Za posledním sultánem do Yogyakarty
Jak jsme málem nenastoupili do letadla, málem nevystoupili z busu a málem se stali hvězdami sociálních sítí. A taky o dechberoucích chrámech :-)
Cestopis z roku 2018 napsal Jiří
1. část: Na skok v Singapuru - https://www.cestujlevne.com/cest...gapuru-434
DEN 3: Vítejte v Yogyakartě!
Druhého a posledního rána v Singapuru se loučíme s naším prvním pokojíkem a míříme na SMRT. Kája si kupuje první suvenýr - mošničku na drobnosti za pár doláčů. Na letišti si dáváme časný oběd a pak v kavárně ještě malý dezert. Jako memento si necháváme jeden singapurský dolar, krásnou zlato-stříbrnou minci. Ze všech nákupů prošviháváme boarding time a turniket už nás nechce pustit dál. Po krátké intenzivní debatě se slečnami na přepážce AirAsia nám vystavují nové boarding passy. Náš gate je úplně někde vzadu v háji. Nakonec k němu dobíháme akorát na last call. Uff… A teď hurá do Indonésie!
„Překonáváme šílenou silnici stylem: zvedni ruku, vkroč tam a oni tě objedou.“
Na letiště v Yogyakartě dosedáme o hodinku a kousek později. Rychle probíháme imigračním a před vstupem se na nás vrhá malý dav taxikářů. Kdyby tak věděli, že u sebe nemáme žádné peníze :-) Jdeme to napravit do blízkého bankomatu (naše zkušenosti s bankomaty nejspíš vydají na celou kapitolu). Taxikář, který nás k bankomatu nasměroval, zůstává v naději, že se na oplátku necháme svést. Následuje nás ještě 100 m z letiště, ale my zůstáváme neoblomní. Máme totiž vlastní plán dopravy. Překonáváme šílenou silnici stylem “zvedni ruku, vkroč tam a oni tě objedou”. Ještě že jsme už vycepovaní z Thajska, jinak by to byl o dost větší kulturní šok.
Přicházíme ke stanici veřejného autobusu a za 3 500 rupií (cca 6 Kč) kupujeme jízdenky. Nejmenší bankovka, co u sebe máme, je 50 000, takže paní musí prohrabat všechny šuplíky stolu a kapsy, aby nám mohla vrátit pár zmuchlaných, špinavých a dokonce popsaných bankovek. V busu na nás spolucestující koukají jako na zjevení. Radost z nás má jen mladá paní průvodčí, která se v průběhu cesty osmělí a pořizuje si s námi selfie. Ještě než vystoupíme, sdílí to na sociální sítě. Snad tady do večera nebudeme virální :-)
„Člověk musí být připravený u dveří busu, neboť na výstup a nástup máte půldruhé vteřiny. Kdo zaváhá, nejede (nebo jede dál, kam nechce).“
Jako zastávky tu slouží malé domečky postavené na metr vysoké betonové plošině. Už asi 200 m před zastávkou se otevřou dveře busu a v podstatě zároveň proběhne bleskový výsadek a nalodění. Člověk musí být připravený u dveří busu, neboť na výstup a nástup máte půldruhé vteřiny. Kdo zaváhá, nejede (nebo jede dál, kam nechce).
Konečně přichází naše zastávka. Loučíme se s usměvavou průvodčí a po výsadkářsku opouštíme autobus. Překonáváme další rušnou silnici. Jelikož v Indonésii nikdo nechodí pěšky ani na ty sebekratší vzdálenosti, tak přechody pro chodce (a často i chodníky) tu jsou spíše raritou. Cestou k ubytování míjíme správnou odbočku, ale na druhý pokus jsme úspěšní. V našem krásném bílo-zeleném pokojíčku v Tiga Lima Homestay máme exkluzivní výhled z postele do koupelny (skrze prosklenou stěnu) a hned přede dveřmi bazén. Na recepci se vyzbrojujeme informacemi o okolí, domlouváme zítřejší výlet a vyrážíme do víru “Yogyi”, jak městu místní přezdívají.
Naposledy jdeme na SMRT (ještě v Singapuru)
Koupání při měsíčku
Nejdůležitější jídlo dne
První zastávkou je moderní sídlo operátora Telkomsel, kde kupujeme simkartu s daty. Čekali jsme, že to bude záležitost pár minut, ale nakonec celý proces trvá nejmíň půl hodiny. Máme pocit, jako bychom domlouvali hypotéku. Data jsou tu opravdu za hubičku (30denní balíček 1,5 GB za 85 Kč), internet šlape perfektně a hned ho využíváme k přivolání taxi aplikací Grab (v jihovýchodní Asii rozšířenější obdoba Uberu). V duchu pozvolné aklimatizace na místní kuchyni míříme do pizzerie Nanamia, kterou nám doporučili v homestayi. Rozhodnutí to bylo skvělé, neboť obsluha je super milá a usměvavá, džusy chladné a poctivé a pizza by si co do chuti zadala i s originální italskou. Jedna slečna Káje chválí její nový extra krátký sestřih. Třeba to tady za rok bude nosit každá druhá dáma. I když pod muslimským šátkem ta paráda stejně nebude vidět... Jako pozornost navrch dostáváme konvičku čaje. Spokojení jdeme po svých domů, ale večerním provozu a povětšinou bez chodníků a přechodů to není zrovna příjemná procházka při měsíčku. Tady to prostě bude na taxík nebo skútr. Před spaním ještě hupsneme do bazénu a těšíme se, co přinese zítřek.
DEN 4: Chrámový roadtrip
Po snídani (banánová palačinka s čerstvým ovocem, džusem a čajem) se seznamujeme s Andim, který dnes bude naším řidičem a průvodcem. Cestou s ním probiráme spoustu témat od lokálních zajímavostí až po indonéské prezidentské volby, které se budou konat příští rok. Současného prezidenta, reprezentanta umírněných muslimů, prý čeká souboj s představitelem radikálního proudu. Samotná Yogyakarta má v politickém systému země význačné místo. Je totiž posledním sultanátem v Indonésii, což pro ni znamená jistou autonomii. Současný sultán vládne už 30 let a stále se prý těší všeobecné oblíbenosti. Ale řeč je nejen o politice. Andi se s námi poděluje také o regionální anekdotu: “Víte proč mají lidé z jihu Yogyakarty pravou půlku obličeje úplně černou? Protože ráno, když je slunce na Východě, jedou do práce a odpoledne, když je slunce na Západě, jedou z práce.” :-D
Borobudur v celé své šíři
Nejprve míříme do buddhistického chrámového komplexu Borobudur, který patří mezi nejnavštěvovanější turistické atrakce v Indonésii. Před chrámem jsou dvě pokladny - jedna pro místní a druhá pro cizince, u které jsme úplně sami. Podobně jako v Thajsku platíme několikanásobně víc než domorodci. To by se mohlo zavést i na našich hradech a zámcích! Kupujeme rovnou mírně zvýhodněné kombinované vstupné i do dalšího chrámu Prambanan, kam se chystáme odpoledne. Ačkoli je teprve půl deváté ráno, panuje už teď pěkný hic. Láhev studené vody zdarma jako pozornost ke vstupu nás vyloženě potěší!
Za chvíli už se blížíme k rozložité stavbě, na jejímž vrcholu se tyčí mohutná stúpa. Chrám sestává z několika stupňovitých teras, které postupně obcházíme. V každém patře prohlížíme reliéfy s výjevy ze života Buddhy a další náboženské příběhy. Celou stavbu původně zdobily stovky soch, nicméně kvůli zemětřesením a vandalům už jich kompletních zbývá jen pár desítek. Na nejvyšší platformě se procházíme mezi obrovskými kamennými zvony, z nichž každý ukrývá (či ukrýval) právě sochu Buddhy. Kromě nás je tu jen hrstka zahraničních turistů. Naše návštěva působí nečekané pozdvižení mezi skupinkami mladších Indonésanů. Ti smělejší s námi pořizují i skupinové foto, přičemž s hrdostí mohu říct, že pro jednou byl větší zájem o mě než o Káju :-)
Mediální hvězda
Samčí a samičí kameny (rozeznáte je?)
Party hard!
Odhalený Buddha
Horkem zmoženi se vracíme k autu a v blízkém warungu si dáváme časný oběd a ledový džus. Na Andiho doporučení pak pokračujeme ke kuriózní stavbě Bukit Rhema, která je obecně známější jako “Kuřecí chrám”. Název je to naprosto výstižný - budova vypadá jako kvočna sedící na vejcích. Možná ještě zvláštnější je historie tohoto místa. Autorovým záměrem prý bylo postavit chrám otevřený všem náboženstvím, přičemž tato vize se mu vyjevila ve snu. Stavba ale nebyla nikdy dokončena a sloužila během let různým účelům, třeba jako blázinec nebo sanatorium pro drogově závislé. V posledních letech si místa čím dál víc všímají turisté a probíhají tu i svatby.
Ná, pi-pi-pi
Interiér kuřecího chrámu
Ze zobáku je vidět Borobudur
Po schodech a žebřících vystupujeme až nahoru do hlavy slepice a zobákem se rozhlížíme do širého okolí - v dálce je dokonce vidět chrám Borobudur. Vystoupat lze i na záď, kde v malé kavárničce ochutnáváme jakýsi nepříliš chutný smažený dezert. Prohlížíme si taky katakomby, kde skutečně nalézáme malé modlitebny určené největším světovým náboženstvím. Všechny hezky pospolu. Autorova původní vize se nakonec přece jen do jisté míry splnila.
Delší přesun k hinduistickému chrámovému komplexu Prambanan (jehož název jsem si pořád nemohl vštípit a překřtil ho na “Parabanán”) využíváme k načerpání sil. Pokud zrovna nespíme, kocháme se okolní krajinou, a to zejména siluetou majestátní sopky Merapi. Normálně se na ni dá vylézt, ale kvůli erupci dříve tohoto roku se tam prý teď nechodí.
Parkoviště u Prambananu působí opravdu hodně turisticky a bohužel i kolem hlavního chrámu jsou mraky opět převážně místních lidí. Máme velké štěstí, neboť nás oslovují dvě cca 15-leté slečny a nabízejí, že nás tady provedou. Nejprve jsme trochu zmatení a skepticky se ptáme na cenu, ale prý je to zdarma. Holky pocházejí ze Sulawesi, jsou tady v rámci školního pobytu a trénují na práci průvodkyní. Postupně s námi procházejí všechny hlavní chrámy a v každém z nich krásně odvypráví, kterému z plejády bohů je věnován. Dozvídáme se celou řadu zajímavostí, jako třeba že velký pupek je v hinduistické mytologii symbolem moudrosti. Po prohlídce děvčatům moc děkujeme za zážitek, odměňujeme je pár desítkami tisíc. Bez nich bychom z návštěvy zdaleka neměli tolik!
Parabanán
Uvnitř se ukrývá Ganéša
Naše úžasné průvodkyně
Jáva hledá Superstar
Od hlavních chrámů pokračujeme hlouběji do areálu a procházíme kolem postarší zpěvačky, která pěje jednu prostonárodní vypalovačku za druhou. Opodál sedící kapela ji doprovází na roztodivně vyhlížející i znějící nástroje. Osvěžení ledovou vodou docházíme k chrámu Sewu v zadní části komplexu. Máme ho skoro pro sebe, neboť naprostá většina lidí skončí už u Prambananu. Samotu si užíváme a nerušeně nasáváme atmosféru krásného místa. Pozorněji si prohlížíme zdi, které jsou výrazně vyspravené novými kamennými kvádry. Od těch původních se nové kameny dají velmi snadno rozeznat díky šedému kolečku uprostřed. Místní chrámy byly značně poničeny zubem času a zemětřeseními, takže některé bylo nutné v podstatě znovu vystavit.
Skoro opuštěný Sewu Temple
Staré a nové kameny
Stínové divadélko
"Tady hlídám já!"
Po západu slunce se vracíme do města. Jedeme ještě na chvíli omrknout večerní tržiště. Zkoušíme si nějaké to triko a kalhoty, ale vesměs nic zajímavého tu nemají (resp. všechny stánky mají to samé), takže se za půlhodinky vracíme do auta za Andim a jedeme na večeři do doporučené indonésko-čínské jídelny Manalagi. Dáváme si nejlevnější jídlo celé výpravy: smažená rýže za 25 Kč, hovězí s houbami za 30 Kč a k tomu čerstvý mangový džus za 12 Kč. Tentokrát už jsme moudřejší než včera a domů se za pár korun vracíme taxíkem. Zítra časně z rána pokračujeme vlakem na průzkum východní části Jávy.
Pokračování ve 3. části - https://www.cestujlevne.com/cest...dopady-571
Jak se ti cestopis líbil?
Jiří procestoval 26 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.