Za krvavou oponou občanské války: Myanmar - část 1
Dle medií země s jedním z nejbrutálnějších režimů vůbec. Jak to vypadá v zemi, kde s vládou nesouhlasí nikdo z obyvatel? Nefunguje elektřina a z peněz se stává bezcenný papír? Více v této 2dílné sérii
Cestopis z roku 2023 napsal Jan Vidim
Mandalaj
Do letadla nastupujeme s lehkou nervozitou. Nervozitu způsobuje zpráva, která oběhla západní, a tedy i česká média o tom, že myanmarská armáda popravila celou vesnici obývanou asi stovkou lidí v Sajganské oblasti – asi 50 kilometrů vzdušnou čarou od letiště, na kterém se chystáme dosednout. I já, ostřílený cestovatel, mám co dělat, abych dal psychicky do klidu sebe, natož přítelkyni. Letadlo je plné, nejvíce cestujících jsou Barmařané, či Barmánci (nikoliv Barmani, jak jsme se chvilinku smáli), dále asi 40 turistů z jihovýchodní Asie a pak 4 běloši – my dva a ruští manželé (snad až tragikomické ve vztahu k válce na Ukrajině).
Přistáváme a chystáme se nahlédnout za krvavou oponu myanmarského státu. Cítím se méně bezpečně, než když jsem přistával v pákistánském Péšavaru jen týden od teroristického útoku. Přece jen armáda je o dost mocnější než teroristé. Vysvětlím… V únoru 2021 myanmarská armáda pozatýkala členy tehdejší vlády, obvinila je z kde čeho a chopila se moci. Lidem se to pochopitelně nelíbilo, vyšli do ulic, nicméně silové složky pod velením generála Min Aung Hlainga se s tím nemazaly a demonstrace rozháněli samopaly. Nyní má vojenská junta pod kontrolou soudy, parlament a většinu území Myanmaru.
Obava, že kdejaký klučina v uniformě si může interpretovat zákony všelijak a na jejich základě mě okrást, zavřít do vězení či dokonce mučit je skličující, ale také reálná. Přeci jen v Myanmaru jsou ve vězení stovky cizinců. A to nepřeháním, abych získal víc lajků, je to reálny stav věcí, který nám na místě v následujících týdnech několik lidí potvrdí.
Reálný stav věcí je také ten, že vízum stojí bolavých 50 dolarů. Získáte ho online, potom co nakrmíte tamější servery dostatkem byrokracie jako je např. pojištění na covid, nebo rezervace hotelu. Na letišti v Mandalaj jsme vyřešení za 15 minut. Do druhého největšího města země je to asi hodinu taxíkem, tedy v hotelu bychom měli být krátce po 2. hodině odpoledne. Stojí 25000 MMK, myanmarských kyatů. Jinde než v Myanmaru nejsou kyaty dostupné, a tak měníme na letišti 10 USD. Myanmar je rozhodně nejpřísnější země, kde jsem kdy byl, co se kvality bankovek týče. Laosané, nebo Kambodžané vedle nich vypadají jako by přijímali posmrkané kapesníky. Oficiální kurz je 1 USD = 2000 MMK, směnárny (nikoliv banky) vám za 5, 10 a 20 dolarovky dají asi 2600 MKK, za 50 dolarovku 2700 MMK a za 100 dolarovku 2800 až 2900 MMK. Kurz může jít trošičku dolů, pokud je vaše bankovka příliš zohýbaná. Pokud má sebemenší trhlinu – můžete si jí nechat do Thajska, v Myanmaru bude k ničemu. Kyat se nečte „kijat“ ale „čat“. Proč? To nevím. Ale chci, abyste to četli správně! Nikdy nevíte, kdy budete moct zamachrovat. K penězům se ještě vrátím, je to docela prča.
Taxík, kterým jedeme, je starší japonská Toyota s volantem vpravo, a to přestože se tu jezdí stejně jako v kontinentální Evropě, inu volná ruka trhu velí levná auta z Japonska a kde a jestli má volant se neřeší. Cestou nepozorujeme nic, co by jakkoliv naznačovalo aktuální politickou situaci. Nicméně první náznak přichází už při vstupu do hotelu – nefunguje proud a tedy ani klimatizace. Celý Myanmar měl problém s dodávkami proudu už před pučem, ale podle toho, co nám řeknou místní, se situace výrazně zlepšovala a okolí velkých měst měla dostupnou elektřinu 24 hodin denně, tohle všechno šlo, spolu s mimo jiné turistickým ruchem a ekonomickým růstem, do kopru potom, co se moci chopila armáda.
Benzín, ten je dostupný vždy
Pokoj s vlastní koupelnou stojí 26 USD na noc. Každý podnik má svůj vlastní kurz přepočtu na dolary. Hotel, ve kterém bydlíme používá ten oficiální, takže reálná cena je spíš okolo 20 dolarů. Abychom té zvýhodněné ceny mohli využít, musíme směnit naše dolary. Cestou do směnárny u nás zastaví tuk-tukář s velmi obstojnou angličtinou. Téměř nás prosí, aby nás mohl někam odvést. Že teď je v Myanmaru fakt špatná doba a lidé se nemají dobře a že by byl rád, kdyby nám mohl pomoci. Do směnárny je to asi 300 metrů, a tak si aspoň vezmu jeho číslo na WhatsApp, kdybychom potřebovali anglicky mluvícího řidiče.
Měníme 400 USD a dostáváme asi 1,1 milionu kyatů. Problém s kyatama je ten, že myanmarská národní banka se velmi zdráhá vydávat vyšší a vyšší nominály tak, jak se snižuje hodnota měny a tak dostáváme vše v desetitisícových bankovkách. K paklíku peněz dostaneme i igelitku. Srandovní. Nejnižší užívaný nominál je 50 kyatovka – ta má hodnotu asi 40 haléřů. Tu jsme ale použili jen párkrát, když jsme si šli koupit pytlíček instantní kávy za 250 MMK. V Myanmaru se de iure nestahují bankovky z oběhu, ale jen se počká až prostě ztratí hodnotu úplně, což mimo jiné i znamená, že jsou v katastrofálním stavu a někdy tak špinavé, že jen stěží lze vyčíst jejich hodnotu. Toliko zatím k problematice peněz v Myanmaru v roce 2023. Pojďme se podívat blíže na další problém, se kterým se Myanmar potýká – nedostupná elektřina.
500 000 kyatů
Člověk si v Myanmaru uvědomí, co všechno je na elektřinu. Kromě klimatizace, výpadky proudu znamenají, že v obchodech nefungují chlaďáky na pití, natož na zmrzlinu. Což je fakt pech, protože venku je asi 40 °C a hrozné sucho, první procházku po městě tedy hodně zkrátíme. Naštěstí se začne blížit hodinka, kdy poběží klimatizace, a tak se jdeme na hotel osprchovat a odpočinout. Člověk by to neřekl, dokud to nezažije, ale takováto vedra jsou velmi unavující. A to jsem si myslel, že bílý heterosexuální muž ve svých 24 letech dokáže využít svá privilegia, aby tohle vedro přežil. Omyl. No nic, v příštím životě budu medvěd na severním pólu…
Z pokoje se vypakujeme před 6. hodinou večerní, chceme si ještě koupit SIM kartu. Oběhneme asi 5 obchodů s mobilama, data jsou šíleně drahá (oproti zbytku regionu) asi 0,8 USD za 1 GB a všude stojí stejně. V pátém už uznáme, že nemá smysl jít do šestého, abychom dostali znovu tu stejnou nabídku, a tak kupujeme celkem 15 GB na dvě různé SIM karty. Milé slečny nám vše zprovozní a doporučí VPN. Nová vláda totiž postupně zablokovala prakticky všechny sociální sítě, snad s výjimkou YouTube. Mocnářům ale nedošlo, že jejich používaní se v praxi vlastně moc zakázat nedá. A tak v zemi prakticky kdokoliv, kdo má chytrý mobil má i VPN, aby mohl používat alespoň WhatsApp. SIM karty kupujeme těsně před zavíračkou a pomalu se začíná blížit čas spánku.
Noc není klidná. Ne že by byl rámus, ale výpadky proudu způsobují, že klimatizace se vypíná a zapíná a u toho samozřejmě pípá. Od 2 do 4 pak neběží vůbec, což znamená, že v pokoji je šílený vedro a spánek není kvalitní.
V levé části opevnění Mandalay Palace, v dálce Mandalay Hill
Uvnitř Mandaly Palace
Na snídani jdeme až okolo půl 11, protože dopoledne už zase běží klimatizace a spíme. Pěšky vyrážíme k Mandalay Palace – sídlo posledního barmského monarchy – jedná se prakticky o čtvrť města ve tvaru čtverce s palácem uprostřed. Vstoupit se sem dá pouze jednou ze čtyř bran. Vstupné platíme 10000 MMK tedy asi 80 Kč a dostáváme další ochutnávku místní byrokracie. Před vstupem je potřeba zapsat se do knížky. Nechápu. Zrovna nám prodali očíslovanou vstupenku. A druhou povinností je dát si na krk visačku s nápisem „visitor“. Visačku ale dostanete pouze proti zástavě pasu nebo klíče od hotelového pokoje, což jednak je úplná blbost, k čemu taková visačka je? A druhak musíte vyjít tou stejnou branou, což je dost škoda, protože vám to přidá minimálně kilometr zbytečné chůze.
I to je příčinou, toho, že okolo 3. hodiny odpoledne míříme zpět na hotel do sprchy, cestou se stavujeme ve velkém supermarketu. Zajímá mě, co v něm je, nebo není – Myanmar je totiž pod západními sankcemi. Piva mají hlavně dánská (Carlsberg, Tuborg) a holandská (Heineken), která jsou i nadále vařena přímo v Myanmaru, Myanmařané mají i své vlastní značky, ale o místních pivech později. Dostupné jsou i sýry a kvalitně vypadající maso a opravdu jediný rozdíl oproti evropskému supermarketu je ten, že Fanta se tu jmenuje Max+.
Do hotelu se necháme odvést Grabem, ten tu fungoval před převratem a funguje i nyní. Jen teda není výhodné platit za svezení kartou – ta, logicky, používá oficiální kurz. Takhle jsem se už jednou spálil v Libanonu, kde po mě Uber chtěl cancellation fee asi 60 USD. Tentokrát už stejnou chybu neudělám. Jedeme asi 15 minut a jízda stojí okolo 3000 MMK. Využíváme chvilky, kdy šlape klimatizace z hotelového dieselového generátoru a odpočíváme. Z pokoje nás vyžene až plánovaný výpadek v asi 17:00. Hotely typicky nemají generátory zapnuté 24 hodin denně, to jen ty úplně nejdražší, ale aspoň mají na recepci vyvěšený rozvrh, kdy elektřina určitě půjde.
Míříme na Mandalay Hill, významné duchovní místo pro budhisty, je to chrám nacházející se – nečekaně – na kopci. Zóna chrámu ale začíná již na úpatí a to znamená, že si musíme sundat boty a po zaplivaných schodech vyjít bosí, je to asi 30 minut šlapání a cestou zpět nás už pořádně bolí chodila. Z vrcholu kopce je vcelku obyčejný výhled, no ale když už jsme tam, tak si ho užíváme.
Vstupní brána do chrámu na úpatí Mandalay Hill
Zeblité schody - kolorováno
Výhled z Mandalay Hill
Následující den chceme odpoledne vyrazit na asi 5hodinovou jízdu jihozápadním směrem do Baganu, městem s nejdůležitější památkou v Myanmaru. Na jízdní řád autobusů jsme se zeptali v hotelu už včera, a tak bychom rádi stihli autobus v 13:00, prý nám jízdenku zařídí. No zařizování trvá asi půl hodiny, jehož výsledkem je, že tato trasa není pro cizince z bezpečnostních důvodů povolená autobusem, nýbrž pouze autem za asi 100 USD. Logiku v tom nevidím, ale od toho tu nejsem. Rozhodnutí tedy je jet až další den do Inle Lake. Více o Inle později.
Máme tedy jeden den navíc, což vůbec nevadí, voláme přes WhatsApp tuk-tukáři, který nás odchytil předevčírem, že pro něj máme práci. Je hodně povídavý, a tak vypráví, jak je to teď špatné, že turisti prakticky nejezdí. Sám bez otázky začne povídat o tom, že nyní žijí v diktatuře. Toho se hned chytám a zajímá mě vše okolo, jak to vnímá a prožívá. Říká, že jeho prezidentkou je Su Ťij, ale že toho moc nezmůže, protože armáda má zbraně a proti demonstrantům je použije. V tu zastavujeme na semaforech a náhle zmlkne. Bojí se, aby ho někdo, kdo nemá, neslyšel. Jak se znovu rozjíždíme, vysvětluje, že mezi lidmi je hodně tajných policajtů a jméno jejich premiérky, je jméno, za jehož vyslovení je přinejmenším 2hodinové vysvětlování na stanici, nebo pokutka do kapsy daného soudruha.
Cílem naší cesty je most U-Bein zvláštní svými pilíři – prý nejdelší svého druhu na světě. V okolí mostu je hodně stánků prodávající „suvenýry“. Nevím, jak to vypadalo předtím, ale dnes stánky nabízí hlavně budhistické předměty, oblečení a různé předměty do kuchyně většinou vyrobené ze dřeva. Sortiment tedy zcela jasně míří spíš na domácí zákazníky. Suvenýry typu magnetky na ledničku je v Myanmaru problematické sehnat. Možná důsledek masivního odlivu zahraničních návštěvníků.
U-Bein most
Loďky u U-Bein mostu
Výhled z U-Bein mostu
Večer zamíříme do vyhlášené barmské restaurace. Obecně je jídlo v Myanmaru povedeným hybridem mezi thajskou, čínskou a indickou kuchyní. Jedním z národních pokrmů je kari, které si dnes objednáváme. Dostaneme na stůl spoustu mističek se zeleninou a omáčkami a k tomu si navíc objednáváme vepřové v sójové omáčce a fazole. V ceně je i neomezená rýže. Tradičně se jídlo sdílí s ostatními strávníky u stolu, každý má svůj talíř s rýží a na něj si nakládá z mističek na co má chuť. Za velmi povedenou večeři platíme okolo 30000 MMK tedy asi 11 USD i s pitím.
Ukázka z večeře
Inle Lake
Další den ráno tedy konečně míříme na autobusovou stanici. Jedeme kvalitním klimatizovaným autobusem. Cesta k Inle Lake trvá asi 8 hodin a jízdenka stojí okolo 9 USD. Cestou nám píchne kolo, ale to v Myanmaru není takový průser, jak by se mohlo zdát. V každé osadě podél silnice je opravárna, a tak se zpozdíme o maximálně 30 minut. Je to poprvé, co překračujeme hranici města či okresu, což znamená, že nás asi třikrát kontroluje armáda a policie – kontrolují razítko v pasu a poslední kontrolu zajímá i hotel. Hotel nemáme, tak vojákovi nějaký náhodný ukážu v Google mapách. Aby byl ve všem pořádek, jméno hotelu si zapisuje do mobilu. Vznešená a zbytečná to práce takhle buzerovat lidi.
Takováto stanoviště jsou po celé zemi
Ačkoliv rezervaci nemáme, tak se z hlavní silnice necháme odvést tuk-tukem do hotelu Inle Apex. Jako ve zbytku Myanmaru, ani zde mi nechtějí dorovnat cenu, kterou vidím na Agodě a to přesto, že je to „pay at the property“ rezervace. Nevadí, rezervuji za cca 20 USD na noc, i se snídaní a elektřinou garantovanou ráno a od 5 do 11 večer, plus kdykoliv Buddha dá a poběží klasická elektrická síť. V Inle je to o dost lepší než v Mandalaj, a ani jednou se nám nestane, že by nás vzbudilo horko, čemuž významně napomáhá chladnější klima, dané zejména nadmořskou výškou.
V Apex hotelu mají západní snídani v podobě palačinky, čehož si moc vážíme, protože jinak v Myanmaru vždy dostáváme tradiční snídani v podobě nudlí nebo rýže a výjimkou není ani pálivé kuřecí kari. To fakt k snídani nejíme.
Inle Lake je veliké sladkovodní jezero, které se vyznačuje velmi nízkou hloubkou a plavoucími vesnicemi a zahradami. Jezero bývalo jedno z nejnavštěvovanějších míst v zemi. Za 40000 MMK (320 Kč!) na celý den si pronajímáme loďku i s řidičem a benzínem, aby nás po jezeře, vesnicích a zahradách vzal. Je to nádherné místo a svěží vítr, který máme při plavbě ve vlasech v nás vzbuzuje pocity klidu a pohodlí. V Mandalaj bylo přes den i 40 °C, takže nevařit se ve vlastním potu je vskutku osvobozující. Pocitem osvobození bohužel neoplývají obyvatelé jezera, tenhle pocit jim vzaly události února 2021. Mohu-li si dovolit soudit, tak aktuální nesvoboda se projevuje spíše ekonomickou situací obyvatel. Na turismu závislé místo si nyní musí vystačit samo, a tak si místní nemohou dovolit to, co předtím, vlastně každý den vydělávají na jídlo na ten další. Ano jistě, i občanské svobody jsou důležité, ale když musíte dřít, aby bylo doma co k jídlu, asi vám to bude trošičku jedno. Tak či tak, občanská válka situaci na Inle Lake hodně zhoršila. Vidíme to při vplutí do první vesničky, spousta domů s ošuntělými nápisy „Restaurant“, která dřív krmila turisty, je nyní bez hostů.
Rybář na jezeře
Floating gardens
Klidná voda
Lodník nás dováží do jednoho z tkalcovství, kde dostáváme malou tour. Opatrně našlapuji, při rozhovoru s průvodkyní okolo aktuální politické situace. Ptám se, jak se teď mají, jak se jim dařilo během covidu, jak se jim daří teď nebo co se změnilo. Vždy mi z otázky trošičku uteče a dál povídá o tom, jak se vyrábí látka. V praxi se pouze dozvídám to, že během covidu měli rok zavřeno a teď zahraniční turisté nejsou, a tak musí spoléhat na domácí turisty, které jsme, pravda, potkali už asi na 3 různých lodích. Zeptám se i na válku a otázku prakticky úplně přejde a tak dál netlačím na pilu. Není citlivějšího tématu než politika a v Myanmaru to platí tisíckrát tolik. A jistém smyslu je i mlčení odpověď, která toho řekne mnoho.
Obědváme na jezeře v jedné z těch ošuntělých restaurací – za dvoje smažené rýže a 2 coly platíme asi 20000 MMK, zdá se mi to hodně a je to suverénně nejvíc, co jsme zatím v podobných podnicích platili. Na druhou stranu nás to nevytrhne a rád dám rodině majitele vydělat. Navštívíme ještě několik templů a tzv. floating gardens. To jsou pole téměř utopená v jezeře, pěstují na nich hlavně rajčata a okurky. Půda bude velmi úrodná a zalévat není třeba. Celé tohle trvá od zhruba 9 ráno do 4 odpoledne a poměr cena výkon za půjčení lodě je na parádní úrovni.
Co to sklízí?
Vjezd zpět do vesnice, kde jsme měli ubytování
Je tu docela provoz
Domy v plovoucích vesnicích
Hosté nikde
V ruce síť, pádlovat se musí nohou
Vjezd do jezera
Jak se ti cestopis líbil?
Jan Vidim procestoval 53 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Zajímavé putování, o této destinaci jsem ještě ani nezačal přemýšlet:) Největší nebezpečí tam zjevně hrozí od těch, kteří by bezpečnost měli zajišťovat. Bude pokračovaní?
Zajímavé putování, o této destinaci jsem ještě ani nezačal přemýšlet:) Největší nebezpečí tam zjevně hrozí od těch, kteří by bezpečnost měli zajišťovat. Bude pokračovaní?
Je to prakticky jediné nebezpečí, které tam hrozí. Do míst, kde se bojuje, nepustí místní tím méně cizince. Faktem ale zůstává, že bojovat se může začít asi kdekoliv. Území kontrolovaná rebely lze navštívit jen překročením zelené hranice nejčastěji s Thajskem.
Ano, bude část 2, už je skoro napsaná, tak jí brzy vypustím. V ní jdu trošku víc do hloubky toho jak se v zemi žije. Podařilo se mi uskutečnit pár velmi zajímavých rozhovorů.
Je to prakticky jediné nebezpečí, které tam hrozí. Do míst, kde se bojuje, nepustí místní tím méně cizince. Faktem ale zůstává, že bojovat se může začít asi kdekoliv. Území kontrolovaná rebely lze navštívit jen překročením zelené hranice nejčastěji s Thajskem.
Ano, bude část 2, už je skoro napsaná, tak jí brzy vypustím. V ní jdu trošku víc do hloubky toho jak se v zemi žije. Podařilo se mi uskutečnit pár velmi zajímavých rozhovorů.
zdar,mam dva dotazy....sli pujcit skutry v Mandalay nebo Baganu? a krom pojisteni mel si i test na covid?...dik
zdar,mam dva dotazy....sli pujcit skutry v Mandalay nebo Baganu? a krom pojisteni mel si i test na covid?...dik
Podle toho, co mi řekli v hostelu tak cizinci si nesmí půjčit žádné vozidlo. V Baganu se na to kašle a elektrickej skútr s dojezdem tak 15 km ti půjčí.
V Mandalay si můžeš půjčit kolo.
Podle toho, co mi řekli v hostelu tak cizinci si nesmí půjčit žádné vozidlo. V Baganu se na to kašle a elektrickej skútr s dojezdem tak 15 km ti půjčí.
V Mandalay si můžeš půjčit kolo.
Měl jsem jen očkování, ale myslím, že nedávno tohle zrušili.
Měl jsem jen očkování, ale myslím, že nedávno tohle zrušili.