Z Kalifornie za venčením psů v Mexiku

Prolog

Když nebudu počítat to, jak jsme jako děti s rodiči v šumavských lesích zabloudili pár metrů za německé hranice, byl jsem do svých šestadvaceti akorát na Slovensku, a to jen jednou. Naši nikam nejezdili, za zlý jim to nemám - měli hodně práce na naší hájovně u lesa, a já jsem cestování nevyhledával. Spíš jsem vyhledával hospody.

Vlastně jsem ani netušil, co k takový cestě za hranice potřebuju, a tak mi to podvědomě přišlo hrozně složitý. Radši jsem dál vyhledával hospody. Ke zlomu došlo, když kamarád jako kamioňák začal jezdit do Španělska. Pořád o tom u piva mluvil a jednou, když toho v sobě ještě neměl tolik, tak osm kousků, povídá, že tam musíme v létě jet. A my tam v létě opravdu autem na týden vyrazili. Když jsem poprvé v životě viděl moře, byl jsem happy jak malej kluk. Samozřejmě jsem hned ochutnal a k překvapení zjistil, že je opravdu slané. Ale hlavně - zjistil jsem, že cestovat po Schengenu je tak strašně jednoduchý.

Příští rok jsem si pořídil vlastní auto a začal dohánět, co mi v mládí uteklo. Za první rok se číslo na tachometru zvýšilo o 40 tisíc a já viděl Francii, Švýcarsko, Anglii, Rumunsko, a nespočetkrát rakouské Alpy. Oprášil jsem totiž vztahy s jedním kamarádem, vášnivým horalem. Hory mě strašně chytly. Popravdě, hory jsem měl rád už předtím, jen jsem si to neuvědomoval. Třeba ve Far Cry nebo v The Elder Scrolls (počítačové hry) jsem nejradši lezl po těch nejvyšších polygonových kopcích. A teď mi ty skutečný kopce připadaly stejně krásný, jako kdysi ty 3D kopce. Ach!

Pořád mě lákalo vycestovat někam dál, ale byl jsem přesvědčenej, že k tomu potřebuju ještě jednoho člověka. Opačného pohlaví. A ono se poštěstilo. Potkal jsem Patricii, která si nepřeje být jmenována, takže jí říkejme přezdívkou, kterou jí vymyslely děti mojí sestry - "Panda". Spojila nás cestovatelská vášeň, kterou oba sdílíme.

Jak je to přirovnání - "hodit neplavce do vody"? Tak nějak mi to zpětně připadá. Na naše "první rande" jsme nemohli vyrazit někam za humny. To né. My si prostě museli vybrat něco pořádnýho. Takže jsme asi po měsíčním vztahu drželi v ruce letenky do Ameriky. Abych to upřesnil - shodli jsme se, že chceme nějaký dobrovolničení za bydlení a stravu - znáte Workaway? Kam ale? Tož, necháme rozhodnout osud. První levná letenka, která se objeví do nějaký vyhovující a vzdálený destinace, bude naše. Myslím, že to trvalo jen dva dny, a my měli koupeno: Berlín → San Francisco. Veškerý plánování následovalo až poté. První důležitý zjištění bylo, že v USA se bez pracovního víza dobrovolničit nesmí. Druhý zjištění už bylo pozitivnější - v Mexiku to jde! A to je přeci hned vedle.

Začali jsme obepisovat hostitele z celého Mexika. Pár jich odpovědělo - mohli jsme si například zkusit žít v džungli s komunitou, jenž vede jakýsi Brian Fey, ale kvůli komárům jsme si to rozmysleli. Nakonec jsme kývli hostelu, který nás chtěl hlavně proto, že umím programovat webové stránky. Jenže...

Sbohem domove, how are you, America?

Pár dní před odletem se nám ozývají z psího útulku v Puerto Vallartě. Je to dobrovolničení, z kterého je nadšená především Panda. Narychlo rušíme výpomoc v hostelu a přijímáme pejsky.

Let trvá 11 hodin a celou cestu se předháníme se sluníčkem. Po přistání je jen o hodinu víc, než při odletu. Jedna kamarádka mi před časem vyprávěla historku, jak její kamarádce nebyl povolen vstup do USA, protože se na vstupním pohovoru prořekla, že tam bude příbuzné hlídat děcko. A to je samozřejmě taky práce a to turista nesmí. Mají ti úředníci na U.S. Border Protection ale velkou moc.

S našimi zavazadly nejspíš zrovna pohazují pracovníci letiště někde pod letadlem, když stojíme frontu na pohovor. Přitom všechny potvrzení o ubytování, zpáteční letenku, to vše máme právě v našich batozích. Myslel jsem, že už je budeme mít u sebe. Úředník by to rád viděl a tak na mizerné letištní wi-fi hledám rezervační e-mail. Trvá to a on se mezitím ptá na další otázky. Už je netrpělivý i on, když najednou otevírá volnou stránku mého pasu a razítkuje ji. Hledám dál, ale když mi pas podává, pochopím, že mám vyhráno.

Když vycházíme ze Sanfranciského letiště, už se stmívá. Máme rezervovánu noc přes Airbnb u někoho v Oaklandu. Je třeba se vyznat v místním metru. Na informacích nikdo, koho bychom se zeptali, není, ale nakonec to zvládneme. Teda spíš Panda. Já jsem z toho všeho nějak vykulenej. Jdeme ještě kus pěšky a já nevím, jestli nás teda někdo přepadne, nebo jestli dostaneme nakládačku támhle od tý party černochů, nebo jak to tady v Americe vlastně chodí? Dům, kde máme bydlet, je zamřížovaný. Panda čte návod jak se dovnitř dostat, který jí zaslali, ale připadá mi to jako úkol v nějaké únikovce. Nikdy jsem přes Airbnb nebydlel a neveřím, že se dovnitř dostaneme. Přemýšlím, jestli spát v parku, nebo spíš někde v zapadlé uličce, když se to podaří a my jsme na chodbě v domě.

Druhý den už se cítím o něco líp. Náš hostitel Kail nám poradí, jak se dostat ke Golden Gate. A najednou jsou ti amíci hrozně hodní. Když se pána na ulici ptáme, kde je zastávka autobusu, ochotně nás dovede až k ní. Stará paní se nás v autobuse vyptává na Českou republiku. Je to fajn.

"There's always foggy in San Francico" říkávají místní

Váháme, jestli si most přejít na druhou stranu, ale není čas. Dobrodružství teprve začíná. Když jsme totiž měli ještě doma, v teple a horkým čajem v ruce, před sebou mapu, jedním prstem ukazovali na San Francisco, druhým na Puerto Vallartu, říkali jsme "nějak se tam dostanem". Naštěstí, jak se odlet blížil, slovíčko "nějak", představující tři tisíce kilometrů vzdušnou čarou, v našich ústech začalo znít nejistě. A my přece jenom koupili ještě jednu letenku. Los Angeles → Mexico City → Puerto Vallarta. Zbývá nám se tedy "nějak dostat" pouze do cca 500 km vzdáleného L.A. a máme na to týden.

A v plánu je autostop. Jiný plán není. Nevíme, kam se dnes dostaneme, nevíme, kde budeme spát. Známe jen směr. Jdeme pěšky po pobřeží až k silnici, která vede na jih. Je teplo, je to fajn, jen by to příště chtělo lehčí batoh. Zdviháme palec, auta jezdí, ale nikdo nezastavuje. Panda už je nervózní, ale to zase já z Čech vím, že to je v pohodě. Však jsme tu sotva deset minut. A taky že jo, brzy nám zastavuje Ryan. Veze nás sice jen na jih SF, ale i tak jsme rádi, že se někam pohnem. Stopujeme u benzínky, dává se s námi do řeči krapet zarostlý pán. Možná bezdomovec, možná alternativní existence. Je milý. Loučí se se slovy "be careful". Vlastně snad všichni, s kým se v Kalifornii bavíme, se loučí stejnou frází.

Zastavuje auto. Už z prvních slov řidiče poznám, že je opilý. Krátce váhám, ale už tu stojíme dlouho, prostě jedeme. Díkybohu jsou kolony, takže jedeme pomalu. "My wife is mad on me because I'm late" vysvětluje nám pán zřejmě důvod a zpívá rockové písně.

Později nás nabírá mexický kněz s manželkou. Slunce se pomalu blíží k obzoru, tak se ptáme na kemp. Prý u odbočky, kde nás vysadí, protože pokračuje jiným směrem, jeden je. Vystoupíme a na rozloučenou dostáváme ovoce. Rozhlížíme se, jenže kemp nikde. Jen pustina a oceán. Jsme bez internetu, jediné, co nás vede, jsou offline mapy. Nemáme ani stan, jen spacáky. Prostě půjdeme pěšky dál na jih, ono to nějak dopadne. A skutečně, ujdeme ani ne 200 metrů, když za námi staví auto. Je to lotyšský pár. Auto mají z půjčovny a jedou do Las Vegas. Jedeme. Vysazují nás za úplné tmy v Santa Cruz. Okamžitě nás oslovuje muž stojící u vchodu do baru. Prý se včera odhlásil z hostelu, dnes se do něj zas ubytoval, ale klíč od prvního pokoje má stále u sebe. Takže má teď klíče od dvou pokojů a nabízí nám přespání v jednom z nich. Pandě to už od začátku nepřijde jako dobrý nápad, ale já mnohokrát na přednáškách o lowcost cestování slyšel, jak přednášející spal u dobrosrdečných lidí zadarmo. Panda je proti, ale necháme se do pokoje dovést. Stojíme uvnitř, muž ve dveřích, načež nám sděluje požadavek, abychom si odložili věci a šli s ním do baru. To už přijde podezřelé i mně, takže mu vysvětlím, že tu rozhodně nechceme nechávat naše věci, že ho vůbec neznáme. Aby nás přesvědčil, ukazuje nám svoje ID. Ale raději nevěříme, takže při první příležitosti bereme nohy na ramena. Možná, že to myslel dobře, ale to už se nikdy nedovíme. Vystrašení se schováme v Burger Kingu a na wi-fi rezervujeme hotel.

Jih je náš směr

V hotelu je bazén, tak si jdeme po ránu zaplavat. Pak sbalíme saky paky a jdeme k dálnici. Je to docela štreka a je přes 30°, s batohy na zádech to dává zabrat. Stopujeme na dálničním nájezdu, ale dlouho nikdo nezastavuje. "Get out. You can't stay here." ozve se najednou z tlampače policejního auta, které nás míjí. Rozhodujeme se, že dnes pojedeme autobusem. Bohužel to znamená jít opět dost daleko pěšky. Půl dne je v háji. Vybíráme bus, který nás odveze do vedlejšího Watsonville, snad se tam bude stopovat líp. Ale nevybíráme zrovna nejlepší linku - autobus pořád někde zastavuje a šouráme se tam víc, než hodinu. Další štreka k dálnici a stopujeme. Je to ale marný. Aut tu moc neprojede a navíc to vypadá, že jsou to všichni mexikánci a z těch nemáme dobrý pocit. Vzdáváme to. Na benzínce nám poradí, kde se můžeme ubytovat, a my tak učiníme. Parkuje tu dost kamionů, tak neváhám a obejdu jejich vykuřující řidiče a ptám se, zda zítra náhodou nejedou na jih, ale nemám štěstí. Touhle rychlostí nám letadlo z L.A. uletí. Po poradě s wi-fi na pokoji zjišťujeme, že Kalifornii brázdí vlak - Amtrak. Dalši den tedy kupujeme lístek, levné to není, ale alespoň víme, kam dojedeme a odpočineme si od té nejistoty.

Takový vlak, to je v Kalifornii velká událost, ne jako v Praze na hlaváku. Čtvrt hodiny před příjezdem už nás obsluha žene na nástupiště. Pak dorazí dlouhatánský mohutný vlak a každému je před vstupem zkontrolováno ID. Na to, jak je mohutný z venku, jsou ale chodbičky uvnitř uzounké. Stěny vlaku musí být snad metr široké. Na jízdence už máme přidělená čísla sedadel. Nakonec si všechny ještě obejde chlapík, a zapisuje si, kde kdo vystupuje. Z okna sledujeme skutečný divoký západ. Mimo města se Kalifornií táhne vyprahlá zem, sem tam se objeví osamocený ranč.

Vlak sice míří až do L.A., to bychom tam ale byli zase moc brzy. Vystupujeme tedy dříve - v San Luis Obispo. Máme v plánu dát si tu od cestování den oraz. Přesouváme se do pobřežního Grover Beach. Mysleli jsme si, že v téhle části Kalifornie už budeme potkávat jen přičmoudlý mexikánce, ale tohle místo nás vyvádí z omylu - obchody s lehátky, pouliční prodejci, turisti, turisti...

Amtrak

Grover Beach

Ubytováváme se za jakž takž přijatelnou cenu. Ráno si chceme v hotelu zamluvit i další noc, pán na recepci ale na kalkulačce vyťuká dvojnásobnou cenu. Po odmítání sice nabídne slevu, ale i tak je cena dost vysoká. I v dalších hotelích je to s cenou bohužel podobné. Asi to bude tím, že je sobota a očekává se příval turistů. Celý den se poflakujeme kolem pláže. Pohádáme se. Asi na hodinu se rozdělíme. Já při procházení okolí objevuju kemp. Navečer se do kempu přesunujeme, máme s sebou ale jen spacáky, žádné karimatky. Hledám vhodná místa ale vypadá to, že nás čeká krušná noc. Je už tma, my sedíme u dřevěného stolu a s flaškou vína se připravujeme na spaní pod širákem. Pak se stane něco, co dodnes považuju za malý zázrak. Nemůže být náhoda, že jsme zrovna v tomhle kempu, zrovna na tomhle místě...

"Hello, where are you from?" oslovuje nás kluk ze skupinky opodál. Jmenuje se Mario a zaujal ho náš jazyk. Chvíli si povídáme, když zmíní, že jsou z L.A. a pozítří, ve stejný den, kdy tam potřebujeme i my, se tam vracejí. Rozzářím se a okamžitě se ptám, zda by nás tam neodvezli. Souhlasí a berou nás k ohni mezi sebe. Jde o tři páry a dvě děti. Znají se ze školy a jsou tu na víkendové kempovačce. Ron, Marci, Franklin, Mao, Thí, Mario, Mikl a Kai. Když se navíc svěříme o našem "bezdomovectví", nabízí nám místo ve stanu. Není problém se vejít, protože, jako správní amíci, má každý pár stan velikosti pro celou rodinu i s prababičkou.

Další den s nimi vyrážíme do nedaleké přírodní rezervace. Jdeme přes písečné duny, kde je písek tak rozpálený, že v žabkách, které na nohou máme, vlastně jít nejde, je třeba hopkat. S dětmi po písku sáňkujeme. Cílem je koupání na nádherné nefrekventované pacifické pláži.

Odpoledne je v plánu návštěva termálních bazénů. Jsem v termálech poprvé, smrdí příjemně. Jenže sotva se trochu ohřejeme, vyhání všechny obsluha ven. "What's going on?" ptáme se. Prý někde v dáli začíná bouřka a to je nebezpečné. Dnes už je tedy zavřeno. Chceme proplatit vstupenky, ale paní na pokladně to zamítá s tím, že nám platí na příště. Že bydlíme 10 000 km daleko, a tudy jen projíždíme, ji nepřesvědčí.

Jsme zpět v kempu a začíná pršet, no, tedy pršet, ono spíš mrholí. V očích našich amerických kamarádů jde ale o krupobití, takže neplánovaně pojedou domu již dnes. Jenže my ještě dnes do L.A. nechceme, museli bychom někde shánět drahý nocleh. Naštěstí Mario naše dilema ihned utne, když nám nabízí přespání u nich doma. Zlatý lidi. Prostě paráda!

Po cestě zastavujeme na nejlepší burger v Kalifornii. To tedy alespoň tvrdí Ron. Připadá mi sice celkem obyčejnej, ale odkýveme, že lepší jsme nejedli a to už pokračujeme do čtvrti Crenshaw. Jeden roztomilý přízemní domek vedle druhého, napadá nás akorát, že to musí být neskutečně drahé bydlení. Mario a Thí nás ubytovávají v místnosti plné budhistických suvenýrů. Oba jsou vůbec jaksi duchovně založení, třeba po cestě sem jsme celou dobu poslouchali Kundalini. Thí je dokonce lektorka jógy. Lekce má po celém světe a najdete ji pod jménem Dr. Haridass.

Ráno s nimi snídáme, slibujeme, že napíšeme, a už zase pelášíme po svých. Kam byste šli, kdybyste měli půl dne v Los Angeles? Holywood? Mě napadlo jen to, že chci vidět vysoké budovy, tak jedeme do Downtownu. Pak jedeme na pláž v Santa Monice - prý je vyhlášená. Je tu ale hlava na hlavě a téměř zakopáváte o spící bezdomovce.

Ron, Marci, Franklin, Mao, Thí, Mario, Mikl a Kai

Crenshaw

Welcome to Mexico

Do Mexico City přilétáme večer a další let nás čeká až ráno. Celou noc se nevzdalujeme z letiště, snažíme se spát, jenže je tu jen několik sedaček bez polstrování a všechny stejně obsazené. Ze spacáků si děláme provizorní lůžko u jednoho sloupu, podobně, jako mnoho dalších čekajících. Ach, ty letiště. Stejně se mi nedaří usnout. O Mexico City jsem kdesi četl (web ministerstva zahraničních věcí), jak jsou tu turisté běžně okrádáni. Všechny naše věci mám v batohu pod hlavou a vždy, jakmile usnu, zase se hned vzbudím.

Nic zvláštního se neudálo, a my odlétáme dál. Když přistaneme v Puerto Vallartě, je dost teplo a jsme pěkně ospalí. Vyhlížíme červené auto, kterým nás má vyzvednout naše hostitelka. Paní Brisha z psího útulku. Je tu načas. V autě je také Grace, holka z Británie, už tu dobrovolničí půl roku. Přijde mi, že oddala svůj život psům. Později oběma přidělujeme tajný přezdívky: "Pani s velkejma kozama" a "Grecka". Projíždíme vcelku normálním městem s hotely, než se dostaneme do tzv. "lokální části" města. Zkrátka čtvrti, kam turista nezabloudí. Děravé silnice, auta, která sotva drží pohromadě, bordel a odpadky, divní lidé a domy, kterými prohlédnete skoro až do koupelny, stavěné tak nějakjak ze všeho, co majiteli zrovna přišlo pod ruku. Cítím mírnou euforii, konečně Mexiko, jak jsem si ho představoval.

Brishy dům je na periferii města ve stráni. Respekt k jejímu řidičskému umu, neboť finální část cesty je snad v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Vstupujeme do domu s bazénem na terase odkud je úžasný výhled na oceán a přiléhající džungli. Ode dneška až do našeho odjezdu budeme každý večer svědky nádherného západu slunce nad oceánem. Nekocháme se ale dlouho, neboť se na nás řítí s úmyslem nás očuchat, olízat, ožužlat a nejspíš i očůrat a obskočit... třicet psů!

Doufali jsme, že si po probdělé noci odpočineme, ale než se nadějeme, máme v rukách vodítka. Abychom se seznámili se psy, jdeme rovnou venčit. Mě se ujímá Hanu, Fin, který tu už také nějaký pátek vypomáhá. Pandy se ujímá dobrovolnice Jessica. Hoven se po čtvrti válí spousty, ale když ten náš hafan udělá potřebu, je třeba ji sebrat do pytlíku. Ten se pak vyhazuje do hromady odpadků, která se během týdnů tvoří kolem košů. Pravda, občas ta hromada spontánně ze dne na den zmizí. Po návratu si můžeme konečně odpočinout. Je nám představen náš pokoj. Nic jiného jsme nečekali, takže je to místnost se špinavými stěnami, potrhanými dekami, postel sedí na špalku, ve sprchovém koutě bydlí ještěrky a žáby... ale mně se to líbí. Jsme jen zhýčkaní evropským komfortem. U večeře se ještě seznamujeme s Tedem - Brishiným mužem. Je to zasmušilý, vrásčitý a vážný muž. Snad jsem ho ani jednou neviděl se usmát. Jde z něj respekt.

Západ slunce nad Pacifikem

Šichta nám začíná v 8. Na jednu stranu je fajn, že psi prostě žijí v domě jako plnohodnotní obyvetelé, na druhou stranu ale nejsou absolutně naučení vykonávat potřebu na k tomu určeném místě. Vlastně tu žádné takové místo není. Pokud tedy nejsou naučení chodit na mísu, což ale záhy zjišťujeme, že nejsou. Prostě tam, kde to na ně přijde, očůrají zeď, tam kde to ně přijde, udělají bobek. Třeba na obrubě bazénu. Nebo za barem. A když si nevšimneš, závan tě upozorní. A když si ani tak nevšimneš, upozorní závan Brishu a ta upozorní tebe. My to uklízíme. Největší spoušť je po ránu v horní místnosti. Žije v ní pět malých štěnátek. Myslím, že každé z nich zvládne za noc vyprodukovat tak dvě překvapení. Jakmile vstoupíte, ti malí čumáčkové se k vám rozeběhnou, vrtí ocásky, roztomile štěkají, a tak jim nakonec odpustíte i to, že při tom rozšlapou všechno to nadělení. Exkrementy sbíráme do toaletního papíru a splachujeme v záchodu. Časem je z toho taková rutina, že když se záchod ucpe a je třeba z něj všechno rukama vylovit, děláme to bez známky emocí. Po úklidu následuje krmení a první venčení. Teprve pak se zvládneme najíst i my. I když máme v téhle době čas pro sebe, většinou ho trávíme odpočinkem. Nevím, jestli je to tím horkem, nebo jet lagem, ale po celou dobu našeho dobrovolničení se nemůžeme zbavit permanentní únavy.

Seznamujeme se s Alexem. Je to místní kluk, teda... spíš pán. Vzrůstem je malý a obličej mu zakrývá kšiltovka a tmavá pleť. Při bližším ohledání lze však zaznamenat vousy a vrásky. Odhaduju mu věk na pětatřicet. Je ze sousedství a chodí sem na oběd, občas vyvenčí psa. Působí dojmem "mouchy, snězte si mě". Práci nejspíš žádnou nemá, protože sem chodí skoro každý den a tak nějak se tu poflakuje. Provádí nás po okolí a ukazuje nám, kde se dá co koupit.

Dny ubíhají a přijíždějí další 2 dobrovolnické páry. David a Alisson z Floridy, Glen a Jenette z Nového Zélandu. Dobrá zpráva je, že se tu nedorozumíváme španělsky, nýbrž anglicky. Špatná zpráva je, že naše angličtina není tak dobrá, takže se rozhovorů rodilých mluvčí tolik nechytáme. Nejtěžší komunikace je s Greckou. Její britská angličtina je tak rychlá, že když po mně něco chce, zůstanu na ni zírat, zatímco si v hlavě opakovaně přehrávám, co právě řekla a na plné obrátky to dešifruju. Než se však proberu z transu, Grecka si pomůže sama.

Jaime, Pickles, Tadeo, Rex, Rudi, Alma, Tequila, Lychee a tak dále. Brzy si pamatujeme jména všech psů, a to zhruba obden nějaký nový přibude. Jiní zase ubývají, pro pejska si sem jezdí nepochopitelně lidé třeba až z USA. Mnoho psů zde má nějaký handicap. Je tu několik slepých, z nich vyniká Blindy. Při venčení je třeba dávat jí instrukce, že je před ní schod a ona musí jít "up". Jindy zase "down". Zvládá to ale bravurně. Pak je tu Estrella, než se sem dostala, byla zavřená v malé kleci a od té doby nemůže hýbat zadními končetinami. Dvakrát denně s ní děláme cvičení, prý by jednou mohla zase běhat po všech čtyřech.

V pokoji s námi každou noc spí několik psů. To aby si zvykali na lidi. Jednou v noci se ve snu procházím rozkvetlou zahradou, po barevné duze, nebo já už nevím, když se do snu náhle vřítí hlasitý strašidelný štěkot. Leknu se tak, že se probouzím z hlubokého spánku s křikem. Ještě hůř je na tom Panda, protože pro tu je to takový šok, že se rozpláče. Ti naši hlupáci se totiž rozštěkali na nějaké škrábání za dveřmi, možná kočičí. Ani po deseti minutách pláč neustává a za dveřmi se zase ozývá škrabot, psi štěkají znovu. Pandě to moc nepomáhá, snažím se jí uklidňovat, ale šok to byl vážně silný. Snad bude ráno v pořádku.

Jiný den je v plánu cesta na veterinu. Do auta se nasoukáme já, Panda, Brisha a šest psů. Za první zatáčkou ovšem zjišťujeme, že ti kulišáci nejsou moc zvyklí jezdit autem. Hafan, co mi sedí na klíně, slintá tak, že sedadlo přede mnou kompletně obalí jeho sliny. Ač jízda trvá jen deset minut, spousť, kterou v kufru zvládnou natropit ostatní psi, raději nebudu ani popisovat. Zvratky, výkaly, vodítka od zvratek a výkalů, psi od zvratek a výkalů. Je to všude.

Abychom si město lépe prohlédli, jedeme občas místním autobusem. Vypadají sice tak, že jim každou chvíli něco upadne, ale zase jsou levné. V jízdních řádech se ale nevyznám ani v Čechách, natož v Mexiku. Snahu o jejich rozluštění nakonec vzdávám a jedeme naslepo. Na poslední zastávce před důležitou křižovatkou jdu prostě za řidičem a ptám se "pojedete doprava, nebo doleva?" Máme štěstí, jede naším směrem.

Po nějaké době nám Brisha nabídne, že můžeme jen my dva spolu s dalšími čtyřmi psy bydlet v bytě o několik bloků dál, který jim také patří. Říkají mu "studio". Zamlouvá se nám, že budeme mít volnější program. Ve studiu je vidět, že v něm již nějakou dobu nikdo nebydlel. Chvilku trvá, než se vše zprovozní, ale zabydlíme se. Pejsci nám to tu samozřejmě pravidelně zadělávají, jak jsou zvyklí. A tak se staráme, poznáváme město. Jednoho dne přestane téct voda, bez níž je úklid po našich miláčcích jaksi o dost méně hygienický. Ten den se definitivně rozhodujeme, že bychom chtěli z Mexika vidět víc, než jen město. A tak se s Brishou, Tedem a pejsky brzy loučíme.

Napříč Jaliscem

Pronajímáme si auto a bookujeme Airbnb v Guadalajaře. Na offline mapách zadávám trasu a vyrážíme. Z dvouproudé silnice se nejprve dostáváme na úzkou silnici. Poté na panelovou a dále na prašnou cestu. Přemýšlím, jestli si z nás navigace jenom nevystřelila, když cesta křižuje řeku. Ale zapomeňte na most, cesta vede vodou. Naštěstí není hluboká. Dál cesta mizí v džungli a kilometr od kilometru je horší. Začínají se na ní objevovat hlubší díry vymleté od vody, rychlost se zpomaluje. Už jedeme spíše ze setrvačnosti, dle mapy zbývá ještě asi dvacet kilometrů k pořádnější silnici, bojíme se, že dříve nebo později narazíme na místo, které naše malé auto nezvládne. Náhle se přes cestu objevuje další řeka, tentokrát je ale hlubší. Na jednu stranu by mě lákalo pokračovat a poprat se s tím, co na nás další kilometry nachystají, je tu ale riziko, že když do řeky vjedem, už nevyjedem. Obracíme to. Pojedeme po dálnici.

Kvůli časovému skluzu dorazíme do Guadalajary za tmy. Ulice, kde se má Airbnb nacházet, je asi kilometr dlouhá a číslo popisné ani zdaleka neodpovídá číslům na domech. V restauraci se připojujeme na wi-fi, ale ani tam, kam nás posílají mapy, náš domov nenacházíme. Píšeme zprávu hostitelce, ta odpovídá ve španělštině, takže pilně překládáme translátorem. Ok, podle popisu právě stojíme u správného domu. Jenže zvonek žádný, cihlová zeď kolem domu je tři metry vysoká, boucháme na dveře, ale nikde nikdo. Nakonec v zoufalosti oslovíme kolemjdoucího muže, naštěstí mluví anglicky. Čte si zprávy a dává za pravdu, že jsme správně. Boucháme dál na dveře, ale nic se neděje. Bere nás k sobě domu opodál, abychom se u něj připojili na wi-fi. Paní nám zasílá telefonní číslo, prosíme Gustava, tak se muž jmenuje, aby na něj zavolal. Dům to byl správný a Gustav se s paní domluví, že nám přijde otevřít. Čekáme snad ještě pět minut, než se konečně ozve odemykání a paní nás pouští dovnitř. Ignorantka!

Jsme ubytování v nejvyšším patře s terasou. Na terase žije buldoček Macho, je skvělej, pořád mi okusuje ruce.

Další dny trávíme v Mundo Aventura Mazamitla. Je tu 350 metrů dlouhý provazový most, ziplajna nad džunglí, a ta nejlepší věc - čtyřkolky! Nikdy jsem ji neřídil, ale je to naprosto boží. Tohle musim začít dělat i u nás!

Dále pokračujeme k městu Colima, a mě už několik dní láká zdejší dominanta. 4270 metrů vysoká hora Nevado de Colima. Snažím se zjistit si o ní nějaké informace, prý se na ní pořádají exkurze, ovšem na adrese, kde mají mít kancelář, samozřejmě nic takového není. Přemýšlím, že bychom si na den pronajali nějaký offroad a vyjeli si k ní. Ceny pronájmu mě ale rychle přesvědčují, že to bude prostě muset zvládnout náš economy vůz. Zpočátku to jde docela hladce, později se ale potíme já i autíčko. Já kvůli vymletým strouhám, autíčko kvůli strmému stoupání. Dobře to ale dopadlo a cca ve 3 tisících metrech nad mořem nás zastavuje brána. Za ní můžeme už jen pěšky. S nadmořskou výškou se dýchaní stěžuje, ale díky létu tu není žádný sníh. Panda vzdává výstup cca ve 4 tisících, já jí slibuju, že si jen doběhnu na vrchol a za půl hoďky jsem zpět. Půl hodina uběhne a já jsem asi o sto metrů výš. Ale nevzdávám to. Krok, rozdýchávám to, krok, rozdýchávám... Trvá mi to skoro hodinu, ale nakonec stanu na vrcholu. Je odsud úžasný výhled na vulkán, nikdy předtím jsem ještě žádný neviděl. Nejsem tu však dnes jediný, už se tu opaluje Agust. Velmi milý pán. Naivně jsem si nevzal nic k pití, takže mě zachraňuje od smrti žízní. Dolu jdeme spolu a povídáme si o Mexiku. Zajímá mě, jak vnímá zdejší bezpečnost. Mluví o škorpionech, co se rádi zabydlují v botách, o zemětřeseních, které zažil, o tom, jak jednou slyšel ve městě výstřely. Ale jinak je tu prý bezpečno. Nejdeme dolu ale sami. S Agustem se nahoře opaloval malý oříšek. Pejsek, který, jak se dozvídám, není Agustův. Je to potulný hafan, co se rozhodl, že s Agustem horu zdolá a to úplně bez vybavení. Na vše má jen své tlapky. Říkáme mu Junior. Je to opravdový horolezec, vždy, když překonáváme nějaký lezecký úsek, zmizí, a po chvíli se zase z neznámo odkud objeví u nás. Borec.

Volcán de Colima

Vánek Mayské civilizace

Zbývá nám poslední týden před odletem domu a my kupujeme letenky do Villahermosy na jihovýchodě Mexika. Pronajímáme tam auto a ubytováváme se v motelu u silnice. Přijíždíme k závoře vedle recepce. Chci vystoupit, ale paní okamžitě závoru otevírá a navádí nás do garáže. Garáž za námi ihned zavře. Vystupujeme a vcházíme dveřmi do pokoje. Hraje tu hudba. Uvnitř zříme postel podsvícenou neony, v televizi běží erotický program, na stěně visí edukační plakát se sexuálními polohami a v rohu se tyčí pole dance tyč. Na polštáři je položený kondom. Panda sděluje, že se cítí zvláštně.

Později zjišťujeme, že takto jsou vybaveny všechny zdejší motely.

Navštěvujeme zde mayské pyramidy v Palenque. Pak také safari Yumka, kde jsme víc než zájmem o zvířata zaneprázdnění zabíjením komárů. V Yumce mají jednoho slona, jednu žirafu a asi tisíc antilop.

Je před námi poslední den a váháme nad dvěma možnostmi. Buď se jet podívat na lagunu Catemaco, nebo poslední den strávit ve 300 km vzdálené Guatemale. Touha vstoupit na uzemí dalšího státu zvítězí a tak se vydáváme k nejbližšímu hraničnímu přechodu. Internet nemáme a o Guatemale nevíme prakticky nic. Hraniční přechod to není moc velký a místní přes něj jezdí bez zastavení. Ani nás si zprvu nikdo nevšímá. Když na sebe upozorníme, začíná boj se španělštinou, neboť anglicky tu nikdo neumí. Zjišťujeme, že se tu platí měnou pojmenovanou po papouškovi - Quetzalem. Kecaly ale nemáme, takže platíme v pesos, vlastně ani nevím za co, asi vstupní poplatek. Když už to vypadá, že můžeme projet, opět nás někdo zastavuje. Z toho, co jsme z jejich španělského proslovu pochopili, se zdá, že dál asi nesmíme autem. Ukazují na zaparkované tuk tuky. Nakonec to samozřejmě vyřeší nějaký další poplatek. Přistupuje chlapík s wapkou a čímsi kropí auto. Dezinfekce?

V Guatemale míříme do nejbližšího městečka jménem El Naranjo. Kupodivu je tu hotel. Nemá ale žádnou recepci, je tu jen telefonní sluchátko. Kdosi se na druhé straně ozývá, hovor však připomíná spíše dva nezávislé monology, protože si absolutně nerozumíme. Po několika telefonátech, které k ničemu nevedou, se tu náhle objevuje mladý kluk. Názorně nám ukazuje, že máme vhodit určitou sumu peněz do škvíry ve dvěřích, pak se nám dveře odemknou. Nevěřím, že jsem to pochopil správně, nechávám si to vysvětlovat znovu, vše ale nasvědčuje tomu, že je to tak. Jiná možnost není a tak nakonec peníze nedůvěřivě vhazujeme. Kluk kamsi odchází a zachvíli se dveře opravdu odemykají. Najednou to celé dává smysl. Kluk má hotel na starosti a tímto způsobem funguje ubytovávání. Ubytovaný se s recepčním vůbec nepotká. Tušíme, že to naznačuje, jak je asi Guatemala bezpečná.

Nadešel náš jediný den v Guatemale a jediné co víme z offline map je, že na sever odsud je nějaký národní park. Vydáme se tam, když dorazíme k řece, přes kterou chybí most! Je sotva padesát metrů široká, ale vozidla přes ní vozí trajekt. Máme štěstí a zrovna se naloďuje, kupodivu je to zdarma. Jedeme dál, ale čeká nás nemilé zjištění. Cesta je plná kamenů a nejde jet rychleji, než 40 km/h. Dochází nám, že touhle rychlostí se tam dnes nedostaneme. Vracíme se do El Naranja. Na zpáteční trajekt tentokrát čekáme bohužel asi hodinu.

V Guatemale jsme nakonec byli jen na krátkém treku kamsi na slepo. Pak jsme se museli vrátit do Mexika a další den jsme nasedli na první letadlo, čímž započal náš návrat do České republiky. Jelikož už jsme od začátku měli zpáteční let ze San Francisca, mířili jsme nejprve tam. A jelikož levné letenky mívají hodně přestupů, čekalo nás dohromady šest letů v řadě během dvou dnů. Uff.

Krokodýli ve Villahermose

Palenque

Džungle

Chtěl jsem to už ukončit, ale zaslouží si to nějaký závěr. Ač mnohé zdroje varují před nebezpečností USA a především Mexika, ve skutečnosti jsme se do žádného nebezpečí nedostali. Zažili jsme sice několik vypjatých situací, ale s odstupem času musím říct, že to za to stálo.

Amen.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 6 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Vladislav Hejda

Cestopis byl naposledy aktualizován 1. 3. 2019

Vladislav Hejda procestoval 38 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil