Kultura a lidé v Libanonu

Historie v kostce

Dějiny lidského osídlení na území dnešního Libanonu jsou velmi dlouhé, pobřežní osady byly osídleny již nejméně před 8.000 lety. Ve starověku oblast obývali Féničané, významná byla dvousetletá vláda Peršanů (6. až 4. století př. Kr.). Ještě před rozmachem křesťanství ovládli Libanon Římané a zanechali tu některé obdivuhodné památky (Baalbek).

Libanonské území patřilo zprvu sice k „pevnostem“ raného křesťanství, ovšem poloha v širší oblasti, odkud odvozují svůj původ tři velká světová náboženství (judaismus, křesťanství a islám), přinášela nekončící konflikty. Územím několikrát úspěšně prošli křesťanští křižáci, po většinu středověku však převládal islám – spory mezi různými náboženskými a etnickými sektami přetrvávaly a nezřídka se řešily násilným způsobem.

Po 1. světové válce se Libanon stal součástí francouzského mandátního území, to však nemělo dlouhého trvání. Nezávislost země de facto byla prohlášena v roce 1941. Nový stát byl však od začátku nestabilní a spory mezi různými frakcemi vyvrcholily v roce 1970 vypuknutím občanské války, který trvala dlouhých 16 let. Po jejím ukončení byla země v ruinách a obnova probíhala pomalu – i díky několika vojenským konfliktům se sousedním Izraelem. V posledních letech vzrostlo napětí kvůli masivnímu přílivu utečenců z válkou zmítané Sýrie. Celkový počet běženců, kteří v roce 2016 na území Libanonu přežívají, tvoří včetně relokovaných Palestinců nejméně jeden a půl milionu, tedy čtvrtinu populace.

Lidé

Pestrá náboženská struktura Libanonu je zjevně hlavní příčinou nekončících sporů a násilí. Z etnického hlediska jsou sice skoro všichni Libanonci Arabové, ovšem různých vyznání. Dnes mají mírnou převahu muslimové (54 %; zhruba napůl sunnité a šíité). Křesťané (hlavně maronité a pravoslavní) tvoří asi 40 % libanonské populace, jsou na tom však vesměs ekonomicky lépe, což přispívá ke frustraci některých muslimů.

Svéráznou etnicko-náboženskou skupinu tvoří drúzové (asi 6 %, blízcí islámu). Miliony Libanonců žijí roztroušeny v mnoha diasporách po světě, nejvíce v Latinské Americe.

Svátky

Jednotlivé náboženské skupiny slaví svátky podle svého vyznání: křesťané Vánoce a Velikonoce (některé křesťanské směry se stále drží juliánského kalendáře – arménské Vánoce 6. ledna), muslimové dodržují ramadán, atd. Velmi proto záleží na tom, ve které oblasti se pohybujete. Celonárodní sekulární svátek, Den nezávislosti, připadá na 2. listopadu.

Kultura

Platí totéž co u svátků: kulturní poměry se zásadně liší podle náboženské příslušnosti. Obecně lze říci, že velká města v čele s Bejrútem jsou více „pozápadněná“ než venkovské oblasti, ale neplatí to stoprocentně: na promenádě v Bejrútu potkáte jak ženy a dívky oblečené podle poslední evropské módy, tak i uměřeně se chovající (a vypadající) muslimské rodiny. Především šíitské oblasti (údolí Biká’a, jih země) mohou být velmi konzervativní co do oblečení, vztahů mezi pohlavími na veřejnosti apod. a je třeba se tomu přizpůsobit.

Existuje-li vůbec nějaký jednotící kulturní prvek Libanonu, pak je to hudba. Po 2. světové válce se objevilo několik interpretů, především zpěváků/zpěvaček, jejichž věhlas daleko přesáhl hranice země. Hity zpěvačky Fairuz uslyšíte nejen v Libanonu, ale v celém arabském světě hrát stále kolem dokola. Doprovod často tvoří strunné nástroje, jako je loutna a podobné.

Mezinárodní proslulost si získal každoroční festival v Baalbeku (klasická i moderní hudba, opera, tanec), konaný v impozantním prostředí ruin římských staveb.

Jazyk

Oficiálním jazykem země je arabština, většina obyvatel používá její libanonskou verzi. Za druhý jazyk, jehož základy ovládá asi polovina populace, platí francouzština; teprve pak přichází angličtina. Zdaleka ne všude se tedy domluvíte anglicky! Základní komunikace ve veřejném prostoru (ukazatele na silnicích, názvy ulic, vývěsní štíty větších obchodů, názvy institucí apod.) je vedle arabštiny většinou naštěstí také v latince, ale neplatí to stoprocentně.

Turismus

Statisticky sice Libanon vykazuje i v posledních letech poměrně značné příjmy ze zahraničního turismu, nejčastěji však přijíždějí lidé z bohatších arabských států. Návštěvníků z Evropy je málo a většinu tvoří nejspíš obchodníci, na vině je nestabilní bezpečnostní situace.

Základní turistické služby jako ubytování, doprava a stravování jsou přesto slušně rozvinuté a jejich poměrně vysoká kvalita (alespoň ve srovnání s jinými zeměmi Blízkého Východu) odráží solidní hospodářský výkon Libanonu.

Geografie

Na území Libanonu, velkém jen jako Středočeský kraj, se najdou pozoruhodně různorodé typy krajin. Pobřeží Středozemního moře, dlouhé asi 220 kilometrů, lemuje pouze úzká nížina a místy se rovnou z vody zvedají strmé horské srázy. Ty šplhají až do výšky přes 3.000 metrů (nejvyšší bod země, hora Kornet es-Saudá, má kótu 3.088 m) a vytváří výrazné pohoří Libanon táhnoucí se rovnoběžně s pobřežím, tedy severojižním směrem. Hory jsou v zimě a dlouho do jara pokryté sněhem.

Stejný severojižní směr udržuje pohoří Antilibanon na hranici se Sýrií, které vrcholí masivem hory Hermon (2.814 m) v politicky citlivé zóně na pomezí Libanonu, Sýrie a Izraele. Libanon a Antilibanon mezi sebou svírají údolí Biká’a, které je díky srážkovému stínu většinou suché, místy téměř pouštní.

Libanon má pozemní hranici pouze se dvěma státy, oba hraniční úseky jsou problémové a v současnosti je nelze překročit. V Sýrii zuří válka a jižní hranice s Izraelem je již několik desetiletí kvůli nepřátelským vztahům mezi oběma státy uzavřená. Nejbližším „mořským“ sousedem je Kypr, jehož východní pobřeží je z Libanonu vzdálené jen 200 kilometrů.