Týden sólo napříč Marokem

Maroko už v mám v hledáčku nějakou dobu. V létě je to ovšem pro mě osobně nemyslitelné se sem kvůli vysokým teplotám vydávat a v zimě vždy kolidovaly se zahraniční dovolenou školní povinnosti. Ty už ovšem alespoň pro mě letos neplatí, a tak se můžu v lednu někam vydat. Tentokrát ovšem poprvé v životě za hranice ČR sólo, a to kvůli výše zmíněným povinnostem obvyklých souputníků.

Mezi cílovými zeměmi nijak neváhám - Maroko beru jako jedinou možnost, a to nejen proto, že mě vždy lákalo, ale také s ohledem na příjemné počasí zde v lednu panující, i vzhledem k tomu, že je tou nejdostupnější mimoevropskou zemí s ohledem na vzdálenost, ceny letenek a ceny na místě.

Před nákupem letenek přemýšlím o skladbě harmonogramu celé dovolené. Auto si půjčovat určitě nebudu, ale chci toho vidět, co nejvíce. Na základě jízdních řádů vlaků a autobusů (a též těch leteckých) se rozhoduju pro přílet do Agadiru (který je jedinou možností pro přímý let), pokračování v Marrakéši a závěr dovolené ve Fezu, odkud poletím s přestupem zpět. V každém z těchto měst dvě noci a mezi nimi celodenní výlet za hranice města. Letenky vycházejí na necelé dva tisíce kč, ubytování dohromady na zhruba 3,5 tisíce.

V den D, kterým je pro mě úterý 16.1.2024, vyrážím s batohem a v lehké bundě na vídeňské letiště, odkud brzy odpoledne vzlétám na téměř 5hodinovou cestu s Airbusem dceřiné společnosti Ryanairu Lauda Europe. Po přistání přichází velmi příjemný šok ze změny počasí, ale i ten nepříjemný po návštěvě směnárny.

Před cestou samozřejmě pročítám všechny možné cestovatelské rady a tipy pro návštěvu Maroka, ovšem na tento jsem nenarazil. Letištní směnárna nabízí solidní kurz pro směnu eur za dirhámy, takže neváhám a využívám těchto služeb hned po příletu (se směňováním na letišti mám mimo Evropu jen pozitivní zkušenosti). Vyměňuji celkem vysoký obnos eur, což se mi stane osudným, protože pracovnice Global Exchange využívá příležitosti (i mých velmi omezených sluchových schopností plynoucích ze stále zalehlých uší z přistání letadla) a předává mi jen část dirhamů v hotovosti s tím, že zbytek dala na místní platební kartu, protože je to výhodnější. Až po cestě autobusem z letiště v podmínkách zjišťuji, že poplatek za získání této karty byl 250 dirhamů + 50 dirhamů poplatek za převod peněz na kartu... výhodnější zřejmě jen pro slečnu za přepážkou. V marocké facebookové skupině narážím na podobnou zkušenost, kterou však kolega cestovatel přidává až pár dní po té mojí.

Kromě toho na letišti pořizuji místní simku, která je zdarma a platí se až za její dobití - 1 €/1 GB. Na základě špatných hodnocení Orange volím kartu od místního operátora Inwi, jehož pokrytí je opravdu 100% a během celého týdne nemám jediný problém. Kupuji také lístek na autobus, který mě během hodiny dostane z letiště až téměř k mému hotelu. Cena je 50 MAD.

Po vyplnění všech formalit u recepce a rychlé sprše se vydávám k pláži na večeři. Být zde nenápadný a nevypadat jako evropský turista je opravdu velmi těžké, protože na rozdíl od místních v zimních bundách a čepicích mi nedělá problém chodit v tričku a kraťasech. Během krátké procházky od hotelu až k vybranému podniku jsem tedy několikrát dotazován, jestli nemám zájem o hašiš - specialitu turisty velmi oblíbenou. V mém případě ovšem mají poskytovatelé této dobroty smůlu.

V restauraci Nile Bleu přímo na pláži ochutnávám hlavní marocký pokrm - tajine (zde v berberské verzi s hovězím) a místní pivo Flag. To si okamžitě zamiluju a po celý zbytek dovolené uháním google mapy, aby mě dovedly k podnikům, kde je čepovaný Flag k dispozici. Jednoznačně nejlepší pivo, co jsem kdy v zahraničí ochutnal (a že těch značek už v minulosti bylo) zde stojí 50 MAD, tajine 80. Alkohol je v Maroku opravdu drahý, a následně mimo Agadir i dost těžko dostupný.

Pivo Flag a typické pohoštění na účet podniku

Tajine po berbersku

Typičtí obyvatelé marockých ulic

Tamri

Na první celý den dovolené mám naplánovaný výlet k písečným dunám na sever do Timlaline. Po snídani z místního Carrefouru se vydávám z hotelu na nedalekou zastávku, odkud má jet autobus do městečka Tamri, odkud se chci k cíli své cesty vydat taxíkem či po svých. Na vlastní kůži zjišťuji, proč je využívání zdejší MHD nedoporučováno, protože autobus chytá více než půlhodinové zpoždění a stále je v nedohlednu. K zastávce ovšem přijíždí šofér místního grand taxi, který má k mé radosti namířeno právě do Tamri. Hodinová jízda v osmimístném voze mě vychází na 25 MAD. Do Tamri dorážíme celkově v devíti lidech a pytli o hmotnosti zhruba Maročana a půl. Jízda probíhá samozřejmě bez bezpečnostních pásů (prostě chybí zarážky) a za neustálého přejíždění napříč celou silnicí.

Přijíždíme do Tamri a já se ještě snažím řidiče ukecat, aby mě hodil až k dunám. Za jízdu na ani ne deset minut chce ovšem minimálně 100 MAD, takže se rozhoduju pro naplánovaný výšlap už ve směru tam. Cesta o délce cca 11 km, kterou mi ukazují Mapy.cz, má trvat tři hodiny (ve skutečnosti rychlým krokem a bez zastávek 2h15min). Zhruba 3/4 vedou po šotolinové cestě ve vnitrozemí, zbytek dojdu po hlavní silnici podél pobřeží Atlantiku.

Po krátké pasáži po rovině se vydávám do celkem prudkého stoupání, které mě dovede k horské vesničce Mahmoud. Po levé straně vidím obydlí různých velikostí i kvalit, po té pravé krásné výhledy směrem do vnitrozemí. Baráky místních mi nabídnou alespoň na chvíli příjemný pocit ve stínu, protože slunko pálí celkem výrazně a z prvotní radosti z úniku před českou zimou už se začínají dostavovat trochu jiné pocity. Nad vesničkou už stoupání pomalu končí a během pár chvil se ocitám u hlavní cesty, po níž pokračuju až k dunám. Celý tento výšlap byl příjemný i v tom smyslu, že se dostávám z turistického letoviska Agadiru do úplně jiného světa. Během výšlapu potkávám jen pár místních na motorkách, ženy na oslech a pastevce ovcí.

Vesnička Mahmoud

Timlaline dunes...

Do Timlaline se dostávám někdy kolem třetí odpolední. Pendlování skrz tento maličký kousek Sahary je pro mě úplně novou zkušeností. Procházím se pískem z duny na dunu, a obdivuju taky krásy útesů nad vlnami Atlantiku. Jižní část tvoří spíše kamenitá poušť s občasným nízkým porostem, tu severní už nefalšované písečné duny jako několik stovek kilometrů na východ odtud. Místní zde nabízejí možnost sandboardingu či projížďky na velbloudech, ale obojí i s ohledem na časovou nejistotu ohledně cesty zpět odmítám.

Poté, co vyrazím zpátky, se na mě usměje štěstí, protože na zdejším parkovišti čeká taxík na manželský pár, se kterým v dunách prohazuji pár slov, a tak se domlouvám na cestě do Agadiru za 100 MAD. Překvapení ovšem nastane, když po vysednutí spolucestujících v Taghazoutu po mě chce taxikář další stovku a přes google překladač mi vysvětluje, že jsem jej špatně pochopil. Po několika minutách dohadů vidím, že se k žádnému řešení, které by mě uspokojilo, nedobereme. Dávám tedy šoférovi jeho sto dirhamů a mířím na nedalekou zastávku MHD. Zde by měly jezdit už dvě linky, tak snad to nějak dopadne.

K mému překvapení doráží autobus přesně na čas. Řidič si samozřejmě neodpustí telefonát a čtvrthodinovou "kouřovou," ale nakonec opravdu vyrážíme směr Agadir. Při vjezdu do města vystupuju a mířím k poslednímu bodu programu, a to pevnosti Oufela, která se hrdě tyčí nad městem. Na vrchol se dostávám po asfaltové cestě speciální linkou MHD jedoucí každých 20 minut. Dostat se nahoru je možné i pěšky, taxíkem či kabinkovou lanovkou.

Nahoře udělám pár fotek města a přístavu, dovnitř do pevnosti už nejdu, autobus mě háže dolů a za celkem nadsazených 30 MAD se dostávám tágem během pár minut zpět na hotel. Předchozí večer u modrého Nilu byl více než příjemný, ale chci tentokrát zavítat i do jiného podniku. Po chvilce chůze na promenádě se mě ujímají "průvodci" z řad místní drobotiny, kteří mi za pár drobáků ukážou na mou žádost podnik s dobrým a levným pivem. Ten se nachází jen kousek od Nilu a pivko je zde o bůra levnější. Na jídlo volím tentokrát kuřecí špízy, které jsou sice dost chutné, ale poměrně chudé (jen maso a pár plátků papriky).

Vrch nad Agadir s pevností Oufela

Výhled na půlmilionový Agadir

Ráno vyrážím busem CTM směr Marrakéš. Taxík si zavolám přes "místní Uber" - aplikaci inDrive, kde si můžu cenu určit sám, případně přijmout o něco vyšší od řidiče. Lístek na autobus kupuju dopředu přes stránky dopravce. Vychází na 120 MAD. Cesta probíhá přesně podle časového plánu, stihneme i čtvrthodinovou zastávku na benzínce a po poledni dorážíme do Marrakéše.

Hned po příjezdu mířím na vlakové nádraží, abych koupil lístek na následnou cestu do Fezu. Web s online koupí jízdenky mi v ČR funguje, ale v Maroku ne, takže se musím na gare de train dostavit osobně. Na nádraží mají i automaty na jízdenky, ale žádný z nich nefunguje (což se opakuje i následně ve Fezu), a musím tedy k pokladně. Jízdenka na necelých 7 hodin cesty, při níž rychlík urazí 850 km, vychází na cca 230 MAD.

Po nutném obědě v nádražním mekáči (meníčko za 80 MAD) vyrážím taxíkem k ubytování, které se nachází uprostřed mediny. Většinu pěší cesty od brány starého města navigace zvládá bez problémů, ale v uzoučkých uličkách, kde už jsou místo prodejních stánků pouze obydlí místních obyvatel, se totálně ztrácím. Vracím se tedy zpátky na místo, z něhož jsem do tohoto bludiště vcházel. Zde už mě odchytne místní "guide," s nimž po sotva dvou minutách chůze doopravdy stojím před dveřmi svého riádu. Cenovce ve výši 100 MAD se zasměju a dávám mu dvacku plus nějaké drobné a v tu chvíli mi už naštěstí otevírá majitel riádu.

Na nějaké zdlouhavé procházení po Marrakéši to nevidím, protože mě čeká ranní vstávání na organizovaný výlet, ale přeci jen si na mapách najdu podnik s čepovaným pivem s tím, že po cestě zpátky navštívím cave v Carrefouru pro nějaké plechy. Když do dané restaurace dorazím, tak zjišťuji, že aktuálně žádné čepované nemají, takže odcházím s nepořízenou. Při hledání cave v blízkosti většího Carrefouru si mě všimne jeden z místních, který mě zkásne o 20 MAD, a k "tajnému vchodu" mě vskutku dovede. Půllitrové plechovky místních piv zde stojí okolo 20 MAD, zahraniční jsou o polovinu dražší. Víno v průměru 120 MAD za láhev, v plastu kolem 50. Na tvrdé se moc nedívám, každopádně lahve tradičních mezinárodních značek zejména whisky, ginů a rumu jsou k mání od nějakých 300 MAD. Z Marrakéše jsem už po pár hodinách trochu znechucený. Před příchodem do riádu si ještě projdu jednu z mnoha místních zahrad a slavné náměstí - tržiště - Jamaa el Fna si nechávám až na příští večer.

Za destinaci pro výlet z Marrakéše zvolím Ouarzazate. Týden dopředu objednávám a platím guided tour, jejíž program obsahuje cestu skrz průsmyk Tizi n' Tichka ve výšce téměř 2300 metrů do největšího filmového ateliéru na světě Atlas Studios v Ouarzazatu a následnou návštěvu starobylého městečka Aït ben Haddou. V ceně je doprava a průvodce, vstupy a jídlo si účastníci platí sami. I tak je cena 15 £ dost příjemná.

V sedm ráno vyrážím uličkami mediny na úplně prázdné náměstí Jamaa el Fna, kde se nachází pouze pár stánků s nápoji a ovocem, jinak je prostředek tržiště zcela vyklizen a uklízí jej kropící vůz. Odjezd máme ze stání před jedním ze zdejších hotelů, kde naši skupinku ve smluvený čas nabírá minibus pro zhruba 18 osob a za komentáře našeho průvodce Badra vyrážíme na východ.

Zastávky jsou vybrány na dvě vyhlídková místa v kopcích Atlasu, k nimž po průjezdu zmiňovaným průsmykem přidáváme krátkou návštěvu výrobny arganového oleje, kde je nám demonstrována jeho tradiční výroba. Jestli se olej stále skutečně vyrábí touto poněkud primitivní technikou, si nejsem jistý.

Po čtyřech hodinách cesty dorážíme k branám filmového studia, kde nám začíná hodinová prohlídka za 80 MAD. Průvodce nám postupně v angličtině, francouzštině a arabštině přednáší u každé kulisy výčet filmů, které se zde točily. Za zmínku stojí oscarové snímky jako Gladiátor nebo Kundun. Z dalších známých filmů se v tomto místě natáčela třeba Mumie, Asterix a Obelix, Černý jestřáb sestřelen, Indiana Jones 3, Princ z Persie nebo Útěk ze Sibiře. Ouarzazate byl též dějištěm částí seriálů Hra o trůny a Útěk z vězení.

Kulisy jsou dělané opravdu do detailu důvěryhodně a například ty, které mají představovat staré arabské městečko jsou opravdu k nerozeznání v porovnání s těmi v nedalekém Aït ben Haddou. Povedený je také buddhistický chrám pro film o malém Dalajlámovi. Snímek se natáčel kompletně v Maroku - část ve Ouarzazatu a část v samotném pohoří Atlas. Za zmínku stojí také skutečnost, že ve všech filmech hráli coby kompars místní obyvatelé, kteří sami také vyráběli různé tematické předměty, které byly při natáčení použity.

Kulisy Princ z Persie a Černý jestřáb sestřelen

Kulisy Kundun

Průsmyk Tizi n' Tichka

Po skončení exkurze se vydáváme na krátkou cestu do Aït ben Haddou, před jehož samotnou prohlídkou zavítáme na oběd do smluvené restaurace. Tohle byla jediná kaňka na celém výletu, protože výběr v jídelním lístku je úplně minimální, ceny přemrštěné (145 MAD za trochu salátu, sklenici džusu a tajine) a chuť jídla spíše podprůměrná.

Prohlídka ksaru Aït ben Haddou je hodně zajímavá. Městečko bylo založeno už před zhruba tisíci lety, ale bylo několikrát přestavěno s tím, že aktuální budovy jsou zhruba 500 let staré. Osídleno bylo berbery, čili zde stojí v těsné blízkosti mešita i synagoga (dovnitř jsme samozřejmě nemohli). Ve spodní části stojí kasbah (pevnost) a dál směrem k vrchu se rozkládají stavení, kde žili nebo stále žijí místní obyvatelé. Ti v některých příbytcích nabízejí své výrobky (zde zejména obrazy), ale jsou výrazně umírněnější než kolegové v Marrakéši.

Městečko je od 80. let součástí UNESCO, které zde před několika lety iniciovalo stavbu mostu mezi samotným ksarem a zbytkem města za řekou u hlavní cesty, aby se zde mohli postupně usazovat stálí obyvatelé a dbát nad udržováním této památky. Lidé zde totiž do té doby chodili přes brod jako v dávných časech, kdy těžili ze své polohy na obchodní stezce z pouštního Timbuktu do Marrakéše.

Průvodcem nám také bylo vysvětleno, že obyvatelé regionu - "berbeři" - se ve skutečnosti nazývají Amazighové. Mezinárodně známější název dostali od starých Řeků, jejichž písmu se to berberské vzdáleně podobá. Mimochodem tato poměrně početná menšina typická hlavně pro Maroko a Alžírsko dostala během arabského jara významná privilegia a v současnosti je berberština vedle arabštiny a francouzštiny úředním jazykem Maroka. Berberskou abecedu jsme mohli v plné kráse vidět v domku jednoho z místních malířů, kam jsme se schovali během menší písečně bouře. Ten obrazy malované akrylovými barvami doplňoval obrysy tvořenými nad plynovou bombou.

Aït ben Haddou

Technika místního umělce

Berberská abeceda

Cesta zpět se zařazuje do dovolené jako jediný okamžik, kdy zažívám déšť. Ten na nás dopadne v těch nejvýš položených místech a je opravdu dost hustý, což v kombinaci s hodně nízko položenými oblaky vytváří dost nepříjemnou situaci pro řidiče, který ale vše zvládá na jedničku a 12 hodin po odjezdu vysedám zpátky nedaleko Jamaa el Fna. V medině stihnu ještě večeři v podobě paelly, k tržišti se jdu jen podívat, ale vzhledem k počtu lidí zde volím raději cestu zpět na riád.

Ráno po odhlášení se z ubytování vyrážím skrz již zmiňovanou aplikaci tágem na nádraží. Menší problém nastává, když řidič nemá na vrácení z pouhé stovky, takže obrážíme snad čtyři nedaleké kavárny, kde ale pokaždé šofér neuspěje. Hodí mě tedy k jednomu pouličnímu krámu a požádá mě, abych si šel něco koupit. K dispozici zde mají půllitrový Rockstar, takže není, co řešit. Zde bych doplnil, že kromě piva jsou v Maroku dost předražené i energy drinky. Malý Red Bull stojí v supermarketech okolo 20 MAD, půllitrový Rockstar, který ovšem mají náhodně pouze v menších neoficiálních krámcích 30 MAD.

Taxíkem se vracíme zpět k nádraží, kde nastupuju do rychlíku, v němž mám strávit následujících 7 hodin života a opravdu si na základě zkušeností z Agadiru nejsem jistý, jestli to třeba nebude jednou tolik. Cesta za výhledů na měnící se krajinu poměrně rychle utíká. Souprava, v níž sedím je více méně stejná jako u nás. Sedadlo mám dané díky tomu, že místenka je už v rámci jízdenky. Zásadním problémem je ovšem absence zásuvky k nabíjení mobilu, takže si musím při absenci powerbanky dávat velký pozor na stav baterky, abych se ve Fezu dostal do svého riádu.

K mému překvapení zvládne vlak tuto štreku s pouze párminutovým zpožděním. Vyhládlý a žíznivý po dlouhé cestě (vagon restaurant žádný a vozík s občerstvením vyrazil na cestu napříč vlakem jen hodinu po odjezdu a necelou hodinu před příjezdem) mířím pěšky do nedaleké restaurace, kde by podle (české) recenze měli poskytnout vše důležité pro opravdu žíznivé cestovatele.

Jediná restaurace s čepovaným pivem ve Fezu leží zhruba čtvrt hodiny cesty od nádraží. Je tradičně zcela bez oken a jakékoliv možnosti výhledu ven (dle místních je především důležité, že nejde vidět dovnitř). Na pozoru zde stojí snad 5-6 číšníků a u stolů sedí snad ještě nižší počet hostů, takže servis mám opět na mimořádné úrovni. Cenovka piva je teda dost nekřesťanská (ano, nejsem v křesťanské zemi), ale nedá se nic dělat. Dva čepované Flagy, obligátní kuřecí špíz a 10% service fee vycházejí na necelých 300 MAD.

Po večeři beru inDrive na ubytování. Zde už na rozdíl od Agadiru nejezdí řidiči užívající tuto aplikaci v běžných taxi autech (červených Daciích), ale ve svých osobácích. Můj riád ve Fezu je naštěstí hned u hlavní cesty na okraji mediny, takže tentokrát žádný local guide není nutný. Po cestě vidím Carrefour s "jeskyní," takže se hned po zabydlení vydávám tágem zpět.

Carrefour je tady součástí největšího místního nákupáku Borj Nord a přímo do alko prodejny vede jeden ze dvou hlavních vchodů, takže nikde nebloudím a s několika Flagama se vracím zpět do riádu a užívám si, v pro tuto zemi výjimečný, pivní večer.

Ke svému závěrečnému celodennímu výletu vybírám hlavní město Maroka Rabat. Vracím se zpátky na nádraží, kde mi je ale řečeno, že vlak, kterým chci jet je již plný a musím hodinu a půl čekat. Zkouším tedy, jestli je volná alespoň 1. třída, na což dostanu kladnou odpověď a na tříhodinovou cestu zpět (proti směru včerejší jízdy) se tedy vydávám v údajném luxusu. Lístek do jedničky je o 30 MAD dražší než pro cestu zpět do dvojky (vychází cca na 140 MAD). Rozdíl je absolutně minimální. V kupéčku, kde sedím v první třídě je šest sedadel, v tom během cesty zpátky osm a projíždí zde častěji vozík s občerstvením, toť vše. Zásuvky ani v první třídě nejsou.

Po vystoupení v Rabatu se ocitám v trochu jiném světě. Ulice hlavního města jsou opravdu krásně čisté a doslova nablýskané. Hezké jsou i postranní uličky, v nichž žijí místní méně majetní obyvatelé. Jde vidět, že si zde dali na hlavním městě, které je mimochodem až sedmé největší co do počtu obyvatel, dost záležet. Počet obyvatel ale trochu klame, protože na opačném břehu řeky Regreg leží město Salé a konurbace (města jsou propojena několika mosty i tramvajovou linkou) těchto měst čítá 1,5 milionu obyvatel.

Na oběd tentokrát volím pizzu v jednom z místních fast foodů, kde už zaměstnanci v dresech Maroka očekávají druhý zápas své fotbalové reprezentace na africkém poháru národů. Pizza zde (a i v podobných podnicích v ostatních městech) stojí 50 MAD, po jejichž zaplacení popřeju bonne chance a slíbím, že pokud to půjde, tak zápas proti DR Kongo budu taky sledovat.

Mé další kroky směřují k mauzoleu prvního marockého krále Mohameda V. a přilehlé Hassanově věži. Věž pochází již ze 12. století a měla být minaretem k mešitě, která se zde měla tou dobou také stavět, avšak po smrti architekta na jeho práci již nikdo nenavázal, a tak zde zůstaly pouze základy, které byly na opačné straně tohoto prostranství doplněné v 70. letech minulého století právě o mauzoleum. Každý z jeho čtyř vchodů je formálně strážen dvěma vojáky, celé prostranství pak "hlídají" dva vojáci na koních.

Před tímto velmi důležitým bodem Rabatu se nachází krásný výhled na moderní budovu místního divadla, které ani po téměř patnácti letech od zahájení stavby není zcela dokončené a otevřené. To leží na břehu řeky v těsné blízkosti hlavního mostu spojujícího Rabat a Salé.

Maják na pobřeží Rabatu

Pláž a molo

Mauzoleum a základy mešity

Grand Théâtre de Rabat

Dál podél řeky vede až téměř k ústí do Atlantiku příjemná promenáda s cyklostezkou a mnoha kavárnami a restauracemi, které jsou ovšem při nedělním odpoledni naplněné k prasknutí Maročany sledujícími, kterak se jejich hrdinové zrovna ujímají vedení, což jde slyšet napříč celým pobřežím. Od konce promenády pokračuje chodník a hlavní cesta směrem k místní maličké medině, která leží ve výběžku nad městem až přímo u Atlantiku. Její uličky jsou oproti těm z ostatních měst dost široké, a jak už to v Rabatu bývá, dost čisté.

Z mediny směřuju na molo, které vede celkem dost daleko do oceánu a několik místních párů se zde kochá výhledy na vlny rozbíjející se o jeho břeh. Molo zde rozděluje pláž na tu od pohledu čistší s krásným pískem a na špinavější, která pokračuje pár stovek metrů dál až k majáku, od něhož se poté vracím směrem k nádraží.

Zjišťuji, že mám stále ještě dvě hodiny času do odjezdu vlaku a z Rabatu už jsem viděl to, co jsem chtěl, takže jsem navigací nasměrován do klasické hospody v evropském stylu (samozřejmě kromě těch oken), která leží kousek od nádraží. Vnitřek je nacpaný až k prasknutí, chytám poslední volné místo u maličkého stolu vedle dveří, které jsou naštěstí otevřené (jinak bysme se tu udusili ze všudypřítomného dýmu z cigaret), objednávám pivo a přidávám se k fanouškům Lvů z Atlasu. Ti ale nakonec pouze remizují. Zůstávám zde i po skončení zápasu a k nádraží se odebírám až krátce před odjezdem, protože se zde sedí opravdu příjemně a čepovaný Flag stojí pouze "lidových" 35 MAD. Po příjezdu do Fezu volím cestu běžným petit taxi a při smlouvání ve francouzštině se zde dá dohodnout i lepší cena než přes aplikaci.

Závěrečný den věnuji procházce po Fezu. Času mám dost, letadlo odlétá až po desáté večerní, takže se na riádu zdržím až do oficiálního check-outu před jedenáctou. Po jeho opuštění jdu vytisknout palubní lístek, načež mířím do mediny, kde jsou mým cílem proslulé koželužny. Po pár minutách se samozřejmě ztrácím, na zdejší uličky je už navigace absolutně krátká, ale dělám, že vím, co dělám, aby se mi nezačal věnovat někdo z místních.

Dílem náhody a snad i osudu se po pár minutách ocitám přímo před domem, z jehož balkónu mohou turisté sledovat lidi při práci (nejhezčí pohled, co může být) v koželužně. Vstupní poplatek činí 20 MAD, hosté dostanou kytičku máty, aby nemuseli čichat nepříjemné výpary a také krátký výklad o historii a samotném procesu. Následně jsou mi nabízeny i různé výrobky z kůže, ale bez nějakého zbytečného nátlaku na nutnost koupě některého z nich.

Koželužna ve Fezu

Výhled na Fez

Jnan Sbil

Z koželužny už podél hlavní cesty a nikoliv v uličkách mediny pokračuju k ruinám na kopečku nad Fezem, odkud je na celé více než milionové město krásný výhled. Směrem vzhůru vede i městský hřbitov, který je ale dost nevkusně rozdělován na dvě poloviny hlavní cestou a po samotných hrobech si dokonce vykračují místní ovce.

Na vrcholku mi své poklady nabízí hrstka prodejců, ale já už mám v peněžence jen pár drobných, takže nezbývá než odmítnout. Každopádně ale musím vybrat něco málo z bankomatu, abych se dopravil tágem na letiště a mohl někde poobědvat. Nejdřív ale volím návštěvu krásné zahrady Jnan Sbil, která patří mezi perly města. Bohužel pro mě je ale zrovna v pondělí zavřeno, takže pořizuju pár fotek přes plot, když si mě všimne místní guide.

Dávám se s ním do řeči a dostávám nabídku, že mě provede zdejší medinou, na což mu odpovídám, že mám jen pár drobných. Říká, že to nevadí, že mu koupím třeba cigára, na což kývnu, protože už bych neměl, co dělat a do odletu zbývá ještě dost dlouhá doba. Procházíme tedy jihozápadní částí mediny, která je od té, kde jsem byl ubytovaný trochu oddělená a na turistu zde člověk už vůbec nenarazí.

V rámci prohlídky mě "průvodce" bere do domu jednoho známého, odkud je pěkný výhled do zahrad. Zároveň prodává koberce a různé části oblečení. Materiály jsou hodně příjemné a nakonec se mu daří mě dotlačit do nákupu šátku. Problémem ovšem pro něj je cena. Prvně říká, že nejde pod 100 MAD, ale poté, co mu ukážu poslední "dvacku" v mé peněžence navrhuje výměnný obchod. "Postaru" tedy vyměníme pár tabletek ibalginu a černého uhlí za šátek a jako bonus přidávám deodorant, který bych musel stejně na letišti vyhodit.

Prohlídka pokračuje střešní částí, náhledem do místní mešity, prostranstvím před královským palácem, kam je ovšem údajně vstup zakázán a ani zvenku nelze fotit. Závěr zhruba hodinové prohlídky patří židovské čtvrti a uličce u domu místního rabína. U východu z mediny už na nás "čeká" bankomat a průvodce se těší na honorář. Všímá si obnosu, který mi bankomat vydal a řekne si hned o 300 MAD, což zcela odmítám s tím, že původně chtěl krábu cigaret. Navrhuju cenu 50 MAD, protože přeci jen ve srovnání se "scammery" v Marrakéši mi nějaké služby poskytl. Mistr o tom nechce ani slyšet a zůstává u původní ceny. Po asi pětiminutové argumentaci a výměně různých názorů a pohledů na situaci mi ze stovky vrací padesátidirhám...

Závěrečný oběd dávám ve food courtu místního nákupáku, kde už na mě totálně doléhá únava z dosavadního týdne a rozhoduju se, že se víc než sedm hodin před odletem odeberu na letiště. Před Carrefourem zapínám inDrive a k mému překvapení na 60 MAD kývne taxikář působící kousek odtud. Okamžitě mi ovšem zvoní Whatsapp s tím, že za tuto cenu rozhodně nikam nepojede, že je to pro něj riskantní, k letišti je zákaz vjezdu, apod. a navrhuje 120 MAD, což nakonec alespoň snížím na stovku. Cesta je ale příjemná, na rozdíl od snad všech jeho kolegů, s nimiž jsem jel, umí plynně anglicky. Sděluje mi, že v Maroku je zákaz Uberu či Boltu, což si vymodlili samotní taxikáři a on jakožto řidič jezdící přes inDrive čelí neustálým útokům. Dále probíráme různé věci, co mě za ten týden potkaly, chce srovnávat místní ceny snad všeho možného s těmi českými, rozebíráme fotbal... Nakonec mě vyhazuje přímo před vstupem na místní letiště.

Odtud v pozdních večerních hodinách odlétám do Barcelony, kde strávím sezením, ležením, chozením, popíjením... celou noc a po deváté ranní odlétám zpět do Vídně. Ironicky pak působí po všech přesně vycházejících časech odletů, příletů i příjezdů v rámci marocké meziměstské dopravy skutečnost, že Poloniou z Vídně do Otrokovic dorážím s hodinovým zpožděním.

Svou první sólo dovolenou jsem si připravil tak, abych byl neustále někde venku a nenudil se, což se v rámci možností povedlo. Co mi z Maroka chybělo a snad nebude chybět dlouho, je trip na Saharu, nad jehož plánováním jsem také strávil nějakou dobu, ale usoudil jsem, že bude lepší to nechat na někdy jindy. Láká mě též nepoznaná Západní Sahara (samozřejmě co nejvíc bezpečně) nebo na severu Tangier, modré městečko Chefchaouen a Nador. Čemu už bych se chtěl opravdu vyhnout je Marrakéš, kde je Evropan totální chodící peněženkou, ostatním městům, která jsem navštívil, jsem otevřený i do budoucna.

Co se týče pár tipů pro ty, kteří letí, stejně jako já, do Maroka poprvé...

Vyvarovat se mé chyby ze směnárny z letiště. Sedm stovek není žádná tragédie, ale jsou lepší způsoby, jak s nimi vynaložit.
K dopravě v rámci města využívat taxíky, které jsou levné a určitě spolehlivější než MHD. V rámci Agadiru a Marrakéše se více osvědčila zmiňovaná aplikace inDrive, ve Fezu zase dostanete (s výjimkou letiště) lepší cenu při smlouvání ve francouzštině.
Začít tímto jazykem je důležité i při smlouvání čehokoliv jiného (pokud alespoň trochu umíte), dostanete lepší ceny.
Nereagovat na místní, kteří chtějí na ulici některého z hlavních turistických měst zahájit konverzaci (většinou vedoucí k nějakému guidingu či třeba jen tipům v rámci města - lepší je se zeptat na hotelu/riádu, kde to je už v ceně).
Nemusíte se bát o svou bezpečnost. Nezažil jsem za celý týden ani jednu situaci, kdy bych se bál nějaké kapesní krádeže, natož napadení (na rozdíl od západoevropských měst). Stačí použít rozum a normální obezřetnost, jako doma v ČR.
Milovníkům piva doporučuju si vyčlenit nějaké dirhamy na popíjení zlatavého moku. Je zde opravdu výborný, ale bohužel předražený. Celkově alkohol se dá koupit jen v některých Carrefourech a co se restaurací týče, tak mimo Agadir je potřeba opravdu důkladně hledat.
Samozřejmě autem ve více lidech je to mezi městy příjemnější, ale busy a především vlaky fungují stejně a možná i lépe než u nás, takže pokud váháte nad návštěvou Maroka s přesuny tímto způsobem, rozhodně se není, čeho bát. Z Casablancy podél pobřeží do Tangieru navíc jezdí TGV.
Platby kartou jsou oproti tomu, na co jsem byl na různých fórech připravován, celkem dost rozšířené a v normálních restauracích, obchodech a dokonce i v některých obchůdcích či místních prodejnách koberců, s nimi není žádný problém. Bankomaty jsou také v centrech měst na každém rohu.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 7 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal vito364

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-01-31T00:53:38+01:00

vito364 procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 měsíci a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

AknelS

před 9 měs

Super. A ten výlet jste objednával kde? děkuji za doporučení.

vito364

před 9 měs

Zdravím, objednával jsem na této stránce:

https://www.clickexcursions.co.u...LsQAvD_BwE

Radeczech

před 9 měs

Pěkný cestopis.

Také se chystám do Maroka, chci se jen zeptat, zda byla SIM od INWI i v nano-SIM velikosti. Mám v plánu si ji také kupovat, tak aby mi seděla do mobilu.:)

vito364

před 9 měs

Ano, simka je ve všech velikostech.