To musíš zažít - expedice do neznáma
Cestopis z roku 2022 napsala Andrea Kaucká
Když se řekne Súdán, spousty lidí si představí něco negativního, nebo si nepředstaví nic.
Khawadja jste potkali jen okolo hlavního města a u známých památek. Země s nedozírnou pouští a malebnými oázami skrývá poklady dávných civilizací s jedinečným kouzlem. V zemi černých faraónů se nachází nespočet archeologických nalezišť, které nám mohou povyprávět historii o které do nedávna téměř nikdo ani netušil. Rozhlížím se po vyprahlé krajině a užívám si úžasný objevitelský pocit.
Nakládáme offroady a vyrážíme na cestu několik tisíc kilometrů dlouhou. V Národním muzeu v Chartúmu jsem viděla velký plakát se zajímavou skálou a ještě zajímavějším názvem. Vždy mě lákala místa s mystickým názvem, daleko od otřelých turistických cest. A že cesta sem na Bir Nurayet opravdu daleko od závanu turistů byla. Vyzpovídávali jsme mnoho Súdánců, mezi kterými za tu dobu co do Súdánu jezdíme, máme spousty přátel a Ti mají další přátele… o Bir Nurayet nikdo nevěděl. „Tak to je ta pravá výzva“ říkám Renému a před odletem do Súdánu sedáme k mapám na googlu. Víme zhruba, kde by to místo mělo být. Zkoumáme krajinu hluboko v severovýchodní poušti kousek od hranic s Egyptem. Ježíši, těch zajímavých míst je tam víc, ale jedno je tvarem tak nějak jako to na fotce. Zaškrtáváme a začínáme hledat jak se tam dostat. Vybíráme si cestu z pobřeží. Musíme přejet pás hor pohoří Rudého moře, hledáme cestu mezi horami skrz wádí. Po několika hodinách hledání jsme hotový. Ale samozřejmě doma na PC s pohledem z ptačí perspektivy to vždycky vypadá jednodušeji, než potom na samotné cestě.
Zprávy z konce světa
Z Chartúmu jedeme přes Port Súdán na sever k egyptským hranicím. V Mohammed Goal nás už znají, vloni nás zadrželi a 5 hodin drtili, protože nedokázali pochopit, co znamená turista a co tam asi tak může dělat. V těchto místech se s cizincem ještě nepotkali. Signál mobilního telefonu tu už dávno není, jsme odkázaní jen na sebe a naše přípravy. Sjíždíme z hlavní silnice mezi skaliska, kde si kdysi cestu prorazila obrovská řeka. Brodíme se hlubokým pískem wádím, které se mezi skalisky pohoří vlní jako had. Arabské slovo wádí znamená údolí s korytem vyschlé řeky, které se dočasně plní vodou v období dešťů. A to, že prší i zde v poušti po cestě vidíme na vlastní oči. Wádí lemují skály různých tvarů a tu a tam zdobí malá osada. Zelenkavé akácie oživí fádné barvy písku a kamení. Velké wádí se rozvětvuje, já hledám to, které nás spláchne k našemu cíly, a přes walkie talkie naviguji vůdčí vůz. Řídí Renda, i když v Súdánu je povinností mít místního řidiče, vždycky se nám poštěstí jedno auto řídit sami, tedy Renda, oni i když se místní ke mně chovají s respektem a uznáním, pořád jsem jen žena a té volant do ruky nesvěří. Občas se ztrácíme ve slepé “uličce“, někdy je nutné zapojit i všechny účastníky expedice k vyhrabání aut zapadlých v hlubokém písku, protože někdy i dobrá čtyřkolka si prostě do horkého písku sedne.
Šokovaný Fuzzy wuzzy v zaprášene galabíyi
Cítíme se jako dobrodruzi několik desítek let zpět. Potkáváme vykulené domorodce kmene Beja, se kterými se člověk nedomluví ani arabsky. Myslím, že jsme pro ně byli jako přízrak, a ještě jejich vnoučatům budou vyprávět o třech autech nacpaných bílými tvářemi řítících se do nemilosrdné pouště. Beja obývá právě východní část Súdánu, je to drsný kmen se statnými a nebojácnými muži, není divu, že si je Britové najímali do armády.
Několikrát nás wádí svede přeci jen na jinou světovou stranu, ale podaří se nám vymotat. Provoz i místních je tu minimální, nejsou tedy vidět žádné pořádně vyjeté koleje, ale stejně, kdo ví, kam by nás zavedly. Při občasných zastávkách, na focení nebo na povinné zakleknutí súdánských řidičů k některé z pěti modliteb, si užíváme ticho narušené jen dujícím větrem. Tváře nám hladí poletující písek. Tu a tam je malinká osada, tu a tam akácie, ba dokonce i kozy nebo velbloudi. Poušť miluji, je taková svobodná, romantická a čistá. Pro ty, kteří jí respektují je přátelská, ale je i zrádná a kdo ji ignoruje, toho potrestá a vybere si svou daň. Táhneme s sebou pár set litrů nafty a pár set litrů vody. Dobrou zprávou je, že název „bir“ znamená pramen, takže budeme schopní doplnit zásoby vody minimálně v našem expedičním cíly.
Zlatá žíla súdánská
Jedeme dobrých 7 hodin něco přes 150km. Konečně sjíždíme do Wádí Oko, největší wádí této oblasti. Narážíme na první živější civilizaci, zlatokopecké město. Je rušné, obchody nabízející cokoliv, místní jídelny a kavárny praskají ve švech. Dokupujeme naftu, už jen takový nákup pohonných hmot pomocí hadičky a velkých barelů je pro mnohé z nás velkým zážitkem. Je vedro, dáváme si k obědu grilované kuře, zeleninový salát, fuul s pekelně pálivou šatou a chléb. Před odjezdem nesmí chybět ani Jebanah – vynikající súdánská káva. Pokračujeme směrem, kterým nás zlatokopové navedli. Zlatokopeckých osad a měst je v pohoří Rudého moře a celé Núbie mnohem více. Súdán a především tato oblast, je velmi bohatý na zlato s jehož těžbou zaujímají druhé místo v Africe a 9 ve světovém žebříčku. A toto obrovké bohatství dalo jméno i celému severu Súdánu – Núbie, země zlata. samotný název Núbie – země zlata, vychází z bohatosti oblasti. Informace o těžbě zlata v této oblasti pocházejí z období 3-4000 před Kristem, tehdejší Dynastie, králové a faraóni s nim obchodovali a vyváželi jej do světa. Zlato bylo součástí velkých pokladů se kterými byli vládci pohřbíváni, někteří neopoměli ze zlata ani lodě na cestu smrti.
Zlato se těžilo spíše povrchově, vybavení a znalosti nebyly dostačující pro hloubkové dolování. Dodnes se na více než 250 místech pracují místní s primitivním vybavením což není moc efektivní. Tady v Nuraya napomáhají i stroje, bagry vylamují a drtí bloky horniny s křemenou žílou, která obsahuje zlato. Drtiči je rozmělní téměř na prach, který sypou do velkých nádob s vodou a rtutí. Jemě rozdrcená hornina je velkými válci převalovaná a proplachována, rtuť zlato v hornině rozpouští a vytváří amalgám. Amalgám přes jemnou kůži se oddělí od zbytku nezreagované rtuti, a konečným odpařováním rtuti na vysokou teplotu se získá ryzí zlato.
V dobách minulých tu dřeli otroci bez pomocných pomůcek, kteří umírali na nedostatek vody, jídla a pod úmornými paprsky žhavého slunce. Byli lehce nahraditelní, otroků měli dostatek.
Ztraceni v poušti
Po dalších dvou hodinách jízdy se před námi rozprostírá zelenavé údolí. A v úchvatném západu slunce se zahalen v závoji písku a prachu k nebesům hrdě tyčí Gebel Magardi, dominantní hora ve Wádí Diib. Z dálky vypadá jako moréna plazící se ven z díry, ale v souvislosti s archeologickými nálezy jej spíše popisují jako tvar falusu tyčícího se nad zemí, charakterizující plodnost. V jejím klíně je místo, které domorodci pojmenovali Nurayet, Bir Nurayet. Je pozdě a z dlouhé jízdy jsme unavení. U praskajícího ohně si pochutnáváme na slavnostní večeři.
Sahara je dnes moře žhavého písku téměř bez života. Ovšem kdysi dávno, 6-13tisíc let i déle nazpět se to tu všude zelenalo a po zarostlých kopcích se proháněla zvěř. Za antilopami, žirafami, slony, pštrosy a později i také dobytkem se táhly celé rodiny původních obyvatel - lovců sběračů. Málokdo by věřil tomu, že v tak odlehlých koutech malebné pouště najde něco tak úchvatného jako jsou tisíce let staré malby a rytiny. Jedno z největších galerií kamenných kreseb. Místo bylo objeveno na přelomu roku 1998-99 polským archeologem Pluskotem a holandským spisovatelem a fotografem Baaijensem, kteří s velbloudí karavanou šli po stopách starověkých zlatých dolů.
Odkaz na super video z místa činu zde - https://www.youtube.com/watch?v=3nHeRSkVxoo
Za východu slunce, pod zlatavými paprsky oblézáme masivní skálu tyčící se hrdě k nebesům. Ta by mohla vyprávět, co všechno viděla za ty tisíce let. Zatím se nedaří. Hledáme tvar čehokoliv, co by mohlo kdysi dávno sloužit jako orientační bod. To přeci bývalo dost důležité pro pouštní karavany nebo právě pro lovce-sběrače, kteří kočovali za potravou. Jeden balvan vypadá jako hlava velblouda, jdeme tím směrem. Projdeme vyprahlým korytem řeky, úžlabinou ve skále a před námi se otevírá pláň lapená do náruče členitého skaliska.
Obklíčeni slony
Na každé stěně se prohání dobytek s extrémně dlouhými rohy, velmi často reprezentovaná stáda velbloudů a samotní domorodci. Prohlížíme si obrázek po obrázku z dob dávno minulých. Na některých jsou scény honu dobytka, dojení krav ale i dobytčích zápasů, což znamená, že i tenkrát si lidé hledali různé druhy zábavy. Je to cenný důkaz toho, jak to tu kdysi vypadalo, co domorodci chovali a jak žili. Většinou dokumentovali lov nebo vztah mezi člověkem a zvěří , která se kolem vyskytovala.
Mezi početným stádem krav nacházíme scénu z lovu antilopy. O kus dál pobíhá slon a za rohem číhá kočkovitá šelma. Podle detailů na těle to vypadá na levharta. To je jasný důkaz toho, jaká zvěř v těchto končinách kdysi dávno opravdu žila. Mezi primitivními rytinami a kresbami jsou i dokonalé obrazy s vypracovaným detailem, když si uvědomíme, v jaké fázi vývoje tenkrát lidé byli a jaké malířské pomůcky měli k dispozici, smekám. Nejstarší jsou rytiny, postupem se vyvíjeli a používali jiné nástroje. Proto některé kresby jsou spíše rytinami, protože byly ryté do kamene, a některé do červena nebo do černa, to značí použití hlinky nebo uhlíků z ohně. Umění v této oblasti se připisuje neolitickému období, presentován kult plodnosti ve vztahu k chovu dobytka. Mnohem později zde domorodci prezentovali velbloudy, proto někde právě velbloudi překrývají původní obrazce. Zkoumáme, diskutujeme, představujeme si a vytváříme příběhy k jednotlivým obrazům. Z jednotlivých kreseb lze i vyčíst z jakého období jsou a jak se tamní obyvatelé vyvíjeli. Ty kde lovci loví s oštěpy a sekerami jsou nejstarší, později na řadu přišly luky a šípy. Cítíme blažený pocit uspokojení. Zdolali jsme záludnou poušť a našli místa, které spatřila opravdu jen hrstka smrtelníků.
Kdesi ve skalních údolích byly nalezeny pozůstatky hrnčířství a také 63 figurek žen a mužů zřetelného tvaru falusu.
Po zdárném splnění mise nás čeká dalších 800km pouští. Už se ale jede lehčeji, směřujeme na západ nebo jihozápad. Ať už se stočíme jakkoliv musíme se držet slunce a jet za ním, dovede nás k železnici vedoucí z Wadi Halfy do Atbary. Po dvou dnech dorážíme zpět do civilizace.
O této zemi se moc nevypráví. I když teď v nedávné době, hltači televizních zpráv nejspíš zahlédli v koutku oka aktuální dění v zemi… nepokoje, barikády, dunění střel a trosky ve víru prachu. Od poloviny dubna 2023 se obratil mnoha lidem život naruby.
Jak se ti cestopis líbil?
Andrea Kaucká procestovala 31 zemí světa světa, nejvíce Afriku a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 8 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.