Kultura a lidé v Číně

Historie v kostce

Číňané rádi tvrdí, že Čína má více jak pětitisíciletou historii. Je pravda, že na území dnešní Číny bylo mnoho neolitických kultur, které vyráběly keramiku, domestikovaly plodiny, prováděly pohřební rituály a později i vytvořily první vesnice. Za první čínskou dynastii je hlavně Číňany považována dynastie Xia (2.100–1.600 př. n. l.). Z této doby se dochovalo mnoho archeologických nálezů, ale propojení s dynastií Xia není prokázáno. 

První dynastie, která je doložena písemnými památkami, je dynastie Shang (1.600–1.100 př. n. l.), o níž víme mnoho díky textům na věštebných kostech a krunýřích. Užívání věštebných kostí a krunýřů je známo již z dřívějších dob, ale věštby se začaly zapisovat až právě za dynastie Shang, zhruba v době kolem 1.500 př. n. l. 

Dynastie Shang byla svržena dynastií Zhou, shangská říše však nezanikla úplně. Vládce dynastie Zhou zavedl koncept mandátu Nebes, aby tak legitimizoval svou vládu. Aby byl vládce uznávaný, musel získat mandát Nebes, čímž získal absolutní moc. Král, později císař, byl považován za syna Nebes. Tento koncept byl užíván, s různými obměnami, v podstatě nepřetržitě až do počátku moderních dějin. 

V druhé polovině období nadvlády dynastie Zhou měla dynastie spíše již jen moc symbolickou. Na území dnešní Číny byly desítky států a státečků. Ty silnější mezi sebou soupeřily o nadvládu. Nakonec zůstalo sedm nejsilnějších států, které mezi sebou neustále soupeřily. Toto období se nazývá Období válčících států (475–221 př. n. l.). V tomto období se velmi rozvíjela filozofie i z toho důvodu, že řada vzdělanců se snažila přijít na to, jak opět nastolit mír. Mezi nejvýznamnější filozofické školy této doby patří konfucianismus, taoismus, legismus a mohismus. 

Dynastii Qin (221–206 př. n. l.) se během krátkého období své vlády podařilo sjednotit velké území dnešní Číny, které do té doby bylo roztříštěné na mnoho menších států. V období dynastie Qin se centralizovala moc, dále rozvíjelo písmo, sjednotily se míry a váhy a na severní hranici říše se propojily již existující ochranné valy, čímž vznikla první Velká čínská zeď. Byl také zaveden systém úřednických zkoušek, který se s různými obměnami užíval až do roku 1912. První panovník dynastie Qin se jako první v dějinách Číny prohlásil císařem (huangdi) a u svého pohřebiště nechal vybudovat slavnou Terakotovou armádu, která ho má hlídat na onom světě.

Kvůli mnohým lidovým povstáním říše záhy padla a k moci se po několika letech válčení dostala dynastie Han (206 př. n. l.–220 n. l.), která dala vzniknout silné mocnosti s centralizovanou vládou. Za dynastie Han se začal rozvíjet obchod se západem – se střední Asií. Zároveň se rozšiřovalo území, na což bylo potřeba velké množství financí, proto byl zaveden monopol na některé zboží, jako je sůl a železo. Postupně se zhoršovaly podmínky rolníků, což vedlo k jejich povstání, která velmi oslabila moc dynastie Han. Přestože na nějaký čas dynastie Han opět centralizovala svou moc, nedlouho poté se rozpadla na tři státy. Za vlády dynastie Han byl konfucianismus prohlášen oficiální ideologií císařství. V prvním stolení n. l. začal do Číny pronikat buddhismus. Za dynastie Han byl objeven papír, s čímž souvisel i rozvoj literatury.

Další významnou dynastií byla dynastie Tang (618–907 n. l.), která se dostala k moci poté, co Li Yuan sesadil loutkového císaře a prohlásil sebe císařem. Vláda dynastie Tang byla téměř na půl století přerušena, protože po smrti císaře Gao Conga se k moci dostala jeho žena Wu Zetian, která jako jediná žena v čínských dějinách získala císařský titul a založila dynastii Zhou. Ke konci vlády dynastie Tang přicházela o svou ústřední moc a říše se začala rozpadat na řadu království.

Za dynastie Tang vzkvétal obchod a došlo k velkému kulturnímu, politickému, zemědělskému i řemeslnému rozvoji. Právě z období dynastie Tang je řada velmi slavných básníků, jako je například Du Fu (Tu Fu), Li Bai  (Li Po). Za vlády dynastie Tang byl také vynalezen knihtisk.

Opětovné sjednocení Číny proběhlo za dynastie Song (960–1.279), která však čelila útokům nečínských říší a postupně ztrácela kontrolu nad severním územím, kde vznikla říše Liao. Říše Liao byla zničena polokočovným národem Džurčenů, kteří zatlačili Songy (Severní Song) daleko na jih Číny a založili říši Jin. Říše Jin však byla poměrně záhy zničena Mongoly., předtím však probíhaly boje mezi nimi a dynastií Jižní Song, která vznikla po odsunutí Songů na jih. Poté, co Mongolové zničili říši Jin, tak postupovali dál na Jižní Song, 

Roku 1271 byla založena dynastie Yuan (1271-1368), když se Kublajchán (Chubilaj) prohlásil císařem. Pár let poté byla zničena dynastie Jižní Song.  Mongolská dynastie Yuan opět sjednotila velké území. Obyvatelstvo bylo rozděleno do 4 skupin, kdy nejvyšší (nejvíce privilegovaná) skupina byli samotní Mongolové a nejnižší otroci, kterých v té době bylo poměrně velké množství. Právě v období dynastie Yuan se slavný cestovatel Marco Polo údajně dostal až na dvůr dyn. Yuan a získal si přízeň mongolského vládce. V průběhu let se společnost začala militarizovat a vytvářet místní vojenské spolky a také menší státy. Místní vlády a vojenské spolky měli za následek pád dynastie Yuan v roce 1368.

Ještě před pádem dynastie Yuan se začala formovat dynastie Ming a roku 1368 byla oficiálně ustavena a koncem 14. století již měla pod kontrolou v podstatě celé území vlastní Číny. Za vlády dynastie Ming (1368–1644) mnoho vládců asijských zemí dokonce odvádělo minské říši tribut. Od poloviny 16. století říše čelila útokům ze severu a z Japonska. 

Postupně moc císaře oslabovala, protože více a více moci získávali eunuchové a státní aparát přestával být efektivní.

Útoky ze severu neustávaly a Mandžuové se dokonce začátkem 17. století dostali až k hlavnímu městu Pekingu.  V rámci minské říše začalo docházet k povstáním a i z toho důvodu se minský panovník spoji s Mandžuy, kteří však za to požadovali trůn a tím vznikla poslední dynastie – mandžuská dynastie Qing (1644–1911).

Qingští vládcové si, na rozdíl od mongolských vládců dynastie Yuan, etnické Číňany naklonili na svou stranu, díky čemuž se vůbec dostali k moci. Mandžuové se dokonce učili čínsky a později mohli i Číňané zastávat funkce ve vládě. Jednou z mála věcí, kterou Čínské obyvatelstvo přinutili dělat, byl nový účes – dlouhý cop na temeni hlavy, který symbolizoval loajalitu qingské dynastii. Pokud někdo chtěl ukázat nesouhlas s touto dynastií, tak si cop ustřihl.

Na počátku vlády dynastie Čína velmi prosperovala, rozšířila své území, velmi se rozvíjel obchod včetně zahraničního a rostl počet obyvatel. Avšak v osmnáctém století se velmi rozmohlo kouření opia, které v podstatě dostalo Čínu na kolena. Hlavním dovozcem byla Velká Británie. Byly snahy zamezit dovoz opia, což ale v první polovině 19. století vyústilo v první opiovou válku, Čína se svým zastarale vyzbrojeným vojskem neměla ve válce šanci. Následkem toho začalo docházet mezi Čínou a vítěznými západními mocnostmi k uzavírání prvních nevýhodných smluv. 

Protože Velká Británie byla stále nespokojena s nedostatečnou volností obchodu s opiem, proběhla nedlouho poté druhá opiová válka (konec 50. let 19. století). Druhá Opiová válka měla za následek otevření dalších přístavů cizincům a mnohem volnější pohyb cizinců po celé Číně – nejen v přístavních městech.

V čínské společnosti narůstala nespokojenost a množila se nejrůznější povstání. Nejvýznamnějším povstáním bylo taipingské povstání, které rychle získávalo další a další přívržence po celé Číně, a bylo politicko-náboženským hnutím. Vláda dynastie Qing byla povstáním velmi oslabena a údajně v tomto období zemřely miliony lidí. 

Mnoho Číňanů si začalo uvědomovat, že Čína za západem zaostává, což dalo vzniknout hnutí za sebeposílení Číny. Hnutí za sebeposílení Číny mělo za cíl posílit a modernizovat armádu, ekonomiku a zlepšit úroveň vzdělání, nepožadovali však politické změny. Ještě před koncem dynastie Qing byl zrušen systém státních zkoušek a mnoho Číňanů odjíždělo na studia do zahraničí.

V druhé polovině 19. století si různé zahraniční mocnosti (například Rusko, Velká Británie, Německo, Francie) nárokovaly různá čínská území. Koncem 19. století se sám císař přidal k reformátorům a začalo sto dní reforem, které byly ukončeny, když se císařovna vdova Cixi zmocnila trůnu. Krize a nespokojenost s přítomností cizinců dala na přelomu 19. a 20. století dala vzniknout boxerskému povstání. Boxeři bojovali proti všemu cizímu – jako první přišli na mušku čínští křesťané a následovali všichni cizinci. Boxeři věřili, že čínské bojové umění, kterému lidé ze západu říkali box – proto také název boxerské povstání, se ubrání i moderním zbraním. Nakonec boxeři získali oficiální podporu trůnu a cizincům byla vyhlášena válka, kterou západní mocnosti však záhy vyhrály. 

V roce 1908 za zvláštních podmínek zemřela císařovna Cixi i císař a na trůn nastoupil dětský císař Puyi, který byl posledním císařem dynastie Qing. Ještě za vlády císaře Puyi byla vyhlášena Čínská republika a záhy poté císař abdikoval. Poté následovalo několik let bojů o moc, kdy se postupně formovaly dvě strany – na jedné straně Kuomintang (Národní strana) a na druhé Komunistická strana Číny. Po pravicovém převratu byli komunisté vytlačeni, řada z nich pozavírána či zabita. Ti, kteří zbyli, se začali stahovat do odlehlejších oblastí (hlavně v horách) a budovali tam vojenské základny. Kuomintang však základny obkličoval, a tak se rudá armáda vydala na dlouhý pochod na severozápad Číny, kde byla vytvořena nová základna. V té době si Mao Ce-tung upevnil svou pozici v čele KS Číny.

Až po propuknutí čínsko–japonské války se proti agresi a rozpínavosti Japonců spojil Kuomintang s komunisty. Čína díky podpoře Spojenců a početné armádě začala postupně nad Japonskem získávat převahu. Během čínsko-japonské války KS Číny posilovala a oproti tomu oslaboval Kuomintang. Po kapitulaci Japonska toho komunisté využili a zahájili proti Kuomintangu boje, které vyhráli. V roce 1949 byla založena Čínská lidová republika s Mao Ce-tungem jako předsedou Ústřední lidové vlády (prezident ČLR).  Po vzniku ČLR následovalo znárodňování majetku, budování zemědělských družstev, industrializace a byly spuštěny mnohé reformy.

Díky pomoci Sovětského svazu započal rychlý přechod k socialismu. Už na začátku 50. let začaly politické procesy např. proti stoupencům Kuomintangu. Během druhé pětiletky, na přelomu 50. a 60. let, byla vyhlášena politika Velkého skoku, která měla skokově urychlit vývoj země. Strana se snažila nahradit rodinu, tradiční jednotku, lidovými komunami. Lidé se v komunách i stravovali, protože si nesměli vařit – navíc neměli ani v čem, protože jedním z požadavků bylo vytvořit primitivní vysoké pece na tavení železa, v nichž lidi museli přetavit například své zemědělské nástroje a nádobí, aby vyrobili železo, které bylo stejně nepoužitelné. V tomto období navíc došlo k řadě přírodních katastrof (sucho, povodně), což mělo za následek, že se země dostala nejen do hospodářské krize a v zemi propukl hladomor.

Období od druhé poloviny 60. let je mnohými považováno za jedno z nejtragičtější v čínských dějinách. Od roku 1966 do roku 1976 probíhala tzv. kulturní revoluce. V počátcích probíhaly cílené útoky na politicky a kulturně aktivní osobnosti, které například údajně kritizovaly Mao Ce-tunga či stranu. Mao Ce-tung dal sílu do rukou mladých, kteří se sjednocovali v rudých gardách, a měli za úkol dohlížet na naplňování cílů kulturní revoluce.

Mnohé osoby byly nuceny k veřejné sebekritice a země se poměrně rychle dostala do velmi chaotického stavu. Už koncem 60. let mnozí straníci volali po zrušení kulturní revoluce, která byla skutečně oficiálně zrušena roku 1969. Nejen Rudí gardisté začali být z měst odsouvání na venkov na „převýchovu“ prací. Přestože kulturní revoluce byla oficiálně zrušena již roku 1969, skutečně skončila až po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976. 

Ještě před smrtí Mao Ce-tunga byl vyhlášen program čtyř modernizací, který byl zaměřen na modernizaci zemědělství, průmyslu, armády a vědy a techniky. Jednou z důležitých změn bylo i otevírání se západu, což pomohlo Číně například zapojit se do mezinárodního obchodu.

Na konci 70. let začalo působit Hnutí za demokracii, které volalo po politických změnách v zemi. V Pekingu byla tzv. Zeď demokracie, kam se vylepovaly plakáty s různými politickými texty. Demokratické hnutí bylo prvně výrazněji potlačeno roku 1986, o tři roky později byla použita armáda k zastavení těch, kteří volali po demokracii a svobodě. Nejznámější z incidentů se stal 4. 6. 1989 v Pekingu na náměstí Nebeského klidu. Tyto události si vyžádaly řadu mrtvých, neví se však konkrétní číslo, protože informace se podstatně liší. 

Po období uvolnění se po roce 1989 opět vrátilo období upevnění. Někteří se snažili nastolit politiku a politické procesy jako za vlády Mao Ce-tunga, ale nesetkalo se to přílišným nadšením. Navíc Čínu znepokojoval rozpad Sovětského svazu a odklon mnoha zemí od socialistického zřízení. V oblasti ekonomiky vláda nadále podporovala politiku otevírání se světu a Čína se skutečně poměrně rychle rozvíjela a nadále rozvíjí.

V roce 1997 Velká Británie po 99 letech navrátila Číně Hongkong a roku 1999 Portugalci vrátili Číně Macao. Tyto dvě velkoměsta mají zvláštní postavení, protože se na ně vztahuje politika „Jedna země, dva systémy“, což znamená, že jsou pod čínskou správou, ale mohou si ponechat kapitalistický systém, avšak pouze na 50 let.  Nutno podotknout, že v Číně samotné je dnes také poměrně rozvinutý kapitalismus. Oficiální politika ČLR je „socialismus s čínskými rysy“.

Lidé

Vzhledem k velikosti Číny snad ani nelze očekávat, že všude budou stejní lidé. Oficiálně je v Číně na 56 menšin – jsou to jakési nepřesné škatulky. Jedna menšina často pod sebou zahrnuje více menšin, které k sobě úplně nepatři. Většinové obyvatelstvo jsou Chanové – dalo by se říci, že právě toto jsou „Číňané“. Ostatní menšiny dle státní příslušnosti jsou také Číňané, ale často se od většinových Chanů nejen kulturně liší. Mnoho menšin bylo však už tak chanizováno, že už nemají žádnou vlastní kulturu ani jazyk. Oproti tomu jsou v Číně i takové menšiny, které mají vlastní kulturu i jazyk. To jsou například Tibeťané, Iové, Ujguři a další menšiny.  Obecně se říká, že lidé na severu nejsou tak pohostinní a přátelští jako lidé na jihu. Lidé ve velkoměstech jako je Peking a Šanghaj se stále někam ženou. Kdežto lidé v Chengdu si užívají poklidné tempo. 

V Číně žije přes miliardu a čtvrt lidí, tedy 130x více než v Česku.

Svátky

V Číně se slaví některé svátky na základě lunárního kalendáře – tyto svátky jsou tedy pohyblivé, a pak také státní svátky a některé svátky zahraniční. Menšiny často mají své vlastní svátky.

Největším svátkem lunárního kalendáře je Čínský nový rok či Svátky jara (Chunjie). Čínský nový rok se slaví v rozmezí konce ledna až února a hlavní část svátků trvá 15 dní. V tuto dobu se velká města stávají městy duchů, protože řada lidí opouští město a jede za příbuznými na venkov. Z těchto 15 dnů je asi nejzajímavější předvečer čínského Nového roku a Svátek lampionů.

 V předvečer Nového roku se schází celá široká rodina na společnou večeři. U večeře by neměla chybět ryba, protože v čínštině slovo ryba (yu) je homofonní se slovem přebytek (yu).  V tento den je poslední den, kdy se může uklízet dům před příchodem nového roku, aby se odstranilo vše špatné. Strhávají se staré novoroční párové nápisy a vylepují se kolem dveří nové, do oken se vlepují červené papírové vystřihovánky. Novoroční párové nápisy a vystřihovánky mají blahopřejný význam. Hlavně děti dostávají od příbuzných červené obálky, v nichž jsou peníze. V současné době je populární si posílat tyhle červené obálky elektronicky – přes populární aplikaci WeChat (čínsky Weixin). Občas v ulicích můžete vidět představení lvího tance.

Na Nový rok se zapalují dělbuchy a ohňostroje, aby se odehnali zlí duchové. Poslední, 15., den oslav je Svátek lampionů. Je to den úplňku, kdy rodiny zapalují lampiony. V současné době je běžné, že několik týdnů před a většinou i několik týdnů po, jsou v parcích a na různých prostranstvích lampiony rozsvícené. Nejsou to ledajaké lampiony – často jsou to obří pohyblivé konstrukce, které určitě stojí za to vidět. Na Svátek lampionů by se měli jíst tangyuan, což jsou kuličky z lepivé rýže plněné sladkou sezamovou pastou.

Dalším zajímavým svátkem je Svátek dračích lodí (Duanwujie) či Svátek dvou pětek, který připadá na 5. den 5. měsíce lunárního kalendáře (červen). Názory na původ tohoto svátku se liší. Často se říká, že souvisí s básníkem Chu Yuanem, který se utopil ze zoufalství, že bylo dobyto hlavní město jeho milovaného státu Chu. Když se to lidé dozvěděli, vyrazili na řeku v lodích, pluli sem a tam, bouchali pádly do vody, aby hlukem odehnali od Chu Yuanova těla zlé duchy. Do vody házeli rýži, aby se ryby najedly rýže a nejedly tělo Chu Yuana. Od té doby se prý slaví Svátek dračích lodí a jedí se zongzi, což je pokrm z rýže zabalený většinou v bambusovém listu. Dříve byly velmi běžné závody dračích lodí, ale tato tradice se postupně z Číny vytrácí a už se jenom jí zongzi. V některých oblastech závody však stále probíhají.

Dalším svátkem je Svátek středu podzimu či Měsíční svátek (Zhongqiujie), který připadá na 15. den 8. lunárního měsíce (září/říjen) je druhým největším čínským svátkem. Při tomto svátku se schází rodiny (většinou ne tak široká rodina jako na čínský Nový rok), společně se povečeří, pozoruje se úplněk a hlavně – jí se měsíční koláčky (yueping).

Dalším populárním svátkem je Svátek práce (1. 5.) a Svátek založení ČLR (1. 10.). Kolem 1. října se nedoporučuje cestovat do Číny, pokud chcete navštěvovat oblíbené památky a velkoměsta, protože Číňané mají týden volno a všichni cestují a vydávají se na výlety. Pokud si tedy chcete užít památky v klidu a bez davů, radši se tomuto „zlatému týdnu“ vyhněte.

Kultura

Čínská kultura (chanská většinová kultura) je velmi bohatá a rozmanitá, avšak nejen díky své rozloze země je chanská kultura velmi rozdílná (má různá lokální specifika). Kultura v Číně je velmi rozmanitá právě díky nejrůznějším menšinám, které jsou rozesety po celé Číně. Navíc menšinová kultura mívá vliv na chanskou kulturu a naopak chanská kultura na tu menšinovou. V Číně je samozřejmě velmi patrná tzv. „chanizace“, kdy je snaha vymýtit menšinové kultury a jazyky.

Jazyk

V Číně je oficiálním jazykem standardní čínština neboli putonghua, v češtině často chybně označována jako mandarínština (což je anglicismus). Putonghua se učí na školách, užívá se v médiích apod. Nelze však počítat s tím, že běžně v ulicích putonghua uslyšíte. Čínština se dělí na 7 dialektických skupin, které se liší hlavně výslovností. Slovní zásoba může být také rozdílná, takže pokud se naučíte standardní čínštinu, nemáte zdaleka vyhráno. I rodilí Číňané často nerozumí jiné dialektické skupině, než je ta jejich. Kromě těchto dialektických skupin řada menšin užívá svůj vlastní jazyk, některé jazyky mají i své vlastní písmo. 

Anglicky se na velmi základní úrovni domluvíte u populárních památek. Mladší ročníky se anglicky učí ve škole, ale úroveň znalosti je velmi rozdílná asi tak jako u nás. Někdo umí perfektně, někdo umí jenom „hello“ (které obzvlášť malé děti často a rády křičí na cizince).

U populárních památek mají často menu v angličtině. Na to si však dejte pozor, protože ceny bývají vyšší než v menu v čínštině. Rozhodně doporučujeme mít všechny názvy (památek, adresy, jméno hotelu, …) v čínštině, nejlépe i v čínských znacích, protože obzvlášť starší ročníky nerozumí přepisu do latinky (pinyin). Pokud máte chytrý telefon, doporučujeme si stáhnout elektronický slovník (například Pleco) či nějakou aplikaci se základními frázemi. V Číně jsme však potkali cestovatele, kteří neuměli čínsky ani slovo a prý to bylo bez problémů. 

Minislovníček (nejdříve ve znacích, poté v českém přepisu a pak v čínské transkripci pinyin):

• 您好ninchao (ninhao) – Dobrý den
• 你好nichao (nihao) – Ahoj
• 谢谢siesie  (xiexie) – Děkuji
• 再见caj-ťien (zaijian) – Na shledanou
• 。。。。在哪儿？ caj nar (zai nar) – Kde je?
• 这个多少钱？če-ke tuo-šao čchien (zhege duoshao qian) – Kolik tohle stojí?
• 可以便宜一点吗？kchei pchie-i itien ma (keyi pianyi yidian ma) – Můžete to trochu zlevnit?

Turismus

Míra služeb a rozvinutí infrastruktury je v Číně velmi různorodá. Čína začíná být mezi zahraničními turisty stále více populární, protože už si začínají uvědomovat, že to je země, která má co nabídnout.

Čím populárnější památka, přírodní rezervace (značí se počtem A, kdy AAAAA je nejvyšší možné hodnocení), tím lepší služby a často vyšší vstupné a dražší ubytování. Řada hotelů a hlavně hostelů pořádá různé výlety do okolí, ale třeba i treky do hor, výlety do hor či pastvin na koních atd.

Pronájem auta v Číně není možný, protože v Číně neuznávají mezinárodní řidičský průkaz, ten musíte mít čínský. Ubytování najdete většinou bez problémů i v menších městech, ale velká část ubytovacích zařízení v Číně nemá povolení ubytovávat cizince. Provozovatelé ve větších městech, pokud povolení nemají, většinou ubytování cizinců neriskují. V menších městech ano, ale vystavují se velmi vysoké pokutě. Pokud by se na to přišlo, tak to pro vás to znamená, že vás policie donutí se přesunout někam jinam. V některých případech vás nechají, kde jste, ale musíte se zaregistrovat na policejní stanici.

Do Číny jezdí lidé za slavnými památkami, jako je Velká čínská zeď, nasát atmosféru do svatyní, popít čaj do čajoven, navštívit velkoměsta, užít si výhled z mrakodrapů, jezdí sem za krásnou přírodou, za vynikajícím jídlem, za nejrůznějšími menšinami a mnohým dalším. Moc lidí však neví, že Čína nabízí i krásné písčité pláže hlavně na jihu země.

Geografie

Geografie Číny je velice rozmanitá. Velmi obecně lze Čínu rozdělit na dvě části – na nížinatý a úrodný jih a východ a na hornatý sever a západ. V Číně se nachází jak nížiny, tak velehory (Himálaje), úrodné oblasti v povodích řek (například Žlutá řeka, Dlouhá řeka) ale i pouštní oblasti (poušť Taklamakan). Zelené stepní oblasti (Vnitřní Mongolsko), tak pláže s bílým pískem (jih země a ostrov Hainan).

Čína je rozlohou 121x větší než Česká republika.