem.
Lidé
Sulawesi je taková malá náboženská mozaika. Velice zjednodušeně, na ostrově převažuje islám, přičemž severní část ostrova je více křesťanská a oblast Tana Toraja je pak kombinací křesťanství a animismu.
Mezi tmavšími a drobnějšími místními jsme trčeli jako dvě bílé věže. Bylo zřejmé, že nejsou příliš zvyklí na turisty, a tak kdekoliv jsme se objevili, stávali jsme se velkou atrakcí. Při procházení městy jsme se cítili jako celebrity – děti i dospělí na nás zírali a zdravili nás, dávali se s námi do řeči, a mnozí nás žádali o fotku s nimi. Přestože jsme byli středem pozornosti, nikdy to nepřekročilo hranici obtěžování a vše probíhalo v příjemném duchu. Místní lidé byli usměvaví, milí a nápomocní. S jistotou mohu říct, že jsem nikde nezažil tak příjemné obyvatelstvo jako na Sulawesi a že jsem nikdy nerozdal tolik selfies. Všude jsme se cítili velmi bezpečně, a i když komunikace probíhala často s pomocí mobilního překladače, párkrát jsme se chytili i v angličtině.
Jídlo
Na ostrově bylo téměř nemožné jíst nezdravě. Strava se skládala především z ryb a kuřecího masa, zeleniny a samozřejmě všudypřítomné rýže. Jídlo bylo vždy velice chutné, zažívací potíže nás nikdy nepostihly. Jediný problém jsem pociťoval s porcemi. Velikostí odpovídaly místnímu obyvatelstvu, ne vždy jsem se z nich tedy nasytil.
Sulawesi je také (ne)chvalně známé nabídkou netradičních druhů masa. Na trzích jsme mimo jiné narazili i na psy, netopýry či krajty. Tuto zoologickou degustaci jsme si však odepřeli.
Zážitky z cesty
Pár nejvýraznějších zážitků a míst, která jsme navštívili, ačkoliv radostí i útrap bylo mnohem víc:
Přírodní rezervace Tangkoko
Hned druhý den po přespání v Manadu jsme se vydali do přírodní rezervace Tangkoko. V přilehlé vesnici Batu Putih jsme našli ubytování a najali si certifikovaného průvodce, se kterým jsme během dvou dní podnikli dva výlety do hlubin deštného pralesa – jeden k večeru a druhý brzy ráno, kdy se prales probouzí. Příroda byla úchvatná. Na chvíli jsme se ocitli přímo uprostřed početné tlupy makaků, kteří naši přítomnost velkoryse tolerovali. Museli jsme ale schovat holuba, neboť na něj makakové cenili zuby. Díky průvodci jsme také našli nártouny, tarantule, spousty opeřenců a hmyzáků, netopýry (jeden spadnul Dizzymu přímo na obličej - varování: nestrkejte hlavu do vykotlaných kmenů) a jednoho líného kuskusa. Večer jsme ochutnávali indonéské pivo Bintang a palmový likér čaptikus, zatímco nám průvodce líčil, na jaké způsoby si rád připravuje psí maso.
Autobus Manado - Gorontalo
Na cestu do Gorontala jsme zvolili běžnou autobusovou linku z Manada, což se ukázalo jako skutečně intenzivní zážitek. Trasa dlouhá přibližně 400 km měla podle plánu trvat asi deset hodin, ale nakonec jsme na cestě strávili hodin osmnáct. Sedačky byly tak nepohodlné a místa tak stísněná, že jsme začali chápat, proč jsou místní tak drobní – nejspíš je tu autobusy prostě zmenšují. Pro čahouny z Evropy těžko snesitelné. První závada přišla po pěti hodinách jízdy, prorazili jsme pneumatiku. Od té chvíle se autobus začal svévolně rozpadat. Kvůli problémům s motorem a chlazením jsme zastavovali tak často, že jsme to přestali počítat. Řidič stavěl v každé vesnici a pravidelně mizel v mešitách s armádou plastových lahví, kterými pak doplňoval vodu do chladiče. Na jedné čerpací stanici jsme čekali tak dlouho, že jsme už začali hledat alternativní dopravu. Nakonec jsme se však přece jen dokodrcali do cíle. Alespoň náš holub měl v autobuse úspěch.
Trajekt na Pulau Togean
Trajekt z Gorontala do Wakai, hlavního města souostroví Pulau Togean, pluje přes noc. Rezervovali jsme si lůžka, abychom se mohli pohodlně vyspat, k našemu překvapení nás však ubytovali přímo v kabině posádky, protože všechny kajuty pro cestující už byly obsazené. Jak je zde zvykem, na všechno se najde řešení. Kabina byla útulná a plná osobních věcí posádky.
O půlnoci jsme se usadili na přídi a čekali, až proplujeme rovníkem, pozorovali nekonečné hvězdné nebe a tropickou bouři v dáli. Magický okamžik.
Ztraceni v džungli na ostrově Malenge
Na ostrov Malenge, kde jsme shodou okolností sehnali ubytování, jsme se dopravili na speedboatu. Během několika plaveb, které jsme tu absolvovali, jsme obdivovali krásné mikroostrovy, typické vesničky postavené na molech, a spatřili jsme i skákající delfíny, létající ryby nebo mořské želvy.
Resort na Malenge splňuje definici skutečného ráje. Jednoduché dřevěné bungalovy v zátoce sevřené pralesem z jedné strany a křišťálově čistým oceánem ze strany druhé. Nebyl zde signál, žádná civilizace v blízkosti a jen velmi málo dalších hostů. Klidná voda a mořské dno plné korálů a pestrobarevných ryb volaly ke šnorchlování. No prostě ideální místo užít si ten klid, vypnout a relaxovat... a přesně to my neumíme. Z map jsme vyčetli, že na druhé straně ostrova se nachází vesnička a dle mapy k ní vede stezka skrz prales. V očekávání pěkné procházky a koupačky v místní vesnici jsme bezelstně oblékli plavky, vzali pantofle a jali se překvapit vesničany.
Zpočátku šlo vše dle plánu, široce vyšlapaná a dobře viditelná pěšina vedla do kopce skrz prales, ovšem s přibývající vzdáleností od pobřeží se cesta zužovala a zarůstala, až jsme v jeden moment došli k podezření, že jsme někde z trasy uhnuli. Zde jsme udělali osudovou chybu a místo vrácení se zpět, jsme začali domněle ztracenou stezku hledat.
A tak jsme se během pár minut octli naprosto ztraceni v pralese. V plavkách. A v pantoflích. Zkusili jsme se navigovat pomocí GPS na telefonu, ale zjistili jsme, že tam patrně není signál, ručička se točila nesmyslně všemi směry. Tak jsme tam rozjímali nad svými rozhodnutími, uprostřed příšerného terénu husté džungle a vydali se logicky „dolů“, s tím že dříve nebo později se musíme prodrat někam k pobřeží – pořád je to malý ostrov. Každý krok byl nepředvídatelný, v bahně a strmém terénu plném vyvrácených obrovských kmenů, plazivých kořenů, lián a nízkého porostu nohy v pantoflích klouzaly, a snad každá rostlina na sobě měla trny. Dizzy si dokonce sundal i pantofle, neboť naboso to klouzalo trochu méně. To nemluvím o všudypřítomných mravencích a jiných hmyzech. V hlavě jsem měl také obrázek hada, kterého jsme dříve viděli u našeho resortu. V duchu jsem si představoval titulky oznamující naše ztracení a vzpomněl si na české turisty v Tatrách.
Nakonec, asi po hodině úmorné chůze jsme se zpocení, zabahnění a do krve seškrábaní opravdu prodrali až k pobřeží, odkud už jsme našli relativně schůdnou cestu zpět k bungalovům.
Netřeba zmiňovat, že zbytek pobytu na Togijských ostrovech už jsme brali zlehka. I tak jsme toho stihli dost: šnorchlovali na úžasných útesech, odskočili si zaplavat s nežahavými medúzami do Jellyfish lake, zahráli si šachy a na kytaru s místními borci, a podívali se i na sopečný ostrov Unauna.
Tana Toraja
V oblasti Tana Toraja jsme strávili tři dny a opět si našli místního průvodce. První den jsme navštívili malebné kopcovité krajiny, kde se táhla kaskádovitá rýžová políčka a vesničky s tradičními budovami ve tvaru buvolích rohů, typickými pro tento region. V jedné z vesnic jsme si dokonce zahráli bosý fotbal s místními dětmi. Za celý zápas jsme nepřišli na to, s kým jsme vlastně v týmu, ale to vůbec nevadilo – nadšení a radost byly oboustranné.
Navštívili jsme také městský trh a trh zvířat - prodávali se buvoli, kohouti na zápasy, prasata a krávy.
Pohřební ceremonie
O torajských ceremoniích a pohřebních rituálech je na internetu spoustu informací (doporučuji dohledat), takže jen ve zkratce:
V torajské kultuře, když někdo zemře, není ihned prohlášen za mrtvého. Místo toho je považován za „chorého“ a o tělo zesnulého se rodina nadále stará, jako by byl stále naživu. To znamená, že mrtvému přinášejí jídlo a pití a nadále s ním komunikují. To může trvat týdny, ale i roky, dokud se nepřipraví pohřební obřad, během něhož může zesnulý vstoupit do „posmrtného světa“.
Ceremonie obvykle zahrnují hudbu, tanec, a především obětování zvířat, zejména buvolů a prasat.
Shodou okolností se takový ceremoniál konal v době naší návštěvy a průvodce nám zajistil na tento obřad pozvání. Byli jsme vítáni, neboť Torajové věří, že čím více lidí se rituálu zúčastní, tím lépe pro duši zesnulého. Byli jsme oblečeni do speciálního černého oděvu – sarongu, který se nosí jako sukně.
Ceremonie byla radostná událost, plná smíchu a pohostinnosti. Nejprve jsme se připojili k průvodu, ze kterého jsme poté byli usazeni do kruhu s muži a následovalo předání darů rodině zesnulého. Na radu našeho průvodce jsme darovali karton cigaret, což je vysoce ceněný dar. Poté následovala hostina složená z ryb, vepřového masa a kanystrů palmového vína. Jako cizinci jsme opět přitahovali pozornost.
Na závěr přišla nejvýznamnější část – oběť buvolů. Na tomto obřadu jich bylo obětováno šest. Opět, čím více buvolů, tím lépe pro zesnulého.
Poslední den v Tana Toraja jsme ještě navštívili starobylá pohřebiště, kde jsou mrtví uloženi do hrobek vytesaných ve skalách, navštívili další vesnice a byli svědky kohoutích zápasů.
Rammang Rammang
Na závěr jsme si udělali výlet do oblasti Rammang Rammang známou svými impozantními vápencovými útvary, klikatícími se řekami, hustou zelení. Když se vydáte na loďce do útrob zelených skalisek, kde se nachází vesničky a rýžová políčka, připadáte si jak na cestě do pravěku.
Závěr
Naše cesta po Sulawesi byla plná nezapomenutelných momentů – od laskavosti místních, přes nádherné krajiny, trable v džungli až po jedinečné kulturní tradice. Tento ostrov je jiný, a přístup k němu vyžaduje otevřenou mysl a ochotu přijmout neznámé. Ale to je přesně to, co dělá cestování tak vzrušujícím. A když k tomu přidáte plyšového holuba, nemůže to dopadnout špatně.
Jak se ti cestopis líbil?
aspik procestoval 31 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil
Krásné fotky, úplně jiný svět :)