Vodopády, hokej a koupání v teplým potoce.

Tuhle cestu jsme plánovali 2 roky a přece jsme ji tak úplně 2 roky neplánovali. Máme lehce zcestovalou Evropu, ale za velkou louží jsme ještě nebyli. Volba padla na Seattle a roadtrip po Pacific Coast Highway US 101 přes Washington, Oregon dolů do Californie, do San Francisca. ...If you´re going to San Francisco, you´re gonna meet some gentle people there... začal jsem si v červnu pouštět tuhle odrhovačku a začal jsem se dost těšit.

Věděl jsem, že USA jsou zavřené a googlil denně články o tom, jak politici z celé Evropy tlačí na Bidena, aby otevřel hranice a zrušil tu nesmyslnou podmínku 14- ti dní v Schengenu. V červnu byl summit G7 v Cornwallu a Biden řekl "America is back..." Probírám to se ženou a diskutuju s ní "hele, kdyžtak se to dá změnit na body a můžeme to využít jindy nebo to změnit na jinou destinaci..." "No jo tak to kup..." o.k. do podzimu to určitě půjde a koupil jsem na Icelandairu zpáteční letenky do Seattlu. ...Come as you are, as you were, as I want you to be...

Konec července, stihli jsme si zaletět na dva dny do Říma a Biden pořád mlží. Administrativa neustále opakuje "We have to focus on public health data" Hmm, tak hlavně, že v Římě byli začátkem července stovky Američanů a ty tam nesmíš. Začíná mě to znepokojovat.

Srpen, Merkelová letí za Bidenem, ptá se na cestování... "I can tell you in a few days, I have to speak to my team" tak snad bude mít pan prezident dobrý zprávy... covid se v USA zhoršuje, jipky se plní, nikdo nic neříká. "Hele oni to letos neotevřou, jsou to idioti" 2 dny jsem z toho nespal.

Zpráva Kanada se otevírá od 7. září pro očkované cestovatele "Hele co kdybysme letěli do Kanady, je možný Toronto, Icelandair tam lítá, letenky stojí stejně" "Co v Kanadě?" "Viděli bysme Niagáry..." "Tak jo, ale chci jít i na hokej" "Fajn seženu lístky" a začal jsem plánovat novej itinerář ...I got my first real six string, bought it at five and dime, played it till my fingers bled, It was the summer of 69...

Začal jsem shánět ubytování zabookoval auto, vzal jsem Toronto Pass, sehnal lístky na hokej Senators vs Canadiens a začal zjišťovat, kde mi klapne PCR test, abych ho měl do 24 hodin na mailu. Je to hrozný, to cestování v téhle době. Ale kde je vůle tam je cesta. Dal jsem všechny nezbytnosti dohromady a pomalu se začal připravovat na cestu. 14 dní předem pípla na mobilu smska "important announcement flight itinerary change..." a sakra... zrušili odlet v úterý z Toronta a místo toho nám dali pondělí a z Reykjavíku zase ve čtvrtek. Postíhá mě panika. Stránky Icelandairu nereagují, snažím se půl hodiny o změnu. "Hele chceš se podívat na Island? Musím zrušit jedno ubytování na cestě z Montreálu do Toronta a pojedeme 550 km v kuse" "Joo tak jo, zmáknem i Island" Bookuju auto v Keflavíku a hotel v Hafnarfrjördur... And way down we go, way down we go...

Den předem, přesněji 23. září jsme vyrazili na to nesmyslný šťourání v nose, protože Kanaďani to požadují. Měl jsem termín na 8. ráno v Prevedigu v Bubenči. V Holešovičkách zácpa jako Blázen "Abysme to vůbec stihli..." Byli jsme tam asi 8.03 "výsledek Vám přijde odpoledne na mail" Vyrazili jsme do Ústí ke tchýni, tchán slíbil, že nás odveze do Berlína na letiště. Odpoledne skutečně pípnul mail s výsledkem, oba negativní. Vyplnili jsme appky do Kanady a Islandu. Dali si večeři a šli spát. Moc jsem nespal.

Ráno jsme vyrazili V 8 směr Berlin Flughafen Brandenburg. Cesta zabrala s 2 čůrapauzami a jedním kafčákem asi 3 hodiny. Tchán nás vyhodil na letišti a jel se podívat do Berlína. Musím říct, že nový letiště je moc pěkný, povedlo se (teda na to, že ho asi 10 let předělávali, tak ještě aby nebylo...). Slečna na odbavení chtěla vidět ETU a očkování a vytiskla letenky. Dali jsme si oběd, koupili sendviče na cestu a šli hledat gate. Letadlo bylo Boeing 757, sedačka pohodlná, obrazovka s nějakýma filmama (dal jsem si po dlouhý době Matrix) a měli jsme 3 sedačky pro 2, parádička. Let utekl na Island utekl v pohodě.

"Hele a stihneme ten přestup, máme tam jen hodinku...?" "Neboj letiště je malý, kdybysme měli Frankfurt, tak mám nervy, tady jsou dohromady asi 2 boudy..." Snášeli jsme se na Island a bylo zamračeno, už jsem to z vrchu viděl, letiště skutečně prťavý. Docela mě dostalo, že nevidím žádný stromy, jenom takovou měsíční krajinu. (pak jsem zjistil, že pár jich tam mají, ale les ne, ale nepředbíhejme...). Na letišti přelidněno. "Canadian citiziens in left line... others in right" Samozřejmě jsme stáli blbě, to jsme po chvíli zjistili. Naštěstí to začali pracovníci odbavení obcházet "passport, vaccination and return airfares, please..." kde to mám sakra vzít, když mám vytištěnou jenom letenku tam?! "jojo, ukážu vám rezervaci v mailu, nic jinýho nemám..." "OK, sure" jsme puštěný, boardujem se, stejnej Boeing je tentokrát přervanej, Kanaďani posbíraný z celý Evropy míří v pátek domů. Pouštím si Harryho Pottera a tajemnou komnatu a snažím se dát si dvacet.

V Torontu přistáváme v 7 večer místního času, u nás je 1 ráno. Ty jo Mrakodrapy, tady to vypadá úplně jinak, to je hustý. Začínám toho mít ale plný kecky. Jdeme z letadla ven a dávám dohromady všechny dokumenty, co by mohli chtít vidět. Naštěstí proběhla vstupní procedura jen přes automat, kam se naťukaly odpovědi a oskenoval pas a pustili nás v pohodě bez ničeho dalšího. Čekáme asi půl hodinku na zavazadla a jdeme ven. Kde je krucinál ta autopůjčovna? Sakra jsme na blbým terminálu. Ptám se, hledám kudy, musíme vlakem. Je to peklo, jak někam přiletíš, seš tam poprvé v životě, víš úplný kulový a musíš se nějak zorientovat a poprat se s tím. Dobrý, dokulhali jsme do autopůjčovny. "Rental is two-fifty, I block three-fifty for deposit..." jojo, posluž si... zjistil jsem, že Kanaďani se v práci nepřetrhnou, celý tenhle proces, kdy si různě volal lidi a celý mi to přišlo jako šílelenej zmatek trval asi hodinu. Dostali jsme Toyotu Corrolu v automatu, dost poškrábanou, ale jezdila dobře. Zadali do navigace EST Hotel v Etobicoke a jeli se vyspat. Hotel jsem měl jen na jednu noc, protože jsem zmršil rezervaci airbnb. Dorazili jsme asi v 10 večer (u nás 4 ráno a byl jsem unavenej už jak po návratu z tahu a 2 diskoték...) a zalehli do postele.

Ráno jsme vyrazili vstříc velkoměstu. Nejdřív, ale do obchoďáku sehnat simku. Na naší českou se dá z Kanady tak poslat smska nebo přijmout volání (18 korun za minutu), ale megabajt dat stojí 35 korun, a to fakt nechceš platit pár desítek tisíc za blbou navigaci a facebook. S trochou obtížnýho shánění kupuju od Shiksko-kanadskýho Inda (nebo indickýho Kanaďana, nevím sakra...?!) simku od Chatr 10 gb na měsíc za 70 dolarů. Docela mě pak překvapilo, že mi volali různý čísla z Vancouveru a Ontaria, kdoví, co mi to prodal, ale fungovala. a pak už jsme vyrazili směr Toronto-Downtown. Hrozně jsem měl vykulený oči z obrovských Highwayí. Provoz docela velkej, ale díky šířím zácpy nulový, v Praze by se mohli učit. Jede se mi pěkně.Dorážíme do centra a hledáme, kde zaparkovat. Trochu bloudím a objíždím dvakrát blok, žena je lehce nevrlá. Nakonec parkujeme v garážích na Station Street u Union Station. Parkování je trochu dražší, myslím, že hodina stojí asi 6 dolarů, ale zase mají denní zastropování. Po čtyřech hodinách už víc neplatíš. Jdeme na CN Tower, všude visí kanadský vlajky. Fotíme gigantickou vlajku před průchodem z nádraží a velikého datla na kmenu. Koukáme po všudypřítomných mrakodrapech. Fronta na CN Tower ubíhá rychle, stáli jsme tam asi půl hodinky. „May I see you vaccination certification…“ „jasně, my máme evropskej, tady je jméno a příjmení, můžete to porovnat s pasem…“ tohle děláme během dovolené ještě hodněkrát. Jsme puštěni a jedeme výtahem nahoru na vyhlídku do 350 metrů, roušky na puse. Výtah jede asi minutu, a je z něj vidět skrz okenní tabule, které tvoří dlouhou přímku, nekonečné Ontarijské jezero. „Beh, I´m starting to feel a bit dizzy, when I see that…“ říkám týpkovi, co stojí vedle mě. Okenní rámy tvoří během pohybu nepříjemnou diskotéku. Týpek se akorát blbě směje. Dorážíme nahoru na prstenec vyhlídky. Chodíme dokola, koukáme do všech směrů. Mrakodrapy jsou všude, pod námi jezero a městské letiště. „Co je, jsi nějaká zaražená.“ „Já se bojím, že do nás narazí to letadlo, co přistává…“ „Ale prosimtě, dyť je daleko.“ Dělám laskavost a fotím nějakej páreček, aby měli fotku na památku. Chodíme trochu dokola a nacházíme ceduli, že Praha je 6699 km daleko. To jsme teda pěkně daleko od domova. O patro níže je taky skleněná podlaha. Fotím si na ní botu, ale nestoupnu na ní, na to jsem podělanej až za ušima. „Hele dáme nějakej oběd ve městě nebo tady…?“ „Tak asi můžeme tady.“ Dáváme si Poutine a Fish&Chips. Říkám číslo stolečku platím kartou a za chvíli už to donáší. Musím přiznat, že jsem nepochopil ten systém jejich dýšek. Přímo při placení na terminálu se to člověka zeptá, jak velký chce nechat dýško 0 nebo 10-20%, myslím, že jsem nechal asi 15%, bylo to s obsluhou tak budiž, ale i tak ty 2 jídla z alá fast food vyšli na 40 dolarů. No ale zase si je dáváš ve 350 metrech nad zemí, tak to tak stojí. „Ukaž, dej mi to ochutnat… fuj to je prasárna, hranolky se serjrem a uho.“ Mě to chutná, kanadský národní jídlo, občas na něj chodím od tý doby v Karlíně. Dojídáme oběd a jedeme výtahem dolů. Hned pod CN se nachází další atrakce, Ripley´s Aquarium. Zase kontrolujou vakcinaci. Jdeme dovnitř, obrovský akvárium, jsou tu všemožný rybičky, želvy, mořští koníci, žraloci, chobotničky a nevím co všechno dalšího, co žije v moři. Po hodince vylézáme ven. Ještě, že půjdeme kousek směrem k jezeru. Dojdeme k místnímu muzeu železnice kde je vystavených pěkných pár vlaků, které znám jen z filmů. Hezká podívaná. Pořídíme pár fotek vlaků a taky vyfotíme policii na koních. Začíná pršet a zjišťujeme, že k jezeru asi nedojdeme. Schováme se na zastávce a čekáme až trochu přestane. Už je pozdní odpoledne a dneska to balíme. Jedeme na nový ubytování. Máme rozlehlý sklepní apartmán u indické rodiny ve Scarborough, asi 20 km od centra Toronta. Docela se divím, jak je takový kanadský domek akorát lehká dřevostavba. Nechápu, jak to může vydržet v zimě těch běžných 20 pod nulou. Vybalíme se a vyrážíme na první větší nákup. Wallmart, zase něco co znám jenom z televize. Prolézáme ho a kupujeme nějaké potraviny. „Hele tady nemají žádnej salám jako nás, 10-20 dkg. Já jsem našla šunku, 2 kilovou.“ 2 kilová šunka stála 10dolarů, měl jsem z toho druhý Vánoce ještě do konce dovolené a vezli jsme jí celou dobu s sebou.

10 pruhů na Highwayi

CN Tower

takový menší akvárko

Druhý den jsme měli na programu Royal Ontario Museum a Casa Loma. Musím říct, že první je pěkné, druhé stojí celkem za houby. V muzeu se nachází kromě klasických artefaktů z historie národů po celém světě celkem obsáhlá expozice koster dinosaurů. Kanada je totiž v oblasti okolo Calgary jedno velké naleziště. Docela mě překvapilo, jak když koukáte na Jurský park v televizi, tak jsou ty dinosauři obrovští a pak vidíte kostru a on je to maximálně takový slon. Po návštěvě muzea jsme spořádali venku lehkou svačinu a jeli přes půl Toronta na Casa Loma. To je takový místní zámeček ze začátku 20. století. Je v něm restaurace, expozice týkající se kanadské armády a její účasti ve válkách a občas tam připravují svatbu nebo nějakou party. Někdy se tam natáčí film, například tam točili X-meny. Musím říct, že historickou hodnotu to má nulovou, oslavu narozenin nebo svatbu bych si tam klidně nechal uspořádat, ale kterýkoliv zámek v Čechách je mnohem hezčí. Je to taková splácanina všeho možného, takže se nám zámeček moc nelíbil. Na druhou stranu je potřeba říct, že takových staveb v Severní Americe moc není, takže místní jsou z toho u vytržení, kdežto pro nás je to spíš kýč. Po návštěvě zámečku jsme se vydali prozkoumat LCBO, prodejnu alkoholu. “Ty jo hele co tu mají… Becherovka a Plzeň!“ Koupili jsme domů místní víno, Chardonay od Niagarských vodopádů a musím říct a k mému překvapení vůbec nebylo špatný. My jsme si totiž pořád mysleli, jak je v Ontariu obrovská zima a navíc v zimě -20 a metr sněhu. Když se podíváte na mapu světa, tak je Ontario na stejné rovnoběžce jako Řím, pro víno kupodivu ideální podmínky.

Royal Ontario Museum

Casa Loma

Třetí den jsme vyrazili do Ice Hockey Hall of Fame. To rozhodně musí člověk v Torontu navštívit, když už tam je. Kanaďani hokej milují. Dal jsem se při kupování lístků do řeči s pokladním. Snad ze slušnosti anebo i s trochou zájmu se ptal „Where are you from..?“ „Ne neříkej mu to, dám hádanku. Máme tu jednoho hráče. „Latvia?“ „Nene, byl to gólman, hrál kousek odsud, vyhrál hodně trofejí i Stanley cup… měl číslo 39“ „That must be Dominik Dominator Hasek, the best for all time, than you must be from Czech Republic“ „Jojo, ještě k němu přibyde časem Jarda, ale ten pořád hraje v 50-ti.“ „Yeah, he´s unbeliavable, he´s the beast.“ Návštěva Síně slávy tak byla příjemná od začátku do konce. Nachází se tam plno artefaktů včetně všech trofejí a Stanley Cupu. Mě ale nejvíc zaujaly ty věci, které se týkají naší malé hokejové zemičky. Je tam Haškův hraný dres z Nagana, hokejka Džegra, helma Petra Břízy, samozřejmě i najdete česká jména na Hart Trophy, Art Ross Trophy, Vezina Trophy a já nevím kde ještě všude jinde. Nemálo prostoru je také věnováno The Great One – Waynu Gretzkému. Prolezli jsme výstavku a vyšli nahoru po schodech do místnosti s trofejemi. Tam jsme si udělali fotku se Stanley Cupem a hlídač hned jakmile nás slyšel a poznal, že jsme Češi, tak spustil „Guys there you have Dominik Hasek, Peter Stastny, Stan Mikita is over there…“ Opravdu parádní záležitost. Zastřílel jsem si taky pukem proti gólmanovi na plátně, dal jsem jeden gól, ale myslím, že o jeden další mě ještě okradli „So close…“ Ne, to byl gól! V suvenýrech jsem si koupil na památku kulicha s Pittsburgh Penguins. Vyloženě žádnýmu týmu NHL nefandím, ale na počest Jardy Jágra a bývalé české legie a pana Hlinky nosím v zimě na hlavě Pittsburgh. Po návštěvě muzea jsme taky konečně navštívili nějaký ten fast food, který u nás není. Volba byla jasná, padla na Wendy´s. Měl jsem na něj spadeno už přes 10 let. Totiž na fakultě jsme se nějak s naším profesorem Joelem z Texasu jednou dostali k tomu, které jsou nejlepší burgery. Všichni jsme obligátně tvrdili Mc´Donalds nebo Burger King, nic víc jsme z Evropy neznali. On říkal, nene, až budete v Americe, dejte si Wendy´s, ty jsou nejlepší, nejchutnější. Taky měl pravdu. Tak dobrej burger jsem nikdy předtím nejedl. Čerstvý šťavnatý maso, rajče, salát, sýr… je trošku průšvih, že jsem si na nich vypěstoval lehkou závislost a u nás nejsou . Po výborným obědu ve Wendy´s jsme jeli za město do ZOO. Někde jsem četl, že je to rozlohou snad největší ZOO na světě. No rozlohou možná. On je to spíš rozlehlý park s pár zvířaty. Procházka dobrá, ale skoro bych řekl, že nejzajímavější bylo hejno kanadských hus na parkovišti. Zvířata jsme si pak dostatečně vynahradili během naší dovolené. Že jsem toho večer ještě neměl dost, a že bylo ten den koncem září 26 stupňů šel jsem se projít ještě po okolí Scarborough. Objevil jsem mnoho kanadských veverek, parkoviště žlutých schoolbusů, dětská hřiště na baseball a velkou úrodu hříbků. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ty hříbky mám sebrat a udělat si z nich večeři, ale nakonec se mi s tím nechtělo patlat. Stačí mi to doma v Čechách.

Ice Hockey Hall of Fame

Stanley Cup

Čtvrtý den jsme vyrazili na Niagarské vodopády. Je to z Toronta asi 120 km po dálnici. Cesta ubíhá rychle, jede se pořád dokola jezera Ontario. … Every time you come around, you know I can't say no, Every time the sun goes down, I let you take control…Je zajímavý, jak mám tohle řízení v cizině vždycky spojené s nějakou písničkou a většinou hroznou odrhovačkou. Prostě jsme naladili v autě rádio a Eda Sheerana hráli tak dvakrát za hodinu. Co na Niagary napsat… no je to nádhera, obrovský proud vody, krásná podívaná. Bohužel tam bylo i trochu naštvání. Protože jsem se vůl nepodíval, jak jezdí výletní plavební loď. Myslel jsem si, že bude stoprocentně na místě k dispozici a až tam jsem zjistil, že pondělí až středa jezdí Američani a čtvrtek až neděle Kanaďani. Naštěstí to pak spravilo večerní nakupování v Torontu a nějaký ten Wendy´s . V krámku na Niagarách jsme potkali jediný Čechy za celou dobu. „Nakupujete do Čech…“ „Jé odkud jste…?“ „Z Plzně…“ „My z Letňan.“

cestou na Niagary - ocelárna

Niagary - Podkova

Pátý den jsme vyrazili naposledy do Toronta. Udělali jsme jenom jednu kratší zastávku na Kensington Market. Trochu jsem podle fotek z pohledu a taky hlavně z názvu myslel, že to bude něco jako Camden v Londýně. Taková pestrobarevná čtvrť s jídlem, hudbou a různými kulturami. Ony to spíš byly takové dvě ulice, kde bylo pár obchůdků a všude smrděla tráva. Udělal jsem tedy asi 2 hezké fotky s graffiti, dali jsme kafe a vyjeli směr Ottawa. Z Toronta do Ottawy je to asi 400 km, dá se to ujet tak za 4-5 hodin, já jsem to vzal na pohodu na 2 dny. Vydali jsme se směrem po Highway 401, ale nechtěl jsem jet celou cestu po dálnici, a tak jsme u Newcastlu (ne toho v Anglii, ale v Ontariu) uhnuli doleva a dali se směr Peterborough a silnice 7. Cesta byla velmi příjemná. Cestou je rozesetých mnoho farem, jezírek, a hlavně se pořád jede příjemným javorovým lesem. Spaní jsme tentokrát měli v městečku Tweed v motelu u jezera. „Tady nás zabijou, to neusnu, to bude jak v nějakým krimi seriálu…“ „Ale prosímtě…“ Šel jsem se navečer projít po městečku a objednal k večeři tu největší pizzu havaj za 20 dolarů, z té by se najedli 3. Objevil jsem plno malých hezkých věcí. Nejmenší vězení v Severní Americe, místní klub válečných veteránů a hezké přírodní zákoutí s mostem přes místní řeku. Snědli jsme největší pizzu na světě koukli v televizi na americký Jak se staví sen a šli na kutě s neklidným spánkem a s tím že si nás podá místní řezník s letlampou.

Kensington Market

Motel v Tweedu

Vyspali jsme se krásně a bezpečně, vražda se nekonala. Vedlejší parta motorkářů pokračovala po snídani ve svém roadtripu směrem na Toronto a my jsme našeho šestého dne pokračovali zbylých asi 200 km směr Ottawa. Cestou jsem se poohlížel po typickým Dineru. Takový ten typ restaurace u silnice, kde jsou 2 lavice se stolkem naproti sobě a chodí tam servírka s uvařenou kávou a lidi tam jedí palačinky. Možná, že je to zas jen další stereotyp z filmu, ale Diner se vůbec nekonal, prostě nikde nebyl. Do Ottawy jsme dorazili někdy časně odpoledne. V obchodě jsme zažili příjemné setkání s místním obyvatelem, na něco se ptal, pak říkal i „Parle Vouz France?“ „Ne, jen Anglicky…“ „Where are you from…“ „Z Prahy…“ docela jsme si hezky popovídali, pán říkal, jak rád jezdí do Evropy, jak má rád tu rozličnost a přitom že je Evropa docela malá, Praha, že je moc hezká a nakonec se dostal k tomu, že má předky v Rumunsku. Prošli jsme se po centru okolo Parliament Hill a hotelu Fairmont a zjistili, že Ottawa je oproti Torontu výrazně menší a útulnější. Viděli jsme střídání stráží na Confederation Square a taky demonstrace proti církvi, zrovna totiž vyplul na povrch skandál s vražděním původních indiánských dětí církví někdy před 100 -150 lety. Nevím, mě tyhle starý věci přijdou promlčený. Je to sice dost smutný, ale co s tím má člověk dnes dělat a co zmůže? Po obligátním občerstvení jsme vyrazili na nákupy a ubytování, zase airbnb sklepní apartmán. Koupil jsem palačinky a javorový sirup a k večeři vykouzlil tuhle dobrotu.

Ottawa

Sedmý den cesty jsme nejprve vyrazili do Canadian War Museum. Prohlídli jsme si expozici okolo kanadské armády a její účasti ve válkách. Bylo to poučné, protože jsme aspoň něco trochu zjistili ohledně kanadské historie. Velmi zjednodušeně je historie Kanady protkána přeneseným pokračováním stoleté války Anglie proti Francii z Evropy. Částečnou nápravu zjednal až Quebec Act z roku 1774, kdy byla v Quebecu uznána francouzština jako oficiální jazyk a uznáno katolictví. Ottawu už jsem neměl tolik naplánovanou, ale měl jsem tu jeden zlatý hřeb našeho zájezdu. Šli jsme večer na hokej. Hrála Ottawa Senators proti Montréal Canadiens, derby. Hala Canadien Tire Centre se nachází asi 20 km od centra Ottawy na předměstí a má kapacitu přes 19 tisíc lidí. Dorazili jsme ke stadionu a byla celkem slušná zácpa, ikdyž to byla jen příprava, NHL startovala asi za 14 dní, byl jsem moc rád, že na mě ta atmosféra toho prostředí dýchne. Na zápase mohlo být takových 5-7 tisíc lidí. Ze začátku zaznělo „Oh Canada…“ bylo hezké poslechnout si naživo zpívanou hymnu. Ze známějších hráčů mi z Ottawy utkvěli v paměti Drake Batherson, Thomas Chabot a Tim Stützle, za Montréal nastoupil náš litvínovský Jan Myšák, ale Montreál si moc nepamatuju, protože hráli hrozně a dostali 7-2. Po hokeji jsme zase měli trošku problém vyjet z parkoviště. Že se ale vyhrálo fanoušci měli dobrou náladu, a tak výjezd doprovázelo obligátní hokejové troubení.

Canadian War Museum

Jdeme na hokej

Sens vs Habs

Osmý den jsme vyrazili přes most směr Gatineau… „Ty jo, co to je?! Jiný semafory, jiný značky, francouzština?!“ Vítejte v Quebecu. Uháníme dál cestou do Montreálu, není to nijak daleko, necelých 200 km a cestou zastavujeme v Montebelu v Parcu Ómega. Tohle byl asi nejlepší a nejmilejší zážitek z celé dovolené. Je to takové safari, kde jezdíte autem a krmíte v oboře zvěř, která v Kanadě žije. Všechny ty Deery a Reindeery a Moose, prostě srnky a podobné chodí k vám k autu a natahují se do oken pro zakoupenou mrkev. “Just don´t feed the buffalo, ok…“ „No, to by mě ani nenapadlo.“ Pak tam mají vlky, medvědy, bizony, lišky, prasata, prostě všechno možné, co žije v kanadské divočině. „Pojď si pro mrkvičku, hiiii honey…“ Srnka se nám natahuje do okna, občas se jí leknu. Je lehce deštivý říjnový den, listy javorů jsou krásně červeno hnědé a je nám fajn. Do Montreálu dorážíme až navečer okolo šesté. Ubytujeme se, tentokrát v apartmánu nad restaurací po točitém schodišti nahoru a jdeme akorát sehnat něco k večeři a spát.

Parc Ómega

Don´t feed the Buffalo!

Devátého dne jsme navštívili Montreál. Že už jsme viděli dvě veliká města, tak nám na něj nakonec stačí akorát tak jeden den. Jeli jsme na Grand Quai de Montreál (nee zas ta francouzština) a Montreál Vieux. Je to docela taková menší Paříž v severní Americe, je až zarážející jak moc evropské to město je. Taky je to taky poměrně party town. V centru se nachází plno barů, restaurací rychlých občerstvení a dalších lákadel. V přístavu jsme šli na ruské kolo, ze kterého je moc pěkný pohled na řeku i na město a pak se prošli centrem k bazilice Notre Dame. Odpoledne jsme se přesunuli autem na Mont Royal, kopec s observatoří nad městem a k Olympijskému stadionu. Víc jsme toho moc nestihli. „Hele v kolik nám to zítra letí z Toronta…?“ „V 9 večer, stejně ale musíme vyrazit brzo ráno, nejpozději v 9, snad nebude cestou nějaká bouračka.“ Odsouhlasená změna letu mě donutila zrušit ubytování na cestě zpátky v Kingstonu a jet na jeden zátah 550-600 km na letiště.

Montreál

Montreál Vieux

Sacre Couer

Olympijský stadion

Desátý den byl jenom přejezdový. … Every time you come around, you know I can't say no, Every time the sun goes down, I let you take control… už zase hraje ten Sheeran, akorát moderátoři brebentí francouzsky, vůbec jim nic nerozumím, už ať jsme v Ontariu. Vyrazili jsme v půl deváté ráno, a asi ve 4 byli na letišti v Torontu, museli jsme dotankovat, vrátit auto, jít na Antigenní test, protože Island to ještě chtěl vidět a jít se odbavit. Nastal obligátní problém s bagáží. Tam letíš s 13 kily, zpátky máš 25. Naštěstí byla váha zadarmo, tak jsem tam s tím chvíli blbnul, přehazoval a vážil, než jsem byl v limitu. 

Noční let na Island a já jsem nezamhouřil oko, nějak mi to nešlo, tentokrát jsem na žádný film nekoukal, nebyla nálada. V 5 ráno jedenáctého dne jsme dosedli na Keflavíku. Rozbitý jak D1 před opravou. „Tak já jdu do autopůjčovny a vyrazíme do Reykjavíku. Hotel jsme měli až od dvou, ale naštěstí jsme měli hned auto, malá Kia Picanto, musím sklopit zadní sedačky abych tam narval kufry. Je velká zima, asi 4 stupně, máme zimní bundu a kulichy. Chodíme za rozbřesku po Reykjavíku, jedeme ke koncertní hale Harfa a k tomu známému kostelu Hallgrímskirkja. Poté sháníme něco ke snídani a plán je jasný, počkáme, až otevře Ikea a půjdeme tam na jídlo, je to totiž asi jediná restaurace s normální cenou okolo 200 našich korun za jídlo. Dáváme si obligátní kuličky s bramborem a jsou pěkně hnusný, aspoň má člověk něco v žaludku. Je asi půl jedné odpoledne, na hotel je to asi 4 minuty autem, jsme k smrti unavení. Pytle pod očima dosahují velikosti pytlů na brambory. Klimbáme v autě asi hodinku, nic se nám nechce. Ve dvě dorážíme na hotel. „Your room may not be ready, but I give you another.“ „Jo, hlavně už postel!!!“ Dáváme si sprchu, voda smrdí jako síra, všechno tu smrdí jako síra. „Na 2 hodinky si zdřímneme…“ Probíráme se v půl deváté večer. Jet lag a noční let udělal svoje. „Tak já sjedu pro něco k večeři.“ Zjišťuji, že obchody tu mají běžně do 11 do večera. Kupuju nějakou bagetu, která na naše stojí asi 70 korun (u nás asi 12), salám, čínskou polívku a nějaké slabé pivo. Najíme se. „Tak co tady je na jeden den?“ Island už jsme nijak neplánovali. „Hele je tu něco jako zlatý okruh. Dá se to stihnout za den…“ „Tak to zítra spácháme.“ Asi o půlnoci jdeme zase spát.

Hallgrímskirkja

Reykjavík

Poslední dvanáctý den se probouzíme svěží. Jedeme směrem na Reykjavík a dál přes kopce na západ. Všude jsou takové zvláštní zelené kameny, všude stoupá kouř ze země. Je to jak z jiného světa. První zastávka je na Reyjkadalur, termálních pramenech. Jdeme podél potoka, voda je krásně teplá, i když je asi 5 nad nulou. Zjišťujeme, že na koupací jezírko je to asi 3 km do kopce, tak až tak daleko nepůjdeme. „Heeej koukej, tady jsem, jdu na to.“ Našel jsem takovou malou peřejku s kamenem, který vypadala jako sedátko hned kousek od parkoviště. Plavky jsem měl na sobě od rána, a tak jsem se pěkně asi 10 minut rochnil v chladný podzimní den v teplý islandský vodě, která měla zhruba 35 stupňů. Ale musím, říct že pak jsem se utíral a oblíkal sakra rychle. Pak jsme pokračovali na Geysir, všude spousta turistů, ale Geysir vybuchoval mocně. Stihnul jsem si i na analog vyfotit sekvenci tří fotek výtrysku vody, jooo jsem dobrej! Pak jsme dál jeli na Gullfoss, krásný velký vodopád. Foukal vítr a cestou byl na zábradlí pěkná námraza. „Co teď, co dál…?“ „Já bych chtěla vidět EJAFJALAJÉKUL.“ Zjišťuju, že Eyjafjallajökull je asi 150 km, ale co už, když už je člověk tady. Jedeme na jihovýchod, krajina krásně ubíhá. Vidíme všudypřítomné koníčky a velké řeky s černým dnem. Cestou ještě míjíme vodopád Seljalandsfoss, kde se krátce zastavíme a navečer se dostáváme pod Eyjafjallajökull. Uděláme pár fotek a míříme na hotel. Byla to krátká, ale nádherná zastávka na Islandu.

na Islandu musíš dát horký prameny

Geysir

Gullfos

Seljalandsfoss

EJÁFJALÁJÉKUL

Ve 3 ráno už jen vstávačka a míříme na letiště, kde po sedmé odlítá letadlo do Berlína. Vracím v pořádku auto, mám trochu problém sehnat pumpu na dotankování, ale povedlo se. Musím říct, že ty dva dny na Islandu jsme měli štěstí na počasí. Nespadla ani kapička, bylo nádherné azuro. Za to po vrácení auta se strhla taková průtrž mračen, že mi promokla celá bunda. „Už jsem myslela, že nepřijdeš, tady je tolik lidí to ani nestihneme.“ Keflavík je totiž menší hub pro Icelandair, tak tam bývá ráno a večer plno. Stihli jsme to. V letadle mě sice trošku naštvala německá rodina, protože jsme si s nimi vyměnili sedadla a já si nechal v kapse sedačky sluchátka a chtěl si pustit Pána prstenů. Tak jsem si nepustil nic, protože jsem se přes ně nechtěl cpát, ale co už  Po jedné hodině odpolední našeho středoevropského času jsme po 14 dnech přistáli v Berlíně. Tam už na nás čekal domluvený odvoz a frčeli jsme nach Prag.

Tak to byla naše největší a nejdobrodružnější dovolená. Sice to byl takový plán B, ale vyšel na výbornou a vzpomínám na tu naši dovču s radostí a žiju z ní doteď.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) Peťaňaak

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-08-17T20:29:21+02:00

Peťaňaak procestoval(a) 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 5 lety a napsal(a) pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

mirjur

před 2 lety

Jak to bylo s těmi výletními loděmi u Niagary? Já tam byl v květnu v pondělí a jezdily normálně z obou břehů každou půlhodinu. Osobně jsem jel z kanadské strany.

Peťaňaak

před 2 lety

No v září to měli takhle nějak rozdělené… to byl ještě blázinec s opatřeními a atrakce byly otevřené snad 14 dní… ty lodě i zip line, bylo tam mrtvo.