To nejlepší z Kosova, Severní Makedonie a Albánie
Třaskavý balkánský mix 3 zemí za 5 dní aneb to nejlepší z Kosova, Severní Makedonie a Albánie
Cestopis z roku 2022 napsal Petr Nedvěd
Den 1. – Kosovo (Prizren, Priština), Severní Makedonie (Skopje)
Vzhledem k brzkému rannímu letu z vídeňského letiště Schwechat se vydáváme na cestu časně ráno, a to především proto, abychom měli čas občerstvit se před naším putováním v letištním salonku. K snídani se servírují hlavně bublinky, které předznamenají, v jakém rytmu se bude následujících 5 dní odehrávat. V 11 hodin po cca 90 minutách letu přistáváme na albánském letišti v horském městě Kukës. Absolvujeme pasovou kontrolu a odebíráme se ke kanceláři společnosti Mara rent, u které jsme si v předešlých týdnech po whatsappové komunikaci domluvili pronájem vozu (Seat Arona), když tato společnost vycházela v porovnání s jinými podstatně nejlevněji (250 E včetně zelené karty – pojištění do 2 ze 3 zemí). Textovou komunikací jsem byl ubezpečen, že po předložení zprávy „Confirm“ z mého mobilního telefonu nám bude auto propůjčeno. Žádné jiné potvrzení jsem neobdržel, ale protože jsem nikde nemusel zadávat údaje ke své kreditní kartě, rozhodl jsem se tomuto svéráznému způsobu rezervace věřit. Má důvěra dostala trhliny hned ve chvíli, kdy jsem vzal za kliku kanceláře, která byla uzamčená, přestože jsem se do ní dostavil přesně v dohodnutém čase pick-upu vozidla. Trochu uklidnění nám dodala kosovská turistka, kterou jsme potkali před kanceláří, jak se pokouší spojit se zaměstnanci téže společnosti, aby naopak mohla navrátit svůj pronajatý vůz. Ujistila nás, že máme být v klidu a že zaměstnanec dorazí brzy. Tato fáze se v balkánských podmínkách rovnala zhruba 20-ti minutám. Pověřený rozesmátý pracovník společnosti otevřel kancelář, rovnou mě vyzval k podpisu předem připravených dokumentů, předal nám klíčky od vozidla, které si v rychlosti nafotil a s formulkou „everything is allright, lights automatic“ nám popřál šťastnou cestu. Na otázku, kde koupíme zelenou kartu do 3. země, kterou jsme se chystali navštívit (Severní Makedonie) odpovědět nedokázal. Vzhledem k okolnostem převzetí vozu jsem si jen domluvil čas, v kolik hodin se potkáme v den návratu vozidla. Vše bylo odsouhlaseno s výrazem nejpřesvědčivější samozřejmosti a slovy „don´t worry“. Jak to nakonec proběhlo se dočtete v závěru.
Centrum Prizrenu
Sedáme tedy do auta a míříme do další země, a to do několik kilometrů vzdáleného Kosova. Na hranicích nastává menší problém, když je kamarád sedící na sedadle spolujezdce oděn jen do půl těla, což se nelíbí přísnému celníkovi vykřikujícímu slovo „fashion“. Pochopíme tedy, že je třeba, aby se náš spolucestující dooblékl. Poté již úspěšně vstupujeme do nejmladší země Evropy, která získala nezávislost uznávanou zhruba polovinou národů světa až v roce 2008. Po chvilce jízdy dorazíme do Prizrenu, údajně nejkrásnějšího kosovského města, kde parkujeme vůz a vyrážíme se o krásách města zapsaného na seznamu UNESCO přesvědčit na vlastní oči. Je neděle a město působí pohodovou atmosférou. Centrum se rozkládá podél obou břehů říčky, které na několika místech překlenují mosty. Podél řeky se rozkládá kolonáda, kterou lemuje jedna restaurace, obležená místními, za druhou. Občerstvujeme se v jedné z náleven točeným pivem a míříme k pevnosti nad městem, jejíž hradby byly vidět od příjezdu do Prizrenu. Z pevnosti se nám nabízí nádherný výhled na celé město v pozadí s horskými vrcholky. Vracíme se k autu a míříme do asi 1 hodinu jízdy vzdáleného hlavního města Kosova – Prištiny.
Národní knihovna v Prištině
Památník "Newborn"
V Prištině parkujeme u památníku „Newborn“, písmen, která symbolizují celou „nově zrozenou“ zemi a která jsou každoročně vyvedena jinými motivy. Odtud se vydáváme na národní fotbalový stadion, když nás jeho milý správce pouští i na hlavní hrací plochu. Hned vedle se nachází zvláštní budova bývalého paláce sportu, v jehož útrobách nyní najdeme téměř nevyužité parkoviště. Pak už jdeme k Národní knihovně, budově, která má celé opláštění tvořené z jakési sítě železa. Je jedním ze symbolů země. Navštěvujeme i její interiér, který nám připomíná jakýkoliv interiér veřejných budov z komunistické éry. Pak už míříme na jídlo na hlavní prištinský pěší bulvár Matky Terezy, kde si dáváme steaky, grilovaný mix, zeleninový salát a hranolky a opět to zapíjíme zlatavým mokem. Tím se seznam zajímavostí kosovské metropole vyčerpal a my můžeme vyrazit na cestu do třetí země – Makedonie, jejíž hlavní město Skopje je od Prištiny vzdáleno asi 75 minut jízdy čistého času. Doba jízdy se ještě navýší asi o 30 minutovou zastávku na hranicích, kde jsme donuceni si za 50 euro zakoupit zelenou kartu do země. Před Skopje nám své služby předvádí nevyžádaná myčka čelního skla v lidském podání, když stojíme na křižovatce. Se zelenou barvou na semaforu jí od nedokončené práce opouštíme a před námi se už otevírá severomakedonská metropole. Co nás upoutá nejvíc, je 66 metrů vysoký osvětlený kříž nad městem (5. nejvyšší kříž světa) a poté, co se ubytujeme v hotýlku v samém centru města – ve starém bazaru, se rozhodneme jít se občerstvit druhou večeří. Dáváme si turecké placky pide a pak se spontánně rozhodujeme podniknout výlet na horu Vodno ke zmíněnému kříži Tisíciletí (kříž byl vztyčen v r. 2002 k výročí 2000 let od přinesení křesťanství do země). Na vrchol vede i lanovka, ale ta je v provozu pouze přes den a jen 6 dní v týdnu. Proto volíme výjezd nahoru automobilem, když v posledním úseku od spodní stanice lanovky porušujeme značku zakazující vjezd vozidel a vyjíždíme až na samotný vrchol. Tam zjišťujeme, že nejsme jediný, kdo zákaz porušil. Kříž působí opravdu monumentálně a atmosféru místu dodával i měsíc, který se blížil do svého úplňku. Hned vedle kříže se dokončuje futuristická betonová rozhledna, která je vyšší než kříž samotný a která v budoucnu nabídne krásný kruhový výhled do okolí. Cestou dolů zastavujeme na jednom z několika odpočívadel a kocháme se výhledy na Skopje. A než dojedeme na hotel, zastavujeme se ještě na hlavním náměstí Skopje. Pak už se po půlnoci, po opravdu dlouhém dni, odebíráme ke spánku.
Millenium cross, Skopje
Den 2. Severní Makedonie (Skopje, Tetovo, Ohrid), Albánie (Berat)
Centrum Skopje
V průběhu noci nás ze spánku probudí odpálený ohňostroj někde v blízkém okolí hotelu a nad ránem také hlas mudína svolávajícího k modlitbě. V 8 hodin už jsme ale na snídani natěšeni na další zážitky, které nám Balkán nachystá. Prohlídku města začínáme v pevnosti nad městem, odkud jdeme přes zastávku v místním minipivovaru prozkoumat samotné centrum města s jezdeckou sochou Alexandra Makedonského na Náměstí Makedonie. To se nachází poblíž řeky Vardar, která protéká městem a tvoří jeho tepnu. Před obědem necháváme Skopje za sebou a míříme do kaňonu jezera Matka, které je ve skutečnosti přehradou, tvořící oblíbený cíl výletníků. Absolvujeme půlhodinovou projížďku výletním člunem kaňonem (za cenu asi 4 eur), který lemuje i stezka pro pěší ve výšce asi 20 metrů nad hladinou a na skalách vysoko nad vodní hladinou se nachází i několik klášterů. Tuto návštěvu završujeme koupáním v ledovém korytu potoka, který vytéká z přehrady a jehož teplota nikdy nepřesáhne 14°C. Společně s místními skáčeme z mostu a necháme se hrnout vodou do míst, kde začíná dráha pro vodní slalom. Z důvodu nedostatku času (v případě, že ho mít budete, dá se v kaňonu strávit klidně celý den) ale hned po projížďce sedáme do auta a jedeme do města Tetovo.
Kaňon Matka
Malovaná mešita, Tetovo
V Tetovu navštěvujeme „malovanou mešitu“, která je svými freskami v interiéru i exteriéru ojedinělá na celém Balkáně. Po prohlídce si dáváme oběd v podobě sendvičů a míříme na jih k jezeru a stejnojmennému městu Ohrid. Cesta z Beratu trvá 2 hodiny a my přijíždíme v pozdním odpoledni. Jezero Ohrid patří ze 2/3 Albánii a z 1/3 Severní Makedonii. Jezero a jeho okolí je jedním z několika na světě, kde je Unescem chráněno jak přírodní, tak i kulturní bohatství (v jezeře žije například endemický pstruh ohridský). Krásné je i samotné historické město, které v době naší návštěvy přetéká návštěvníky. Procházku zakončujeme vyhlídkou na kostelík Sv. Jana v Kaneu, který je údajně nejfotografovanějším místem v celé zemi. Nemůžeme vynechat ani koupání v průzračných vodách jezera. Na cestu si kupujeme vynikající pizzu a pak nás čeká asi 3 hodinový přejezd do dalšího skvostu Unesca, albánského města Berat. Hranice do Albánie přejíždíme asi po 15 minutách jízdy z Ohridu a její překročení probíhá hladce. Cestou do Beratu stojí za zmínku 2 události. V jedné z malých albánských vesnic nás, pod rouškou tmy, překvapil uprostřed cesty stojící muž, který byl pravděpodobně pod vlivem alkoholu, drog nebo spíše kombinací obojího. Se strachem nahánějícím výrazem hrozil směrem k našemu autu pěstí. Jeho gestikulace jednoznačně znamenala, ať se otočíme a jedeme pryč. Když jsme se ho snažili objet, skočil bezhlavě do cesty a intenzita jeho gest se ještě zvýšila. Celému divadlu přihlíželo asi 20 mužských obyvatel vesnice, stojících po obou stranách silnice, kteří vše pozorovali bez jediného posunku nebo výrazu ve tváři. Vše vyřešilo až protijedoucí auto, na nějž upřel muž svojí pozornost a nám se podařilo úspěšně proniknout jeho nástrahám. O dost příjemnější byla druhá zkušenost, když jsme v další z albánských vesnic viděli na hlavní ulici před supermarketem osvětlený prostor, kde se sdružovalo kolem 100 lidí, z nichž většina seděla na židlích tvořících velký čtverec, jehož vnitřek byl tanečním parketem. Zjistili jsme, že se jedná o místní tradici, jakousi předsvatební slavnost a jakmile jsme se ze zvědavosti přiblížili, hned jsme byli obdarováni pivem, které nám donesl sám nadcházející ženich. Celým veselým jsme byli tak nadšeni, že jsem dění pozorovali dobrou půl hodinu, přestože jsme toho měli hodně za sebou a do půlnoci chybělo jen málo. Po další asi hodině jízdy konečně přijíždíme do města Berat, kde po drobném bloudění ve starých uličkách nacházíme náš penzionek s krásným výhledem na město. Před spaním ještě hrajeme naše oblíbené kostky a až kolem druhé hodiny se odebíráme ke spánku.
Kostelík sv. Jana v Kaneu, Ohrid
Den 3. Albánie (Berat, Dhermi)
Berat
Berat, přezdívaný město tisíce oken, se nachází v centrální části země a na jeho dění dohlíží rozsáhlá pevnost nad městem, kde se nachází mnoho řemeslných dílen a restaurací a kde se odehrává i běžný život místních. Po domácí albánské snídani si ještě otevřeme lahev sektu, protože jeden ze členů expedice právě slaví narozeniny. Pak už se vydáváme autem nahoru k pevnosti, kde parkujeme a procházíme si ji až ke stožáru s vlajkou, kde se nachází vyhlídka na „nové“ město pod námi. Při cestě zpět se zastavujeme v restauraci nabízející „local food“. Dostáváme zde burek, dále něco na způsob leča, zapečenou kuřecí rolku a dezert. Pak už nás čeká přejezd na albánskou riviéru do města Dhermi. Cestou se nechtíc dostáváme do kontaktu s jednou z mnoha místních policejních hlídek, které s oblibou umísťují svá stanoviště mimo jiné i na jeden z pruhů uvnitř kruhových objezdů. Jejich pozornost upoutáme, když se úhybným manévrem vyhýbáme cyklistovi, který právě projížděl vlažným albánským tempem místní kulaťák. Rychlost našeho vozu nebyla v tu chvíli adekvátní bezpečnému příjezdu na tento typ křižovatky, neboť tímto způsobem byl zakončený úsek dálnice. To samozřejmě nemohlo uniknout hlídkujícím četníkům a tak nás pohotová reakce jejich plácačky směruje do řady aut jednoho ze dvou pruhů kruháče. Vzhledem k tomu, že ten den slavil jeden ze členů posádky narozeniny, byli jsme dle toho náležitě na dlouhý a pomalý přejezd (z města Vlora se táhne směrem na jih klasická pobřežní magistrála, kterou určitě všichni znají například z cest do Chorvatska v 90. letech; absence dálnice v těchto místech je opravdu citelný nedostatek) vybaveni. Poté, co jsme stáhli okénka, vyvalila blonďatá policistka oči s mezinárodně srozumitelným dotazem: „Alkohol“? Jestli byl ve voze tak znatelný odér nebo zraku policistky neunikla naše vystřílená munice, se už nedozvíme. Každopádně řidič, který si v tento „slavnostní“ den ze slušnosti a úctě k druhým k snídani připil bublinkou na zdraví, začal mít v nejbližších minutách nepříjemné myšlenky, doprovázené fyziologickými projevy svého těla, které by byli očekávané spíše u seniora trpícího tremorem. Přísně se tvářící policistka zkontrolovala doklady od vozidla a upozornila, že u řidiče bude následovat dechová zkouška na přítomnost alkoholu v krvi. Poté odešla za svým kolegou, který se věnoval silniční kontrole u několika dalších zastavených vozidel. Zatímco řidič do sebe během několika vteřin vměstnal asi jeden litr vody, nám se hlavou honily myšlenky, co se stane, když…. Po asi 15 minutách nečinnosti policejních složek se k nám zezadu vozidla blíží ona přísná policistka. Naštěstí nemá v ruce žádný alkohol tester a bez znalosti angličtiny nám zdviženým ukazováčkem dává najevo, co si o našem jednání myslí. S posledním varováním a s drobným úsměvem na rtech nás mávnutím ruky propouští poznávat další krásy země. Tento „úspěch“ je samozřejmě třeba náležitě oslavit, a tak při první příležitosti zastavujeme a kupujeme další povzbuzovače na zbytek cesty.
Pláž v Dhermi
Do letoviska Dhermi přijíždíme kolem 17 hodiny, ubytováváme se v předem domluveném ubytování typu AirBnb (v pobřežních letoviscích o dost výhodnější varianta než např.: booking.com). Dáváme si vzpruhu v podobě kávy připravené z moka konvičky a poté vyrážíme na průzkum místních pláží, které se rozkládají asi 2 km vzdušnou čarou pod námi. Po osvěžující koupeli se vracíme do našeho apartmánu a házíme se do gala s vidinou, že po večeři půjdeme na průzkum místního nočního života. Po večeři v restauraci, která kolem 20. hodiny praská ve švech, si objednáváme taxi a sjíždíme dolů k moři, kde je největší koncentrace klubů. Ty přes den působí jako zázemí hotelů a plážových barů. K našemu překvapení je všude poměrně mrtvo a kolem 23. hodiny se hudební produkce vypne zcela. To je způsobeno, jak se později dozvídáme, zákazem hudební produkce po 23. hodině v open-air prostorech v celé Albánii, ze strany místní vlády. Po tomto zjištění dopijeme na místní poměry předražený drink v jednom z nejluxusnějších místních klubů Sanur, sedáme do přivolaného taxi a necháváme se zklamáni odvézt zpět na ubikaci (abychom si vše vynahradili následující den v Tiraně, ale o tom až za chvíli).
Den 4. Albánie (Dhermi, Tirana)
Dnešní den měl být v našem nabitém itineráři odpočinkovým, a tak ráno vyrážím pro snídani do pekařství, které se nacházelo poblíž a dle googlu mělo výborné hodnocení. To se i potvrdilo velkým výběrem a vynikající chutí čerstvě napečeného pečiva. Po snídani se odebíráme na pláž s cílem strávit tam relaxací několik následujících hodin. První problém nastává, když chceme zaparkovat a jít si odpočinout k moři. Jak to tak vypadá, celá pláž v Dhermi patří k plážovým barům nebo hotelovým komplexům, což mimo jiné znamená, že je po nás vyžadován poplatek za parkování (v přepočtu asi 300,- Kč na den). Toto se nám zprvu nechce akceptovat, ale když narážíme na neochotu personálu sdělit nám, kde bychom našli jiné, veřejné parkování, podvolujeme se nakonec poplatek zaplatit. A to navíc i vzhledem k tomu, že nemáme znalost přístupnosti okolních pláží a pobřeží je dále od letoviska poměrně skalnaté. V ceně máme i slunečník se dvěma lehátky. Den trávíme procházkami po pláži, na jejímž zdánlivém konci se nachází další „secret beach“ s cenami za slunečník a lehátka ještě několikanásobně vyššími, než na naší pláži. Skáčeme do moře a vydáváme se prozkoumat další zákoutí skalnatého pobřeží, tentokrát plaveme vodou. Cestou dostáváme několikrát nepříjemný žahanec od medúz a navíc zjišťujeme, že pobřeží více na jih tvoří již jen vysoké útesy a další průzkum by znamenal přemístění se i s vozidlem o několik kilometrů dál, což už se nám nechce absolvovat. Pak ještě vylézáme na sráz nad pláží a nahlížíme do útrob několika betonových bunkrů, kterých je po celé Albánii údajně na 60 000 (nechal je postavit diktátor Enver Hodža, který se v době své vlády až paranoidně bál napadení své země nepřítelem zvenčí).
Azurové moře v Dhermi
Přemýšlíme, že bychom vyrazili i na výlet lodí na údajně nejkrásnější albánskou pláž – Gjipe beach. Když ale vidíme, že lodě vyjíždějí jen z druhé strany dlouhé pláže v letovisku Dhermi a nikdo z místních nám není ochoten poskytnout více informací, myšlenky na výlet se vzdáváme. Kolem 15 hodiny se rozhodneme zvednout kotvy a vyrazit směr Tirana. Nepříjemné překvapení má teprve přijít. Poté, co si u auta převlékáme mokré plavky, tak na chvíli přirozeně odhalíme naše předky i zadky. Naše počínání se ovšem nelíbí dělníkům na terase hotelu, kteří scénu pozorují přímo pod sebou. S nadávkami a voláním v albánštině se hrnou dolů k nám k autu, asi aby nám vysvětlili, že takto, v převážně muslimské zemi, tedy ne…Nejaktivnějším mužem tohoto výjevu je ovšem jeden ze šéfů baru, kde jsme si ráno zaplatili za parkovací místo a slunečník s lehátkem na pláži. S asi metr dlouhým a dosti mohutným dřevěným trámem se sprintem rozběhne z baru směrem k nám a divokou gestikulací dává zřetelně najevo, ať co nejrychleji odjedeme. Za salvy albánských nadávek přitom posunky naznačuje rány trámem, při couvání nám ještě kopne do předního nárazníku a neodpustí si ani plivanec. Pravděpodobně se nejedná o albánskou formu vděku za utracené peníze hostů v podniku, ale každopádně jsme si představovali klidnější odjezd směr Tirana.
Oblázkové pláže lemují skály
Dle navigace nás čeká 3 hodinový přejezd do albánské metropole Tirany. Čas dojezdu se však ještě o hodinu prodlouží kvůli dopravní nehodě na dálnici, asi 20 km před cílem. Do města tak přijíždíme ve 20:30. Po ubytování u milé paní domácí v centru, vyrážíme do víru města s cílem ve čtvrti zvané Blokku. Ta je vyhlášená nočním životem. Cestou si dáváme pizzu, köfte a náladu se rozhodneme posilnit v jednom z městských casin, kde k naší radosti využíváme konzumaci drinků zdarma. Po asi dvou hodinách, neutrální herní bilanci, ale značně pozitivní alko bilanci necháváme chrám hazardu za sebou a míříme na průzkum vyhlášených nočních klubů. Po zkušenostech z Dhermi nás však už nepřekvapí, když nám ochranka u vstupu sdělí, že kvůli nevyhovujícímu dress codu a žabkám nesmíme do klubu vstoupit. S trpkým pocitem se vracíme uprostřed noci směrem k našemu ubytování, když narazíme na skupinku místních ve středním věku u stánku s grilovanými kuřaty. Poté, co jednou porcí opečené drůbeže zaháníme hlad, se nám dostává od těchto tiranských bardů pozvání ke společnému stolování. Přestože nevládneme navzájem jazykem, kterým bychom se dorozuměli, stáčí se debata na fotbal. A protože můj občanský průkaz je nadepsán jménem Petr Nedvěd, napadá nás myšlenka udělat ze mě synovce známého fotbalisty Pavla Nedvěda. V tu chvíli se pro místní stávám jakousi živoucí modlou a na stole nám přistává další kuře, zmrzlina z vedlejšího stánku a piva z večerky nacházející se přes ulici. Musím přiznat, že toto setkání vykompenzovalo negativní zkušenost z odpoledního odjezdu z Dhermi. Do postele se dostáváme kolem 4. hodiny ráno a čeká nás tak velmi náročný poslední den výletu.
Noční neplánovaná party v Tiraně
Den 5. Albánie (Tirana)
Ráno vstáváme v 8 hodin a dostáváme nejlepší snídani za celou dobu našeho pobytu. Následuje rychlá prohlídka Tirany s jejími největšími zajímavostmi (hlavní Škenderbergovo náměstí, tržnice, návštěva obrovského podzemního krytu Bunk´art 2 a také zbrusu nového fotbalového stadionu Air Albania, který je zvenku tvořen nákupním centrem a kancelářskými budovami). V 11 hodin už musíme vyrážet směr letiště Kukës, odkud nám v 16 hodin odlétá spoj do Vídně. Po zkušenostech s Albánci mě již ani nepřekvapí, když ve smluvený čas vrácení auta v půjčovně nikdo není. Vše řešíme odevzdáním klíče na levé přední kolo a textovou zprávou odeslanou kontaktní osobě z letištní haly poté, co se připojíme na wi-fi síť. Celkem jsme na našem balkánském putování natočili 1108 divokých kilometrů, ale ten pravý hřebíček měl teprve přijít.
Barevné centrum Tirany
Poté, co na přepážce ukazuji pas, je mi sděleno, že pracovník nemůže vydat palubní vstupenku, protože nemáme hotový online check-in (ten nám z neznámého důvodu nešel předešlý den provést, aplikace házela již od úvodního kroku chybu a 48 hodin před odletem nepřišel ani obvyklí email upozorňující na otevřenou možnost online check-inu), jsme odesláni k vedlejšímu okénku. Tam pracovnice zjišťuje, že pokus o check-in byl zaznamenán jen u jednoho z nás (letenky jsme neměli zakoupeny najednou, ale každý zvlášť; vzhledem k nefunkčnosti aplikace nás však ani náznakem nenapadlo se o to pokoušet u každého zvlášť). Zbytek z nás byl vyzván, že pokud nemáme důkaz o nefunkčnosti aplikace, tak nám nezbyde nic jiného, než zaplatit 40 euro za osobu za check in na letišti. Všem nám je jasné, že jde jen o další zůsob, jak z cestujících nízkonákladové společnosti vytáhnout další peníze. S tím se nehodláme smířit a snažíme se na to jít po dobrém, když nám sama pracovnice na přepážce přizná, že je pouze na ní, zda „něco“ jako důkaz o nefunkčnosti aplikace akceptuje, či ne. Mrkajíce na ní ji ukazuji prázdný zhasnutý displej telefonu se slovy, že tady může vidět screen nefunkční aplikace. Tento „český“ přístup se u albánské mentality setkává s nepochopením, když pracovnice tvrdí, že toto je nemožné, když je všude tolik lidí (v okruhu 10 metrů kolem nás není nikdo). Navíc, je prý pod kamerami a všichni jí vidí (telefon jsem měl samozřejmě otočený displejem dolů od kamer), ale bylo mi jasné, že na této půdě nejspíš nepochodíme. Zkusili jsme ještě poslední fintu, a to tu, že jsme šli s našimi pasy za pracovníkem přepážky, k němuž jsme šli na letišti úplně poprvé. Se slovy, že za check in platit nemusíme a že je vše v pořádku, nám ochotně vytiskl letenky, což jen potvrdilo naší hypotézu, že výsledek celého tohoto divadla je závislý jen a pouze na lidském faktoru. Aby nás neviděla pracovnice vedlejší přepážky, rozhodneme se opustit letištní halu jedním vchodem, chvíli počkat a druhým vchodem vstoupit, ztratit se v davu a zamířit rovnou ke kontrole zavazadel a bezpečnostním rámům. Jen co jsme však vkročili do budovy, byli snad všichni zaměstnanci letiště na nohou s tím, že pokud nezaplatíme za check-in, nenechají nás odletět. S odporem tak platíme zcela nesmyslně zhruba tisícovku českých korun na hlavu a s touto pachutí opouštíme jinak zajímavý, avšak v mnoha věcech divoký a oproti západní Evropě značně zaostalý balkánský stát.
Pro více fotek nebo jakýkoliv dotaz navštiv můj iNSTAGRAM: @nedi_11
Jak se ti cestopis líbil?
Petr Nedvěd procestoval 52 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 9 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.