Torres del Paine, Chile

Přijíždíme do města Puerto Natales, výchozího bodu pro většinu cest do národního parku Torres del Paine. Ubytujeme se na hostelu a neobratnou španělštinou se domlouváme s majitelkou, oznamujeme, že chceme jít trek W (nazývá se, podle tvaru, který tohle písmeno opravdu připomíná). Paní chápe a pak se zeptá na naše rezervace kempů. „Rezervace čeho?“ „Vy nemáte rezervace?“ „Ne!?“. „Tak to to asi jít nemůžete.“

Ne že bych se chytal za hlavu a říkal si, že jsem hlupák, že jsem ty rezervace neudělal. Prý je to třeba několik měsíců do předu a my cestujeme autem, které jsme koupili v Kolumbii. Věděli jsme sice, že sem chceme, ale ani týden před příjezdem jsme se neopovažovali odhadnout, kdy se sem dostanem.

V národním parku jsou 2 větší treky – okruh na zhruba 8 dní a W na 4 dny, po cestě jsou kempy, které si musíte zabookovat a zaplatit předem, do parku pak přijedete s potvrzeními, které ukazujete rangerům, pokud je nemáte, dál vás nepustí, vlak přes to nejede. Mimo kempy se spát nedá, je tu hrozný vítr a spousta suché trávy a stromů, před pár lety tu byl požár. To je tedy oficiální důvod zákazu, ten neoficiální, který podle mě jasně visí ve vzduchu, jsou peníze. Noc v kempech (pouze místo na stan) stojí 200-400Kč na osobu. Vstup do národního parku pak vychází na 700Kč a 25 minut dlouhý přejezd lodí 800Kč. Chilané vědí, jak na své přírodě vydělat a Torres del Paine je nejspíše to úplně nejhezčí, s jistotou pak to nejnavštěvovanější, z jejich části Patagonie.

Paní na hostelu nám říká, ať přeci jen další den zkusíme zajít do poboček místních cestovních kanceláří, někteří turisté možná zrušili cestu kvůli protestům, a tak bychom mohli mít šanci získat místo v kempech. Nejde tu při tom o pokoj, či postel, jde o prostý plácek rovné a k tomuto účelu legalizované země. Další den tedy jdeme hledat. Celý proces vůbec neusnadňuje fakt, že v národním parku jsou kempy rozděleny mezi tři subjekty – CONAF (vládní kempy), FantasticoSur a Vertice (privátní majitelé některých kempů).

Zjišťujeme, že okruh je uzavřený, je ještě brzy, jsme tu totiž na začátku listopadu, ti co si zaplatili na okruhu ubytování, nedostanou zpět ani korunu. W jít také nemůžeme, protože neseženeme ubytování v jeho středu, můžeme ale jít z pravé strany jednodenní trek a z levé strany dva jednodenní výlety, navštívíme toho tak alespoň ¾.

Již při příjezdu na hostel do Puerto Natales nám pár cestovatelů řeklo, že počasí v národním parku je hrozné. Nevím proč tomu tak je, byli jsme o několik set kilometrů jižněji v Ushuaie, kde bylo okolo 8°C a polojasno. Tady má pršet, sněžit a být okolo 0-4°C a to i v nízkých nadmořských výškách. Nakoupíme a vyrazíme k národnímu parku, spíme kus před jeho branou.

V 8:30 ráno se otevírá Návštěvnické centrum, kde jsme povinni koupit vstupenky. Přijedeme sem ve chvíli, kdy autobusy chrlí davy dalších turistů, prší, vidět je na pár desítek metrů, všichni mají na sobě haldy oblečení, nahrnou nás do místnosti, kde nám pustí několikaminutový film o tom, jak se máme v parku chovat. Chápeme – nekouřit, nevařit a nespat na nepovolených místech, nechodit mimo cestičky, poslouchat rangery. Z dokumentu mám dojem, že rangerů tu bude jak máku, skutečnost je ale taková, že kvůli počasí jsou asi všichni někde zalezlí.

Přejíždíme pak ke kempu Las Torres a jdeme první trek, má 10km jedním směrem a vede k Mirrador de las Torres, symbol národního parku. Prvních několik kilometrů vedlo po rovině, pak začalo mírné stoupání, které na poslední kilometr a půl přechází ve stoupání drsnější, to by ale nebyl problém, kdyby jen bylo hezky. Tam dole bylo okolo 4°C a vydatně pršelo, pršelo skoro celý den, krom posledního kilometru cesty. Ten byl výše a tak tam sněžilo. Cesta zapadala sněhem, lezeme po částečně prochozené úžině mezi kameny a potkáváme lidi, co se kloužou směrem dolů.

Když se vyškrábeme na konec treku, měli bychom před sebou mít krásnou lagunu a ikonické skály. Bohužel sněží a vidět je jen kousek laguny. Schováme se za převisem a dáme si svačinu, pak se otáčíme a jdeme zpět. Vše promočené, zima a únava, to je první den v parku. V kempu si pak můžeme uvařit večeři, postavíme stan a usínáme.

Dalšího rána je hezky, sbalíme to a přejedeme autem k zastávce lodí, přejedeme k našemu druhému kempu, Paine Grande, tady můžeme z W ujít levou polovinu, tedy V. První den se vydáváme k Šedému ledovci, jde se nahoru a dolů. Počasí je nevyzpytatelné. No alespoň, že dnes nás čeká jednoduchý trek. Cesta nám trvá nějaké 3,5 hodiny a jsme u ledovce, je to úchvatný pohled, po chvíli mi dochází, že taje. Cedule informuje o tom, jak se postupně kvůli globálnímu oteplování za posledních 100 let zmenšil.

Posedíme a já mám chuť jít co nejdříve zpět. Nebe je většinu času polojasné, ale honí se tam čerti a občas se zatáhne a na pár desítek minut začne sněžit, to je ještě dobré, horší kdyby pršelo. Potkáváme Poláky, se kterými se bavíme česko-polsky, moje oblíbená disciplína. Šli sněhem v opačném směru, než se chodí okruh, dokud je nevyhodil ranger, tak se vrátili. My to raději obracíme, při cestě zpět, která trvá 3 hodiny, nás zastihnou ještě 2 kratší vánice, přesto to byl nejhezčí den.

Kemping Paine Grande je daleko lépe zařízený, než Las Torres (Fantastico Sur) a za poloviční cenu, tady platíme za plácek na stan každý jen 200Kč na noc. Další ráno nemusíme balit stan a nikam přejíždět, takže vycházíme brzo. Dnes se cílem stane vyhlídka Britanico, opět je ale sychravo, trochu tepleji, což není výhoda, protože místo sněžení prší. Z vyhlídky nakonec nic vidět není kvůli počasí a tak se vracíme zpět do kempu.

Další ráno to již balíme, většina věcí namoklá, je ale docela hezky. Projdeme si ještě pár kratších treků na různé výhledy a vodopády, které leží mezi jednotlivými jezery. Opouštíme národní park a mizíme do Argentiny. Po cestě si nás zastaví stopař, Brazilec, živí se jako fotograf a proto tu byl. Prý tu už byl před 8 lety, vůbec mě nepřekvapí, co nám řekne. Tenkrát bylo vše daleko levnější, nebyly třeba rezervace kempů a věci byly trochu více na pohodu. Ale to k tomu prostě patří, zvyšující se množství turistů míří na několik hlavních míst, jiná zůstávají opomenuta. Já neviděl tolik gringos pohromadě od Machu Picchu, tedy za posledních 8 týdnů, těším se zase někam dál, kde to bude klidnější. A to tu prý jsme ve vedlejší sezóně, ještě je brzo.

Návštěvu národního parku bych ale doporučil, tahle příroda je jedinečná, neuvěřitelně nádherná, jezero za jezerem, skály a trochu výše zasněžené hory a mezi tím vším různé druhy lesů, křovisek a luk, je to nádhera, kterou vnímám trochu více zpětně, když už mi není až taková zima a nejsem promoklý.