Tanzanie bez cestovky

3. díl

Jedeme se zchladit na Kilimanjaro, které se před námi zvedá nad městem Arusha. Dorostlo do impozantní výšky a celý den jeho špičku halí mraky, díky kterým je na jeho úpatí hustý vlhký les. Tam někde se nastupuje na trail, který vás po pěti až sedmi dnech dovede na vrchol. Tyhle ambice nemáme, ale láká nás vyměnit vyprahlé pláně za chladivý les. Abychom to osvěžení ještě podpořili, stavili jsme se po cestě ve vysoce oceňovaných teplých pramenech Kikuletwa Springs. Nádherně tyrkysová barva vody uprostřed zeleného palmového háje se nám moc líbila, tedy na fotce v Google, než jsme tam přijeli. Abychom se tam dostali, opustili jsme relativní pohodlnost hlavní asfaltové silnice a vydali se mezi malé vesničky plné prachu z kamenitých a nerovných cest. Po skoro deseti kilometrech jsme se museli doptat a místní nás nakonec poslali za jednu fabriku, kde se ten nebroušený diamant údajně skrýval. Zelený palmový háj se tento rok nekonal, všude byla cítit spálenina a část areálu lehla popelem při nedávném požáru. To ale byznys nezastavilo a plot, který stromy s jezírkem obklopoval, byl stále funkční. To znamenalo, že i budka, ve které se samozřejmě vybíralo vstupné.

Barva vody byla opravdu nádherná a jezírko s protiproudem bylo osvěžující. Potkali jsme tu naše první a jediné Čechy – mladý pár, který už měl svůj výlet za sebou a druhý den se vraceli domů. Zhodnotili jsme navzájem svoje zážitky, poradili si zajímavá místa a po chvíli jsme se rozloučili a vyrazili pod Kilimanjaro.

Po cestě jsme se ještě stavili u vodopádů Marangu Falls, abychom se trochu prošli v divočině. Zaparkovali jsme v příkopu u cesty a okamžitě se z křoví vynořili "oficiální průvodci", kteří nás chtěli ten kilometr dovést.

Tyhle jsme odmítli a kousek dál, jen co jsme zapadli do lesa, jsme procházeli kolem velmi starého domu, u kterého velmi starý muž zametal ušlapaný chodníček velmi starým košťátkem. Když nás viděl, trochu se lekl. Takovou návštěvu na svém zápraží nečekal. Zeptali jsme se ho tedy zdvořile na cestu a pán okamžitě vyrazil napřed a mával na nás, abychom ho následovali. Stihl to tak rychle, že opuštěné koště ještě chvíli postávalo, než se skácelo. Ještě se k nám přidala jeho vnučka a dávala pozor abychom snad dědečkovi něco neudělali. Bylo fajn vidět, že mu dělá radost nám to tady ukázat a my jsme zase měli radost, že jsme mu mohli dát vydělat. Vodopády jsou místo, kde se dá rozjímat a měli jsme to i s výkladem místní kultury.

Do Marangu jsme se dostali až večer. Uprostřed města na křižovatce jsem špatně zařadil a bohužel mi chcípnul motor a auto se zastavilo. Okamžitě se kolem nás vyrojili místní a zkoušeli nám něco prodat, nebo nás někam dovést. Když jsem startoval motor, tak jsem udělal hroznou chybu. Měl jsem na centimetr otevřený okýnko a česky jsem si postěžoval, že nás tak otravují, a přitom chceme jet jen do kempu. Skrze okýnko slyšeli slovo "kemp" a po zbytek cesty nás stíhalo osm lidí na čtyřech skútrech, kteří nás chtěli do kempu dovést. Měli jsme cestu v navigaci a s ubývajícím světlem byly ty skútry, motající se všude kolem auta, jen ke zlosti a doufal jsem, že na úzké silnici nikoho nepřejedu. Na první odbočce jsem si myslel, jak je přechytračím, protože jeli napřed a odbočili "aby nám přeci ukázali tu cestu" a tak jsem jel rovně, abychom se jim ztratili. Bohužel to nebylo nejchytřejší řešení, protože druhá odbočka, která byla k dispozici, byla o hodně horší a všichni na nás stejně čekali před kempem. Nejdřív jsem přihlížejícímu davu zkoušel říct ať jdou všichni do hajzlu a nechají nás na pokoji, ale byli drzí a nepříjemní. Cítili jsme se jako štvaná zvěř, a tak jsme si uvědomili, že v přírodě bychom se ke zvířátkům měli chovat slušněji. Ignorovali jsme náš motorkářskej gang a šli zabouchat na bránu kempu. Po chvíli z brány vylezl hlídač, vyprávěl nám, že v kempu nejde elektřina (kterou jsme nepotřebovali) a řekl, že máme jet s ním. Pak nás zavedl do vedlejšího, nesmyslně drahýho, hotelu a očekával, že mu za tu službu dáme dýško. Chvíli jsem na něj křičel a bylo vidět, že nechápe proč. Tohle místo bylo takový nemocný, tak jsme ho opustili brzy ráno a ani si to moc neprohlédli.

Z Kilimanjara jsme se posunuli do Mkomazi National Park, což je v podstatě široké údolí, obklopené krásnými zelenými kopci. Byli jsme tu jediní návštěvníci, takže jsme dostali klíče od kempu a mohli jet prozkoumávat. Uprostřed parku je záchranná stanice, kde se množí nosorožci, ale my jsme si chtěli udělat jen krátký okruh před západem slunce. Zkusili jsme odbočit na několik vedlejších cest, ale ty po chvíli zmizely, nebo byly neprůjezdné. Drželi jsme se teda na hlavní cestě a díky tomu jsme měli docela štěstí. Dohnala nás bouře, kterou jsme před tím pozorovali na obzoru a během chvilky jsme se i na té hlavní cestě brodili až po podlahu ve vodě. Naštěstí tu bouře bývají krátké a intenzivní a než jsme se vrátili do kempu bylo po dešti a mohli jsme si užít krásný romantický večer sami v celém národním parku.

Poznatek: Když si postavíte auto se stanem hned vedle stromu, kde hnízdí snovači, počítejte s tím, že budete vstávat brzy.

Druhý den jsme si zase přivstali a vydali se lovit zvířátka naším foťákem. Výsledek – spousta žiraf, nějací sloni a antilopy, ale šelmy žádné. Vyjeli jsme k jedné vysoké hoře do sedla, abychom se rozhlédli a dali si tam pauzu, Po chvíli zevlování znovu nasedáme do našeho expedičního vozidla, tentokrát řídila Iva a já ji otevřel cider a sobě pivo. Po 50 metrech se cesta zlomila dolů a z uježděné hlíny bylo najednou koryto potoka s balvany o průměru půl metru. Iva to vzala stoicky, podala mi plechovku se slovy "podrž mi Savannu" a vyrazila offroadovat z prudkého kopce. Nemohl jsem ji nic moc poradit. Zpátky jsme nemohli a brzdit už taky bylo zbytečný. Občas jsem měl pocit, že se převrátíme, ale ne do boku. Přes čumák! Poctivě jsem tedy svými 80 kg vyvažoval auto vážící 3,5 tuny, což samozřejmě nemělo smysl a vyhlížel konec těžkého úseku. Iva to zvládla na jedničku a zbytek dne už to bylo v klídku.

Tak a největší poklady z průvodce Tanzanií máme za sebou a co dál? Během naší cesty jsme poznali Tanzanii trochu z jiného pohledu než běžní turisté. Je vidět, že když si koupíte drahý zájezd se zahraniční cestovkou, je o vás královsky postaráno. Vystoupíte z letadla nejspíš na letišti v Kilimanjaru, agent vás odchytí dřív, než místní taxikáři a dovede vás do klimatizovaného auta, zatímco vaše batohy nesou pomocníci. Pak vás v této bezpečné sociální bublině udržují během celého pobytu a získáte dojem, že místní jsou veselí zpěváci a tanečníci, lvi jsou umytí a učesaní a vždycky připravení se fotit, jediné obchody jsou ty se suvenýry a kávou a po týdnu vás ze slunečných plání pošlou letadlem na Zanzibar, kde si zchladíte tělo v nádherně modrém moři. za devět dnů máte hotovo a odškrtnutou další zemi. Majitelé normálních zájezdů mají zážitky podobné, ale kvalitativně trochu horší. Prostě vás lapil organizátor vašeho zájezdu a zastavíte tam, kde je to bezpečné a koupíte si to, z čeho mají provizi. Důsledek pro nezávislého cestovatele je ten, že normální samoobsluhy, restaurace a služby, u kterých byste chtěli udržet alespoň nějaký kvalitativní standard, po cestě prostě nejsou. Není problém si nakoupit ovoce a vodu kdekoliv na tržišti, ale dát si místní oběd se nám spíš nepodařilo. Ve vesnických stáncích s jídlem zvítězil pud sebezáchovy a restaurace jsou součástí hotelů a kuchaři se podbízí mezinárodním jídelníčkem. Běžní lidé byli spíš překvapení, že nás vidí a že nás nikdo nemá na starosti a neřídí naše zážitky.

Kvůli našemu zpoždění, jsme opustili náš plán na projetí centrální Tanzanie k jezeru Tanganyika a definitivně jsme se vydali do pohoří Usambara a města Lushoto. Blížily se Vánoce, a tak jsme si chtěli najít nějaký hezký hotýlek a nechat se trochu rozmazlovat.

Cesta ubíhala a jedním z mála rozptýlení byl poutač na Islámské centrum, který ze mě neznámého důvodu zdobilo dopravní letadlo. Vůbec nejsem předpojatý, třeba to byla jen nějaká levnější verze pilotní školy.

Dále nás cesta vedla pod příkrými stěnami hraničních hor Usambara. Zemědělství tu vzkvétalo, a tak jsme se v jedné chudé vesnici nechali zlákat a koupili si půlku chlebovníku. Tohle ovoce milujeme a v Asii za něj utrácíme takový těžký prachy, tady nás pět kilo stálo padesát korun! Paní domorodkyně nám rozříznutý plod zabalila do igelitu a těšili jsme se na večer, až si ho dáme. Někdy tou dobou nám přestala chladit klimatizace a rozsvítila se kontrolka dobíjení. Ve městě Mombo byl dlouhý hřeben hor přerušen údolím a mohli jsme se vydat vzhůru do kopců. Stoupání bylo výživné a počasí se změnilo na téměř evropské. Městečko se jmenovalo Lushoto a nemohl jsem si nevzpomenout na naši návštěvu Lesotha v JARu. Najít náš zamluvený vánoční hotýlek nebyl žádný problém. Na parkovišti jsem pak otevřel víko od motoru, abych se dozvěděl, že řemeny od klimatizace a alternátoru (úplně nové, teď jsme je pro vás vyměnili, než vám to auto půjčíme) praskly a vytvořily jedno velké klubko bez užitku. Stačilo se jen zeptat na recepci a za dvacet minut přijel automechanik, pochopil zadání a jel někam nakoupit nové řemeny. Hotel byl hezký tak jsme si prodloužili ubytování ještě na další den a šli se podívat na generálku zpívání do blízkého kostela.

Večer jsme si potom vybalili náš chlebovník a těšili se na tu baštu. No vybalili, ten plod vylučoval šťávu podobnou kaučuku a igelit se poctivě přilepil. Jakýkoliv pokus uříznout kus nožem skončil ulepenýma rukama, nožem, podlahou a ručníkem, kterým jsme tu spoušť zkusili vyčistit. Po několika pokusech a ochutnání nezralého plodu jsme uznali, že nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné chlebovníky. Vyhodili jsme vše ulepené a poučili jsme se pro příště. Místní namáčí nůž a vše ostatní, včetně rukou do oleje, když ten plod porcují. Kdyby je nechali dozrát, bylo by to jednodušší. Náš neúspěch jsme šli zapít do baru, dali si dobrou večeři a těšili se na ranní výlet.

    Ráno v této nadmořské výšce bylo docela svěží, a tak jsme vyrazili na túru na vyhlídku, která byla asi o 3 km dále než Irente Viewpoint. Velmi brzy se vzduch ohřál a ve vesnicích se mísil s různými lokálními pachy. Na vyhlídku jsme po třech hodinách dorazili docela vyflusaní a odměnou nám byl asi osm set metrů vysoký útes s výhledem do zbytku Afriky a místo, které jsme si užívali sami.

    Večer jsme pak v hotelu oslavili Vánoce lokální štědrovečerní večeří a zašli se podívat do kostelíka. Ráno vyrážíme na 500 km dlouhý přejezd do národního parku Mikumi. Pojedeme kolem Dar es Salaamu, cíle naší cesty a pomalu si začínáme uvědomovat, že naše akční část cesty bude brzy končit.

    Vyrážíme po vydatné snídani, naladěni vánočně, všichni jsou usměvaví, přejí si veselé Vánoce a opět zažíváme ten zvláštní pocit ježíška v třiceti stupních. Veselý a usměvavý byl i policista, který nás po několika hodinách jízdy zastavil na nějakém lokálním zátarasu. Naše auto nejelo rychle ani kdybychom chtěli, takže jsme si byli jistí, že kvůli rychlosti to nebylo. To bude spíš technická prohlídka, což by v Čechách dopadlo špatně, ale na místní poměry máme auto ve velmi slušném stavu, tak uvidíme. Policista, očividně velitel, nás nasměřoval k okraji silnice, zatímco dva další pochrupávali ve stínu stromu. Stáhl jsem okýnko a pozdravil a ten dobrý muž na nás chvilku koukal zaraženě a pak se zeptal, jestli mluvíme swahilsky. "ne, nemluvíme, za ty tři týdny jsme se naučili jen pozdravit, sorry" Ale policista se nedal odbýt a velmi špatnou angličtinou s posunky nás povzbuzoval, že určitě mluvíme a rozumíme. Začali jsme pátrat v paměti a náhodně říkali swahilský slova, co jsme někde zaslechli, abychom mu udělaly radost, když jsou ty Vánoce. Bavilo ho to asi minutu, během které poznal, že se lingvisticky opravdu neprotneme. 

Nakonec zapátral hluboko v paměti a vylovil odtamtud tu jednu univerzální větu, kterou se tu při angličtině na základní škole učí snad všechny děti: "Give me some money" řekl nám méně sebevědomě, než by odpovídalo počtu hvězdiček na nárameníku jeho uniformy. Jsme tu sami, oni jsou tři, ten, co se nám nakláněl do auta, měl u pasu pistoli a ty dva pod stromem i samopal. To není nejlepší vyjednávací pozice. "Proč bychom ti měli dávat peníze?" zkoušíme zahájit vyjednávání. "Protože jsou Vánoce!" pronese anglicky náčelník banditů v policejní uniformě s pocitem dobře odvedené práce. Nakonec nás to stálo asi 100 korun, za které jsme si koupili tu poslední zkušenost, co jsme tu ještě nezažili. Byli jsme oloupeni policistou!

 Kousek dál jsme projeli vesnicí, která se jmenovala DOMA, kde všichni pletli košíčky z lýka a prodávali totálně stejný sortiment v prachu u silnice. Budeme se tudy vracet, tak si třeba taky něco pořídíme. Pár kilometrů za vesnicí už se podle mapy rozkládal Mikumi National park. Zatím jsme to poznali jen podle toho, že se podle silnice objevily značky s ceníkem za přejeté zvíře. Park není nijak oplocen a hlavní silnice vede asi skrz. Na naší mapě to tak bylo zakresleno, ale když jsme o kousek dál narazili na vstupní kancelář, vypadalo to, že přístupná je jen část severně od silnice. Ačkoliv jsme tu byli poměrně brzy dopoledne, brána byla v obležení čínských turistů z několika autobusů. Jsme v zemi umělé zaměstnanosti ve státní správě, a tak nám návštěvu zpestřují procesem, jako bychom se místo vstupu do parku hlásili na jejich nejprestižnější univerzitu. Je tu několik stolů s rangery, kteří přepisují na archy papíru údaje, které předtím turisté napsali na jiný formulář, kolem pobíhá několik mobilních úředníků, kteří vybírají pasy, aby si přepsané údaje ověřily, a když neshledají vadu tak pasy, nikoliv ty formuláře předají do třetí řady úředníkům u počítačů, kteří připraví platbu na terminálu a po ověření platby vytisknou vstupenku, kterou vám ve čtvrté řadě další úředník vydá spolu s vaším pasem. Celý proces by šel absolvovat přes internet, ale naše pasy už byly v moci úředníků, a tak jsme se nechali semlít, jako všichni okolo. Na rozdíl od číňanů my jsme ale opět výjimeční. Budeme totiž spát v parku v kempu, a to vyžaduje instruktáž od rangera, který nás seznámil s umístěním kempů na mapě (dva červené puntíky). Vybaveni našimi pasy, informacemi a vstupenkami, které si v páté řadě prohlédne úředník u železné závory, zatímco se bude tvářit navýsost oficiálně, aby proces náležitě završil, projíždíme do parku.

    Netrvá to dlouho a spokojeni zastavujeme nedaleko stromu, pod kterým se válí rodinka lvů. Musíme se náležitě seznámit, protože dnes v noci s nimi budeme sdílet jejich teritorium. Zvířat je v parku poměrně dost a shodujeme se na tom, že Mikumi je jeden z těch lepších, jestli ne nejlepší park, které jsme navštívili. Bohužel nám pomalu přestává fungovat foťák, na který bylo za tu dobu už moc prachu a přestává komunikovat teleobjektiv. Vesele offroadujeme po parku a kocháme se přírodou až do podvečera, který trávíme u jezírka s hrochy. Odtud je to už jen kousek do kempu, což je konkrétně plácek pod stromem se zděnými sprchami se studenou vodou a záchodem. Zaparkujeme postavíme stan, smyjeme ze sebe prach cest a uvaříme si večeři. Je hezké, jak jsme si zvykli na divočinu kolem nás. Oproti první noci, kterou jsme strávili zavření ve zděné kuchyni popíjením rumu na kuráž. Sedíme u ohně, dlabeme špagety, popíjíme pivo a kousek dál, tam kde se světlo z našeho ohně vzdává a nastupuje opět tma, slyšíme chodit zvířata.

V noci nám poměrně dost foukal vítr, ale stan na třítunovém autě vydržel i ve své výšce bezmála tří metrů, navíc jsme si ho přivázali tkaničkou k větvičce jakože "pro jistotu". Vstáváme tradičně dost brzo po rozednění. Zaprvé se strašně těšíme na to, co ten den zase zažijeme a za druhé je to tím, že v noci se čůrat ven fakt nechodí...

Vaříme si snídani jak v hotelu a za chvíli se vůně kávy a ovoce line všude kolem. To je samozřejmě pozvánka pro jednu malou opici a než se nadějeme, ukradne nám kus manga, a ještě se na nás drze kření. Na opičákovi je vidět, že je nějaký pocuchaný a od krve. Buď se potkal se šelmou, nebo někde kradl jako u nás a dostal přes prsty. Vypadá, že to mango potřebuje víc než my, tak mu ho přejeme.

Včera nás začal zlobit měnič a díky tomu i lednička a taky teleobjektiv. Prach je tady všudypřítomný, a tak jemný, že vleze všude, a to je problém pro fototechniku. Problémem měniče byla kvalita elektrikáře, který ho instaloval. Takže do něj kopneme a chvilku běží, než první drcnutí ten studenej spoj zase odpojí.

Začíná se projevovat, že se nám krátí čas. Chtěl jsem se ještě podívat do Uluguru Mountains, ale ačkoliv na ty kopce v podstatě vidíme, tak by trvalo celý den se tam dostat a ten den prostě už nemáme. Zamluvili jsme si totiž hotel na Zanzibaru, a tak nějak už se těšíme, že si chvilku odpočineme v jiném prostředí. Zamluvili jsme si tedy ubytování na dnešní noc v Dar es Salaamu a na druhý den od 14 h cestu trajektem na Zanzibar a vyrážíme na 270 km dlouhou cestu zpět do civilizace.

Samozřejmě se po cestě nesmíme zapomenout zastavit ve vesnici Doma a koupit si tam jeden kousek tradičního místního nádobí z rákosu. Seběhla se kvůli nám celá vesnice a všichni nabízejí totéž. Přebírali jsme zboží a vypadali u toho nerozhodně, jestli vůbec něco takového chceme, až prodejci začali smlouvat sami se sebou. Bylo smutné poslouchat, jak z třiceti korun slevují na dvacet, tak jsme si rychle vybrali, zaplatili dvojnásobek původní ceny a začali opouštět vesnici. Špatně se jim vysvětluje, že když jsem u sousedů koupil misku, tak tu stejnou misku nebudu kupovat u každýho. Došli jsme zpět k autu už jen v obležení dětí, který z nás zkoušely vytřískat alespoň bonbóny. Skrze jejich špatnou angličtinu najednou zazněla věta, která nám připomněla domov a pojali jsme podezření, že tu před námi byl nějaký vtipálek z Ostravy.

Iva totiž vytáhla foťák, na což nejstarší holčička reagovala rezolutně "Piča many!" Její výslovnost byla bezvadná, čekali jsme, že dodá ještě něco o Baníku. Takže si pár drobných (jakože "picture money") zasloužili a my mohli pokračovat dál.

Zbytek cesty už uběhl vcelku v pohodě a těsně před hlavním městem, jsme se i něco přiučili. V Tanzanii otevřeli první úsek dálnice, krásné, šestiproudové, jakou bychom jim i my mohli závidět. Jen trochu nepochopili všechny souvislosti, tak na ní udělali normální křižovatky.

Takže si valíte stovkou a najednou před sebou vidíte autobus napříč třemi pruhy, který čeká až ho někdo pustí a bude moci přejet i druhou půlku dálnice. O kousek dál se jim zase obrovská asfaltová plocha komunikace zdála nedostatečně využitá, tak si v prostředních pruzích udělali tržiště. I přes tato drobná dobrodružství jsme v pořádku dorazili do Dar es Salaamu, našli ubytování, dali se do kupy a vyrazili konečně do restaurace na večeři. Stačilo pár hodin ve městě, aby se nám začalo strašně stýskat po přírodě. Snad to bude na ostrově lepší. Ale o tom zase v příštím dílu.

https://www.cestujlevne.com/cest...tovky-3265