Zelená Kostarika od Pacifiku ke Karibiku

Pura vida je výraz, se kterým se setkáte v průběhu návštěvy Kostariky naprosto všude. My třeba ještě před příjezdem od majitelky jedněch apartmánů v Monteverde při domluvě ohledně zajištění zážitků v oblasti. Pura vida je národním výrazem pro pohodový, ničím nezkažený život. Místní mají tento způsob života v krvi. Užívají si života, nikam nespěchají a kvůli problémům se tolik nestresují. Krásný odkaz na pura vida jsme zakoupili na upraveném tričku Nike – jejich slogan „Just do it“ s kostarickou obměnou na „Just do it… later. Pura vida.“ A to vše podtrhuje nakreslený lenochod. Pura vida můžete slyšet namísto výrazů jako jsou Dobrý den, děkuji, není zač, nashledanou, nebo prostě jen tak na konci věty, protože prostě pura vida. Ticos, jak se místní obyvatelé nazývají, jsou neuvěřitelně pohodoví, milí a šťastní lidé. A to jsme se rozhodli v našem letošním výletě na Kostariku zažít na vlastní kůži😎Přilétáme do hlavního města na čas, ale hned po výstupu z letadla je jasné, že to bude mít háček. Před námi dlouhatánský had lidí a fronta vůbec neubývá. Po chvíli dorazí ochranka letiště, scanuje náš QR kód ke vstupu, ale stejně se nic neděje. Když vystojíme asi hodinovou frontu, dostáváme se do haly – jaké je naše překvapení, když tady se vine další hodně dlouhý a zatočený had. No asi po 4 hodinách od výstupu z letadla procházíme imigrační kontrolou… Ukázali jsme pouze QR kód a celník se nás zeptal na první nocleh, to bylo vše. Další nutné údaje jsem nahrávala do jejich aplikace (což mi mimochodem zabralo skoro hodinu), tak kde to tady vázne jsme nepochopili. První setkání s Pura Vida. Podobné obstrukce byly při vyzvednutí zamluveného auta. Doba tedy kratší, asi 2 hodiny. Upgrade na lepší vůz zdarma také za úplnou výhru nepovažuji (SsangYong v té úplně minimální výbavě, sjeté přední pneumatiky, nefunkční USB vstup…), ale máme SUV s pohonem 4×4 a to je hlavní. Vyrážíme vstříc Kostarice. Cesta do hotelu nám předvedla, že na silnicích to tu nebude jednoduché… Vláďa si naštěstí rychle rozpomněl na „Albanian Style“ z loňska . Hotel Auténtico však moc pěkný a večeře v mexickém stylu byla výborná. Takt=ž i snídaně následující den, ochutnáváme naše první gallo pinto a musím říci, že mě to nadchlo. Přemýšlím, zda stejné nadšení bude i na konci pobytu… Bylo.

Hned po snídani vyrážíme na Irazu Volcano. Cesta za použítí Waze v kombinaci s Google mapami byla bez zácpy, trvala asi 1.5 hodiny. Platbě mýtného jsme se elegantně vyhnuli tím, že nabízíme stodolarovku nebo kartu, nechtěl ani jedno. Jen na jednom místě nás navigace svedla pěkně kamenitou zkratkou, ale jinak sem vede krásná nově vyasfaltovaná silnice. První zádrhel byl při vstupu do parku, musí být přes registraci zaplacený předem – opatření při COVIDu. Prokousávám se ne příliš user friendly stránkami a nakonec se zadaří. Jsme na tom lépe než pár Němců, kteří zapomněli kreditku v hotelu. Po zaparkování jdeme po okraji vulkánu po sopečném poli, nádherné. Trochu nám to kazí skutečnost, že asi tím rychlým přechodem do výšky 3432 m se mi docela blbě dýchá a Anička má dost bolesti hlavy. Potkáváme ten párek Němců, asi se jim podařilo nějak ukecat obsluhu parku. Ještě jedna zastávka na druhém parkovišti nahoře, odkud je výhled jednak dolů a pak i na místo, kde jsme předtím chodili.

Hotel Autentico

Irazu Volcano

Irazu s výškou 3432 m je nejvyšší sopkou Kostariky. Na vrcholu sopky se nachází několik kráterů, z nichž hlavní má 1000 metrů v průměru a je 300 metrů hluboký. Další kráter Diego de la Haya má 1000 metrů v průměru je hluboký 80 metrů a na jeho dně se nachází krásné tyrkysové kráterové jezero s proměnlivou hloubkou (podle internetu, my ho neviděli, prý je tu cca 2 měsíce v roce v závislosti na intenzitě dešťů). Na vrcholu se nachází také množství nevzhledných televizních vysílačů. Během jasných dní je možné spatřit naráz Tichý oceán i karibské pobřeží, ale za nás byla všude kolem kráteru rozeseta velká bílá oblaka, takže do dálky jsme neviděli nic. Naštěstí dolů bylo vidět dobře. Je známo přinejmenším 23 erupcí vulkánu Irazú od roku 1723, avšak nejznámější proběhla v roce 1963, kdy na návštěvu Kostariky zrovna dorazil tehdejší americký prezident John F. Kennedy. Centrální Kostarika byla celá pokryta popelem. Poslední erupce pak nastala roku 1994 a trvala pouhý den. My naštěstí žádnou nezaznamenali😎 Cestou se dolů zastavíme uprostřed nádherného údolí Orosi Valley s krásnými výhledy na Kartágo a obdivujeme zemědělce sázející brambory.

Kartágo z Irazu

Kartágo v dálce

Cestou ještě nakupujeme ovoce a rajčata k večeři a pak už parkujeme v Kartágu, třetím největší kostarickém městě. Leží ve výšce 1435 metrů nad mořem na úpatí sopky Irazú ve stejnojmenné provincii. Kartágo bylo založeno roku 1563 Juanem Vasquezem de Coronado. Několikrát bylo vážně poškozeno zemětřesením. Do roku 1824 bývalo hlavním městem Kostariky. Každý rok do Kartága míří poutníci, aby navštívili zdejší slavnou obrovskou římskokatolickou baziliku Panny Marie Andělské (Basílica de Nuestra Señora de los Ángeles), ve které se nachází socha Černé Madony (La Negrita), jež má mít uzdravovací schopnosti. Což je i náš první cíl tady, bohužel dovnitř se nedostaneme, právě tu probíhá pohřeb. Ale nakouknout tam lze, chrám je opravdu nádherný a my si tedy alespoň omýváme tělo (a hlavně hlavu) léčebným pramenem. Bazilika byla postavena v roce 1639 a po částečném poničení způsobeném zemětřesením byla obnovena. Kombinuje prvky koloniální architektury a byzantského stylu.

Basílica de Nuestra Señora de los Ángeles

Pramen u Černé Madony

Pak se přesouváme na náměstí Plaza Mayor, kde to opravdu žije, všude je slyšet hlasitá muzika. Obdivujeme ruiny fary a chrámu svatého apoštola Jakuba (Ruinas de la Parroquia de Santiago Apóstol). Ruiny pocházejí z nedokončené budovy, jež byla poničena zemětřesením roku 1910 a poté byla její další stavba pozastavena. Dnes slouží především jako menší park a uvnitř je krásná zahrada.

Ruinas de la Parroquia de Santiago Apósto

kostel v Kartágu

Po zakoupení simky v Movistaru (opět fronta a překvapivě anglicky mluví pouze jeden ze šesti pracovníků) a rychlém jidle v Taco Bell vyrážíme k Pacifiku. Cestu nám Waze i Google mapy ukazují jinudy, než jsem původně plánovala, asi z důvodu zácpy okolo San Jose (kde jsou prý pořád). Tak jedeme z druhé strany přes San Isidro El General, cesta je klikatá a přes několik kopců (horský pas přes 3000mnm)– ale lepší než tvrdnout někde v zácpě. Dojíždíme za tmy, ale dle GPS souřadnic jsme apartmány našli rychle. Větší problém je s ubytováním. Jednak zjišťuji, že jsme tu 2 hodiny po check-inu, ubytovatelka mi nezvedá mobil. Nakonec se nějak domluvíme přes zprávy, ale bez místního chasníka (docela pěkného) bychom asi byli nahraní. Paní nakonec dorazila i osobně, zaplatíme, poradí nám kam na snídani a kudy do parku. Chceme jít do parku hned na otvíračku, což je v 7:00.

Ráno vstáváme brzy a já ještě po zkušenosti z předchozího dne rezervuji vstup do parku. I přes předchozí registraci mi to opět trvá skoro půl hodiny, což svědčí pro ne zcela technicky dobře vyvedené stránky – moje selhání samozřejmě vylučuji 😁Ale průchod přes bránu je tentokráte hladký, jen se u vstupu musíme omýt, odesinfikovat a samozřejmě nasadit roušku. Před vstupem je kontrola batohů a je povolené mít s sebou pouze vodu, jinak žádné jídlo. A už jsme uvnitř opravdu nádherného parku. Manuel Antonio je jedním z nejmenších, ale nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších národních parků Kostariky. Rozkládá se na břehu Tichého oceánu nedaleko města Quepos a vyhlášen byl v roce 1972 za účelem záchrany zdejších bělostných pláží a pestré přírody před výstavbou dalšího z mnoha turistických plážových resortů. Kromě malebných pláží jsou tu chráněny zejména mangrovové porosty a druhově nesmírně bohatý vlhký tropický prales. Veřejnosti je přístupná jen část parku a denní počet návštěvníků je omezován, také proto je dobré sem vyrazit hned ráno. Parkem vedou trasy částečně podél pláží a částečně pralesem s možností zahlédnout mnoho zdejších druhů zvířat. My jdeme cestou po zpevněném chodníčku k nejvzdálenější pláži Playa Gemelas. Cestou lesem vidíme jako první zvíře mazamu červenou, což je taková drobnější tropická srnka. V korunách stromů je spoustu opic, zde jsou to malpy kapucínské (anglicky white-faced monkey).

Manuel Antonio

mazama červená

malpy kapucínské

Po asi 1,5 km deštným lesem je stánek s občerstvením, po další asi půl kilometru pak Playa Gemelas. Nádherná malá plážička s úžasným pohledem na moře a zákoutí okolo. Společnost nám tu dělají pouze opice a leguán. Koupeme se a fotíme typické dovolenkové fotky.

Playa Gemelas

leguán

Pak se vydáváme zpět a po krátkém občerstvení studeným pitím a zmrzlinou dorážíme k ikonické krásné pláži Playa Manuel Antonio. Leháme si do stínu mangrovníků a relaxujeme. Společnost nám tu opět dělají malpy, které se však rozhodně nebojí lidí. Hned po chvíli vytáhne jedna z nich papír od sušenek Vláďovi z batohu. Schováváme raději všechny věci, ale já zapomněla na dece opalovací krém – tedy je to opalovací máslo s olejem. Po návratu z vody se po něm sháním a soused vedle ukazuje do koruny stromů. Vydávám se po stopách krému a už vidím ve stromech dvě opice, jak otevírají krabičku krému a ochutnávají obsah. Víčko zahodily jako první a nakonec upustily i krém, tak ho rychle beru a uklízím do baťohu. Super, tímto pro dnešek nechci už žádnou opici vidět😎 Po koupání na této krásné, ale už podstatně víc turistické pláži jdeme přes krátký pruh vegetace k protilehlé pláži Playa Espadilla Sur, která je podobně hezká. Odtud již jdeme zpět k ubytování, cestou potkáváme ještě další raky a krabi, leguány a pak jedno chlupaté neidentifikované zvíře Po odpočinku nás probouzí ukrutný rámus, který vytvářejí opice, běhající po plechové střeše našeho apartmánu. Takže setkání s opicemi pokračuje i nadále. Pozorujeme je, jak se houpou na drátech okolo, jsou tu blíž k vidění než byly v pralese. Jdeme na obchůzku, zakupujeme pití a sušenky a den zakončíme skvělou večeří v restauraci El Chante, kterou nám doporučovala paní domácí.

Playa Espadilla Sur

Ráno po koupání v oceánu a výborné snídani opět v El Chante vyjíždíme směr poloostrov Nicoya. Silnice je velmi dobrá, místy připomíná dálnici (asi 1km zpoplatněného úseku…). Cestou stavíme u výhledů na surfařské městečko Jacó. Jaco je oblíbené párty místo a surfařská Mecca Kostariky na tichomořském pobřeží. Další zastávkou je pak Crocodile Bridge, což je most přes řeku Tarcoles, kde jsou k vidění krokodýli. Zde doporučuji zastavit stejně jako my na začátku mostu, kde je pár odstavných míst. Na straně blíže k Puntaneras je z pozorování krokodýlů dobrý byznys, kde jsou stánky a samozřejmě i vybírači za parkovné. Vyfotíme si pár krokodýlů pod mostem (asi je sem nějak lákají, v dálce v řece už žádní nebyli) a pokračujeme dál.

Jacó

Jacó v dálce

Crocodile Bridge

Tarcoles

Vzhledem k času odjezdu trajektu se nakonec rozhodneme záliv objet, což se později ukáže jako výborné řešení. Paní domácí nám pak píše, že je kvůli COVIDu redukován počet trajektů a obzvláště o víkendech je problém se na něj dostat. My alespoň vidíme okolí z auta… Plánovanou zastávku na vyhlídce však kazí to, že nás poloostrov Nicoya vítá pořádným tropickým deštěm, místy stěrače nestíhají náporu vody. Zastavíme tedy až v malém městečku Nicoya, jdeme si prohlédnout místní kostely (jeden z nich je hodně moderní, byl postaven v roce 2019) a parčík s náměstím. Jindy to tu asi docela žije, ale my vidíme ospalé deštivé nedělní odpoledne skoro bez lidí.

Po nákupu pečiva jedeme dál, cestou ještě zkusíme ulovit kešku (neúspěšně), pak už dojíždíme po cestě plné děr k ubytování. L&L ubytování je nádherné, čtyři chatky zasazené citlivě do původní džungle, kde nám společnost dělají různí ptáci, leguáni, kolibříci a nad ránem hluční vřešťani. Malý bazén k osvěžení je jen třešničkou na dortu a samozřejmě velmi milí ubytovatelé, kteří nám radí výlety a starají se, zda jsme spokojení. Dopoledne se koupeme na pláži hned u ubytování (Playa Cabuya), pak se jedeme podívat i do vesničky Cabuya. Před příjezdem je zde k vidění monumentální strom tvořený ze spousty různě srostlých kmenů. V Cabuye jsme plánovali navštívit hřbitov (což je mimochodem hned po kostelích náš nejčastější výletní cíl), ale z cesty na něj jsou vidět jen sloupy, silnice je zalitá mořem. Ptáme se místních, zda i ráno to vypadá takto – prý ano, ale netušíme, zda to není jen trik k pronájmu loďky🤣

L&L Apatments

Playa Cabuya

strom

cesta ke hřbitovu

Jeden z našim domácím doporučených výletů byla i oblast Santa Teresa, kam jsme nejeli po jinak doporučených cestách a užili si tedy i avízované brody přes silnici a cestu, která silnici nepřipomínala ani náhodou. Zde nás uvítalo typické surfařské město, pláž byla s pozvolným písčitým vstupem a vlnami, ideální pro výuku surfování.

Santa Teresa

Zpět už jedeme sice delší, ale lepší cestou (přeci jen to jedenkrát stačilo). Večer zakončujeme večeří v Montezumě, vybrali jsme podnik, kde sedělo nejvíce místních – a opět nezklamal, výborné jídlo si odnášíme i s sebou domů. Montezuma je opravdu stylové barevné městečko, takový malý ráj ležící na krásné pláži obehnané palmami s barevnými domky plnými kaváren, restaurací, suvenýrů či půjčoven surfů. Místní dredaři tu prodávají své ručně vyráběné šperky, prohání se tu spousty psů, kteří znají pravidla silničního provozu mnohdy lépe než místní a nikdy vám nevlezou pod auto...

Další den ráno vyrážíme na vodopády. Dle doporučení jsme nezvolili kratší cestu od hotelu, ale jedeme na parkoviště těsně u mostíku a jdeme podél řeky. Začátek cesty vypadá docela dobře, ale nenechte se mýlit – větší část vede po kamenech, přes řeku a v několika místech jsou natažená lana pro přidržení se ke skále. Opravdu je to na pevnou obuv, přesto jsme potkávali dobrodruhy v žabkách (místní i bosé). Dá se tady koupat a můžete si doplavat až přímo pod vodopád, ale to jsme nevyzkoušeli – voda byla dost hnědá a kalná. Tak volíme pouze osvěžení hlavy a rukou u menšího vodopádu vpravo, kde je voda průzračně čistá.

cesta k vodopádům

Montezuma vodopády

Pak se vydáváme prozkoumat místní pláže, začínáme na Playa Montezuma. Zde jsou poměrně velké vlny, koupat se tu moc nedá, ale na svlažení ve vodě po pás to s vlnami jde. Na konci této pláže se nachází želví záchytná stanice ASVO Montezuma, kde nám ukazují způsob ukládání vajec v písku a prohlížíme si místo pro líhnutí želviček. Pak se přesouváme k pláži blíž Montezumě, kde je to na koupání již příznivější. Jako poslední pak zamíříme ke kamenům na menší pláži směrem k našemu ubytování, kde se díky otvorům vymletým v kamenech vlnami tvoří malá jezírka.

Playa Montezuma

ASVO Montezuma

Playa Montezuma

Jinak část poloostrova Nicoya je jedním z 5 míst na světě, které označuje ve své knize spisovatel a cestovatel Dan Buettner jako takzvané modré zóny. Jedná se o místa, kde je vysoká koncentrace lidí, kteří se dožívají více než 100 let. Tato část poloostrova je minimálně turisticky navštěvovaná a lidé zde žijí hlavně ze zemědělství. Kromě přirozeného pohybu má na tuto dlouhověkost pravděpodobně vliv i strava místních lidí. Tu představují většinou kukuřičné tortilly, fazole, rýže, ovoce a čas od času živočišné produkty z vlastního chovu (hovězí, kuřecí, vejce). Silnice jsou na poloostrově z části nově zrekonstruované, ale není radno důvěřovat zkratkám hlavně v offline mapách, můžete pak stejně jako my skončit někde u brodu. Zde je mapka doporučených cest po poloostrově:

cesty po Nicoye

most přes Rio Tempisque

Monteverde cestou

Další den dopoledne přejíždíme do oblasti Monteverde Cloud Forest. Cesta přes poloostrov Nicoya proběhla úplně v pohodě a přes klikaté silnice nakonec po chvíli hledání nalézáme i ubytování (majitelka psala, že je to tak nové, že cestu neznají ani Google mapy – což je pravda). Chtěli jsme ještě navštívit záchrannou stanici lenochodů, ale pro tu již bylo pozdě. Tak si alespoň domlouváme noční trek džunglí a předtím ještě zajdeme k vodopádu Monteverde Waterfall – Catarata Los Murciélagos. Parkovat se dá hned u vstupu, platí se vstupné 6 USD a pak vás pustí za zamčené dveře. Je to sice kousek, ale zato pořádně z kopce (což znamená samozřejmě zpátky pořádně do kopce🤣). Ale stojí to za výšlap, byli jsme zde úplně sami.

Monteverde Waterfall

Noční trek džunglí byl super zážitek. Slyšet všechny ty zvuky ozývající se ve tmě bylo někdy docela strašidelné. Průvodce má zjištěno, kde je zrovna jaké zvíře, upozorňuje nás na ně a vždy ke každému i přidá nějaké povídání. Celé to trvalo asi 1,5 hodinu, sice jsme chodili po cestičkách asi dost dokola, ale stejně jsme docela unavení.

noční džungle

obyvatelé džungle

Další den ráno máme domluvené lenochody. Místní stanice jich má 19, pozorovat je je opravdu zážitek. Dozvídáme se i hodně informací ohledně těchto nádherných chlupatých tvorů, jejich srst svádí k pohlazení – ale průvodce nás varuje, že dokáží hodně seknout. Zde v Monteverde žijí pouze douprstí, na tříprsté je tu prý zima.

lenochodi v Monteverde

záchranná stanice lenochodů

Po obědě máme ještě zamluvený trek po závěsných mostech a vyhlídkovou cestu lanovkou do vrcholu pralesu. Monteverde Cloud Forest je tropický deštný prales tak, jak si ho představujete. Park se nachází v nadmořské výšce okolo 1.400 metrů, jsou tu příjemné teploty okolo 20°C (ráno i méně) a je zde velká šance, že zmoknete (což se nám naštěstí vyhnulo). Cesta přes mosty s naší společností (je jich v Monteverde několik, my vybrali Sky Adventures) vede přes 5 mostů, zpočátku mám trochu závratě, ale na konci už je to brnkačka. Pohled z mostů je úchvatný, cestou potkáváme různou zvěř i jedovatého zeleného hada (asi zmije palmová), nakonec se nám poštěstí v korunách stromů vidět i lenochoda. Pak jedeme ještě vyhlídkovou jízdou Sky Tram, která nás vyveze nahoru přibližně do výšky 1.400 – 1.600 m. Pří jízdě je vidět jezero i vulkán Arenal, vulkány Miravalles a Orosi a také zlaté pláně Guanacaste.

mosty v Monteverde

Sky Tram Monteverde

zmije palmová jedovatá

Arenal Volcano

Další den se přesouváme k Arenal Volcano National Park. Na mapě to vypadá jako kousek, ale je třeba objet celé jezero Arenal. Jsou to tedy opět cca 3 hodiny cesty, stavíme několikrát na vyhlídkách nad jezerem. Nakonec se dostáváme do místa pro výlety okolo vulkánu Arenal, tedy městečka La Fortuna. Poslední velká erupce vulkánu byla v roce 1968, nicméně aktivní je neustále, poslední významnější erupce zde byla v roce 2000. Je to jednoznačná dominanta celého okolí, která je po většinu času zahalená do mraků (ale podařilo se nám zahlédnout vulkán celý). Po ubytování v naprosto dokonalých apartmánech San Gabriel (máme pro sebe celý objekt s bazénem, vířivkou a nočním osvětlením) se vydáváme prozkoumat okolí. Jedeme s asi 10 km vzdáleným vodopádům La Fortuna, které už při příjezdu dávají tušit, že to je hodně turistická atrakce. Platíme vstupné a fotíme se s vodopádem, který už z dálky vypadá majestátně. Scházíme dolů po spoustu schodech, Vláďa se koupe v poměrně studené vodě pod vodopádem. Pohled na valící se vodu je nádherný. Cesta zpět je sice asi jen 600 metrů, ale zato po nekonečných schodech . Okolo La Fortuny teče termální řeka Tabacon a díky tomu je začátek města obehnaný spa resorty, kde zaplatíte za parkování i za vstup. Je tady ale jedno super místo a to Free Natural Hot Springs (našli jsme díky cestopisu zde), stejná termální řeka kousek před největším resortem Tabacon a to zdarma. Parkujeme u silnice těsně před Tabacon resortem (ve směru od vulkánu) a sejdeme k řece, kde je poskládáno již spousty převážně místních. Na nějakou dobu se také ponoříme do krásně teplé termální řeky.

Arenal jezero

vodopády La Fortuna

Free Natural Hot Springs

Apartmány San Gabriel

Večer zakončujeme v našim domácím doporučované restauraci ISA kousek od našeho ubytování. Kostarické jídlo je prostě skvělé Další den máme dopoledne trochu válecí, ale nahrává nám deštivé počasí. Vláďa si brzy ráno přivstal na trek na druhý vulkán Cerro Chato. Když jsme pak viděly fotky cesty necesty, rozhodně jsme nelitovaly. Navíc nebylo vidět víc jak na 20 metrů… Po návratu se vydáváme vyzkoušet ještě poslední adrenalinovou atrakci, což je zipline od stejné agentury, od které jsme v Monteverde byli na závěsných mostech (Sky Adventure). Ještě po cestě stavíme na krátkou prohlídku centra městečka La Fortuna, které je hned při hlavní silnici procházející městem.

La Fortuna

Opět nás Sky Tram vyváží nahoru nad prales, ale tentokráte si výhledy okolo tolik neužívám a snažím se nemyslet na to, jak často tu dělají revize závěsných systémů lan a jestli mají nějaké certifikáty… Po výjezdu nahoru a nezbytném focení (skupinka Rusek vypadá, že se bude fotit ještě zítra) dostáváme krátkou instruktáž na laně a sjíždíme si první krátké cvičné lano. Paráda, líbí se mi to a vůbec nemám závratě 😎Rozdíl si uvědomím záhy před prvním opravdovým lanem, kdy se musím spustit už nad propast. Podceňuji brzdění a dostávám na konci pořádnou ránu na dojezdu. Další lana jsou ale již v pohodě a při posledním už mám jízdu fakt zmáknutou, ale bohužel už vše končí. Klidně bych si to dala ještě jednou dokola.

Večeříme v podniku doporučeném nám našim sousedem Kolumbijcem (Soda Gusticol) a jídlo zase vynikající a za super cenu. Ještě večerní romantická koupel ve vířivce a pak si přehráváme videa z odpolední jízdy.

Zipline

jedovatý had cestou

zipline a Arenal

Apartmány San Gabriel večer

Po několika dnech v horách se přesouváme zase k moři, našim výchozím bodem k výletům bude Cahuita. Cesta opět trvá standardní 4 hodiny, posledních asi 100 km je silnice ve výstavbě, což značně zpomaluje provoz. Stavíme se v malém městečku Limón na pobřeží oceánu, opět nás vítá vlhko a teplo, na které jsme teď v horách trochu odvykli. Ubytování vypadá lépe než na fotkách, náš bungalov v New Caribe Point s vlastním lenochodem (bohužel i s vřešťany) a bazénem umístěný na Playa Negra. Jdeme se koupat a procházíme se po černé pláži, večer zakončíme výbornou večeří v Cahuitě.

Limón

Playa Negra

New Caribe Point

Další den docela dost prší, tak se vydáváme autem projet okolí. Naše první cesta je s vyhlídkou do Panamy, fotíme se na hraniční řece Rio Siaxola u městečka Bribri. Pak projíždíme a procházíme cestou zpět městečko Puerto Viejo. Poklidné městečko u Karibského pobřeží s neuvěřitelně pomalou a pohodovou atmosférou, i na nás zde padá pura vida, rozhodně se nám nic nechce… Nakupujeme nějaké suvenýry z cesty a pokračujeme dál až k ještě ospalejšímu městečku Manzanilo. Zde v jedné ze tří restaurací ochutnáváme další skvělé pokrmy kostarické kuchyně. Koupeme se zde na krásné karibské pláži úplně bez lidí, nádhera.

Rio Siaxola a Panama

pláž u Puerto Viejo

Manzanilo

Playa de Punta Uva

Puerto Viejo

Playa de Punta Uva

Další den je počasí již lepší a nás čeká poslední z parků, a to Cahuita National Park. Vstupné je zde dobrovolné a opět tu můžete narazit na spoustu zvířat a tropické zeleně (shodujeme na tom, že už to není takové „wau“ jako v prvním našem kostarickém parku, ale krása to je).

Cahuita National Park

Playa Blanca

had cestou

mýval cestou

Punta Cahuita

Cahuita National Park

Park však nabízí krásné karibské pláže a já zde konečně našla i svoji „Insta-palmu“ (taková ta skoro položená na vodu). Tou asi nejhezčí pláží v parku je Playa Blanca – tedy typická karibská pláž s bílým pískem a palmami okolo. Nám se ale čistou vodou a vstupem do moře více líbila Playa Negra u našeho ubytování (jediný problém byl v tom, že máte všechny ručníky černé…). Došli jsme poté až na výběžek parku a zpět, celkem to bylo cca 10 km v žabkách, cestou je několik bažin a vody, kterou procházíte. Park zavírá ve 2 hodiny na nejvzdálenějším místě a ve 3 hodiny odpoledne pak celý. Ještě dáváme poslední jídlo v Cahuitě, koupání na „naší“ Playa Negra a v bazénu. Večer zakončujeme ovocným drinkem večer u oceánu a už teď víme, že se nám bude stýskat…

Cahuita

Playa Negra

Playa Negra bar

Poslední výlet míří další ráno na vulkán Poás. Díky mé navigační chybě jedeme sice možná kratší cestou, ale podstatně horší – vede hodně kopcem nahoru a dolů přes hory, jezdí to mnoho kamionů a navíc se hodně blížíme k San José, takže provoz je opravdu hustý. Nicméně skoro načas stíháme rezervaci vstupu na vulkán, který je velmi snadno dostupný, autem se dostanete až na samotný vrchol aktivní sopky Poás. Rezervace byla rozhodně třeba, když se na třech obrovských parkovištích krčí tři auta (včetně toho našeho). Vyfasujeme helmy a shlédneme krátký film o bezpečnosti a vyrážíme nahoru.

Poás Volcano

San Jose z vulkánu

Odhaduje se, že sopka vznikla zhruba před jedenácti miliony lety, k poslednímu velkému výbuchu došlo v roce 1910. Sopka během své historie vytvořila tři krátery. Hlavní kráter je 1,5 km široký a 300 m hluboký a obsahuje jezírko tyrkysové barvy, ze kterého neustále vycházejí sirné plyny. V případě nebezpečně zvýšené produkce těchto plynů bývá přístup do parku přechodně uzavřen. V okolí kráteru je možné podniknout procházky sopečnou krajinou s dýmajícími výrony par a plynů porostlou dřevinami a kapradinami odolnými vůči sirným výronům. Také se zde nachází specifický druh zakrslého, tzv. trpasličího horského mlžného lesa s porosty kapradin, miniaturních stromků připomínajících bonsaje a stromů porostlých broméliemi, mechy a lišejníky. Nízký vzrůst lesa je zapříčiněn častými prudkými výkyvy teplot až pod bod mrazu, stálou přítomností mraků a kyselými dešti způsobenými sirnými sloučeninami z jícnu sopky. V době naší návštěvy však byl možný výlet pouze k hlavnímu kráteru.

Máme ještě čas a vydáváme se na krátkou návštěvu San Jose. Začínáme u Musea Nacionalde Costa Rica, které se nachází v pevnosti Bellavista a díky své okrové barvě je opravdu nepřehlédnutelné. Pevnost pochází z roku 1917 a původně sloužila jako kasárna. Muzeum je zde pak od roku 1950. Návštěvníci mohou nahlédnout do koloniální, archeologické, náboženské, geologické i moderní historie Kostariky. Vlastní také pozoruhodnou sbírku artefaktů z předkolumbovské Ameriky. Před muzeem se pak často scházejí místní a pořádají se tu různé menší koncerty a podobné akce. Národní divadlo bylo otevřeno veřejnosti v říjnu 1897. Budova divadla patří k historicky nejzajímavějším a díky svému interiéru i k nejkrásnějším v San José.Dalším zajímavým místem kousek od pevnosti je Pargue Nacional, kde stojí zajímavý monument, zobrazující vyhnání Williama Walkera.

Museum Nacionalde Costa Rica

pevnost Bellavista

Pargue Nacional

Wiliam Walker se v řijnu 1853 vypravil se 45 muži na svou první výpravu: dobytí mexických území na poloostrově Baja California a v mexickém státě Sonora. V řídce osídlené Baja California dobyl její správní středisko La Paz, kde vyhlásil Republiku Dolní Kalifornie a sebe za jejího prezidenta. Nečekaně silný odpor organizovaný mexickou vládou a nedostatek zásob ho však donutil ustoupit a vrátit se do Kaliformie. Zde byl postavený před soud za vedení nezákonné války, avšak porotě trvalo osm minut, aby ho osvobodila. Když pak v Nikaragui zuřila občanská válka, vzbouřenci si najali Walkera jako žoldnéře. I když měly americké úřady příkaz zabránit mu odejít, vyplul ze San Francisca v květnu 1855 s 57 muži (zvanými „Los Inmortales“). V cíli se k němu přidalo přibližně 170 místních a 100 Američanů, i se známým výzkumníkem a novinářem Charlesem Wilkinsem Webberem. V září Walker porazil nikaragujskou armádu u La Virgen a o měsíc později dobyl Granadu. Walkerovi agenti najímali Američany a Evropany, aby se pokusil dobýt další středoamerické státy: Guatemalu, Salvador, Honduras a Kostariku. V květnu 1857 se Walker vzdal americkému námořnictvu a byl odvezen zpět do USA, kde byl přivítán jako hrdina. V roce 1860 se Walker vylodil na ostrovech Islas de la Bahia, aby podpořil snahy místního anglicky hovořícího obyvatelstva o odtržení od Hondurasu. Britská vláda viděla v jeho přítomnosti ohrožení svých zájmů, proto vyslala námořního důstojníka Nowelůa Salmona, aby ho zatkl a předal honduraským úřadům, které ho nechaly popravit.

My z parku pokračujeme k nádraží, a divadlu (Teatro Nacional de Costa Rica), pak ještě zpět k dalšímu parku a po rychlé večeři v Taco Bells ještě kostel Iglesia Nuestra Señora de La Soledad. Pak odjíždíme do našeho posledního ubytování v části San Jose blízko letiště Alajuela (Loma Tranquila), kde strávíme i poslední noc v Kostarice. Snad zase někdy…

nádraží San José

divadlo San José

knihovna San José

kostel Iglesia Nuestra Señora de La Soledad

Pár postřehů obecně na závěr:

Simka a data: já jako vždy mimo EU zakupuji esim, podle vyhledávače zrovna aktuálně nejlevněji vycházel operátor Airalo. Jinak jsme pro Aničku kupovali simku na místě u operátora Movistar, naprosto bez problémů.
Počasí: dle webu zde může pršet úplně kdykoliv a je jedno jestli jste tady v hlavní sezóně (prosinec-duben kromě Karibiku) nebo mimo sezónu, za nás to naštěstí byly vždy jen přepršky a nejčastěji odpoledne a v noci (u Karibiku spíš dopoledne)
Cestování po Kostarice:
- projeli jsme skoro 2000 km (což nás překvapilo…) a vlastně nikde žádný větší problém nebyl. Jen při plánování přesunů časově lze skutečně vycházet z toho, co ukáží Google Maps nebo Waze (obojí tu funguje velmi dobře) – měla jsem pocit, že libovolně dlouhé přejezdy vždy trvaly mezi 3-4 hodinami…
- je dobré mít jak online tak i offline mapy (mapy.cz pro případ, že není datový signál, což bylo v kopcích často ), ale doporučuji jezdit podle online map
- specifické to bylo na poloostrově Nicoya, kde doporučovanou mapku dobrých cest najdete v příslušné části cestopisu. Zde jsme si vyzkoušeli opravdu cesty-necesty a při projížďce prvním brodem jsme objevili zásadní poučku – je třeba zavírat okna! To bahno uvnitř auta jsme dovezli až do autopůjčovny…
Lidé:
- kostaričani jsou úžasně milí lidé, vždy se každý snažil pomoci a domluvit se
- anglicky jsme se domluvili na většině míst, překvapivě nejhorší to bylo v Taco Bells v San Jose…
Pláže: vlastně všechny byly písečné, nejsou tu klasické „resortové“ pláže s lehátky a slunečníky (tedy alespoň tam, co jsme byli my). Některé měly úplně černý sopečný písek (Playa Negra u Cahuity), pár jich bylo s opravdu bílým pískem a instagramovými palmami (takové ty nakloněné nad vodou)
Fauna: průvodce jsme měli jen v noční džungli, jinak ne a i tak jsme viděli docela dost zvířat – v parcích je dobrá pomůcka sledovat hloučky lidí, kteří koukají někam nahoru a fotí. Potkali jsme opice, leguány, lenochody, mývaly, spousta druhů ptáků a 3 různé hady – všichni byli jedovatí.
Ceny a platby:
- na většině míst jsme platili kartou, ale je dobré mít nějakou hotovost v USD a Colónech
- nikdo nás neokradl, cítili jsme se bezpečně
- u stánků je levné ovoce a zelenina (levnější než v supermarketu)
- benzín cca 22 Kč, ostatní ceny srovnatelné s ČR
- jediné dražší položky jsou vstupy do parků a adrenalinové atrakce
Jídlo: vše nám moc chutnalo, kuchyně má hodně mexických prvků.
- nejčastěji je vidět rýži s fazolemi nebo pro změnu fazole a rýži… Podávají se jako na přílohu snad všech jídel jako tzv. gallo pinto
- casado:, obrovský talíř plný všeho od předkrmu až po dezert. Casado nejčastěji tvoří salát, maso (různých druhů) nebo ryba, sýr, smažený banán a samozřejmě i rýže s fazolemi.
- Ceviche – čerstvé krevety v citronovém nálevu s rajčaty a cibulí, podávané za studena.
- Tamales – maso se zeleninou a kukuřičnou kaší zabalené v banánovém listu.
- Arróz con leche – typický dezert, hodně sladká rýžová kaše (základem je kondenzované mléko), my měli v obměně s piškotem (taky moc dobré).
- Dulce noc leche – sladký krém vyrobený z velmi dlouho povařeného cukru s mlékem. Je velmi sladký a extrémně dobrý, nejčastěji ho najdete na palačinkách, nebo v dezertech/dortech.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala Katka S

Cestopis byl naposledy aktualizován 2021-08-05T17:03:34+02:00

Katka S procestovala 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

3 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Katka S

před 3 lety

Ahoj, tvůj cestopis mi (stejně jako jiné zdroje) byl inspirací. Pro cestu jsem měla zkopírovaných spoustu věcí a informací, při psaní jsem už pak nerozlišovala odkud co je. Jestli jsem se tě dotkla použitím něčeho tvého, pak se tedy omlouvám... A díky za inspiraci.

Forty

před 3 lety

Katko sorry ale nápadně mě to připomíná můj cestopis https://www.cestujlevne.com/cest...ibiku-1461 kdy jsou některé pasáže vyloženě zkopírované nebo prostě jenom lehce upravené a to jsem to nezvládl přečíst celé…jestli jsem byl inspirací tak jsem rád, přesto by bylo fajn nekopírovat jiné cestopisy

Jakub_Z

před 3 lety

:D :D :D když se můžou v ČR beztrestně kopírovat bakalářky, diplomky, tak proč né cestopisy. Je to pak přeci jednodušší :)