Za krvavou oponou občanské války: Myanmar - část 2
Dle médií země s jedním z nejbrutálnějších režimů vůbec. Jak to vypadá v zemi, kde s vládou nesouhlasí nikdo z obyvatel? Nefunguje elektřina a z peněz se stává bezcenný papír? Více v této 2dílné sérii
Cestopis z roku 2023 napsal Jan Vidim
Bagan
Následující den se přesouváme minivanem do Baganu, tam kam to soudruzi nechtěli povolit směrem z Mandalaj. Odsud už to lze, hurá. Cesta trvá asi 8 hodin. Kontroly jsou ještě častější. Většina kontrol probíhá tak, že řidič podává vojákovi drobné, aby ho moc neotravoval a nechal jet dál. Udivuje mě, jak zkorumpované prostředí Barma je. Úplatek se nedává, protože by řidič něco provedl, úplatek se dává, aby voják se samopalem neprovedl něco řidiči. Vojáci se vždy tváří směrem řidiči velmi přátelsky. Usmějí se, pokývnou a pozdraví jakoby, se znali s řidičem dlouhá léta. Jejich vztah mi připomíná, jak když si dá vrchní se štamgastem panáka na účet podniku. Vrchní zpoza baru zdraví a usmívá se. Tady má vrchní bouchačku a je schovaný za bunkrem postaveným z pytlů cementu. Když by úplatek řidič nedal stává se, že voják provede rozsáhlou kontrolu vozidla a pasažérů, a protože taková kontrola může trvat až několik hodin, úplatek dávají všichni.
V Baganu bydlíme v hotýlku s bazénem, což se fakt hodí, vedra jsou tu opět i okolo 40°C. Bagan je slavný budhistickými chrámy a stupami, které jsou rozeseté po území velkém několik kilometrů čtverečních, dohromady jsou jich tisíce, ale reálně má význam z blízka si prohlédnout desítku největších. Chrámy se dají objet nejsnáze na elektrických skútrech, ty mají omezený dojezd, v důsledku čehož nám unikne výhled na západ slunce, protože nám musí dovést jiný, nabitý. Standartně se už při vstupu do města platilo vstupné 25000 MMK, jenže s poklesem turistů už se přestalo vyplatit provozovat pokladnu, takže máme vstup do Baganu zadarmo.
Tyto check-pointy jsou po celé zemi
Bagan je pod ochranou UNESCO
800 let starý Htilominlo Temple
Některé jsou velké, jiné malinké
Chrámy jsou tu opravdu všude
Z Baganu chceme poslat pohledy. Známka stojí 1000 MMK, ano, správně pouze 8 korun (nutno dodat, že ani měsíc po odeslání pohledy do Evropy nedorazili). Pošta má na dvorku obří generátor, takže venku je dost rámus a uvnitř to zas vypadá jak americká banka v půlce 20. století s těmi masivními mřížemi a přepážkami jedna vedle druhé. Objedeme chrámy, dáme oběd, ale vedro nás vyhání zchladit se k bazénu. Mimo jiné i proto, že do chrámu lze jít jen na boso a kameny, ze kterých je to celé postavené se umí pořádně rozpálit.
Bagan, podobně jako Inle Lake, trpí odlivem turistů asi nejvíc. Je zde spoustu stánků prodávající různé suvenýry, ale minimum lidí, které by si je koupilo. I když pravda, v Baganu potkáme asi 3 další bílé turisty.
Mount Popa
Na následující den máme rezervovaný autobus do hlavního města Rangúnu. Označení to není úplně přesné, město vlastně není ani hlavní, ani se nejmenuje Rangún, o tom ale později. Autobus jede až večer, tudíž máme volný jeden další den. Jedeme na výlet za město ke chrámu na hoře Mt. Popa. Je to asi hodinu, volíme tuk-tuk, výběrčí mýta (fízlové a vojáci) nás nechávají jet bez úplatku, jen na nás mávnou, že vše v pohodě. Asi nechtějí, aby se na západ dostala informace o tom, jak je to tu s korupcí, nebo že kontrolovat tuk-tuk 2 hodiny by sralo i vojáka.
Po asi 40 minutách jízdy jedeme po silnici, podél které sedí lidé v přístřešcích z palmových listů a sem tam z toho přístřešku vylezou a začnou mávat na auta. Dokud jim nezastaví auto jedoucí před námi nechápeme, o co tu jde. Jsou to žebráci. Jsou jich to na několika kilometrech silnice vyšší desítky. Cestou tam jim dáme všechny možný drobáky, co máme. Dost mě jejich situace vezme. Projíždějící auto berou jako zjevení a jak psi za pamlskem vybíhají a prosí o peníze, ještě jsem asi neviděl větší zoufalost. Vrátím s k nim ještě o odstavec níže.
Odsud to hlídají a nás nechávají projet
Takhle silnice vypadá několik kilometrů
Mt. Popa temple je význačný skálou, na které je postaven. Skála je prakticky kolmá a postavit na vrcholku domeček a pár Buddhů nemohla být úplně snadná práce. Na vrchol vede schodiště. Skály i schody okupují opice, které místní krmí oříšky. Opice bohužel čůrají na shody a ty je tak potřeba pořád utírat, takže přesto, že je vstup do chrámu zdarma, dáme nějaký drobásek uklízečům schodů, ať když už musíme jít bosí, jdeme v moči, která je aspoň trošku rozpatlaná, nikoliv zaschlá. Evropské směrnice o mopech a schodech, by to tady určitě nesplnilo.
Cestou tam a zpět mi uzraje v hlavě myšlenka, jak ještě trochu pomoct, těm, kteří postávají u silnice a doufají, že jim někdo pomůže. Kupuju balíky vody a rozměňuji bankovky na menší. Plán totiž je, rozdat vodu a peníze při cestě zpět. Náš tuk-tukář se tomu ze začátku trošku směje, ale vlastně nás pak pochválí, že je to hezký nápad. Aby mu to nebylo líto, kupuji mu plechovku coly. Cestou směrem k žebrákům nastrkáme za etiketu každé lahve bankovku, přeci jen chci pomoct co nejvíce lidem a byl bych fakt naštvaný, kdyby mi ty peníze někdo vytrhnul z ruky, mám totiž asi 50 bankovek.
Zastavujeme u prvního přístřešku, je v něm asi 8 lidí a jakmile přibrzdíme jedna starší dáma se za námi rozebíhá. Mávám na ní, že utíkat netřeba, že za ní dojdu. Paní má za sebou ještě další dva členy skupiny, když pochopí, že každý dostane lahev vody a peníz, rozzáří se jí oči a řekne: „You make me very happy, thank you.“ Volá další členy skupiny, ať si přijdou taky. Pomůžeme celé rodince. Dost mě šokuje, že mají tak velkou radost z takové drobnosti – je to 600 ml vody a asi 3 koruny.
Dostanu možnost nahlédnout do místa, kde celý den čekají. „Pan táta“ ukazuje starou PET lahev a v ní velmi mírně zakalenou vodu. Nikdy by mě nenapadlo, že nemají přístup ani k pitné vodě. Krom PETky a krabičky rýže, jsou v přístřešku pokrývky hlavy a tašky ve kterých to skladují. Ani jsme nečekali, že blbá lahev vody udělá takovou radost. Myslel jsem si, že to dělám hlavně kvůli svému klidu na duši, ale když vidím tu radost, tak mi dochází, že to dělám i pro ty lidi.
Takto vypadal náš dárek
Popa Temple
Radost máme všichni
Všechny generace si přišli pro vodu zdarma
Tuk-tukář byl tak hodný a vyfotil nás
Skoro se s přítelkyní rozbrečíme, jak míříme k dalšímu místu, kde se chystáme rozdat další vodu a peníze. Zastavujeme u dalšího hloučku žebráků a rychle rozdáváme. Je to asi 200 metrů do vesničky, ze které za námi běží desítky dětí. Nicméně je jich tolik, že všem bohužel peníz a vodu dát nemůžeme. Je nám to líto, na druhou stranu mám pocit, že jsem v danou chvíli udělal maximum možného. Tito lidé trpí politickou situací v zemi asi nejvíc. Se smíšenými pocity míříme zpět do hotelu pro batoh a pak rychle na autobus směrem do Rangúnu. Ten odjíždí v 18:00, před převratem cesta trvala asi 10 hodin, to se nyní změnilo, protože junta vyhlásila zákaz vycházení mezi půlnocí a 4. ráno a tak autobus v tyto hodiny stojí na benzínce. S vypnutou klimatizací se nespí úplně dobře, a tak jakmile dojedeme do Rangúnu, míříme dospat pár hodin do hotelu.
Rangún
Ani tady personál nedokáže dorovnat cenu, kterou jim ukazuju na Agodě. Ceny v Rangúnu jsou velmi vysoko v porovnání se zbytkem jihovýchodní Asie, za noc v úplně obyčejném dvojlůžáku bez výhledu a bez celodenní elektřiny platíme okolo 30 dolarů.
Od 80. let se Rangúnu (angl. Rangoon) říká Yankoun (angl. Yangon), tehdy to přejmenovala vládnoucí banda diktátorů a v roce 2006 zase další banda diktátorů přesunula vládu a úřady do nově vybudovaného Neipyijto (angl. Nay Pyi Taw). Takže fakticky Rangún už není ani hlavní, ani Rangún, na druhou stranu tu bydlí asi 7 milionů lidí a město je ekonomickým centrem země, takže tu seženete všechno, i třeba pizzu. Tu rádi zakousneme, protože tradičního jídla už máme dost. Na večer chceme jít na procházku do parku, ten ale v 18:00 zavírá z bezpečnostních důvodů. „Cože?“ Ale budiž, nic s tím neudělám.
Ulice širšího centra Rangúnu, v dálce Schwedagon pagoda
Baví mě jejich znak pro zákaz prodávání
Náhradou za park je bar. Ochutnám pivo z malého místního pivovaru, je dobré, mírně sladké ale bohužel předražené, velké stojí asi stovku Kč, takže zbytek večera popíjím klasická piva z velkých pivovarů, která vyjdou asi na 30 korun. V Myanmaru jsou dvě značky Bawdar a Myanmar, druhé je vlastněné vládou a jakmile se to dozvím, tak podobně jako většina obyvatel ho přestávám pít, ačkoliv chuťově je rozhodně lepší.
V Rangúnu toho hodně nefunguje. Nelegální je jezdit do města tuk-tukem, takže místo nich by se dala použít nadzemka, ta prý ale také nefunguje, lépe řečeno jezdí jednou za uherskej rok a jestli ji smí použít cizinci je také nejasné, takže zbývají autobusy a Grab, pro pohyb mezi památkami je rozhodně lepší Grab, ten využíváme k tomu, abychom se dostali k Schwedagon pagodě, nejvýznamnější pagodě v zemi. Mimochodem, tato pagoda má i vtipný český název „Šweitigoumská pagoda“. Při vstupu nás odchytne týpek a nabízí průvodcování. Domluvíme se na 15000 MMK. Shrnu-li to nejzajímavější, tak všechny pagody jsou postaveny výhradně z darů, mnichem se člověk může stát i jen na týden a během toho, co je mnichem, tak může žít jen z darů, když je člověk mnichem musí si oholit hlavu, proto se do toho holky moc nehrnou. A každá pagoda má „oltář“ pro každý den v týdnu a každý den má pak svoje zvíře jako „patrona“.
Schwedagon pagoda - prý je to zlato pravé
Najděte si oltář dne svého narození, umyjte ho a štěstí je zaručeno
Potom, co přežijeme asi hodinové chození pro vařící zemi bez bot, se domluvíme s průvodcem, že s ním zajdeme na oběd. Vezme nás do místa, kam prý chodí každý den. Podává se tu rýže s kari. U vchodu je postavená vitrína s různými druhy kari – od ryb, přes kuře až po brambory a kukuřici. Stačí jen ukázat co chceme a obsluha nám to přinese i s miskou rýže. Máme hodně prostoru se s průvodcem pobavit o tom, jak je život a lze ještě v Rangúnu dělat a navštívit. Říkám, že bych rád navštívil „Lady’s House“. Dům, kde žila bývalá premiérka Su Ťij. Ptám se, jestli je vůbec možné. Možné to je. Podstatnější je, že tahle otázka zažehne debatu o aktuální politické situaci.
Dozvídám se, že s vojenskou vládou prý nesouhlasí tak 99 % obyvatel, ale že na nějakou revoluci chybí obyvatelům zbraně a represivní složky nejdou pro trest vůbec daleko. Stačí problematický obrázek v telefonu a je zaděláno na pobyt na v cele. Jméno Su Ťij je jméno, které se nesmí vyslovit – v okolí může být tajný policajt a to není dobře, podobně jako tuk-tukář z první kapitoly, si náš průvodce dává extrémní pozor, aby nás někdo neslyšel.
Od doby, co je u moci nový diktátor, je všechno horší, dokonce pár let zpět fungovala elektřina celý den i noc, nyní už ne. Vše také velmi zdražilo, hlavně bydlení. Náš průvodce prý bydlí v malinkatém bytečku bez klimatizace, takže dny raději tráví v parku, protože uvnitř je nesnesitelné vedro a větrák nepomáhá, protože neběží proud. Neberte mě za slovo, ale jestli si to správně pamatuju, tak za nájem zaplatí něco jako 70 % toho, co vydělá, a navíc to má teď od dost těžší, jsme prý jeho první zahraniční turisté od převratu, takže je fakt rád, že nás mohl provést. Většinu informací v tomto cestopisu ohledně režimu a toho, jak vypadá život místních, mám právě od tohoto průvodce. Strávíme spolu klidně další hodinu. Rád mu tedy zaplatím oběd a za průvodcování mu dáváme dýško 5000 MMK.
Takhle by měl Su Ťij dům vypadat, ukazuje průvodce na svém tlefonu
Stánek na cigarety, ručně vám na počkání ubalí cigaretu na přání
Míříme si dát sprchu do hotelu, po krátkém odpočinku jdu k holiči. Různých barberů je po městě fakt hodně, já už mám vlasy dlouhý až až a nechat se ostříhat v Myanmaru může být zážitek. Holičovi ukážu obrázek toho, jak bych chtěl vypadat a on se pustí do práce. V ceně je i styling a asi minutová masáž hlavy. Bohužel neumí moc anglicky, ale hrozně se diví, co tam dělám. Vůbec kadeřnickému průmyslu nerozumím, ale nemám pocit, že by zde bylo něco dramaticky jinak než v Česku, strojek, hřebeny a sada nůžek. S výsledkem jsem spokojený. Platím 5000 MMK, tedy asi 40 korun, nechávám dýško další tisícovku, radost pana holiče je znát na první pohled.
S novým účesem se toulám ulicemi a narazím na chlapíka prodávajícího na plachtě na zemi spoustu krámů – od nádobí, přes elektroniku z nultých let a ovladače asi tak na všechno, po staré barmské bankovky. V 80. letech vydávala barmská banka nominály o hodnotách 15, 35, 45, 75 a 90 kyatů, prý protože tehdejší prezident byl fanda numerologie. Tři nejkrásnější si za 1000 MMK rád vezmu a přidám do své sbírky. Vybaven novými bankovkami beru Grab k Lady’s House. K mému zklamání je to fakt jen dům s vysokým plotem a vojenským check-pointem před vraty. Zpět bereme další Grab.
U holiče
Jedna z hlavních tepen v Rangůnu
Bude to dobrodružnější jízda, než jsme původně mysleli. Při nasedání si o rám dveří rozseknu obočí. Řidič je milý a poskytne nám svoji vodu a ubrousky, abych aspoň trochu mohl zastavit krvácení. Takže místo do hotelu jedeme do nemocnice, abychom koupili náplasti. Řidič prakticky bez otázky, vypraví o tom, jak je to teď v zemi špatné, že jsou vojáci prasata, která vraždí vlastní obyvatele. Několik dní po převratu byla střelba na denním pořádku, i proto ten zákaz vycházení. Kdo nedělá nic špatného, tak přeci mezi půlnocí a 4. ráno spí. Děsivé uvažování místních autorit. Řidičovi dávám asi 30% dýško, které nejdřív odmítne, ale pak je za něj určitě rád.
Koupit v nemocnici náplast je obtížnější, než se zdá. Nejdřív musí být zavolána doktorka, která mi zkontroluje tep, tlak a saturaci kyslíku v krvi, aby následně vyhotovila lékařskou zprávu. Až poté můžeme jít do lékárny a říct si kolik čeho chceme. Říkáme si, že když se vejdeme do 30 dolarů, tak to bude dobré. Nakonec platíme 10 korun za zprávu a 20 korun za náplast a dezinfekci. Takže až na tu komedii kolem, jsem vlastně spokojený a lékařskou zprávu přikládám do batohu k bankovkám, teď je z ní fajn suvenýr.
Kdyby byl zákrok dražší, asi by mi to stálo za to řešit to s pojišťovnou, což by ale byla další obtíž. České ministerstvo totiž cesty do Myanmaru nedoporučuje, a tak se na úrazy v Myanmaru vztahuje hromada výluk, jsou-li vůbec pojištěny – za 30 korun logicky nestojí ani volat na infolinku. A shánět nějaké papíry, když pozítří odlétáme, také není zrovna praktické.
Vstupní prohlídka
Poslední den, kdy bude ještě prostor něco navštívit, využíváme k cestě do Baga. Chceme jet vlakem, ten jsme totiž ještě nezkoušeli. Směrem tam nám vlak v rozporu s jízdním řádem ujede. Místo v 9, jak píšou na internetu, jede v 7. Nevadí, jedeme autobusem. Menší autobus, podobný americkému školnímu autobusu, dorazí do Baga asi po hodině jízdy. Za 5000 MMK si na leg room, za který by se styděl i Ryanair, asi stěžovat nemůžeme. Každopádně jsme rádi, že konečně vystupujeme. Jsme někde plus minus v centru a na ulici nás rychle odchytává taxikář s motorkou, že nás sveze po Bagu. Dohodnout cenu je obtížnější. Máme totiž dost omezený počet kyatů (měnit dalších 100 USD je blbost, protože to bychom nikdy neutratili), ze kterého potřebujeme zaplatit, oběd, večeři, dopravu zpět a taxík do hotelu. Za zhruba 3hodinové ježdění po památkách platíme 17000 MMK, místo navrhovaných 25000 MMK.
Poté, co objedeme pár templů a dáme si oběd, jež spláchnu točeným pivem, které v Myanmaru není tak vzácné, jak by se mohlo z Prahy zdát, vyrážíme na místní nádraží, aspoň pro cestu zpět chceme vlak vyzkoušet, měla by to být sranda. Prý je to jednoznačně nejméně pohodlný způsob dopravy, což musí být fakt dno, protože bus, kterým jsme sem dojeli, byl všechno, jen ne pohodlný. Máme „štěstí“, že náš řidič pracoval 20 let na železnici, a tak by nám mohl pomoct zařídit jízdenky. Na nádraží jsme odmítnuti jedním pánem, pak i druhým a jakkoliv se náš taxikář snaží domluvit se barmštinou, aby nás na vlak pustili, nejde to. Cizinci z bezpečnostních důvodů nesmí. Moc tomu nerozumíme, je to cca 100 km a koleje vedou podél silnice, kterou jsme sem právě přijeli.
Někdo nahoře nařídil, že cizinci prostě vlakem nesmí. A personál na nádraží se bojí postihu, tak moc, že ani na úplatek neslyší. Korumpovat je povoleno, ale pouze vojáky se samopaly, ostatní to od nich mají zakázané. Bizarní. Na druhou stranu nám tahle peripetie ukáže, do jakých sraček se společnost dostala v důsledku vojenského převratu. Z nádraží tedy bez úspěchu míříme k silnici, kde nasedáme na podobný autobus směrem zpět do Rangúnu.
Ze zastávky je to k nám do hotelu dobrých 25 minut autem, jenže peníze na Grab už v hotovosti nemáme a platit kartou je dosti nevýhodné (black market rate je o dost lepší) a tak zkoušíme místní MHD. Náš hotel je hned vedle China Town, takže zjistit, která linka jede do China Town není nijak velký problém. China Town všichni znají plus tam jezdí asi 3 linky z místa, kde právě jsme, takže na autobus čekáme maximálně 10 minut. MHD lze buď platit kartičkou pro místňáky nebo cash. Řidič má u dveří takovou dlouhou rouru s malým otvorem na peníze, do kterého vhodíte bankovky a ony se jak na tobogánu sklouznou na dno. Není tedy možné vrácení. 1 jízda stojí 400 MMK, tedy asi 3 Kč. 800 kyatů ještě máme, a tak můžeme jet. Autobus je klimatizovaný a čistý a nerozeznali byste ho od autobusů v Česku, nebo kdekoliv v Evropě. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, je to asi nejlepší MHD poměr cena/výkon, kterým jsem kdy jel. I kyjevské metro za 8 Kč je vedle toho dost drahé.
Bago
"Pokladna" v autobusu
Cestou ze zastávky utratím jedny z posledních kyatů za suger cane juice. Zbývá nám asi 17000 MMK, což by nám mělo vystačit na odvoz směr letiště na zítřejší ráno. K večeři si musíme objednat KFC, protože nemáme peníze a míst kde berou karty je velmi málo. Jídlo je průměrné, ocenit nicméně musím plastová brčka. Každopádně až pojedete do Myanmaru KFC v klidu přeskočte. V Thajsku i Česku je lepší.
Odlet je v 7:45 na letišti tedy chceme být okolo 6:30. Ve stejnou chvíli odlétá jen jedno další letadlo, takže neočekáváme fronty. Na naše auto ráno chvíli čekáme a máme droboulinké zpoždění. Poslední peníze dávám žebrákovi na semaforech. Při vjezdu do areálu letiště projíždíme několika vojenskými kontrolami, na té poslední musí řidič odevzdat svojí občanku a řidičák. Hádám, že asi proto, aby ze země nemohl uprchnout. Dost brutální a smutné. V 6:40 jsme na letišti a u našeho letu Myanmar Airlines do Bangkoku svítí, že „check-in closed“. Rychlé a intenzivní naštvání, že check-in ještě nemůže být zavřený, střídá 30vteřinová panika, která vyústí v nalezení správné přepážky, kde nás paní uklidňuje, že mají špatný systém a že check-in zavřený není. Jako kompenzaci dostávám místo u okýnka.
Zbývá proběhnout imigrační, což je ráj byrokratů. Pohovory sem, se podle mě, dělají, tak že se jen dokola vymýšlí formuláře. Musíme vyplnit, to co už jsme vyplňovali online a při příjezdu, včetně třeba adresy v Myanmaru, k čemu jim to bude nevím, když zrovna odjíždím, ale něco jim tam teda napíšu. Každopádně podle očekávání tu fronta skutečně není a vše stíháme. Letiště v Rangúnu je nezvykle veliké, pocitově o dost větší, než to pražské. V důsledku války, covidu a sankcí je letiště až strašidelně prázdné. Většina obchodů je zavřena a je v nich jen zaprášený nábytek, v některých prostorách už není ani ten. Restaurace jsou také většinově zavřené a zapáskované a restauraci tu připomíná jen množství špinavých židlí poskládaných na sebe. Těch pár obchůdků, co jsou otevřené, má dosti omezený sortiment. V obchodě s parfémy mají skladem od každého maximálně jeden nebo dva kusy a některé regály úplně prázdné, z elektroniky jsou dostupná jen jediná sluchátka, která zaprášená čekají v regálu, kam by se jich jinak vešly desítky. Prostě jako když v Česku nebylo máslo, akorát tady není k dispozici skoro vůbec nic.
Letištěm duchů proběhneme až k nástupní bráně asi za 20 minut. Nemusíme dlouho čekat a nastupujeme. Vracíme se zpět mimo myanmarskou bublinu, bublinu, kde svoboda není ani na papíře, elektřina jen ve vyvolený čas a štěstí lidí snad jen ve vzpomínkách nebo jejich srdcích. Snad jim moje útrata v zemi alespoň trošku zvedne náladu.
Na mém YT kanále se časem objeví in-depth video, kde bude úplně všechno, tak zvažte odběr. https://www.youtube.com/@janwillsee
Jak se ti cestopis líbil?
Jan Vidim procestoval 53 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Honzo, moc díky za tenhle cestopis, i když je to tak smutné tohle číst o téhle krásné a zajímavé zemi.
Honzo, moc díky za tenhle cestopis, i když je to tak smutné tohle číst o téhle krásné a zajímavé zemi.
Rádo se stalo.
Rádo se stalo.
zdarec,tak to sem rad,ze si zminil tu zeleznici.Byl jsem 2019 vlakem az na konecny v Dawei a letos sem si to chtel zopaknout a jeste to tam vic prozkoumat,busy me neberou....skoda no,je tam nadherne
zdarec,tak to sem rad,ze si zminil tu zeleznici.Byl jsem 2019 vlakem az na konecny v Dawei a letos sem si to chtel zopaknout a jeste to tam vic prozkoumat,busy me neberou....skoda no,je tam nadherne