Za polární září na Lofoty
Cestopis z roku 2024 napsala Denisa Nedvědová
Miluju sever, miluju Skandinávii. A tak, už tradičně, jsem se v listopadu vydala na sever. Tentokrát s kamarádkou Ivčou. Celý týden, bez auta, s krosnami a jen my dvě. Předem upozorňuji, nejsme horalky, jsme obyčejné holky, které vše dělaly na maximum. Pro někoho naše cesta bude třeba úsměvná, ale pro nás to byl zážitek na celý život.
Naše cesta na Lofotech
1.den - Odlet
Cesta to je dlouhá, hodně dlouhá a taky dost dobrodružná. Letenka přímo do Svolvaeru byla drahá, a tak jsme se rozhodly pro let do Bodo a poté trajektem na Lofoty. S Ivčou se scházíme na letišti a naše cesta směřuje do Osla, kde máme asi tři hodiny mezipřistání a pokračujeme do Bodo.
Do Bodo přilétáme až večer a trajekt vyplouvá v 1:45. Co teď? Původně jsme chtěly do nějakého baru, ale nějak se nám nedaří žádný najít, a tak rovnou míříme do přístavu, kde je i čekárna. Stoly, židle, automat na pití, záchod. Sice placený, ale záchod. Co víc člověk potřebuje? Ale co s tou úpornou nudou? Čeká nás pět hodin čekání. Povídáme si a snažíme se zabít nudu. Jsme už šíleně unavené, ale po půlnoci nás z polospánku vytrhne lomcování dveří. Kdo to je? Šíleně ale šíleně jsme se lekly. Noc, nikde nikdo, depresivní přístav, lodě ... a nějaký norský vrah? Nakonec se ukazuje, že to je jen mladý Taiwanec, který také čeká na trajekt a snaží se dostat na záchod. Chvíli si povídáme a ukáže se, že umí trochu česky.
Čekárna v Bodo
Konečně je na hodinkách 1:45 a my nasedáme na trajekt. Je nás jen pár a máme tedy hodně místa, kde se natáhnout a na chvíli se prospat. Plavba trvá asi pět hodin. Já okamžitě usínám, Ivča bdí. Budí mě, jak narážíme do obrovských vln, ale jsem tak unavená, že sebou jen zavrtím a pokračuju ve spánku.
V 6:30 připlouváme a je čas vstát. Jsem rozespalá. Trajekt je velký a my zapomínáme, kterými dveřmi jsme sem vešly. Jsme tu samy, všichni už vystoupili a my začínáme propadat hrůze, že nestihneme vystoupit a poplujeme zpět do Bodo. Přicházíme ke dveřím, jsou zamčené! Po několika minutách teatrálnosti nacházíme správný výstup a vystupujeme z trajektu. Jsme tu. Jsme na Lofotech. Bože, já si plním sen.
Trajekt
Samoobslužná kantýna
Dobrou
2.den - Å, Reinebringen, Hamnøy
Je 6:30 a úplná tma, nikde nikdo. Hned u přístavu je zastávka a chceme dojet do Å, kde máme hostel, složit tam krosny a vyrazit na výlet. Jenže autobus nejede a až po chvíli zjišťujeme, že je na tenhle čas pouze na objednání. Autobus na objednání? No dobře, jiný kraj, jiný mrav. Co nám zbývá, jdeme pěšky. Nasazujeme krosny, příruční tašky, čelovky a vyrážíme. Je to jen pět kilometrů. Táhneme sice každá 16 kg, ale dá se to.
Moskenes
Cesta do hostelu
Po třech kilometrech zastavujeme u obchodu, kde je lavička a dáváme si přestávku. Najednou vidíme, že jede autobus. Zastávka je až 300 metrů dál, ale testujeme norskou srdečnost a stopujeme autobus. Zastavuje a dokonce nás bere zadarmo. Poslední dva kilometry si ulehčujeme a vystupujeme v Å. Přichází další skvělá zpráva - náš pokoj je volný a připravený a nemusíme čekat do tří na check-in. Super!
Náš hostel stojí na kůlech na vodě. Je kouzelný. Konečně jsme na místě. Autobus do Reine jede až v 10:00, na hodinu si uleháme a odpočíváme a pak vyrážíme zpět na autobus. Už jen s batůžkem, vybaveny pláštěnkou, protože na Lofotech pořád prší.
Å
Náš hostel
Náš pokoj
Po 10.hodině vystupujeme v Reine, dáváme si kávu v bistru a vyrážíme asi kilometr na Reinebringen. Když přicházíme na startovní point, je zde cedule, která hlásá, že cesta je v tomto období nebezpečná a vstup je jen na vlastní nebezpečí. No, už jsme tady, takže ji obcházíme. Na vrchol vede asi 1900 schodů. Kam dojdeme, tam dojdeme. Schody jsou docela úzké, prší a na schodech je i sníh. Už teď nám je jasné, že na vrchol nedojdeme. Ochudíme se sice o krásný výhled, ale zdraví je nám přednější. A krásné výhledy máme i teď. Docházíme asi do třetiny a když vidíme, jak jsou schody strmější a strmější, rozhodneme se, že půjdeme raději dolů. Nestojíme o horskou službu a naše záběry na Nově, jak dvě Češky uvízly někde na Lofotech. Navíc se v tuto dobu za severním polárním kruhem rychle stmívá. Sestupujeme tedy dolů. Na vrchol Reinebringen jsme se nedostaly.
Pokračujeme do Hamnøy - malá rybářská vesnička. Je to necelých pět kilometrů. Začíná už dost pršet a foukat. Ale zvládneme to. Po cestě potkáváme Čecha, který tu žije, chvíli si povídáme, ptáme se na polární záři. Nabízí se, že nás sveze, ale chceme to dojít samy. Přicházíme do Hamnøy, kde by měla být restaurace, bohužel je zavřená. Vesnička je sice kouzelná, ale tak trochu nudná, protože tu nic není. A autobus do Å jede až za hodinu a půl. Potřebujeme se dostat alespoň do Reine, kde se na autobus čeká lépe - není to úplný konec světa. Přišel čas na stopování. Po chvíli nám zastavují dvě milé Japonky a vezeme se do Reine.
Cesta do Hamnøy
Fouká
Hamnøy
Ještě máme chvíli času a dáváme si v útulné restauraci svařák (nikdy jsem neměla lepší). Konečně nastal čas odjezdu a vracíme se zpět do Å. V kuchyňce si vaříme instantní jídlo, co jsme si dovezly z Prahy a v půl deváté večer padáme do postele.
Svařák
Instantní večeře
3.den - Fredvang, Kvalvika beach
Vstáváme kolem osmé hodiny, balíme si krosnu, snídáme ovesnou kaši z prášku a vyrážíme na autobus. Dneska se přesouváme do vesnice Fredvang. Žije tam asi 100 obyvatel, ale je to fajn výchozí bod na Kvalvika beach a horu Ryten. Autobusem jedeme asi hodinu. A vystupujeme middle of nowhere.
Tak kolik do toho Fredvangu? :)
Cesta do hostelu
Fredvang bridge
Fredvang
Stejný postup jako včera. Dojít do hostelu, zahodit krosny a vyrazit. Od zastávky to máme asi tři kilometry do hostelu, cesta je to krásná, přes známé Fredvang bridges, takže se kocháme. Přicházíme do hostelu, žádná recepční, žádní hosté. Krosny tedy necháváme u recepce a dovolujeme si využít kuchyňku. Nejbližší obchod je šest kilometrů, takže si vaříme polévku z pytlíku, abychom zahnaly hlad a vyrážíme na Kvalvika beach.
Na výchozí point je to asi tři kilometry. Podobná cesta jako včera. Nejdříve pohodlná lávka, ale pak se mění v kameny. Prostě jak vytvořila příroda. Jdeme poměrně dlouho a říkáme si, že každou chvíli musíme být na vrcholu, kde bude sestup dolů na pláž. Ale pořád jenom jdeme a jdeme. Přes kameny, pak zase po lávce, pak bahnem a začíná víc a víc pršet. Docházíme k ještě většímu kopci a říkáme si, že za ním už to musí být. Ale není, cesta pokračuje dál. A opět - usuzujeme, že bude lepší jít dolů. Sem jsme šly hodinu a půl, za chvíli se začne stmívat. Tak jsme si udělaly procházku po šutrech, zase jsme neviděly ty impozantní výhledy, ale i tak to bylo krásné. Není třeba hrát si na hrdiny.
Cesta dolů je samozřejmě horší, protože bahna je víc a víc. V mých nepromokavých botách se už tvoří rybník, jsme úplně durch a jdeme hodně opatrně. Dostáváme se do bezpečí na silnici a teď ještě ty tři kilometry do hostelu. To už se z nás dá ždímat.
Když vidíme náš hostel, jsme štěstím bez sebe. Celý večer a celou noc sušíme oblečení. Jdeme brzy spát. V noci je tak šílený vítr, že nám málem vyrval okna.
4.den - Nusfjord
Ráno nás budí budík asi v sedm. Ještě je tma, ale je stále obrovský vítr a usuzujeme, že v tomhle nemůžeme nikam jít. Musíme počkat. Pojedeme dalším spojem. Pokračujeme tedy ve spánku a kolem půl deváté vstáváme. Fouká sice dost, ale už se v tom dá jakžtakž jít. Na mostě nás však přepadává prudký nárazový vítr, který nás smetává k zábradlí. Musíme se zastavit a počkat.
Konečně se nám podařilo dojít na zastávku. Jsme zase úplně mokré a píchá nás v uchu, jak nám do něj foukalo a pršelo. Autobusem se přemisťujeme do městečka Ramberg, kde máme asi dvě hodiny čas. Naštěstí je otevřená kavárna a obchod. Dáváme si snídani, kávu a dokupujeme nějaké zásoby. Za chvíli pokračujeme do Nusfjordu.
Snídaně v Rambergu
Snídaně v Rambergu
Nastává další komplikace. Mezi námi a řidičem autobusu nastává jakýsi komunikační šum a vystupujeme asi 15 kilometrů dál od Nusfjordu. Je tu jeden dům, několik krav a to je všechno. No nic, musíme stopovat. Po pár minutách zastavuje starý pán v dodávce. Jediný Nor za celý výlet, který nerozuměl anglicky. Krosny si hážeme dozadu. Jsou tam ryby a šílený smrad. Ukazujeme mu, kam bychom potřebovaly a děda s úsměvem kývá hlavou. Super, doveze nás tam.
Odbočku ale přejíždí a jede si prostě dál. Tak ho poprosíme, aby zastavil. Další člověk, se kterým jsme se nepochopili. Nevadí, alespoň trochu jsme se přiblížily. Zbývá šest kilometrů. Pokračujeme pěšky a do toho stopujeme. Za chvíli zastavuje starší pár z Austrálie a veze nás do Nusfjordu.
Jsme tu. Nusfjord je zachovalá rybářská vesnice z 19.století. Vyrážíme na recepci, zde je to už poměrně nóbl. Recepční nám předává klíče od chaty a ukazuje nám, kudy máme jít. Máme nádhernou velikou chatu s terasou a posezením jen pro sebe. Každá máme svůj pokoj, krásný obývák s krbem, výhled na moře. Prostě paráda.
Recepce
Místní kocour
Naše chata
Po ubytování vyrážíme na procházku a celkově chytáme společenský mood, takže si děláme rezervaci na večer do restaurace. Kousek od naší chaty je skála, ze které by se dala pozorovat polární záře, když budeme mít štěstí. Na dnešek je kP index dostatečně vysoký a hlásí se jasná obloha.
Jdeme na večeři. Dáváme si skleničku prosecca, kachnu a skandinávské sýry. Je to výborné a taky dost drahé. Po večeři si jdeme udělat čaj na cestu a vyrážíme na skalku vyhlížet polární záři. Vykukuje, ale jsou docela mraky, takže je vidět opravdu maličko. No nic, podle aplikace je další vysoká šance ve čtyři ráno. Dávám si budík a jdeme spát.
Večeře
Vstávám ve čtyři, Ivče se nechce. Nedivím se. Stejně žádná záře. Po 45 minutách to vzdávám a jdu pokračovat ve spánku.
5.den - Bøstad
Čeká na nás další fakap, ale to ještě nevíme. Jelikož se nám nechtělo jít šest kilometrů na nejbližší zastávku pěšky a spoléhat se na stopování taky ne, večer jsme si na recepci domluvily taxi. Šest kilometrů za 1200 Kč. Děláme check-out a čekáme na taxi. Po chvíli přichází na recepční a říká nám, že se dívala na jízdní řád a autobus bude mít zpoždění asi půl hodiny. Celkem nám to komplikuje plán, protože nestíháme navazující autobus. Budeme teda viset v Leknes celý den a do Bøstadu se dostaneme až v deset večer. No, co se dá dělat.
Přijíždíme na zastávku, zbavujeme se 1200 korun a čekáme na autobus. Jenže dle aplikace se čas odjezdu vrátil na původní čas... no, ale ten už byl. Co teď??? Musíme se nějak dostat do Leknes, tam už nám pak pojede autobus. Jenže ten je 21 kilometrů. Vyrážíme tedy pěšky a stopujeme.
Autobus nepřijel
Dneska je nějaký den blbec, nikdo nezastavuje. Konečně zastaví dodávka, ale má už jen jedno místo. Po asi třech kilometrech zastavuje mladá Norka s Italem. Prosíme je o odvoz do Leknes. Ptají se nás, co máme v plánu. Popisujeme jim situaci - dostat se do Leknes a počkat tam na autobus, který nás zaveze do Furu hostelu.
Nevím, jak moc je tohle pravděpodobné, že se může stát, ale shodou všech okolností, je tahle slečna majitelkou hostelu, do kterého jedeme. Povídáme si o všem možném a také jí říkáme, že jsme přijely za polární září. Dostáváme info, že dneska je docela vysoká šance. Ještě nám zastavuje v obchodě na nákup a doveze nás až do cíle. Jsme neskutečně vděčné.
Hostel
Tohle místo je ještě větší zapadákov než Fredvang. Nic tu není. Jen hostel a jezero. A o to je to tady krásnější. Dokonalé ticho. Máme hlad, takže míříme do kuchyňky a děláme si večeři. Při mytí nádobí se rozrazí dveře, ve kterých stojí majitelka a s úsměvem říká: "Are you here for northern lights?"
Nádobí necháváme nádobím, rychle skáčeme do bot, hážeme na sebe bundu a běžíme k jezeru. Je tam. Na obloze nádherná, opravdu silná záře, která se jen zvětšuje. Trvá to věčnost a je to prostě nádherné.
V deset večer se ještě jednou vracíme k jezeru, už není tak silná, ale stále tancuje na obloze. Jsme spokojené, jdeme spát, ráno vstáváme brzy.
6.den - Kabelvåg
Je brzy ráno a je čas se přemístit do Kabelvågu. Potíže s autobusem naštěstí nejsou a za hodinku přijíždíme. Na místní poměry je to docela velké městečko, je krásné a nabízí úplně všechno. Přesto je tu prázdno a my si připadáme jak ve městě duchů.
Vyrážíme do hostelu, je kousek. Je přímo u moře s krásnou promenádou a majákem. Necháváme zde krosny a jdeme na snídani. Dneska si chceme udělat pohodový den.
Kabelvåg
Snídaně
Po příjemné snídani se vydáváme do nedalekého akvária. Jednou z hlavních atrakcí je velký bazén pro tuleně, kde můžete obdivovat pět různě starých jedinců, z nichž většina byla zachráněna a nyní zde má svůj bezpečný domov. V sousedním menším bazénku žije říční vydra pojmenovaná Eddie. Uvnitř najdete pestrý výběr mořských živočichů, od drobných měkkýšů až po majestátní ryby, které jsou doma v chladných vodách norského pobřeží.
U akvária se nachází krásné molo, kde je nádherný výhled a na chvíli se zde zdržujeme.
Po akváriu se jdeme podívat na místní kostel, ale dovnitř se nedostaneme. Je zavřený a asi nás to ani nemrzí, protože za vstup stejně chtějí 50 NOK. Kousek od kostela je les, takže jdeme na procházku.
Večer završíme večeří v místní restauraci a dáváme si fish and chips a dezert. Je čas přesunout se do hostelu. Není tu vůbec nikdo. Žádný personál ani hosté. Celou chatu máme jen pro sebe. Je už starší, ale dostačující, nicméně dostáváme ten nejmenší pokoj. Když do něj dáme krosny, není zde k hnutí. Ani povlékání peřin nebylo komfortní.
7.den - Svolvær
Asi ani nemá smysl ukazovat trasu na mapě. Je to asi jen pět kilometrů. Včera jsem vykomunikovala s majitelem hostelu, že si můžeme po celý den nechat krosny v pokoji. Náš výlet na Lofotech je u konce. Máme poslední den, v noci se přesouváme do Bodo.
Vyrážíme do Svolværu. Chceme jít pěšky, ale blíží se déšť, tak raději jedeme autobusem. Svolvær je hlavní město. Jako správné turistky musíme koupit nějaké suvenýry a hlavní město je pro nákupy jako dělané. Strávíme zde odpoledne a poté se vracíme zpět na hostel.
Děláme si ještě večeři, dobalujeme krosnu a vyrážíme zpět do Svolværu, kde si bereme taxík a necháme se odvézt na letiště. Jsme tu šíleně brzy. Zbytečně brzy. Letiště ve Svolværu je zatím nejmenší, kde jsem byla, ale čas docela rychle uteče. Letíme turbovrtulovým letadlem typu Dash-8. Let trvá asi dvacet minut a přistáváme v Bodo.
Přemisťujeme se do hostelu a padáme do postele.
8.-9.den - Odlet
Máme ještě čas projít si Bodo, zajdeme na snídani a k večeru se již přesouváme na letiště. Letíme zase přes Oslo a dále do Kodaně. Nechceme spát na letišti, tak jedeme do hostelu. Po cestě se ještě stavujeme na naše nejdražší pivo v životě.
Kodaň
Kodaň
Ráno vstáváme v pět. Teď už ale opravdu domů.
Na kolik to vyšlo?
Cena za dvě osoby:
Letenky: 18000,- Kč
Ubytování: 22 000,- Kč
Kapesné - jídlo, suvenýry, vstupy, autobusy... : 25 000,- Kč
Jak se ti cestopis líbil?
Denisa Nedvědová procestovala 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 3 lety a napsala pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.