Veselé historky z cestování
Dodnes vzpomínám - před pár lety jsem potkal mici a pozval jí k moři - podzimní Antalye do 5* hotelu AI s odletem z Norimberku skoro zadarmo. S mici byla docela legrace, zejména když se napila, tak docela řádila. Neuniklo to ostatním hostům, manželským párům z Čech a také partičce kamarádů z Británie. U baru jsem se s nimi dal do řeči, vyptávali se a tak jsem pustil uzdu fantazii a vysvětlil jim, že mici je profesionální striptérka s uměleckým jménem Lili Tornádo a já jsem jaderný inženýr. Nevím jak je to možné, ale věřili tomu a do konce pobytu se stále dožadovali od mici vystoupení. Ona o tom nevěděla a pořád nechápala o čem to mluví...nevím proč, ale já se tehdy celý týden děsně bavil.
Přidám jednu aktuální, starou ani ne 14 dnů. Byl jsem si v Guanabo na Kubě koupit kartu na wifi ve státní prodejně Etecsa a najednou slyším češtinu, tak se otočím a nikoho nevidím. Tak se otočím k pracovnici a zase čeština. Opět se otočím a vidím starého pána, černocha a mladšího mulata, jak spolu mluví krásnou moravštinou. To už jsem nedal a šel jsem k nim, dal se s nimi do řeči. Byl to otec (72 let) a syn, který vyrůstal od narození u nás a neuměl španělsky, jeho otec u nás studoval. Přemluvil jsem je, aby šli se mnou k ženě a známým do domu, kde jsme bydleli, že by mně to jinak nevěřili. Nakonec z toho byl skoro hodinový moc fajn pokec nad kávou, rumem a našim vánočním cukrovím. Neuvěřitelná story... Tímto zdravím Patrika, pokud to snad čte:-)
Hezký, Cali... takže jestli tomu rozumím, tatík Kubánec si u nás za socialistického pracovního pobytu zplodil dítko, pak odjel domů, a synek se s ním po letech nějak zkontaktoval, a ty ses k tomu nachomejtl... hezká náhoda. Jen mi trochu neštymuje ta moravština u tatíka - že by tu byl tak dlouho, aby ji zvládl?
jj, je to tak. Moravština byla tedy hlavně u syna. Co mě ale dostalo, jak si pamatoval detaily o Zlínu, kde tehdy byl a vůbec o dění v ČSSR a jak hlásil, že jsem určitě z Prahé.. Že zpívám:-) A při tom nejsem. Fakt mě to dostalo a beru to za jeden z top fajn zážitků na cestách.
Česky mluvícího Kubánce jsem taky potkal. Oslovil nás na autobusovém nádraží v Havaně, když slyšel češtinu. Student ČVUT na přelomu 70./80. let, pak pracoval v nějaké československé elektrárně, vracel se těsně před Sametem. Potkali jsme se s ním ještě na havanském karnevalu, kde mi nabízel svoji dceru za 50 CUC za večer. Nevzal jsem to :-)
Před 10 lety jsme s kamarády potkali v tokijském parku Ueno takového staršího Japonce, který si chtěl povídat. Vyklubal se z něj bezdomovec-spisovatel, notebook si dával na noc do skříňky na nádraží. :)
O 5 let později a 500 km dál jsem se při šmejdění po ósackém Den-Den Townu zastavil na ulici, abych si na Kindlu zkontroloval na mapě, ve kterých retro-počítačových obchodech jsem ještě nebyl, když se mě nějaký starší pán zeptal, jestli něco nepotřebuju. Tak jsem mu řekl, že jsem v pohodě, jenom si něco kontroluju. Pán se rozpovídal, postěžoval si, že i jako bezdomovec se musí hlásit na úřadech atd. atd. a já mu řekl, že jsem kdysi v Tokiu taky potkal jednoho bezdomovce a jak se jmenoval a on na to "To jsem já.". :D
A to prosím není všechno, loni jsme ho potkali zase, tentokrát v tokijském parku Yoyogi. To už jsem dával pozor a rovnou ho pozdravil jménem. :) Tentokrát mi nevnutil své spisky za peníze, ale jeden mi věnoval.
Jsem zvědavý, jestli se do příštího jara nepřestěhuje na Okinawu. :)))
Koho by to zajímalo, tohle je on: http://www.hideoasano.com/
@Jox - svet je maly :D
to mi pripomenulo prihodu, ked sme po W&T isli na roadtrip a boli sme vo Vegas. Kupili sme si all you can ride na Stratosphere a cakali sme na Big Shot. Sadli sme si do sedaciek, ale stale nam chybal jedne clovek na "vyvazenie". Ked v tom si prisadol typek a len povedal.."Chalani, nie ste z Trnavy?" :D Vyklul sa z neho jeden znamy zo skoly.
Prednedavnom bol kamos s prezidentom v Kalifornii ako redaktor a navstivili myslim ze Berkley. Zacal sa okolo nich obsmietat nejaky student, ktory na neho prehovoril lamanou slovencinou. Tak kamos s nim urobil rozhovor, ze student z Pennsylvanie, predkov ma zo Slovenska. Ked sa ho spytal na meno, tak mu nieco nesedelo...nakoniec zistil, ze to je jeho bratranec z druheho kolena, ktoreho predtym nikdy neestretol.
Zkoušeli jste v Moskvě u Kreml pár metrů u Rudého náměstí koupit večer pivo? Já jo a byl to mazec. Po 22. hodině večer se alkohol v Rusku nesmí prodávat v obchodech. Zbývají jen hospody, kde vám ho vždy musí odzátkovat a po ulici nesmíte jít s otevřenou lahví. A jít podél hradby Kremlu, kde je policajtů víc než dost, a s 6 lahvemi otevřeného piva zpět do hostelu, byl zážitek na celý život :-D
Celá historka dřív sepsaná na blogu: https://michal-na-cestach.blogsp...2-den.html
Mám také jeden zážitek. Na cestě z Dubaje do Šanghaje.
V letadle jsem si sedl na své oblíbené místo k okénku a po několika minutách si přisedli dva pánové.
Jak začali mluvit, ihned jsem poznal že jsou taky z česka. Po seznámení jsme zjistili že bydlí ve městě kam jsem chodil na střední, 20km od mého domova. Povídali, že letí ve třech, ale kolega že sedí někde vzadu sám. A původně měli v plánu hrát mariáš. Zeptali se, a vy umíte hrát mariáš? Já na to že ne. A oni, nebojte, máme dost času, to se naučíte. Tak nám ta cesta hezky utekla. :-)
Když jsem jel do Colca Canyonu, chtěl jsem přespat už v Chivay, kde se obvykle přespává. Vystoupil jsem z autobusu a jedna paní mě po chvíli přesvědčila, že lepší je to v dalším městečku Yanque, kde můžu levně přespat v jejím guesthousu. Měla pravdu, bylo to tam pěkné, mohl jsem jít na hezký okružní výlet včetně termálů, ale nejlepší na tom bylo, že když jsem se tedy vrátil do autobusu, kterým jsem přijel z Arequipy, cizinci pokračující dál už zaplatili v autobusu výběrčím vstupné do kaňonu přes 500 Kč, kterému jsem se tímto manévrem neplánovaně vyhnul. Kdybych se nevrátil, musel bych zaplatit v Chivay. Lístek asi někdy kontrolují na turistické vyhlídce Cruz del Condor, ale já jsem jel na podobnou vyhlídku na kondory Mirador de Tapay, kde jsem byl sám.
Jinak veselé je vždy potkat nějaké cestovatele třeba i o tisíce kilometrů dál a o týdny či měsíce později, aniž bychom se domlouvali. Stalo se mi, že jsem potkal mladého Francouze z Réunionu 2x na nejodlehlejších místech NZ (jižně od Haastu a v Mason Bay) a pak po téměř 4 měsících v Mount Isa ve vnitrozemí Austrálie. V Jižní Americe jsem několik lidí potkal 2x po mnoha měsících a jeden německý pár jsem potkal 5x během 5 měsíců od kempu po Fitz Royem přes trajekt Puerto Natales - Puerto Montt a autobusák na Chiloé. Pak dokonce v autě na sopku Villarrica (to je nedaleko, ale bylo to o 1,5 měsíce později, oni šli ten den na sopku, kterou já vyšel už o pár dní dříve, a pak pokračovali o půl dne později za mnou na treku okolo sopky, kde jinak moc lidí nechodí) a na závěr jsme se potkali v Bolívii u jezera Titicaca.
Jojo, takhle jsme se neplánovaně potkali večer po plavbě přes jezero Titicaca na autobusovém nádraží v Punu.
Pridam taky jednu historku z doby kdy jeste byly treba viza . mel jsem v pase jiz propadle vizum do Brazilie a chtel ho v Bolivii obnovit , prisel jsem tedy na Brazilskou ambasadu , predlozil cestovni pas a pozadovany obnos a cekal na udelani viza , bohuzel mel jsem zcela zaplneny pas a nebylo to kam dat, marne jsem presvedcoval ,ze to vizum je nalepovaci ze se da odlepit a nalepit tam nove , premyslel jsem co udelam , prohlizel ten pas a nasel jednu stranku kde bylo jen jedno razitko ,opatrne jsem ho vygumoval chlebem , datumovka uplne nezmizela ,ale ostatni ano , za Brazilcem jsem uz ovsem jit nemohl , tak jsem sel za Peruanci a podarilo se a ja dostal vstup na 2 mesice do Peru -)
S hejlem se to dobře hraje ;-)
Jan Hosek napsal(a):Mám také jeden zážitek. Na cestě z Dubaje do Šanghaje.
V letadle jsem si sedl na své oblíbené místo k okénku a po několika minutách si přisedli dva pánové.
Jak začali mluvit, ihned jsem poznal že jsou taky z česka. Po seznámení jsme zjistili že bydlí ve městě kam jsem chodil na střední, 20km od mého domova. Povídali, že letí ve třech, ale kolega že sedí někde vzadu sám. A původně měli v plánu hrát mariáš. Zeptali se, a vy umíte hrát mariáš? Já na to že ne. A oni, nebojte, máme dost času, to se naučíte. Tak nám ta cesta hezky utekla. :-)
Mám ještě další veselé historky cest. Na mé druhé cestě mimo Evropu, která vedla vlakem přes Moskvu do Gruzie (hlavně do hor včetně výstupu na Kazbek) a zpět přes Istanbul v roce 1997 (má první cesta mimo Evropu a zároveň první samostatná mimo ČR byla o 2 roky dříve cesta autobusem do Sýrie), jsem s dvěma kamarády dojel večer do města Gori, kde je Stalinovo muzeum. Hotely byly plné uprchlíků z Abcházie, tak kamaráda napadlo zeptat se na policejní stanici. Za pomoci místních jsme jednu hned našli a přesvědčovali jsme policajty, že bychom přespali ve stanu na jejich oplocené zahrádce. To se jim nelíbilo, ale nakonec souhlasili, že můžeme přespat v jedné místnosti (zřejmě cele předběžného zadržení). Dobře jsme se vyspali (jindy jsem v takovém „hotelu“ nebyl) a ráno jsme jim dali asi láhev vodky a nějaké sladkosti.
Před rokem jsme se zastavili u Taupa na Novém Zélandu na koupání v termálním potoce, který se vlévá do řeky. Když se kluk, který se mnou tuto část cesty jel, vracel na parkoviště k autu, viděl někoho, jak se nám dobývá do auta. Hned se ale ukázalo, že zaparkoval své auto stejného typu a barvy o dvě auta vedle. My měli značku KEK 107 a on KEK 106. O týden později jsme na parkovišti u jezera Waikaremoana (kam vede jen nevyasfaltovaná silnice, na kterou mají auta z půjčoven zákaz nebo aspoň neplatí pojištění jako u naší) potkali zase stejné auto, ale KEK 105. Jedna z malých půjčoven Ezi koupila a zaregistrovala pro pobočku v Aucklandu několik stejných aut. Oni byli první, kteří si je půjčili v Aucklandu. To naše měl někdo pár dní a přejel přes ostrov do Wellingtonu, kde jsme si ho půjčili na cestu do Aucklandu. Ve střední části ostrova se tak auta opět setkala.
Přeju všem v novém roce na cestách jen příjemné a veselé zážitky a pokud nějaké nebudou tak příjemné, ať se na ně aspoň dobře vzpomíná.
cali napsal(a):Uhm. Kto je to? Charles Aznavour ?To si takhle jedete v Teheránu tramvají a ten týpek je vám nějak povědomý...
Mám jednu story z Íránu ... Dorazil jsem do íránského města zvaného Isfahán. To v pátek, což je něco jako u nás neděle. Vše zavřené, já v kapse dolary bez šance směny, takže jsem musel jít na hotel pěšky z celkem vzdáleného autobusového nádraží. Byl podvečer a pomalu se začínalo stmívat. Na letišti v Teheránu jsem si prozíravě koupil íránskou sim kartu, takže najít hotel pomocí Google map neměl být problém. Jenomže co se nestalo. Zrovna dnes můj “spolehlivý” mobil dosloužil. Vypnul se a světla světa již nespatřil. Naštěstí jsem si kousek mapy s hotelem i vytisknul. Leč v úzkých bočních uličkách jsem jaksi hotel nemohl nalézt. Tam, zpátky, tam zpátky. Není tady. Ptal jsem se domácích, ale nevěděli a ani nerozuměli nebo mě navedli někam, kde nic tu nic. Přemýšlel jsem, co s nastálou situací. V tom jsem procházel kolem mešity a borec ve dveřích na mne mával se skleničkou plnou něčeho, co připomínalo rum. Jako, ať si jdu dát s ním. Říkám si, ty bláho, takovej kotel rumu mě položí. Samozřejmě se ukázalo, že nejde o rum, ale o tuze dobrý čaj. Chlapík, říkejme mu Hagi, mi ještě zapálil americkou cigaretu a náramně jsme si povídali, to asi tou nejlámanější angličtinou na světě. Popil jsem dobrý čaj, dostal nějaký oplatek, zakouřil si, popovídal a to vše ve velmi pěkně zdobené mešitě. Můj problém ovšem zůstával bez řešení a venku už byla tma jako v pytli. No nic, říkám si, tady Hagi třeba bude vědět, kde se nachází můj hotel a vytasil jsem svoji papírovou mapku. Hagi zkoumavě hleděl na mapku. V tom přišel další maník a jestě zkoumavěji se koukali na mapku dva Hagíci. Posléze kýval, jakože ví. Aspoň tak jsem rozumněl jeho gestikulaci. Ukázal na auto zaparkované před mešitou, já naskočil. A jeli jsme. Všechno nebo nic říkám si. Po asi 35 sekundách jsme zastavili. A Hagi ukázal prstem na budovu. Hotel. Yes, jsem zachráněn! Díky! Hagi se usmál, pokýval hlavou a zase odjel…
