Turecký Kurdistán v lockdownu

Proč východní Turecko

Nápad jet do východního Turecka se u mě zrodil na začátku roku. Přivedla mě na něj úžasná přednáška Lenky Hrabalové v rámci online cestovatelského festivalu Kolem světa o Kurdistánu.

Když se řekne Turecko, většině lidí se vybaví jeho západní část. Mě ale nadchla představa vydat se do téhle odlehlé části země, kde ani v normální době nejsou návaly turistů a která je unikátním kulturním, národnostním a náboženským mixem. Takže jsem oslovila pár obvyklých podezřelých a Domča nezklamala, chytla se a tak jsem naši "dovolenou" začala plánovat.

Přípravy na cestu

Plán byl jasný. Doletět do Istanbulu a z Istanbulu přeletět na východ, půjčit si auto a prostě to objet. Možností kam na východ přeletět se nabízelo hned několik (Malatya, Mardin, Diyarbakir, Van). Nakonec při porovnání časů odletů a příletů a cen aut v autopůjčovně to vyhrála Malatya. A tak jsem zabookovala všechna ubytování, zarezervovala auto, naplánovala itinerář a začaly jsme se těšit.

No a pak nás dostihla realita covidového cestování. Nebudu tady rozepisovat kolikrát se nějaký let zrušil, kolikrát jsme měnily itinerář, ubytování, autopůjčovnu... Řekněme že počet vrácených peněz z Pegasus Airlines a Turkish Airlines několikanásobně převýšil skutečné výdaje, totéž letištní transfery v Istanbulu. V případě ubytování se jednalo pouze o rezervace. I přesto se z mého bankovního účtu stala změť transakcí, o jejichž rozklíčování se odmítám pokoušet. Auto jsem měnila jenom pětkrát.

Náš konečný plán tedy zněl z Istanbulu letět do Kayseri do Kappadokie, kterou jsme se nakonec rozhodly zařadit do itineráře a zpátky asi stejně... Ale řešení zpáteční vnitrostátní letenky, poté co nám let den před odletem zase po xté zrušili, jsme nechaly na časy budoucí. Nicméně všechny lety jsme nakonec absolvovaly s Turkish Airlines.

Měly jsme odlétat v pátek 30.4. Když jsem se ve středu probudila, měla jsem v telefonu několik zpráv o tom, jestli jsem už četla, že Turecko v noci vyhlásilo celostátní tvrdý lockdown a všechno se zavírá... Následovalo celodopolední zjišťování informací o tom, jak to teda v Turecku vypadá, co se vztahuje na turisty, co ne... Pomocí google překladače jsem přelouskala celé to vládní nařízení, obepsala hotely, taxikáře, kamarádka se poptala známých v Turecku. Cestou autem jsem info o tureckém lockdownu slyšela jenom třikrát a i ČT24 tuto zprávu zařadila do svého vysílání. Nicméně výsledek byl, že byť pro Turky se jedná o totální lockdown, na turisty se nařízení nevztahují a mohou se po zemi volně a bez omezení pohybovat a mohou využívat jakékoliv služby (ty které zůstaly otevřené). Podobnou politiku zvolilo Turecko už dříve. Vzhledem k obrovském ekonomickým problémům se kterými se potýká je pro něj turistický ruch natolik důležitým zdrojem příjmů, že přikročili k tomuto netradičnímu řešení. To, že zajištění hladkého průběhu letní sezóny je hlavním důvodem lockdownu nebyla ani nijak utajovaná informace. Vůbec jsme netušily jaké památky budou nebo nebudou otevřené. Ale shodly jsme se, že i roadtrip o chlebu a vodě v kurdistánských horách je něco do čeho jdeme. Takže jsem si online vyplnily a vytiskly HES kód https://register.health.gov.tr/?...HlQFTChLLw (ve zkratce vstupní formulář do Turecka v době covidu, plus ho chtějí sem tam v nějakém hotelu, policejní kontroly, památky, aerolinky atd.), vytiskla výsledky PCR testů a k našemu velkému překvapení skutečně odletěly.

Den "0"

Do Istanbulu jsme přiletěly půl hodiny před půlnocí. Na letišti všechno proběhlo rychle a bez problémů (HES kód a PCR test po nás chtěli na check-inu v Praze, tady už chtěli vidět jenom pas). Letištní transfer jsme si objednaly přes Booking a vše bylo perfektní. Ubytovaly jsme se v úplném centru pár kroků od Modré mešity v Boutiqoue California Hotel. Úžasný poměr cena výkon a skvělý a vstřícný majitel, který si hotýlek otevřel těstě před začátkem covidu.

Den 1: Istanbul, přelet do Kayseri, přejezd do Karadutu

Ráno jsme se vydaly do Hagie Sofie. Byla jsem v ní nějaké necelé tři roky nazpátek ještě než se z ní stala mešita. Nedalo se jít do horní části (zda je to nyní standard nebo zda to bylo v důsledku covidu nevím), ale kompenzoval to fakt, že jsme v ní byly samy. Z Istanbulu jsem byla nadšená už napoprvé, ale tenhle Istanbul bez lidí byl něco, co stálo za všechno, co bylo zavřené nebo se rekonstruovalo. Například Cisterna, o čemž jsme se přesvědčily vzápětí.

Sultan Ahmed Camii (Modrá mešita)

Hagia Sofia

Cestou k Topkapi paláci jsme zapadly do cukrárny, daly si tureckou kávu s baklavou a ztratily poslední pochyby o tom, zda jet sem v lockdownu byl dobrý nápad. Jinak ale musím říct že logiku toho co mohlo být otevřené a jak jsme absolutně nepochopily. Ale ono věcí, které jsme nepochopily bylo podstatně víc :).

Topkapi palác byl zážitek sám o sobě. Pamatovala jsem si ho jako úžasné místo, kde se ale chodí v hadu turistů. Tady jsme ho měly pro sebe a pár stejně "šílených" zbloudilců. Člověk si moc dobře uvědomoval že tohle je něco, co už se mu v životě nepoštěstí a tak si jsme si to vychutnávaly co to šlo. Daní za to byl následný sprint zpátky k hotelu, abychom stihly taxi na letiště.

Topkapi palác

Let proběhl bez problémů a před pátou jsme přistály v Kayseri. Když jsem šly k přepážkám autopůjčoven, zjistily jsme, že naše Windy Car tam pobočku nemá a paní z ostrahy nás dost nemilosrdně vyhodila před letiště. Tam také nikdo z autopůjčovny s našim jménem nebyl. Čekaly jsme 5 minut, 10... Pak jsme se pokusily do autopůjčovny dovolat, což byl dost nelehký úkol. Nakonec se nám to nějak podařilo. Mezi tím dorazil chlapík (jako kdybych na tom Blízkém východě byla poprvé, 15 minut sem, 15 tam...) z autopůjčovny, odvezl nás k pobočce, auto nám předal a my se něco kolem šesté konečně vydaly na náš první přejezd.

Našim cílem byla horská vesnička Karadut v pohoří Antitaurus pod horou Nemrut Dagi. Cesta měla trvat něco přes 5 hodin. Po nějakých dvou hodinách jízdy jsme se zastavily na jídlo. Zdrojem potěšení našich kručících žaludků se na příští dny měly stát právě tyto motoresty, kde byli truckeři a my. Jídlo tam bylo dobré, místní a tradiční a za pár kaček. Z turistů tam byli často na větvi a celé to bylo hrozně příjemné.

Pak jsme pokračovaly dál. Tma už padla, takže jsme jen přibližně odhadovaly jak vjíždíme a zase vyjíždíme z horských průsmyků. Když bylo něco před jedenáctou a dle navigace jsme před sebou měly ještě nějaké dvě hodiny (stav silnic nereflektovala), zkusily jsme zavolat do ubytování s tím, že do půlnoci určitě nepřijedeme a jestli je to problém. Nejsem si jistá, že pán rozuměl co mu říkám, ale všeříkající "no problem" mě naplnilo trochou optimismu, že třeba nebudeme spát v autě. Do Karadutu jsme dorazily kolem půl třetí ráno totálně vyždímané.

Jely jsme jižní trasou přes Kahramanmaraş a Adiyaman. Do teď si nejsem jistá, jestli by severní cesta přes Malatyi nebyla lepší. Ale tak třeba příště... V penzionu bylo odemčeno, ale nikde nikdo. Měli tam gauč, ale nakonec se vyplatilo zavolat majiteli, který poslal dolů syna, který nás zavedl do našeho pokoje. Jediné, na co jsme měly sílu byla sprcha. No a přesně v té chvíli vypadla elektřina. O zábavu jsme tedy měly postaráno, ale nakonec jsme se někdy po třetí ocitly v posteli a shodly se, že na východ slunce zvysoka kašlem a vstáváme "až" v sedm.

Den 2: Nemrut Dagi, Göbekli Tepe, Harran, Sanliurfa

Vlivem jedné z letových změn, jsme ten první den v Kurdistánu měly výrazně hektičtější, než jsme chtěly, ale i tak se to dalo a pořádně jsme si ho užily.

Ráno jsme se autem vydaly na parkoviště pod Nemrut Dagi. Když jsme přijely ke vstupu se závorou a vydaly se dovnitř někoho hledat, bylo to takové správné post apo. Ticho, do toho lomcující vítr, všude pozhasínáno, bývalé kavárny a obchody se suvenýry zavřené.... Nakonec jsem si všimly úplně vzadu pána sledujícího televizi. Ten nám prodal vstupenky a zavolal druhému, který nám přišel otevřít závoru a pokračovaly jsme dál nahoru do národního parku.

Karadut - pohled z našeho penzionu

Auto jsme nechaly nějakých 500m před cílem a vydaly se stoupat na uměle vytvořený vrchol, který dal roku 62 př.n.l. vystavět kommagénský král Antiochos I. Někde tam se nachází králova hrobka, ta zatím ale nebyla objevena. Nicméně se na hoře dochovalo množství soch, znázorňující krále a olympské bohy, kterým jediným se Antiochos cítil býti roven.

Nemrut Dagi

Pohoří Antitaurus

Asi není třeba dodávat, že co se turistů týče, byly jsme tady úplně samy. O to víc nás překvapila přítomnost hlídače. Nahoře naprosto šíleně foukalo, takže jsme přemýšlely co hrozného ten pán provedl. Na některých částech vrcholu ještě dokonce ležel sníh. Obešly jsme si západní i východní terasu a vydaly se zpátky dolů k autu.

Naše další cesta vedla na jih přes řeku Eufrat k unikátnímu archeologickému nalezišti Göbekli Tepe. Jedná se o neolitické megality, nejspíše vůbec nejstarší stavby na světě, které kdy byly objeveny. Pocházejí minimálně z roku 9500 př.n.l., ale jelikož je zatím odkryté pouze minimum z toho, co se pod zemí ukrývá, dá se očekávat, že se narazí i na starší stavby. Tyto nálezy přepisují učebnice dějepisu a jedná se o záhadu, kterou je otázka, jestli vůbec někdy rozluštíme.

Cesta na jih - jedna z přehrad na Eufratu

Jihovýchodní Anatolie

Göbekli Tepe

Pokračovaly jsme dál na jih přes město Sanliurfa do Harranu, který leží na samém jihu Turecka, nějakých 15 km od syrských hranic. Jelikož se jedná o mezopotámskou nížinu, tak do této země bez problémů dohlédnete.

Harran je údajně jedním z nejstarších soustěvně osídlených míst na zemi a část života v něm strávil Abrahám kolem roku 1900 př.n.l. Hned při příjezdu nás odchytil místní průvodce. Na počátku jsme jeho služby (za "no money" samozřejmě...) odmítaly, ale po chvíli jsme zjistily že opravdu umí anglicky a opravdu se jedná o průvodce který o těch věcech ví zajímavé informace. Tudíž jsme kývly a vydaly jsem se s ním na procházku Harranem.

Prošly jsme si místní tradiční obydlí "včelí úly", vykopávky starého Harranu včetně domu kde údajně žil Abrahám, místní pevnost a asi nejimpozantnější mi přišly zbytky medresy, která byla nejstarší univerzitou na světě. Náš průvodce povídal skutečně zajímavě a rozhodnutí vzít ho sebou jsme rozhodně nelitovaly.

Harran - "včelí úly"

Harran - Medresa

Harran - Kale (hrad)

Mírné vystřízlivění nastalo když jsme se blížily zpět k autu. Ani jedna z nás nebyla v arabské světě poprvé (jednalo se o Araba) a tak nás ani nenapadlo, že by za své služby skutečně nic nečekal. Ale reakce na nemalou sumu "že to je příliš málo" bylo něco co v tu chvíli trochu naštvalo i mě. Jasně, znám tuhle hru a když jsem si trvala na svém, pán byl úplně v pohodě a ještě nás poprosil jestli bychom ho nehodily cca 2 kilometry našim směrem. Ale nic to nemění na tom, že tohle je přesně to, co potom tvoří Arabům v našich končinách tu nemilou pověst. Ale nakonec jsme se s úsměvem a (doufám) oboustrannou spokojeností rozloučili a my se jely vrátit pár kilometrů směrem na sever do Sanliurfy.

Sanliurfa je městem proroků. Své stopy zde zanechal prorok Job a především prorok Abrahám. Auto jsme nechaly nahoře u hradu a šly se projít nádherným podvečerním parkem do oblasti Gölbaşi, kam údajně Abrahám dopadl bez jediného zranění, když ho král Nimrod nechal svrhnout z hradeb pevnosti. Vnitřní prostory okolních mešit už byly už zavřené, tak jsme si prošly malebné okolí a poté se vydaly autem (se zastávkou v obdobném motorestu jako předchozí den) do Diyarbakiru, kde jsme měly pro tuto noc zamluvený nocleh.

Sanliurfa - Gölbaşi

Sanliurfa - Mevlid -i halil Camii

Den 3: Diyarbakir, Dara, Mardin

Příjezd do hotelu předchozího dne nás utvrdil v přesvědčení , že čím víc na východ jedeme, tím méně má smysl zkoušet mluvit anglicky. Ani v celkem dobrém hotelu si recepční bez Google translateru neporadil (a to jsme nic nechtěly). Každopádně po snídani jsme se vypravily na procházku po kurdské metropoli a neoficiálním hlavním městě Tureckého Kurdistánu - Diyarbakiru.

Bydlely jsme uvnitř hradeb takže k nejpůsobivější mešitě města Ulu Camii z roku 1091 jsme to měly doslova jen pár kroků. A opět jsme ji měly samy pro sebe. V mešitách byli našimi nejčastějšími společníky pánové kteří vysávali koberce.

Ulu Camii

Následovala procházko kolem a po opevnění. Místní hradby jsou naprosto monumentální a spolu s Velkou čínskou zdí se jedná o jediné dvě lidské stavby, které jsou viditelné z vesmíru.

Diyarbakirské opevnění

Diyarbakir jsme opustily lehce po poledni (po té co jsme si v místních krámcích nakoupily tradiční kurdský čaj) a vydaly se opět na jih. Přes Mardin, ke klášteru Deyrul Zafaran. Ten byl bohužel zavřený a tak jsme pokračovaly dál na jih do nejjižnějšího cíle naší cesty, vzdáleného jen nějakých 5 km od Sýrie - Dary.

Deyrul Zafaran

Dara je velkolepé římské město, roztroušené po malé chudé vesničce. Ve strarověku zde byla vybudována první vodní nádrž a zavlažovací systém v Mezopotámii. "Hlavní" oplocená část byla uzavřená. Nicméně toulkami po vesnici jsme nalezly další neméněcenné části města. Po kterých se často například pásly kozy.

Dara

Po asi půl hodině cesty nazpátek jsme dorazily do Mardinu. Ubytování jsme měly v úžasném hotelu Kasr-i Abbas. Měl jednu jedinou nevýhodou. Neznaly ho (ani jeho adresu) žádné mapy a místní nás náhodně posílali jednou doprava, jednou doleva... Abych to zkrátila, najít ho nebylo snadné a faaakt jsme se u toho prošly. Odměnou nám byl pohádkový hotýlek s několika terasami s neuvěřitelnými výhledy a úžasným panem majitelem, který nám ukázal kde koupit pochoutky a i nás zavedl k alcohol shopu (sice už byl zavřený, ale to nebyl žádný problém). Vidina, že si dáme po více jak třech fakt náročných dnech v klidu skleničku vína se rovnala nirváně.

Večer jsme strávily na terase s vínem a výhledem na Mezopotámii, na který se nedá zapomenout. Mardin a jeho atmosféra pro mě byla jedním z TOP3 zážitků naší cesty. Bylo to to město, kde si člověk uměl představit, že by strávil týden nicneděláním a jen zíral do dáli.

Večerní Mardin

Večerní pohled na Mezopotámii

Den 4: Mardin, Hasankeyf, Morgabriel, přejezd na východ

Ráno jsme si přivstaly a i ranní výhledy byly famózní. Sbalily jsme si a vydaly se na procházku městem. V kanceláři jsme panu majiteli nechaly nějaké spropitné (které si předchozí den odmítal vzít, přesto, že s námi jezdil po městě a plnil nám pomyšlení).

Ranní pohled na Mezopotámii

Ranní Mardin

Mešita Sultan Isa Medresesi byla bohužel zavřená, ale podívaly jsme se do mardinské Ulu Camii a celkově procházka městem nás rozhodně nezklamala.

Mardin - Sultan Isa Medresesi

Mardin

Ulu Camii

Následně jsme se vydaly na východ. Našimi cíli byla vesnice Hasankeyf a klášter Morgabriel. Logika věci by velela jet nejprve na Morgabriel a následně do Hasankeyf, ale těsně jsme nestihly klášter před polední pauzou, takže si zajely a udělaly to obráceně.

Hasankeyf bylo úžasné starověké město, které však v roce 2020 nechal navzdory mezinárodním protestům prezident Erdoğan zaplavit a vznikla tak na řece Tigris přehrada Hasankeyf. Těžko říct, jak by to tam vypadalo nebýt covidu, ale trochu si myslím, že dost obdobně. "Nová" Hasankeyf je soubor unifikovaných budov jako ze škatulky. O člověka jsme tam však v podstatě nezavadily. Celé místo působí jako město duchů. Člověk tak jenom může stát, zírat do vody a představovat si jaké skvosty se nacházejí na dně. To co zůstalo je naprosté nic oproti tomu, co pohltila voda.

Přehrada Hasankeyf

Zbytky Hasankeyf

Hasankeyf

Nebyla to úplně veselá podívaná a tak v zamlklé náladě pokračujeme do kláštera Morgabriel. Jedná se o nejstarší fungující klášter syrské pravoslavné církve založený v roce 397. Po zkušenosti z Deyrul Zafaran se trochu obáváme jak to bude s přístupností. Naštěstí je vše v pořádku. Vítá nás mladík, který se předem omlouvá za svou špatnou angličtinu. Nicméně jeho výklad je velice zajímavý a jeho angličtina je jedna z nejlepších jakou jsme zatím ve východním Turecku slyšely.

Klášter je jedním slovem úchvatný. Je funkční, takže velice dobře udržovaný. Navíc stráží takový skvost, jakým je hrob svatého Gabriela. Kláštery miluju i "u nás". Najednou vidět totéž, ale místo latiny koukat na nápisy v aramejštině je dost velký zážitek. Velká část kláštera je samozřejmě nepřístupná a člověk si říká, že život v té oáze klidu musí mít něco do sebe. Na konci prohlídky chceme dát našemu milému průvodci spropitné za skvělý výklad, ale s díky odmítá.

Klášter Morgabriel

Hrob sv. Gabriela

Hroby představených kláštera

V motorestu na výpadovce z Midyatu do sebe rychle hodíme kebab a čeká nás přejezd na východ k jezeru Van do Edremitu, kde máme v plánu nocovat. Jak vjíždíme do hor, krajina se naprosto změní. Ta tam je mezopotámská nížina. S postupem času se navíc začíná ochlazovat. Během hodiny jízdy je z 31 stupňů 14. Pak začíná pršet a když večer zastavujeme abychom natankovaly je už pouhých devět stupňů a přes letní věci si házíme zimní bundy. Do Edremit dorážíme nějak po desáté. Jedná se o útulné západní ubytování s obřím barem. Dáváme si pivo, sedáme si k celoprosklené stěně a hledíme na Vanské jezero ponořené ve tmě a dešti.

Cesta na východ

Den 5: Van, Gevaşký hřbitov, Muradijské vodopády, Isha Paşa palác

Po probuzení jsme s radostí zjistily, že po dešti už není ani památky. Hned ráno jsme se vydaly kousek zpátky na jih jezera, odkud by měly jezdit výletní lodě na ostrov Akdamar se stejnojmenným arménským kostelem z 10. století. Moc nadějí si neděláme a po příjezdu si potvrdíme, že na ostrov se skutečně nedostaneme. Nedá se nic dělat. Místo toho zavítáme na úchvatný Gevaşký hřbitov, plný náhrobků ze 14. - 17. století.

Akdamar

Gevaşký hřbitov

Až si hřbitov dostatečně prohlédneme, vydáváme se zpět přes Edremit do Vanu k místnímu hradu. K našemu zklamání je však zavřený. Říkáme si, že logiku toho, co otevřené je a co ne asi opravdu není možné jakkoliv pochopit. Když vzhlížíme k obrovskému areálu, trochu nás to mrzí, ale co se dá dělat. V supermarketu kupujeme jídlo a vyrážíme směr Muradijské vodopády.

Vanský hrad

Jezero Van

Cesta je poněkud dobrodružná. Dáme se zlákat tvrzením maps.me "zahněte doleva" a s našim Hyundaiem i20 si trochu zahrajeme na offroad... Po asi dvou kilometrech, kdy už to cesta reálně spíš není než je, narazíme na rozdvojku a rozhodneme se to otočit a zkusit to vzít jinudy. A skutečně, o asi 4 kilometry dál je odbočka na kterou navazuje krásná asfaltka, která nás doveze až na místo. Proklínáme maps.me, ale když uslyšíme masiv tekoucí vody, dobrá nálada je zpět. Naše auto už je sice spíš hnědé než bílé, ale říkáme si, že ještě určitě zaprší.

Cesta k Muradijským vodopádům

Je nám jasné, že normálně tady musí být narváno. Teď ale jen u vstupu potkáme dva turisty. Celá oblast je vlastně takový nádherný park se spoustou větších či menších vodopádů a spoustou míst které svádějí k tomu rozložit si deku a začít piknikovat. Místo deky sice rozkládáme bundy a šátky, ale jinak je to piknik se vším všudy. Pouštíme se do chleba se šunkou a sýrem a čokolády a v uších nám zní proudy vody které padají dolů.

Muradijské vodopády

Nasedáme do auta a vydáváme se na severovýchod. Krajina je naprosto neuvěřitelná. A hlavně se mění co deset minut. Jednou jsou hory zelené, potom červené, potom zasněžené. Chvíli hladce zaoblené, chvíli zlověstně špičaté. V jednu chvíli koukáme na tři úplně jiné typy krajiny. Cesta to není krátká, ale sama o sobě je skvělým zážitkem. Stejně jako se střídá krajina, mění se i počasí. Chvil prší, chvíli svítí sluníčko. V jednu chvíli máme tílko, o dvacet minut později zimní bundu. Je to prostě nádhera.

Krajina

Když dojedeme k paláci Isha Paşi, lije jako z konve a má bohužel zavřeno. I tak je ale stavba nádherná. Stavěla se téměř sto let a dokončena byla roku 1784. Říká se, že i sultán pašovi jeho palác záviděl. Úžasný výhled na Ararat a do Íránu nám díky počasí zůstal zapovězen a tak jsme se vydaly na severovýchod a následně na sever podél arménské hranice.

Isha Paşa palác

Za jednou zatáčkou se najednou objeví silnice pokrytá sněhem a teplota klesá až ke 3 stupňům. Nicméně těstě před příjezdem do Karsu se nám naskytne úžasný pohled na krajinu s právě zapadnuvším sluncem a přenádherně zbarvené mraky. Zastavujeme, vystupujeme a jen zíráme na tu nádheru.

Po západu slunce

Na začátku Karsu zastavíme jako obvykle u motorestu a pak už míříme do hotelu. Byť to byl skvělý den, poprvé jsme se setkaly se zavřenými památkami, kdy důvodem byl prý covid a ne rekonstrukce. Zítra nás čeká Ani, tedy ten zlatý hřeb naší cesty na který se těším ze všeho nejvíc. Usínám s dost velkým strachem, co z Ani zítra uvidíme a doufám, že vše bude bez problémů.

Den 6: Ani, Kars, Erzurum

Cesta do Ani trvala asi 40 minut. Čím víc jsme si potvrzovaly náš pocit z předchozího dne. Že oproti tomuhle byla jihovýchodní Anatolie nejvyšším výspem civilizace. Jak co se týče stavu silnic, tak způsobu života, který můžeme kolem sebe pozorovat. Tady si člověk skutečně připadal jako na konci světa. A ve skutečnosti to bylo naprosto úžasné. Ale zároveň drsné.

Když jsme zaparkovaly a po chvíli vešly do rozvalin středověkého arménského hlavního města, které obyvatelé opustili ve 13. století při mongolském nájezdu, spadl mi kámen ze srdce. Jsme tady. Definitivní zkázu města pak dokonalo zemětřesení na počátku 14 století.

V Ani jsme strávily skoro čtyři hodiny a kdyby bylo na mě jsme tam asi do teď. Za celou dobu jsme potkaly jediného jiného turistu. A jinak jen krávy a dva místní pastevce. Takže jsme prostě chodily s průvodcem v ruce a četly si o jednotlivých stavbách. Překvapila nás rozlehlost města. Ta atmosféra byla něco neuvěřitelného a kdyby všechno ostatní bylo zavřené, tak tohle za to stálo. "Ať žije lockdown" znělo mi v hlavě. Netuším jak to tady vypadá za normálních okolností v sezóně, ale tohle byl zážitek na celý život.

Ani

Ani

Ani

Ani

Ani

Ani

Z Ani jsme se vydaly zpět do Karsu a vyjely k místnímu hradu, jestli nebudeme mít štěstí a nebudeme otevřený. No, nebyl. Tak jsme se aspoň pokochaly výhledem na město a vydaly se na náš nejdelší přejezd přes půl Turecka.

Výhled na Kars

Cestou jsme se zastavily v Erzurumu. Extrémně konzervativní město, ale zároveň univerzitní metropole. Bylo to první místo, kde jsme na ženu bez zahalených vlasů nenarazily. Nicméně výlohy některých místních (nyní samozřejmě zavřených) podniků dávaly tušit, že toto je skutečně město kontrastů. Poprvé jsme si říkaly, že tohle místo, které bychom asi chtěly vidět v běžné době, v plném shonu. Pro úplnost raději doplním, že místní hrad byl zavřený, ale to už nás ani nepřekvapilo. Hrady prostě byly zavřené. Všechny a všude (a že je tam mají na každém rohu).

Erzurum

Erzurum - Cifte Minareli Medrese

Erzurum - Űç Kümbetler

A pak už následovala jen nekonečná cesta na západ. Při té příležitosti by bylo dobré se zastavit u řízení v Turecku. Hned na úvod musím říct, že tady nedokážu být úplně objektivní. Především proto, že nedokážu porovnat, jaký by byl provoz, kdyby nebyl lockdown. Nicméně v této podobě mi přišlo, že řízení tady bylo úplně nejvíc v pohodě. Ano, je to blízký východ. Takže plná čára neexistuje. Obecně s pruhy na silnici si nikdo hlavu neláme. Blinkry jsou západní přežitek. Do zpětných zrcátek se nekouká, když chce člověk předjíždět, tak přece ve dne zatroubí a v noci problikne. Dálková světla se prostě ve tmě zapnou a přece je nebudu vypínat pokaždé když proti mě někdo pojeden nebo když budu v obci... (po setkání s prvním neosvětleným mopedem na "dálnici" jsem vyhodnotila, že to vzájemné ozařování se, je vlastně ta bezpečnější varianta). Červená se většinou dodržuje, ale když je tma, nic nejede a Alláh to nevidí, tak co by to člověk řešil. Takhle to zní možná strašlivě. Kór v kombinaci s na východě fakt rozmlácenými silnicemi, horami, deštěm, mlhami a náhodným sněhem. Ale oproti tomu co jsem zažila v Jordánsku, jsou Turci nejukázněnější řidiči na světě. Člověk pochopí pár základních věcí a pak to funguje. A ta pravidla se v tom najít dají. Se zeměmi jako Írán to vůbec neporovnávám. To je jak porovnávat řízení u nás třeba s tím Tureckem. Obecně si myslím, že bát se řízení v Turecku, když člověk počítá s blízkovýchodní náturou, není potřeba.

Další kapitolou jsou policejní a vojenské kontroly. Opět nedokážu posoudit, jak velké procento bylo kvůli lockdownu a kolik by jich bylo stejně. Někde byli policisté, někde vojáci, někde jejich kombinace. Denně nás kontrolovali tak 5x-10x záleží jak moc jsme byly v civilizaci vs. divočině. Nicméně vždy stačilo ukázat pasy, občas HES kód. Jednou po mně chtěli vidět řidičský průkaz. Jako první jsme si vždy vyjasnili, že my neumíme turecky a oni anglicky, zasmáli jsme se tomu že se nedomluvíme, zamávali si a jeli.

Přesně takhle to vypadalo i při příjezdu do Erzincanu. O to víc mě překvapilo, když mě voják vyzval abych vystoupila a rozespalá Domča totéž. Netrvalo dlouho a všechny naše věci z auta byly vyházené a autem se nám proháněl hafík, který hledal "něco". Mezi tím, se rozjela hra na zlé vojáky a odměřené policisty. Ta se změnila ve chvíli, kdy si policisté spojili tu divnou "Czech Republic" se "Sparta Praha" a "Poborský". Pokračovali jsme tedy ve hře zlí vojáci a hodní policajti. Voják vedl "výslech" takovým izraelským stylem ve smyslu pokládám spoustu náhodných otázek a sleduju jak a jestli se odpovědi liší. No, ale když dva dělají totéž, není to totéž. Bylo asi 9 večer, byla zima, děsně foukalo a fakt mě to dost nebavilo. Ale zpětně když vzpomínám, jak jsme tento rozhovor vedli pomocí Google translatoru a jak se divil, že obdržel jiné odpovědi, když se jednou ptal na "yesterday" a jednou na "tomorrow", tak to vlastně byl dost vtipný zážitek. Nakonec nás na naléhání policistů nechal být a ještě jsme dostaly kafe. Při vracení věcí do auta se jim podařilo rozšlápnout Domče sluneční brýle, ale řešit se nám to nechtělo. Celkem dlouho jsme se tam zasekly, měly jsme hlad a před sebou ještě pěknou štreku.

Rychle jsme se najedly v prvním příštím motorestu a jely dál. To jsme ještě netušily, že za chvíli se silnice změní ze super asfaltky do "klasické turecké silnice", zmizí jakékoliv značení krajnic, začne pršet a padne mlha. Do Sivasu, kde jsme měly zamluvený hotel jsme dojely kolem druhé ráno úplně vyřízené. Takže jsme prostě lehly a do minuty spaly.

Den 7: Göreme

Ráno jsme se dohodly, že ve věci nákupu vnitrostátních letenek do Istanbulu není už na co čekat a tak jsme si koupily letenky na zítřejší odpoledne. Zároveň bylo potřeba spojit se s autopůjčovnou a dohodnout se, že auto vrátíme o pár hodin dříve, než bylo původně plánováno. Než nám odpověděli, tak to byl trochu boj, ale holt zase to auto bylo fakt levné, takže jsme to braly jako daň za to.

Přejezd do Kappadokie byl jako přejezd do jiného světa. Jak jsme předchozí den cestovaly velkou část cesty po tmě, tak jsme si v podstatě ani nevšimly, kdy jsme opustily ten drsný kraj východního Turecka. Co se týče krajiny a obydlí kolem, tak mně nejvíc evokovala Středomoří, především Řecko. Lidé taky najednou mluvili anglicky. Nebo teda někteří. Policista, který nás zastavil, aby nám dal pokutu za rychlost nikoliv, takže si Google translator zase přišel na své. Systém maximálních povolených rychlostí se nám za celou dobu nepodařilo pochopit, takže jsme vlastně byly dost mile překvapené, že je to poprvé. Pokuta v přepočtu na koruny vycházela za nějakých cca 700,- Kč, takže jsme si oddychly, že pokud ještě nějaká dorazí do autopůjčovny později, nejspíš nás to nezruinuje.

Kappadokie je vskutku pohádková krajina. Za svůj vznik vděčí sopečné činnosti v oblasti. Sopečné erupce v kombinaci s vnějšími činiteli dali vzniknout hornině zvané tuf a opracovali ji do úžasných skalních útvarů. Kappadokie byla v našem itineráři tak trochu navíc ještě z doby, kdy naše vnitrostátní lety měly vypadat úplně jinak a na všechno jsme měly mít čas. Nicméně když jsem následně plán přepracovávala, už jsem se této zajížďky nechtěla vzdát (a nákupem letenek do Kayseri jsem si to samozřejmě zpečetila). Po cestě byly chvíle, kdy jsem váhala jestli jsem udělala dobře, ale krása Kappadokie nás učarovala a myslím, že se to rozhodně vyplatilo. Rozhodující byl rovněž fakt, že až jednou (snad) budu projíždět západní část Turecka, bude tato oblast, ležící ve středu země, vzdálená úplně stejně nebo ještě víc.

V Göreme jsme nejprve zavítaly do Muzea pod širým nebem, které je plné do skal vytesaných kostelů, klášterů a kaplí s úchvatnými freskami. Zde jsme již potkaly turisty. Žádné návaly, ale byli tady, což byla dost změna. Když jsme si představily, jak tady musí být normálně narváno, byly jsem opět za ten lockdown vlastně vděčné.

Göreme - Muzeum pod širým nebem

Z muzea jsme přejely vesničku a vydaly se prozkoumávat místní údolí. Nešly jsme žádnou konkrétní trasu. Prostě jsme se toulaly po cestičkách mezi místními záhonky a políčky. Občas jsme někomu omylem vlezly na zahradu a šplhaly jsme nahoru po krásných útvarech, takže se nám nabízely úžasné výhledy. Většina turistů už si vychutnávala atmosféru městečka, takže jsme tady opět byly samy.

Göreme

Vesnička Göreme je opravdu jako z pohádky. Spousta domů je vytesána v kameni a celé to má úžasnou atmosféru. Absurdním způsobem zde fungovalo vládní nařízení ohledně uzavřených restaurací. Před podniky u hlavních ulic stáli naháněči, kteří zvali turisty do svých podniků. Ty však byly na první pohled prázdné. Turisté totiž byli odváděni do "zadních" restaurací, které byly ukryty za kuchyněmi. Poprvé jsme si tedy sedly do normální restaurace, objednaly si jídlo a daly si pivo.

Večer jsme strávily v kavárno / vinárně na střeše našeho hostelu při koštování místních výborných vín. Po těch hektických dnech to byl úžasný relax.

Den 8: Űçhisar

Ráno jsme si přivstaly, abychom viděly východ slunce. Absence horkovzdušných balónů nám potvrdila naši domněnku, jako tady musí být normálně narváno.

Göreme

Sbalily jsme se a přejely do vedlejší vesničky Űçhisar a šly se projít do jejích uliček.

Űçhisar

Narazily jsme na trasu bílým údolím spojující Űçhisar s Göreme, která vedla kaňonem skalních masivů a jednalo se o úžasný zážitek. Ani tady jsme nenarazily na živáčka.

Űçhisar - Bílé údolí

Po výletu jsme přejely k uçhisarskému hradu. Výstup na něj rozhodně stojí za to. Jak kvůli úžasnému členění celé stavby, tak kvůli nádherným výhledům z jeho říms a vrcholu na Kappadokii.

Űçhisar - hrad

Űçhisar

Cestou zpět jsme se ještě párkrát zastavily udělat nějakou tu fotku a pak už jely přímo do Kayseri. Cestou nás mírně zdržel nadměrný náklad, ale když jsme přijely k autopůjčovně, stejně nás tam nikdo nečekal a bylo zamčeno, takže opět následovalo telefonování. Naštěstí za chvíli člověk z autopůjčovny dorazil odvezl nás na letiště a přeletěly jsme do Istanbulu.

Na letišti jsme si nechaly udělat PCR testy, abychom příští den mohly odletět a nechaly se transferem zase odvézt do našeho ozkoušeného hotýlku. Když jsme Istanbul před týdne opouštěly, bylo v něm kolem 30 stupňů a svítilo sluníčko. To teď bylo ta tam a pršelo. Zalezly jsme do restaurace vedle hotelu a po jídle šly šly brzo spát.

Den 9: Istanbul

Ráno jsem s radostí zjistily, že déšť přešel a třicítkové teploty se nevrátily, takže ideální počasí na procházky po městě. Jako první jsme zamířily na Galatskou věž. Bez mačkajících se davů byla procházka po jejím ochozu s výhledy na město skutečným zážitkem.

Výhled z Galatské věže

Galatská věž

Pokračovaly jsme do Dolmabahçe paláce a byla jsem jím stejně učarovaná jako v minulosti. Oproti minulému víkendu bylo v Istanbulu turistů výrazně víc, ale pořád to byl zanedbatelný zlomek běžného stavu.

Dolmabahçe palác

Z paláce jsme se šly projít k Süleymaniye Camii, největšímu komplexu kolem mešit v Istanbulu, opět s krásným výhledem a s mauzoleem, ve kterém odpočívá sultán Suleyman Nádherný, který dal komplex vystavět. Cestou k mešitě od moře bylo zajímavé procházet uličkami se zavřenými krámky, kde to jindy žije rušným životem. Otevřených bylo jen pár krámků na nejfrekventovanějších místech. Ne že by to bylo málo, ale dost velký rozdíl oproti místnímu normálu. Grand Bazar i Bazar koření byly rovněž uzavřeny.

Süleymaniye Camii

Süleymaniye Camii - mauzoleum

Süleymaniye Camii

Uzavřené obchody

Vrátily jsme se k moři a projely se lodí přes Bospor do Asie a zase zpátky. Pohled na město z vodní hladiny je zase úplně jiný a byl by hřích toto propásnout. Když jsem takhle jela posledně, nastoupila jsem na špatnou loď, dostala se někam úplně pryč a zpátky do centra se pak dostávala přes dvě hodiny autobusem, protože zpátky už žádná loď nejela. Bylo to sice fajn dobrodružství, ale za to, že tentokrát vyšlo vše podle plánu, jsem se rozhodně nezlobila.

Výhled z lodě

Večer jsme si sedly do místní restaurace a vychutnávaly si úžasnou místní kuchyni. Cestou zpět do hotelu jsme ještě stihly Modrou mešitu, která byla sice otevřená, ale uvnitř se rekonstruovala, takže nemohla vyniknout její elegantní krása. Tak jsme se aspoň pokochaly pohledem na osvětlenou Hagia Sofii a vydaly se vyspat na náš poslední den v Anatolii.

Noční Istanbul

Den 10: Istanbul

Poslední den jsme se vydaly na procházku Istanbulem směrem ke Chrámu v Choře. Když jsme k němu po x kilometrech došly, zjistily jsme, že se rekonstruuje a je zavřený. To byla škoda. Ale cesty jsme rozhodně nelitovaly. Cestou jsme "vymetly" spoustu mešit a prošly se zajímavými čtvrtěmi. Například celá oblast kolem Fatih Camii nás překvapila svou konzervativností. Najednou se uvolněné moderní město změnilo v místo, kde nezahalená žena nebyla široko daleko a i pánské oblečení se změnil především na tradiční muslimský dlouhý oděv.

Laleli Camii

Fatih Camii

Küçük Hagia Sofia

Naopak čekání na transfer na letiště jsme si zkrátily brouzdáním mou oblíbenou čtvrtí kde jsme bydlely, která je plná barev a veselí.

Istanbu

Istanbul

Transfer přijel asi o dvacet minut později, ale na letiště jsme nakonec dorazily včas a odletěly zpět do Prahy.

Závěr

Většinu obecných věcí o tom, jak to v (nejen) východním Turecku vypadalo v době lockdownu jsem průběžně uváděla přímo v textu. Stejně jako většinu obecných informací.

Asi jediné, co bych chtěla závěrem říct je to, že Turecko, které jsme navštívily, je úžasná a rozmanitá země. Většina míst, kde jsme byly, nejsou v hledáčku masových turistů, takže je velká šance, že si jejich atmosféru člověk vychutná i za "necovidové" doby.

Pokud bych měla zmínit jednu věc, která mně vyrazila dech, tak je to Ani. Čekala jsem, že to místo bude úžasné, ale předčilo to moje očekávání a jeho návštěvu řadím ke svým TOP cestovatelským zážitkům vůbec.

Takže východní Turecko rozhodně doporučuju. Nicméně při stejném programu doporučuju tak minimálně 3 - 4 dny přidat. Chvílemi už to bylo dost na krev a kdyby nás netlačil čas, tak na některých místech rozhodně strávíme času víc. Navíc jsme typy, které spánkový deficit nějak překonají, ale někomu by to mohlo zkazit zážitek z celé dovolené :)

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 8 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Hanka Maturová

Cestopis byl naposledy aktualizován 2021-05-24T23:00:42+02:00

Hanka Maturová procestovala 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

5 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

pnutter

před 3 lety

Práve to plánujem na červen. Vychádza to na 11 dní mojim tempom. Cca 3000km okruh.

CESTUJI za KAČKU

před 3 lety

Skvěle sepsáno, Hanko!! Přečteno na jeden zátah! Moc děkuji za oživení vzpomínek na lednové lockdownové Turecko a těším se na další tvoje cesty :)

Hanka Maturová

před 3 lety

Díky moc Katko! Moc si vážím, že se Ti cestopis líbil. Tvoje cestopisy mám moc ráda a už nejednou mi byly inspirací na cestu, když jsem se někam chystala. Takže jen tak dál a díky moc, že píšeš tak skvělé cestopisy :)

mirjur

před 3 lety

Super inspirace, díky! Sice jsem byl v Turecku v březnu/dubnu 6 týdnů, ale za Kayseri jsem se nedostal. Takže se možná ještě vrátím... :-)

Hanka Maturová

před 3 lety

Jsem ráda, že se cestopis líbí :). Opravdu můžu tuto oblast vřele doporučit a já se zase naopak těším, až se někdy vydám do té západní části země :)