Víkend na Transfagarasan/Transalpina
Poslední červnový víkend jsem si projel horské silnice Transfagarasan a Transalpinu a odškrtnul si tak další položku z wish listu. Možná se následující informace budou někomu hodit nebo ho inspirovat.
Díky příletovým a odletovým časům jsme zvolili let s Ryanem z Berlína do Bukurešti a pouhé 3 dny se tak daly naplno využít. Auto jsem objednal prostřednictvím b-m u místní pobočky půjčovny Surprice. Tam na nás místní pracovník chvíli dělal bubáky a nutil jejich pojištění, ale nakonec rezignoval a my jsme krátce před polednem vyrazili po dálnici směr Pitești v novém Fiatu Tipo.
Za Pitești sjíždíme na silnici 7C, která ve vrcholných partiích tvoří pověstný Transfagarasan. První zajímavou zastávkou je městečko Curtea de Argeş, které bylo ve středověku hlavním městem Valašska a kde stojí nádherný klášter s fasádou z bílého mramoru.
Nocleh máme zamluvený v příjemném penzionu Bella Vista, kde i výborně vaří.
Ještě pozdě odpoledne chceme vyšlápnout na hrad Poienari, kde skutečně žil „Dracula“ Vlad Țepeș. Bohužel cesta k hradu je uzavřená kvůli medvědům.
Náhradní cíl volíme kousek odtud, přehradu Vidraru. Majestátní hráz, pěkná panorámata okolo jezera a hlavně železná socha „elektrického“ Prométea.
Ráno už nastupuje to pravé horské poježdění. Nejprve je potřeba objet přehradu Vidraru, cesta je ale pomalá, je víkend, jezdí hodně aut a silnice se pěkně klikatí. V jednom místě ale čeká odměna, pravý nefalšovaný karpatský medvěd, tak si ho spolu s posádkami dalších aut fotíme. V Evropě ho naživo v přírodě vidím poprvé a včerejší zákaz vstupu na Poienari tak vidím jako asi oprávněný.
Silnice stoupá, zatáček přibývá a objevují se nízké mraky. I teplota citelně klesá, blížíme se k 2000 m. Tady začíná to pravé poježdění, bohužel 70 kW našeho Tipa nepřináší tolik řidičského požitku. Se západoněmeckou zadokolkou by bylo radosti jistě více:-)
Po průjezdu nejdelšího tunelu v Rumunsku přijíždíme do nejvyššího bodu trasy 2042 m k jezeru Balea. Je to tu jako na Václaváku, mraky aut, lidí, stánků. Všude okolo je ještě spousta sněhu.
Odtud dolů až k Cartisoara je ta nejhezčí část trasy a většina fotek z Transfagarasan je právě odtud.
Bohužel cesta dolů trvá poměrně krátce a tak již jen mírně zvlněnou krajinou jedeme do Sibiu, kde plánujeme zastávku a pozdní oběd.
Sibiu rozhodně stojí za návštěvu, historické centrum je pěkně zrenovované a dýchá z něho takový ten německý, protestantský duch. Centrum s řadou kostelů mně typově připomíná třeba maďarský (rakouský) Sopron.
A jedeme dál… Kousek před Sebeş se napojujeme na silnici 67C, tedy pověstnou Transalpinu. Zpočátku je to taková nuda, silnice se zvedá velmi pozvolna a ani krajina není nijak extra. Pak se ale objevují husté jehličnaté porosty a sice mírně, ale stále stoupáme až dojedeme k přehradě Tau Bistra, kde v hotelu Popasul Regelui máme nocleh.
Jestliže ve včerejším penzionu vařili výborně, tak tady vaří přímo skvostně a tak kromě kondiční procházky k hrázi přehrady trávíme zbylý čas konzumací a popíjením.
Je neděle podvečer a cestou z hor se tu staví na jídlo řada místních. Číšník umí obstojně anglicky, tak si povídáme o místních horách a on nám v telefonu ukazuje fotky z letošní zimy, která tu je opravdu drsná.
Ráno vyjíždíme a po pár kilometrech to už je to pravé poježděníčko…
Horská krajina pohoří Parang má trochu jiný ráz než včerejší Fagaras. Hlavně silnice jsou znatelně lepší se současně nižším provozem a tak závidíme motorářům a řidičům se sportovními vozy, kteří se tu opravdu vyřádí.
Vrchol z pohledu řidiče jsou serpentiny až k nejvyššímu bodu silnice, průsmyku Urdele 2145m, tedy výš, než jsme jeli včera na Transfagarasan. I tady je pár nedotčenou přírodu hyzdících stánků s cetkami a pochutinami.
Je čas na zpáteční cestu, kterou volíme trochu jinak, než klasicky dojet do Novaci. Vracíme se pár km zpátky a jedeme okolo jediného zdejšího zimního střediska poblíž jezera Vidra po silnici 7A, která si ničím nezadá s těmi nižšími partiemi Transalpiny. Pomalu sjedeme z hor, silnice se motá okolo řeky Lotru malebnou krajinou se skalnatými kopci porostlými jehličnany. Poblíž soutoku z řekou Olt projíždíme Národním parkem Cozia. I tady by to stálo za pěší průzkum, bohužel není čas.
Provoz na silnici začíná houstnout, jezdí i dost kamiónů a obtížně se předjíždí a tak po napojení na dálnici už maximální rychlostí míříme do Bukurešti. Do půjčovny přijíždíme pár minut před koncem pracovní doby a protože jsme nestačili auto nechat umýt, doplácíme 10,- EUR za mytí, což bylo v zápůjční smlouvě. Zaměstnanec nás odveze k terminálu a pak už jen čekání na let do Berlína. Půjčovnu, resp. místní pobočku Surprice mohu jinak s klidem doporučit.
Výlet hodnotím velmi kladně, sice to bylo takové letem světem na Alexxe, ale i tak mě Rumunsko opět přesvědčilo o svém turistickém potenciálu. Samotné horské silnice byly fajn, ale osobně nesdílím názor Clarksona, že Transfagarasan je nejlepší silnicí světa. Mnohem víc mě nadchla jízda po horských silnicích ve vnitrozemí Taiwanu nebo třeba Tioga Road.
Náklady:
Letenka SXF-OTP 61,- EUR (drahota, ale daň za termín)
auto s plným pojištěním 31,92 EUR + 10 EUR mytí
penzion Bella Vista + snídaně 1295,-Kč/3 os.
hotel P. Regelui + snídaně 1651,-Kč/3 os.
PHM 1870,-Kč
Super, jako inspirace určitě výborné, díky! Mohls to sem dát rovnou jako cestopis, možná by se to později lépe hledalo.
Sněhu tam je v zimě mraky, proto vydrží... Právě kvůli tomu je cesta otevřená jen od půli června do října. 
Ty jo, pěkně jsi mě namlsal! Škoda, že to je dost z ruky na to, abych tam jel vlastním autem a za volantem Tipa bych se tam asi regulérně rozbrečel vzteky:-)
Super, to mi pripomenulo, ze sa tam este musim vratit, diky :D (par rokov dozadu v Aprili sa to fakt nedalo prejst ;)
Domaci hovorili, ze obcas aj v auguste musia zavriet cestu kvoli snehu.
Je to krásná trasa, ale z pohledu řidičských zážitků u mě vyhrála asi Transalpina, doporučuju pro příště :)
Pokud to je na mě tak souhlas, akorát pak od toho sedla Urdele dál k Novaci mně to už připadalo pořád stejné, tak jsme jeli raději tou spojkou po 7A vidět zase něco jiného:-)