VELKÉ PUTOVÁNÍ aneb „KDYŽ KŘEPELKY, TAK KŘEPELKY“ ● 1. díl ●

Křepelky jsem si vypůjčila od svaté Terezie z Ávily, karmelitánky a patronky Španělska. Po svém probuzení z letargie se naplno pustila do reformace řádu a dalších užitečných věcí, i přes spoustu těžkostí a překážek. Sympatická cholerička (povahou jsme si podobné) dělající vše naplno a jak nejlépe mohla.

Na jedné z návštěv kláštera pro ni sestry připravily pečené křepelky – pochoutku spíše pro panské stoly. Terezie se do nich s velkou chutí pustila – k pohoršení některých škarohlídek. Měla by se spíše upejpat a ne se takhle cpát, když je řeholnice.  Sestry - dí Terezie - když křepelky, tak křepelky. Když půst, tak půst!

Když Španělsko – ať to stojí za to!

Málaga – Granada – Sevilla – Córdoba                                                            ▪ Andalúsie ▪

 

MÁLAGA – zastavení první – 3 dny

Chytrý hmyz a rozverní karbaníci

Kol jedné je ve stínu 39. Fakt je tu teplíčko. Přesto mne otevírající Málaga vítá zamračená a při výstupu na jejich Gibralfaro - hradební kopec s výhledem - padá pár (opravdu 2) kapek.

Ubytování na kolejích, o kterých místní nemají tušení, že tam stojí. Nakonec mne přes navigaci dovede mladá dívka. U vchodu se s úlovou obejmeme, že jsme koleje našly.

Pokoj temný v přízemí - výkladní skříň, kam může nakouknout každý kolemjdoucí. Večer si pod oknem, kde svítí pouliční lampa, chlapi rozloží karetní stůl a do noci mastí karty, za patřičného halekání. Ta ulice žije a druží se, to se musí nechat.

Konečně usínám…bzzzzbzzz už zase v bdělém stavu šplhám a poskakuji po nábytku a s ručníkem v ruce naháním otravné komáry usazené co nejvýše. Kdo říká, že zvířata nemají rozum?? Vstávám ještě několikrát. Tihleti náletníci mají svoji strategii schovávačky, potvory jedny.

Tapas trapas

S jídlem mám docela problém, opravdu hodně draho od 13 €. A to ani netuším, co je to zač. Číšník mi přinese dvě kostičky hovězího a tři brambůrky (rozuměj chipsy, co požíráme u televize). Jo a tři dvoucentimetrové tyčinky. Koukám na to vyjeveně - to je vše?! Ano bylo. Za 3 € jídlo pro blechy. (V Granadě v apartmánu si konečně kuchtím pořádný oběd.)

Staré město pěkné, zajdu si i k móři, když už tam je a já taky. Zpáteční cestu beru přes parky a s respektem procházím územím tlupy zdivočelých koček. Doba oběda. Plíží se další šelmičky a netváří se nijak přívětivě, tož raději mizím.

 

GRANADA – zastavení druhé – 6 dnů

Albaicínské skluzavky

Autobus mne vyplivne u brány do starého města. Konečně kloužu se svým loďákem po turisty vyleštěných kostkách na slavné ulici Darro, toliko opěvované ve všech průvodcích. Byla by to příjemná cesta nad řekou, lemovaná historickými domy, kdybych nemusela každou chvíli uhýbat projíždějícím taxíkům. Přilepená na zdi koulím očama na minibus projíždějící těsně kolem mne. Šílenství Žofiino. Konečně stanu v uličce Zafra  na úpatí Albaicínu, kopci se starou zástavbou domků z arabské éry. Tady stojí domeček s mým apartmánem, odkud každé ráno zdravím Alhambru rozkládající se na protějším kopci.

Její krajkoví paláců a hradby prozkoumávám poslední den pobytu. A to je velké štěstí, že byly ještě vstupenky! Jinak by mne as kleplo... K bílé perle Generalife se dostávám až kolem šesté. Škoda. Slunce je již nízko a zahrada je ve stínu, tudíž barvy pro fotoaparát jsou poněkud temné.

Konečně již s mapou v ruce vynechám Calle de Darro a uličkou San Juan de los Reyes plnou suvenýrů a turistů scházím ku katedrále  a za 5 Euro procházím jejími útrobami. A hnedle vedle nalepená stojí šarmantní Iglesia del Sagrario zdarma.

Plamenné flamenko v žáru slunce?!

V plánu je čtvrť Sacromonte - takový ocásek Albaicínu - proslulý flamenkem. Pražící Slunce, mrtvolno, jen jedna bláznivá turistka se plouží do šíleného kopce kroucenou cestou, pozorujíc pozvolnou změnu architektury domků lemujících cestu.

Ejhle život! Nakouknu do miniaturní sklepní hospůdky a ptám se na flamenko. V sedm večer, usměje se na mě seňora. No jistě, jen blázen by TEĎ tančil, natož vycházel na ulici.

Výše na kopci potkávám vytesaný domek do skály, který za 1 Euro ukazuje kolemjdoucím jeho majitel. Rozkošný na podívání (rozuměj domek), ale k bydlení poněkud klaustrofobický. Pán španělsky, já jako v angličtině prošpikované  italskými a českými slovíčky, porozprávíme o domku pro jednu seňoru, spící kočce u plotu (má ještě jednu), pětiletém životě v Granadě, a že není Maur. S neznalostí španělštiny z mé strany a angličtiny z jeho strany - docela slušný dialog.

Neznámo jak se překlenu opět do Albaicínu a stanu na živém náměstíčku – zjevně ve čtvrti halekajících místních, kam noha turisty jen náhodou zabloudí. Ejhle obchod s biopotravinami – tak to bych TADY nečekala. Nakoupím nějakou zeleninu a minu dvě pekařství. I žitný chléb mají. Tedy zítra. Já ale vím, že to náměstí už nenajdu…

Pětihvězdičková voda

Zahrada Carmen de los Mártires může býti příjemným osvěžením v parném dnu. To by se ovšem nesměla rozkládat na kopci! Vystoupám k šílené křižovatce, pak ještě kousek a…zamčená brána. Chvíli chodím kolem mříží jak lev v kleci. Kde je otevřený vchod? Ptám se v jakémsi dvoře místního řidiče. Musím kousek zpátky, abych opět narazila na zamčenou bránu. „Jak lvové bijem o mříže…“ pění se mi krev v mozku. Vybalím svůj oběd vedle na lavečce a v hlavě mi hodnou chvíli bzučí PROČ má ZAHRADA otevřeno až V ŠEST!

Došla voda. Dojdu k nejbližšímu hotelu Alhambra a chvílí váhám se vstupem, vida ten luxus. Po chvíli už čerpám vodu na pětihvězdičkových záchodcích a ještě s dovolením pořídím pár obrázků hotelu.

Přes silnici mne zve dovnitř obchod s uměleckými předměty, kam procházím rozkošnou zahrádkou. Potkávám se přímo s umělkyní tvořící repliky nábytku a rozličných předmětů vykládaných mudéjarskými vzory. Za slib reklamy si mohu pořídit foto předmětů. Napsat komentář teď hned přes mobil? Tak to nepůjde, ukazuji svůj starý tele. Při pohledu na něj se obě rozesmějeme a paní pochopí, že komentář pořídím až doma na PC. A taky pochopí, že si nic nekoupím. A jako bonus mi dovolí usednout na její uměleckou židli a pořizuje mi obrázek na památku.

 

SEVILLA – zastavení třetí – 6 dnů

Město ztrát

Štěstěna mne opouští v Seville - městě ztrát. V Real Alcázar (pevnost, paláce, zahrady) neseženu vstupné do královských komnat, které stále obývá královský pár. A při nejkrásnějších pohledech do zahrad mi zďochne baterie u fotoaparátu. Na infarkt.

Nejhorší ztrátou je můj oblíbený klobouk. Pro něj i slza ukápne. První den cestou do hotelu vytrácím peněženku s penězi a občankou. Hodně nadávek kápne. Tři šílené hodiny čekání na policii. V Madridu na ambasádě je přichystán dočasný náhradní pas. S fotografiemi a cestou za metro cirka za 30 €. Při přesunu do Córdoby vstřebávám kontrolu kufru a projití rámem před nástupištěm a další kontrolu na peróně. Pak oči třeštím na dvacetikilový loďák můj neščastný letící vzduchem! Ucho jeho zůstává panu Ochotnému v rukou…Ale jinak jsem v pořádku a Sevilla je opravdu atmosférické město.

Město nálezů

Ploužím se a hledám vodní zdroj a ejhle palác Tady vodu zdarma neseženete, odbývá mne U pokladny stál. Barák vypadá pěkně  - koupím vstupné. A opravdu se vyplatilo. Místnosti hojně obydleny nábytkem a všemožnými serepetičkami různých kultur a zahrady kolkolem. Mé oko se tetelí a fotoaparát nevynechá jediný kout. Pro mne zatím bezejmenný úlovek. (Dodatečně - Palacio de Las Dueňas.)

Zážitek z plamenného flamenka s živou kapelou a zpěvem na Španělském náměstí (Plaza de España). Sláva žitný chléb v pekárně-bufetu-kavárně blízko. Neuvěřitelně zdobné kostely mé oko ještě nespatřilo.

Do katedrály jdu na mši a přirozeně počítám s tím, že ji poté důkladně zdarma prozkoumám. Zůstávám, dokud mne nevypoklonkuje zřízenec. Usměji se  vítězoslavně - stejně jsem už vše viděla a nafotila!

Osvěžující procházka parkem (Parque María Luisa). Vzhlížím ku gigantickým fíkusům s monumentálními kořeny a oko hladí zdobné fontány. Čvachtající se drůbež v jedné z nich mne přivede k celému hejnu svých kamarádů odpočívajících u rybníčku. Chvilku s nimi porozprávím (neb to byly Polky, které je tam krmily??) a mířím k mudéjarské perle - Museu lidových zvyků a umění (Museo de Artes y Costumbres Populares). V paprscích slunce na mne září v celé své kráse. Doplňuji vodu a pan Hlídač vyzvídá, odkud jsem. Á čeka! A podává mi vstupné zdarma. Neplánovaně tedy vstoupím a jako jediný návštěvník (je čas siesty) pečlivě prohlížím fotografie zachycující zdejší umění a zvyky.

 

CÓRDOBA – zastavení čtvrté – 5 dnů

Nejšílenější horké noci (v apartmánu stávkuje klimatizace) a nejneuvěřitelnější katedrála (původně mešita) proplouvající časem a architektonickými slohy utvářejícími zázračný harmonický celek.

Opouštím původní „mešní“ záměr a za 13 € tři hodiny procházím dech beroucí klenotnicí času a prostoru, nevynechajíc jediné kaple. Je jich asi šedesát.

Stanu u budky s lístky do Alcazaru (Alcazar de los Reyes Cristianos) – paláci křesťanských králů se zahradami. Průkaz totožnosti – nemám. V naší zemi se to nevyžaduje – dodám. OK rezignuje pokladník. Vytahuji peněženku – pouze kartou. Nemám. Pán zagestikuluje rukama něco jako Má ty prostoto a strčí mi okénkem vstupenku grátis. Tak to jsem nečekala, raduji se a po chvíli již procházím starým opevněním a shlížím se v zrcadlech zahradních bazénů.

Další fotografie naleznete zde: https://eu.zonerama.com/Opabinie/122133