Tanzanie bez cestovky
až když poznáte lidi, poznáte zemi
Cestopis z roku 2021 napsal tosovsky.pavel
2. díl
Naším prvním výletem z nedobrovolné expediční základny v Karatu byla návštěva domorodých kmenů na břehu jezera Eyasi. Všichni znají Masaje, ale my jsme se vydali za lidmi Hadzabe a jejich příbuznými Datooga s místním průvodcem, který pocházel právě z tohoto kmene.
Hadzabe si vybrali tradiční způsob života lovců a sběračů, pěkně v ústraní, daleko od civilizace. No vybrali... podle všeho je daleko od civilizace zahánějí zemědělci a noví majitelé jejich původních pozemků. A tak žijí prostě, nemají toho moc a ani moc nepotřebují. Bylo velmi osvěžující, ocitnout se mezi lidmi, jejichž žebříček hodnot je odlišný od toho našeho.
Jejich vesnice byla vzdálena šest hodin chůze od nejbližší pitné vody, kdy za pitnou vodu se považoval malý potůček, kam chodily pít i zvířata. Muži a ženy kmene Hadzabe žijí odděleně. Nejdřív jsme tedy navštívili tábor mužů.
Těsně před naší návštěvou ulovili malou antilopu Dik-Dik a zrovna když jsme trochu neurvale (ale organizovaně a s jejich svolením) vstoupili do jejich tábora, tak si ji vařili spolu s kukuřičnou kaší. No normálně jsme se vetřeli na oběd. Kolem ohně sedělo asi deset chlapů a přestože Dik-Dik je velký asi jako velký zajíc, tak i nám nabídli kousek masa na ochutnání. Nechtěl jsem je urazit, a tak jsem samozřejmě nabízenou pochoutku snědl. Po obědě nás naučili rozdělávat oheň třením klacku o klacek a ukázali nám, jak se žije v baobabu. No úplně jako Křemílek s Vochomůrkou. Abych trochu rozhodil našeho průvodce, požádal jsem ho, aby domluvil se stařešinou kmene, jestli by nám řekl nějaký příběh v jejich původním jazyce. Starý Hadzabe vytáhl dýmku, nacpal si do ní marihuanu, zapálil a začal vyprávět. Neměl jsem nejmenší ponětí o čem mluví, ale bylo to hezké poslouchat a oba nás to potěšilo.
Potom jsme se sebrali a vydali se i s muži na návštěvu ženské části tábora. Tam nám všichni společně zatancovali a pak nám muži chtěli ukázat, jak loví oběd. Všichni jsme se postavili dvacet metrů od malého pařezu, a dokonce i mě dali jeden luk a šípy, abych s nimi mohl střílet na terč. "Kluci jste o hlavu menší, vychrtlí a já jsem náhodou zvyklej střílet, tak abych vám to nezlomil", chtělo se mi říct, ale pak jsem to raději nejdřív polehounku zkusil. Za chvilku jsem musel přiznat, že nejsem schopný ten luk natáhnout tolik, co oni a málem jsem si při střílení vyhodil rameno. Většinou jsem se netrefil, ale jednou můj šíp škrábnul terč, tak jsme mohli jít slavit. Nebylo co, z lovu bych se vrátil bez jídla. Rozloučili jsme se s těmi šťastnými lidmi zaplatili náčelníkovi (a doufali, že to neutratí za marihuanu) a vyrazili do vesnice Datooga.
Na rozdíl od Hadzabe, lidé Datooga žijí ve vesnicích s chatrčemi z hlíny a nekočují. Muži jsou většinou kováři, kteří i dnes vyrábějí z hřebíků hroty šípů a nože pro Hadzabe a náramky pro turisty.
Z doby kamenné jsme se na třiceti kilometrech přesunuli do doby bronzové. Každej kousek kovu, který najdou, dokážou proměnit v něco nového a více či méně užitečného. Třeba mosazný kohoutek od vodovodní hadice se před našima očima proměnil nejdříve v lesklý ingot a za chvíli v nový náramek. Každé ráno musí být v přilehlé moderní vesnici pár lidí naštvaných, protože jim na zahradě něco chybí a vesnické železářství tam asi prosperuje.
Masaiská vesnice – turistická atrakce a show
U vchodu do vesnice nás zahalí do tradiční masajské látky, oblečení předků, kteří jsou z té látky ještě cítit. Zatančí nám uvítací tanec a já, jako muž, dostanu 120 cm dlouhou hůl a jsem nazván bratrem. Ujme se nás syn náčelníka a pozve nás do své chýše. Vypráví nám o prostém, ale naplněném životě lidí svého kmene a pobízí nás k otázkám. V přítmí chýše pozorně poslouchám jeho vyprávění a prsty přejíždím po ohlazeném zakulaceném konci hole tak, jako snad desítky masajských rukou přede mnou. Pak se jdeme projít vesnicí a já přemýšlím, na co se ho zeptat dřív. Jestli na to, jaké jsou jejich největší hodnoty, nebo zda věří v nějakou vyšší entitu. Nebo snad na to, jestli se cítí být spojen se svými zvířaty, které jeho rodině dávají život. Jejich dávná moudrost nezkažená moderní civilizací by nám třeba mohla pomoci s problémy dnešních dní. Ale bude se ochoten o svou moudrost podělit s cizincem? Palcem nervózně leštím už tak hladký konec hole, když tu mě napadne, že začnu zlehka a vyzdvihnu důležitost mužů, abych se mu zalíbil. Povídám: "Všiml jsem si, že právo nosit tuto hůl náleží pouze mužům. Pověz mi příteli, k čemu slouží"
Mladý bojovník se zastavil a povídá: "Ten spodní konec zarazíš do drnu a ten hladkej kulatej si vrazíš mezi půlky, a tak se tady v tý rovině můžeš alespoň trochu opřít a odpočinout si"....
Drsná realita
vyrazili jsme na market, zvířata tam byla svázaná k sobě za přední nohy, nikdo se k nim nechoval jinak než k masu a víc, než polovina trhu byly plastový čínský originální výrobky. Nebylo o co stát.
Národní park Lake Manyara
Další den jsme si znova půjčili auto s průvodcem na výlet k jezeru Manyara a do přilehlého národního parku. Objednali jsme si ho už třetí den za sebou. Nebylo to proto, že bychom našeho průvodce měli tak rádi, nebo že by byl tak úžasnej. Prostě jsme se večer dozvěděli, že ráno naše náhradní auto opět nedorazí a zašli jsme za manažerem vyřešit náhradní program.
Průvodci jsme museli vysvětlit, aby dorazil opravdu brzy. Všechna zvířata jsou aktivní hned po ránu a kolem deváté už zalezou a spí. Dotyčný předpokládal, že nevstaneme před sedmou, a tak jsme ho nepotěšili, když jsme chtěli vyrazit v 5:30. Byznys je byznys a za jeden den s námi se může dospat celej tejden, takže nakonec přijel vcelku včas.
K bráně národního parku to byla hodinová jízda. Zastavili jsme se jen jednou, abychom si koupili červený banány, který jsou prý místní specialita. Neznali jsme je a něco na zub se vždycky hodí.
Na bráně nás pak čekala jedna menší nepříjemnost, nebo spíš zkušenost. Brzy ráno jsme tam byli jediní turisté a když jsme si přišli k přepážce koupit lístky, rančer nám řekl abychom šli s ním a zavedl nás k ubytovně za hlavní budovou. Tam u stolu seděli další dva zaměstnanci parku, jeden z nich tomu očividně šéfoval. Chvilku nám swahilsky něco povídali, ale fakt jsme nerozuměli ani slovo a ani jsme nechápali, proč to vlastně zkouší. Náš řidič nám potom přeložil, že po nás chtějí abychom zaplatili vstupný hotově. Četl jsem v průvodci i na oficiálních stránkách správy parků, aby to turisti nedělali, protože se hotový peníze rozkrádají a park tím trpí, takže jsme samozřejmě odmítli a chtěli platit kartou. Strávili jsme následující půlhodinu dohadováním přes překladatele, načež nám šéf parku oznámil, že zaplatíme hotově, nebo se do parku nepodíváme. No zaplatili jsme 150$ za auto, který nás přivezlo sem, abychom něco viděli. Koneckonců není náš problém, co s těma prachama udělají, když jim je dáme. Takže jsme nakonec zaplatili. Místní byli konečně spokojeni, jen my jsme nedostali žádný lístky a prachy se pozoruhodně rychle rozdělily na čtyři díly a zmizely v kapsách přítomných hlídačů, a dokonce i našeho řidiče.
Park Lake Manyara má jednu pozoruhodnost. Místní lvi spí kvůli častým a nepředvídatelným záplavám v korunách stromů, tak je lepší se opravdu dobře rozhlédnout, když se člověk jde třeba vyčůrat. Ten den jsme viděli i leoparda. Celkově se jedná o menší, a ne tak navštěvovaný park, ale má co nabídnout.
Na cestě zpátky nám náš průvodce nabídl obvyklou kolekci turistických pastiček, jako jsou nákupy na místním trhu, nakupování starožitností (někdy made in China) a návštěvu kávové farmy. Všemu jsme odolali, a tak nám nakonec ukázal i svůj talent pro byznys, když zcela vážně řekl "ty máš určitě spoustu peněz, tak mi je dej a založíme tady spolu firmu“ (a už se nikdy neptej co se s těma penězma stalo) obvyklá africká představa o evropanech. Později, asi za měsíc, mě ještě napsal "jestli jsi už vydělal nějaký prachy, tak přijeď a můžeš je se mnou utratit", fakt nejlepší kámoš.
Na další den jsme se opravdu těšili, byl speciální. Po pěti dnech čekání na náhradní auto od naší půjčovny, mělo konečně v osm hodin ráno dorazit. Byli jsme v Africe, takže v deset skutečně dorazil řidič s dalším SUV. Byla to zase Toyota Prado, stejná, jako jsme vyzkoušeli a která se nám rozpadla po dvou dnech. Byla dokonce stejně stará a v podobné kondici. Jediný rozdíl byl v tom, že v kufru nebylo žádné místo na kempovací potřeby, nebo například na ledničku, protože polovinu kufru zabíral obrovský subwoofer. Protože to je věc, kterou v národním parku při pozorování zvířat opravdu potřebuješ! Po chvíli jsme ještě zjistili, že střešní stan je přidělaný plastovými elektrikářskými pásky a je otočený o devadesát stupňů. Takže pokud bychom ho snad během dne v terénu neuklepali a neztratili, večer v kempu obklopeni tmou a divokými zvířaty bychom si všimli, že žebřík se vysouvá do kapoty motoru. Takto přidělaný stan nešel rozložit a použít. To už na mě bylo moc. Nepřevzali jsme náhradní auto, vrátili jsme řidiči i to původní a začali se na dálku dohadovat s majitelem půjčovny o vrácení peněz.
Závěrečné skóre naší zkušenosti:
Celková doba jízdy 3 dny, celkem ujeto 420 km, zaplaceno 2340 USD za auto, 100 USD za opravu, 178 USD za benzín, ztraceno 5 dnů dovolené při čekání, museli jsme se omezovat v Serengeti a nemohli jsme navštívit kráter Ngorongoro. Když jsem projížděl weby místních bazarů, zjistil jsem, že za ty prachy jsme si mohli podobný auto koupit a ne, jen půjčit.
Majitel půjčovny moc nereagoval, ten průvodce, co nám ho doporučil se zmohl jen na to, že to netušil a slíbil, že už s ním nebude kamarádit, což nám nebylo nic platný. Nechali jsme tehdy volný průchod našemu hněvu a všem, co nás naštvali, jsme od plic vynadali. To mělo jen jeden výsledek. Nemáme čím jet dál. Rozhodli jsme se tedy zkusit místní dopravu do města Arusha, vzdáleného nějakých 120 km.
Jako dopravní prostředek jsme zvolili Dala-dala – japonský minibus pro osm lidí a řidiče. Když jsme přijeli na autobusové nádraží a našli to správný auto, řidič nám dal vybrat. "A chcete normální lístek, nebo první třídu?" Nahlédli jsme do útrob omšelé dodávky, kde jedno ze sedadel bylo vyrobené z prken. "Co myslíš tím lístkem pro první třídu?", zeptali jsme se. "To znamená, že tuhle sedačku budete mít pro sebe" řekl řidič a ukázal na druhou řadu se dvěma místy hned u dveří. Nejdřív jsem si myslel, že jsme si nerozuměli, tak jsem zopakoval, že chceme dva lístky, protože jedeme oba a je nám jedno jaký sedačky obsadíme. Na to mi řidič vysvětlil. že na těch dvou místech, který nám nabízí, jedou normálně, za normální lístek, čtyři lidi. Velmi rádi jsme si ten jeden dolar připlatili a za chvilku už jsme uháněli směrem Arusha spolu s řidičem a dalšíma třinácti lidma namačkanýma kolem nás.
Bohužel jsme si moc dlouho neodpočinuli. Asi po patnácti minutách se nám zablokovalo zadní kolo, protože jsme ubohý autobusek přetížili a celý auto se naplnilo pachem spálených brzd. Ani s batohem jsme nemohli být dvakrát těžší než místní, a tak jsme to nebrali osobně a ani místní nám to nedávali za vinu. Tady je to asi normální.
Zastavili jsme na křižovatce, všichni pasažéři poslušně vystoupili do příkopu a začalo „Řešení Problému“. Docela určitě jsme měli zablokovaný levý zadní kolo, protože bylo tak horký, že by se na něm dalo vařit a pomalu z něj stoupal dým. Proto jsme byli překvapený, když řidič s asistentem začali sundávat pravou zadní pneumatiku, ale pravděpodobně to bylo kvůli porovnání. Když prozkoumali funkční kolo, soustředili se na to zadřený. Uvědomil jsem si, že nejdřív řešili problém na ty straně auta, kde sice žádnej nebyl, ale bylo tam chladněji a mezitím vystydlo to zadřený kolo na druhý straně a pořád se bylo na co dívat a pasažéři byli spokojený. Velmi tvůrčí přístup, musím říct. Vypadáš při něm proaktivně, předstíráš, že víš, co děláš, a ještě je ti chladněji a máš větší pohodlí.
Začali jsme jejich přístup rozebírat se spolucestujícím co stál v příkopu vedle nás. Prošedivělý šedesátník nás překvapil vyčerpávajícím technickým popisem závady, proneseným v bezchybné britské angličtině. To na venkově nebylo vůbec běžné.
Po chvíli se nás zeptal "Odkud jste?" což naopak bylo velmi obvyklé a předvídatelné. Běžná interakce turisty s místními totiž probíhá asi takhle:
Oni - "Hello Sir, odkud jste?"
My - "Jsme z Český republiky"
Oni - "To je báječné. Já mám velmi dobrého kamaráda z České republiky, jmenuje se Franco"
My - "Hele chlape Franco vůbec není český jméno"
Oni - "No a co? Kdo se má v těch vašich jménech vyznat? Nevadí, koupíš si ode mě tyhle cetky, nebo mi dáš nějaký prachy?"
Takže si dokážete představit, jak jsme byli překvapený, když jsme řekli že jsme z Česka a místo předpokládané odpovědi nám ten muž odpověděl: "To je skvělý! Akorát jste mě trochu naštvali, když jste se před lety rozdělili se Slovenskem. Jel jsem tenkrát vlakem z Prahy do Bratislavy a na hranicích mě vysadili, protože jsem neměl slovenský vízum. Nevěděl jsem, že už nejste Československo." Nějakou shodou náhod jsme stáli v příkopu u cesty, deset minut od Mto Wa Mbu a potkali jsme tam jedinýho Tanzánce, kterej opravdu byl v Česku. Jak pravděpodobný je, že se to stane?
Po půl hodině dorazilo náhradní auto, tak jsme naskočili a pozdě večer konečně dorazili do Arushe. Tam jsme si půjčili Toyotu Landcruiser, kterou jsme měli mít od začátku, vybavenou kempovacími potřebami, ledničkou a potenciálem, dovézt nás všude tam kam chceme dojet.
Národní park Tarangire
Protože jsme v Karatu neplánovaně strávili pět dnů při čekání na náhradní auto, museli jsme se zamyslet nad tím, jak změníme své plány abychom stihli zbytek své cesty. Ale ne dřív, než navštívíme Tarangire National Park, kde jsme chtěli strávit dva dny a kempovat minimálně jednu noc uvnitř parku. S novým Land Roverem jsme se cítili jako průzkumníci a objevitelé a nic, kromě krav, potulných psů, žebráků a nedostatku benzínu nás nemohlo zastavit.
Slyšeli jsme, že Tarangire je domovem tisíců slonů, a tak jsme to chtěli jet zkontrolovat. Uvnitř parku jsou k dispozici dva kempy, tak jsme si při příjezdu vybrali ten jižní, dál od brány a zbytek dne až do západu slunce jsme využili k projížďce po malých, hrbolatých cestách mezi mohutnými baobaby. S posledními paprsky slunce jsme přijeli do kempu a zaparkovali trochu bokem, na samé hranici mezi kempem a divočinou, abychom měli soukromí. Chlapi, co provozovali kemp se nabídli, že nám připraví táborák, což byl naprosto úžasný nápad, a tak jsme rádi souhlasili.
Byla už tma, když tři chlapi přinesli dřevo a začali trochu nešikovně rozdělávat oheň pomocí toaletního papíru. Tihle by v buši nepřežili dost dlouho. Sedli jsme si do křesel, pili pivo a sledovali jsme to představení. Občas z křoví zařvali lvi a úplněk se vyloupnul z mraků. Čistá romantika jak z románu. Když se oheň i přes snahu rančerů rozhořel a zaplatili jsme jim, dva odešli, ale jeden zůstal stát kousek od nás a říkal, že je tu pro naše bezpečí a ochranu. Přes rameno měl přehozený samopal a bylo mu asi osmnáct. Podle mého názoru není nic nebezpečnějšího než cizinec s automatickou puškou, který stojí kousek od vás a bedlivě vás pozoruje.
Řekli jsme mu, že jsme v naprostém bezpečí a chceme si užít romantický večer, ale ani se nehnul a ze vzdálenosti dvou metrů na nás dál civěl. Tak jsme si řekli, že je mladej, iniciativní a bere svoji práci ještě vážně, když v tom se nás zeptal, jestli mu nedáme pivo. OK tak zas tak vážně tu svoji práci nebere. Po chvilce, během které jsem řešil dilema, jestli dát, nebo nedat pivo chlápkovi s automatickou puškou, jsem jedno pivo otevřel a podal mu ho. K mému překvapení ho odmítl, protože bylo otevřené a mohl bych ho prý zdrogovat. Inu jiný kraj, jiný mrav.
Po chvíli začal mluvit o svých snech a plánech, které byly pozoruhodně konkrétní. Podal jsem mu tedy neotevřené pivo a povzbudil ho k dalšímu vyprávění.
"Chci bílou ženu!" řekl ten mrňous "Ženu, která bude dobře vychovaná, vzdělaná, bohabojná, bude mít ráda moje rodiče, porodí mi děti a bude se o mě starat." V téhle jedné větě popsal něco tak strašně nerealistického, a tak sexistickým způsobem, že by ho feministky upálily. Iva ztichla, tak jsem převzal otěže konverzace s naším novým kamarádem. Motivační řečníci na celém světě by se měli poklonit před tímto mladíkem. Jejich učení o životních plánech a vizích bylo zašlapáno do písku. Přede mnou stál muž, který měl jasný cíl!
Pogratuloval jsem mu k jeho plánu a zeptal se ho, jak si představuje, že svých cílů dosáhne. Zároveň jsem nahmatal nůž pro případ, že by jeho plány byly spíš krátkodobé a zahrnovaly tu jedinou bílou ženu v okruhu dvaceti kilometrů, která teď seděla vedle mě. Po nějaké době chlapec dopil pivo a začal si hrát s puškou. To už jsme ho měli fakt plný zuby, tak jsme mu řekli ať jde hlídat druhý konec kempu, protože si raději chceme užít přátelskou společnost lvů, který řvali někde v údolí pod námi. Té noci jsem cítil to největší nebezpečí, které jsme v Africe zažili a tou hrozbou byl člověk a ne lev.
Následující den jsme vstali brzy a začali prozkoumávat jižní část parku. Potkávali jsme stáda slonů v počtech od deseti do patnácti a bylo to fajn, jen jsme cítili, že popis parku jako "domov tisíců slonů" byl přehnaný, stejně jako jiná lákadla v Africe. Zvířat tady bylo hodně, všechno býložravci, žádné šelmy jsme nepotkali. Na zpáteční cestě začalo pršet a my jsme museli projet přes hřeben hor. Terén byl strmý, rozbitý a bylo to pravé offroadování. Po překonání průsmyku jsme začali sjíždět z kopce skrz palmový háj a potkali jsme dva slony, každého z jedné strany cesty. Máme projet mezi nimi, nebo raději počkat až odejdou? Rozhodli jsme se jet a za zatáčkou jsme uviděli, jak nás míjí obrovské stádo, které šlo právě do míst, kde jsme před chvilkou stáli. Ti dva byli očividně průzkumníci a kdybychom tam čekali, tak nás asi vyhodí. Ve stádu bylo kolem stovky slonů, kteří pomalu mířili do kopce a procházeli přitom kousek od nás. Byl to okamžik radosti a pokory, který se nám vpálil do srdce.
Naplněni optimismem, že v Africe jsou pořád ještě velká stáda těchhle krásných zvířat jsme se vrátili do Arushi a naší další plánovanou zastávkou bylo Kilimanjaro. Ne vrchol hory, ale chtěli jsme se podívat alespoň na začátek trailu. To místo bylo ve větší nadmořské výšce a počasí tam bylo studenější, tak jsme doufali, že si chvilku odpočineme a osvěžíme se před další cestou. Ale o tom zase příště v dalším dílu.
Pokračování tady: https://www.cestujlevne.com/cest...tovky-3262
Jak se ti cestopis líbil?
tosovsky.pavel procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super, tesim se na dalsi dil :)