Tanzanie bez cestovky
nejlepší zážitky jsou, když se věci nedaří tak, jak plánujete
Cestopis z roku 2021 napsal tosovsky.pavel
1. díl
Afrika se ti dostane pod kůži. Můžeš ji po první cestě nenávidět, nebo ji začneš milovat a bude se ti celý život stýskat po zvláštních vůních a oranžových západech slunce nad savanami plnými zvěře.
A nám se stýskat začalo.
Namlsali jsme se v Jihoafrické republice a v Namibii, zemích s výbornou turistickou infrastrukturou. V každém z těchto států jsme strávili úžasný měsíc. Projeli jsme je na vlastní pěst jako dávní objevitelé a užívali si nezávislost a dobrodružství uprostřed divoké přírody.
No, a protože masová turistika byla ještě pořád v útlumu, tak se nabízela možnost jet se podívat někam, kde je opravdu hodně zvířátek, ale momentálně snad míň lidí. Zkušeností máme dost, sebevědomí nám nechybí, a tak se vydáváme do Tanzanie. Plán zněl: půjčíme si teréňák se stanem na střeše a projedeme zemi od Viktoriina jezera přes Serengeti, Ngorongoro, Mikumi National Park až na Zanzibar.
Už z Čech jsme si, stejně jako dříve, domluvili auto. Tentokrát jsme si ale nechali poradit a doporučit půjčovnu od průvodce, se kterým v Tanzanii cestovali kamarádi. Na oficiálním webu jsme četli, že v podmínkách pro návštěvu NP Serengeti a dalších parků je výslovně uvedeno, že vjezd je povolen jen vozidlům Toyota Landcruiser s pohonem 4x4, a tak jsme poslali tento požadavek a itinerář naší cesty.
Majitel autopůjčovny, kterého nám průvodce dohodil nám nabídl Toyota Landcruiser Prado, prý čerstvě po servisu. Ve smlouvě byla celková cena za pronájem na 19 dnů 2340 USD včetně 250 USD za dovoz do Mwanza (sazba 110 USD/den). Oproti Namibii je to o dost dražší a tam jsme měli skoro novou Toyotu Hilux, která se nám moc líbila. Takže se těšíme na něco podobného.
Do Tanzanie jedeme kvůli zvířatům a synonymem pro Safari je národní park Serengeti s každoroční migrací obrovských stád zeber a pakoňů. Kvůli tomuhle národnímu parku jsme se nakonec rozhodli, že naše cesta začne na západní hranici u Viktoriina jezera a odtud potáhneme na východ. Začít v Arushe nebo Kilimanjaru, což je obvyklá vstupní brána a turistické centrum by totiž znamenalo, že odtud pojedeme 350 km přes Ngorongoro na západ a pak stejnou cestou zase zpátky. To se líp zvládá, když máte řidiče a plnou ledničku alkoholu a vzbudí vás až na místě, ale to nebyl náš případ.
10. prosince nás letadlo vysadilo v domluvený čas na letišti v Mwanze na břehu Viktoriina jezera. Letiště je to opravdu malé, a tak jsme za 10 minut stáli před letištní budovou na silnici a vyhlíželi naše auto, bohužel marně. Volný čas jsem nejdřív využil k tomu, abych se pokusil koupit místní SIM kartu. Což byl mimochodem taky oříšek, protože: "Ale pane vy nejste Tanzánec, vy si nemůžete koupit předplacenou kartu na internet, vy nemáte tanzanské číslo občanky." sdělil mi ten malý byznysmen ve stánku místní telefonní společnosti. "Hele kámo, náhodou znám někoho, kdo je Tanzánec a asi bude mít i číslo občanky. Stojí tady přede mnou", plus významné mrk, mrk a sáhnutí do peněženky pro další bankovku...Pak už jsme jen klábosili s taxikáři, kterým jsme vysvětlovali, že nepotřebujeme odvoz do města, protože „nejpozději za deset minut přijede naše pronajaté auto“. Fakt! teď jsme si telefonovali! Takto jsme tam čekali 2 hodiny a průběžně volali řidiči, který nás ujišťoval, že už tam skoro je. Jsme v Africe a zažíváme dobrodružství, říkali jsme si.
Po dvou hodinách konečně přijel majitel autopůjčovny s druhým řidičem a přivezl nám auto. Bohužel to bylo jiné auto, než bylo na fotkách u smlouvy. Bylo to taky úplně jiné auto, než jsme si představovali na základě zkušeností z Namibie. Ta srážka s realitou byla skoro slyšet. Jsme v Africe, u Viktoriina jezera, kde se nedá půjčit jiné auto než to, na které se právě díváme. A díváme se na SUV Toyota Prado z roku 1999, se zatmavenými všemi skly. Od pohledu je hodně opotřebované a místo ledničky má v kufru starý plastový box s upadlým víkem, do kterého si máme koupit led. Pan majitel nám vysvětluje, že zdržení způsobilo to, že ještě po cestě z Dar es Salaamu na nedalekém parkovišti vše rozbalili, postavili stan, aby měli jistotu, že vše funguje a na nic nezapomněli. Auto je prý bezvadné a určitě budeme spokojeni. Očividně máme každý jinou představu o bezvadnosti a spolehlivosti. Jsme v situaci, kdy máme domluvený itinerář cesty a žádné náhradní řešení, nezbývá než si auto převzít. Doplatíme celou částku za půjčení a vyrážíme.
Máme zpoždění a před sebou 135km přesun do Ndabaka, odkud ráno vstoupíme do NP Serengeti. V Mwanza jsme natankovali 75 l benzinu a vyrazili, kvůli zdržení se na místo dostáváme k večeru. Situaci nám komplikovalo i to, že zhruba od čtyř hodin odpoledne nebylo přes zatmavené přední sklo moc vidět a museli jsme jet fakt pomalu. Do kempu se dostáváme už za tmy a začneme stavět stan.
I přes ujištění pana majitele, že všechno překontrolovali, zjišťujeme, že stan má na boku díru prokousanou od myší, dlouhou 30 cm a několik menších, které taky nejdou přehlédnout, nefungují zipy a stan tím pádem nejde zavřít a k tomu jsme dostali jeden spacák normální a jeden dětský, pro velikost do 120 cm. Jsme v Africe, a to dobrodružství už se nám tak moc nelíbí.
Víc nás ale znervózňuje ukazatel paliva, protože po 135 km cesty ukazuje polovinu nádrže, a to jsme brali 75 litrů. Píšeme si s majitelem a ten nám vysvětluje, že auto má nádrž na 85 l, nebrali jsme plnou a že určitě ujedeme 600 km na plnou nádrž. Přes Serengeti potřebujeme ujet 370 km.
Abychom se aklimatizovali, ubytovali jsme se na první noc před bránou do parku v kempu FukuFuku – prostě měl dobré recenze a divnej název. Jinak to byl velký, čistý a výborně vedený kemp s novýma sociálkama a zázemím, kde jsme tu noc byli naprosto sami. Pokecali jsme si s majitelem, a protože to byla naše první zkušenost, tak jsme se ho snažili vyzpovídat a vyzvědět něco o samostatným cestování a kempování v Tanzanii. Pochválili jsme mu, jak to tam má hezké a vyzvídali, jestli jsou takové všechny kempy. To by bylo příjemný. „S tím nepočítejte,“ řekl nám na rovinu, „dělal jsem deset let uvnitř parku v lodgích a poslouchal ty nekonečný stížnosti na kvalitu. Každému to bylo jedno, protože vždycky stejně přijedou noví turisté, tak proč něco zlepšovat. Tak jsem se rozhodl, že si otevřu vlastní kemp, kde si lidi nebudou muset stěžovat a kde bude všechno fungovat.“ Později jsme mu museli dát za pravdu.
Když jsme si doma prohlíželi internet, nebylo úplně zřejmé, jestli se dá uvnitř parků vůbec kempovat, aniž byste byli ubytovaní v některé z luxusních lodgí. Věděli jsme, že kempy existují, ale kde jsou umístěné, nebo v jakém stavu, to se nikde moc neinzeruje a všichni si objednávají ubytování s plným servisem a obsluhou. Naším cílem bylo kempovat mezi zvířaty, a ne mezi lidmi a byla to nakonec úžasná zkušenost. Jen musíte být vybavení a připravení na to, že v kempu nebude žádné zázemí a ani voda.
Ráno vstáváme co nejdřív a jedeme zpátky 40 km na nejbližší čerpací stanici. Natankujeme po okraj, kupujeme deky místo děravých spacáků a jedeme zpět ke vstupu do parku. Na bránu jsme se kvůli tomuto zdržení dostali až kolem 11 h.
Tam jsme potkali italského turistu s jeho osobním průvodcem. Ital seděl zkroušeně na lavici a nadával, že pořád jen na něco čeká a všechno trvá strašně dlouho a že už tady tvrdne dvě hodiny. Jeho průvodce zatím flirtoval s mladou recepční, dobře se bavil a na svého klienta kašlal. Když už byl Ital moc hlasitej, tak mu průvodce na férovku sdělil: „Víš co? nechceš se sebrat a jet zpátky domů? My tady nejsme zvědavý na turisty, co si pořád jen na něco stěžujou.“ Nedokázali jsme odhadnout, jestli jsou to kámoši a dělá si srandu, nebo to myslí vážně. V tu chvíli jsme byli vcelku rádi, že jedeme nezávisle a nemusíme tohle řešit. Nám zabralo asi 15 minut, než jsme nadiktovali informace o autě a naše čísla pasů. Oznámili, jak dlouho chceme v parku být a že chceme nocovat v „public campech“ a podle staré ohmatané kopie mapy si vybrali ve kterých. Když už jsme byli přímo u zdroje, poptali jsme se, jak je to s kempama v parcích.
Public camp – místo, kde jsou i věci jako záchody, sprchy, kuchyně, občas s tekoucí vodou. Když si domlouváte výlet s místní cestovkou, skončíte většinou tady.
Special camp – místo kde není vůbec nic, ale můžete si to zarezervovat dopředu a jste tam sami. Stojí to víc než public camp.
Safari camp – hotel, když jedete na „zájezd“ vyzvednou vás na letišti a dovezou sem.
Za patnáct minut jsme měli všechny potřebné informace, tak fakt nevím, co měl ten Ital za problém.
Po zaplacení asi 700 USD za permit máme 48 hodin na to, abychom si užili jedno z nejlepších míst v Tanzanii, na které se fakt těšíme. Na bráně ještě dostáváme varování, abychom „s tím SUV nejezdili moc rychle, nebo dostaneme smyk na hrbolaté silnici“. Měli bychom prý mít Toyotu Landcruiser, off-road 4x4.
Po chvíli cesty už jsme si užívali při pozorování hrochů v řece, slonů mezi stromy a velkých stád zeber, antilop a pakoňů. Problémy s autem jsme odsunuli na vedlejší kolej a soustředili se na všechna ta zvířata.
Naše smysly, zkažené moderním životem se po chvíli zbystřily. Jsme součástí matky přírody a cítíme se s ní být spojeni. Škoda, že nám ten pocit nevydržel až do večera, kdy jsme již za tmy přijeli do kempu. Najednou jsme tam byli zoufale sami. Nejprve jsme probudili žirafu, která stála zaparkovaná na našem místě a při rozbalování stanu jsem letmo projel baterkou okolní krajinu. Zpátky na mě zasvítilo asi dvacet očí, a to si pište, že to určitě byly oči velkých predátorů, kteří jen čekali až se večeře rozbalí. Alespoň tak se nám to zdálo, a tak jsme první dvě hodiny z našeho prvního večera v divočině strávili zavření v domečku s mřížemi na oknech a pili rum na kuráž. První noc ve stanu byla úžasná. Slyšeli jsme všechny ty noční zvuky kolem nás a možná i kvůli tomu jsme vstávali docela brzo.
Máme naplánovaný vytoužený výlet po centrálním Serengeti. Na povrch silnice jsme si už zvykli. Díky stavu zadních tlumičů naše auto poskakuje po hrbolaté cestě jako splašená koza, a tak naše plány uzpůsobíme naší maximální rychlosti 20 km/h. Po 4 hodinách a 80 km si musíme dát pauzu. Začala mě znervózňovat hladina paliva. Od včera jsme ujeli 250 km a spotřebovali jsme skoro 2/3 nádrže. Průměrná spotřeba našeho vozidla mi vychází na 22 l/100 km! Vrátili jsme se do kempu Seronera, kde by měly být dvě čerpací stanice. Najdeme obě, ale ani v jedné nemají benzín, jen naftu. Máme v nádrži benzín na 100 km a nejbližší čerpací stanice, směrem, kterým jedeme, je 170 km, nebo druhá v Mugumu, zpátky ve směru, kterým jsme přijeli, 90 km daleko. Žhavíme internet a kontaktujeme našeho přítele Chediela a ten nám naštěstí po několika hodinách domlouvá dovoz 60 l benzínu do Seronery na druhý den ráno.
Padá na nás smutek, jedeme sem jednou za život, utratili jsme 700USD za vstup, měli jsme 48 hodin na to, abychom si užili Serengeti a celou dobu řešíme auto. Naše nálada klesá k bodu mrazu, jedeme do kempu, abychom si uvařili večeři. Přesně v duchu celého dne zjišťujeme, že v plynové bombě u vařiče není žádný plyn. Už nemáme sílu se naštvat, a tak si otevřeme víno a užíváme alespoň krásný západ slunce. Ve chvíli, kdy už za hluboké tmy jdeme spát a chceme vylézt po žebříku do našeho stanu, vyplašíme hyenu, která na nás koukala zpoza našeho auta. Naštěstí jsme viděli instruktážní film Bohové musí být šílení, a tak víme, že člověkovi vyššímu, než byl luk Xi-Xaa hyena nic neudělá.
Ráno se setkáváme s kurýrem, nalejeme 60 litrů benzínu do nádrže a přímou cestou míříme k Naabi Gate, kam to máme 50 km. Park musíme opustit do 11 h, je devět, cesta má tvar valchy a začíná nejpomalejší závod s časem. Jedeme 25 km/h v prachu aut, které nás s lehkostí předjíždějí, auto lítá po silnici, zadní tlumiče to už vzdaly a z přírody kolem nemáme skoro nic. Jakákoliv snaha o zrychlení končí poskakováním zadku vozu zleva doprava. Jen jednou jsme se zastavili, protože jsme měli štěstí a vedle silnice se právě krmili dva lví bráchové, místní mediální hvězdy. Na bránu přijíždíme v 11:05 a hlídač z nás zkouší vyrazit peníze za to, že jsme nestihli termín o pět minut. Když vidí naše výrazy, tak uzná, že to není dobrý nápad a nechá toho.
Myslím, že by bylo lepší být v Serengeti celkem 72 hodin, protože ta oblast je veliká a pokud chcete vidět migraci obrovských stád, nebo se vydat na sever, potřebujete víc času.
Přímo na Serengeti navazuje Ngorongoro Conservation Area a vede tudy jen jedna cesta přes okraj, respektive vrchol kráteru. Máme před sebou 85 km dlouhou cestu k vrcholu Ngorongoro, naší druhé vysněné zastávce. Plánovali jsme přespat nad kráterem, užít si výhledy při západu slunce a ráno vjet do uzavřeného údolí o rozměrech 20x20km, strávit tam krásný den a večer dojet do Karatu.
Začínám mít pochybnosti, jestli se nám tento plán podaří naplnit. Vzdálenost 85 km pro nás představuje skoro pět hodin jízdy, a tak na nic nečekáme a vyrážíme. Zhruba v polovině cesty auto přestalo brzdit a v kabině nám smrdí výfukové plyny tak, že nás z toho bolí hlava. Zastavujeme a zjišťujeme, že vytekla brzdová kapalina. Ruční brzda už od začátku moc nebrzdí, a tak úseky, které jsou z kopce absolvujeme se zařazenou jedničkou a redukcí a věříme, že se to moc nerozjede. Naštěstí je cesta většinou do kopce, protože jsme v 1500 m.n.m a vrchol kráteru Ngorongoro je v 2400 m.n.m.
Vůbec netuším, jak se pak dostaneme dolů. Slyšel jsem pořekadlo, že velkej slon se má jíst po malých kouskách, tak to budeme řešit až budeme muset. Jiná silnice tu stejně nevede.
Začali jsme stoupat po svahu kráteru Ngorongoro v paprscích odpoledního slunce a do cíle jsme to měli asi 25 km, když se ozvala rána a auto kupodivu docela dobře zabrzdilo. Důvodem bylo to, že upadl výfuk a namotal se na zadní nápravu tak, že se zablokovalo kolo.
Vystupujeme, zjišťujeme stav vozidla a pak zastavujeme protijedoucí auto s dotazem, jestli se odtud dá zavolat taxík, protože naše auto už dál nepojede. Řidič mě trochu překvapil odpovědí, ať to beru, jakou součást afrického dobrodružství, protože netušil, kolik dobrodružství už jsme s tím autem za poslední dva dny zažili. Nakonec nám pomůže tím, že nám půjčí hever, protože z toho našeho při pokusu o použití okamžitě vytekl všechen olej. Vlezli jsme pod auto, odstranili zbytky výfuku, který byl před tím přivázán kusem špagátu a silou rozmotali tu část, která se namotala na nápravu. Všechny díly jsme složili do kufru, rozloučili se s naším zachráncem a vydali se na vrchol Ngorongoro, kde je prý servis a tam nám to všechno opraví.
Na vrcholu jsme skutečně našli servis a člověka, který tvrdil, že nám auto dá do pořádku. Pak nás zavedl do vesnice, před kterou byla cedule „No tourists beyond this point“. Tam se kolem nás seběhlo šest lidí a začali s opravami. Další lidé se přišourali během večera, protože nic zajímavějšího se v okolí za posledních pět let nestalo. Nakonec se takhle přišoural i slon, který se chtěl podívat, co že se to tam děje. Chvilku zdržoval, protože místní poodstoupili do uctivé vzdálenosti a ty dva co byli zrovna pod autem schovali nožičky, aby jim nic nečouhalo. Chvíli nikdo ani nedutal a aby dal sloník najevo, jak ho to nebaví, sežral jim strom na náměstíčku a šel dál. Opravy pak mohly být dokončeny.
Oblast Ngorongoro musí turisti opustit do šesti do večera nebo přespat v kempu. My jsme měli díky místním vyjednanou výjimku, a tak jsme s posledním paprskem slunce vyrazili z kopce dolů do Karatu. Jeli jsme sami a na silnici potkávali buvoly, slony a hlídače se samopalem, který o nás naštěstí věděl.
Do Karatu jsme se dokodrcali za hluboké tmy a našli hotel, který jsme si při cestě z kopce zabookovali. Nastala trapná chvilka, když jsme přijeli k příjezdové cestě, která vedla trochu do kopce. Personál nastoupil do zástupu před hotelem, aby přivítal vážené hosty a naše auto odmítlo tu příjezdovou cestu vyjet, protože toho na něj bylo už moc. Tenhle hotel se nakonec stal naším domovem na pět dní, během kterých jsme absolvovali řadu výletů po okolí, ale o tom až v následujícím dílu.
Pokračování tady: https://www.cestujlevne.com/cest...tovky-3261
Jak se ti cestopis líbil?
tosovsky.pavel procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 10 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Krásný cestopis, škoda že toho "afrického dobrodružství s autem" jste měli tolik.
Krásný cestopis, škoda že toho "afrického dobrodružství s autem" jste měli tolik.
Bez toho by nevznikl tenhle cestopis :-) měl jsem potřebu si ulevit a vypsat se z toho.
Bez toho by nevznikl tenhle cestopis :-) měl jsem potřebu si ulevit a vypsat se z toho.