VELKÉ PUTOVÁNÍ aneb „KDYŽ KŘEPELKY, TAK KŘEPELKY“ ● 2. díl ●

Madrid •Toledo - Kastilie la Mancha • Zaragoza - Aragonie  • Barcelona - Katalánsko

MADRID - zastavení páté – 5 dnů

Cibetky

Nejkrásnější ulice a náměstí – čtu v průvodci. Blížím se k Cibetkám – jak jsem si přejmenovala Fuente de Cibeles na stejnojmenném náměstí, pojmenovaném po řeckořímské bohyni přírody Kybele. Namísto flory a fauny se zde po asfaltu prohánějí plechové vehikly a dvounozí tvorové. Hluk křik skřípot, hvízdající policajti pobíhající mezi všemi, červená zelená už zde neplatí. Naprostý cirkus. Rychle za sebou se vystřídá zděšení – údiv – hurónský smích. Panoptikum města Madridského.

Nebeská mana

Oblétnu Prado galerii a poohlížím se kolkolem po něčem k snědku. Tu sympatické dámy přicházejí mi vstříc a Líná huba holé neštěstí se poptává po levné restauraci. La Biotika, ukazuje jedna z nich směrem nahoru. Tož nebyla přímo na nebesích, ale pochutnala jsem si božsky. Nejlepší jídlo za celý pobyt. A navrch ještě buchta v rámci menu odchází se mnou. Už se nevejde. Od polévky k moučníku 17 €.

Nejvhodnějším místem trávení po takové hostině se naskýtá blízký park za galerií Prado (Parque del Retiro). Hnedle za branou pohladí oko úhledný francouzský parčík. Stezkami všelijak kroucenými dojdu na hlavní třídu u vodní nádrže. Z druhého břehu ke mně doléhají ryčné andělské zpěvy. Stanu před Křišťálovým palácem (Palacio de Cristal) a na pozdrav mi kynou žalvy, vystrkující hlavy z přilehlého rybníku. Druží se tam pospolu s ptactvem vodním. Obejdu kolkolem půvabný neoklasicistní palác (Palacio de Velázques) a u jezera pozdravím Alfonse XII., tyčícího se v centru kolonády.

 Zpěvy andělské

Andělské zpěvy mne neodolatelně přitahují. Jdu za jejich hlasem a z andělů se vyklubou šikovní medici z Portugalska. Hrou a zpěvem si vydělávají na studia. Jak to vím? V trapné chvilce ke mně jeden přistoupí a nabízí CD placku s příběhem. Svůj nezájem v rozpacích vysvětluji ztrátovými událostmi sevillskými. S účastí mi nabízí píseň – jen pro mě. Přehodí přese mne tlustý vlněný plášť (asi tradice) a zní renesanční píseň za spoluúčasti haldy turistů s nažhavenými ufouny. Uf! Tvářím se statečně, však nejraději bych se odplížila do houští.

Palác No Pictures

Po opékání v dlouhé frontě konečně procházím královským palácem, kde na turisty každou chvíli z nějakého koutu zakřičí no pictures! V královské kapli mě policajtka málem  vykáže ven za jednu fotku. Šikana v každém rohu. Přejmenovala jsem jej na Palác No Pictures a u východu říkám od plic na mne shlížejícímu královskému páru, co si o tom myslím. Z obrázku ale není zcela zřejmé, co si o tom myslí jejich veličenstva.

TOLEDO – zastavení šesté – 1 den

Městskou dopravou z Madridu? Taková pěkně vypečená kachna z informačního centra, jež by mne bývalo bylo poslalo kamsi do okrajové části města. Naštěstí v mém hostelu mi recepční vysvětlí, že tudy cesta nevede. Dálkový autobus vyplivne hrstku turistů na úpatí Toleda. Za narůstajícího vedra už zase šlapu vzhůru! Místní vtipálek nás poslal po silnici a zatajil eskalátory skryté v podzemí.

U santa Tomé se slavným obrazem El Greca „Pohřeb hraběte Orgaze“ se mi nevyhne kamenný sloupek, tož letím do náručí houfu turistů, díky nimž nejsem potrefená na hlavě, jen na palci. Ze šoku jej křísím zteplalou vodou z láhve a doufám, že středověké Toledo nebude jeho poslední výpravou na tomto světě.

Prokulhávám se starobylými uličkami a na bolest a modrající palec zapomínám v úchvatných ambitech františkánského kláštera svatého Jana (Monasterio San Juan de los Reyes). Při pohledu na kazetové stropy je mi jasné, že mudéjaroví umělci si mne naprosto získali.

 

ZARAGOZA – zastavení sedmé – 3 dny

Návštěva Salvadora a Pilarky

První návštěvou je lékárna, kde lékárnice vážně pokyvuje hlavou nad mým namodralým zraněným palcem. Spraví ho desinfekce a šíleně drahá speciální náplast. A mé rozhodnutí, že palec rozchodím. A stalo se.

V Goyově katedrále del Salvador mše jako z rychlíku (nevídáno), pár fotek kousku kostela a už na mě zase někdo křičí No pictures! Jak obehraná deska. Sbalím fidlátka a odcházím k sousedce Pilarce (Basilica de Nuestra Seňora del Pilar) prozkoumat druhou část jejího obydlí, jež byla včera uzavřena. Při cestě nakouknu do výstavní síně La Lonja. Fotografie od Saura. V basilice také zákaz všeho možného, ale tady to nikdo neřeší a můj fotoaparát je opět v práci.

Vítá mne zpěvem a kytarou sympaticky prostý, však atmosféricky příjemný San Juan de los Panetes s šikmou věží (neb mám mžitky?!). Západní kout náměstí uzavírá bašta de la Zuda s infocentrem.

Tapas & blues

Odhalená záhada na obědě v tapas baru Méli del Tubo. Jeden zapečený brambor s kouskem jehněčího uvnitř. Moc dobrý, moc malý. Třikrát dokola cirka za 13,50 €. Proč se na mě tak divně koukají…?

Nahlížím do kaváren a zaujme mne interiér Rock & Blues, kde se usmívám na výzdobu s legendárními rockery a cvakám a cvakám. Poklábosím v uvolněném duchu s personálem – počasí se zbláznilo, ráno 21, odpoledne 40, lidi blázní a vlastně celý svět se zbláznil. Večer je zde pohodový jazzový koncert, zvou mě. Večer jsem mrtvá, s díky odmítám.

Barevná sklíčka a fešní Mudéjarové

Motám se opět v uličkách a vstupuji do každého otevřeného kostela obdivujíc jejich krásu. Ve zbytcích antického fóra se potkám s časy císaře Augusta a v kostele Sagrado Corazón poblikávají na mne jako bludičky kousky skla, seskládaného do uměleckých vitráží (Rosario de Cristal).

Když už bloudím v těchto končinách, vezmu to přes Míšu Navarrejského ze 14. století (Iglesia de San Miguel de los Navarros), slibujícího mudéjarskou výzdobu. Zavřeno. S mapou v ruce otáčím se jak korouhvička a můj orientační nesmysl hledá směr hotelu. Náhle se dveře rozletí a hudba z Taizé mne zve ku vstupu. Prostý vzhled s hodnotnými dřevěnými oltáři a ikonami. Hlavní oltář hraje prim, nádherná řezbářská práce. Chvíli posedím a broukám si spolu s reproduktorem známé melodie.

Směřuji do hotelu a v dáli na konci ulice mne jak magické oko přitahuje k sobě zdobná kachlová kupole kostela. Neodolatelné! Tak ještě jedna zastávka. Zde se arabští štukatéři (zvaní Mudéjarové) náramně vyřádili – zírám se zatajeným dechem na uchvacující strop mudéjarského stylu s tóny kultury islámské, křesťanské a židovské, splývající v jednu překrásnou harmonii (Santiago El Mayor).

A vida – hotel je hnedle za humny.

Třešinkou na dortu je návštěva Mudéjara Pavla (Iglesia de San Pablo) , na jehož věž hledím z okna mého hotelu. Za 3 € mi postupně, rozsvěcováním jednotlivých kaplí, dávkují krásu umu dávných mistrů. Někdy za méně znamená více.

Závěrečný pohled ptačí z věže Pilar, krmení místních kačen zbytky tvrdého chleba a už fičím železnicí směr Barcelona.

BARCELONA – zastavení osmé – 7 dnů

Obléhání města aneb Tekuté nervy spraví Vincent(ka)

Unášena vlnou turistů ocitám se ve středověku kamenného města (Barri Gòtic). Záplava lidí je předzvěstí celého pobytu. Jsme všude. Celé město je námi zamořeno.

Davy ve Zlatém Čtverci (čtvrť Quadrant d’Or) u Gaudího domů za nehorázné vstupné. Musím obejít několik bloků, nežli se rozhodnu pro vstup. Uvnitř tlačenice. Nervy vypění na střeše Casa Batlló obložené nábytkem a konzumenty zakrývajícími architektonické prvky. Výbuch hněvu dopadne na hlavu chuděry barmanky. Na tuto bláznivou architekturu jsem se hodně těšila. O to bylo větší zklamání.

Ukonejším se u Vincenta (Casa Vicens) s klidnou atmosférou mimo hlavní trasy. Zkoumám detaily kachliček malovaných olejovkami, obdivuji mosaiku pod nohama a srdce zaplesá v kuřáckém salonku orientálního stylu. Sáhnu si na šikovné štukované zdi a nevěřícně kroutím hlavou nad polychromovanými stropními deskami z papíru! Doslova si sednu na zadek z miniaturního obývacího pokoje. Vincent je benjamínek, ale jak se povedl!

Bohužel do Gaudího parku (Park Güell) neseženu vstupné – je obsazen na celý měsíc!

Neplánovaná setkání – Vzkaz holubí

Opět se točím jako vývrtka hledajíc směr. Zaujme mě fešák s mosaikovými sloupky. Je mi ctí přímo se slavným muzikálním palácem (Palau de la Música Catalana) s věhlasnou zářící vitrážní kupolí, kterou - neuvidím. Šestnáct Euro za jednu místnost fakt nedám. Vydřiduši.

Vidím, že vás architektura zajímá. Ostatní se tady jen otočí - málem mne vyleká pan Nenápadný v neogotickém, pohádkově vyhlížejícím Casa Terrades. Je to tak. Jsem punťa a detailista. Jako bonus mohu vlézt do historického výtahu, ostatním turistům utajenému!

Kráčím po hlavní třídě od Zlatého Čtverce do svého pokojíčku na kolejích. Ocitám se na holubím náměstí (Plaza Catalunya)a uvelebím se na lavečce pod stromem. Plk plk – vyjádří svůj názor na turisty mezinárodní řečí jeden z létavců. Potvoro – odpovím (jak mi zobák narostl) směrem vzhůru, spláchnu jeho vzkaz do vedlejšího pítka a odkráčím.

Ty jsi ale krasavec, jaké pěkné krajkoví! Hledím se zaujetím na zdobný dům. Povídám si sama se sebou, s cizími lidmi, se zvířátky a včilkaj už i s domy! Jsem blázen! A ty jsi tak fotogenický s těmi červenými závěsy – říkám jinému. Vtom pan Lelek vyjde ze dveří a z úst jeho se line moje mateřština sladká! Jak je milé normálně si poklábosit a nepřipadat si jako idiot.

Barceloneta, plážování a dlouhá zkratka

Je na čase zanořit se do mořských vln - vstávám s touto myšlenou a plánuji k tomu rybářskou čtvrť Barcelonetu, založenou v roce 1753. Pak už na pláži hledám vhodné objekty k odložení svých svršků, vědoma si varování před zlodějíčky katalánskými. Oko padne na tvarohové postavy německých dívek.  Jim a Filipovi (anděl strážný) svěřím své svršky a vrhám se do náruče moře…Nasolená zmáčená sedíc na lavečce dumám, jak na ubytování. Neb bratr osel koupelí touto zlenivěl a příčí se mu jít pěšky. Paní Ochotná mi hledá spoj. Já hledám hodnou chvíli tu zpropadenou zastávku. Autobus mne unáší nevím kam. Raději vysedám a jdu a jdu…tak to byla pěkně dlouhá zkratka.

Bzukot u Svaté Rodiny – Ticho ve špitálu

Ocitám se u neuvěřitelné katedrály Sagrada Familia (Svatá Rodina), obléhané ze všech stran masou zvědavců. V místní kryptě stíhám mši o jedné hodině. Je neděle. Plán byl jiný, mohu si však kryptu prohlédnout. Což se nepodaří při návštěvě katedrály na druhý den.

 

Občerstvena a posílena přeslazeným dortíkem, procházím Gaudího třídou s cílem Hospital de la Santa Creu i de Sant Pau architekta Lluís Domènech i Montaner.

Schody vzhůru, dolů, podzemí, pavilon výtvarně laděn a náhle stanu v úžasu uprostřed neuvěřitelného areálu se zdobnými pavilony a palmami. Ni živáčka. Jakoby se zastavil čas. Úchvatné, tiché místo prosto návalu turistů.

Architekt věřil v terapeutické účinky umění a barev a lepšímu uzdravování v menších prostorech uprostřed zeleně. Oko mé hladí všechny ty věžičky, kachličky a další detaily pavilonů mudéjarského slohu, který jsem si zamilovala. Vskutku zotavena a občerstvena mohu zase pokračovat v jízdě…

Setkání s mimozemšťanem

V hlavě mi hučí jako v úlu. Otevírám oči a ona to hučí masa turistů kolkolem. Stojím uprostřed katedrály a ohromena úchvatností místa zírám na strop.  Můra motýl brouk mimozemšťan rostlinstvo ponorka housenka netopýr…obrazotvornost jede na plné obrátky. Gaudí pocházel z jiné planety – přelétne myšlenka hlavou.

Hodnou chvíli zůstávám u vytržení zírajíc na vrata a hledám různé živočichy ukrývající se v květech a listoví. V té chvíli se ze mne stává malé dítě, radující se z každého nálezu.

Průčelí Narození. Jako podivuhodná stavba termitiště hemžícího se životem.

V tiché úctě stojím u strohého průčelí Umučení. Jak odlišné, však výstižné. Strohé, sirové, bez příkras. Utrpení nemá žádné kudrlinky.

Stávkující automaty a zázračná bankovka

Poslední den, poslední zastavení. Aby nebylo zážitkům konec, Má ty prostota zápasí v metru s automatem odmítajícím kartu. I přivolaná pomoc personální zápasí – a nic. S myšlenkou nutnosti jízdenky na letištní autobus hypnotizuji další automat. Vzpoura?! Neochotně pak házím do jeho tlamy poslední drobné.

V autobusu nabízím svoji vydřenou jízdenku a NENÍ SPRÁVNÁ! Ukazuji obrázek letadla na ní. Nemáme na to přístroj, musíte si koupit novou u mě, trvá na svém řidič. Neb si skočte do automatu pro jinou. Karta mi nefunguje a TADY – strkám mu důrazně pod nos jízdenku a tep se zvyšuje – jsou mé poslední peníze. Poklepání na rameno. Otočím se a Mouchy snězte si mě nastupující za mnou ležérně mává desetibankovkou – bude to stačit? Stačilo. Byl k zulíbání. Bez něj bych tam trčela dodnes. Proč já Palice dubová tak jasné vzkazy s hůry neposlouchám?!

Zase mě zachraňuje anděl, díky němuž mohu odletět domů…

Další fotografie naleznete zde: https://eu.zonerama.com/Opabinie/122133