Business class Manila–Istanbul–Praha s Turkish (trip report)
Po 14 denním pracovním lenošení na Palawanu nadešel čas se přesunout zpět do Manily, kde jsme se sešli s Ondou aka večerníčkem (http://www.vecernicci.cz/) a UXákem nového CL v jednom a strávili tu jednu noc. Druhý den se po rychlé procházce „centrem Manily“ přesouváme v dostatečném 8 hodinovém předstihu pryč z pekel do částečně civilizovaného prostředí letiště.
Uberem dorážíme na Terminál 1 s vidinou odpočinku v chládku u kávy. Omyl. Terminál 1 manilského letiště patří do sbírky těch terminálů, kde si nepřejete pobýt víc času než je nezbytně nutné. Letištním shuttlem se proto přemístíme na T3, který disponuje útulnými kavárnami, restauracemi a především wellnessem. Za 675 pesos se necháme hodinu hýčkat na masáži a než se nadějeme, jsme zpět na Terminálu 1 v krátké frontě na odbavení.
Odbavení letu TK 85 začalo 4 hodiny před plánovaným odletem. V byznys frontě napočítám asi 10 pax, což napovídá v privátní C kajutu i cestou zpět (let IST–MNL byl obsazen sotva 6 lidmi).
Palubní lístky do ruky, batohy na záda a rychle skrz bezpečnostní a imigrační kontrolu do duty–free shopu pro sušená manga. Následuje asi 2,5 hodinové čekání v salónku, který jen doplňuje estetičnost zbytku letiště. Jak byl postaven, tak byl ponechán napospas než se celý rozpadne.
Výběr jídla nebyl veliký – dva druhy těstovin, čínské knedlíky a několik druhý sendvičů. K přečkání na let však plně dostačující – klid, dostupný internet a nápoje.
Hodinku před odletem začíná boarding a jak jinak než mezi prvními míříme do našeho letounu Boeing 777–300ER.
Let Manila–Istanbul
Nástup probíhá jedním nástupním mostem, kdy vstupní dveře rozdělují byznys kabinu na polovic. Čtyři řady vpředu, další čtyři vzadu za nimiž následuje ekonomická třída. Sedadlo jsem si vybral na pozici 6A. Celkový load factor byznys třídy našeho letu byl nakonec okolo 30%.
Ihned se přezouvám do papučí a krátce po zavření dveří je nabídnut nápoj na uvítanou, volím citrónovo–mátovou verzi, horký ručníček a kuchař přináší menu pro dnešní let.
Výběr na snídani se zaškrtává a odevzdává, k večeři si volbu šéfkuchař zapisuje.
Obdržím také amenity kit, dnes ve zpracování Bentley. Balzám na rty, krém na obličej, zubní hygiena a samozřejmě výbava na kvalitní spánek (škraboška, špunty do uší a ponožky).
Poměrně dlouhou dobu čekáme na vzlet, silná doprava není jen v ulicích Manily, ale i na jejím letišti. Času využívám k prozkoumání IFE, zda se něco od cesty sem nezměnilo. A ono ano. Přibyl nový film „Příchozí“. Chtěl jsem jej vidět v kině, ale nějak to nestihl, tak alespoň v letadle.
Půl hodiny po vzletu začíná servis. Letuška rozprostře prostírání a přináší džus s mandlemi a oříšky. Qatar si mě vycvičil, proto jsem si chvíli říkal, že je zapomněli ohřát. Ale ne, takhle se u Turkish prostě servírují.
Krátce na to přináší plato s předkrmem – krevety. Chuťově skvělé, jen zelenina byla ve větší míře namočená v oleji, což je tak nějak pro Filipínský catering typické.
S druhým jídlem to trochu nevyšlo – objednáno jsem měl kuřecí prso, ale na stůl mi dorazily mořské plody. Nevadí, stejně nemám moc hlad. Vyzobal jsem proto to nejlepší a zbytek ponechal osudu.
Na závěr jsem si neodpustil ovocný salát, čokoládové mousse a samozřejmě turecký čaj. Salát klasika – čerstvost je cítit a kéž bychom takovou kvalitu dostávali na pulty v tuzemských nákupních centrech.
Čokoládový dezert mi ovšem vůbec nesedl. Příliš čokolády v něm moc nebylo, proto chuťově nijak nezaujal. Snědl jsem tak jen čokoládovou tyčinku, ta bohatě jako sladká tečka na konec stačila.
S postupným usrkáváním čaje dojíždím poslední minuty filmu Příchozí, který mi dějově i hlavní zprávou od režiséra absolutně uniká.
Připojení k internetu tentokrát v čase, kdy jej potřebuji nefunguje – přikládám tedy alespoň měření rychlosti z cesty sem.
Je čas na hygienu a spát. Mezitím co si vyčistím zuby mi letuška transformuje sedadlo na postel a já se tak mohu ponořit do mé nové oblíbené aktivity – absolutnímu odpočinku v oblacích.
…
Není nic lepšího než se na dálkovém letu probudit po šesti hodinách vydatného a nerušeného spánku bez toho, aniž by bolel krk či záda. Člověk si zvyká rychle.
Zbývají čtyři hodiny do přistání, které věnuji zpracovávání tohoto reportu a samozřejmě snídani, jež následuje asi 2 hodiny před dosednutím na istanbulském letišti Atatürk.
Letiště Istanbul Atatürk
Přistáváme v 6:12 lokálního času v Istanbulu, tedy o pár minut dříve než udává letový plán. Ačkoliv jsme na domovském letišti Turkish Airlines, chybí zde jakékoliv prioritní řady a kontroly pro cestující byznys třídou. Malichernost? Možná, ale rozhodně to umí zkazit dojem na jinak příjemné službě.
Prodíráme se pomalu bezpečnostní kontrolou a následně směřujeme do THY Lounge – jednoho z 10 nejlepších salónků po celém světě. Přístup sem naštěstí mají nejen cestující v byznysu, ale i zlaté karty aliance Star Alliance.
Jedná se o obrovský salónek, snad největší který jsem kdy navštívil. Bohužel i tak absolutně nedostačuje návalu cestujících a je vždy umění si najít volný stůl. Jakmile se vám toto povede, můžete se vydat objevovat různá zákoutí v podobě cateringových stolů. Nechybí turecký čaj, káva a sladké zákusky. Pokud máte hlad, naberte si grilované maso a zeleninu. Alka či nealkoholických nápojů je tu taktéž na každé stěně dostatek.
Máte–li delší přestup, využijte sprch. Čekací dobu jsme obdrželi 2,5 hodiny, což při našem hodinovém posezení samozřejmě bylo vtipné.
K dispozici je také kulečník, televizní stěna, dětský koutek i skřínky na zavazadla. Nám se nejvíc zalíbil koutek u hrajícího piána.
Celkově mám z návštěvy dobrý pocit a neskrýval jsem nadšení. Jedině co skutečně mrzí je nedostatečná kapacita salónku.
Let Istanbul–Praha
Po krátké návštěvě salónku zamíříme ke gatu 306, odkud se autobusem přesuneme k našemu letounu A321–200.
Tentokrát se vše nějak zbytečně dlouho táhlo a já mrzl v kraťasech v autobuse. Tím to ale neskončilo, protože jsem nevyhrál loterii 1:1 a dveře se před letadlem otevírají na druhé straně našeho „cobusu”, než stojím. Při čekání na schodech do letadla alespoň fotím rudou flotilu Turkish Airlines.
Byznys kabinka se skládá z 16 sedadel ve formaci 2–2 a let je naplněn ze 40% (při cestě sem byla 100% obsazenost). Sedadla jsou pohodlná, na 1,5 hodiny letu víc než nadstandardní.
Tradičně před vzletem se podává můj oblíbený nápoj s citrónem a mátou a ihned po vzletu horký ručník a nabídkou ranního menu.
Let je krátký, není proto času nazbyt a ihned se začíná s podáváním servisu. Předkrm, hlavní chod a alkoholická tečka na závěr.
Zbylých pár desítek minut před přiblížením nezbývá nic jiného, než se kochat krásným výhledem.
