Velikonoční svátky v Lotyšsku

Nápad vycestovat na Velikonoční svátky přišel opět od mé matičky, která jakožto učitelka měla volno již na zelený čtvrtek a tak tyto dny chtěla využít k poznání nějaké nové destinace. A aby toho nebylo málo, o Velikonocích slavila 50. narozeniny, tudíž se výlet dal považovat i za takový malý dárek k tomuto jubileu. Začal jsem tedy pátrat po nějakých pokud možno levných letenkách a i když byly vybírány na konci ledna, moc cenově příznivých letů na začátek dubna už nezbývalo. Nakonec se však přeci jen podařilo a tak zbývalo pouze zabalit si každý (já, mamka, ségra) pár věcí do batohu a směr letu byl jasný - Riga.

Zpáteční letenku z Vídně se mi podařilo sehnat za přijatelných 2150 Kč/os. v termínu 6.-9. 4. 2023 (s airBaltic tam, Laudou zpět). V Pobaltí jsme nikdy předtím nebyli a tak nám Lotyšsko přišlo pro začátek jako dobrý nápad. Navíc potom, co jsem si o tomto státu začal zjišťovat víc, se ukázalo, že 3 dny k základnímu poznání úplně stačí. Zvláště pokud člověk vycestuje i mimo hlavní město.

1. den - čtvrtek (6. 4. 2023) - přílet; Riga

Od zakoupení letenek na konci ledna jsem občas mrkl na počasí v Rize a téměř po celý zbytek zimy byly tamní teploty o cca 5 stupňů nižší než u nás. Jaké pak bylo naše překvapení, když se asi 2 dny před odletem tento poměr otočil a rázem nám předpověď ukazovala na většinu následujících dní v Lotyšsku slunečné počasí s teplotami okolo 12 °C, zatímco na jihu Moravy měl být déšť a chladno. Odlet z Vídně byl naplánován na 9:05 a skutečně jsme krátce po deváté již pojížděli k ranveji v krásném novém letounu Airbus A220-300. Aerolinky airBaltic jich mají několik desítek a nutno říct, že tento letoun se kanadským inženýrům vážně povedl. Jak krásným venkovním designem, tak i vzdušným a příjemným interiérem. Jakožto mírný letecký nadšenec jsem proto byl z letu nadšen.

Airbus A220 (vpravo) ve srovnání s Boeingem 737 (vlevo)

Oblačnost nad Polskem

Letiště v Rize

Nápis na letišti v Rize

Po příletu do Rigy okolo 12. hodiny jsme zamířili před terminál, kde jsme zrovna stihli autobus linky 22 mířící do centra. Předem jsem si stáhl aplikaci "Rigas Satiksmes", přes kterou se mi podařilo koupit tři lístky (1,5 eur/os. na 90 minut). Při načítání QR kódu v autobuse se ovšem stále registroval pouze jeden lístek a další to nechtělo načíst. Nevím, co jsem dělal špatně, ale naštěstí po cestě žádný kontrolor nepřišel a do města jsme se tak dopravili bez pokuty. Vystoupili jsme po asi 20 minutách jízdy na zastávce Centraltirgus (Centrální tržiště), která, jak už název napovídá, se nachází v blízkosti rižské tržnice (údajně se jedná o největší krytou tržnici v Evropě). Ze zastávky jsme to vzali ještě mírnou oklikou kolem budovy Lotyšské akademie věd, která svou mohutností a architektonickým slohem připomíná například Palác kultury ve Varšavě. Jelikož jsme ale od rána pořádně nic nejedli, prázdné žaludky nás už téměř samovolně zavedly na již zmiňované, asi 500 metrů vzdálené, centrální tržiště, které se nachází v torzu bývalých hangárů vzducholodí a každý z nich je zaměřen na něco jiného. V jednom hangáru jsou mléčné produkty, následuje část s občerstvovacími stánky, v dalším je ovoce a zelenina a poslední je rybí trh. K obědu jsme si tak v pavilonu s jídlem objednali dvě polévky, které nám byly servírovány do jedlých kalíšků, nejvíce připomínající jakýsi kukuřičný chléb. Jako druhý chod pak byly variace různých druhů pirohů se zakysanou smetanou (vše výborné a chutné).

Akademie věd

Interiér tržnice

Exteriér tržnice

S plnými břichy následovala procházka centrem a seznámení se se zajímavými místy lotyšského hlavního města. Od tržnice jsme se tak vydali do Starého města, tzv. Vecrigy. Kolem luteránské Baziliky sv. Petra (hlavní luteránský kostel v Lotyšsku) se došlo až na Ratslaukums (Radniční náměstí), jehož hlavní dominantou je tzv. Dům Černohlavců - budova z dob hanzovní slávy Rigy (respektive její replika postavena před koncem tisíciletí), určená pro cech svobodných obchodníků. Odtud nás cesta zavedla ke gotickému Rižskému dómu, což je pro změnu jeden z největších evangelických svatostánků v Pobaltí. Odsud je to jen kousek k jedné z nejslavnějších dominant města - k nejstarší zachovalé trojici domů, zvané Tři bratři. Nutno říct, že domy (z přelomu 16. a 17. století) na první pohled působí docela nenápadně a kdybychom nevěděli, že je máme hledat, nejspíš bychom si jich při průchodu nijak zvlášť nevšimli. Po ulici Pils iela jsme od nich pokračovali až k Rižskému zámku, který je v současnosti sídlem lotyšského prezidenta. Po cestě nás ještě zaujal i malý, avšak netradičně zbarvený Kostel p. Marie Žalostné, stojící hned vedle. Jelikož nám ale začínalo být čím dál více chladno (ten den bylo v Rize jen nějakých 8 °C a foukal studený vítr), vydali jsme se ulicí Torna iela směrem podél zbytků hradeb a dál kolem Švédské brány a na chvíli jsme zapadli do jedné z mnoha tamějších kaváren.

Bazilika sv. Petra

Dům Černohlavců

Tři bratři

Kostel p. Marie Žalostné

Rižský zámek

Čestná stráž před zámkem

Občerstveni a prohřátí bylo na čase vyrazit na zbývající část prohlídky města, proto jsme zamířili kolem Prašné věže až k tzv. Kočičímu domu, který se vyznačuje dvěma kočkami na špičkách střech postranních věžiček. Drobný, ale zajímavý detail, kterého si povětšinou opět všimnou jen ti, kteří o něm ví. Na ulici Kalku iela (asi nejvíce turistická ulice Rigy) se pak nachází malý, ale stylový obchůdek Black Magic, jedno z míst, kde se dá koupit typicky lotyšský alkoholický nápoj Black Balsam. My jsme si zakoupili pouze panák originální příchutě (za cca 4 eura), která se dá popsat jako takový mix Fernetu a Jägermeistera a vydali se po ulici dál směrem k Pomníku svobody. Tuto část města protíná Rižský kanál, jehož obě strany lemuje příjemný park Kronvalda, nabízející odpočinek od shonu velkoměsta. Jím jsme prošli, abychom se dostali na ulici Alberta iela, jakousi výstavní ulici domů ve stylu art nouveau. Domy v tomto stylu jsou rozesety po celé Rize, ale na zmiňované ulici je jejich koncentrace největší. Je pravdou, že ulice je opravdu pěkná, a to nejen rozmanitou výzdobou čelních stěn domů, ale i zajímavými stromy a kamennou silnicí.

Kočičí dům

Pomník svobody

Socha šneka v parku Kronvalda

Alberta iela

Den se překlenul do pozdnějšího odpoledne a nás už čekalo jen posledních pár zastávek a hurá do pronajatého bytu. Z Alberta iela jsme tak zamířili na severovýchod od centra k luteránskému Kostelu sv. Gertrudy, postavenému, jako spousta staveb v Rize, z červených cihel. Na druhé straně bloku domů je pak muzeum KGB, umístěné v tzv. Rohovém domě (Corner house), kde v době sovětské okupace sídlila centrála KGB. Protože jsme tam dorazili asi 30 minut před zavírací dobou, prošli jsme si pouze krátký okruh, který je zdarma. I to nám ovšem i díky spoustě popisů, fotografií a videu stačilo k tomu vstřebat atmosféru a představit si hrůzy mučení a dalších zvěrstev, které se zde po více než 45 let děly. Ulicí Brivibas iela to už pak bylo pouze kousek k naší poslední naplánované zastávce, hlavnímu katedrálnímu chrámu pravoslavné církve v Rize - Chrámu Kristova narození. Jako všechny pravoslavné kostely i tento krásně zdobený pruhovanou a ornamentovou omítkou a zlatými kopulemi na vrcholcích věží. Uvnitř zrovna probíhala mše, na níž jsme asi 5 minut pobyli a se začínajícím večerem se pak vypravili na cestu k ubytování, které se nacházelo zhruba 5 minut severovýchodně od vlakového nádraží, v krásném bytečku nazdobeném ve stylu art nouveau.

Chrám Kristova narození

2. den - pátek (7. 4. 2023) - Sigulda; Turaida; jeskyně; Lido

Druhý den v Lotyšsku nás čekal výlet do asi 50 km vzdáleného městečka Sigulda, kde jsme měli naplánovanou procházku okolo místních hradů, zámků a jeskyní. Vstávali jsme sice časně (vlak z Rigy nám jel v 7:46), ale už prvotním pohledem z okna bylo vidět oblohu zcela bez mraků, což nás po předešlém zataženém a chladném dni nalilo optimismem. Vlaky v Lotyšsku (alespoň ty, se kterými jsme měli tu čest my) vypadají zvenku i zevnitř značně "minulorežimně", na druhou stranu velice přesně dodržují časy jízdního řádu. Jak vypadá centrum Rigy jako moderní město téměř západního stylu, stačilo 5 minut vlakem do jeho okrajových částí a rázem jako bychom byli v jiném světě. Zchátralé a opuštěné staré budovy, šeď, ponurost a zprvu typické komunistické paneláky, následované dřevěnými domky, které by mohly sloužit pro natáčení Mrazíka 2. Po vyjetí z města vedla cesta vlaku převážně březovými nebo borovicovými lesy, občas se zastavovalo v malém městečku, občas u vesničky a někdy dokonce jen u jednoho nebo dvou (opět dřevěných) domků uprostřed ničeho. Jak se mi okraj Rigy nelíbil, tyto scenérie naopak měly svou specifickou (příjemnou) atmosféru plnou klidu a jakési útulnosti.

Rižské hlavní vlakové nádraží

Do Siguldy jsme přijeli pár minut před devátou hodinou a z nádraží se vydali po ulici Raina iela k prvnímu bodu výletu, a to Novému hradu. Ten byl postaven roku 1878 v novogotickém stylu v jakémsi předhradí středověkého hradu, který v Siguldě stojí již od začátku 13. století. V Novém hradu (respektive v jeho vstupním parčíku) jsme očividně byli první návštěvníci. Bylo vidět, že o hrad je opravdu pečováno, jen škoda, že začátkem dubna ještě nebylo tolik zeleně, která by tomu všemu dodala ještě hezčí vzhled. Dovnitř do hradu jsme nešli, nicméně zamířili jsme kolem něj do hradu středověkého.

Prostor před nádražím v Siguldě

Park Nového hradu

Nový hrad

Na mostě, spojující oba hrady, se pak platí vstupné (cca 2,5 eur/os.). Po jeho zaplacení jsme už vstupovali do samotného starého hradu, respektive do toho, co z něj zbylo. Zachovala se vstupní brána, přilehlá několikapatrová zeď a na ni navazující obvodové zdi bývalého hradního kostela. Na druhé straně areálu je pak ještě menší věž. Vše se dá prochodit, uvnitř brány je pak i lehce nastíněno vybavení v podobě masivních hodovních stolů, pár truhlic, mechanismu pro spouštění mříže a nebo také dřevěného trůnu. V prostorném areálu hradu (na nádvoří) se pak nachází i zajímavé obloukové jeviště, které v letních měsících slouží k divadelním hrám a koncertům pod širým nebem. Z určitých míst je také možné vidět další dvě významné stavby okolí, tedy hrad Turaida a zámek Krimulda.

Vstupní brána

Zbytky zdí

Venkovní jeviště a věž

Pohled na hradní komplex z věže

Pohled na Nový hrad

Údolí řeky Gaujy a Hrad Turaida

Za věží pak vede lehce zarostlá cestička dolů k silnici. Po té jsme jakž takž sešli až k mostu přes řeku Gauju, která dala název i celému národnímu parku, v němž se její údolí a okolní příroda nachází. Podél silnice na druhé straně řeky se klikatí (již mnohem lépe schůdná) pěší stezka, po níž se za pár desítek minut dá dojít až k souboru několika pískovcových jeskyní, přičemž ta největší z nich - Gutmanova jeskyně - je zároveň i největší jeskyní v Pobaltí. Pro člověka žijícího poblíž Moravského krasu je její velikost (cca 19x12x10 m) spíše úsměvná, na druhou stranu vzhledem k pískovcové povaze je jeskyně zdobena snad stovkami různých nápisů, znaků, erbů a dalších obrázků, které do ní vyrývají návštěvníci prsty nebo klacíky. Nejstarší záznamy jsou prý desítky, možná i stovky let staré.

Řeka Gauja

Most přes řeku Gauju

Gutmanova jeskyně

Po lehké svačince v přilehlém altánku byl čas vyrazit dál po červené turistické značce. Chvíli podél řeky, zbytek lesem a po asi půl hodině chůze jsme vystoupali na kopec Dainu, též zvaný jako "kopec lidových písní", na dohled hradu Turaida. Na travnatém prostranství, vzniklém roku 1985, je tu rozeseto spoustu kamenných, zejména žulových soch, vyobrazujících zřejmě postavy právě z lotyšských lidových písní. K samotnému hradu je to již jen necelý půlkilometr. Hrad Turaida je pak téměř symbolem Lotyšska, minimálně jej lze vidět na spoustě brožur a reklamních letáků, které zvou k navštívení této země. Stavba z červených cihel, původně sloužící jako sídlo livonských rytířů, seskupených do Řádu mečových bratří, je viditelná z dalekého okolí a rozhodně stojí za návštěvu. Jak jsem zjistil až po návratu, zřejmě se platí i vstupné, avšak nikde v hradu po nás nikdo nic nechtěl a tak jsme jeho prohlídku měli zadarmo (možná to bylo tím, že jsme nepřišli oficiálním vstupem z vesnice Turaida, ale lesem z druhé strany). Dominantou areálu je téměř 40 metrů vysoká a více jak 800 let stará válcová věž, do níž se dá vstoupit a vyjít až na vrchol, odkud je krásný rozhled do okolí. Dále je tu i menší pobořená věž a několik budov. V jedné z nich je ve třech patrech shrnuta historie hradu, ukázky mincí, výzbroje i běžného života na hradě v dobách středověku a raného novověku. V současnosti je hrad pomalu rekonstruován a znovu uváděn do přijatelné podoby, kterou v 18. století zničil rozsáhlý požár.

Kopec lidových písní

Hrad Turaida

Vstup do hradu

Nádvoří s věží a obytnou budovou

Výhled z věže na nádvoří

Výhled z věže na vstup

V areálu jsme pobyli zhruba hodinku a pak se vydali podél vesnice směrem k zámku Krimulda. ten už ale našim cílem nebyl, začínali jsme být uchození a hladoví. Cestou lesem jsme sešli z druhé strany opět až téměř k jeskyním, přešli řeku a po dlouhých schodech vystoupali zpět do Siguldy. Téměř nad schody pak vede lanovka, spojující oba vyvýšené břehy řeky, konkrétně Siguldu s Krimuldou. Kousek od stanice lanovky se pak nalézá jedna z mála lyžařských sjezdovek v Lotyšsku. Délku svahu bych odhadl na cca 300 metrů, takže si místní lyžaři mohou vychutnat nerušených několik desítek sekund jízdy, než je dvousedadlová lanovka, případně kotva, vyveze zpátky nahoru. V městečku jsme stihli před příjezdem vlaku ještě rychlé kafe v místní maličké kryté tržnici (na křížení ulic Ausekja iela a Krišjana Valdemara iela) a pak už ve 14:08 hurá zpět směr Riga. Co se týče jízdenek na vlak, velice šikovná je aplikace lotyšských drah "Pasažieru vilciens", ve které stačí vybrat počáteční a cílovou destinaci a počet osob a aplikace sama ukáže časy a ceny jednotlivých spojů. Na ně je možné pak přímo koupit jízdenku. Z Rigy do Siguldy pak cena byla 1,89 eur/os.

Schody od řeky do Siguldy

Sjezdovka v Siguldě

Zpátky v Rize už jsme měli opravdu hlad a tudíž jsme zamířili vyzkoušet vyhlášený řetězec restaurací Lido. Největší pobočka se nachází přímo na nádraží. Restaurace funguje na principu závodní kuchyně, kdy si návštěvník vezme tác a prochází kolem výloh a várnic s jídlem a co se mu zamlouvá, to si vezme. Hlavní chody pak nabírají přímo místní kuchaři. Výběr je tu velký, od několika druhů sladkých předkrmů, přes dvě polévky, mnoho druhů hlavních chodů (ryby, vepřové, kuřecí a další) a k nim přílohy (opečené brambory na x provedení, několik druhů rýže,...) až po sladké či slané palačinky. K pití jsou tu džusy, vody, kefír a případně dva druhy piva. Vše se pak sečte u pokladny a za cenu okolo 12-14 eur má člověk tříchodové menu i s nápojem a nají se opravdu dosyta. Mne nejvíce zaujal lotyšský sladký desert z žitného chleba a přílohové brambory v koprové omáčce (vlastně jen velice hustá kulajda, podávaná jako příloha).

Naše jídlo v restauraci Lido

3. den - sobota (8. 4. 2023) - NP Kemeri; Jurmala; Skyline bar

Poslední plnohodnotný den v Lotyšsku jsme měli v plánu strávit převážně na západ od Rigy, konkrétně v Národním parku Kemeri a po cestě zpět navštívit přímořské letovisko Jurmala. Tento den jsme museli vstávat ještě o chvíli dřív, neboť vlak odjížděl z Rigy již v 7:30. Vše se stihlo dobře a za hodinku jízdy příměstským vlakem jsme už stáli na nádraží ve vesničce Kemeri, která dala název i celému národnímu parku, jenž ji obklopuje. Tento park vznikl roku 1997 a sdružuje zejména rozsáhlé vřesoviště, rašeliniště lesy menší vodní plochy a další. A právě na jedno z rašelinišť, jižně od Kemeri, jsme se vypravili.

Na začátek rašelinišť je to od nádraží přibližně 4 km, převážně lesem. Zajímavostí je po cestě lesní hřbitov, tzv. Kemeru kapi, kde jsou náhrobky různě rozesety mezi stromy, bez nějakého výrazného zarovnání, náhrobní desky často různě nakřivo a občas i s lavičkou nebo ohrádkou okolo. Asi 500 metrů před rašeliništěm je pak i parkoviště pro návštěvníky, kteří dorazí autem. Za zhruba hodinku chůze jsme stáli na začátku (jednosměrného) okruhu, sestaveného z dřevěných prken jen několik cm nad vodní hladinou rašeliniště. Musím říct, že sluneční paprsky, odrážející se právě od hladiny a i od rosou pokrytých trav vykreslovaly úžasnou podívanou. Co se do velikosti týče, rašeliniště v okolí Kemeri jsou obrovská, kam jsme dohlédli, nic jiného jsme neviděli. Vypravili jsme se tedy po dřevěném chodníku dále a užívali si klid a ranního slunce. Doporučují být v parku brzo ráno, jelikož okolo 10 už začínají návštěvníci pomalu přibývat a na úzkých cestičkách se pak obtížnější se vyhýbat. Okruhy jsou tu dva, jeden kratší a druhý delší, jehož součástí je i rozhledna. Na tu se dá dojít za cca půl hodiny a je z ní krásný výhled do okolí.

Lesní hřbitov

Dřevěný chodníček

Rašeliniště

Výhled z rozhledny

Jezírko v rašeliništi

Celý větší okruh jsme prošli za zhruba hodinu, ale dá se zde pobýt i déle, zejména díky různým lavičkám či dřevěným lenoškám, ze kterých si lze pohodlně užívat výhledů. Po trochu kvapnější chůzi se nám podařilo stihnout vlak z Kemeri v 11:30 (další pak jel až ve 14:00) a zamířili jsme zpět směrem do Rigy, ovšem s tím plánem, že vystoupíme v městě Jurmala a podíváme se k moři. Nejlepší mi přišlo vystoupit na zastávce Majori, která je jen kousek od centra města. Jurmala bývala za dob Sovětského svazu oblíbeným přímorským letoviskem, kam se v létě sjížděly i špičky vedení země, včetně některých generálních tajemníků. Po otevření hranic na počátku 90. let byl pak turismus do zdejších míst na ústupu a spousta budov zchátrala. To bylo vidět téměř v každé ulici, ale zároveň mi přišlo, že se zde i sposuta nových budov staví a nebo se minimálně ty starší opravují a tak bych řekl, že se sem lidé začínají opět vracet. To bylo vidět i na hlavní kolonádě na ulici Jomas iela, která byla v sobotní poledne plná lidí. To samé pak lze říci i o samotné pláži, po níž se procházelo spoustu místních i turistů. Sice v zimních bundách, ale s modrou oblohou a příjemným šuměním moře. Nasbírali jsme pár mušlí, zkusili (marně) najít alespoň malý jantar a pak už se po krátké procházce vraceli opět na vlak na zastávku Dzintari.

Vlak na zastávce Majori

Pláž v Jurmale

Pravoslavný kostel v Jurmale

Zpět v Rize jsme jako první věc opět zašli do řetězce Lido, ale s jídlem jsme tentokrát byli střídmější, jelikož na večer jsme se chystali vypravit na mořské plody do (alespoň podle recenzí velice kvalitní) restaurace Zivju Lete. Tam jsme pro jistotu i udělali telefonickou rezervaci a jak se pak ukázalo, vyplatila se. Podnik se po sedmé večer začal velmi rychle zaplňovat. Ceny zde opravdu nejsou nejnižší, ale v nabídce je velké množství ryb a dalších mořských plodů a i přes menší porce se člověk nají tak akorát a opravdu si pochutná. Jediné, na co bych měl výtku, je personál. Obsluha je docela nepříjemná a až téměř arogantní, ale jak jsme v předešlé dny poznali, Lotyši prostě takoví často jsou a na to, aby se vás někdo s úsměvem zeptal, zda jste spokojeni a máte vše, můžete zapomenout.

Jídlem jsme však večer oslavy mamčinných 50. narozenin teprve započali. Hlavní hřeb následoval po krátké procházce k hotelu Radisson Blu na rohu ulic Elizabetes iela a Brivibas iela. Ve 26. patře tohoto hotelu se nachází luxusní věhlasný rižský Skyline bar, z něhož je krásný výhled na město a zejména na Chrám Kristova narození. Načasování nám vyšlo parádně a my jsme tak dostávali první drink v době, kdy slunce akorát pomalu zapadalo a zajímavě barvilo město do oranžova. A pokud by se vám podařilo chytit místo hned u okna, budete mít jeden z nejlepších výhledů, které Riga může nabídnout. Nabídka drinků je zde velmi pestrá, v části z nich se vyskytuje i již zmiňovaný Black Balsam, ale nechybí ani další zajímavé alkoholy z různých koutů světa, exotické ovoce, jogurt, vanilka, javorový sirup, slaný karamel a spoustu dalších ingrediencí. Každý jsme si nakonec dali dva drinky, zaplatili přes 75 eur a vydali se okolo desáté hodiny noční Rigou zpět na ubytování.

Výhled ze Skyline baru

Interiér baru

Objednané drinky

4. den - neděle (9. 4. 2023) - odlet

Letadlo zpět do Vídně nám odlétalo až ve 14:15 a tak jsme původně plánovali, že si ještě rychle projdeme nějaká zajímavá zákoutí Starého města, ale vzhledem k tomu, že ráno na plné čáře zvítězil dlouhý spánek, jsme už jen v obchodním domě Origo na Hl. nádraží pokoupili pár místních sladkostí v supermarketu, děvčata proběhla i pár obchodů s oblečením a pak už hurá na autobus 22. Ten nás ze zastávky 13. janvara iela dopravil opět na letiště. Let byl tentokrát pod hlavičkou Ryanairu, konkrétně pod jeho společností Lauda Europe. Airbus A320-214 s námi pak bezpečně dolétl za zhruba 2 hodiny až na Vídeňské letiště a když odhlédnu od faktu, že jsem celou dobu seděl vedle asi největšího pasažéra v celém letadle, tak to byla příjemná cesta.

Airbus A320 společnosti Lauda

A jak zhodnotit náš krátký poznávací výlet do Lotyšska? I když jsem zpočátku neměl veliká očekávaní, kombinace pěkného města ideální velikosti a téměř někdy až panenské přírody s krásnými památkami z tohoto výletu udělalo něco, na co budeme všichni dlouho vzpomínat. Lotyšsko je přesně ta země, kde za relativně málo peněz dostanete opravdu hodně muziky. Na ozvláštnění velikonočních svátků ideální možnost a jediné, co bych příště při cestě do Pobaltí mírně měnil, je datum. Přece jen by letní měsíce byly příjemnější, zejména vzhledem k teplotě, ale také k celkové barevnosti krajiny.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Toman

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-09-08T15:46:19+02:00

Toman procestoval 28 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

3 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

lma

před rokem

Ten cestopis můžu z 80% vydávat za svůj ))

Tak nějak jsme se tam míjeli byl jsme ve stejném termínu a zvolil pro výlety stejné cíle (jen Kemeri jsem dal 2x - navrch jezero Sloka).

Akorát jsem tady tak brzy nevstával v ten čas co jste seděli ve vlaku jsem se cca budil na hotelovou snídani ..

Já taky nevěděl co mám od Lotyšska čekat a nakonec dobrá volba (i když tomu nahrálo štěstí na luxusní počasí) ,ale důvod k návratu nevidím.

Toman

před rokem

Zdravím a díky za komentář!

Řekl bych, že Riga, NP Kemeri, Jurmala a Sigulda jsou pro cca třídenní cestu do Lotyšska nejčastější destinace. Případně by se dalo alternovat s vyjetím do Jelgavy a Rundale.

Pokud se někdy do Pobaltí v rámci poznávacích cest vrátím, budu pak volit také spíše už jiný stát (Litvu/Estonsko).

Jakub Langer

před rokem

Jelgava bude asi dostupnější vlakem než nějakým autobusem do Rundāle.