Výstup na nejvyšší horu Rakouska
Grossglockner je se svými 3 798 m nejvyšší horou Rakouska a zároveň nejvyšším bodem Vysokých Taur
Cestopis z roku 2020 napsal Ondřej Tollinger
Vždy, když se vracím z jedné cesty, zmítá mnou mírná deprese. Proto začínám plánovat další šílenost, abych depresi překonal. Podobné to bylo s myšlenkou na vylezení nejvyšší hory Rakouska, která se stala realitou ještě při cestě Islandem. Den před koncem islandské cesty jsem se totiž závazně přihlásil a otevřel tak dveře novému dobrodružství.
Video z výstupu: https://youtu.be/GldtBBwN4sY
VLOG z výstupu: https://youtu.be/PGSei7DzrWE
Od Islandu uběhlo 39 dní a už tady byla další cesta, která mě vedla do sousedního Rakouska.Tedy myslel jsem si, že to bude pouze o Rakousku. Noční přejezd byl bez komplikací a v blízkosti hory jsem se s naší partou ocitl kolem 2 ráno. Před výstupem jsem se stihl tedy ještě přibližně 4 hodiny prospat pod širákem. Což znamená, že jsem vstával nějak kolem 6. Poté proběhl přesun na parkoviště pod horou a vyrazilo se těsně před 7.
Prvních 300 výškových metrů k první chatě zabralo asi 50 minut. K druhé chatě se šlo také pohodově, a navíc od první chaty nebyla daleko. Ostatně celá cesta na vrchol má "jen" 9 km. Trochu komplikace je převýšení. Pro představu je to jako 3x během jednoho dne vyjít na nejvyšší stavbu světa Burdž Chalífa v Dubaji. Samozřejmě bez použití výtahu oběma směry. Podle hodinek jsem vystoupal 1960 výškových metrů. Pokud u nejvyšší stavby vezmu v potaz pouze výšku, kam až jezdí výtah, plus mínus je to podobné. Zpět však k mé cestě. Od druhé chaty nás čekala ještě delší polovina cesty. Zdálo se však, že kolem 2 odpoledne můžeme být na vrcholu. Náš průvodce Dan pro nás vybral lehčí trasu a byl jsem za ní rád. S lezením zatím moc zkušeností nemám a přímá trasa po hřebenu se nejevila optimálně pro naši skupinu.
Záběr do videa s kamerou
Chata Lucknerhütte
Cesta před námi
Vrchol v pozadí
Konečně to bylo tady. Nádherný pohled na Grossglockner. Horší však bylo, že jsem uviděl cestu, která nás ještě čekala. A ještě horší bylo, že počasí se odpoledne mohlo kazit. No a zde pod horou nastal moment, kdy je vhodné se navázat na lano, protože na tomto místě začínal ledovec. Samozřejmě mnoho lidí tuto cestu šlo bez lana, ale když už jej člověk nese, byla by škoda ho nepoužít. O to více, když člověk slyšel o někom, kdo se před pár týdny propadl do 20 metrů hluboké trhliny.
Přechod po ledovci i mírné lezení před poslední chatou mi nedělalo žádné komplikace. Myslím, že ani nikomu jinému z naší celkem pětičlenné skupiny. Akorát se nám podařilo nabrat mírné zpoždění a bylo nám jasné, že dříve jak v půl 3 na vrcholu nebudeme. O to více nepotěšilo, když kolem vrcholu prošlo několik mraků. Žádný však naštěstí nepřinesl déšť. Prozatím byl strach z nepřízně počasí zažehnán. Následující úsek předcházející další části ledovce se šel velmi dobře. Komplikace nastala až při nástupu na strmější část ledovce, kde ve vyšlapané pěšině tekl slabý potok. Shodou okolností jsem potkal skupinu Čechů, kde paní komentovala ostatní, jak jsou šílení, že jdou bez maček. Musím se přiznat, že měla pravdu. Po několika metrech jsem se rozhodl i já vyndat mačky a zbytek cesty před nástupem na skálu dojít v mačkách. Jenže na té šikmé ploše s tekoucí vodou bylo nasazování maček opravdu komplikované. Kdybych zde byl podruhé, určitě si je nasadím rovnou dole na rovině. Díky nim byla následující cesta o poznání jednodušší. Mačky totiž zvednou mírně nohu a tekoucí voda krásně proteče pod botou, a ne kolem ní. A dalším plusem byla přímá cesta přes led a nemusel jsem kopírovat klikatou cestičku.
Začátek ledovce
Trhlina
Pohled do údolí na cestu
Třetí chata Adlersruhe
A teď už mě čekala pouze ta nejnáročnější část z celého výstupu. Musím se přiznat, že jsem si tento závěr opravdu užíval. Začátek dal sice zabrat, ale potom už se lezlo poměrně dobře. Cestu akorát komplikovalo množství lidí vracejících se z vrcholu. I přesto však cesta krásně ubývala až do doby, než se mi ukázal vrchol Grossglockneru. Cesta se zde mírně komplikuje a krásně jsem viděl, že jedna chyba může znamenat pád na jednu nebo druhou stranu. Abych byl upřímný, nechtěl jsem padnout ani vpravo ani vlevo. Jednalo by se totiž o téměř jistou smrt. I přesto jsem se s jedním kolegou rozhodl pokračovat dále přes Malý Glockner až k tomu velkému. Druhý kolega se rozhodl počkat na průvodce a jištění. Nebyl to špatný nápad, ale já si užíval ten adrenalin a pocit, že nesmím udělat žádnou chybu.
Poslední přitažení rukou, narovnání, poslední kroky před vrcholem a následně se před mýma očima otevřela neuvěřitelná krajina. Počasí se udobřilo a nechalo mi otevřené okno do celých rakouských Alp. Samozřejmě jsem si došel udělat fotku u kříže a dal vrcholové pivo. Bylo to naprosto úžasné. Před sebou jsem viděl i téměř celou cestu, která byla za mnou. Respektive ta, která mě čekala ještě při sestupu dolů. Průvodce Dan však naší skupinu nenechal zas moc dlouho relaxovat. Čas totiž stále plynul. Ne, že by tomu bylo někdy jinak, ale bylo třeba zahájit sestup. Odbila totiž 4 hodina, která označovala, že máme poměrně větší zpoždění.
Poslední metry
Já na vrcholu
Fotka vrcholu z ptačí perspektivy
Zahájení sestupu
Při sestupu průvodce volil jištění pomocí slaňovacích tyčí. Musím se přiznat, že i když cesta dolu nebyla rychlá, byla alespoň zcela bezpečná. Veškerý strach byl tedy pryč a bohužel s ním i většina adrenalinu. Obavu vyvolalo snad jen pár padajících kamenů, ale ani to nebylo žádné velké drama. To největší drama se konalo při sestupu potokem, opět jsem to chtěl zkusit bez maček. I když se říká, že do stejné řeky dvakrát nevkročíš. Abych to zkrátil, opět jsem si na nejméně vhodném místě nasazoval mačky. Od té doby jsem si myslel, že veškeré drama mám za sebou a teď už mě bude čekat jen krásná cesta dolů. Jako už několikrát, opět jsem se velice pletl. O tom však až později.
Kolem 6 večer přicházíme k první chatě. Na celou skupinu přišla únava a také hlad. Bylo třeba si dát malou pauzu, ale člověk aspoň věděl, že má za sebou tu nejtěžší část. Já jsem však loboval za to, ať rychle pokračujeme k druhé chatě, protože před námi bylo stále jedno krátké lezení a ledovec. Ani ne o hodinu a půl později již odhazujeme lano a konečně nacházíme zase pevnou půdu pod nohama. Já si oddechl, protože boření a klouzání po sněhu jsem si moc neužíval. Za kameny jsem byl vlastně rád, alespoň na následujících deset minut. Stačil totiž jeden špatný krok a došlápnutí na vrtkavý kamen, který zapříčinil můj pád. V ten moment jsem uviděl svoji nohu, jak je velmi nepřirozeně ohnutá a já rychle vyskočil, abych se ujistil, že to nemůže být zase až tolik zlé. První myšlenky v hlavě na zlomeninu jsem rychle zahnal a ujistil se, že na nohu dokážu došlápnout. Jenže nepříjemností bylo, že to bolelo. Udělal jsem několik rychlých kroků a potvrdil si, že k chatě dojdu. Toto tvrzení se opravdu splnilo a u chaty jsem od Dana dostal stahovací obvaz. Nebyl jsem si jistý, co z toho může být, ale cítil jsem, že kotník trochu bolí. Pauza na chatě se protáhla o jednoho Radlera a o jednu ne zrovna chutnou polévku. Důležité je také dodat, že se občerstvení protáhlo skoro do 19:40. Sluníčko zašlo za obzor a já zahájil další sestup o pár minut dříve než ostatní. I kvůli světlu, které postupně mizelo. Asi o 15 minut později jsem si již nasazoval čelovku. Následujících 20 minut se šlo poměrně dobře, ale bolest v kotníku se postupně rozjížděla. Zatnul jsem zuby a chtěl jsem dojít k poslední chatě, kde si obvaz převážu. Netušil jsem, zda bude dobré nohu povolit. Zdálo se mi, že je poměrně dost utažená. Konec k poslední chatě jsem již doslova dopajdal s celou skupinou. Nechal jsem si převázat obvaz. Jenže povolení opravdu k chůzi moc nepomohlo. Většinu z poslední části jsem ve finále sestupoval opřen o Dana. Díky mé osobě se náš návrat protáhl o nějakých 30 až 40 minut s příchodem k autu kolem 22:30. Musím však poděkovat všem ze skupiny, protože nikdo mi to nedával za vinu a nikdo si nestěžoval. Naopak se mi každý snažil být nápomocný.
Další část výletu se kvůli počasí, a hlavně kvůli mně trochu zjednodušila. Důležité však bylo, že bolest začala poměrně rychle ustupovat a já se mohl následující den odpoledne postavit bez komplikací na obě nohy. Co je však podstatné, v životě jsou momenty, kdy jsem rád, když v lidech kolem sebe mohu najít oporu. Toto pravidlo platí o to více, pokud je člověk v horách, kde pomoc může doslova zachránit život. To sice nebyl můj případ, ale byl jsem rád, že mám kolem sebe úžasné lidi, o které jsem se mohl doslova opřít.
Jak se ti cestopis líbil?
Ondřej Tollinger procestoval 59 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil9 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Bez aklimatizace dobrý výkon. Divím se, že jste to všichni ustáli bez problémů s výškou.
Bez aklimatizace dobrý výkon. Divím se, že jste to všichni ustáli bez problémů s výškou.
3800 m n.m. by pro většinu neaklimatizovaných lidí neměl být problém, když je to na krátkou dobu. Při přespání na chatě kolem 3500 m n.m. bude ta výška znát víc. Dobrý výkon to je, ale kvůli jiným věcem. Problémy s výškou jsou individuální. Někdo je může výrazně pocítit i níže, ale většina až výše. Já s kamarádkou jsme např. na Havaji bez aklimatizace vyjeli do 2800 m n.m. a pak jsme šli na vrchol Mauna Kea do 4200 m n.m. a začali jsme cítit nějaké následky (zpomalení mluvení atd.) až u jezírka ve 4000 m n.m., ale později už v pohodě i při pobývání pár hodin na vrcholu.
3800 m n.m. by pro většinu neaklimatizovaných lidí neměl být problém, když je to na krátkou dobu. Při přespání na chatě kolem 3500 m n.m. bude ta výška znát víc. Dobrý výkon to je, ale kvůli jiným věcem. Problémy s výškou jsou individuální. Někdo je může výrazně pocítit i níže, ale většina až výše. Já s kamarádkou jsme např. na Havaji bez aklimatizace vyjeli do 2800 m n.m. a pak jsme šli na vrchol Mauna Kea do 4200 m n.m. a začali jsme cítit nějaké následky (zpomalení mluvení atd.) až u jezírka ve 4000 m n.m., ale později už v pohodě i při pobývání pár hodin na vrcholu.
Já s tím komplikace neměl, ale na dva z naší skupiny to mírně dolehlo. Na GG je výhoda, že to jde vždy zabalit po cestě a počkat. Takže zase tak nereálné to není. Hlavně to bylo opravdu na moment v těch 3800 a i tak posledních 200 metrů výškových se šlo pomalu.
Jinak od 2500 už může mít někdo komplikace. Je to tedy velmi individuální. Řekl bych, že je to na zvážení každého. Původní plán byl dát aklimatizaci, ale počasí nás donutilo plán změnit.
Libor_S: trošku závidím. Havaj mě také láká a kor Mauna Kea.
Já s tím komplikace neměl, ale na dva z naší skupiny to mírně dolehlo. Na GG je výhoda, že to jde vždy zabalit po cestě a počkat. Takže zase tak nereálné to není. Hlavně to bylo opravdu na moment v těch 3800 a i tak posledních 200 metrů výškových se šlo pomalu.
Jinak od 2500 už může mít někdo komplikace. Je to tedy velmi individuální. Řekl bych, že je to na zvážení každého. Původní plán byl dát aklimatizaci, ale počasí nás donutilo plán změnit.
Libor_S: trošku závidím. Havaj mě také láká a kor Mauna Kea.
Ahoj Tolli, rádi jsme Vás potkali u kříže na vrcholu.
Ahoj Tolli, rádi jsme Vás potkali u kříže na vrcholu.
Ahoj, závěr se vám taky koukám dost povedl. :D Každopádně povedené fotky, dokonce jsem se na nějaké i našel. :)
A příště zase na jiném vrcholu. Já jich mám před sebou ještě hodně. :D
Ahoj, závěr se vám taky koukám dost povedl. :D Každopádně povedené fotky, dokonce jsem se na nějaké i našel. :)
A příště zase na jiném vrcholu. Já jich mám před sebou ještě hodně. :D
Řekl bych, že hodně dobrý výkon dát to za 1 den kompletně nahoru i dolů... GG se mi zatím nepoštěstil, ale třeba to ještě přijde.
Řekl bych, že hodně dobrý výkon dát to za 1 den kompletně nahoru i dolů... GG se mi zatím nepoštěstil, ale třeba to ještě přijde.
Bohužel počasí nepřálo na další den, tak se program za běhu měnil. Jinak to mělo být na dva dny. :)
Každopádně 2 km výškové se za den dají dát bez komplikací. Podobně jsem dával nejvyšší horu Islandu a tak jsem věděl, že i toto je naprosto reálné.
Bohužel počasí nepřálo na další den, tak se program za běhu měnil. Jinak to mělo být na dva dny. :)
Každopádně 2 km výškové se za den dají dát bez komplikací. Podobně jsem dával nejvyšší horu Islandu a tak jsem věděl, že i toto je naprosto reálné.
Co ty nepropnuty lana okolo trhlin?!?!
Co ty nepropnuty lana okolo trhlin?!?!
Bylo potřeba uvolnit lano tomu před sebou kdo přeskakoval. Plus nás bylo 5, tak se to nehrotilo nějak do detailů. :) Samozřejmě jinak je lepší je mít lano napnuté stále.
Bylo potřeba uvolnit lano tomu před sebou kdo přeskakoval. Plus nás bylo 5, tak se to nehrotilo nějak do detailů. :) Samozřejmě jinak je lepší je mít lano napnuté stále.