Přidal jsem foto. Ahoj všem cestovatelům, nedvno jsem zde stejným způsobem zveřejnil cestopis z ndočíny ( viewtopic.php?f=29&t=1036), nyní si zde dovoluji si opět zveřejnit cetopis, tentokrát z Turecka, který sepsala moje máti. Děkuji, máti, za krásné zpracování a myslím, že se velmi brzy vydáme po vašich stopách / v Číne jsme byli vloni v srpnu, Indočnu jsme ale minui, do Turecka se možná vydáme letos. VÁNOCE 2014 V ISTANBULU Psáno pro http://cestujlevne.com __________________________________________________________________________________ Celkové nutné náklady pro dva na 5 dní: letenky, hotel, jídlo = 20 000 Kč. Letenka se dá pořídit výrazně za míň třeba z Vídně, ubytování asi levnější v centru nenajdete, na jídle se dá určitě ušetřit, to ale nebyl náš případ. Letenky : 11 942 Kč, Turkish Airlines (Pelikan.cz) Pojištění : 1288, 5 dní vč. storna letenek (Evropská cestovní pojišťovna) Ubytování : 4800 Kč hotel Sevila, Sultanahmet, dvoulůžkový pokoj vč. snídaně (booking.com) Kurz = 1 TL 9, 30 Kč, 1 euro = 2, 8 TL Počasí – asi jako v říjnu u nás, když je hezky ______________________________________________________________________ Štědrý den, odlet v poledne. V Praze kolem 10 stupňů, inverze. Přistáli jsem na letišti Atatürk ve tři odpoledne místního času (časový rozdíl 1 hodina). Dostat se do centra, kde jsme měli předem rezervovaný hotel, bylo snadné. Přímo na letišti je totiž vstup do metra. Prochází se turnikety, předem si musíte koupit žeton v automatech kolem, berou (a vrací) jen turecké liry - mince i bankovky. Pracovník dopravního podniku s koupí žetonu ochotně poradí, příště už to zvládnete sami. Cena 4 TL na celý den, pokud neopustíte přepravní prostor. Při přestupování se však musí koupit znovu žeton. Tyhle prodejní automaty jsou taky u všech stanic tramvají a autobusů. Vstup na nástupní ostrůvek je možný přes turniket, na to dohlíží zaměstnanec dopravního podniku. Řekněte si mu o Istanbul Rail Network Map, bude se vám hodit. Cestování po Istanbulu je rychlé, pohodlné, čisté, značení přehledné, nemůžete ani zabloudit nebo přejet. Revizory tu nezaměstnávají, nač taky? Systém přepravy nedá černým pasažérům vůbec šanci. Možná ale, že cena žetonu nestojí místním za řeč, možná jim hrdost nedovolí přeskakovat tepané železné plůtky nebo podlézat pod turnikety. Možná to nedělají proto, že podvádět se zkrátka nesluší. Tramvaje jsou velmi moderní, jezdí doslova jedna za druhou, provoz končí u většiny linek s půlnocí. Z  metra vystupte na stanici ZEYTIBURNU a přejděte nadchodem na tramvaj (černá linka T1), jiná možnost stejně není. Musíte si ovšem koupit nový žeton. V Istanbulu jezdí jen páteřní tramvaje, po trase je několik možností přestoupit na jinou nebo metro či autobus. Nemusíte tedy vědět, jaká tramvaj jede do centra – je totiž jen jedna jediná, musíte však nastoupit správným směrem - KABATAS, to je konečná. Teď se může hodit ta mapka nebo se jednoduše zeptáte. V tramvaji běží displey s názvem příští stanice a ještě to docela srozumitelně, i když turecky, hlásí. Vystupte ve stanici SULTANAHMET, přímo před vámi je Blue Mosque, Hippodrome, Hagia Sophia, hned vedle Topkapi Palace, The Basilica Cistern, Gülhane Park a další pamětihodnosti této vyvýšené části města, které se říká Golden Horn stejně jako zaplavenému údolí pod ním. Podle legendy sem měli Byzantinci během osmanských nájezdů naházet tolik pokladů, až se vody začaly třpytit zlatem. Z letiště do historického centra to trvá asi 40 minut. Cestou uvidíte moderní, výstavní, čisté velkoměsto, se spoustou minaretů a mešit, parků, fontán a značkových obchodů. Hotel SEVILA je pár metru od tramvaje. Má malou recepci a jen 8 dvoulůžkových pokojů, v posledním 5. patře terasu. V prosinci byl poloprázdný. Vybalili jsme „pyžama a kartáčky na zuby“ a šli se najíst na hlavní třídu, do jedné z mnoha restaurací. Tady se ovšem Vánoce nedrží, jak víme, takže žádná ryba s bramborovým salátem…..Hned přiběhl Turek s menu v angličtině, tak jsme se ponořili do nabídky. Za hluboký talíř výborné husté fazolové polévky s masem platíme dohromady v přepočtu necelých 40 Kč, pečiva můžete sníst kolik chcete a neúčtuje se (jako trapně u nás). Hlavní jídlo pořídíte asi za naši stovku. Víno ani pivo tu k jídlu ale nedostanete. Pivo se točí jen v některých barech. Čaj i káva nebo nealko stojí kolem 1, 50 TL , čaj se podává ve sklenkách, ke kávě vždy voda. V tureckých bufetech nebo přímo u stánku na ulici je vše pochopitelně levnější. Za 3 TL dostanete třeba dva kousky skvělého ořechového štrůdlu nebo pečenou rybu v bagetě se salátem. Docela levné jsou také indické, mexické, ruské, francouzské, japonské a další cizí kuchyně, ne jako u nás, kde z toho ještě pořád dělají tak trochu luxusní záležitost. Nedávejte si tureckou kávu, je to maličký šálek za 5 TL, na dně spousta lógru, je opravdu hodně silná. V restauracích se nekouří, a tak hodně lidí sedí u stolků na chodníku. Shora fouká teplý vzduch, deka na židli zase hřeje zdola, ale 16 stupňů fakt není žádná zima. Turci (a Turkyně) hulí všude, i na ulici, ale na rozdíl od (nejen) Prahy vajgly nikde po zemi neuvidíte. Na ulici je totiž každých pár metrů stojací popelník a taky odpadkové koše. Na každém rohu narazíte na čističe bot, který tu rozhodně nemá nouzi o práci. To u nás by rychle přišel na buben, ale Turci v Istanbulu si zjevně potrpí na čisté boty. Co ještě v Istanbulu neuvidíte, to jsou díla sprayerů , poškrábaná skla v dopravních prostředcích, polámané lavičky, kde co oblepené reklamními plakáty, žádné bilboardy, žádní bezdomovci, žádní žebráci……..Asi tu mají lepší zákony. „Turecké hospodářství“? Zapomeňte. Aspoň v Istanbulu. Zato všude jsou tu kočky, dobře živené, krásně zbarvené, s pěknými kožíšky. Kdo se o ně stará, nevíme, stejně jako o velké psy s výrazným čipem na uchu. Polehávají na trávě a nikoho si nevšímají. A že byste do něčeho šlápli, to fakt nehrozí. Co se týče cen - ať už jídla, oblečení, bot, elektroniky, potravin - jsou víceméně srovnatelné s našimi. Některé značky lihgt cigaret stojí jen 3 TL, tedy ani ne 30 Kč. Číšníci ochotní, usměvaví, domluvíte se s nimi i v zastrčených uličkách anglicky, stejně jako s prodavači. V noci jsme seděli na zasklené terase, pili kávu, která je zde – i čaj - k dispozici non-stop, a kochali se pohledem na osvětlený Istanbul. Společnost nám dělal recepční, mladý kluk, který se sám učil anglicky, tak jsme se docela nasmáli. My o koze, on o voze. Usnuli jsme po půlnoci a ani nás neprobudili muezzini, kteří ze všech tří stovek zdejších mešit svolávají věřící k ranní modlitbě. A potom ještě čtyřikrát, den co den, megafony. Čtvrtek, 1. svátek vánoční Od rána modrá obloha, teplo. Při snídani nám dělali společnost jen rackové, obrovští šedobílí ptáci se slétali na okolní střechy, posedávali na komínech, kroužili v hejnech nad námi a protivným křikem se dožadovali nějakého mlsu z naší snídaně. Dokázali se docela brutálně porvat o pár kousků veky. Hitchcockovi Ptáci. K snídani jsme si mohli vybrat  sýry, uzeniny, rajčata a papriky nebo nebo müsli, byla uvařená vajíčka, voněla polévka. Též máslo, med, marmeláda, bílá veka, čaj, káva, mléko, džus. Tak ještě kávu a cigárko a pak vyrážíme na Galata Tower. Sem se dostanete tramvají - směr KABATAS. Tramvaj jede přes Galata Bridge, který od rána do večera okupují Turci s rybářskými pruty. V dolní části mostu jsou restaurace a obchůdky, na nábřeží rybí trhy a rybí restaurace. Vystupte na stanici KARAKöY. Cesta k věži vede uličkami do prudkého kopce až do 140 m nad mořem, cestou minete plno restaurací, barů, čajoven. V několika jsme si prostě museli odpočinout…..Je tu asi o 20 % levněji než v Sultanahmetu. Za vstupné do věže chtějí 17 TL, žádné slevy pro nikoho. Nahoru jede výtah, poslední část už musíte po svých úzkými točitými schody. Původně dřevěná věž, vysoká téměř 67 m , byla postavena někdy kolem roku 500 n. l. císařem Justiniánem, v polovině 14. století přestavěna na kamenný maják. Výhled je na všechny strany uchvacující. Zpátky pěšky přes most jsme zaregistrovali, že rybářů přibylo. Taky jsme zjistili, že to, co plave v kbelících u jejich nohou, není návnada, ale úlovky – čudly. Jde zřejmě o společenskou zábavu, protože pánové si u toho poklábosí, pokouří, navíc jsou na čerstvém povětří a nezlobí doma tureckou manželku. Na té „naší“ straně mostu je dominantou New Mosque, kam se lidé zrovna scházeli k modlitbě. Vstup volný. Mešita není zas až tak nová, ale už ze 17. století. Je obložena modrými, bílými a tyrkysovými kachlíky s květinovými vzory. V určité hodiny do ní může vejít každý, ale na sultánovu tribunu nebo do jeho komnat se nepouští. Dřív tu byly veřejné lázně, taky nemocnice a škola. V restauraci v přístavu jsme si dali dost pozdní oběd, něco velmi tureckého, dohromady za 10 TL. Na vodě se to jen hemžilo plavidly – od malých rybářských bárek až po velké zámořské lodě, kotví tu také výletní jachty. Odtud se dostanete trajektem na asijskou stranu Istanbulu. Obě místa spojuje hned několik mostů, ten nejznámější je asi visutý Bosporský most, kdysi 2. největší na světě. Při nočním osvětlení střídá barvy i styly. Tudy je to z Evropy do  Asie jen 1, 5 km. Pěšky – jako před 30 lety - se tam už nedostanete. Večer jsme se posadili do jedné kavárny blízko Modré mešity, orientální atmosféru dokresloval tančící derviš. Dost se tu kouřily vodní dýmky. V mnoha restaurantech narazíte přímo u vchodu nebo dokonce ve výloze na ulici na zahalenou Turkyni, jak válí těsto na gözleme, ty báječné turecké placky, které si hned můžete objednat - slané nebo sladké, asi za  2 TL. Turecká kuchyně nám chutnala. Je prý po francouzské nejpestřejší a nejbohatší. Hodně čerstvé zeleniny, hodně ryb, olivový olej, grilované maso. V tureckých „fast foodech“ většinou vidíte kuchaři buď přímo pod ruce nebo je jídlo vystavené v boxech a vyberete si očima. Protože voní to všechno kráááásně, vypadá to dobře a navíc je to zdravé. Jen ty turecké cukrárny, to je tedy hotová past! Mám ráda sladké, ale tohle jsem fakt nedala….Dortíky vypadaly jakoby ještě před chvílí byly na nějaké mezinárodní soutěži, z bonbónů tekl cukrkandl, turecký med měl úplně jinou chuť než ten náš turecký med, a těch čokolád a ořechů…. Pozdě večer se vracíme kolem historických tureckých lázní Tarihi Sifa Hamami, jsou tu už od roku 1777. Z propagačního letáku jsem Borkovi přečetla, co by nás – odděleně - čekalo: Předehřátí v sauně a na vyhřívané mramorové desce, potom pořádné vydrhnutí žínkou s množstvím mýdlové pěny. Po opláchnutí kůže (Borek: sedřený kůže) následuje masáž (Borek: takový jemný a ohleduplný lámání kostí). A na konec tohoto úžasného prožitku odpočinek pod vyhřátou osuškou a čaj. To vše trvá 90 minut stojí pouhých 30 TL i se zapůjčením prostěradla nebo bederní roušky. To nemůžeme vynechat, když už jsme tady, přece. Užuž beru za kliku, že půjdeme dovnitř, jenže Borek se k tomu nemá! Že prý ten kníratý Turek, co určitě mluví jen turecky, se mu dvakrát nelíbí, a co tam prý bude celou tu dobu dělat, když si s ním ani nepokecá. Tak jsem šli na kávu k tomu dervišovi…..Vracíme se před půlnoci, na ulici je pořád dost lidí. Rozhodně tu ale máte pocit bezpečí, ne jako když jdete po desáté z Vinohradského divadla přes Václavák…. Pátek, 2. svátek vánoční Snídáme nad Istanbulem, je oblačno, od Bosporu trochu fouká. Ideální den projít památky, aspoň ty, které průvodci zařazují do TOP 10 of Istanbul. Máme je nejen na dohled, ale přímo u nohou. Sejdeme „naší“ uličkou dolů k Hippodrome, volnému prostranství, v dávné minulosti využívanému jako sportovní aréna. Dominují mu Konstantinův sloup, litinový Hadí sloup a Egyptský obelisk, ten je starý 3500 let. Ačkoliv je brzy dopoledne, je tu plno lidí, převažují Japonci, fotí všechno shora, zdola, zleva, zprava. A ještě pár foteček s celou rodinkou….Už nemusí nikoho prosit, aby zmáčkl spoušť. Všichni mají selfie a navíc jsou vybavení hitem letošních Vánoc, totiž selfie tyčí. Já chci taky! S Hippodromem sousedí impozantní Blue Mosque, stavba v byzantsko-islámském stylu z počátku 17. století. Má – jako jediná na světě - 6 minaretů, což vždy příslušelo jen mešitě všech mešit (proto musel sultán té v Mekce rychle ještě jeden přistavět). Tato zdejší Modrá je turistům volně přístupná zvláštním vchodem, a to na 30 minut a jen dvakrát denně v určité hodiny, v pátek od dvou hodin je zcela uzavřena. Vstupné se nevybírá, fotografování povoleno. Bezvěrci mají vymezený prostor dřevěným plůtkem. Před vchodem je samozřejmě nutné zout boty a uložit je igelitového sáčku, který si před dveřmi utrhnete z obřího válce. Ženy musí mít jakoukoliv pokrývku hlavy. V létě se zde turistům v kraťasech a tričkách zdarma zapůjčují hábity a šátky. Uvnitř už je plno a davy dalších stále proudí dovnitř. Je tu šero, i když impozantní lustr je rozsvícen. Podlaha je zakryta kobercem, vzory ve tkanině mají tu samou úlohu jako značky v tělocvičně. Koberec se ztrácí pod stovkami malých červenobílých modlitebních koberečků. Nad hlavami, ve výšce asi 40 metrů , je obrovská kopule, podpírají ji čtyři mohutné pilíře. Na výzdobě se opravdu nešetřilo, vnitřek je obložen tisíci modrými a zelenými kachlíky, které při slunečním světle barví mešitu domodra. Je tu neustále pohyb lidí, kteří klekají, vstávají, posedávají, odcházejí – než to začne. Topkapi Palace, sídlo osmanských sultánů, kteří tu žili od půlky 15. století skoro 400 let, je asi dvakrát větší než Vaikán. Odtud sultáni celou říši řídili. Žilo tu s nimi asi 4 000 lidí. Můžete si vybrat, co chcete z rozsáhlého areálu vidět, ten nejlevnější okruh stojí 30TL, návštěva pouze harému, kde je 300 místností pro sultánovu matku, jeho čtyři manželky a bezpočet konkubín, stojí 25 TL. Ve frontě na lístky stojíme jen chvíli. Prohlédli jsme si mnoho sálů plných krásných šperků, darů z celého světa, okrasných váz, bohatě zdobeného nádobí, také sultánův šatník i sbírku jeho zbraní a brnění. Prošli jsme sultánovou kuchyní s obrovskými mosaznými hrnci a naběračkami, podívali jsme se do auly, kde úředníci rokovali (a sultán to někdy tajně sledoval dírkou ve stěně), prohlédli jsme zlatem vykládaný trůn a nosítka. Palác stojí ve velkém udržovaném parku s pěknými vyhlídkami na Golden Horn a Bospor. Když po několika hodinách vyjdeme ven, začíná pršet, ale hned se odněkud vynoří prodavači průhledných deštníků. Za jeden chtěli 4 TL, to se ani nesluší smlouvat. Jinak smlouvání je běžnou součástí obchodu hlavně na ulici nebo v bazarech. V kamenných obchodech jsou sice pevné ceny, ale i tady se dají přemrštěné představy prodavače změnit ve svůj prospěch. Borek si tak pořídil vlněný svetr za 20 TL z původních čtyřiceti, já dvě vlněná ponča za 20 TL, vše Made in Turkey. Za pár gramů pravého šafránu v malililinké ampulce jsme dali přesně tolik i po smlouvání, a že to Borek sakra umí. Večer strávíme v pohodlných křeslech na chodníku před jednou, druhou, třetí restaurací. Ale tady se člověk fakt neopije. Všude si dáváme něco dobrého, klábosíme, nebo jen tak pozorujeme ruch na ulici. Je chladno, pončo hřeje. Sobota V noci sice pršelo, ale ráno už je zase hezky. Basilica Cistern, rozlehlá podzemní zásobárna vody pro sultánův palác, postavená začátkem 6. století za vlády císaře Justiniána, dřelo tu sedm tisíc otroků. Fungovala na principu viaduktů, kterými sem přitékala voda z lesů u  Černého moře, vzdáleného od Istanbulu asi 20 km. Je krásně nasvícená, strop podepírá 336 osmimetrových iónských, dórských a korintských mramorových sloupů, ve dvou je vytesána hlava Medusy. Vstupné 20 TL. Dříve byly sloupy zcela pod vodou, teď v mělké vodě plavou ryby, dokonce kapři lyscové. Točila se tu bondovka (1963). Před výstupem nahoru je malá restaurace, nechtělo se nám však sedět v šeru, kde kape na hlavu voda. Ve stejné ulici, jen pár kroků odtud, stojí vysoký, žlutý dům ze dřeva, známý z jiného filmu – Vražda v Orient Expresu. Uvnitř muzeum. Grand Bazaar zabral místo po byzantském tržišti. Před desátou ráno a po osmé večer se dovnitř nedostane, je ještě - nebo už - zavřeno. V zastřešených uličkách jeden obchod vedle druhého, většinou orientální zboží od koberců přes vodní dýmky, ale taky čaje, kávy, ořechy, med a jiné sladkosti, zlato i stříbro, také ručníky, sprchové baterie, pletací příze, látky, prášky do myčky, hrnky a skleničky, zkrátka něco jako megasupermarket, znáte to. Nevěřte tomu, že se tu dá lehce zabloudit, to se může stát spíše v Palladiu než tady. Všechny východy jsou označeny a venku na ulici se lehce zorientujete. Je slyšet tramvaj, která jezdí za rohem. Neděle Po snídani couráme starobylými uličkami, míjíme dřevěné domy, které leccos jistě pamatují, ale jsou pěkně opravené. Sem tam malý krámeček, malá kavárnička, čajovna. Čtyři kočky se rozvalují na kapotě auta, jedna se dokonce drbe o anténu. Jdeme pořád s kopce, až se dostaneme k Bosporu, ale aspoň nakouknout do asijské části Turecka už nestihneme. Vracíme se tedy zpátky k Modré mešitě. Zrovna tam vyplivly autokary zdivočelé turisty, pouliční prodavači se rázem probrali z letargie a začali nabízet kávu i čaj, horké pečené kaštany, kukuřici, taky grilované ryby. V sezóně rozšíří sortiment o čerstvé šťávy z ovoce nebo zeleniny. Vyrobí je před vašima očima. Na hlavní třídě narazíme na prodavače zmrzliny, toho, co si dělá legraci z kupujících – je to na youtube. Žongluje s kornoutem zmrzliny tak, že se vám každou chvíli musí rozplácnout na hlavě nebo přistát v klíně. Lidi u toho dost piští. Zmrzlinář se tím evidentně skvěle baví. Všechny zajímavosti Istanbulu můžete samozřejmě absolvovat s cestovními kancelářemi nebo vyhlídkovým busem s průvodcem (bigbustours.com). Hodinová okružní jízda stojí kolem 90 eur, dvouhodinová o něco více. Stanoviště autobusu je v parku Sultana Ahmenda s fontánami a vodotrysky mezi Hagia Sophia a Modrou mešitou. Stačí však, když si průvodci řekněte o náborový leták - je na něm hodně podrobná obrázková mapka, podle které se dobře zorientujete. Všude, co by vás mělo zajímat, je prakticky dosažitelné pěšky nebo tramvají. A cestou toho mnohem víc uvidíte. Elveda Istanbul, asi se sem ještě jednou vrátíme. Fotky nepřikládám, protože se jich na internetu hemží stovky a mnohem lepších. No, tak aspoň jednu, abyste neřekli….No dobře, tak dvě nebo tři. .